Král Šumavy 2005

Jedeme s rodinou na Nebílovský Borek s jednodenním předstihem, jak už to tak pravidelně provádíme. Děti budou u dědy na statku v pohodě a my se budeme moct v klidu soustředit na závod. Zázemí tam máme výborné. Plánujeme na pátek výlet do Klatov s odpolední presentací. Cítíme se oba v pohodě.

Pátek 9.9. 2005

Vyjíždíme do Klatov okolo 10. hodiny a sledujeme čas, abychom znali rezervu na ranní příjezd na start. Mezitím mi volá Vyhup, ať ho zaregistruji a domlouváme se ať přijede na statek. Konečně poprvé vidím náměstí jinak než za šera při startu maratónu. Děti nás donutily vyšlapat více jak 200 schodů na Černou věž (očekávám brzo bolesti nohou) a pak už to ženu na druhý konec města na prezentaci. Rozkopané centrum mě celkem nutí zapřemýšlet, jak asi pojedeme do cíle, když není kudy J, ale to se vyřeší. Horší bude, že se mi v těle zase začíná něco nekalého dít. L že by už nervozita? Nevěřím.

Zaregistroval jsem celkem bez problémů. Letmo zkouknu změny trasy a jedem zpět na statek. Ještě mě čeká spousty práce připravit kola na start. Hned jak jsme se vrátili přijíždí Vyhup a jsme kompletní. Lehce probíráme KS a taktiku a jde se spát. Poprvé jsem si před maratónem nedal pivo J. Zato žaludek si dělá co chce. Endiaron naštěstí vše řeší. Snad.

Sobota 10.9.2005

Vstáváme ve 4hod a rychle balíme a snídáme. Děti až na drobné remcaní spí, tak se můžeme v klidu vytratit. Vyhup je v dobré náladě, ale říká, že se mu nikam nechce J Sezóna je holt dlouhá no, ale už brzy přijde konec.

Přijíždíme k Mikimu na ubikaci a necháváme tam auto na hlídaném parkovišti. V 5:45 vyrážíme na start.

Na náměstí je kupodivu ještě velmi klidno a tak se pomalu zařazujeme do první brázdy. Je to úžasný pocit být mezi nasazenými a hned od startovního výstřelu se rozjet. Za chvíli se přidává k nám i Libor Janoušek a David Ducháč, takže zábava nevázne. Čas do startu tak rychle utíká.

Sobota 10.9.2005 6:30 Start

Je to tady. A už se to mydlí dopředu. Hned vidím, že Miki má nějaké problémy s našlápnutím do pedálů a Vyhup hup a je v trapu. Zdravím ještě Mikiho a snažím se jet stíhat Vyhupa, naštěstí tempo od začátku hned dost kolísá a nejede se zase tak úplně na krev. Je ale znát, že jsem nemusel někde čekat na startu až se balík protlačí trychtýřem. Vyhup je už na dohled, vedle mě Libor Janoušek a Miki už to taky docvakl. První kopečky do Velhartic hned prověřují peloton a mě se nějak nedaří chytit Vyhupa. Ne že by to na mě bylo rychlé, ale nějak se dnes pomalu rozjíždím. Najednou za sebou cítím oddechování a říkám si ten dech přece znám J je to Miki. Nemám sílu se otočit, bylo by to dost riskantní, ale jsem rád že jede a drží se mě. Vyhup zatím o pár desítek řad přede mnou. Přichází stoupání za Stříteží a to je můj oblíbený kopec. Dostávám se konečně do závodu, vidím na dohled Vyhupa a naopak definitivně ztrácím Mikiho. V následující vlnité oblasti do Rábí jede čelo tak 200 lidí pohromadě a stojí za zmínku snad jen stádo krav, které přecházelo v dost nebezpečném sjezdu po silnici. Padají formulace jako Kráva Šumavy a podobně J Dost kamenité cesty mi nedělají vůbec radost. Defektů je vidět až moc. Za chvíli na mě volá Vítek, který zatím dorazil z druhé vlny. Bohužel jen mě pozdravil, hned se odebral ke smutnější většině opravářů veloduší.

Stoupání na Bukovník se mi vysloveně povedlo, tam už jsem se cítil výborně a konečně jsem dotáhl Vyhupa. Ve sjezdu do Rozsedel pak probíráme dosavadní minuty závodu a já poznávám, že dnes to není ten Vyhup co obvykle bývá. V obličeji zdaleka nemá tak uvolněný výraz jako vždycky. Navíc mi oznamuje že mu nejde přehodit na nejlehčí převod. Před shimanovem snad nemůže být většího průseru. J No Vyhup vyhup Shimanov a zazelenal se. Suše mi prozradil, že to strhne na krátkou a že ho to nebaví. Od té chvíle se snažím kromě závodění alespoň na polovinu snížit trudnomyslnost Vyhupa. Čeká nás sjezd do Nezdic, kde mě Vyhup chvílemi i tlačí (ve sjezdu) abychom dojeli skupinku před námi. No opravdu ty sjezdy nemívám nejrychlejší. J

Stoupání na Javorník mi jde mnohem lépe, ale zase Vyhup, že jede v „nadfrekvenci“. „Proto nemám tepák“, říkám, a Vyhup se zařadí a celkem v pohodě šlape. Pak mu zvedne náladu kamarád z časopisu Velo a je vyhráno jsme na Javorníku. Peloton který nás dovezl až pod Šimanov se již definitivně rozpadl, ale jsme ve velmi silné skupince. Potkávám tam staré známe z Cykloserv, kteří nás hecujou a ještě dlouho budou. Do Kašperek se celkem jede svižně, skupinka dost rozumě střídá a tak není problém. Dochází ale voda, tak se domlouváme, že na Rejnštejně zastavíme.

Přes rozkopané Kašperky nás letos táhnou jinou cestou do Rejnštejna a celkem ku prospěchu věci. Po hlavní silnici jsme to jeli s Andělem a je to tam fakt bída. Na bufetu mě mile zaskočilo nalité pivo v půllitru. Komfort, co jsem ještě nezažil. Doplňuji vodu a banány a protože Vyhup ještě není, tak si jedu opodál odskočit. Skupinka nám sice poodjela, ale jsou tu další a celkem početné, takže není ani problém, že by jsme jeli sami.

Je tady Zhůří, které mi celkem každý rok rychle uteče. Jedeme s Vyhupem zpočátku sami, ale postupně si nabalujeme. A Vyhup zase, že ještě nezačal kopec a už se mu zase nechce J Fakt nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Postupně dojíždíme kde koho a i dva borce z Cykloserv. Ty nás ještě trochu pobízejí k výkonu, takže se mi občas objevuje na displeji rychlost 20km/h. No raději neblázním a držím se v rozumných mezích.

Vyhup nám tak o 10m poodjel, ale rozdíl se nezvyšuje. Na Zhůří, si srovnáváme nadmořskou výšku a ve čtyřech se řítíme na Kvildu. Zatím nás dojíždějí tempaři co měli ve stoupání problémy a formuje se asi tak 15 členná skupina. Je to solidní balíček, ve kterém se už nechá jet dost rychle. Mě však zničehonic chytá křeč do pravé nohy. Ztrácím všechny a říkám si sakra, to snad není možné, proč právě teď?. Je to důsledek ostrého tempa ze Zhůří. No naštěstí křeč rychle povoluje a mě se daří skupinku celkem rychle dojet před Kvildou. Až na Srní se zase nic podstatného neděje.

V obci Srní akorát odbíjejí poledne a říkám si, že takhle brzo jsem zde ještě nikdy nebyl. Jsme v půli maratónu. Průměrná rychlost nad 29 a do cíle nás čeká už lehčí pasáž. Je to slibně rozjeté ale konec daleko. Naše skupinka směřuje na Prášily a předjíždí jiné skupinky z krátké trasy. Občas je to nepřehledné J Vyhup už ani nic neříká, takže se zdá, že se dostal do pohody. Přicházejí kostky a to je vždy zkouška na trpělivost, nervy, materiály a na pevnost bidónů v košících. Letos mám docela solidní skóre. Celkem pětkrát jsem jíž lovil ze škarpy a naposledy na Beskydu. Takže teď jsem dobře připraven na tuto eventualitu a bidon nevypadne ani když se chci kolikrát napít. Začátečníkem je ovšem Vyhup, jak se mi poté co mu bidon vypadl na kostkách pochlubil. K mému překvapení dokonce o tom ani nevěděl. Naštěstí to zase taková tragédie nebyla, protože jsem s tím před závodem počítal a nainstaloval jsem ještě jeden košík s bidonem J

Blíží se Skelná, klíčové místo závodu, kde se vždy zdržím dlouhé minuty, neb tam točí dobré pivo. Doplňujeme vodu, loknu si 2G a pak ještě rohlíček se salámkem a jsem to já který pobízí Vyhupa, aby se jelo dál. Nasedáme na kola zacvakáváme, cvak a nic. Vyhup zapomněl bidon na občerstvovačce. JJJ. Tak tedy opětovné překročení jednadvacáté rovnoběžky a jedeme na Eisenstein. Sjíždíme pár borců co nás předjeli na bufetu a pak se tvoří zase alespoň 6členná skupinka. Doteď suchá silnice se mění ve vodu a není jí málo.

Stoupání na Špičák mám velmi rád a hned se snažím trochu zvednout tempo skupinky. Někteří vzadu remcají, ale to se nedá nic dělat, nejsme tady na borůvkách. Vyhup mě hned podporuje až moc a zase mi poodjíždí asi o 20m. Na Špičáku nás doprovází mlha tak silná, že by se snad dala krájet, a dost možná ještě dál. Díky tomu začínám Vyhupa ztrácet z očí. Všichni se velmi rychle sjíždíme a jedem společně až do Hojsovy stráže. Na rovince opět dojíždíme k jejich velkému překvapení hochy z Cykloserv. Zase jsme skupinka tak 10členná. Domlouváme se s Vyhupem že jídla a pití je dost, takže bufet v Nýrsku vynecháme.

Za Nýrskem začíná docela nepříjemně foukat. Střídání se urychluje a točíme se téměř všichni. Jeden borec, který neustále zrychluje, skupinku roztrhává. Chlapci z Cykloserv nám nastoupili za odbočkou na Kdyni a zbytek skupinky neměl zájem je honit. L Do bufetu pod Korábem tedy dojíždíme v šesti. Musíme už zase doplnit vodu a něco sníst. Většina tam nestaví, ale jsou to spíš ty, co už nemají moc sil. Ve stoupání na Koráb je poměrně rychle dojíždíme a na vrcholu už jsme zase před nimi. Sjíždíme z Korábu dolů do první pravotočivé zatáčky. Zřejmě jsem trochu podcenil mokrou silnici, na které byl slabý poprašek písku a dostávám smyk. Letím na zem ještě před zatáčkou a někdo hned přese mě. Padám na záda a přilba se rozlítne na 3 kusy. Pomalu se zvedám a přijíždí ke mně Vyhup. Byl snad zelenější než před Javorníkem. To co jsem mu předved ho asi muselo docela vystrašit. Zastavuje i něčí doprovodné vozidlo a nabízí pomoc. Tu potřebuje především moje zadní kolo, které je z 9ky na 8. Naštěstí mají jednu náhradní 10ku a dávají mi jí k dispozici. Tak to je klika, už jsem si říkal, že všechna snaha bude marná. Díky moc. Bohužel nemám kontakt na Vás.

Po krátkém zdržení se s Vyhupem vydáváme do cíle. Zbývá tak ještě 20km. Zpočátku jedeme ve třech ale pak kolega co přese mě přepadl odpadá. Mě se daří najít tři převody, které jsou funkční, tak zbytek bude zajímavý. Bohužel nemůžu nasadit nejlehčí převod, takže Poleň bude na 21z J No co se dá dělat. Trápím se se zbytkem helmy a musím šlapat furt na stojáka. Blížící se konec mě dodává sil. V tom si uvědomuji že jsem dlouho nic nejedl a přichází hlaďák. Už v Klatovech musím v rozblácené kapse od banánu lovit týču. No je to utrpení ale musím vydržet ještě pár stovek metrů. Je to tady !!!!

Sobota 10.9.2005 Cíl - čas 8:26:01

Dojíždím pár metrů za Vyhupem a přijíždím ke zdrcenému Andělovi. Není to nejlepší pohled na mě, ale dojel jsem do cíle celý, tak že je vše OK. Je to zase můj nejlepší čas na Králi. Za dva roky zlepšení přes tři hodiny. Kam to půjde dal, říkáme každý rok. Doprovodné vozidlo si vyzvedlo zadní kolo, rychle se loučíme a já čekám s Vyhupem a Andělem na ostatní.

Začínám si uvědomovat, že pád nebyl až tak bezproblémový jak vypadal. Začíná mě natejkat kotník a přidávají se i další šrámy. Zatím dojíždí do cíle Miki, Kolíkáč a Jirka Hledík a poté i Karel Stárek. Probíráme zážitky ze závodů.

Chůze mi začíná činit docela problémy. Mezitím Miki, Anděl a Vyhup odjíždějí na ubikaci do sprch. Začínám mít i jiné problémy než kotník a odcházím na WC. Po dojezdu většiny Šlapek jdeme (já se spíš belhám) na večeři. Zdravím se krátce s Veslem a pak už se de na gulášek.

Po večeři mě Anděl dokopal na ošetřovnu pro klid v duši. Jdeme přivítat Honzu do cíle a přitom se loučíme s Jirkou Hledíkem. Na stadiónu v tuto dobu již klasicky nikdo není. Honza přijíždí značně vyčerpán. Přesouváme se procházkou na vyhlášení do KD. Kotník mě bolí ale horší to teprve bude.

Slavnostní vyhlášení bylo ve znamení Miki, která vyhrála co se dalo a po zásluze obdržela korunku Královna Šumavy. Gratuluji ji ještě jednou. Nás může těšit, že se v barvách Vinohradských Šlapek postarala o největší úspěch klubu.

Na závěr se musím také zastat pořadatelů, že na rozdíl od předchozích ročníků letos vše klapalo jak mělo. I bufety se mi zdály o trošku vybavenější než loni. Snad jen nemuseli pořadatelé rozsypávat ty připínáčky po trati. JJJ Takovejch defektů jsem snad nezažil.

Speciální dík ale patří Vyhupovi, nejen za tento den, ale vůbec za celou sezónu, co přišel do Vinohradských Šlapek, a ukázal mi cestu, jak se výkonnostně zlepšovat a kdy neváhal obětovat svůj výkon ve prospěch ostatních. Především mu ale děkuji za jeho pomoc při mém pádu, kdy počkal a doslova mě dostrkal do cíle. Díky.

Neděle 11.9.2005

Nejhorší den po maratónu mého života. Únava po závodě se pere s bolestí po pádu a do toho to věčné běhání na WC. Všudy přítomný spánek mi prakticky nedovolí nic dělat….

THE BIGINNING IS THE END IS THE BIGINNING

Gejza

JE TO ZA NÁMA !!!! . Co je vlastně za náma ? Přece 12. ročník silničního KRÁLE ŠUMAVY. Než se pustím do drobnějšího popisu tratě a závodu musím říci, že letošního Krále jsem jel v absolutní pohodě a po celou dobu závodu jsem se cítil výborně.

Z Prahy vyjíždíme v 03,00 hod. od domu El Diabla. Cesta do Klatov probíhá v pohodě a v 05,00 hod. se registrujeme k závodu. V 05,15 hod. jsme již na Klatovském náměstí. Jsme zde první. Máme ještě hodinu času do startu a tak v klidu snídám rýžovou kaši a pomalu oblékám dres.Po 06,00 hod. se již Klatovské náměstí pomalu zaplňuje a přijíždí další Šlapky - Big mig, Anděla, Kolíkáč. V 06,15 se řadíme na startovní rošt. Stojím hned za první vlnou. 06,29 předstartovní horečka vrcholí a páska, která rozděluje první vlnu od zbytku startovního pole nevydržela nápor jezdců a povoluje. Celý peleton se tedy spojuje i přes protesty pořadatelů. 06,30 START a je to tu, nejdříve trošku koloběžství k čipové kontrole , následně zacvaknutí pedálů a už to jede.

Začínám v pohodě, točím cca 90 otč/m a jedeme cca 40 km/h. Cesta po hlavní k odbočce na Chlístov ubíhá bez problémů a je pozitivní, že čelo peletonu mám pořád na očích. zatím si hlídám i Kolíkáče a Ela, aby mi moc neodjeli. Stoupání k Velharticům vyjíždím společně s Elem a Kolíkáče máme stále nadohled. Ve sjezdu za Velharticemi mi El odjíždí a jedu sám . Sám myslím jako Šlapka. Jinak je kolem spousta jezdců a skupin. Stačí se jen do nějakého vláčku přidat a jet. Před Rábím se přidávám ke skupině cca 20 jezdců a za pohodového střídání rychlostí cca 35 km se ženeme k první občerstvovačce. Občerstvovačku projíždím a dál se ženu k Šimanovu. Šimanov k podivu vyjíždím bez větších problémů, následuje sjezd a další kopec na Javorník. Pod stoupáním mě dojíždí náš mechanický vůz a dostávám novou flašku s potřebnou tekutinou a začínám stoupání na Javorník. Cestou potkávám několik defektů a v duchu si říkám jak je možné píchnout v stoupání . V půlce stoupání přichází zlověstný zvuk psss. Rychle sesednout přezout a vyrazit. Celá oprava mi trvá cca 3-4 min. Tak zas rychle do sedla a stoupat dál. Zbytek stoupání už zvládám bez problémů. Následuje rychlý sjezd do Kašperek a následně do Rejštejna.. Druhou občerstvovačku projíždím a jen si od podávajících pořadatelů beru banán. Druhý rozdělovník a já poprvé na KŠ odbočuji do prava a stoupám směrem na Svojše, Kvildu a dále vzhůru na Zhůří. I když jsem celé stoupání vyjel sám, cítím se dobře až na ten tep 180/min. Po hřebenech Šumavy se jede super. Ideální počasí, krásná příroda a kolem mne spousta stejně naladěných lidiček. Sice už nejedu takové tempo jako na začátku, ale pořád to jde a hlavně na mne ještě nepřišla žádná krize. Po odpočinkové jízdě po hřebenech následuje sjezd k Srní a Prášilám. Po projetí Prášil následuje další lahůdka a to masáž na kostkách. Slušně vydrncám, dojíždím solidní skupinu s kterou za stáleho pravidelného střídání dojíždím do Skelné. Skelná, po 6 hod. slézám z kola, kolo pokládám a jdu si pro něco do bufetu a hlavně doplnit vodu. 2 rohlíky a 2 litry vody stačí. Po cca 5 min.nasedám na svého modrého oře a vydávám se zdolat poslední větší stoupání na Starý Brunts. Vím, že už je to kousek do cíle a tak jedu co to jde. Po zdolání vrcholu následuje sjez směr Klatovy. Ve 2. třetině sjezdu, cca 20 km před cílem začíná pršet a je z toho slušný lijec. Radši zpomalit, než se na kluzké vozovce položit a tak poslední část sjezdu jedu opatrněji. Odbočka vlevo a poslední objezd kolem Klatov. Mám pocit, že se mi jede jako bych měl v nohách 70 km a ne170 km. Začínám litovat, že při této řekl bych formě jsem se nerozhodl pro 250./ příští rok na 100% už je zdolám/ Do cíle vjíždím v čase 7h 21 min., relativní spokojenost a rychle si dát jedno pivko, nebo 2,3 ………. To se ještě uvidí. V cíli už je Anděla a společně čekáme v občasném dešti na dojezd dalších Šlapek. Po dojezdu ostatních Šlapek hurá do sprchy a na guláš. Večer ješte na vyhlášení s tombolou / klasika zase žádná cena/ . Po 22 hod. odjíždíme s Elem směr Praha. V 01,00 jsem doma, luxuji ledničku a hurá chrupkat, jsem docela už KO.

Igor

Tentokrát jsem se cítil perfektně připraveným, a pokud něco dopadlo jinak, než jsem čekal, nemohu si vymlouvat na nepříznivé okolnosti.

Ráno. Nádherně teplo, v 6:20 na náměstí u spořky jsem sám. Rozhlížím se kolem, stále nikdo ze skupiny A. V 6:25 ale už tu jsou všichni, Kolbaba, Jura, Honza, Aleš a taky Tomáš Gothard, který se tentokrát rozhodl od začátku jet s námi, a taky Jirka Novák, který se chystá na krátkou. Jsou tu i jiní, ale nedokážu pojmenovat všechny, oni jsou totiž tři věci, na které mám špatnou paměť: čísla, jména… a to třetí jsem zapomněl.

Vyrážíme skoro v klidu (teda v porovnaní s tím zběsilým tempem okolí), na začátku se jen snažíme byt pořád na dohled, nevytváříme organizovanou formaci, ono to ani nemá cenu, lidi je dost. Probíhá všechno hladce až na jednu drobnou příhodu: ztrácím bidon a musím se pro ně vrátit, ale Kolbaba mne okamžitě uklidňuje, že na mne počká a za chvilku jsme s ostatními.

V prudších kopcích mí evidentně schází kašpárek, i přesto, že mám kazetu s největším počtem zubu 29, to moje kolo prostě neumožňuje rychlost nižší, než 8 km/hod, a tak v některých kopcích (na Capmagnolove (někteří jedinci stále chybně jmenují tento významný kopec Šimanovym) obzvlášť) musím jit přes práh, což se mi pak vymstí. Jako vždy po 70 kilometru už pole řídne, vytváříme skupinku, začínáme střídat a taky předjíždět.

Z Rejštejna vyrážíme v již redukovaném počtu (bylo nás pět), však ve stoupaní na Zhůří ztrácíme Aleše. Škoda. Po zvládnutí výšlapu již přichází naše hvězdná chvíle. Roztáčíme to naplno, střídáme a dojíždíme jednu skupinku za druhou.

Za zmínku stojí Prášily. Loni jsem to tam jel asi 20-kou, letos něco přes 30, však hlasitě a hodně sprostě nadávám. Po projeti kostek se ohlížím kolem a omlouvám se přítomným dámám, říkají, ať si z toho nic nedělám, že celkem mě chápou.

Po Skelné máme další ztrátu, chvíli po rozjeti odpadl Tomáš. Nic se nedá dělat, střídáme se ve třech. Kolbaba se při tom snaží umravnit Juru, který má tendenci do kopce přidat a naopak míň šlapat z kopce a po rovince. Krátká přednáška, jak se jezdi tempo a časovky. A tak jsme v Nýrsku. A hurá, vidíme tam Jestřába, vypadá trošku zničeně, ale to už jsme všichni. Odjíždíme s dost velkou skupinou, ale ukazuje se, že valná většina nových členu v kopcích nám ujíždí, ale pak, až na rovince jich dotáhneme, vždy se jen zavěsí vzadu. Nic se nedá dělat, doufám, že to jenom neumějí.

Asi po 210 kilometru začínám cítit, že mí docházejí sily. Tep odmítá vylézt nejdřív nad 140, pak nad 135, pak už i 130 je problém. Kolbaba mě uklidňuje, snaží se zpomalit, a táhnout to za mne, za což je mu velké diky. Však před Korábem začíná to byt neúnosným, nemá cenu brzdit celou skupinu, a i do cíle už zbývá kousek, říkám, ať jedou, a pak už dojíždím, jak jen to jde. Takže můj velkolepý plán předjet na posledních kilometrech pár pochcípaných soupeřů vůbec nevyšel, naopak, stal jsem lehkou kořisti pro asi tři lidi. Možná i ve sjezdech jsem byl přespříliš opatrný, ale vím, že v takovém stavu únavy koordinace se taky zhoršuje, tak plus minus minuta nic neřeší. V cíle jsem se sedmiminutovým zpožděním oproti Kolbabovi a Jurovi, což mne vůbec nemrzí, poněvadž hlavní cíl sezóny jsem splnil, zajel jsem Krále pod 10 hodin.

Ještě pár úvah co se mi povedlo a co ne v této sezóně:

+ Podstatně jsem zlepšil základní vytrvalost

+ Naučil jsem se jezdit tempo (šlapat pořád aktivně, a to i z kopce, podle možností bez přestání)

- Podcenil jsem trénink v kopcích a ve vyšších intenzitách.

- V úvodní časti jsem to sice trošku, ale přece přepálil

- Nedostatečně jsem jedl v průběhu závodu.

Cíle na příští rok si dam asi trošku později, potřebují si to vstřebat. Na závěr ještě jednou velký dikes všem ze skupiny „A“ za spolupráci.

Jura

Na Krále Šumavy se těším téměř celou sezónu a spolu s BeskydTour jsou to dva maratony, které chci každopádně tuto sezónu absolvovat. Po LVR, kterou jsem absolvoval naprosto v pohode ve skupině A jsem osedlal bika a jezdil víceméně pro radost. Pak jsem slíbil kamarádovi, že s ním pojedu 54km dlouhý bikemaraton a tak jsem trochu trenoval na ten bikemaraton a na silnici se ani nepodíval. Týden před KŠ jsem se cítil sice výborně, ale trošku jsem měl obavy, protože jsem silnici fakt zanedbával. Vyrazil jsem tedy na 200km trenink k nám do Bílých Karpat a vše dopadlo docela dobře, tak jsem se zase uklidnil. Ve středu před závodem jsem si dal ještě 75km sprintík do Brna z Hodonína a v pátek odjíždím do Prahy celkem spokojený a strašně zvědavý, jak vše dopadne.

Ještě v pátek vyrážíme s Honzou směrem Klatovy, kam dorážíme v podvečer a ihned potkáváme Kolíkáče, který na nás mává od schodů budovy s ubytováním jako větrný mlýn. Ubytujeme se a razíme s ostatními šlapkami posedět do pizzerie, kde Igor s Natašou každého zpovídají na kameru – jaké má plány a cíle na zítřek. Probíráme strategii a skupiny a všichni se dobře baví. Igor odchází jako vždy poměrně brzo do pelechu – to víte šampion musí spát 8 hodin (jak alespoň tvrdí p. Kolbaba z University Kladno s odkazem na p. Carmichaela) a Igor se jím ten večer určitě cítil být J. My ostatní ještě chvíli posedíme, ale nakonec se taktéž zvedáme a razíme ke svým dočasným domovům. Já s Honzou a Kolíkáčem ještě jdeme dát kola do depa, aby nám je nějaký dobroninec nechtěl přes noc zkontrolovat.

Ráno vstáváme v 5:00 a je ještě tma jako v pytli. Snídám a pak už hurá s Kolíkáčem zase do depa pro kola. Vzhledem k tomu, že jsme dva (Honza zůstává na pokoji a kontroluje stav svého těla před závodem) a máme dovézt 3 kola, tak jedu dolů na vlastním kole a snažím se před přejezdem svojí zadní brzdou ubrzdit sebe, své kolo a ještě Honzovo kolo a modlím se aby právě projíždějící vlak nebyl nákladní a moc dlouhý. Naštěstí projede motorový vláček se 2 vagónky a já už pouštím brzdu a jakž takž se štěstím přistávám dole před auty, kam kola ještě na chvíli uklízíme. Spěchám nahoru, dosnídám, dávám si pozor, abych na nic nezapomněl a už se řítíme dolů k autu a hodinky ukazují 6:15. Vytáhneme kola, uklidíme auto, namažeme řetěz, je 6:20. Dofukuju ještě zadní pneumatiku a čekám na pomalejšího Honzu. Ten je konečně hotov, ale ještě si vzpomene, že by chtěl taky dofoukat, a tak společně ještě dofoukáme jeho kolo a já již nervózně pokukuji po hodinkách, které ukzaují již 6:25. Nakonec však vše stíháme a 6:27 již stojíme spolu s Kolbabou, Alešem a Igorem před spořitelnou úplně na konci náměstí na konci startujícího chumlu lidí.

Začíná se rozednívat a je tu 6:30 a výstřel ze startovní pistole. Chvíli se nic neděje, ale pak se postupně asi po 5 min chůzí probojujeme ke stratovní čáře, kde nasedám na kolo a hlídám si kličkujícího Kolbabu a za ním vlajícího Igora. Start je 400 m.n.m. a je velmi příjemná teplota 17°C. Předpověď je až na nějakou tu přeháňku slibná a tak se opravdu těším a šlapu vstříc dobrodružstvím. První kilometry probíhají neustále stejně – pomalu předjíždíme jednoho cyklistu za druhým a dostáváme se do našeho standardního stíhacího tempa, které má dnes za úkol pokořit 10 hodinovou hranici. Aleš nám většinou mizí někde vepředu, nebo naopak vzadu, prostě se s námi moc nedrží. Naše silná trojka však jede neustále pohromadě – tzn. na dohled – neboť v tom obrovském dlouhém hadu cyklistů nemá smysl organizovat nějakou skupinu.

Přicházejí první kopce a Igor s Kolbabou se „synchronizují“ a šlapou jako stroje. Mě to tempo celkem vyhovuje – jenom sjezdy z kopce by mohli jezdit kluci rychleji – oba pořád stojí na brzdách, a tak jim z každého kopce ujíždím o několik set metrů neboť se mi brzdit nechce. Blížíme se k první občerstvovačce, kterou bych kdyby bylo na mě, klidně vynechal. Všeho jsem měl dost – ještě jsem ani nepil a cítil jsem se taky v pohodě – tak akorát rozjetý. Igor křičí něco o tom, že stavíme jenom na 3 min. Nakonec je všechny po 6 minutách svolávám, ale vzdávám to a pomalu vyrážím dál. Asi po 2km mě dojíždějí a pokračujeme opět v nasazeném tempu. Pohledem na computer zjišťuji, že na první občerstvovačce máme průměr něco přes 27 km/h a jsem spokojen. Následuje nějaký ten brdek (včetně pro mě naprosto nevýrazného Campagnolova (na cedulích nesprávně označovaného jako „Šimanov“ a místními dokonce jako „Šimánov“)), kde předjíždím v divokém sjezdu vesnicí halekajícího Anděla a pak přichází konečně první lepší stoupání – Javorník – 950 m.n.m. Tam projíždíme čipovou kontrolou a už to smažíme dolů vstříc Rejštejnu a další občerstvovačce na 97. kilometru. Opět se opakuje historie s dobou stání, a tak nakonec po 6-7 minutách vyrážíme nahoru na Zhůří, kde po několika prvních zatáčkách začínám klukům ujíždět ještě s jedním kolegou a říkám si, že je počkám nahoře, odpočinu si a pak to rozjedeme. Nahoře jsem asi za 35 minut, což je v závodě velmi solidní čas a už se vydýchávám a protáčím nohy a čekáme na zbytek našeho expresu. Nečekáme zase tak dlouho a kluci už se objevují a dojíždějí nás – i když bez Aleše, kterého jsme zde definitivně ztratili. Tvoříme formaci, stanovujeme střídání a nasazujeme vysoké tempo 30-40 km/h. Proletíme Horskou Kvildou – kopec za ní vyšlapeme 25 km/h a už následuje sjezd do Kvildy, odkud stoupáme k nejvyššímu bodu trati – 1150 m.n.m. – kde dojíždíme poměrně velkou skupinku. Ta však rozhodně nedrží naše tempo a tak je opouštíme v dalším mírné stoupání a ve sjezdu na Modravu se přidáváme k další větší a silnější skupině. Té se držíme až do Srní, kde zpomalují v následujícím stoupání směrem na Prášily. My nemilosrdně nasazujeme a opět trháme i tuto skupinu – po kilometru dojíždíme několik dvojic, ze kterých formujeme poměrně velkou skupinu. Nikdo však nechce střídat, každý se jen veze, a tak točíme čelo a já se musím mírnit v kopcích, kde to švihám 30km/h, což však nesvědčí zbytku našeho týmu. Naopak mě Kolbaba napomíná, abych uspořenou energii využil na rovnějších úsecích. Snažím se tak činit, i když jsem zvyklý jezdit jinak, ale zjišťuji, že Kolbaba má jako vždy pravdu a naše taktika se začíná zase prosazovat a u Prášil dojíždíme další jednotlivce a menší skupinky a zároveň trháme naši velkou skupinu. A je tu Skelné s občerstvovačkou, kde jsme zase na můj vkus moc dlouho, ale nakonec vyrážíme poměrně osamoceně vstříc Železné Rudě. Na cestě se k nám přidává jeden chlapík, který je ochotný střídat proti větru a tak nám to ve čtyřech celkem odsýpá. Před Železnou Rudou vjedeme do mraků, ve kterých pokračujeme až na sedlo na Špičáku (930 m.n.m.). Následuje rovinka v 900 m.n.m. a my to pálíme 35 km/h. Přichází sjezd do Nýrska a my konečně opuštíme mraky a zároveň se postupně otepluje z 16°C na 22°C a vykoukne místy i slunce. V Nýrsku máme další bufet a hele – čeká tam na nás unaveně vypadající Jestřáb. Za chvíli vyrážíme proti poměrně silnému větru spolu s dalšími jezdci na posledních 60km. Jezdci však neumějí střídat a mají blbé poznámky, tak si musíme vystačit opět sami. Na Igorovi se začíná projevovat únava a tak se snažím jet co nejvíc vepředu a tahat. Bohužel se musím pořád mírnit a zpomalovat, aby Igor stačil. Ale přece ho neopustíme. Kolbaba říká, abych jel dopředu, ale já odmítám a snažím se je dotáhnout na ujíždějící chlapíky, ke kterým se přidává i Jestřáb. Ukazuje se však, že chlapíci nám ujíždějí jenom do kopce. Jakmile však přijde cesta z kopce nebo po rovině, máme je během 30 vteřin. Igor se trošku vzpamatoval a jede docela v pohodě. Přichází stoupání na Koráb, které jedeme trochu pomaleji, než bych očekával, přesto necháváme chlapíky, ke kterým se Jestřáb přidal, vzadu. Jestřáb je opět s námi. Sjezd z Korábu je na rozdíl od výjezdu pěkně rozbitý. Dojíždíme další lidi. A konečně poslední stoupání na Poleň, kde zjišťujeme, že se nám ztratil Igor. Kolbaba nasazuje tempo, kterému se zpočátku divím i já, natož Jestřáb. No nic říkám si – je to starý zkušený vlk, ví, co dělá. A tak šlápnu do pedálů a stahuju jeho 15 mterový náskok. Ne tak už Jestřáb a tak ho v následující serpentině definitvně necháváme vzadu. Směrem k vrcholu stupňujeme tempo a kompletně trháme celou naši skupinku a na sjezdu dojíždíme postupně další jednotlivce. Tvoříme skupinu, ale nikdo není ochoten střídat. Tak opět táhneme my s Kolbabou. Ten se ptá, jestli dojedeme ruku v ruce, nebo budeme spurtovat. Říkám, že vůbec netuším, jak daleko je cíl a že tedy uvidíme. Do posledního kopečka Kolbaba šlape jako magor a tak tuším, že cíl se blíží a tudíž ho předjedu a zabočím do cíle před ním.

Čas 9:51 je splněním plánů a cítím, že příští rok bude plán 9:30, protože se cítím naprosto v pohodě a nic mě nebolí – jsem jenom velmi příjemně unavený a spokojený s výsledkem. Naměřené parametry (245km, 4028m převýšení) a subjektivní pocit dává za pravdu tvrzení, že KŠ je nejtežším maratonem sezóny.

Na závěr chci poděkovat členům našeho týmu A – Kolbabovi a Igorovi – za krásný zážitek z celého maratonu, který byl pro mě napoprvé dvojnásob silný. Doufám, že příští rok nastane u obou členů podstatné zlepšení ve formě a budeme si moct dávat vyšší cíle a zdolávat je společně. Obávám se, že bych se pak dostal výkonově mezi skupinu A a B neměl s kým jezdit. Zároveň chci poděkovat Jestřábovi, že se stejně jako já na Rampušákovi dobrovolně obětoval na oltář vědy a vytvořil sice jednočlennou, ale úspěšnou, Tuhoszovu testovací skupinu J.

Sezóna tímto maratonem pro mě končí a jsem s ním velmi spokojen – především díky Šlapkám. Je velký zážitek, když člověk, který jezdí dlouho sám, může najednou jezdit ve skupině a cítit týmového ducha. Na tomto místě patří největší poděkování Honzovi, který mě k tomuto všemu dostal a všemožně mě podpořil. Díky Honzo.

Kolíkáč

Král Šumavy 2005 aneb „Jak jsem jel s královnou“

Je málem týden po Králi a já usedám k počítači, abych taky něco sepsal. Celý ten týden si často promítám v hlavě okamžiky ze závodu, na který určitě nikdy nezapomenu. Bylo to něco více, něco, co jsem si určitě nikdy nepředstavoval, že na kole zažiji. Vzpomínám si na předchozí ročníky, vidím, jak jsem vždy stál při vyhlašování výsledků někde vzadu za sloupem a s obdivem pohlížel na vítěze Krále, mezi kterými byla i většinou Hana Ebertová s časem, který mi připadal naprosto nedosažitelný. A najednou letos v srpnu přichází díky Bigmigovi nečekaná zpráva: Hanka alias Miki chce jezdit za Šlapky... a nikdy prý nedala dlouhého Krále pod 9 hodin. Začíná to ve mě vzbuzovat neobyčejnou motivaci jí v tom pomoci a dokázat jí, že si ji ve Šlapkách zasloužíme a že u nás existuje týmová spolupráce.

průměrná rychlost	28,00 km/hod
	km	čas	hodina
Klatovy - start	0 km	0:00 hod	6:30 hod
Bílenice - bufet	50 km	1:47 hod	8:17 hod
Rejštejn - bufet	97 km	3:27 hod	9:57 hod
Skelná - bufet	150 km	5:21 hod	11:51 hod
Nýrsko - bufet	192 km	6:51 hod	13:21 hod
Kdyně - bufet	221 km	7:53 hod	14:23 hod
Klatovy - cíl	250 km	8:55 hod	15:25 hod

Začínám shánět lidi do spolupracující skupinky, po Vysočině jsme si dal 14 dní pokoj od kola a tak až koncem srpna začínám zase trochu jezdit, no trochu, najel jsem 500km za 4 dny a to je na mě nějak moc a na časovce na Hlásné se to projevilo ... byl jsem unavený a zajel jsem ji velmi mizerně. Chtělo by to už jezdit kratší intenzivnější trasy, ale musím ještě dojet v úterý před Králem do Bystřice pro Verču. V tom mi parádně pomůže Vyhup, který mě nezapomenutelně odtáhne proti větru celou trasu. Od středy již střádám síly na přetěžký závod.

Páteční večer v Klatovech připomíná minulé ročníky, bujará atmosféra podpořená několika pivky a Honzovou slivovicí nás příjemně ukládá ke spánku.

V sobotu ráno nás hned na začátku čeká těžký úkol: probít se v průběhu prvních kilometrů dopředu k Diablovi a k Miki. Jedeme „kref“, Mirek, Jestřáb i Gejza jsou stále na dohled, vypadá to dobře. Po odbočení z hlavní silnice začínáme rozeznávat dres Diabla a od Chlistova už jedeme spolu. Bohužel ostatní se nějak ztratili. Na Maloničáku konečně vidíme asi 200 m před sebou i Miki, stahujeme centimetr po centimetru její náskok, ale bohužel kopec je moc krátký a Miki to pere fest, takže ji nedojíždíme, já jsem bohužel ztratil někde za sebou i Diabla. Za Velharticemi je parádním povzbuzením fandění Honzy Strnada !!! Honzo díky.

Jedu asi v 5-ti členné skupince, která ale moc nespolupracuje, nepravidelně střídáme a připadá mi, že moje tahání špice v této fázi závodu je trochu zbytečné, a tak čekám na balík za námi ve kterém se veze i Diablo. Dobršín už zase jedeme spolu, okolo Rábí kecám s Pavlem Trachtou z CKKV, je tu i Jirka Hledík a Karel Stárek.

První bufet profrčíme a řítíme se k Šimanovu, Miki bohužel už není v dohledu, přestávám věřit, že ji dojedeme. Šimanov už máme tak nacvičen, že nám nedělá výraznější problémy, sjezd Nezdicemi a už si to stoupáme okolo „silvestrovského hotelu“ v Laznech směr Javorník. Před první serpentinou najednou vlevo u auta shluk cyklistů, kteří opravují svoje defekty, rozeznávám, že v tom chumlu je i Miky. To nás s Diablem uklidňuje a Javorník jedeme v poklidu bok po boku, jede s námi i Jarda Hanzl z CKKV. Smůla přichází na Diabla těsně pod vrcholem, když píchne přední kolo, ale jede hrdinně dál na polovypuštěném plášti a mává na doprovodný vůz, který ale nereaguje a to dohání Diabla k pekelné zuřivosti, řve jako tur a mává rukama jako by byl v roji vos. Po chvíli naštěstí La Zorra přijíždí a asi za 15 sekund je vyměněno a my pokračujeme dál.

Před Kašperkami nás dojíždí Honzis a ujíždí naší skupince, která začíná spolupracovat až na náš popud. Nebezpečným sjezdem, ve kterém mi Diablo ujel, přilítneme do Rejštejna, Diablo nestaví, tak mažu za ním, v bidonu sice sucho, ale věřím doprovodnému vozu... Koukám na hodinky a zjišťuji, že jsme zde pomaleji než minulý rok a sen o 9 hodinách se mi začíná rozplývat.

Odbočujeme doleva a přichází nejdelší stoupání Krále na Zhůří. Dojel jsem Diabla a jedeme moje obvyklé tempo v tomto kopci kolem 12km/hod., otáčím se za sebe a konečně vidím Miki, která se přibližuje velmi rychle, Diablovi říkám: „tak pojď, pojď, musíme se jí chytit...“. Miki přilítne jako blesk, zavěsím se za ní a jenom slyším Diabla jak říká: „ne ne, to je na mě moc rychle...“ No po pár desítkách metrů zjišťuji, že tempo je opravdu pekelné, takhle bych tady v životě nejel, představuji si těch zbývajících 150km, které nás ještě čekají a je mi mdlo. Ale přeci mě do kopce neujede „nějaká ženská“ :-))) Soustředil jsem se jen na modrou gumu, a točím a točím, Miki mi sděluje, že musím jet s ní, že mě nahoře ještě bude potřebovat...:-)) v duchu si říkám, no nahoře padnu do příkopu, tam už mě potřebovat nebudeš. Nestřídám, ani to nemá cenu, stejně bych rychleji nejel, z hrůzou koukám na rychlost, která ani v prudkých úsecích nepadá pod 14km/hod., leje ze mě jako z vola, je dusno, máme s Miky oba prázdné bidony a tak příjezd La Zorry je pro nás spásou a velkým povzbuzením. Vzpomínám, jak se tady vždy neskutečně trápím, ale dnes opravdu letíme, jedu s pocitem, jak kdybych měl nahoře sednout na zahrádku na pivo a tím to vše zakončit. Když někoho předjíždíme, tak ho lákáme na spolupráci, Miki většinu zná i jménem, ale Ti jen nevěřícně koukají, jak jí to jede a mávají bezmocně rukou. Je to velký zážitek, ta euforie, že to takhle jede, prostě paráda. Miki díky !

Jsme nahoře, a já s údivem zjišťuji, že nepadám do příkopu, ale dokonce se mi chce i střídat. Je tu krásně, ty zelené louky, čekal jsem tady déšť a zimu a přitom tu dnes probleskuje slunce. Projíždíme Kvildou a nabalujeme dalšího závodníka do naší mini-skupinky, drápeme se na Tetřevskou slať, kde nás povzbuzují přihlížející lidi z CKKV, a najednou před námi žlutý dres a začínám rozpoznávat osamoceného Jirku Hledíka. No paráda, my snad torzo té plánované skupinky dáme dohromady. Jirka je neobyčejně nadšen, a hned se aktivně zapojuje do spolupráce. Miki nás furt honí, že tady musíme jet okolo 40km/hod. a sama jde příkladem, hlavně ve sjezdech, kde to pálí hlava nehlava. Srní je za námi a já asi začínám vypadat nějak bledě, protože dostávám od Miki tabletky proti křečím. Prášilské kostky to je óda na cyklistiku, letos je přelítneme rychlostí přes 32km/hod.a je to nádherná masáž.

Skelná bufet, plánoval jsem si odjezd raději na 11:30hod., ale ono už je 12:00hod, no naději jet pod 9 hodin jsem stejně už ztratil v Rejštejně, před bufetem se domlouváme, že zastavíme, že si Miki skočí na záchod a my s Jirkou naplníme bidony a pomažeme dál. Čekají nás nepříjemné houpáky, na kterých trochu Miki začíná ztrácet, ale vždy se na nás hrdinně dotáhne, já už v předtuše Špičáckého sedla, které mě vždy odrovná, cpu do sebe Enduro. Tak a máme to za sebou a už jsme na hlavní silnici, která klesá do Železné Rudy, Miki se zase sápe dopředu a roztáčí to k nejvyšším otáčkám.

Posbírali jsme cestou další cyklisty a tak na Špičácké sedlo cesta příjemně ubíhá. Jsem znovu mile překvapen, že se krize nekoná, prostě ta skutečnost, že jedu s Jirkou a Miki přebíjí veškeré bolesti, žádné pálení chodidel, žádné křeče či hlaďák... Jsme v mlze zahaleném „sedle“ a začínáme pomalinku, polehounku klesat do Nýrska. Miki jede skvěle, pravidelně střídáme, to jsem si tady vždy přál, cesta krásně odsýpá a konečně začínáme prudce padat k vodní nádrži, najíždíme si svoje dnešní rychlostní rekordy a pohledem na stopky zjišťuji neuvěřitelnou věc, ono by to mohlo vyjít, ano, jestli toto tempo vydržíme, tak těch 9 hodin padne. Sděluji to Miki a Jirkovi, který nadšeným hlasem moji domněnku potvrzuje.

Před Nýrskem jedeme asi v 10-členném balíku a na rovince se to roztáčí k 50km/hod., je to zvláštní, ještě máme 50km do cíle a připadá mi to jak cílový spurt, asi všichni cítí, že to nejhorší je za námi. Bufet vynecháváme a v protivětru bojujeme dál. Sice nejedeme Sv. Kateřinu jako loni, ale i tyto bezvýznamné brdky před Liščí jsou hodně vysilující, Miki dře jako kůň, trochu jí sice schází ta lehkost ze Zhůří, ale za to bojovnost ta ne. Za Liščí nás někdo fotí, pak dodatečně zjišťuji, že to je známý diskuter z www.ivelo.cz pod přezdívkou „Dreamer“.

V Hyršově probíhají, jako již tradičně, hasičské závody, vůně opékané klobásy jitří naše chuťové buňky, ale i my se dočkáme, ještě jeden brdek a pak již jen nebezpečný sjezd do Kdyně, kde je bufet přímo pod Korábem. Miki mi předává svůj bidon a pokračuje dál, my s Jirkou se jdeme občerstvit. Jestli jsme se zdrželi 2-3minutky, tak to je moc a začínáme stíhat Miki. Připojuje se k nám ještě jeden chlapík, který je odřen z pádu před Rejštejnem, ale srdnatě maká dál. Koráb nám neobyčejně sedne, to není jízda na 220km maratonu, je to jak časovka do kopce, ta touha dojet Miki co nejdříve nás žene vzhůru. Za každou zatáčkou ji čekáme, ale ona nikde, to není možný, že by tak zrychlila ?

Sjezd z Korábu, Miki nikde, zahlédneme ji až na nepěkném brdku mezi poli, jedeme neskutečnou „kref“, nechápu, kde se v nás berou takové síly. A je tu Poleň, máme na Miki ztrátu asi 300m, jede famózně, ani na rovině ve třech jsme ji nedohnali. V posledním stoupání dojíždíme další dva borce, metr po metru stahujeme náskok Miki, ale stejně se nám jí nepodaří na vrcholu dohnat, a teď už jen sjezd do cíle, je nám jasné, že jestli nás nepostihne defekt, tak těch 9 hodin dáme, ale já si vysnil, že cílovou pásku protneme pěkně ve třech vedle sebe, ale Miki má stále náskok, který se ve sjezdu nedaří dojet. Utvořila se asi 8-členná skupinka, která ale vůbec nespolupracuje, tempo určujeme jenom s Jirkou, Miki je na dohled, ale už přestávám věřit, že ji dojedeme. Naštěstí je tu objížďka, která začíná úzkým rozkopaným průjezdem, a tam Miki trochu zpomalí a jsme u ní, Jirka chce ještě ujet skupince za námi a tak to valíme do cíle co to dá. Zlehka se ptám jestli budeme spurtovat, prý ne, tak si užívám ten parádní cílový pocit. Srdce mám až někde v krku, špalíry tleskajících lidí, zatáčíme na stadion a já vjíždím do cíle s „královnou Šumavy“.

Díky všem, že jsem to mohl zažít a poklona Jirkovi a velká gratulace pro Miki !!!

Miki

9.9.

Je pátek 14 hodin a pro mě přijíždí Igor a Nataša a jako už desátý rok se opakuje stejná situace: jedu na Krále… Ani si neuvědomuji, že mě čeká jubilejní desátá účast…No nemládnu...J. Během nakládání se ozývá telefon a já v nastalém zmatku nechávám před domem pumpičku, což však zjišťuji až v sobotu ráno…L V autě se více seznamuji s Igorovou ženou a je to pro mě velice zajímavé setkání. A to především kvůli mé hlavní cyklistické „ultramaratónské profesi“. Poměrně bez problémů dojíždíme do Klatov okolo 17 hodiny, což mi naprosto vyhovuje. Vše totiž probíhá v naprostém klidu a bez stresů. Prezentujeme se a já jsem odvezena až před své tradiční ubytování u Jarky Hummelové. Letos neponechávám nic náhodě, alespoň co se jídla týče a mám navařeno s sebou…J Je to pohodlnější a hlavně mě už se nikdy večer nikam nechce. Připravuji vše potřebné na ráno – tedy hlavně oblečení, suplementy a hlavně jídlo, které tentokráte začnu konzumovat v půl čtvrté…L Ještě chvilku komunikuji se světem pomocí telefonu, konzultuju nějaké poslední maličkosti týkající se výživy s Petrem Havlíčkem a nechávám se utěšovat Mílou, že bude vše v pohodě a hlavně že bude v noci vstávat se mnou… Asi je cvokJ, ale já moc děkuju!!! Škoda, že není se mnou. A po desátý už vzorně skáču do postele.

10.9.

Přesně podle dohody v 3.30 se ozývá mobil a čeká mě skoro nejtěžší úkol dne v tuto denní, tedy noční hodinu, narvat do sebe jídlo L V polospánku se láduji a opravdu se ozývá i Míla a nutno říci, že je to velice miléJ. Už jsem docela vymakala techniku a tak ani neotvírám oči…Nastavuji mobil o půl hodiny později a vše se stále dokola opakuje: suplementy, jídlo, SMSka od Míly a spaní… V půl páté ale končí legrace a já vstávám naostroL. A proklínám toho někoho, kdo vymyslel start v noci…Ve třičtvrtě na pět sedám na válce a snažím se především nespadnout, protože ještě spím… Nicméně snad vezme moje tělíčko na vědomí, že už za hodinu a půl má v tuto noční dobu jet na kole a to ještě docela rychle a intenzivně…

Dovybavuji kolo a s hrůzou zjišťuji, že nemám pumpičku! Docela průser a to ještě nevím, že fakt chybět bude…Snažím se to pustit z hlavy.

V půl šesté přijíždí Bigmig, Anděl a Vyhup a následně vyrážíme směr start. Je velice teplo – 16°C, bezvětří a optimální cyklistické počasí vydrží až na občas mokrou silnici celý den. Jedu tedy pouze v dresu, návlekách na ruce a nohy.

Je šest hodin a jsme na startu a postupně se naplňují mé obavy, že do první vlny si vleze každý a je jedno, jestli si pořadí loni vyjel nebo ne…L Dávám Endurosnack, Gutar a nějaké další dobroty a pak už jen čekáme na start.

Přesně v 6.31 je odstartováno a do mě se zahákovává nějaký umělec, který se narval dopředu přesto, že nárok na první vlnu neměl… Je div, že mi nevyčesal přední koloL Nicméně než se „rozmotáme“ je dobrých 500 lidi pryč a můj komentář papír nesnese…Nicméně ještě jsem neotočila pedálem a tepovka je na 150…Dalším důsledkem mého nynějšího postavení je o poznání horší technika jízdy v této části balíku. Jízda chvílemi připomíná hru na postřeh a v konečném důsledku jízdu brzda – plyn. Je to zbytečně vysilující a vedle mne jedoucí Michal Stark si musí neskutečně dávat…Je zázrak, že nedošlo k nějakému většímu pádu. Konečně těsně před odbočením z hlavní se dostávám trochu dopředu, ale špice je fuč. Je klika, že se v úvodních kopcích moc nešlape na plyn a tak se stále probíjím vpřed. Snažím se oproti loňsku úvodní kopce nepřepálit a poctivě hlídám tepovku. A dopředu lze říci, že se vyplatiloJ První dva kopce jsou v pohodě, ale pak přichází mnou nenáviděný „Velhartičák“. Bolí fakt hodně…Je na mě pořád moc brzoL. Ale přece jen mám pocit, že se cítím lépe než loni. Přicházejí Hory Matky Boží, ale ty jsou letos v pohodě. Je to nejspíš tím, ze jedu pomaleji a neblázním hned od začátku. Následuje asi 20km a já jsem docela důkladně zašitá v docela objemné asi 30členné skupince a šetřím síly. Následuje Dobršín, ale to je vyloženě kopec, který já ráda. Krásné serpentiny a letos tempo pro mě akorátJ. Za zmínku jistě stojí největší tahoun naší skupinky: Tepláky, botasky, tričko, žádné klipsny a páčky na rámu…Docela ho obdivuji.

Vzhledem k teplotě (15-18°C)a mému oblečení je ale zajímavé, že se potím jak kůň při dostihu… Na vině je výrazná vlhkost vzduchu. Chvílemi mám pocit, jak v prádelněJ. A teče ze mě a teče. Velice důsledně dodržuji jídlo a pití a nutno říci, že se mi vše na konci vrátí v podobě relativního dostatku sil.

Pokračujeme dál stále ve stejné skupince k první občerstvovačce v Bílenicích, kde ale nikdo nestaví a tak se rychle blíží Šimánov. Spíše než vlastní Šimánov mi vadí před ním naskládané rozcvičkové „hupy“, ale letos je vše v pohodě a stále celý náš balíček pohromadě stoupá vzhůru. Chybí jen oteplákovaný borec. Šimánov ale nakonec přece jen ukazuje svoji obtížnost a ze skupinky zůstáváme nahoře jen čtyři. Následuje velice rychlý a nebezpečný sjezd přes Nezdice, kde v oné osudné zatáčce opět přibyla „roleta“. Naštěstí je ještě sucho a vše proběhne bez problémů. A letos se ani netulím k domu, který stojí v cestěJ…

Jako předeslání k následujícím událostem je nutno říci, že od začátku jedeme po „ nově opravené“ silnici, která je skoro úplně pokrytá jemným štěrkem…Zřejmě se opravovalo včera a hlavně „počesku“… Takže poznávácí znamení tohoto Krále je jasné: píchlá duše a pumpičkaL. Je to docela otrava a já jen čekám, kdy mé pláště, které už absolvovaly dva ultramaratóny podlehnou náporu kamínků… Najíždíme do Javorníku a po chvilce slyším za sebou jedoucího borce, jak mi říká: myslím, že máš defekt a k mé smůle má pravduL. Je docela komické, jak na jednom místě opravuje 5!!! lidí najednou. A moji andělé strážní opět zapracovali v podobě velké pumpy, která se na místě nachází. Touto cestou tedy děkuji!!! Bylo by mi jinak velice krušno. Jako třešnička na dortu je mi kolo, poté co si vystálo frontu na pumpičkuJ, nafouknuto a tak využívám přebytečný čas a jdu na záchod. Je to neuvěřitelné, ale ze mě se po celou dobu opravy valí čůrky potu a na konci je pode mnou slušná loužičkaJ. Mezitím nás samozřejmě předjíždí plno lidí a když konečně sedám na kolo a snažím se znovu chytit tempo do kopce, slyším za sebou známý hlas: Dáša Likusová. Ptá se kolik je před náma žen, ale já to nevím. Jedu letos na pohoduJ Ale to ještě nevím, že se všechno změní a mi pojedem z Rejštejna až do cíle „krev“L. Společně v asi 20 členné skupince vyjíždíme Javorník a po sjezdu se blížíme ke Kašperským Horám. Cestou dolů povzbuzuji tělo úžasnou trojkombinací od Nutrendu a nutno říci, že to fakt funguje a následující strašák v podobě 9km Zhůří poprvé v životě doslova vylétávám. Petře, díky.

V Kašperských Horách přichází objížďka, kdy se ve sjezdu pohybujeme uzoučkýma silničkama. Tam Dášu ztrácím. Přece jen nepřehledné sjezdy moc nemiluje. Přesto, že už nemám moc pití na občerstvovačce nezastavuji a doufám, že slíbené pití z auta dorazí…

Docela s chutí se pouštím do již zmiňovaného kopce a k svému úžasu se mi jede skvěle a předjíždím jednoho borce za druhým. Rychlost se pohybuje mezi 14 – 16km/h. Loni jsem tu v krizi jela 8-9…Raději ani nekoukám nahoru. Některé věci je lepší nevidět a tento kopec k nim rozhodně patří. Netrvá dlouho a přede mnou se objevuje růžová „přilba“ a oranžový dres. Neklamné to znamení KolíkáčeJ. Zařazuji na ještě na vyšší rychlostní stupeň a Kolíkáč se krásně chytá s dovětkem, no konečně, do hákuJ. Je fakt příjemné, že nepojedu sama. Alespoň v to doufám. Pravda je, že po chvíli se zezadu občas ozývají zvuky lehce protestující proti mému tempu a naznačující cosi o umírání, ale když mě se jede fakt dobřeJ. Doufám, že chlapská ješitnost opět zafunguje a přivezu si Kolíkáče až nahoru. Mám docela vyzkoušené, že to fungujeJ. Tam ho budu potřebovatJ. Ještě si ho cestou trochu nadopuji proti křečím tak, že mám pocit, že bude dobře sloužit až do cíleJ …Cestou dojíždíme ještě Jirku Hledíka, dostáváme pití a nahoře se z nás stává dobře promazaný a fungující vláček. A od tohohle okamžiku já rozhodně nejsem lokomotiva. Největší práci odvádí Jirka s Kolíkáčem a já se snažím je alespoň příliš nebrzdit. Až do Skelné je to v podstatě alespoň pro mne nudný úsek, který je ale nutno odjet velice poctivě, jinak se zde dá nabrat velká ztráta. Nuda končí klasicky v Prášilech, kde čekám, čí kolo se rozpadne dřív… Je to opravdu brutální úsek, kdy na konci mám pocit, že se rozpadnu já…L Miki na rozdíl ode mne vypadá docela v pohodě. Holt je titanovej…a odolnej na rozdíl ode mne. Před Skelnou už začínám mít dost a kluci mi berou na občerstvovačce pití. Já si zatím odskakuji na malou za nejblíže stojící auto. Necítím se vůbec dobře a ještě k tomu dělám začátečnickou chybu. Z kostek mám omlácené prsty, tak utahuji boty…Výsledek: poslední 2 hodiny jízdy očistec provázený neskutečnou bolestí chodidelJ, kdy ani brufen nepomáhá… Jsem blb...

Mám neskutečnou krizi a oba kluci na mě v podstatě čekají a popostrkávají směrem k hlavní, po které spadneme do Železné Rudy. Konečně přichází avizovaný sjezd a já opět trochu funguju. Ale vím, že na Špičáku se bude vše opakovat. Po průjezdu Železnou Rudou, kdy jsme odchytali cestou další borce, začínáme šplhat nahoru. Jedu pomalu a Jirka s Kolíkáčem mají vyhlídkovou jízdu a neustále na mě čekají. Konečně jsme nahoře a já přesně podle plánu po 6h jízdy dávám „zázračnou“ trojkombinaci, která mě má oživitJ. Skutečně během čtvthodinky je mi lépe a během nádherného sjezdu, kde se rychlost blíží k 80km/h se vzpamatovávám.

Během sjezdu se domlouváme, že stavět v Nýrsku na občerstvovačce nebudem a tak ve stále stejné formaci pokračujeme dále s tím, že se občas někdo připojí anebo odpojíJ. Necítím se nijak zázračně, ale v hlavě začíná blikat světýlko naděje, že se dostaneme pod 9 hodin… Snažím se to nijak moc zatím neřešit, protože konec sice nevypadá nijak hrozivě, ale těžký je! Neustálé brdky po hrubém asfaltu, kde se nedá chytit tempo a ani ve sjezdu si člověk neodpočine, protože je neustále masírován nerovnou silnicí…Během pár kilometrů přicházejí dva problémy naráz: začínají mě neskutečně bolet chodidla a píchat v boku…L První je jasně moje chyba, jak už jsem dříve předeslala a v duchu se proklínám, jakej jsem blbec. Ovšem druhý problém je novinka J, která mě docela překvapila… Oboje je krajně nepříjemné a nás čekají ještě dvě hodiny.L Docela nepříjemná představa a moje reakce je klasickáJ: přestávám komunikovat… A tupě šlapu za Kolíkáčem a Jirkou. Táhnou mě za sebou a na každém brdku čekají… Před poslední občerstvovačkou v Kdyni se Kolíkáč nabízí, že mi doveze pití a koláček, ať jedu napřed. Že mě dojedou… Tak jedu a hlavně začínám počítat a vše mi vychází ve prospěch 9hodinové varianty! V ten moment, i když s trochu černým svědomím, že na kluky nepočkám, začínám jet časovku do cíle! Jedu v rámci svých možností nadoraz a pouze před Polení se snažím pomoci dalšímu jezdci protikřečovými tabletami… Konečně jsem nahoře a čeká mě už pouze sjezd do Klatov. Vůbec se nešetřím a po rovině ( pravda po větru) jedu čtyřicítkou. V Klatovech mě navádějí v poslední chvíli regulovčíci do objížďky, která je zúžená do krásné ďoury zcela vyplněné vodou… Nenechám se pobízet a projíždím ji…A v ten okamžik se za mnou ozývá známý hlas Kolíkáče, že mi veze to pití a šáteček…J Nevychovaně odmítám, že už těch posledních 500m zvládnu…J Najíždíme na stadion a mě to nedá a „ spurtuji“. Jinak díky Kolíkáčovi a Jirkovi Hledíkovi za to, že mě dotlačili do cíle…!!!

V cíli mám dost a probírá mě až zpráva, že Bigmig spadl…L. Naštěstí to dopadlo celkem dobře, i když se pár dní nevyspí…Nemůžu si ještě neodpustit „ hodnocení“ jeho výkonu. Zajel fakt dobře a překvapilJ.

Po dojezdu mě na telefonu čeká SMSka s výsledným časem a pořadím. Je to velice zajímavá a asi pro hodně lidí „příjemná“ služba a opět další vylepšení už tak u nás bezkonkurenčně nejlépe zorganizovaného maratónu. Franto, díky. Poděkování patří i všem bezejmenným, kteří na organizaci makají a celou tu masu 1200 cyklistů zkrotí.

Ve 20h začíná vyhlášení v kulturním domě a i přes poněkud rozvleklý průběh zakončuje pro mě „rekordní“ den. Během vyhlášení na mě čeká překvapení v podobě dotazů moderátora na Objezd Republiky a na RAAM. Je to docela příjemné překvapení…

Co se týče závodu jsem neskutečně překvapená v kladném slova smyslu, jaký čas se dá zajet v podstatě bez tréninku, protože tyto „krátké“ tratě už nejsou moji doménou a jsou na mě setsakra rychlé…

STATISTIKA

Kolo MIKI – Morati 1.1, Shimano Dura-Ace + Ultegra 53/39 + 12/27, kola Mavic, pláště Vittoria

Vzdálenost 244km, převýšení 3950m

Čistý čas 8:39,58 – průměr 28,1, hrubý čas 8:50,39

Tepová frekvence průměr 145, maximální 177

Počasí ráno 16°C!!!, bezvětří, přes den 18 – 23°C, mírný vítr, občas mokro po dešti

Jídlo + suplementy sestaveny po konzultacích s Petrem Havlíčkem a jako obvykle super

A ještě nesmím zapomenout na podporu Míly Pergnerové, která se mnou v noci hrdinsky vstávala a vůbec držela palce!

A další díky všem Šlapkám, které mi pomohli…

Profil z Polaru

Vyhup

Král Šumavy – silniční 2005 byl ve znamení ostrého motivačního kontrastu s letošním MTB Králem. Šlo především o splnění menšího slibu společné práce s Bigmigem.

Noc u Bigmigů byla nějaká krátká a spánek ještě kratší, ani jsem se nenadál a budík na mobilu zaúpěl už ve 4 hodiny. Bez menšího souhlasu jsem ale vstal a hned se pokoušel do stresem sevřeného krku protlačit ovesný mišmaš (před každým větším závodem stejné potíže), přitom se o mne nějaká zlomová závodní nálada nikterak nepokoušela ani omylem. BM i Anděla byli nečekaně rychle vypravení a oči jim oběma zářily od brzičkého rána obrovským odhodláním a euforií. V Klatovech jsme spočinuli děsivě rychle, najednou jsem stál u startovní pásky, bez mačkanice, pohodlně v 1. vlně, což především Bigmigovi rozzářilo oční bulvy o další stupeň jasněji. Vše umocňovali postupně se k nám řadící, všemožní profisoupeři a borci maratonské špičky, nevyjímaje Libora Janouška i Davida Ducháče. S Liborem jsme prohodili pár potřebných hecovních a šťouravých hlášek, ale kdeže na Libora s něčím takovým, ten je už řádně otrlý, navyklý. Maximální atmosféru dovršila super skladbička od Párplů, stejně jako na jaře při MTBéčku a najednou bumbác start a děsivý úprk z náměstí, kde Hanka žel bohu odmítala poslušně skočit do pedálů a až do cíle jsem jí neviděl, neslyšel….

První kiláčky probíhali relativně v poklidu a nevinně. Odbočka na Chlístov, pár stoupáčků, Bigmig snad někde v blízkosti za mnou, ohlížení se za sebe ale bylo marné, jenže stejně jsem věděl, že pořád o nic nekráčí a vše podstatné je daleko před námi. Před Velhartickým stoupáním mi už ale Bigmig pohodlně dýchal na záda. Celé pole se natáhlo, aby se opětovně pod kopcem zase dalo dohromady. Jak šly kilometry, poznával jsem čím dál více, že BM rozhodně nebude mít nejmenší potíže držet se co nejdéle v našem předním uskupení. A najednou, kdesi za Horama Matky Boží, bože, zdraví mne udýchaný, ovšem patřičně rozjařený Kolbabův vyslanec, junior a syn, Vítek. Doznával se k přetěžké lopotě, ve snaze dotáhnout se k čelu. Jenže osud ho následně brzy připravil o radost, „mám prdlý přední kolo….“ hlásí a zmizel v zadních řadách. To jsme již míjeli ukazatele na Šimanov a další, blížící se romantická zákoutí Šumavských hvozdů. V dálce obrysy Javorníku, a už se mi v hlavě draly myšlenky, jak se jen nejlépe tomu všemu vyhnout. Na úsměvu mi nepřidalo ani zjištění, že mi ramínko přehazky nesoucitně rachotí o výplet, na nejlehčím převodu. Jak mám vyjíždět proboha Šimanov na jednadvacítku? Děj se co děj, nohy trpěly a kliky se převalovaly ukrutně pomalu, dřina hnusná, nelidská, ani plíce jsem snad nahoru nedovezl, ale neslezl jsem, povedlo se. Nikomu podobné převody po téhle zkušenosti nedoporučuji. Bigmig v těsném závěsu, snad se zadýchal jen z povinnosti, či co, už si to trajdal následně přede mne. Evidentně v extázi a já stále více demotivován na co nejlepší umístění, se musel pomalu a jistě přizpůsobovat tempu, které si vybrala Šlapka roku, ač mi bylo záhadou,jak chce pokračovat ve zbytku závodu, tedy něco přes 150 km. Také jsem zvažoval, že rozhodnout se o odbočce na dvoustovku, je také řešení. Jenže s tím nějak Bigmig ne a ne souhlasit.

Na občerstvovačce v Rejštejně jsem doplnil tekutiny do sebe i do lahve, setřásl něco z únavy. Zdrželi jsme se opravdu jen na krátko, BM hlásí že si musí odskáknout, já nasedám na kolo o chvilku později a BM o pár metrů dál ukončuje zrovínka co zamýšlel, a společně se vydáváme vzhůru nejdelšímu krpálu. Pot se řinul snad hned od řeky, i přilba se mi potila, což tak obvyklé u mne není. Pozitivní ale bylo, že se nám s Bigmigem zadařilo dotahovat a sespojovat až do Kvildy vcelku početnou skupinku čítající tak 14 kusů upocenců. K mému úžasu zde nacházím svého loňského a na dlouhé kilometry i jediného společníka na KŠ, Tomáše z Vela. Od řeky jsme tehdy jeli jen ve dvojici a časté střídání na špici mi odebralo tehdy fůru sil. Tomáš je skvěle naladěn a pořád něco křičí o pivě a o hospodách a já, když zrovna dech dovolí, mu přitakávám. V takhle početné grupě se spolupracovalo následně velmi solidně, kiláčky parádně ubíhaly, trochu jsem i zapomenul na skepsi, a i vize snadnějšího profilu tratě, která následovala, mi vkládala do duše více klidu. Profrčeli jsme k Srní, stejně tak Prášilama, trochu nostalgicky zavzpomínali na zdejší bájo cukrárnu. Jen kdosi prohodil, že by si dokázal objednat akorát věneček a rakvičku. Ze sladkých snů nás ale probraly řídce a převysoko poskládané, pěkně peprné kostky. Ten hliník, co pod sebou vláčím zrovna podobnému terénu nerozumí a naprosto nekolegiálně trhavé otřesy předává na mou tělesnou, už tak prohublou a chatrnou schránku. Slovo se nedá vyslovit, Pitkin „hadr“. Ke všemu se nevědomky loučím se svou jedinou lahví, kterou sebou mám. Zastavit není možné, zpátky do vlaku bych se už nikdy nevrátil. Bigmig ovšem hbitě natahuje ruku se svou, železnou zásobou a já rozhodně neodmítám. Na občerstvení u Skelné je docela zmatek jak na tržišti, což mne při nasedání na kolo málem stálo ztrátu drahocenné a propůjčené flašky, kterou nechávám odloženou kdesi na pultě. Asi následek vyklepaných a povolených závitů z Prášilských kostek. Zavčasu se pro ní vracím. Opět se vydáváme s BM zcela osamoceni.

Ve sjezdu do Rudy už ale pádíme zase asi v sedmi lidech, v rychlosti porovnávám u Vietnamských stánků ceny, s pestře vybarvenými a potřebnými pro každou domácnost, skleněnými výtvory a bezpečně ze sádry vyrobenými trpaslíky a opět přichází terénní zlom a před námi je šplhání ke Špičáckému sedlu. Trochu mne ve vyšších partiích překvapuje nepropustná mlha, Bigmig a jiní jí hůře proplouvají a trochu se ztrácí za mnou, jenže nejsem magor, abych malininko nezvolnil a nepočkal nahoře. Od této chvíle počínají býti silnice nevhodně oslizlé a zrádné, což i verbálně tlumočím Bigmigovi. Nevím, kolik přesně si z mé myšlenky vzal. Padák směrem k Nýrsku byl . Ale snad se ani neuvolnil, letěl jsem si pro letošní rychlostní průměr 84 km/h. Za Nýrskem mlha opadla, aby jí snad za odměnu, vystřídal ryze protivný pritivítr. Na špice se najednou nikomu moc nechtělo, spolupráce začala skřípat. Tu za to někdo vzal, ale záhy se skoro brzdí, tempo se střídá jak na horské dráze. Nadějně početná skupinka se dělí zpočátku nevinně, já zrovna po špici vzadu, a už tuším, že díra deset metrů je moc. A je, díra roste a roste. Prokaučovali jsme s Bigmigem malou šanci na společnost s lépe disponovanějšími borci. Tak jsme prořídlí dál fachčili až do Kdyně. Bigmig ale svědomitě na kole doslova tančil, a hlavně s dobrým pocitem, že se blíží poslední občerstvení, kde hodlal doplnit jonty z Pivovaru, na tempu nic neubíral. Čekali nás poslední dva vršky, tak snad už nepadnem na dršky, když je to do Klatov takovej ždibec. Korábem se prodíráme pohodlně a zlehka ubíráme z náskoku závodníků, co dole nebumbali, a ani jinak nestavěli a z nenadání jsme hore, tak rychle frrr z kopce dolů….Jenže tady už nezměrné odhodlání Bigmigovi ukázalo negativní tvář a nevím proč jsem musel zrovínka já vidět ten hororový snímek, ke všemu sedící v první řadě za scénou, když BM v serpentině, vostrý jako hovado, jeho zadní kolo předbíhá stranou přední a v téhle pozici by nemohl stabilitu ustát ani nikdo z bratří Pospíšilů, natož Bigmig, který padl, než bys řekl „švec“…, Moje první myšlenky při pohledu na nezvedajícího se BM říkaly jasně. Proboha, ten kluk nemůže nikdy vstát, tady a tak mizerně nám končí celej slavnej Král. Přilba byla jistě levná, protože takhle jí rozdrobit není normální, banány v Bigmigově kapse byly rázem ze slupek vyjmuté, Carbosnacky taky někdo zčistajasna odzátkoval, a vyčerpal obsah. Tohle by žádnej filmovej kulisák nikdy nenaaranžoval. Po drahné chvíli se přeci jen BM staví na své vlastní, a sám. Několikrát se ptám, jak se cítí, co údy, a Bigmig sčítá všechny vzniklé průsery materiální cyklistické výbavy, jen o svém těle se naštěstí vyjadřuje pozitivně. Konečná inventura zní: přilba na padrť, brýle maximálně pro jedno oko, vzácný Šlapkovský dresík i kaďata probroušené na kůži, ale především zadní kolo doznalo změny tvaru natolik vážně, že pokračovat v jízdě možné nebylo. Ovšem po konzultaci a naléhavých Bigmigových prosbách o propůjčení zadního kola lidiček z doprovodného auta, které shodou okolností s námi popojíždělo a sebou jedno s desetikolečkem vezlo, se karta otáčí k lepšímu. Ač se pán zdráhavě rezervního kola moc nechtěl vzdát, paní měla výsostnější právo rozhodnutí a ta schválila. Asi i při pohledu na BM, který ve válečném tažení na osobní rekord na Králi, vůbec nic neztratil na bojovné náladě. Ztráta zhruba deseti minutek nebyla moc markantní, nasedlo se a šupajdilo dál. Šlo to o fousek hůře, převody si s desetikolečkem ideálně nerozuměly, ale jelo se, Bigmig vychytal po chvíli pozice na pár pastorcích, které fungovaly. Brzy jsme se dobrali pod úplně poslední stoupání, na Poleň. Bez potíží, a už sami dva, jsme se rychle octli nahoře a zbývá klesání, v kterém je už zřetelná obava u BM, nedivím se. Když se dostáváme na začátek Klatov, sleduji, že se BM neustále hrabe jednou rukou v zadních kapsách, jakoby se mu ruka snad až zaklesla a vzpříčila v jedné z nich, ne a ne ji vytáhnout. Nahlas se divím, co že to činí, a on povídá že by něco rád pojedl. Tohle bych ale nečekal a povídám: „teď ??“,….“kousek před cílem??“ Ještě, že byla sobota odpoledne a krámy v okolí jsou pozavírané, snad by si i odskočil něco koupit ! No, prosmýkáváme se Klatovskými odbočkami, tunýlky a uzavírkami a konečně se přibližujeme ke stadionu, kde nás v cíli se svým charakteristicky zvučným povzbuzováním vítá jak Anděla, tak Gejza. Dojíždíme, ufff…., byla to rychta, a bolela. Zvláště Bigmiga, kterého v dojezdu Anděla snad ani nepoznává, kdože se jí to vlastně do cíle vrátil. Chvíle zděšení po přiznání bolavého martýria přeci jen opadá. Nastávají už jen úsměvné a nekonečné projevy každého z nás, po 8 hodinách a zhruba 30 minutách, bylo co líčit. Konec dobrý, všechno dobré…., zase jeden veliký výkon všech Šlapek. S minimálním odstupem se do cíle přiřítila orange helma Kolíkáče, slavně pro první místo hned na to doráží Miki, opravdová královna, pak El D, Igor a další…

Díky Bigmigovi za společné útrapy, ať byly jakékoliv, bez něho bych zřejmě dneska 250 nedal.

Komentáře hostů:

Mirek Zbuzek (CK Záluží)

Tak, bohužel Král je za námi, a to znamená, že sezóna se nezadržitelně blíží ke konci. Pro mě osobně je tento závod vrchol, jakási zkouška, jak jsem pilně trénoval a výsledek vlastně vysvědčení. Po minulém ročníku,který jsem jel 11 hodin a posledních 100km se neuvěřitelně trápil, jsem si dal cíl letos to dát za deset. Po Vysočině , kde jsem v sobě po fantastické spolupráci s Kolíkáčem našel netušené schopnosti, jsem to posunul na devět.

pokračování

Jíra

„Maratón maratónů“, jak se s oblibou říká poslednímu závodu VELOSÉRIE Král Šumavy, jsem jel letos podruhé (poprvé v roce 2004). Na rozdíl od letošního Lacmana jsem věděl do čeho jdu a měl jsem i konkrétní cíl a představu jak závod jet. Konec konců je to pro většinu aktivních hobíků prakticky konec sezóny a každý chce na něm zhodnotit ty tisíce nehroucených kilometrů a zkušeností z předchozích závodů. Já v tomto ohledu nejsem výjimkou. V rámci přípravy na tento závod jsem 2 týdny před Králem najížděl kilometry na Prachaticku, kolem Boubína a Klatov. Tentokrát jsem si ale neprojel trať „dlouhé“ jako předloni před závodem … .

pokračování

Kolbaba

STRAŠNĚ, ALE OPRAVDU STRAŠNĚ DLOUHÁ REPORTÁŽ Z KRÁLE ŠUMAVY

Kapitola 1: NOSIČ VODY

To byste nevěřili, co má takový domestik po ránu starostí.

To máte:

-dorazit včas na náměstí a zajistit leaderovi místo co nejblíž první vlně.

-vyhledat Diablův doprovodný tým

-předat láhve s ionťákem a nálepkami „Vítek“.

-navštívit budku s nápisem TOI TOI.

-dorazit v 6:25 před Českou Spořitelnu, kde je sraz skupiny A.

-odpípnout se a