|
Král
Šumavy 11.09.2004 účastníci: doprovodný tým: Pardonová Blanka Sýkorová Kateřina -
„Káťa“ s dcerou Veronikou Co nás čekalo:
mapka, podrobná
mapa, profil dlouhá:
250 km / převýšení 4 628 m střední:
200 km / převýšení 3 320 m krátká:
170 km / převýšení 2 500 m |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Komentáře
účastníků: Tak
je to zase tady. Král Šumavy. Po vrcholu sezóny Vysočině Road
se mi tradičně na žádný další maratón nechtělo.
Přesto jsem se nakonec zase rozhodl jet. No hlavně proto, abych
jako první Šlapka
dokončil kompletní dlouhou veloserii. Chyběl
mi právě už jen ten Král. Čtvrtek Přesouváme
se s Andělem (A) a
dětmi na Nebílovský Borek, kde strávíme pár dní dovolené u tchána na
statku. Očekáváme zde i v pátek večer Šemíka. Pátek Po
obědě vyráží Anděl
na 90 km dlouhou cestu do Klatov, aby nás zaregistroval. Je slunečno,
celkem teplo a fouká jen trochu nepříjemný větřík.
Večer přijíždí Šemík
ve velmi dobré náladě a chroupe si ty svoje mysli preparáty. Dáváme si pár
piv a jdeme si celkem brzy lehnout. Ráno vstáváme dříve než
obvykle. Sobota Po
4:30 se trousíme z postelí a oblékáme do cyklistického. Raději si
necháváme rezervu, tak vyrážíme Šemíkovým
autem už ve 4:50. Cesta ubíhá rychle a celkem bez problému, až na
to že Šemda občas
sjede z hlavní silnice. Nicméně jsme už v 5:35
v Klatovech, takže je času dost. Vylezeme z auta a kosí
nás hrozná zima. Čekáme na zbytek Šlapek ve foajeru
internátu a sledujeme ostatní cyklisty, kteří se ženou do zimy. Blanka
ještě rozdává noviny na vystlání hrudníku a v 6:10 se
kompletně přesouváme na start na náměstí v Klatovech.
Nálada je výborná, zima utužuje kolektiv. J Netrpělivě vyčkáváme start. Start 6:30 Zhruba
po dvou minutách se nám daří dokoloběžkovat na startovní
čáru, kde si odpípneme účast. Kolíkáč (Ko) využívá
volnější cesty a já se zatím bořím někde v chumlu
výletníků s ukrajinami apod. Dokonce se přede mě dostal i
muž jednoho závodu Deitl.
Prohlížel jsem si se zájmem na startu jeho dres, protože je
možno jej vidět pouze jednou v roce a to právě na Králi.
Loni jel krátkou jako drak, tak uvidíme letos co s ním provedlo narození
prvního dítěte. Tak
zpátky k závodu. Hned na 5. km mě chytá nepříjemná
křeč do pravé nohy těsně nad achilovkou. Je to
patrně ze zimy. Naštěstí se mi to daří rozhýbat a
můžu se vydat dohánět Ko.
Ten si zatím udělal velmi slušný náskok. Pálím to trochu nad svoje
možnosti, ale nebojím se, že bych někde mohl vykysnout. Jsem
určitě za sezonu prověřen už mnoha závody. Předjel
jsem asi 5 skupinek a Ko nikde.
Určitě se zase zlepšil, ale že by mi ujel nadobro, tomu
se mi nechce věřit. Přichází dlouhé stoupání
k Velharticím. Buď tady nebo už nikdy. Těsně pod
vrcholem dojíždím Ko a
uklidňuji se, že mi nefrnknul definitivně. Na klid to ale
rozhodně není, protože se furt jede přes 30. Držím se ve
sjezdech zuby nehty, přesto mi Ko
před Rábím ujíždí s jinou skupinkou. Už aby
přišly kopce. Stáváme
se součástí snad 100 členné skupinky, kde jsou i staří známí
z Vysočiny a
jiných závodů – Armstrong, Pavel Zach a další. Snažím se
v kopcích trochu ujet, ať mě to ve sjezdu moc nestojí sil.
Pobolívá mě koleno, to je asi důsledek počátečního
přepálení. Nevadí mi naštěstí ve šlapání. První
bufet a zastavujeme jen já a Ko.
Ani se ostatním nedivím. K mání jsou jen šátečky, ionťák
a banány. Snad jen Mamut měl horší bufety. Zlatá Vysočina.
V tomhle se ukazuje, že Král je opravdu nejtěžší
závod. Ani nažrat ti nedaj. Jedeme pak už v klídku
k Šimanovu. Tam se to trošičku zase sjíždí.
Dojíždíme skupinky co nám ujely na bufetu. Ko mi pěkně na
Šimanovu nandal. Hold převody 1celá nic ku 1 mi chybí. Potkáváme
pěknou cyklistku celou v modrém od amerických
pošťáků (US Postal) a trochu jí provokuji, kdo je to ten
Armstrong. Ona si je ale jistá a dokonce mě ujišťuje, že
má podepsanou fotku. No Fanynka jak má být. Javorník.
Ko to zase pere jako ďas,
ani mi nedovolí vydechnout. Začínám si už pomalu myslet, že na
něj nemám, ale uklidňuje mě, když říká, že mu
určitě zase dojdou síly. J Tak to je v pohodě a zvýšeným úsilím
doháníme všechny skupinky co nám ujely na prvním bufetu. Poslední padne
ve sjezdu z Javorníku. Ve
stoupání mi bohužel zkolaboval můj věčný již 11
sezón pracující tachometr. Dostal na Vysočině koupel
a jen těžko se zní vzpamatovává. Šestý restart v jednom
měsíci hovoří sám za sebe. Propracováváme
se až na čelo a překvapuje nás, že ho nikdo nechce
táhnout. Sjezd do Rejštejnu je už v naší režii. Oni
tam zase nezastaví a tak ať na ně něco najedem. Rejštejn.
Bufet podobných kvalit jako v Bílenicích, a tak se ani moc
nezdržujeme. Voda, banány a šátečky. Stoupání
na Zhůří začíná stylově. Předjíždí nás Honza
Herda, známý teniskář a pisatel do cykloserveru.
Ko zvolňuje a tak se vydávám
pronásledovat první skupinku sám. Daří se mi předjet asi 20 lidí a
těsně asi 1 km pod vrcholem i čelo. Překvapuje mě,
že Honza Herda je stále asi 50 m přede mnou. Už mi
neujíždí ba jsem ho dokonce i stáhnul o nějaký metr. Tato skupinka
se zformuje na Kvildě a jedem spolu až na Skelnou. Ko zatím v nedohlednu.
Rozhoduji se na něj počkat na dalším bufetu. Ve skupince je i
Hana Ebertová a komanduje ji jak může J. Má pravdu v tom, že tam není žádný
tahoun. Ani já se nechci zbytečně honit. Až
do kostek za Prášilama se nic neděje. Kostky mě dost zbrzdily.
Ztratil jsem skupinku, ale ona jede tak pomalu, že mi ani nedá práci ji
dohnat. Skelná.
Nechám všechny jet a cpu se rohlíky s máslem a se salámem. Kdyby to
viděl Kotě.
Přidávám dvě piva. Mezitím doráží Ko a se zdržením asi 12min
jedeme na Železnou Rudu. Ve dvou předjíždíme Petra Ševce
z KPO a já se pomalu snažím
strávit oběd. V
Železné Rudě nás brzdí Germán, který zřejmě
nemůže najít vhodného trpaslíka. Opatrně ho objíždíme.
Stoupání na Špičák provází Ko
zřejmě další drobná krize, protože na moji otázku
„zvolňuješ?“, odpovídá celkem klidně:
„Nevšiml jsi si, že je kopec, vole?“. Už ale vidím
nějakého odpadlíka, tak se uvolňuji naposled od Ko. Je to škoda, zajel zase
lépe než na Vysočině.
V těch kopcích se do příští sezóny určitě
trochu zlepší a převálcuje mě. Odpadlík
je starší chlapík (+-50), který má lepší sjezdy, než stoupání.
Ve sjezdu z Hojsovy Stráže mi dává asi minutu. Sjezd je celkem
dobrý až na ty zakopané kanalizační propojky na silnici ve vsi.
Sjíždíme se těsně před bufetem v Nýrsku. Nýrsko
bufet. Dávám si dva panáky piva a jedu. Vody mám dost. Ko stejně není
v dohlednu a teď prý zase přijdou kopce na Sv. Kateřinu.
Jedu tedy sám. Stoupání opravdu stojí za to. Po obědě se
udělalo už dost horko, tak je to docela fuška. Dojíždím
jednoho známého borce z Beskydu,
který se mi ozval už na Kvildě. Sjezd ze Sv. Kateřiny
také stojí za to. Rozbitá silnice, občas písek a fandící Rómové.
Potkávám dalšího cyklistu, který měl defekt. Za odbočkou na
Všeruby mě zahřeje pohled na skupinku přede mnou.
Bohužel jsou to výletníci na MTB. Cesta
do Kdyně letos vede také jinudy, přes poměrně
členitější povrch a nekvalitní silnice. Jedu celkem
v pohodě, čekám, že někoho dojedu, nebo on mě,
ale nic. Kdyně
– poslední bufet. Exnu lahváče typu G a jedu, hlad nemám. Na
Skelné jsem se zasytil dostatečně. Dohnal mě zde borec z Beskydu a jedeme spolu na
Koráb a Poleň. Trochu se mi tak daří zrychlit a do cíle
přijíždím ještě s lepším výsledkem než
jsem očekával. Uspokojil by mě i čas do deseti hodin. Cíl 16:02 Vyhrává
zde kapela, ale nefunguje zobrazovací tabule, takže ani nevím, jestli
jsem registrován v cíli. No super. L. Ko
přijíždí asi deset min. za mnou a po chvíli pořadatelé oznámí
že to balí. Přijde mi to trochu trapné, když více jak stovka
cyklistů je ještě na trati. No zkrátka za hodně
peněz málo muziky. Postáváme
s Ko a hodnotíme trasu,
když v tom volá Šemda,
že Honza zlomil řídítka
a potřebuje na Koráb přivést kolo. Sháníme doprovodný tým, aby
naložil moje kolo a ten asi za 20 min přijíždí. Pomáháme
nakládat a vysvětluji Blance co a kde na kole mám, ale na to podstatné, jak
se řadí na to zapomínám. Večer se potom dozvídám, že Honza tak dojel z Korábu na dva
převody. Gratuluji, to je super výkon. Aspoň
ta večeře se jim povedla. Guláš s přídavkem mě
opravdu naplnil dostatečně. S drobným
zpožděním přicházíme do Kulturního domu na vyhlášení
vítězů. Pustily nám nejprve video z horských kol. Trochu
nechápeme proč, ale zde se opravdu už není čemu divit.
Bohužel krása trasy a vynikající atmosféra je zde zřejmě
pravidelně vyvažována neschopností pořadatelů. Potkáváme
zde také kluky z doprovodného týmu Vesla na GKR. Bavíme se
při reklamní akci na pivo Osto6, kde patříme k prvním
ochutnávačům. Tombolu už ani nemáme sílu dokoukat do konce,
protože od loňska
se zde nic nezměnilo a mažeme raději na klobásu. Odcházíme
spát do Internátu okolo jedenácté hodiny. Ač jsem závod od závodu
zkušenější opět jsem si nevzal věci na převlečení.
Sprcha bez mýdla byla trochu jalová, ale lepší než nic. Neděle Vstáváme
se Šemdou v 6:30 jako
na start KŠ a pozorujeme pořádnou průtrž mračen.
V té také zajíždíme do depa pro kola. Po naložení kol
přestává pršet a mírně promočeni jedeme zpět na
statek. Dáváme si snídani a Šemík
po chvíli vyráží do Prahy. Závěrem
bych snad mohl dodat, že po sportovní stránce byl závod super.
Zlepšení přes dvě hodiny mi udělalo velkou radost a
hlavně úspěšné zkompletování veloserie. Doufám,
že příští rok už také pojede více Šlapek. Nutno
dodat, že počasí nám tentokrát také přálo. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Profil a údaje z CicloTour z trasy 170km. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Tak a tradiční zářijový Král je za námi, bylo to jako vždy parádní, trasa, atmosféra okolo a i počasí vyšlo ... Do závodu jsme vstupoval, jak se už stalo letošní tradicí, udržet se co nejdéle Bigmiga (dále jen BM) a naplánovali jsme si následující časový plán:
Páteční
večer
v Klatovech probíhal podle obvyklých not, královská večeře
zalitá několika ionty,
ubytování jsme zvolili v internátu přímo v centru dění,
Bigmig se Šemíkem spali na statku. Ráno
je krušné a chladné, ale co se dá dělat, brzký start
v 6,30 hod. nás z postelí vyhání již po páté hodině a po posledních předstartovních přípravách,
vjíždíme na náměstí
v čase 6:15hod. Já si ještě odskakuji na malou do
chytře přistavených kadibudek, hrudě si vystýláme novinami
proti chladu a už to začíná
... Masa asi 1100 cyklistů
se dává do pohybu, je mi nádherně a tak do toho začínám bušit
co to jde. Předjíždím u levé krajnice BM a i většinu
cyklistů, chvílemi se schovávám do závětří za jinými rychlejedoucími
borci, první kopec před Chlístovem (6.km) mě konečně
zahřívá a noviny drží krásně teplo. Trasu znám
z předešlých ročníků a tréninkových jízd,
takže kopce ani moc nevnímám, až Maloničák (15.km) trochu
začínám cítit, že to není úplná „rovina“, načínám
první tubu, setkávám se s „Armstrongem
z Vysočiny“ a začínám tušit, že jsem
v té správné společnosti. Za Velharticemi
(20.km) mě dojíždí konečně i BM a tak to rveme
společně dál. Jedeme po jiné trase oproti minulým ročníkům,
ale ve velkém balíku cyklistů se moc krajina vnímat nedá, stále
musí být člověk ostražitý a plně soustředěný na
jízdu. Jede s námi i Pavel Zach, v rovinatější části
trasy okolo Sušice (30.km) využíváme naplno sílu jedoucího balíku,
a tak průměrná se pohybuje až k 50 km/hod. Za
Dobršínem (35.km) se to zase začíná parádně zvedat,
serpentinky vystřižené jako z TdF, okolo krávy, všichni
mají dostatek sil a tak si připadám jako by jsme letěli. Je tu Rábí
(40.km), parádně nasvícené vycházejícím sluncem, ostrá pravá a přes
Otavu rychle k prvnímu bufetu v Bílenicích (50.km). Zase
většina nestaví, a i s BM se moc nezdržujeme, ale doplnit
bidon, pár banánů do kapsy je nutností, protože víme, co nás
teď bude čekat. Výjezdem
na Bukovník (55.km), při kterém se občerstvujeme, a poté rychlým
sjezdem se dostáváme na starou známou trasu z minulých roků a
odbočka na Rozsedly (60.km) je neklamným znamením, že Šimanov
se blíží ... Dojíždí nás další početnější
skupina, která nás znovu hecuje k rychlejšímu tempu, zdraví nás
borci z CFC Kladno, ptám se na
Michala Nováka,
jestli jede, oni říkají, že ho zatím neviděli. Dávám lehké
převody, a tak bez větších problémů předjíždím
šílence, kteří to perou vzadu snad i na 21 zubů. BM nasazuje
svoje pravidelné tempo, držím se za ním v závěsu a před
vrcholem Šimanova (65.km) se mu pokouším zabrnkat trochu na jeho
psychiku a předjíždím ho. Jede se mi stále v naprosté
pohodě a přeji si, ať mi to vydrží co nejdéle. Podporuji
to přísunem banánů, tub a dostatkem iontů z bidonu.
Nebezpečným sjezdem do Nezdic (70.km) se dostáváme pod Javorník, jedeme
okolo Lesního hotelu v Laznech,
vzpomínáme s BM, jak jsme si zde užívali Silvestra, jak byl
všude sníh, dnes je to jiné, skvělé cyklistické počasí, i
když ze západu se blíží černé mraky. Javorník
díky BM a dvěma spolubojovníkům doslova vyletíme, vůbec
nepřemýšlím, že bych měl střádat síly
do následujících kopců, ta euforie, že to jede, mě
žene dopředu, stoupání mě vyhovuje, není až tak prudké,
v horní části vzpomínám na Honzu
a Zvaryho, jak jsme si to tady
při trénincích rozdávali, teď se mi znalost terénu šikne. A
jsme nahoře, přejíždíme kostky a na následujícím asfaltu se to
začíná zase neskutečně zrychlovat, zavěšuji se do
balíčku a přepychovým sjezdem, který se stále šlape,
sjíždíme do Šebestova (80.km) a mírným brdkem stoupáme směr
Nicov, kde dojíždíme skupinku, která nám pláchla na bufetu
v Bílenicích a ve které je např. i Pavel Zach a Hana Ebertová. Jede
nám to s BM opravdu parádně, skupinku dotáhneme až před
sjezd do Kašperských Hor (90.km). Ve sjezdu k Otavě se deru
zase dopředu, vím, že sjezd je velmi rychlý a v tomto balíku
by to bylo docela o hubu, takže si ho vychutnávám osamocen na
špici, je to super pocit, vědět, že se za mnou řítí
mnohačetný dav. Do Rejštejna (97.km) na bufet už to
přitáhneme společně s BM na špici, my zastavujeme,
ale většina pokračuje dál. Nevěřícně koukám na
průměr, který se blíží k hranici 31km/hod. Rychlé
občerstvení, tradiční vyčůrání u smrků za bufetem
a je tu odbočka doleva směr královský kopec na
Zhůří. BM
nasazuje svoje tempíčko, které bohužel ani tento rok nemohu
akceptovat, protože mi začíná pocukávat v pravém stehně,
nechvalné to znamení příchodu křečí. Jdu ze sedla, protahuji
nohu, je mi z toho hrozně smutno, hlava by jela, ale zatraceným nohám se
už nechce. Přece jenom mých „pouhých“ 5 700
našlapaných kilometrů v této sezóně oproti BM málem
10 000 km je znát. Jo kdyby tak bylo více času na trénování ...
Takhle si to musím protrpět až nahoru, rychlost se pohybuje kolem
12 km/hod., většina mě předjíždí, marně se
pokouším někoho chytit, jedinou pozitivní věcí je, že se
křeč nedostavuje. Předjíždí mě i Tomáš Bičík, kterého sjíždím u
Kvildy (115.km) díky menší skupince, do které jsem se přisál. A je
to moje štěstí, protože skupinka jede opravdu pěkně,
takové tempo bych ze sebe na samotku asi již nevyloudil. Silnice je
oproti minulému roku opravená, trochu nás omezuje pouze místy nasypaný
štěrk, a je tu Srní (128.km) stále se vezu ve vláčku, ve
kterém vydržím až na pověstné Prášilské kostky, kde mi
vylétne poloprázdná láhev a já se musím vracet, kleju jak dlaždič,
ale naštěstí blízkost bufetu ve Skelném (150.km) mě žene
dopředu, jé paráda je tu i doprovodný tým, povzbuzuje mě
přítomnost někoho blízkého a tak s pozdravem projíždím okolo něj a bez
problémů nacházím BM u toho jediného správného místa, to jest u pípy. Dvě pivka jenom
zasyčí, rohlíčky se sýrem, banánek a šáteček do kapsy
a dupeme dál, zatím na minutu přesně podle časového plánu
- no to je neuvěřitelné. Letos
se na dlouhé trase nejede Vysoký Hřbet, ale ani cesta ke Gerlově
Huti není žádná rovinka, dojíždíme Petra Švece z KPO, nabízíme spolupráci, kterou ale on
neopětuje, takže ve dvojici sjíždíme do Železné Rudy
(165.km), necítím žádnou větší únavu, ale vím, že už
v kopcích prostě zase nebudu stačit na BM tempo, což se
potvrzuje ve stoupání do Špičáckého sedla, kde mi ujíždí a
uvidím ho až v cíli. Začínám se trápit na samotku, sjezd
přes Hojsovu Stráž a poté rovinka na bufet do Nýrska (192.km), kde
si zbožně přeji, už aby mě někdo dojel, bohužel
nikde nikdo ... Rychlé občerstvení v podobě čaje a koláčků
a přichází kopec na Sv. Kateřinu, na 200.km opravdová lahůdka,
po široké silnici se ploužím nahoru, vpravo nahoře je
vidět vrstevnicová silnice, kde možná zahlédnu mezi stromy
oranžový dres BM, ale už to nejede jako na začátku, abych
měl na to zrychlit, konečně nahoře a je tu „polní
cesta“ do Fleků, která není jenom sjezd, ale i další
náročný výjezd, vzpomínám na rok 2000, kde jsem tudy jel
svého prvního Krále. Cikánskou
dědinou, po cestě, kde místy prosvítá asfalt, začínáme zase
stoupat, a to do vesničky Liščí (210.km), jak sám název
napovídá, zde si opravdu lišky dávají dobrou noc. Teď už se mi
nejede v pohodě, a ani asi borci přede mnou, který odpočívá
na prosluněné stráni a kochá se neposkvrněnou přírodou ... i
takový je Král. Naštěstí mě dojíždí dobře jedoucí
maratónec, roztáčím silou vůle pedály a zuby nehty se ho
udržím, najíždíme na trasu z minulého ročníku, vlévá se
do mě zase energie, odbočujeme směr Hyršov (215.km) a
před Novou Vsí, kde probíhají hasičské závody, se najednou ozve
„lup“ a říkám si, a je to tady, píchl jsem, jdu měnit
duši. Ale naštěstí pouze zjišťuji, že prdnul
jeden drát u zadního kola, ráfek se trochu vlní, ale dá se jet. Bohužel
v kopci zase nestačím a tak jedu osamocen až na poslední bufet
v Kdyni (221.km), kde mě mile překvapuje nový asfalt místo
tradičních kočičích hlav. Na bufetu roztahuji zadní brzdové
čelisti, které mě „kapánek“ brzdily díky zvlnění
ráfku od prdnutého drátu. Obsluha
na bufetu je vynikající, nabízí i rum a fernet, já však pouze
ionťák, šátečky a banány a vzhůru na Koráb, kde na
mě přichází ten správný cyklistický „hlaďák“,
dojíždím poslední tubu, a veškeré zásoby ze zadních kapes neúprosně
mizí v žaludku. Nahoře na Korábu (228.km) se trasa
nečekaně ještě zvedne o trochu výše a já
začínám pociťovat první křeče v břiše,
přece jenom jsem asi ten hlad zahnal až moc „rychle“.
Sjezdy jezdím opatrně díky prdlému drátu, mandle mi ještě
parádně nadzvedne nevinný brdek za Mezholezy - takový malý Šimanov
a to stále ještě myslím na ten „opravdu poslední“
vyhlášený kopec za Polení, ke kterému se blížím naštěstí
s větrem v zádech, ovšem začátek stoupání je smolný
- shazuji si řetěz. V půlce mě dojíždí dva
borci, kterých se udržím až do Klatov, žaludek sice proti tomu
protestuje, ale hlava říká: „jeď, jeď, jeď, ať
už jsi v cíli“. Na závěrečný kopcovitý spurt nemám
ani pomyšlení, jsem rád, že to mám za sebou. údaje z cyklocomputeru: 244,51 km, 9:31:40
hod, průměr 25,66 km/hod, max. 70,5 km/hod., tep průměr
148, max 181 Tak
to byl můj 5.ročník Krále, po třetí dlouhá trasa, je
těžké srovnávat, pokaždé to byl nezapomenutelný závod
a i ten letošní tomu nebude výjimkou, obzvlášť,
když se teď zvedla konkurence ve Šlapkách, která mi
ukázala, že i průměry blížící se ke 30 km/hod.
nejsou až tak nereálné. Ale Král je Král, tam zaslouží absolutorium
všichni co dojedou a letos jsme se shodli, že trasa byla
náročnější než v minulém roce, Sv. Kateřina a
brdky okolo tomu přidaly další výškové metry a bylo to znát.
Tak za rok zase Ahoj Králi !!! |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Sdílím
s Kolíkáčem názor, že letošního Krále všechny Šlapky
zajely v obrovském stylu a hodnotných časech a že se mohly
spolehnout, bohužel s vyjímkou Deitla, na doprovodný tým. Šemík
dokázal ujet při svém 1. startu na Králi hned napoprvé nejdelší 250
km dlouhou trasu, takže zopakoval loňský Bigmigův zápis a
zároveň převzal letos po Kolíkáčovi jeho loňskou roli
"vodiče pomalejších" a jeli jsme spolu od 50 do 208 km a
pak dokázal ještě pro mne zorganizovat výměnu kola a já zase
dík ochotně zapůjčenému stroji od Bigmiga, který přivezla
z Klatov bleskově Blanka, dojel. V momentě mého defektu jsme jeli
ve třech v pohodě s G. Uhlenhutem z Berlína, takže jen
informačně pro Šemíka, člověče napoprvé a mohlo
to být kolem 11,00 hodin! Věřím,
že se příští rok někdo ze Šlapek rozhodne
podobně jako Bigmig a Šemík a dá při prvním startu na Králi
hned dlouhou trasu. Nemusí se bát, protože, jak Kolíkáč už
dávno ví a na letošním Králi se prokázalo, je cyklistika hodně o
spolupráci. Děkuji všem za prokázanou podporu a pomoc (Za Deitlem
jsem se držel zuby, nehty do 1. občerstvovačky). |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Michal Novák - CFC
Kladno (kladenský dopisovatel) Reportáž 4: Remíza na Králi Šumavy Úvod: Král Šumavy je pro mě závod roku. Jde o
domácí prostředí (ženu jsem si odvezl z Vimperka), je ze
všech akcí nejznámější a alespoň podle mě
z našich maratónů nejobtížnější. Na start jdu
letos podesáté, na dlouhou trať podeváté. Zažil jsem tu už kde
co: sníh na Kvildě (1996), bouřku na Churáňově (1997),
klikatý dojezd s osmi rumy na přežití (1998), vichřici
lámající větve ( 2001), souboj se sběrným vozidlem (2002), ale i
lepší chvilky: první absolvovaný maraton (1994), první přežitá
dlouhá trať(1995), krásné babí léto a nejlepší čas (1999-9:52)
a loňský vzestup o 2 hodiny. Protože se bojím kopců, zopakovali jsme
loni osvědčené horské tréninky
(Zlaté návrší, Špindlerovka, Benecko, Klínovec,
Bouřňák, Zhůří a další s bonbónkem 22 km dlouhou
chorvatskou Učkou). Během
sezóny jsem si dal cíl zajet pod 10:30 a udržet se kolegy Petra
Nekvindy, který mi loni ujel o 35
minut. Když se mi během roku podařilo shodit 14 kg a dostat se
v měřených kopcích zpět na své časy z minulého
tisíciletí, přečetl jsem si kuchařku od Lancova trenéra
(„Rozhodující jízda“) a dozvěděl se, že nízké cíle
si klade jen slaboch. Snížil jsem tedy limit na 10 hodin a Nekvindu
odsunul v duchu za sebe. Na startu: Stojím v šeru v zástupu cyklistů,
který po startovním výstřelu energicky pochoduje vpřed ulicemi
Klatov. Když se dav rozplynul, nasedám na kolo a vydávám se na
trať. Nekvinda (dále PN) vedle mě. Opakuji si taktiku do
začátku: nepřehnat tempo a hlídat si PN, aby mi neujel. Neztratit
v davu lidí jednoho člověka je od začátku
těžší než držet tempo, které nenasazujeme moc
vysoko, podle mezičasů jedu asi jako vloni, odpovídalo by první
stovce za 4 hodiny. Těší mě, že jsem na tom zjevně
lépe než před rokem, protože v ani v kopcích
nechodím přes 160 a PN se držím jako nepříliš motivované
klíště. A to mi ještě na jaře v Bělči
ujel o 13 minut! Míjíme první
vetší stoupání před Malonicemi, pak se stáčíme přes Hory
Matky Boží, se kterou smlouvám, aby vydrželo počasí
a duše. Zdá se mi, že zrychlujeme a vskutku: po chvíli dojíždíme
hlasitě rachtající stroj s uvolněným blatníkem a jedním
převodem (Po závodě se dozvídám, že šlo o speciál
značky Ukrajina a dotyčný jezdec objel dlouhou trať, na kterou
si netroufl ani Claudio Chiapucci). Někde po cestě pak potkáváme
první šlapky, tedy ty Vinohradské, jde o Honzu a Šemíka. Prohodíme
pár slov, ale já musím držet PN který začíná taktizovat: aby mne
zmátl, mění barvy, najednou má místo pruhované bundy tmavomodré triko.
Na mne si však nepřijde! Mezitím už se rozednilo, chválíme výhled na
hrad Rábí a valíme do Sušice. Za městem je krásně vinuté
stoupání po louce s kravami, která v ranním sluníčku vypadá
jak reklama na Milku. Podle původního rozvrhu za zavěšuji
za PN, který však nasazuje další taktickou fintu: jakmile jsem
v háku, postaví se do pedálů a prdí ! V šoku mi nezbývá
než zrychlit a zařadit se dopředu, pro jistotu až na
špici celé skupiny. Ve sjezdu, kde vzduch proudí přeci jen
rychleji, se uklidňujeme a formujeme balíček, který vydrží
až na první bufet. Doplňuji vodu a banány a když se sháním po
PN, tak nikde není. Určitě mi had ujel! Nasedám na kolo a vydám se ho stíhat. Za chvíli ho ve
stoupání nalézám, ale za sebou. Prý proč jsem mu ujel. Tak tomu
říkám úskok! V klidu sjíždíme a na dohled už je obávaný trojboj Šimanov-Javorník-Zhůří. Tak tedy Šimanov: vesnice, sluníčko,
louka, krávy, 1. kopec jako kráva, vesnice, rovinka, les, viz 1. V 18%
stojce za vsí mi PN poodjíždí, ale je stále na dohled. Okolo silnice hlučí diváci a
fotografové, taky jeden bubeník a na stromě číhá párek
krkavců. Zavěšuji se za mladou cyklistku přede mnou a
provázeni pokřikem “Už jste chlapi nahoře“ se
prosmýkneme na hlavní silnici. Vydýchávám, dojíždím PN a hurá pod
Javorník. Na začátku stoupání dojíždíme dres CFC Kladno a on
je to sám sponzor Franta Klika . Zdravíme se , dlouho jsem ho neviděl.
Ptám se jestli pojede dlouhou, ale prý není blázen. Pak už se musím
soustředit na PN, který zase prdí!
A má na to ještě 7 kilometrů! Nezbývá než jít
znovu vpřed. Držím pravidelné tempo, sporttestr a nohy jsou zatím
v pohodě. Za vesnicí Podzuklín začínají serpentinky
věštící zmírnění sklonu. PN mě upozorňuje na krásné
výhledy do kraje pod Javorníkem a na pozadí cyklistky před námi. Povídá:
„Ty mi ji podržíš a já…“ Ale zpět
k cyklistice. 5-6-7-8 km, decentní kostky a jsme nahoře u hospody.
Doprava pak kopec ještě pokračuje poměrně
výživnou pasáží asi 2,5 km až k rozhledně, ale my
jedeme naštěstí rovně. Ve sjezdu předjíždíme a v mírném
stoupání na Řetenice-Nicov se vytváří celkem solidní balíček.
Loni jsem to tu na rovině přepálil a zbytečně tahal
špice, takže teď jedu opatrně, ale stejně koukám,
že mi nikdo nestřídá. Otáčím se na PN a vyzývám ho výrazy,
které bych teď přeložil jako „Himbajs, plantážníku,
mohl bys mi na rovině pomoci?“(© Jaroslav Foglar: Rychlé šípy
tahají špice, 1962). PN jde dopředu, prdí, ale naštěstí
fouká vítr. Sjezdík-kostky v Kašperkách-další
sjezdík-předjíždíme-odbočka vlevo- bufet: 98 km, rovné 4 hodiny. Přijímáme a
vydáváme vodu, doplňujeme potraviny a vzhůru na
Zhůří. 8,5 km, průměr 6,7%, místy přes 10%. Tady
jsem loni zcepeněl, tady mi PN ujel, takže pozor. Zapínám stopky,
v srpnu jsem v tréninku jel 43 minut. Letos se jede vysloveně
dobře, pro jistotu jedu první a předjíždíme (kde by se mi
o tom dříve zdálo). Ve Svojši se kopec trochu narovná, řadíme
a zrychlujeme, PN jde dopředu , prdí (nevím jestli to má cenu pořád
opakovat, protože tak činí v každém kopci až do
cíle, zvláště ke konci mě už vytáčí, protože mu
to nedokážu oplatit, tak aspoň ve sjezdech smrkám, což prý
taky není k zahození). Zpět na trať. Dojíždíme borce ve strakatém dresu, který, sotva nás uvidí,
vstává a rozkmitá tempo ála Lance Armstrong, jen se po sobě s PN
koukneme, kde se tady vzal. Za chvíli mizí za zatáčkou. Pokračujeme
dál, za další zatáčkou už Lance zase vidíme a po cca 2 km ho
sjíždíme. Asi myslel, že kopec končí. Ten však, jak ho
znám, končí nejméně třikrát a po posledním konci zbývají
ještě 2 kilometry. Ještě dva víceprocentní hupy , poslední kilometr je už
mírnější a konec, prémie, čas 42 minut, o minutu lepší
než v tréningu. Ještě se ze mě nakonec stane
vrchař. Zůstáváme ve třech s žlutomodrým
CKKVákem. Pasáž přes Horskou
Kvildu kecáme, rozhlížíme se a na tempo nedbáme. U odbočky na
Vimperk před sebou u vidíme asi 7 lidí, postřídáme a na Kvildě
je dotahujeme. Hup nahoru, Tetřevská slať (tady ležel
před 8lety sníh) a krásný sjezd přes Filipovu huť
k Modravě. Za Antýglem nahoru a dolů a zase nahoru na Srní,
kde potkáváme jezdce z krátké trati. Ty však většinou
předjíždíme a dál jedeme asi v 5 lidech. (Loni jsem tu na to byl
sám) Fouká protivítr a nikomu se moc nechce pracovat. Tady bychom mohli jet
mnohem rychleji, začínáme mít proti plánu ztrátu.
Sjezd-kostky-výjezd-Prášily-sjezd- kostky, co kostky, HNUSNÝ KRYCHLE !
Škvíry jsou rok od roku větší,
kolo skáče, div se nerozpadne a já s ním. Jenom PN jede
klidně a on Vám starý lišák objevil úzkou vyjetou pěšinku
těsně vedle „silnice“. Tak za ním a za mnou
všichni . Konečně asfalt, mírně do kopce, skupinka se
natahuje a v dáli už je bufet Skelná. Stojíme tu trochu déle, je
třeba uklidnit třes z kostek . Čas 6:30, to je přece jen
dost velká ztráta, 10 hodin asi nestihnem, počítal jsem do 6:15,
což bychom mohli stáhnout za Špičákem. Dohadujeme se, kdo
pojede dlouhou a on jenom jeden člověk, nějaký Peugeot, ale
ten dosud stojí u pípy. Vyrážíme tedy s PN dál a dojíždíme si
dva lidi ze střední, s nimi nabíráme směr Železná Ruda.
Jsem docela rád , že se nejede na Vysoký hřbet, hlavně ten
výjezd zpátky po hlavní silnici. Na křižovatce nám
dvoustovkáři přejí hodně zdaru a spouštějí se do
Klatov. My zamíříme opačným směrem a proti větru se i
z kopce spíš ploužíme. Sděluji PN, že „jednou
mi fotr povídá, zůstali jsme jen sami dva“, když vtom narazíme
na spuštěné závory a u nich cyklistu v modročerném dresu
KŠ jako já. Vlak nikde a mezi kolegovým kolem a závorou je natažená
pavučina. Rozhodujeme se zariskovat a závory podlézáme. (Podle
sdělení domorodců prý potom vlak jel ještě týž den)
Odbočujeme směrem na Špičák a po chvíli nás dojíždí
kolega od závor. Taky podlezl. Protože se mi jede dobře, rozhodnu
se PN trochu vyzkoušet a zrychlit tempo. Podařilo se však
setřást jenom bratra v modrém, takže jsme zas ve dvou. Na
rovince do Hojsovy Stráže střídáme, ale Petrovi to moc nejede. Těším
se na 6 km sjezd k vodní nádrží Nýrsko ale ve vsi nějaké
HOVADO vykopalo 4 příkopy přes cestu a neuklidilo po sobě. Brzdíme a přeskakujeme, pak konečně
po větru 76 km/h dolů a dál po rovině až do Nýrska na 4.
bufet. (192 km, čas 7:48, ztrátu jsme stáhli na 22 minut). Zbývá 60 km a
ty začínají zostra stoupáním na Svatou Kateřinu. Zkouším zase
PN potrápit a jdu dopředu, tempo
kolem 160, předjíždíme jednoho člověka a za chvíli jsme
nahoře (oba). Odbočujeme na ohlášenou mizernou cestu, ale
rozbitý asfalt nijak nevybočuje z průměru cest stejné
kategorie. Po sjezdu však následuje stoupání a za ním další a
ještě další a najednou vidím, že jsem nezničil
soupeře, ale sebe. Nejede to a nejede, navíc voda
v láhvi, kterou jsem naposled doplnil, je nějaká hnusná. Ve
výjezdech čím dál víc zaostávám, zpočátku dojíždím aspoň
ve sjezdech, ale v zatáčkách do Kdyně už zůstávám
vzadu. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Cpu do sebe banán a
Karbošnek, vyklepávám nohy a před Kdyní vidím PN asi 1 km před sebou. Beru situaci jak je a
trochu s obavou zamířím na Koráb. Místo očekávaných kostek je
asfalt, aspoň nějaká dobrá zpráva. Na posledním bufetu pak postává
pár cyklistů a hle: PN je mezi nimi. Neujel mi, kamarád. Má u mě
bobříka dobrých činů a odpouštím mu všechny prdy (ale
že jich bylo!) Hodím do sebe dva kelímky ionťáku a vzhůru na
Koráb. Kde se vzala, tam zmizela, krize je pryč a nohy se zase
točí. Pravidelným tempem zdoláváme serpentiny, dojíždíme cyklistu
před námi a nerozhází mě ani daň z přidaného
stoupání doprava do sedla. Sjezd dolů je opravdu pěkný, stejně
jako malý Šimanov mezi poli. Za ním po větru mírně
z kopce střídáme a jedeme celkem v tempu. Odhadujeme čas
– 10 hodin je dávno v trapu, když to dobře půjde,
stihneme 10:30. A je tu Poleň, poslední kopec a na silnici už léty
vybledlé vzkazy o pivu a guláši. Sbírám síly a kopec se mi jede tak
dobře jako nikdy. Předjíždíme 3 lidi. Původně jsem
si říkal, že pokud dojedeme spolu až sem, zkusím PN nastoupit
a ujet, jenže co s tím teď, když na mě čekal.
To by Mirek Dušín neudělal. Na vršku tedy nabízím remízu s tím,
že spurtovat nebudu. PN přijímá a do Klatov dojíždíme ruku
v ruce. Díky spolupráci na rovině předjíždíme
ještě jednoho člověka. Před stadionem vlevo zahlédnu
oranžové dresy s slyším halekat „Hele Michal“ Jsou
to Kolíkáč s Bigmigem, dávno už v cíli. Další
však přehluší zástup Petrových blízkých i
vzdálenějších příbuzných, provolávajících mu slávu. A je tu
cíl, čas 10:27, přijímám pozdravy šlapek a polibek Petrovy
ženy. Závěr: Sčítám plusy: krásné počasí, nové brýle
R2D2 se slevou 200Kč, dobrá forma, stabilní tempo a čas
zlepšený o 45 minut, Nekvinda mi neujel a mínusy: desítka nepokořena, krize po Svaté
Kateřině, Nekvindu jsem neporazil. Vychází mi slušná remíza, po druhém pivu
spíše výhra v prodloužení. P.S.: Pokud někomu přijde reportáž
dlouhá, tak je to tím, že trať byla dlouhá. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Profil a průměrná rychlost z trasy 250km celkový
čas: 9:21:55 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Je pondělí po Králi a Soused se ptá po ICQ „ Tak jak na Králi? “. Fakt nevím co mu mám napsat, pořád jsou ve mně dost rozporuplné pocity. Ihned po dojetí, když jsem skoro spadl únavou s kola, jsem si říkal, že tohle už nikdy nepojedu. Teď po dvou dnech přiznám se, nevidím to tak kategoricky. Je to rozhodně nejtěžší trasa, co jsem kdy jel a s ustupující únavou jsem stále více nadšen. Nějak
nebyl moc čas na trénink, skoukl jsem teda alespoň videa
z předchozích ročníků, je přeci dobré
vědět do čeho jdu. Párkrát jsem protočil nohy na
cestě do práce a zpět, a doufal jsem, že si zase vzpomenou na
známý pohyb. A hlavně sám sebe jsem stále ujišťoval, že
to zvládnu. Bylo mi jasné, že to bude jen o vůli. S ubytování
mě opět pomohl Bigmig, Pokojík s poletujícími vlaštovkami
byl supr. Společně jsme také v sobotu nechutně
časně vyrazili do Klatov na start. Ráno všechno proběhlo
nějak moc rychle, ani jsem se nerozkoukal a už jsme
startovali. Na rozdíl od Vysočiny jsem se rozhodl nebláznit a jet své
tempo hned od začátku. Hlídal jsem si tepy, nesnažil se za
každou cenu dostat nějak dopředu, kolem mě bylo
neskutečné množství cyklistů. U Velhartic mi to
nějak přestalo jet, to je ten start bez snídaně, předjelo
mě celkem dost lidí, dávám půl tuby. Pak to šlo až
ke kopci na Dobršín, tam se ozvala poprvé křeč do
chodidla. Toho jsem se bál, trápila mě na Veslovi i na posledním
tréninku a vůbec nevím jak se jí zbavit. Trochu jsem zvolnil a
alespoň si mohl prohlédnout pořádně zříceninu Rabí. První
bufet v Bílenicích mi trochu pokazil náladu, když jsem se po 10 min
protlačil ke stolům našel jsem pouze banány,
šátečky, rohlíky se salámem a perníčky. Dost mizerný
výběr proti Vysočině. Popadl jsem teda perníček, tři
banány a chtěl vyrazit. Akorát ale přijel Honza s Deitlem,
počkal jsem tedy, než si Honza vezme něco do kapsy a na
další cestu jsem se vydal s ním. Ve dvou to jelo veseleji, dokonce
i křeč povolila. Bylo to parádní, od Honzy jsem dostal
důležité informace co nás čeká, já se zase snažil co
nejvíce pomoct a tahal jsem co mě síly stačily. O
Šimanovu jsem toho slyšel opravdu hodně, takže když
přišel, nasadil jsem poklidné tempo a čekal jsem co bude. Síly
jsem měl ještě dost a když jsem uviděl vrchol,
zrychlil jsem a předjel pár cyklistů. Spíš pro zvednutí
sebevědomí a prostě pro pocit. Ve sjezdu jsem v klidu
počkal na Honzu a společně jsme si to valili dál. Jede se mi
parádně, žádná velká únava. Javorník jedeme opět v klidu
s Honzou vedle sebe, povídáme si. Ta pohoda se odrazila i ve výjezdu
dalšího táhlého kopce. Hned po pár metrech stoupání jsem si všiml,
že Honza nijak nezvolnil a zůstal nalepen za mým zadním kolem. A
tak si říkám, pánové, teď vám ukážeme. Před námi byl
dlouhý had cyklistů, trochu jsem do toho ještě šlápnul a
tak jsme společně naprosto lehce předjížděli jednoho
borce za druhým. Bylo to nádherný pocit. Druhý
bufet byl asi na stém kilometru, doplnili jsme lahve, nějaký ten banán a
jedeme dál. Sakra, nohy se pořád točí, je mi parádně, o takové
kondici se mi dřív mohlo jen zdát. V duchu děkuji Šlapkám jak
mi pomohli. To bylo ale pod kopcem na Zhůří. To byl hukot, tenhle
kopec je opravdu něco. Odhaduji tak 7 km, podle mě
v průměru tak 8 % stoupání. Přiznávám, že
nahoře už jsem se tak dobře necítil, navíc se zase ozvala
křeč v levém chodidle. Od této chvíle to se mnou začalo
jít z kopce. Sotva jsem točil nohama, Honza mě povzbuzoval,
nádherná krajina kolem a já se snažil přemoci bolest a depresivní
myšlenky. Přes Kvildu a Srní jsem se doplácal za Honzovy psychické
podpory až do třetího bufetu. Dal jsem si dvě pivka, naplnil
zase kapsy banány, promasíroval bolavou nohu a vyrazili jsme dál. Tady musím
přiznat, že nebýt dohody s Honzou, že si vzájemně
pomůžeme a společně zdoláme dlouhou, určitě
bych se dál netrápil a stočil to na střední trasu. Od té chvíle
jsem neustále sledoval tachometr…hurá už jen 90km…hurá
už jen 86km…. Každých 15 až 20km jsem zastavil, sundal
tretru, namasíroval nohu a pokračoval. Na rovince za Špičáckým
sedlem se nás sjelo asi deset a těch pár kilometrů před
sjezdem do Nýrska bylo zase parádních, rychlost ke 40km/h, nohy se zase
točily, úžasný pocit mít v nohách skoro 200km
a vidět, že tělo pořád funguje. Předposlední
bufet v Nýrsku, vtipkoval jsem s borcem na horáku. Už jenom 50
km, takový kousek, to přeci jezdíme levou zadní, taková směšná
vzdálenost. To jsme ale netušili co na nás pořadatelé ušili.
Stoupání na Sv. Kateřinu proti větru, to bylo něco, jel
jsem snad 8 km/h, ani ten nejlehčí převod jsem nedokázal
roztočit. Cyklokrosová vložka zdaleka nebyla tak strašná,
naopak příjemné zpestření. Příjemné nebyly ale chvilky po tom.
Na jedné nerovnosti Honza za mnou vykřikl, ohlídnu se a koukám jako
blázen, prostě se mu u představce zlomila půlka řidítek.
Ještě, že se to nestalo v nějakém rychlém sjezdu.
Navíc Honza se zase ukázal jako neuvěřitelný bojovník, myslel jsem,
že zahodí kolo a počká na sběrný vůz a on ani nezaváhal a
že to dojede s jednou rukou na představci a s jednou
brzdou. Navrhl jsem, aby to dojel na cizím kole, že zavolám
Kolíkáče a Bigmiga. Tím začala záchranná akce. Vyrazil jsem rychleji
dál po trase, asi po 3 km jsem chytil signál, domluvil to
s Kolíkáčem, ten zase s doprovodným autem. Zajel jsem zpátky
k Honzovi říct mu, že je pomoct na cestě. Další
pomoc Honza odmítl, tak jsem se vydal na poslední kilometry sám. Dojelo
mě pár lidí, chvíli jsem se jich držel, ale pokaždé, když
jsem zastavil rozmasírovat křeč v noze,
mi samozřejmě ujeli. Kopec na Koráb byl chuťovka, jel
jsem ho s Martinem Novotným z Pardubic. Vylítli jsme to čtrnáctkou,
povídali si, dost mi to pomohlo. Ale Poleň už jsem jel zase sám,
navíc při další masírovací zastávce mě předjeli
další čtyři lidi. Na nějaké stíhání jsem rozhodně
neměl. Z posledních sil jsem se dobelhal až do cíle. Přiznám
se, že větší únavu jsem ještě necítil, neměl
jsem sílu ani dýchat, noha mě bolela, jediný na co jsem poslední
kilometry myslel, nezastavit a pořád jet, nadával jsem si, že jsem
nezůstal doma. Teď
po pár dnech, ale říkám rozhodně: PŘÍŠTĚ POJEDU
ZASE, A OPĚT SI TO POŘÁDNĚ UŽIJU. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
6 Historie 6 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
