Beskyd Tour 2005

Na Beskyd jsem se těšil. Nový pořadatelský tým, nová zajímavá trať a s novými sponzory vypadal opravdu lákavě. Bohužel ne všechno se pak ukázalo tak lákavé jak vypadalo.

Po sportovní stránce musím opravdu říct, že to byla paráda. Trasa jak vystřižená z TdF. Značení celkem obstojné nikde jsem tentokrát nebloudil a skladba kopců opravdu důstojná. Řadíme se s Kolíkáčem hned blízko ke startovnímu roštu, ale postupně nás vytláčejí, tak to stejně nebylo k ničemu. To Diablo se fikaně zařadil bokem a hned tam proklouznul.

Pálíme to hned od začátku co to dá, aby nám čelo moc neujelo. Ani si nevšímám, že KO nikde. Diablo je někde ve předu a já ho dojíždím až po 15km a hlídám si čelo. Pak však pro mě přichází rozhodující chvíle závodu. Na 18. km padám do díry tak mohutně, že my vystřelil bidon. Měl jsem dojem, že byl dobře připevněn, ale díra byla asi větší. No stojím a bezvládně koukám jak mě objíždí celý cca 200 členný balík a doufám, že mě nikdo netrefí. Po dvou minutách se jedu bidon hledat a jen díky štěstí ho nacházím úplně jinde než padnul. Pár borců ho zřejmě prodriblovalo na opačnou stranu silnice.

No nic. Všichni v trapu a mě zbyly oči pro pláč. Jen pomalinku se rozjíždím a říkám si to bude dnes nádhera. Pojedu si to na samotku a Kolíkáče s Diablem už neuvidím. No s přibývajícími km se nálada zlepšuje. Sjíždím nějakou dívenku, které zřejmě taky ujel balíček J Pak se to naštěstí nabaluje, ukazuje se, že jsem se nepropadl až na chvost a zapomínám na minulost a začínám makat naplno.

A hele co to, zase slyším to tolik příjemné: „Lásko !!!“. Kolíkáč mě dojel. „Kde si se tu vzal myslel jsem že si někde ve předu?“ jsme si o sobe mysleli. Objasnili jsme si svoje problémy a vyrazili za Diablem. Naštěstí se stále nabaluje skupinka a zrychluje se, takže pomalu dotíráme na další a další odpadlíky z čela a přibalujeme. A před „Poustevnami“ dojíždíme i peloton vedený a tažení Diablem. Tak a jsem zase v pohodě. Paradoxně mi ten volnější začátek pomohl a cítím dost sil na „brdek roku“

Dovoluji si i ten komfort si zastavit u bufetu, ale dneska nic neměli, tak jsem jen doplnil čistou vodu a zase mazal za nimi. U lanovky se naposledy loučím s Diablem a Kolíkáčem a jedu si svým tempem Pustevny. Letos je to opravdu nádhera. Sil je dost a chuť to rozmakat obrovská a ještě když se chytnu Tomáše Bartoše - H.I.C. Markus, tak to je paráda. Jede přesně to co já potřebuji a díky jemu můžu udržet na mě vysoké tempo. Ve sjezdu dolů se domlouváme že pojedeme spolu dlouhou, ale na nějaký čas se rozpadáme, protože já nemůžu najít support team. La Zorra se fikaně přemístila o jednu zatáčku dále, ale to mi puntičkáři nechápeme. J No nedá se nic dělat na Soláň se formuje další parta a ta taky jede obstojně kopce. Soláň je z týhle strany těžší a delší stoupání než loni z druhé. Je to cítit. Naštěstí slunce někam zalezlo a tak se lépe dýchá. Jenže slunce zalezlo nadobro a ve sjezdu je liják jako z konve. Naše asi čtyřčlenná skupinka víc kecá než šlape, ale vono to v tom dešti ani nějak nejde. Téma se přesouvá na obvyklé – „Kdy bude bufet“ a je tu Kasárna. Tak tuhle „prasárnu“ jsem ještě nikdy nejel.Přestává pršet a začíná se ze mě pářit. Děsná kombinace propršený a propocený dres na sobě a mrznou mi palce u nohou. Silnice nic moc, ale zato procenta stoupání paráda. Jedu to skoro furt na stojáká, protože vsedě se skoro nehejbu. Skupinka se rozpadá a začínám dojíždět i naše známé z CKKV a další borce, takže samotka to nebude. No nebylo to žádné tempo nahoru, ale už jsem jel horší kopce. Stále se cítím v pohodě.

Nahoře je bufet a zase nic tam nemají tak beru aspoň šáteček. Hlavní sponzor Radegast opět nedodal Birrel, to je paráda. Celý den zase budu pít jen vodu Wassermanne. Běžte se vycpat s takovým sponzorstvím.

Dobrá zpráva je že se na bufetu zdržel Tomáš a tak jedem zase spolu. Bumbálka nám sedne a ještě jsme zase někoho dojeli. Ten však má problémy. My celkem spolupracujeme, i když Tomáš je lepší, ale pořád mě upozorňuje, že někde odpadne. Zatím se tak neděje a to je dobré. Na Bumbálce už čeká na mě La Zorra a já jí říkám že mám plno. Tak to hold chodí. Zásobil jsem se na bufetu vodou a jídla mám naštěstí dost plné kapsy. Přesto jí moc děkuji touto cestou. Je to taková naše máma.

A už to pálíme do Bělí. Střídáme s Tomášem, abychom udrželi optimální rychlost. Ve dvou je to málo, ale co se dá dělat, vybírat se moc nedá. Kolem jezera se to pak zase vlní a to už Tomáš často hrozí že odpadne. Snažím se mu neujíždět moc a docela to vypadá že se vzpamatuje, ale ve stoupání na smrček se podruhé trháme a už definitivně.

Smrček mi celkem sedí. Je to taková kaskáda vyhupů, ale zato sjezd je vždycky o ústa. Opět přichází bouřka. Provazy vody a já ve sjezdu mám obrovské problémy. Honíme se ještě s jedním borcem z Author teamu, ale cíl furt nikde. Zato několik riskantně projetých zatáček. Vole jednou na to doplatíš, říkám si. Nějak mě ta pasáž z loňska vypadla a vidím pořád cíl před sebou. Ten ale ještě dlouho nepřichází. Naštěstí tropický liják už odešel a silnice je pořád mokrá a zrádná.

Za velmi vlhkého počasí přijíždíme do cíle. Mě se spurt sice moc nevydařil, ale když si zpětně promítnu tenhle nevydařený den, tak to zase nebylo špatné. Ten čas asi odpovídá mým schopnostem. O moc lepší bych asi stejně nebyl.

Závěrem bych se chtěl vrátit ještě k pořadatelům. To co jsem zažil na Beskydu, to jsem ještě neviděl a už mám něco najeto. O bufetech jsem se částečně zmínil, že to byla slabota, prakticky zbytečné. O pivovaru Radegast nemluvě, ale vůbec všude a na všem se děsně šetřilo. Strýček skrblík je rozhazovačný proti tomuhle pořadatelství. Nebyli nikde regulovčíci, ale horší je, že tam bylo pár retardérů na cestě, na které nebylo upozorněno v propozicích, zvlášť jeden pár km po startu, kde jel peloton pohromadě. Že se nikdo nezranil je zázrak. Dále že jsme v cíli dostali jako upomínkový dar ponožky a třetinku, nechme stranou, ale že v jídelně jsem si k jídlu musel zaplatit pití to je vrchol. Hlavně na nás vydělat. Už vůbec se mi nechce mluvit o vyhlašování vítězů, které proběhlo velmi chaoticky a chybně. Reportér tomu taky dal korunu, když nazval Vinohradské Šlapky špínou. A docela sranda (smutná) byla když se na bedně museli 3 závodníci v družstvech podělit o jednu cenu (nedělitelnou plechovku). Zavzpomínal jsem loni na Vysočinu. Tombola byla taky paráda. Všichni už znechuceně odjeli, tak nebylo komu dary nedary předat a komentátor to několikrát „vtipně“ glosoval větou. „Asi se taky odstěhoval do Humpolce“ Když se podívám o měsíc zpět na Rampušáka, tak se mi ani nechce věřit, že obojí je veloserie. Tady to tedy bylo za hodně peněz málo zábavy. Ne, bohužel tady jsem skončil. Jestli se pro příští rok nezmění sestava, tak nepřijedu. Co je platný když nádherný závod dokážou takhle zkazit pořadatelé. L

Diablo

Graficke interpretace dat je na:

http://www.archiv.vinohradskeslapky.com/2005/beskyd/beskyd05_diablo/20050716_beskydtour_diablo.jpg
Za zminku stoji zejmene prumerna rychlost na 20tem ale i na 40tem ersp. 70tem kilometru! - viz radek zcela dole.

Jura

Na Beskyda jsem se těšil již od začátku sezóny a říkal jsem si, že alespoň tento maraton musím určitě jet. Beskydy znám poměrně dobře a změna trasy, kterou pořadatelé letos provedli, byla naprosto geniální. Ale pojďme se na věc podívat podrobněji …

Pátek 15. července 2005

Honza pro mne přijíždí do Brna kolem 14. hodiny a vyrážíme směrem k motorestu Rohlenka, kde na nás čekají už netrpělivě Kolíkáčovic. Společně vyrážíme směrem Olomouc, Hranice na Moravě, Příbor a dostáváme se až do Frenštátu ve velmi slušném čase 2 hodiny. Zde stavíme u Alberta a jdeme nakoupit nezbytnou nůši jogurtů, nivy a mléka, ježto jsou komodity, na které oba s Honzou jezdíme – já jsem k tomu přidal ještě moji oblíbenou Kofolu. Poté se vydáváme hledat penzion „U Lip“, kde máme zajištěno ubytování. Mám s sebou mapu, takže moc nebloudíme a napoprvé zastavujeme správně. Vypořádáme nezbytné formality a Honza navrhuje, že najíst se půjdeme do osvědčené hospůdky „Na Maraláku“, kterou jsme objevili 3 týdny zpět při tréninku. Tak sedáme opět do auta a jedeme asi 4 km k hospůdce. Po večeři nám volá Zvary, který již taky dorazil i s Fajglsonem a Svoradou. Tak se vracíme zpět do penzionu a usedáme společně v restauraci penzionu k taktické poradě před závodem a doplňujeme ionty (rozuměj pivo), dokonce i já jsem jedno zkonzumoval – důvod byl jednoduchý – kofolu zde nečepovali. O půlnoci se rozcházíme do pokojů.

Sobota 16. července 2005

Vstáváme někdy kolem 7:00 a na 7:15 máme nachystanou snídani, kde se setkáváme s ostatními. Domlouváme se, že v 8:15 se bude konat hromadný odjezd Šlapek na 5 km vzdálený start. Ten samozřejmě s Honzou nestíháme a odjíždíme asi o půl deváté. Start je v 9:00, tak není ještě důvod ke spěchu. Náměstí ve Frenštátu se postupně zaplňuje nedočkavci, kteří už už chtějí umřít na některém z beskydských kopců, kterých máme před sebou dnes požehnaně. Já musím řešit ještě jeden menší problém – musím na záchod. Je to trivialita, pokud má člověk WC na dosah, ale na Frenštátském náměstí jsem ho na dosah neměl – vyrazil jsem tedy z náměstí směrem k Albertovi (a nebyl jsem sám, jak jsem hnedle zjistil, když se mě jeden závodník ptá: „… míříme asi za stejným cílem, že?“) a řešil situaci za keřem. No konečně je 9:00 a někdo do závodníků asi začal střílet, protože ti se rozprchávají hlava nehlava a perou do prvního mírného kopečka co to jde. Já se klidím k pravému okraji a rozhodnut neopakovat klinickou studii spojenou s klinickou smrtí z Rampušáka jedu pěkně svých 170 tepů a dívám se, jak mi všichni mizí. Po asi 15 km mě překvapivě dojíždí Honza a pere to jako ďábel. V jedné zatáčce míjíme válejícího se Aleše, který se však ihned zvedá, a tak pokračujeme abychom se pak dozvěděli, že matička země ho přitáhla ještě jednou. Následuje nádherná pasáž podbeskydím, která se mi jede celkem dobře a jedu společně s Honzou a Blankou Hyblerovou, se kterou se Honza seznámil na Rampušákovi. Něco mi klepe na kole a to mě začíná čím dál víc rozčilovat, a tak si umiňuji, že i za cenu ztráty několika minut se na kolo musím na občerstvovačce mrknout. Ve Štramberku poodjíždím Honzovi a asi po 20 minutách mě dojíždí nějaký chlapík, který jede krátkou a pere to nahoru Véřovicemi dobrých 24 km/h. Držím se ho zuby nehty v závěsu a i tak mám nějakých 160 tepů – ideální. Dojíždíme spolu až na občerstvovačku v Trojanovicích pod Pustevnami – ty považuji konečně za začátek závodu. Pohledem na výškoměr však zjišťuji, že na těch ujetých 65 km jsme již nastoupali slušných 1200 m a poopravuji svůj názor na začátek závodu. Zároveň prohlížím kolo a asi po 5 minutách, kdy jsem kolo skoro rozebral a ničeho se nedopátral utahuji šroubek na košíku na lahev a vše je v pořádku. Mezitím dojede Honza, já do sebe peru asi 5 melounů, několik buchet a vypiju ionťák a vyrážíme zdolat Pustevny. Jedu dopředu zajistit u Katky Kolíkáčové pro Honzu cukerný roztok. Dorážím tam chvíli před ním a dofukuji ještě kola. Beru roztok a vydávám se na stíhaci jízdu. Honza jede jako ďábel a musím Pustevny jet 14-16 km/h, abych ho asi po 2,5 km konečně dojel. Tepák se motá již kolem 190, takže okamžitě zmírňuji a držím se Honzy a Blanky. Společně vyjíždíme až na vrchol HP, kde lidé skandují, jako bych tu HP vyhrál. Krásným sjezdem se řítím dolů a předjíždím nějakou vyděšenou bábinku v Renaultovi 19, která mě pak na rovince dole předjíždí a volá na mě něco jako „… sebevrahu!!!“. Jedu samospádem a čekám až mě dojede Honza, abychom se společně poprali s rovinkou, která nás čeká na cestě pod Soláň. Soláň vyjíždím v naprosté pohodě a začínám předjíždět první lidi, kteří při 32 stupňovém vedru začínají postupně odpadat. Několik jich to vzdává a tak mi to lije do žil optimismus. Poodjíždím Honzovi a již se řítím do Velkých Karlovic. Za nimi následuje asi 8 km rovnější úsek s mírným stoupáním, kde mě dojede nějaký chlápek a naše debata se vyvíjí asi takto:

„Nazdar – já se za tebe připojím.“ říká ten chlápek.

„No pro mě za mě, klidně se připoj …“ odpovídám a pokračuji svým tempem asi 28 km/h.

„Nahoře na Soláni nás tam nějaký dědula velice organizoval, jak si budeme dole pomáhat a jak budeme střídat. Ale když jsme jeli dolů, pořád brzdil a pil, tak jsem mu řekl, ať si sekýruje někoho jiného a ujel jsem mu! Hmmm … jedeme pěkně – dobře to valíme.“ Pochvaluje si ten chlápek.

„No ten dědula je můj strýc. Za chvíli nás dojede.“ odpovídám.

„… ježiš promiň, já to tak nemyslel …“ ihned se omlouvá.

„Mě to nevadí – aspoň vím, jaký máš názor na spolupráci.“ říkám chlapíkovi.

A tak spolu pokračujeme ještě asi 4 km, během nichž si chlapík neustále pochvaluje mé tempo. Ale cesta na Kasárna se začíná zvedat pomalu ale jistě a tak mě po čase se slovy „… jenom jeď, budeš tam asi dřív …“ opouští a zůstává pozadu. Kasárna vyjíždím pomalu, ale vytrvale a předjíždím asi 5 lidí, kteří to perou na dvojpřevodník a vzadu 23 nebo 25 zubů. Já si to pěkně točím 30/29 a ještě se jich zlomyslně ptám „… jak se ti šlape?“. „Ale jde to …“ tvrdí většina z nich, ale pak sesedají, což je trochu v rozporu s jejich tvrzením, i když jak se to vezme – říkali „jde“, tak asi už mysleli na tu chůzi. Nahoře na kostkách se mi udělá špatně od žaludku a tak na občerstvovačce na Kasárnách moc nejím, jenom piju a čekám na Honzu. Po závodě jsme diagnostikovali, že moje žaludeční potíže byly způsobeny těmi 5 melouny v Trojanovicích, které už na žádném závodě nežeru! Následuje sjezd do Makova, kde to v poklidu otáčíme na Bumbálku a do stoupání nastupuje Blanka se svým strojovým tempem, které je ale celkem dost ostré. Já mám žaludek jako na vodě a tak sleduji Honzovo zadní kolo a přemýšlím o úplně jiných věcech, než že jedu nějaký blbý závod. Cestou na Bumbálku mě napadl docela dobrý fígl, jak vylepšit Kolíkáčovy internetové stránky … no ale to už silou vůle vyjíždím na Makovský průsmyk a Honza se trochu odtrhává od Blanky a tak ho předjíždím a předjíždím i Blanku, která toho má po 5 km taky plné zuby a určuji tempo. Poslední 3 km jsou mírnější, ale pořád do kopce – úmyslně trochu mírním tempo a dávám Honzovi prostor, aby nás dojel. Konečně jsme nahoře a sjíždíme po rozbitém asfaltě na Hlavatou, kde odbočujeme na Bílou a ve sjezdu ztrácíme Blanku, které to tak nejde. Zato nás sebralo nějakých 10 namakaných bláznů (s BT neměli nic společného), kteří to perou údolím asi 55 km/h a my se jim snažíme udržet na chvostě – Honzovi se to daří dobře, ale přede mě se tam „sere“ nějaký debil, za kterým se absolutně nedá jet a já nemám síly ho předjet a tak se tam opět bezhlavě snažím udržet a napadají mě další dobré věci pro Kolíkáčův web … Konečně Bílá a za Bílou přehrada – tam pouštíme Blázny, kteří na rovince zvolňují na 50 km/h a vydáváme se směrem k Maryčce Magdonové k bufetu. Bouřka, která se už asi půl hodiny hlásila ke slovu se k němu konečně dostala a první příval mě málem smete z kola. Teplota leze během asi 5 minut z 28 st. na 18 stupňů a mě je docela kosa, a tak bufetem skoro projíždím a doplňuji jenom vodu. Kolem přehrady Šance spíš plaveme, než jedeme na kole a postupně přestává z nebe padat voda a začíná jenom pršet. Konečně jsme pod Smrčkem a přestává pršet. Honza si ode mě bere nějaké BeBe a nabízím mu i tubu, ale tu nechce. Na Smrčku mu postupně ujíždím a vyjíždím nahoru docela v pohodě, protože žaludek již skoro neprotestuje, protože mu to stejně není nic platné, neb bych jeho demonstraci rozehnal silou. Na sjezdu ze Smrčku mě pobaví vykřičník namalovaný nikoli před překážkou, ale na ní, jako by chtěl říct „… POZOR, práve sis rozbil hubu!“. Projíždím několika loukami a dvory – aspoň mi to tak připadá a konečně dojíždím pod Maralák, kde to už známe. Otáčím se a zjišťuji, že se za mnou objevuje Blanka, tak si říkám, že to jí už nedaruji a nasazuji tempo, kterým ji setřesu a které jsem ještě v tom stavu schopen vyvinout – zrychluji tedy z 10 km/h asi na 11 km/h. To však stačí a v tom prudkém kopci jí postupně mizím. Poslední stoupání a pak už jenom sjezd kolem penzionu, kde bydlíme, kruháč a poslední brdek do cíle. Ten už vyjíždím opět 10 km/h a v poklidu dojíždím do cíle. Beru ponožky a ihned mě uloví La Zorra a posílá, abych si šel pro diplom. Než se vrátím, dojede Honza, kterému jsem na posledních 10 km ujel asi o 5-6 minut. Na jídlo nemám ani pomyšlení, neboť meloun se zase hlásí, a tak jedu do penzionu a dávám se do kupy.

Večer sedáme k doplnění iontových nápojů a rozebíráme letošního Beskyda, který se nám všem velmi líbil a na němž podle mého názoru nejvíc zaperlil Honza, který ho jel famózně, o čemž svědčí i jeho čas. Účast všech šlapek byla úspěšná a byl to velmi dobrý zážitek. Díky za něj.

V cílovém prostoru jsme odchytili Kolíkáče, a i přes velké vyčerpaní a zklamání, které se mu zračilo ve tváři, byl ochoten zodpovědět několik dotěrných otázek:

Tak nejprve gratulace ke zdolání Beskyd Tour, vylepšil si čas oproti minulému roku...

No vylepšil to je pravda, ale cítil jsem se na víc, chtěl jsem uviset Diabla, na Bigmiga v těchto kopcích si moc nevěřím ... ale že odpadnu tak rychle, a že na mě skočí křeče již na 70km to jsem nečekal.

Prý jsi měl problémy už na začátku po startu ?

Ano, ano, nějak jsem nezvládl snídani a asi na 5km se začal žaludek bouřit, ono ani není divu, to tempo bylo velké, vlál jsem za Bigmigem, Diablo nám odjel hned na začátku díky lepší pozici na startu a my ho né a né dojet. V propozicích bylo napsáno „pohodových prvních 70 km podbeskydím“, ale to nebyla žádná pohoda, samej brdek, sice krátký, ale vše se jelo na maximálk, jako nějaká časovka, a k tomu nechutné dusno, já měl ještě návleky na kolena, dlouhou Moiru a začal se vařit, a v žaludku jsem měl jako v kotli, ono přece jenom dát si vločky s jogurtem a zapíjet to Icecoffee asi není to pravé ořechové ... chtělo se mi zvracet a fakt jsem myslel, že se na ta vykašlu ...

A jak se ti tedy podařilo dojet Bigmiga a Diabla, protože pod Pustevnami jsme Vás viděli pohromadě?

No měl jsem velké štěstí, protože jsem jel fakt hrozně, hodně lidí mě předjelo, ale naštěstí jsem se chytl nějaký skupinky, která se v údolí před Hukvaldy rozrostla asi na 50 lidí a začali jsme sjíždět co se dalo. Stále jsem čekal, že mě dojede Jura s Honzou a další Šlapky, ale to se nestalo a já se už trochu rozjel, začal pít a žaludek se zklidnil a najednou před sebou vidím oranžový dres Bigmiga, to bylo překvápko ...

To věřím, prý mu vypadl bidon a musel se pro něj vracet…

Jo jo, to mi hned sděloval, prý už jel s Diablem, ale ten bidon ho dost zdržel, no nic, přilítli jsme na první bufet, Bigmig mi vzal kamarádsky nějaké banány a už jsme to valili za Diablem, stále jsme jeli v ohromném balíku, ten průjezd Příborem byl jak na TdF :-)) a najednou kostky a vlevo Štramberská Trúba, no to bylo něco, ale šťastně jsme to tam prokličkovali v těch úzkých uličkách a za Ženklavou ve stoupání jsme najednou před sebou uviděli Diabla ve skupince, celým naším balíkem to trhlo a vrchaři šli dopředu a já jsem udělal taktickou chybu, že jsem zůstal trochu vzadu a nezachytil to roztržení balíku. Naskočila asi 100 metrová díra, sice jsme jí zkoušeli sjet, ale nedařilo se.

Aha tady jsi možná trochu jel nad svý možnosti ne?

Asi ano, ono ti to nedá, když vidíš ve skupince před sebou svý soupeře, aby jsi nejel na max, v krátkým závodě bych to možná ustál až do cíle, ale tady mě čekalo ještě nějakých 120km v těžkých kopcích ...

A jak jsi je teda dojel?

Zase trocha„štěstí“, najednou to začalo trochu klesat, před naší skupinku se dostalo asi 5 doprovodných aut, ale začal jsem mezi nimi spurtovat a ve Frenštátě jsme je sjeli, sice jsme za sebou přitáhl tu skupinku, ale já byl šťastný, že můžu Bigmigovi a Diablovi říct: „Chlapci jsem zase s Vámi“ :-)) jo a teď to byla euforie, dostali jsme se na čelo a táhli to od Frenštátu nahoru, věděli jsme, že tam bude stát doprovodný tým, tak jsme chtěli být trochu vidět :-)). No ale nevydrželo nám to až od Trojanovic, on tam byl bufet, tam zastavil sice jen Bigmig, ale trochu jsme všichni zvolnili a připravovali se na Pustevny. Vždyť jsme sem přilítli průměrem přes 34 km/hod ...

No to je parádní, jen to tak udržet celý maratón, že?

:-)))) ... nech toho jo ..

A co Pustevny ?

Já se cítil stále v pohodě, sice mě Bigmig předjel hned na začátku, ale já nechtěl bláznit a jel jsem v klídku s Diablem, no v klídku, jeli jsme okolo 12 km/hod. a problém byl, že jsme chytil hned dole první křeč do pravé nohy, to mě hrozně srazilo sebevědomí, nějak jsem nemohl uvěřit, že už na 70km, začal jsme sundávat návleky na kolena, měl jsme úplně zapařený nohy, to byla asi chyba, i to pití jsem podcenil, on nějak nebyl v tom kvapíkovém tempu čas ... ale Pustevny se vyjely vcelku bez problémů, křeč jsem rozhýbal, střídal jsme jízdu v sedle s jízdou ze sedla, v závěru mi trochu Diablo ujel, ale ve sjezdu z Pusteven jsem ho měl stále na dohled, začal jsme zase návleky natahovat, ten sjezd byl trochu chladnější, ale dole, kde už nebyly zatáčky, jsem je zase sundával a chystal se je předat doprovodnému vozu ... pil jsem a tlačil do sebe tuby, a při nájezdu na hlavní silnici, když už jsem jel na chvostu skupinky, ve které jel i Diablo, to přišlo ...

Co přišlo, co se stalo?

Přední kolo přestalo poslouchat, asi jsem píchl, nebo nevydržela zaplátovaná duše, Bigmig mi radil, nelep to, dávej jenom nový duše ... no tak teď jsem se snad poučil už navždy, já to málem neustál, nemohl jsem zatočit a tak jsem přelítl do prostisměru, naštěstí žádný auto nejelo a začal ukrutně nadávat ...

Ale doprovodný vozidlo přijelo hned, ne?

Ano, to byl úplný balzám na mojí „duši“, La Zorra dorazila během 5 min, co jsem ji zavolal, hodil jsem tam nové přední kolo, vyměnil bidony a odložil návleky a valil dál. Musím jí touto cestou znovu moc a moc poděkovat, protože fakt nám umožňuje zažívat na maratónech pocity jak v nějakém profi peletonu ...

A přišla Soláň?

No před tím ještě dělení tras :-)) ale já vůbec nepřemýšlel a prsknul to doleva ... měl jsme velkou chuť dojet Diabla, věděl jsem, že má tak 5 min náskoku, ale teď to teprve začlo se mnou být katastrofální ... nemohl jsem se pořádně opřít do pedálů, křeče naskakovaly do obou nohou a ještě k tomu mě začaly pálit chodidla, neměl jsem přehled jakou rychlostí jedu, kolik zbývá do cíle, protože computer neměřil, magnet zůstal na píchlém kole v doprovodném vozidle ... no hrůza

Tak to Tě lituji, dojel jsi někoho nebo Tě spíše předjížděli, ono to stoupání je docela dlouhé, což?

To máš pravdu, já ho znal z minulých ročníků, ale to jsme to jezdili vždy dolů, bylo to nekonečný, nikdo mě nepředjel, a já jsem dojel až jednoho borce na vrcholu, zdá-lo se mi, že už jsem mezi závodníky, kteří také melou z posledního, a to jsme byli teprve na 100km. Ty Beskydy jsou hrozně zrádné, tady rovinu nenajdeš ... křeče se trochu uklidnily a po sjezdu ze Soláně v údolí okolo Karlovic jsem začal dokonce nějaké lidi sjíždět, možná to taky bylo tím, že silnice byla pokropena nějakou předchozí bouřkou, to mě osvěžilo, ale Kasárna jsme si zase již vychutnávaly v parádním tropickém počasí ...

Kasárna - „prasárna“?

A víš, že pro mě ani ne? Byl jsme až překvapen, jak se mi jelo dobře, Jura mě večer před závodem na ně připravoval, a myslím, že hlavně díky mým lehkým převodům jsme je „vytancoval“ nahoru vcelku bez problémů a dokonce jsme asi tři závodníky předjel, ale ti jeli hrozný pily ... Nahoře státní hranice, no připadal jsem si jak v nějakém horském průsmyku, je tam nádherná příroda, úzká asflatka mezi hlubokými lesy, no paráda, fakt zážitek ...

To věřím ... byla tam prý prémie a bufet?

Jo jo, na prémii jsme samozřejmě nic nevyhrál :-)) ale na bufetu jsme nabral ionťák a mazal dolů do Makova, no dolů, ono se to ještě párkrát zhouplo, ale i z kopce mě chytaly křeče a ty chodidla ... to bylo hrozný ... furt jsem věřil, že zahlédnu někde před sebou Diabla či Bigmiga ... ta touha mě hnala dál ...

Co Bumbálka?

Tak ta mi zase pro změnu vůbec nesedla, tady jsem asi hodně ztratil, mě ty široký silnice, kde jezdí hodně aut nějak nesedí, prostě jsem nemohl chytnout tempo, řval jsem bolestí od těch chodidel ... vzpomínal jsem na akci Tatry 1991, jak jsme tady jeli s taškama ...

Dojel tě někdo?

No to bylo další aspoň malé štěstí, dojeli mě dva, a já se jich chytil a držel zuby nehty ... nahoře na Bumbálce jsem ještě pokřikoval na dva borce z CKKV, kteří tam odpočívali ve stínu pípy :-)) ale to už jsem se soustředil na vyfrézovaný sjezd, schován za tím jedním borcem jsme to pálili dolů až jsme toho druhýho utrhli a jeli pouze ve dvou ... pak přišlo další klesání k nádrži Šance, prali jsme to co to šlo, já trochu méně střídal, protože to pálení chodidel a křeče neustávaly, ale spíše v tý euforii jsme na to zapomínal ... dojeli jsme ještě jednoho a najednou vidím zlatý Mondeo ...

Doprovodný tým La Zorra?

Přesně, já zamával prázdným bidonem a ona vše pochopila, tak jsem myslel, že bude čekat na prvním kopci, ale nakonec musela jet až na poslední bufet, kde jsem předjel asi 5 občerstvujících se borců, odhodil prázdný bidon a vzal za jízdy od La Zorry naplněný ... no fakt jak u profíků :-)) Ale nebylo všemu utrpení konce, přišlo to nekonečný objíždění všech možných zátok nádrže Šance, furt nahoru a dolů, zatáčky po úzký rozbitý asflatce ...

A co Smrček?

Chuťovka jako vždy, letos dokonce s vydatným deštěm, který jsem si ale přál, schválně jsem projížděl loužemi a cákal si na nohy a voda stékala do treter a krásně chladila rozpálená chodidla ... úplnej balzám, zase se mi to trochu rozjelo, ale ty sjezdy na tý vodě byly o hubu, už jsme jen očekával ten vytoužený cíl ...

A dočkal jsi se :-))

No ale bylo to nekonečný, brdek za brdkem, furt brzdy a zase řadit a šlapat, ale jo, pak to přišlo, ten parádní pocit, když cílová páska je na dosah a pak v cíli vidíš svoje nebližší, kteří tě očekávají a fandí ti ... to je nesdělitelný ...

A ještě otázku na závěr: Na co se chystáš ještě tuto sezónu?

Ale to už se Kolíkáč někam vytratil a tam v někde v ústraní se svěřil do péče svých nejbližších ...

Svorada

Prolog: Dlouho ocekavana akce konecne tady. Po rodin. diplomatic. jednanich je rozhodnuto.Vyrazime spolu s Fajglsonem v patek odpoledne ze Slap.prehrady, smer D1. Infarktovou cestu po D1 jsme prezili ve zdravi. V Trojanovicich lehce hledame misto prezentace, driv nalezame nas penzion, teprve pak hotel Banka. Zde ani nechteji doklad o zaplaceni, zalohou na cip jsou prekvapive ponozky. Vecer probiha takticka priprava v penzionu, jedeme trasu 105 v 3-clen. tymu / Fa, Sv, Zv. Probirame drobne zmeny trasy od organizatoru.

Noc: zjistuji, ze nemam tachometr.

Start: Po snidani vyrazime cca v 8.15 5-ti km sjezdem na start do Frenstatu na nam. Zbyvajici 1/2 hodinka utika velmi rychle / je na co koukat. Startuje cca 600 ucastniku. Pocasi vypada na azurko, 28 st.C. Tesne po 9.h ostry start. Dlouhy had peletonu, vc. Vin. Slapek, pomerne rychle mizi rychlosti vyrazne prevysujici 30 km/h. Ja se pripojuji ke skupince ruznorodych cyklistu (cca 17 - 70 let) jejichz tempo mi vyhovuje. V tomto slozeni prijizdime k 1. bufetu. Tady vse funguje tak jak ma. Potkavam zde Zvaryho a dale pokracujeme spolecne. Jede se prijemne, silnice kvalitni, vcelku mirne kopecky, jen Stramberk s kostkami dava vice zabrat (cca jako R2).

2. a posledni bufet na okraji Trojanovic - 11.56. Sbirame sily na Pustevny. Odsud jede jiz kazdy za sve. 12.02 vyrazime spolecne se Zvarym k vrcholu 1004 m.n.n., vzdalenost 7km, prevyseni cca 440 m. Vzhledem k tomu, ze se mi na zacatku zacina ozyvat leve koleno, zvolnuji, Zvary toho vyuziva a mizi v uniku. Postupne se vsak dostavam do tempa, koleno se zahralo na provoz. teplotu, s blizicim se vrcholem zvysuji tempo. Predjizdim nekolik cyklistu i Zvary se priblizuje. Na vrcholu je prede mnou jen o cca 25m. To me motivuje ke stihaci jizde ve sjezdu, kde Zv. predjizdim. Na hlavni silnici smer Roznov uz jedeme opet spolecne. Bohuzel prichazi kritic. moment - v okamziku kdy se chceme oba dotahnout na 2 ujizdejici cyklisty prichazi do nohou krec. Zv opet ujizdi a ja zvolnuji tempo a premlouvam nohy aby si jeste daly rict. Nakonec prijizdim do cile u hot. Banka v Trojan. asi s 15 min. ztratou na Zv. Odhadovany prumer cca 21 km/h.

Vecerni tiskovka u pivka v penzionu a ani nedelni dopoledni zpatecni cesta autem po prazdne dalnici nemeli chybu. Bez ohledu na umisteni jsem s timto cyklomaratonem (mimochodem 1. po 3-lete pauze) spokojen, uz vubec pro to ze se povedl uskutecnit, dojet do cile za pekneho pocasi a byt ve spolecnosti prijemnych lidi. Takze priste urcite zas !

Zvary

Tak pro mě byl tenhle závod velkou výzvou, jednak proto, že to byl můj letošní premiérový maratón a 1. trasa nad 100 km, ale hlavně proto, že už jsem Beskyda jednou jel a nedojel. Závod jsem pojal jako celorodinný víkendový výlet. V pátek jsme po poněkud nervy drásající cestě po D1 navečer dorazili do místa určení Trojanovic, kde jsme se posléze setkali s dalšími účastníky závodu - Kolíkáčovic, Honzou, Jurou, Fajglsonem a Svoradou. Večer se nesl v příjemném duchu lehké konzumace alkoholu a strategického plánování nadcházejícího závodu. Když kolem půlnoci ulehám do postele, náhle si uvědomuji, že si již týden říkám, že musím poštelovat přehazovačku, neboť mi to občas shazuje řetěz, a to by při závodě byla neodpustitelná chyba. Asi proto mě ráno Kolíkáč, vstávající z postele a protahující se v okně, spatřuje již v plném postroji na mém Šírerovi jezdit po silnici kolem chalupy nahoru a dolu. Zřejmě předpokládal, že již trénuju výjezd na Pustevny, ale vše se nakonec objasnilo.

Po vydatné snídani sjíždíme na místo startu, kde jsme asi kolem půl deváté a zařazujeme se do pomalu rostoucí skupiny závodníků. Již při čekání na start si blahořečím, že jsem se oblékl nalehko, jelikož teplota se zvyšuje každým okamžikem. Nastal start a jako vždy se pomalou chůzí probojováváme kupředu, abychom posléze vyrazili s davem cyklistů vstříc Beskydským vrchům. Večerní taktická příprava Svorady, mě a Fajglsona, že to nebudeme hned od začátku přepalovat, a že do Pusteven pojedem pohromadě, vzala poněkud za své. Od prvního šlápnutí se jede pěkně zostra (alespoň mi to tak připadá ve srovnání s výletním tréninkovým tempem, na které jsem zvyklý). Asi do 20. km se mi daří celkem se držet skupinky s Honzou, Fajglsonem a dalšími cyklisty, ale pak mi v nějakém delším sjezdu mizí a já se chytám skupinky jiných cyklistů, s kterými dojíždím na první bufet.

Během chvilky přijíždí Svorada a druhá pasáž až pod Pustevny se jede přesně tak, jak jsme si večer naplánovali. Střídáme, občas se chytáme jiných skupin cyklistů a jedeme celkem poklidným tempem, kdy máme i dost času a chuti si pokecat. Nastává druhý bufet, kde doplňujeme energii, a mě je jasné, že teď začneme asi trochu závodit. Od začátku závodu zjišťuji, že při sjezdech jsem pomalej a Svorada mi vždycky ujede. Z toho vyplývá, že na Pustevny musím dojet první a pak to pálit dolu hlava nehlava a zkusit Svoradovi ujet. Vyrážíme a já se pomaloučku začínám Svoradovi vzdalovat, ale při průběžné kontrole zjišťuji, že max. náskok mám tak 200 m. Pustevny jsou opravdu krásnej kopec, akorát se mi při výjezdu změnila hlava ve sprchu (nepřetržité čůrky potu mi prší na všechny strany), pod černou přilbou mám pocit, že mi někdo zahřejvá hlavu autogenem a přitom mi na rukou vyskakuje husí kůže – chtěl bych pochopit podstatu těchto fyziologických pochodů. Před vrcholovou prémií se ještě jednou ohlížím a zjišťuji, že Svorada se nebezpečně dotahuje. Jdu ze sedla a roztáčím pedály na max a v cílové rovince ještě předjíždím nějaké další dva nebo tři spolubojovníky, což u přihlížejících turistů vyvolává frenetický jásot a potlesk (v tu chvíli si připadám jako vítěz celého závodu).

Konec snění a dupu z kopce co to dá. Bohužel moje přirozená opatrnost mě nutí v zatáčkách přibržďovat, takže asi v horní 1/3 kopce mě asi 80 km rychlostí míjí Svorada a projíždí zatáčku v náklonu, který se vymyká všem fyzikálním zákonům. Nesmí mi ujet !!! to je jediné na co myslím, potlačuji pud sebezáchovy a pálím to dolů co to jde. Je zajímavé, že i z kopce lze vyhnat tepy poměrně vysoko. Kousek před vjezdem do Prostřední Bečvy se mi daří Svoradu dojet a přemýšlím o další taktice do cíle. Vím, že nás čeká ještě jeden kopec, ale za ním je zase sjezd, takže vše je stále nejisté. Jedeme se Svoradou směr Rožnov, když nás najednou míjí skupinka dvou celkem svižných cyklistů. Cítím svoji šanci a tak okamžitě zrychluji a chytám se skupinky a už se jich nepouštím a střídáme až do Rožnova. V tu chvíli ani nevím, zda se Svorada chytil taky nebo ne, neboť nemám čas se ani otočit. Přichází poslední kopec Pindula, kterej byl pro mě jediným negativem celého závodu – velký provoz, nekonečně dlouhé přehledné stoupání a hlavně skupinka cyklistů, se kterými jedu, se rozpadává, neboť první chytá křeče a druhý se zavěšuje za mě. Ono je to stejně jedno, protože při tak pomalém tempu stejně žádný odpor vzduchu prakticky neexistuje. Jediné, co mě nutí dále roztáčet pedály, je pocit, že mě Svorada musí každou chvíli dojet.

Konečně jsme nahoře a sjíždíme dolů do Trojanovic a do cíle, kde je ještě závěrečná stojka, kde ještě předjíždím dva cyklisty chodce a je tu cíl!!! Jsem nadšen a sedřen. Dále pak následuje občerstvení, diskuze s ostatními Šlapkami, vyhlašování vítězů a tombola. Část Šlapek odjíždí domů a my ostatní se přesouváme zpět do chalupy, kde trávíme další pohodový diskuzní večer spojený s velkým přežíráním a popíjením. V neděli si děláme s rodinkou výlet na Pustevny a procházkou jdeme k Radegastovi. Na Pustevny vyjíždíme v protisměru závodu, celou cestu vysvětluji Alče technické detaily závodu, nad každou zatáčkou s dojetím zavzpomínám, ale kupodivu Alču to nijak nedojímá, Filípek pro jistotu spí a Bonďa mi zase nerozumí.

Takže celkové moje hodnocení je jednička s hvězdičkou. Děkuji všem Šlapkám za příjemný cyklistický víkend a doufám, že se mi ještě podaří letos navštívit alespoň Vysočinu.

µFotodokumentace - Diabloµ

6 Historie 6

2002 2003 2004