|
STRAŠNĚ, ALE OPRAVDU STRAŠNĚ DLOUHÁ REPORTÁŽ Z KRÁLE ŠUMAVY Kapitola 1: NOSIČ VODY To byste nevěřili, co má takový domestik po ránu starostí. To máte: -dorazit včas na náměstí a zajistit leaderovi místo co nejblíž první vlně. -vyhledat Diablův doprovodný tým -předat láhve s ionťákem a nálepkami „Vítek“.
-navštívit budku s nápisem TOI TOI. -dorazit v 6:25 před Českou Spořitelnu, kde je sraz skupiny A. -odpípnout se a -vyjet na trať Schází už jen pila rámovka, bantamový kolečko a rabicka. To je takový pletivo… A Na samotě u lesa, pokud to nevíte. Ale mě do smíchu moc není, protože narážím na první vážnější problém. Rychlým výpočtem podílu délky fronty před budkou TOI TOI a rychlosti postupu docházím hodnotě odchodu 6:48. To nejen, že nedorazím včas před Českou spořitelnu, kde je sraz skupiny A, ale i ti nejpomalejší jezdci pelotonu tou dobou budou někde u Chlístova. Nezbývá než návštěvu budky vynechat. Před budovou ČS se zdravím
s členy skupiny A. Jsou tu už všichni a tváří se odhodlaně. Snažím se
soustředit na blížící se start, ale myšlenky mi neustále odbíhají
k možnosti odskočit si někam stranou. V čase 6:27 padne můj zrak na kanál u chodníku před bankou.
Bohužel, vzápětí se objevuje Igorova manželka Nataša s fotoaparátem a je
po kanálu. NU, NIČEVO. V čase 6.30 zaznívá startovní výstřel a skupina A se dává na pochod. V čase 6.34 jsme už všichni odpípnutí a jedeme..... Na tohle jsem se těšil od půlky srpna. Až bude všechno vyřízeno a
odstartováno a já budu vědět, že jsem nezapomněl ani dres, ani kolo, ani
boty, které mimochodem po cestě do Klatov na každém semaforu přepočítávám, a
my pojedeme a kola budou jen tak šustit a my se zatím nikam nepoženeme, protože
to hlavní teprve přijde. Na prvních kilometrech se opravdu nic zvláštního neděje. Pomalu se propracováváme startovním polem dopředu a není to zas takový problém, protože takhle vzadu jako my se pohybují všelijak podivná kola a dvoukola, dokonce vidíme i jedno dvoukolo s dvoukolákem a na něm basu piv NEKTAR. Povídáme „ahoj, Basso“ a dáváme řeč, jako že PIVO je v každém případě lepší něž VODA a tak. No a snad že se ta VODA nějak urazila, či co, zkrátka Igorovi náhle vyskočí bidon a odkutálí se do škarpy. V tu chvíli nám dochází, že tady s PIVAŘI těžko objedeme DLOUHOU za těch DESET, jak chceme, a že nám bude pití chybět a že se tedy nedá nic dělat a Igor se musí vrátit. Zavolám na něho ještě, ať je v klidu, že pojedeme pomalu a pak už přejíždím šraňky a vydávám se volným tempem do stráně naproti. Mezitím se pomalu rozednívá, ale Šumavu ještě nevidíme, protože je schovaná v takovém divném oparu a ta vlhkost, ta by se dala krájet. Kapičky na sklech brýlí a Igorův ztracený bidon mi připomínají, že můj problém s vodou má jaksi opačné znaménko. Zatracená budka! A protože je chvilka času, pokusím se vyčíslit možné dopady: Vycházíme-li z fyziologické kapacity močového měchýře 250 ml a
průměrné hodinové diurézy 1 ml na kilogram váhy (bez kola), pak na Zbavuji se tedy alespoň kalkulačky o váze Po skončení výpočtů mi pomalu dochází, že to ještě není všechno: „Nevím jak vy“, oznámil starší, asi čtyřicetiletý cyklista lidem,
„ale já se počurám!“ Jura má Š+G
v malíku a přijíždí ke mně: „Musíš
vydržet na konečnou!“ Igor už je mezitím zpátky a přidává se: „VYDĚRŽAJ, PIONĚR!“ No jen aby PIONĚR vyděržal až do Bílenic. Kapitola 2: NA SAMOTĚ U LESA Aspoň, že jsme zase pohromadě. V malonickém kopci s Igorem synchronizujeme tempo a to vypadá tak, že jedeme spolu a dohadujeme se, že „sto padesát dva - dobrý ?" „… slabý!" …„sto šedesát dva, vyjedu to?"… „ne!" „a teď?" „…teď jo!" …a tak dál a vydrží nám to až nad Velhartice, kde je hrad a prudký sjezd a Jura nám ujíždí, protože je Bajker, ale já bych řekl, že možná dostal strach. Pod hradem se zase sjíždíme dohromady a říkáme si, jak je tady krásně a vtom za sebou uslyším „…ale je tady krásně" a říkám si, že asi ozvěna a ono znova: „ je tady krásně, pane Kolbaba", a tak si říkám sakra, odkud mě odraz zvukových vln od pevné překážky, například skály může znát, a ona je to Anděla a kouká se tak upřeně a naléhavě, až má v očích málem slzy, a mně to konečně dojde a povídám .. „jo, tady jo!" a Anděla že „ to to trvalo, ženu se kvůli tomu za váma už dvacet kilometrů ", to je totiž Na samotě u lesa, jestli to nevíte. Bodejť by tu nebylo krásně, když sem Pánbůh posílá maminku na hory. A za Horami Matky Boží přichází
sjezd a po něm už hrad Rábí a sluníčko a je to jak pohlednice a mě nic
lepšího nenapadá, než „Hele, hrad
Rábí" a pak se chvíli
dohadujeme, o které oko tu bratr Žižka přišel a rozdělujeme se na dvě
skupiny, ono to naštěstí na víc ani
nejde. No a za hradem Rábí začíná rovina, která vydrží až za Sušici a jak jsem doufal, vytváří se tu řádný balík a jede se dost rychle a skoro zadarmo a říkáme si, že to je ono, a tak jen připomínám, že nikoho, ale nikoho nechci vidět vepředu, protože to není žádná hanba, svézt se chvíli za těmi, co stejně jedou krátkou. A jede nám to jako rychlíkem a na nádraží v Sušici se připojuje bleděmodrý vláček GEROLSTEINER a já za sebou uslyším „Ahoj, KLIKA A DVOŘÁK", to mám totiž vzadu na kalhotách, a říkám si, jak je to pěkné, že naše kladenské dresy znají i v cizině. Otáčím se a koukám, že ti Němci jsou Franta KLIKA s kamarády a chvíli se divím, že Franta změnil dres a ptám se, jestli tu minerálku GEROLSTEINER koupil a on že co by dělal s minerálkou, když KLIKA A DVOŘÁK dělají zámkovou dlažbu, a tak se ptám dál, kde že jede….A DVOŘÁK a on, že prý …A DVOŘÁK jezdí jenom autem. Ale to už nám rovina pomalu končí, my odbočujeme, projíždíme Dobršínem a začínáme stoupat na Pumperk. Frantu s GEROLSTEINERY necháváme kdesi za sebou a pomalu projíždíme jednu serpentinu za druhou. Kapitola 3: TELEVIZE Ve třetí nás dojíždí otevřené
auto s nápisem FilmPRO Klatovy. TELEVIZE
! Snažím se upoutat pozornost a povídám „To je zvláštní, dneska se mnou ještě nikdo neudělal rozhovor“. Auto přijíždí blíž a já mávám
na Jiříka: „Udělají s námi interview!“ Ale Jura zůstává vzadu: „Ze
mě nikdo interview dělat nebude!“ No jo, zase Š+G, málem bych zapomněl. „Neblbni, pojeď sem, budeš slavnej……interview neboli rozhovor“. Jiřík se opatrně přibližuje. „Stejně je to něco od medicíny a bolí to!“ Režisér se vyklání z auta. „Tak jedem?
Kamera!“ Přistrkuje přede mne mikrofon:„Jak se vám jede?“ Přičísnu si přilbu: „Dobře...“, usmívám se do objektivu. „…STOP!………Nekoukat do kamery… Znova!“ Zatvářím se nejistě. „Ale nemusíme se vracet dolů, že ne…“ Režisér protočí panenky: „NE!“ Dobře, to se mi ulevilo… „Tak
jak se vám jede?“ Koukám se
dopředu. „Jede se mi dobře…“ Šlapu dál, kamera běží.
Možná by to chtělo ještě něco… „Jedeme
teď nahoru na kopec...“ Kameraman se zatváří útrpně. „Mám to točit?“ Režisér mávne rukou „….chtěl bych pozdravit maminku a paní učitelku Součkovou…“ „…STOP!…prosím vás, chovejte se normálně!“ Už nevím. „Jiříku, pojeď sem.“ Jura přijíždí do záběru. „Tak
tohle je můj kamarád. Z Moravy, viď ?…“ Jiřík se
usmívá do kamery: „Z Brna!…“ „Nekoukej se do kamery, vole, jinak pojedem
zpátky………že je to tak, pane režisére?“
Režisér se vykloní o odstrkuje mě tyčí. „Vy jeďte támhle dopředu!“ Odjíždím a ještě uslyším
Jiříka „… pozdravit Honzu a paní učitelku Lídlovou.“ Vzápětí mě velkou rychlostí předjíždí otevřené auto s nápisem FilmPRO Klatovy a mizí kdesi za horizontem. KAPITOLA 4: V PRAHOVÉM PÁSMU A pak už to netrvá dlouho a my jsme na první občerstvovačce, i když pro mě by se klidně mohla jmenovat jinak, protože hned odbíhám stranou a pak sotva stíhám dolít a dosypat, pak že amatéři nesypou, a už se zase jede. Stoupáme serpentinami na Bukovník a Jiřík je už zase vepředu. Igor vyráží za ním. Zrychlujeme. Koukám se na tepovku a vidím 163. Stejně jako v několika kopcích předtím. Jsme se domluvili jinak, ne? Už
to snad můžu prozradit. Týden před Králem jsme si Igorem dali sraz pod skalou
u Svatého Jána a testovali jsme kopce, abychom zjistili, že v PRAHOVÉM PÁSMU jedeme navlas
stejně a že se tedy můžeme řídit každý svým tepem a nebudeme jeden druhého
zbytečně natahovat. Slavnostně jsme si slíbili, že se PRAHOVÉMU PÁSMU budeme
vyhýbat jako čert kříži na skále u Svatého Jána a uspořené síly
investujeme na rovinách. Situace takřka ideální. Pokud ovšem kolega kouká na sporttestr. Volám dopředu: Igore, zvolni! Neděje se nic. Igore, to je moc rychle!
Igor stále za Jurou. Třeba mi
nerozumí. Zvedám se ze sedla a pod vrškem Igora dojíždím: „SKORO, OČEŇ SKORO!“
Igor přejíždí horizont a usmívá se: „SKORO jsme ho dojeli!“ Za kopcem obnovujeme útvar, rychlým sjezdem proletíme Žihobce a za vesnicí Rozsedly ( to je krásné jméno, ROZSEDLY… letovisko obézních cyklistek…), zkrátka za vsí se nadechujeme do prvního vážnějšího stoupání. Ono se toho o něm na netu poslední dobou dost napovídalo. Kdekdo vyjel ŠIMANOV div ne na 53/11 a každý je zklamaný, že to nic není a že z Kolína do Pardubic je to víc do kopce a kdesi cosi. Takže, kdo z vás to ještě nejel, prosím vás: vezměte si kolo s PŘEHAZOVAČKOU, je to do kopce. Ber jak ber, je to na kousku dvě stě výškových metrů nebo tři Petřínské rozhledny na sobě nebo, kdo jste z roviny, ty stožáry u Českého Brodu a ještě kus. No a než se v lukách mezi kravami vyhrabete do vsi, tak už to je kopec jako KRÁVA, ale kdo si myslí, že to je všechno, ať smekne, a kdo že ne, ať nechá na hlavě a pravdu mají ti, co nechali na hlavě, poněvadž v lese za vsí se můžete dohadovat, jestli je ŠESTNÁCT nebo OSUMNÁCT procent, ale máte to asi jako jestli na vás v lese z díry vyletí STO DVACET nebo DVĚ STĚ vos, mně osobně to přijde prašť jako uhoď. A v tom lese nám ujíždí Jura a
k trháku nasazuje taky Igor a není se co divit, protože ona nahoře čeká Nataša a natáčí a to se zkrátka nedá nic dělat.
Pro mě však můžou natáčet třeba FORMAN
s BERGMANEM a ještě LUKAS k tomu, já se honit nenechám a
koukám, jak přede mnou slézá z kola Aleš a tlačí, a tak zkouším jet o kousek
rychleji, než Aleš jde, a přitom zůstat pod
165, protože nepřekročíš
anaerobního prahu nadarmo. I tak jsem za chvilku nahoře a jen asi minutu za Igorem. Nevím jak vy, já bych do
takové minuty peníze neinvestoval. KAPIOLA 5: S RADŮZOU NA HORY Kousek za Šimanovem se poprvé rozdělí trasy. Krátká si to krátí doprava nahoru a dobře jim tak, je to pěkně hnusnej kopec, zatímco my ostatní sjíždíme prudkým sjezdem pod Javorník. Javorník
mám naježděný a změřený. V létě jsem ho doplnil do Jiříkovy databáze
kopců na www.jurasoft.org , což klidně berte jako reklamu, a Jura
mi odepsal: „To nemůžeš napsat jenom
JAVORNÍK. Já třeba znám Javorníků
aspoň deset a kdo má sakra vědět, kterej zrovna to
je.“ Jenže tohle není KTEREJ ZROVNA, tohle je TEN Javorník, co
začíná u Strašína na mostě a úzkou silničkou se pak
zachumlá hluboko do lesa a na začátku vypadá jakoby nic a dá se tam jet
klidně i SEDUMNÁCT a víc, ale kousek dál už je to VO NĚČOM JINOM, a tak si radši hlídám tepy a Igora, kterej už neblbne a jedeme STO PADESÁT PĚT a pomalu
předjíždíme další a další lidi tou naší domluvenou taktikou, do kopce PRR a
po rovině HYJÉ, i když tady je ta rovina trochu nakloněná, ale přece jen:
vytočíš zákrutu a trošku se to srovná a když přeřadíš, tak při stejnym tepu zrychlíš, zatímco se ostatní flákaj, aby se zase hnali jako blázni, až se kopec
zvedne. Ale my neblbneme a stíháme si i povídat a Jurovi ukazujeme celý JIŽNÍ
ČECHY mezi stromy vlevo a on se ptá, kolik ještě, že už má OSUM SET DVACET,
to jako nad mořem, a já povídám: DEVĚT SET nebo TISÍC a Igor že ČORT ZNAJET a že na posledním kilometru jsou
kostky a mně hned naskočí: „Na posledním kilometru, medle vedle
bedny s cibulí…“ což je od RADŮZY, kterou s Igorem
milujeme oba dva, a ta drobná harmonikářka s energií jako parní válec
nám trošku té síly předává a my šlapeme a žijeme a zpíváme nahlas: „mě nosí chromá kobyla, jiná na mě, jiná na mě, jiná na mě
nezbyla…“ a cyklisti kolem nás kroutí hlavami,
ale nestačí nám a my jsme za chvilku nahoře u hotelu a ani to nebolelo. Za
vrškem sjíždíme ostrými serpentinami do Soběšic,
kde se kdysi dávno dělily trasy a na silnici jsou ještě tu a tam vidět
šipky 250 doleva <--> 150 doprava
, ale dnes je jiná doba, a tak jedeme doprava
a pod kopcem se skládáme do tvaru
a kromě nás tří je tu ještě Aleš a Tomáš Gothard,
co má zelený dres s Rampušákem
a tunel ve Švýcarech. A podle domluvy
začínáme pravidelně střídat a pomalu se rozjíždíme jako parní stroj a té páry máme zatím dost, protože jsme si ji šetřili
jako vzácné zboží a poprvé je vidět, jak se dá jet rovina, když všichni
táhnou a neblbnou. To se jede čtyřicet i víc a vesnice kolem se jen tak
míhají >>>>nicovřetenice>>> a než se naděješ, jsou tu
Kašperky
a překvapení, protože odbočujeme kamsi doleva dolů, ale hodně dolů asi dva metry úzkou pěšinkou, která před tebou utíká a
chvílemi ji není ani vidět a nebojí se akorát Jura, co se nebojí ani čerta,
protože je Bajker
a jak známo, Bajkerům chybí kus mozku, a klidně to pálí
snad osumdesát,
krajnice nekrajnice, auto neauto
a dole se ještě směje, že kdo brzdí,
nevyhraje. KAPITOLA 6: ZHŮŘÍ Na
druhé občerstvovačce máme čas 3 hodiny 50 minut a
je to o deset minut lepší něž já loni a říkáme si, že zatím by to šlo, ale že to hlavní
teprve přijde. A
to hlavní na sebe nedá dlouho čekat, protože stejně jako draci v pohádkách mají nejdřív tři a pak devět a nakonec
dvanáct hlav, tak i tady po
tříkilometrovém Šimanově a sedmikilovém Javorníku
přichází skoro devítikilometrové Zhůří a jestli
tohle není kopec, tak to už nevím. A
navíc na mě přichází nějaká kryska, či co a
mě najednou přechází smích a nikdo kolem taky nemluví a tak jen zvolna a
pomalu stoupáme kolem červenobílých tyčí a kopec neubývá a horší je, že mi
vepředu pořád něco vrže a šustí a cvrliká, až si říkám, jestli mi třeba
neškrtá brzda, tak se natáhnu a
uvolním přední čelist, ale ten zvuk
je tady pořád a jak jsem nakloněný dopředu, tak zní jakoby odzadu a uvolnit zadní čelist mi dá trochu víc práce,
ale ani tím to není, až mě napadne: „Cvrček,
určtě cvrček!", to je, pokud to nevíte, Cesta do pravěku, aspoň vidíte, co se
mi honí hlavou, a já se pomalu prodírám tím karbonským močálem a cítím, že kdybych zpomalil, tak je ze mě za
chvilku uhlí, a tak se zuby nehty držím v brázdě za Igorovým kolem, protože loď nám rozšlápl dinosaurus čtvrt
hodiny předtím v druhohorách, a to jsme prosím teprve ve Svojši, kde přejíždíme koberec a ozve se PÍÍÍP, aby diváci před dvaadvacátou
hodinou neslyšeli, co si o tom všem myslím. Protože ono je to tak někdy lepší,
jako před lety na Berounce ve Zbečně, kdy jsme jeli
CYKLOVODU a děti byly ještě úplně malinkaté a ani horská kola ještě nebyla a
v tom třicetistupňovém parnu děti na BMX s jedním převodem zápasí se sýkořickým kopcem a pot z nich na rozpáleném asfaltu jen leje a na konci obce stojí v předzahrádce paní a volá: „Šlapej,
šlapej, pojedeš na olympiádu" a ten ze všech nejmenší Paštovic Honzíček se otočí a procedí: „Polib mi prdel, bábo! " a tatínek nemá ani sílu ho
napomenout. Ale
i nejdelší kopec jednou skončí a my se pomalu vynořujeme z mlhy na
prosluněnou pláň a já koukám, že je tu vrchařská prémie a čas čtyřicet jedna a půl, což sice není
nic moc, ale pořád o je to půl minuty lepší něž loni, kdy jsem z toho radostí
seděl na větvi, a pak že není čas relativní. KAPITOLA 7: ORANŽOVÝ EXPRES Na
rovince za Zhůřím se dáváme dohromady a znovu
roztápíme ten náš parní stroj,
protože teď je na to ten pravý čas, horský
závod se rozhoduje v rovinách. A přichází naše hvězdná chvíle, jak říkal Igor, a má pravdu, protože tohle jsem
na Králíkovi ještě nezažil, na to jsme se celou tu dobu šetřili, teď všechny
válce táhnou, jak mají, a my jedeme pořád třicet čtyřicet, jenom do kopečka o
kousek míň, ale ne o moc a projíždíme jednu stanici za druhou a všechny
semafory jsou na volno a pan výpravčí ve Kvildě nám
salutuje a ostatní vlaky jen uvolňují cestu, pokud rovnou nezastaví. Ono totiž zabrat do kopce je jedna
věc, ale rovina a skopec druhá, jen se někdy koukněte na profil a tepy a pak
řekněte, jestli je lepší dřít kozla do kopce, nebo přidat těch deset tepů na
rovině pod prahem, neřkuli ve sjezdu, kde se vám srdce nudou málem zastaví. A
jak jsme rozjetí, tak přeletíme těch pár brdků za Tetřevskou slatí jako nic, jen to zhoupne, až
cestující ztiší hovor, a pak dolů to je už takový fofr a kalup, že ani
nestiháte číst >>>filipovahuť>>>, to je jenom >>> fuť>>>>
a už jsou tu zatáčky nad Modravou a já
chvílemi až dostávám strach,
protože loni jsem tu dostal do oka čmelákem a když si vezmete já ŠEDESÁT,
čmelák ČTYŘICET PROTI… kdoví, jak to bylo u Rábí s bratrem Žižkou…, zkrátka
dobře, že mám brýle a ujíždíme dál a dál kolem Vydry, co tam žádný vydry nejsou, takovou my máme řeku. No
a dole na Antýglu je statek a kemp a před hospodou se
tam sluní turisti a mávají nám a tleskají zrovinka jako na ZÁVODĚ MÍRU, jak je o něm ta píseň
z hitparády Písničky pro Hvězdu,
to bylo jak říkají moje děti někdy
koncem třetihor, asi roku 1975, nějak tak, že u silnice stojí pěkná
děvčata a mávají
na závodníky, ale je jim to málo platné, protože „.. chlapci kolem jedou, nemají čas na schůzky, nedohlednou cestou vedou jen své štíhlé galusky“ Tak
tohle jsme poslouchali a taky o kapitánu
Minaříkovi, ale to sem nepatří. My
dnes sice máme místo štíhlých galusek
neméně štíhlé pláště, ale jinak je
ta cesta do Klatov stejně nedohledná jako v té písni. A tu nedohlednou
cestu teď bereme pěkně zkrátka a za chvilku máme za sebou Srní, kde proletíme
hejnem cyklistů, co se připletli z krátké,
až se rozletí do všech stran a kdákají jako slepice, ale to se nedá nic
dělat, protože kdo brzdí, nevyhraje.
A vůbec ze všeho nejvíc nejradši
jsem před Prášilama, protože tam se každý rok
ploužíme po úbočí kopce a nadáváme, jak
by to jelo, kdyby, ale dnes není žádné kdyby, dnes jede oranžový
expres, teda kromě mě v modrém a Tomáše v zeleném, berte to třeba jako
pošťák. No a když to všechno sečteme dohromady, tak není divu, že na bufetu v
Skelné máme čas ŠEST a kousek a
náskok dvacet pět minut, jinými
slovy můžeme už dál jet stejně blbě
jako já loni a máme desítku v kapse. KAPITOLA 5: KLETBA KOČIČÍ PRACKY Jenže
to jsem asi neměl říkat, protože ono se to pak zakřikne a každý ví, jak je v cyklistice důležitá zaječí pacička v kapse dresu, to jen vulgární materialista Carmichel
spoléhá na trénink a taky že jo, až do Klatov nám to už nikdy nepojede
jako doteďka. A
začíná to tím, že chybí Aleš, který někde vystoupil za jízdy a když se pak
rozjíždíme proti větru na Gerlovu Huť, tak tahá za
záchrannou brzdu i Tomáš a taky vystupuje, takže zbýváme tři a navíc nějak
nemůžeme chytit rytmus, Jiřík zas do kopce zlobí jako malej a dělá díry a když pak
sjíždíme do Železné Rudy, tak leží na řídítkách a spí, a já na něj volám: „teď šlapej, frajere" a slyším
cosi o prdeli,
takže mu to musí jet ukázat až Igor, který pro jistotu neříká nic. Dole v Železné
Rudě pak vjíždíme do takové mlhy, že není vidět ani trpaslíky na náměstí a před kopcem Špičákem málem vrazíme do
dvojice cyklistů, s kterými se pak tou mlhou prodíráme nahoru a silnice
je vidět sotva pár metrů a pak už jen blikačky a nic, jen tu a tam se
vyloupne auto a hned zase zmizí. A kopec to není dlouhý, ale řádný a já si jen tak pro sebe mumlám „Galibier",
ne že bych to tam snad znal, ale ten dojem tu je, a ten vedle mě hned, že „… právě se odtud vracím", on tam
totiž byl. Ale o moc víc se toho nedozvím, tak snadný ten kopec zase není a
navíc už jsme v sedle, a tak se snažíme znovu rozjet tempo a skládáme se
do útvaru. Jenže v zatáčkách nám to skřípe a občas se i přetrhne a vůbec už
to není taková veliká krása jako
dřív. Naštěstí je tu brzy Hojsova Stráž a můj
oblíbený sjezd, jenže hned v první zatáčce dostávám takový smyk, že málem
vletím do lesa a Jiřík povídá, proč tak kličkuju a já na to že trasu volí ten, co jede první, a to
jsem já. A tak se v sedumdesáti šesti dohadujeme jak blbci až na rovinku u vodní nádrže, ale pak jde dopředu Galibier a my už raději držíme hubu a tempo. A
konečně se to zas trochu rozjíždí, až se v Nýrsku ani zastavit nechce, jenže
to je teprve A
čas nám říká, že jsme z toho pohodlného
náskoku asi pět minut ztratili,
ale pořád je to dost dobrý. A navíc
se nejede na Svatou Kateřinu, jenže tam by to aspoň nebylo tolik proti větru
jako teď, a to jsme ještě ke všemu u bufetu zapomněli Igora a když se pro
něj vracím, tak už je rozjetý a než se
znovu otočím, tak musím honit všechny sám a ta zlá a ošklivá slůvka naštěstí odnáší vítr. KAPITOLA 6: IGOROVA SMRT Chvíli
to vypadá, že nás bude zase dost, protože s Jestřábem před námi jedou ještě
asi čtyři lidi, jenže to jsou samí vrchaři a takový vrchař ve skupině, to je jak osina v pr…protože do kopce tě uštve a
na rovině se veze. Ale čert vzal vrchaře, horší je, že nám začíná vynechávat hlavní motor, protože
Igor zůstává vzadu, a my vidíme, že je zle. A tak zpomalujeme a chvilku ho táhneme,
že se snad ještě rozjede, ale Igor už ví, že nemá sílu, protože je raněný prahovým pásmem a klesá k zemi a znovu
se zvedá …a dál už je to strašně, strašně smutné jako v tom sovětském filmu Hořící sníh: …velitel se opírá o pásy tanku a
hlesne tichým hlasem NIČEVO…a jak sáhne na sporttestr,
tak má na ruce krev … ukazuje ji do kamery a vojáci odvracejí hlavy, protože
rudoarmějci nepláčou. A jen dva nejvěrnější gardisté a zůstávají a Igor tou
třesoucí se krvavou rukou vytahuje
fotografii, usměje se a povídá NATAŠA…a to už pláčou i esesmani naproti, co
to nemají ve scénáři. A velitel slábne a slábne, ale ještě se zvedá a ukáže
do dáli NA BERLIN ! a
Jura se diví „Na Berlín?" a Kolbaba na to „PSSST ! " … a velitel je bledý jako smrt, jen ta
hvězda na čepici je rudá jako komsomolská legitimace, co ji podává chlapcům se
slovy „SOUDRUZI, ukažte těm imperialistickým JESTŘÁBŮM, jak jezdí Igorův pluk ! " A pak klesne
a umírá nadobro a vojáci ho pohřbívají do díry po granátu a na hrob položí tu
čepici s hvězdou, protože křížek, to by byl hřích. A
tak už bez velitele přejíždíme Koráb a
mezi poli se dotahujeme na skupinu s Jestřábem, abychom ukázali, jak jezdí ten
Igorův pluk, jen kousek před Polení
Jura povídá: „Ale na Berlín serem, to je na druhou stranu" A
pak je tu ten poslední kopec a my s Jurou ukazujeme, že taky umíme jet do vršku
rychle, když na to přijde a odpojujeme jednoho imperialistu za druhým a nakonec nevydrží ani Jestřáb. KAPITOLA 7: CO TO JE DLOUHÁ TRAŤ Na
rovině do Klatov přemýšlím, kde udělali
soudruzi z NDR chybu, že ztratili náčelníka a říkám si, že to bude tím
tempem okolo Šimanova, jenže pak nám při vyhlášení Hanka
Ebertová do mikrofonu vypráví, jak jela tři hodiny nad anaerobním prahem a přitom
já ani minutu, a tak si říkám, proč mě teda bolí nohy, když jsem se tolik flákal.
A povídám, že má asi práh níž nebo kecá,
a ona že teda nekecá, že normálně tak
nejezdí, ale že na takhle KRÁTKÝ a RYCHLÝ závody není zvyklá. V tu chvíli
mi dochází, s kým že se to zkoušíme měřit, protože zkrátka Hanka není člověk, to máte jako s tím běžcem kmene Raramburi.
Neznáte? Tak to bylo tak: Když jsem byl ještě malý chlapec, tak
jsme odebírali časopis OHNÍČEK a tam jednou přijel cestovatel někam do Jižní
Ameriky mezi Indiány kmene RARAMBURI, kteří celé dny běhali někde po horách a
večer u ohně dali řeč, že on taky běhá a dokonce maratony
a že si tedy mohou dát s jejich kmenovým běžcem závod, ale že to musí být DLOUHÁ
TRAŤ. A tak si vyměřili okruh asi PĚTADVACET kilometrů z vesnice vysoko do
hor a zase údolím zpátky a to celé, že se poběží TŘIKRÁT a pak se uvidí.
A běželi HODINU a DVĚ a TŘI skoro až do mraků a zase zpátky, a to celé TŘIKRÁT,
no a někdy ve třetím kole ten Indián odpadl a náš cestovatel doběhl vítězně do
cíle a tam se na něho sesypali Indiání, proč je prý
PODVEDL, že ten jejich běžec není rychlý, ale že vydrží a že se přeci domluvili
na DLOUHOU TRAŤ. Ten cestovatel se divil, co už je tedy DLOUHÁ TRAŤ a
náčelník povídá DVA NEBO TŘI DNY ! Tak
to vidíte. No
a my jsme v Klatovech. DOSLOV: Zbytky
Igorova pluku dorazily na stadion v Klatovech v čase 9 hodin
51 minut a naplnily tím hlavní cíl sezóny. Jestřáb přijel 2 minuty za nimi. Spolubojovníci
Tomáš s Alešem dojeli v čase 10 hodin, 21, resp. 25 minut. A Igor ? Jelikož
si žádný spisovatel na světě nemůže dovolit nechat hlavního hrdinu jen tak pro
nic za nic umřít, tak stejně jako Ježíš
nebo třeba Sherlock Holmes i Igor
nakonec vstal z mrtvých a dojel do
Klatov v čase 9 hodin 57 minut. |