Jíra

„Maratón maratónů“, jak se s oblibou říká poslednímu závodu VELOSÉRIE Král Šumavy, jsem jel letos podruhé (poprvé v roce 2004). Na rozdíl od letošního Lacmana jsem věděl do čeho jdu a měl jsem i konkrétní cíl a představu jak závod jet. Konec konců je to pro většinu aktivních hobíků prakticky konec sezóny a každý chce na něm zhodnotit ty tisíce nehroucených kilometrů a zkušeností z předchozích závodů. Já v tomto ohledu nejsem výjimkou. V rámci přípravy na tento závod jsem 2 týdny před Králem najížděl kilometry na Prachaticku, kolem Boubína a Klatov. Tentokrát jsem si ale neprojel trať „dlouhé“ jako předloni před závodem … .

I na tento závod jsem přijel s Karlem Stárkem a tentokrát i s Jesenickým cyklistou Pavlem Dědicem (právě Pavlovi vděčím tomu, že jsem se k cyklistice před 4 lety dostal …). Ubytování jsme měli kousek od Sušice v penzionu U Fanouše, kam jsme se sjeli již v pátek odpoledne a ještě v podvečer jsme jeli na krátký švih směrem Sušice a Rejštejn. Po cestě se mně za Dlouhou vsí ulomil kufr u tretry a tak jsme valili zpátky do Sušice do cyklo prodejny za náměstím. Tam nám pomohla situaci řešit velmi ochotná stará paní a to už po prodejní době. S novými kufry v dresu jsme popojeli kousek za Sušici až nás zastavila zahrádka s reklamou na dobrou kulajdu a plzeňskou „12ku“. To bylo šťastný rozhodnutí – 3 plzničky udělaly pořádek v našem zažívacím traktu, stejně tak jako dobrá večeře. Karel mně mezitím vyměnil kufry u mých treter a tak jsem si cestou domů ještě prověřil s jakou hodinářskou pečlivosti se mu podařilo přidělat nové kufry do původní polohy (toho jsem se opravdu trochu obával v představě, jak se zalamuji při závodě po trati s bolestmi v kolenou od špatně seřízených kufrů – to se bohu díky nepotvrdilo – Karle díky !!!). Dlouho neponocujeme, jsme si vědomi brzkého vstávání. Karel s Pavlem si ještě dávají doutník (!?), já si dopřeju dvojku červeného vína (EPO). Karel mně a Pavlovi ještě trochu rovná záda a po desáté jdeme všichni spát.

„Ranní masakr“ – tak by to naše vstávání ve 4:45 nazvala moje pubertální dcera Anička. Nedá se nic dělat, houpneme do kůže, sbalíme traťovky a gely a zbytek vybavení nosíme do auta. V pět máme prostřeno a slušně posnídáme. Nepodařilo se nám vyjet v 5:15 jak jsem původně chtěl, ale až 5:40 (!) s vědomím, že si svoje místo na startu v druhé vlně nějak najdeme (i po této zkušenosti byl můj první cíl už příště nestartovat z 2.vlny nebo někde daleko v tabáku …). V Klatovech parkujeme u Delvity. Nejsme sami, každou chvilku přijíždí další a vytahují si své cyklistické nádobíčko. V 6:15 odjíždíme na start na Klatovské náměstí, kde nás už čekalo zcela zaplněné náměstí (začala se plnit už přilehlá boční ulice …). Zareagoval jsem nečestně a nesportovně a hned jsem tlačil kolo doprostřed náměstí alespoň do míst, kde nebudu muset minuty čekat na průjezd časomírou. Pavel a Karel mě následovali a tak jsme se „nenápadně“ zařadili kamsi doprostřed barevné fronty nadšených a dobře vyspalých hobíků. Ještě před startem se zdravíme s Gavošem a s jeho Naďou. Na poslední chvíli slyším na startu z amplionu změnu trasy, které se týká sjezdu z Kašperských Hor do Rejnštějna – pojede se tím prďákem přímo do Rejnštejna (párkrát jsem to jel v opačném směru …).

A je to tady – 6:30, výstřel a barevný peloton se pomalu rozjíždí za šíleného pípání časomíry. Při průjezdu časomírou Karel zakleje o tom, že je to v prdeli – tedy, že čip zapomněl v autě. No, nezačalo to dobře, ale když nejde o život, jde o … (já jsem si čip nandal na nohu už v pátek poté, co jsem jej vyndal z obálky – znám se a nenechal jsem nic na náhodě …). Výjezd z Klatov až k odbočce na Chlístov jedu v levém jízdním pruhu s vlnou, která se dere kamsi za 1. vlnou a je stále ještě na dohled. Před týdnem jsem si tenhle úsek projel a tak jsem si dával pozor abych se neutavil přílišnou snahou sjet si špic pelotonu, kde jistě byl BigMig a jeho konkurence. Poté, co jsme přeskákali stoupání na Velhartice, Hory matky boží a do Budětic, přijel jsem na 1.bufet v čele balíku, který měl jen 1,5 minuty ztrátu na špic, která už valila směrem na Šimanov. Na bufetu jsem v letu chňapl po banánu a prakticky celý balík valíme vstříc pořádným brdkům.

Někde za Rozsedli (před Šimanovem) jsme předjížděli beznohého cyklistu Starka. Musím se přiznat, že i když jsem o něm četl několik článků, udělalo to na mě ve skutečnosti velký a zároveň tak trochu stísněný dojem … . Ale to už se blížil Šimanov a lačnící publikum – kdepak, tahle část pelotonu to vyšvihala ještě svižně a bez nějaké újmy a úbytku fyzických sil jdeme hned do plných vstříc stoupání na Javorník. Pavel a Karel mně trochu odskočili, ale cítím, že nebudou daleko. Za Šimanovem se najednou vedle mne objevuje Kolíkáč a hned je veseleji. Kdo jel párkrát sjezd Nezdicemi dobře ví, co ho čeká na náměstíčku – ve známém esíčku pěkně včas na brzdy, žádný frajeřinky a zbytek zalehnout pod řidítka a jsme ve Strašíně. Na Javorník mně to vždy jede docela dobře a tak trochu odjíždím Kolíkáčovi a El-Diablovi a před vrcholem si sjíždím balíček, kde jede Karel (Pavel je ještě víc v předu). S touhle skupinou valíme do Kašperek. Ve stoupání na Nicov vidím poprvé malou sportovní „tragédií“, když odstupuje kvůli křečím docela vyšlehaný mladý konópek a signalizuje svému doprovodu, že končí. Z Kašperek skutečně padáme přímo do Rejnštejna. Cesta chvílemi připomíná spíš trať cyklokrosu a já se v duchu spoléhám na svoje Ksíria a Vitorie a moc si přeju, aby tyhle a podobný nástrahy přežily až do samotného cíle ! A je tu Rejnštejn, tj. 2.bufet – moje první krátká zastávka.

Nechám si naplnit bidony, čapnu další banán a koláček a hned se vracím na trať. Je to tu dost nepřehledné a tak ani netuším, kdo je kde z té skupiny co jsme sem sjeli společně. Tím se netrápím, však ono se zase něco v průběhu stoupání na Zhůří sjede. A taky jo. Jedu průměrem kolem 13-14km/h přes Svojše a stoupám dál – bohužel sám, občas někoho sjedu, ale nikdo se nepřidává. Až na samotném Zhůří se vytvoří malá skupinka. Mám zase větší motivaci a tak jedu špic přes Horskou Kvildu a zbytečně se tavím vpředu namísto toho, abych se trochu vyjel v háku. No a na to jsem trochu doplatil, když mně před odbočkou na Nové Hutě chlapci odskočili. Do stoupání nad Kvildou už jedu sám, ale cítím se dobře a moc si nepřipouštím, že by to takhle mělo být až do cíle. No a najednou se za mnou slyším Kolíkáče jak oznamuje příjezd „B“ týmu. Vřele se přivítáme a nato se ohlídnu a vidím, že nejede sám – jede s ním ženská ! Kdo to tak může být ? Ještě než si sám odpovím Kolikáč mně potvrdí, že jedeme s Hankou Ebertovou. Paráda ! Najednou si uvědomuju, že jak Kolíkáč tak Hanka mají určitě motivaci ještě něco na trati dělat a tak se hned zapojuji. Formujeme malou, ale docela akční skupinku. Rychle se dostáváme přes Tetřeví slať. Při sjezdu na Filipovu huť Hanka občas houkne na špic, aby se udržovalo pořad slušný tempo a mně se to začíná čím dál tím víc líbit (Kolíkáč mě upozorňuje na speciální režim, který tu Hanka udržuje …). Její způsob hecování je mně blízký a já si to začínám v téhle skupině docela užívat ! Nebezpečný točky do Modravy máme za sebou a do Srní vzorně střídáme špic a tak nám to rychle ubíhá vstříc Prášilům. Ve stoupání nad Srním mně dochází jonťák a Kolíkač i Hanka mně vypomáhají (děkuju moc). Hanka švihá do kopců, ve sjezdech se drží vpředu, paráda – začínáme si věřit na čas pod devět hodin a tenhle společný motiv nás třech z nás dělá opravdu velmi dobře pracující tým na který se nabalují další cyklisté tak, jak si je postupně sjíždíme. Všichni se „těšíme“ na vrcholný zážitek, tj. průjezd kolem Prášil. A je to tady – v rychlosti kolem 35km/h valíme po kočičích hlavách a já se v duchu obracím na cyklistické bůžky aby mě teď nezradila technika (po cestě se válí bidony, pumpičky, brašničky a dokonce utržené košíky s lahvemi …). Tohle ke Králi Šumavy prostě patří a je třeba s tím počítat a mít taky trochu štěstí (i tady platí, že štěstí přeje připraveným …). Kostky končí a zezadu slyším radostné zařvání Kolíkáče, že je to za námi. Taky jsem rád a za chvíli společně vjíždíme na 3.bufet ve Sklené – 2.krátká zastávka.

S Kolíkáčem si doplňujeme bidony, rychle koláček, dva ionťáky na exádu (kofoly jako na Lacmanovi neměli …) a zase do sedel. Žádné zdržování, Hanka na nás čeká na kraji Sklené a je třeba jet. V rychlosti jsem se kontaktoval s Pavlem, který se ptal na Karla a hned odjel před námi. Dál pokračujeme ve stejném složení. Občas jsme někoho doskočili, občas někdo odpadl. Cesta na státovku E53 do Rudy vedla přes pár houpáků a rychle utekla Všude už bylo mokro, ale nám už nepršelo. Sjezd do Železné Rudy jsme neošidili (až na pár momentů, kdy střídající na špici si myslel, že si vyjede nohy, z čehož ho Hanka okamžitě vyvedla svým osobitým způsobem – já jsem se přidal taky a raději jsem za to vzal, abychom už Rudu měli za sebou). Stoupáme na Špičák – žádná křeč, pohoda, tempo není špatné. Všude po silnicích se válí kamení splavené z bočních cest od lijáku, který nás asi o fous minul … . Vrchol Špičáckého sedla je celý v mlze, rychle formujeme „vláček“ a jedeme. Snažím se jet co nejdéle špic a udržovat tempo. Brzy dojíždíme Pavla Dědice u kterého na chvilku zpomalím a pozdravím a hned se vracím zpět na špic. Za Hojsovou Stráží letíme do Nýrska víc jak 80km/h. Stačíme na sebe s Hankou a Kolíkáčem houknout, že nikdo z nás na dalším bufetu v Nýrsku nic nepotřebujeme a že povalíme dál. Silnice je tady opravdu v dobrém stavu a tak si sjezd užíváme (škoda, že tu nejede s námi Karel – mohla být i „90ka“ …). A je tu Nýrsko, 4.bufet, který projíždíme.

Za Nýrskem se cesta stáčí na západ a všichni cítíme, že silně fouká. Já jsem si po sjezdu potřeboval trochu orazit a tak špic jede Kolíkáč a Hanka. Odskakují od nás 3 závodnici (je mezi nimi i Pavel) v domnění, že si sjedou velký balík před námi, který kousek před námi vyjel vstříc Kdyni. Necítíme potřebu 50km před cílem absolvovat tuhle stíhačku a riskovat, že se ještě před Korábem či Polení utavíme. Dál si jedeme „svoje“ a přejíždíme několik brdků u Všerub a před Kdyní, kde si uprchlíky postupně dojíždíme (až na Pavla). Projedeme Kdyní a těsně před stoupáním na Koráb stavíme s Kolíkáčem na 5.bufetu – moje 3.zastávka. Hanka pokračuje dál, jak se domluvila s Kolíkáčem, který ji bere bidon. Na bufetu byl ještě Pavel, kterému se asi nepodařilo balík před námi dojet, nebo z něj už vypadnul (vypadal unaveně, trápily ho křeče …).

Ani na tomto bufetu žádné zdržování, koláček nacpu až do krku, poprvé podrenážuju tělo a hned s Kolíkáčem vyjíždíme. Výjezd na Koráb to byla záležitost Kolíkáče – pěkně švihal serpentinami pořád nad 15km/h. Pěkná silnice, samá zatáčka, žádný vedro a krásný tempo – paráda ! Ve výjezdu na Koráb ujíždíme dvěma konópkům, co dodat. Mokrý sjezd rozbitou silnicí jsme přežili a skáčeme přes kopec, kde někdo z borců zakleje něco o malém Šimanovu a o hnusu … . Ale to už je za námi a otevírá se pohled na Poleň. V dálce vidím několik cyklistů, vidím Pavla a před ním i Hanku. Hned začínáme s Kolíkáčem roztáčet soukolí vláčku a projíždíme kontrolou v Poleni. Tady už není co šetřit, čas vypadá dobře a tak chceme co nejrychleji docvaknout jezdce na dohled a rozbalit to ve sjezdu do Klatov. V horní polovině stoupání předjíždíme Pavla, který se chytá skupinky a visí v balíku. Hanku jsme už nestihli, valí někde kousek před námi. Ve sjezdu nás čekalo ještě několik ošidných mokrých a rozbitých míst, ale valíme vstříc Klatovům. Ve skupince bylo asi 7 borců, ale tempo na špici udáváme jen my s Kolíkáčem. To se mně moc nelíbí a tak ubírám a vyzývám ostatní ke střídání – nikdo na výzvu nereaguje, i Pavel evidentně šporuje na závěr. Pokoušíme se s Kolíkáčem odjet a utrhnout ostatní, ale ti se nás drží. Kolíkáč mě hecuje držet tempo a tak v Klatovech se o trhák pokoušíme znovu – a kupodivu jsme odskočili a v posledních stoupáních jsme si udělali slušný náskok. Teď už jen stoupání do cíle vedoucí přes jakýsi překop do cílového stoupáku. A právě tady dojíždíme Hanku. Kolíkáč se galantně hlásí, že je tedy tady s tím bidonem, ale Hanka to moc nevnímá. Tak trochu v tranzu před cílem se nás ptá, zda budeme špurtovat. S Kolíkáčem odpovídáme, že nebudeme a tak ve třech stoupáme „na stojku“ do cíle. Ještě zatáčka, vidím cílový oblouk a Hanku jak vlevo nastupuje a jsme všichni tři v cíli ! Šťastná Hanka, smějící se Kolíkáč a hrozen diváku a závodníku co dojeli před námi – to je scéna na konci této tratě Krále Šumavy 2005. Okamžik na rozkoukání a hned blahopřeji Hance Ebertové k jejímu úspěchu a k titulu Královny Šumavy, zdravím se s Kolíkáčem a úsměv nás obou prozrazuje spokojenost s výsledkem, umístěním a koneckonců i s průběhem tohoto kultovního závodu. S konečným časem 8:50:39,2 jsem spokojený, se 16. místem v kategorii do „50“ to tak slavné nebylo. Za chvilku přijíždí i Pavel, u kterého se rovněž zastavuji a třesu mu rukou. A najednou je tu BigMig a oznamuje nám šokující zprávu o svém pádu při sjezdu z Korábu a ukazuje nám jako tiché svědectví rozlomenou přilbu „Hrubešovku“ a vzápětí nově zformovaný ráfek MAVIC a povídá story jak se mu nakonec podařilo dojet do cíle – parádní výkon Petře, máš za sebou opravdu výbornou sezónu ! Přesuneme se s Kolíkačem na hřiště. Já se zadlužuji u Hrubešů a se stokorunou běžím borcům pro pivo. Ještě dál si povídáme trochu vzrušeným hlasem o našich zážitcích z tratí. Hanka skončila někde v objetí svých známých, já čekám na dojezd Karla. Ten asi po půlhodině dojíždí a v prostoru startu a cíle se snaží dohodnou s rozhodčími o zaregistrování jeho času, protože jeho čip odpočíval někde v bagáži v autě. Po marném dohadování přivádím Karla mezi Vinohradské šlapky a představuji ho Petrovi a Robertovi. Chvíli ještě klábosíme, ale já už se pomalu psychicky připravuji na odjezd z Klatov domů, kde mě čeká příprava na zahraniční cestu do atomky Kozloduj v Bulharsku. Tak trochu s nostalgií opouštím areál, ještě se stačím rozloučit s Kolíkáčem a s Hrubešovými a odjíždím s Karlem na Dobrou Vodu.

Co na závěr říci – přeji všem Vinohradským šlapkám hezký zbytek jejich sezóny a šťastný a správný vykročení do sezony 2006.

„Pod čarou“ :

Na tenhle závod budu rád vzpomínat především díky Kolíkáčovi a Hance. Kromě Karla Stárka jsem zatím nepoznal tak příjemný a pracovitý parťáky do balíku, jako jsou oni dva ! Zkrátka z výsledku jsem měl docela radost, ale daleko víc jsem spokojený s tím co a jak jsme společně na trati prožili. Hanka je skutečnou a zaslouženou Královnou Šumavy a já jsem rád, že jsem mohl být u toho, když se ji to povedlo – je to jen její zásluha ! Byla to ona, která si svoje krize dokázala překonat a co víc, ještě pomáhala na trati druhým. O Robertovi jsem si potvrdil, že je to nejen výborný cyklista a bojovník na trati, ale je i velkou osobnosti a naprosto pohodový a spolehlivý parťák na tenhle druh závodů.