Vysočina Road 2005

No jak začít. Jak začít psát o závodě, který jsem jel už popáté za sebou a znám na trase každý kamínek, brdek a občas i díru v asfaltu, co může člověka ještě na LVR překvapit. Je to zajímavé, ale zase toho je hodně, možná nejvíc. Závodem jsem oslavil 2 roky v klubu Vinohradských Šlapek.

Přípravu jsem zahájil už tři neděle před závodem, najezdil jsem skoro 2000km a pak přidal dva intenzivní tréninky v Kolodějích. Vyplatilo se, a musím říct, že velká krize se mě tentokrát opravdu vyhnula.

11.8.2005 čtvrtek

S rodinou se přesouváme v odpoledních hodinách do Bílku. Odpočívám, maximálně lehce točím nohy s naším Jéňou na 10km trase v lese.

12.8.2005 pátek

Snažím se nic nedělat, poflakovat se, abych se zbytečně před závodem neunavoval. Rodina mě ale stejně zapřáhne. To se dalo čekat. Naštěstí se dětem příkladně věnuje babička. Těsně před 18. hodinou jedeme s Andělem do Ždírce na prezentaci. Tam se setkávám s Veslem a Danou (Tour de Kytlice) a probíráme trasu zítřejšího závodu. Veslo stále mlží, že pojede krátkou trasu, ale rekordmanu z Guinessovy knihy rekordů moc nevěřím. J Na zpáteční cestě jedeme ještě doplnit vitamín B do hospody na Zastávce. Po chvíli přijíždějí Šemík

a Gejza a po prezentaci je jdeme ubytovat, abychom se do hospody ještě všichni vrátili. Nepřeháníme to s tím vitamínem. Večer si ještě připravuji věci na ráno, abych se nemusel stresovat.

13.8.2005 sobota

Budíček jsem stanovil na 6.00. Vstáváme v 6.15 a začíná ranní kolotoč. Děti naštěstí ještě spí. V 7.00 už postává Šemík přede dveřmi, tak jdeme pomalu na to. Kupodivu nervozitu, kterou mívám před každým závodem jsem někde nechal. Ani mi nějak nedošlo, že je dnes můj vrchol sezóny. No nic. Jedeme. Nejedeme, Gejza nemůže najít tachometr. Čekáme chvíli, ale pak vyrážíme bez něj.

Ve Ždírci už je rušno. Dělám první chybu, která naštěstí není vážná a nemá až tak velký vliv na funkci cyklisty - neodskočil jsem si. Zdravíme se s ostatními Šlapkami. Všichni jsou evidentně nabuzeni. Předávám Anděla do péče Zvarymu. Laďku jsme někde minuli.

Nenechávám nic náhodě a řadím se do čela startovního pole, abych zbytečně po startu hned neztrácel jako vždycky. Držím tam místo i pro ostatní, ale toto rychle mizí a využívá ho nakonec jen Diablo.

13.8.2005 8.00 start

A je to tady. Změna trasy do Chotěboře se ukazuje jako dobré řešení. Za těch 10km se daří zformovat peloton na silnější a slabší a přitom to netrvá moc dlouho. Riziko pádu je tu obrovské. Vzpomínám občas na Brno. Tedy Starobrno. Kolíkáč riskantní jízdou v protisměru dorovnává ztrátu ze startu a Diablo se trvale drží v předu. Ostatní nevidím. Nikam se nehoním, držím se těsně za špičkou v ¼ pelotonu. Předjíždí nás pořadatelské vozidlo a usměrňuje na pravou polovinu silnice. S Kolíkáčem ještě řešíme jak se po sjezdu do Libice peloton natáhl a čelo je v pr.., ale to už přichází Barovice, ty to pěkně roztřídí, říkám si. To byla také poslední chvíle co vidím skupinu B. Dostávám se do velmi progresivní skupinky, která je z větší části tvořena lidmi z krátké trasy, tzv. tahouny a je tam i pár borců ze střední a hlavně i z dlouhé někoho vidím. To je na budoucí vývoj závodu důležité. Nepředbíhejme ale. Rovinaté pasáže a spíše sjezdy za Barovicema mě nutí se snažit uviset. Tradičně se zapomínám a balíček mi ujíždí, ale já jsem v tomhle asi nenapravitelnej. Tahouni táhnou zuby nehty a sjíždíme odpadlíky z II. Skupiny. Tím naše III. skupinka jednu chvíli nabírá až 30 lidí.

Horní Bradlo jí dělí na ½, takže se musíme spokojit s méně tahouny. Kaménka mě letos velmi zaskočila. Ještě v březnu jsem tam uklouzl na mokrém rozbitém asfaltu a teď na krásném koberci v pohodě vyjíždíme nahoru. Co všechno jsou pořadatelé schopni zajistit, to člověk kolikrát čumí. To je možný jenom na Vysočině. Ještě že jí máme. No v pohodě to zase až tak nebylo. Ve spodní část jsem při záběru vycvakl pedál, takže z toho mohl být pád, ale naštěstí jsem to ustál a dával si na tuto eventualitu v budoucnu větší pozor.

Skupinka asi 15 borců se udržela bez větších problémů a míří k prvnímu bufetu na Seč. Držím se spíše vzadu, jako i ostatní co pojedou dlouhou. Zkušenosti velí. „To se vám to jede, když jiní táhnou“ Bufet projíždíme do jednoho. Urval jsem banán a to stačí. Vody mám kupodivu dost. Jen zírám na tachometr a vidím 34.0km/h. To je rekord. Stoupání na Proseč využívám k jídlu, protože po rovinách se musím snažit uviset.

Následuje dělení tras. Pro naší skupinku to celkem nic neznamená, jen dva tahouni nás opustily. Od této chvíle se ovšem začíná projevovat skutečnost, že borci ze střední už nechtějí věnovat tolik sil táhnutí skupinky a musíme se tak snažit všichni. Ve stoupání na Krásný se zase trošičku natahujeme, ale sjezd do Nasavrk vše srovnává. Přichází pro mě nejnepříjemnější pasáž na Ležáky, kde se jezdívá okolo 45km/h. Soustředím se jen na to neodpadnout. Zato stoupání na Holetíny mi vždy vyhovuje a tam už se objevuji v čele a část kopce táhnu. Nejedu ale nijak nadoraz, spíš je to pokus připravit tělo na náročnou druhou polovinu závodu. Střídá mě občas borec v barvách Giant. Při bližším prozkoumávání zjišťuji zajímavý poznatek, že jede možná dlouhou trasu (podle čísla) a má náušnice. A není do borec, je to ženská. Alena Dymlová dále už jen Ája. Kontaktuji ji hned slovy, zda je rozhodnuta jet dlouhou a celkem rychle se domlouváme, že pojedeme spolu. Postupně tak projíždím balíčkem a smlouvám novou skupinku na dlouhou trasu. Podařilo se mi splašit ještě dva borce, mezi nimi i Michala Ducháče, mladšího bratra známého Davida Ducháče, co s námi občas jezdí Koloděje, a potom ještě Zdeňka Ornera z KCK Zlín, který si jede pro 4. místo v kategorii do 50 a jako jediný z nás s doprovodným vozem.

Celkem v poklidu jedeme do Kameniček na Bufet. AVG 32,5 je velmi slibné. Chybí mi voda, tak musím nutně zastavit a dobrat taky něco k jídlu. Žízeň moc nemám, tak se nutím pít. Je nás ale jen minimum kdo staví na bufetu, takže musím rozdělující se skupinku sjíždět. Jen doufám, že mi neujedou nadobro. Naštěstí za odbočkou tras zvolňují až čekají a ve čtyřech se vydáváme vstříc druhé půlce LVR To je týmová práce to je paráda J Díky. Stoupání na Svratouch využívám k regeneraci. Přeci jen jsem sjížděním skupinky něco sil ztratil, tak potřebuji orazit, ale pak už se zapojuji do střídání. Myslím si, že bych mohl mít ve stoupání nejvíce sil, ale k mému překvapení tempo udává někdo úplně jiný. Ája. Dávám se s ní do řeči a dozvídám se že jezdí MTB. To by nebylo ještě nic zvláštního, když z ní postupně vyleze, že je reprezentantkou ČR v MTB maratónu. Tohle je pro ní jen trénink. No tak to je pro mě trošku sprcha. S reprezentantkou jsem ještě maratón nejel. Ája pak postupně zvedá tempo a vyškoluje nás v kopcích Vysočiny jak na Kolodějích. Vzpomínám na tréninky s Vyhupem J Naštěstí trasu moc nezná a na každém brdku zpomaluje a čeká. Nechce jet sama a já tak můžu působit jako průvodce.

Rovinky za Krounou střídáme všichni, ale stoupání na Pustou Kamenici udává tempo Ája. Ve stoupání za Borovou dojíždíme Zdeňka Schovance z Chropyně, který měl smůlu na defekt. Bohužel to nebyl dnes poslední.

Ve sjezdu na Telecí se zase pokouším něco sníst, ale týča z Kameniček je tak dobře zabalená, že nejde rozbalit. Banán naštěstí rozbalit jde, a tak jsem celý den o banánech. Pro jistotu do sebe raději dávám půlku tuby.

Nájezd na Borovnici. Informuji Áju, co nás čeká, ale ona se jen usměje a točí si tu svoji frekvenci. Snažím se ji udržet co to jde, ale poslední km stoupání stejně odpadávám jako ostatní už dávno přede mnou. Ája pak zpomalí a starostlivě kouká, kde jsou ostatní. Říkám „ neboj oni nás dojedou“ A před Sněžném jsme zase pohromadě. Ája dokazuje, že to umí roztočit i po rovinkách a do Jimramova to pálí na čele. Občas se tedy nechá vystřídat, ale když vidí, že stejně jedeme pomaleji tak to zase bere do ruky.

Bufet v Jimramově opět využívám k doplnění vody. Přeci jen jsem začal trochu pít. 12% pila za Jimramovem nás všechny zase bere dohromady. Tam nám Zdeňek z KCK oznamuje: „Děcka musím zvolnit“ Nejradši bych taky zvolnil, ale zase mi to nedá se zuby nehty tý reprezentantky udržet J No kdyby chtěla už je dávno v trapu, ale naštěstí nechce, což je pro nás velká výhoda. Ája si opravdu dělá co chce. Za Věcovem si dokonce při čekání na nás dělá na vršku serpentiny. Už ve čtyřech se motáme do Nového Města. AVG pořád nad 32. Tam se spouští pěkný liják. Lituji toho, že jsme si ráno neodskočil, protože ve studené vodě se mi chce více. Musím to už vydržet do cíle. Promočený a dobře vychlazený se pouštím do stoupání na 3 studně. Ája jede zase první, ale jak už to bývá vydržím s ní tak ¾ kopce. Sjíždíme se všichni ve Vlachovicích na bufetu. Dávám si Gambáče, ale vysloveně ho do sebe tlačím. Zas taková žízeň po dešti nebyla J Poprvé mi klesá AVG pod 32 na 31.3km/h. Největší stoupání ale už máme za sebou. Sjezd do Žďáru je po mokré silnici, takže se občas nahodíme. Ája je čistá, protože to stále táhne J Brdek za Žďárem do Stržanova se díky silnému větru tváří velmi nepříjemně. Dojíždíme ještě borce z Mamuta (Mico-cycles), ale ten má problémy a drží se nás co to dá a Zdeňek z Chropyně má druhý defekt. Blíží se konec, tak už morálka trochu opadá. Ája mě ještě několikrát vyzpovídává ať jí potvrdím, že žádný kopec už nebude. Opravdu nebude, ale ještě si vzpomínám na Modlíkov a tajnou kontrolu. Tedy skoro tajnou J Tam to stoupání ještě trochu cítit je. S blížícím se koncem závodu se blíží i velmi černý mrak poměrně rozsáhlých rozměrů. 10km před cílem ho bohužel ještě stíháme, ale to už je jen taková třešinka na dortu. Přijíždíme do cíle společně ve třech s Michalem Ducháčem. 239km AVG 30.9 km/h a převýšeni 3279m. To je můj životní úspěch. Zlepšení proti roku 2003 neuvěřitelných 2h a 5min. A to byla letošní trasa ještě o něco delší.

13.8.2005 15.45 cíl

V cíli jsem kupodivu celkem v pohodě. Ája si stěžuje na křeče, ale není divu, odtáhla toho mraky. Na fotce ale vypadá v pohodě. Anděl mi zajistil batůžek s věcmi na převlečení a do sprchy. Ještě že myslí na takové věci. To já si nikdy nevzpomenu. Po sprše se vracím na start a koho nevidím. Jirku Hledíka. Konečně jsme se viděli zase po dvou letech na závodě. Tentokrát jsem byl o trochu lepší, ale věřím, že na králi se ještě ukáže a bude to boj o sekundy. Kolíkáč a Diablo postupně také přijíždějí. Čekáme na zbytek Šlapek, abychom šli společně na večeři. Postupně přijíždí skupina A - Jura, Jestřáb, Šemík, Igor, Aleš a Honza.

Tombola je nakonec to nejnádhernější zakončení maratónu Vysočina a ani letos jsme se jako již tradičně nevraceli s prázdnou. S kompletní sadou Shimano a dalšími výhrami se těšíme na večerní posezení na ubytovně ve Slavíkově. Tisková konference se protáhla do pozdních hodin, takže již ani nemůžu nic psát, protože si mnohé nepamatuju.

Závěrem bych chtěl poděkovat organizátorům za vynikající zážitek. Rok od roku je vidět práce stále lepšícího se týmu lidí a sponzorů, kteří svou práci dělají především srdcem a ne jen za peníze, nebo na nás vydělat, jak to bohužel na jiných maratónech vypadá. Teď nemyslím přímo Beskyd Tour, který se letos opravdu organizačně nepovedl. Perfektně značená trasa. Tradičně výborně zásobené bufety s velmi kvalitní početnou obsluhou, které mnohdy sváděli pozdržet se déle, J jak se to občas někomu stává, ale především mě překvapili silnice, které byly na mnoha místech opraveny, nebo se trasa vedla po lepších úsecích. Hlavně bych poděkoval organizátorum, za to, že se i během programu čekalo opravdu i na toho posledního závodníka na trati. Tombola to je paráda každý rok. Není nic smutnějšího, než vyhrát úplně zbytečnou věc a to se mi tady ještě nikdy nestalo, ani jsem takovou cenu u nikoho neviděl. Chtěl bych najít taky něco, co se nepovedlo, ale fakt si nemohu vzpomenout, snad jen ten koberec na Kaménce je teď jak zasypaný Taxisův příkop J Už to není tak těžké jí vyjet.

Trochu mě zaskočila myšlenka, že tento tak famózně vyšperkovaný ročník by mohl být u LVR poslední. Chápu že takhle velká akce si žádá velkou oběť, ale doufám, že tým se po roce zase nadechne a posbírá nové síly a 12. ročník ve Ždírci proběhne. Ty co tam letos byli a viděli to určitě přijedou zase příští rok. Já určitě.

Diablo

Chtel bych podekovat Kolikacovi za mimoradny zazitek a podporu, ktere se mi od neho dostalo behem letosni "Vysociny" (jen kdyby nejezdil tak rychle - presto ale "odpadl" z dobre skupiny, aby pomohl mne --- DIKY !!! ). Gratuluji i vsem ostatnim k vybornym vykonum. Zejmena nezapomenme na tu pohodu a veseli, co jsme zazili v cili a pri tombole! (Doufam ze vsechny ty soucastky uvidim nekde jezdit ... )

Z hlediska ucastnika nejlepe organizovany zavod - srdcem i hlavou (az na ten piskem zasypany a neoznaceny kanal v posledni pravouhle zatacce pred cilem .... spadl tam i vitez.... )

Zaznam profilu "rovinateho zavodu" z Dabelskeho kola najdete na teto adrese:

Igor

Uprime receno, pred LVR jsem se necitil az tak uplne fit. Ne ze by na mne treba lezla nejaka viroza, ale nejak to nebylo vono. Trenink a odpocinek nevysly podle mych predstav. Po jizde v deste tri dni pred zavodem ozyvalo se mi leve koleno, a to pri prudkem zaberu docela citelne. Takze nemohl jsem pocitat s nejak vyraznym utokem ani s perfektnym vykonem, ale nepochyboval jsem, ze rovnomernym rozumnym tempem to odjedu, a pokud ve skupine, tak vubec bez problemu.

Skupina A se na startu nedala dohromady, proste v tom hustem startovnim poli jsme byli rozhazeny, takze do Chotebore jedeme ve stripcich, pak ale vzorne disciplinovane se vsechny zbirame do baliku, a valime to. Vypadame velmi atraktivne pro ostatni zavodniky, a tak jako snehova koule porad nabalujeme dalsi a dalsi lidi. Cim je jich vic, tim je vetsi chaos ve spolupraci a stridani. Vsak nikdo vyrazne neflaka, porad se nekdo zene dopredu, takze to jede jako expres.

Na bufetu v Jirmanove vidim stareho znameho Tomase Gotharda, kteremu zrovna oznamuje jeho partjak, ze odstupuje. Ten nevericne krouti hlavou na to, jak vjizdi nas asi 20 cleny balik a okamzite se chyta za nas.

Po vyjezdu z bufetu Honza chyta prvni krize, v kopcich musi dost zpomalit, snazim se drzet mu primo pred prednim kolem a skupina nam ujizdi. Je to pochopitelne, jsou zapalene, uz nedokazou zpomalit, snad na nas nekde pockaji. Kolem nas akorat obcas trosku vredu, obcas trosku vzadu jede zavodnik, je videt, ze je mirne zmateny a vylekany, a vdecne prijma moje rady. Nu jasne, to je RiC. Balik na nas ceka na bufetu v Jimramove, prosim chlapy, aby nam v kopcich neujizdeli, ponevadz, to pak musim odtahnout sam. Jo, to vis, ze jo. Vyrazime dal, situace se opakuje, ale RiC se trosku uklidnil, to nase tempo zvlada a zacina dokonce spolupracovat. Pokud je to jeho prvni dlouhy zavod, zvlada to na vytecnou. Honza evidentne trpi, jede ale statecne, ackoli v tech prudkych kopcich musime vyrazne zpomalit. Ja uz toho taky zacinam mit dost, v duchu si rikam, ze pokud balik na nas neceka na bufetu, vykaslu se na zavodeni a v klidu dojedu s Honzou az do cile.

Bufet na Vlachovice. Uz tam na mne netrpelive cekaji, at se prej ani nezastavuji, hned vyrazime. Zarucuji se slibem RiCe, ze Honzu neopusti a vyrazime s Jurou, Jestrabem, Semikem a Alesem smerem cil. Dohoda je jednoducha: kdo se neudrzi, ten odpadne. Do bufetu ve Veprove (ten projizdime) to celkem jde, pak ale prichazi dle mne nejtezsi usek: kopecky, protivitr, a k tomu dochazeji sily. Prvni zacina odpadavat Ales. Vzdy se ale vschopi a dotahne to (klobouk dolu). Jura a Jestrab jsou na tom evidentne nejlip a ujizdeji nam. Zkousime spolupracovat s Semikem, jenze ten taky rozhodne zazavodit a ujizdi mne. Uz fakt nemam sily ani na to abych se napil. Jedu pomalu a nadavam sproste. Dojizdi mne Ales a zaciname se stridat. V rovnomernem tempu to zase jde, do konce asi kilometr pred cilem predjizdime jeste jednoho zavodnika a zaciname se priblizovat Semikovi, ale sil uz fakt nemame, navrhuji mezi sebou nezavodit a dojet spolu ruka v ruce, a tak to cinime pod potlesk publika. Sranda musi bejt.

Asi po 20 minutach jsou tu dalsi nasi hrdinove: Honza Adamek, Honza a RiC. Vsem chci podekovat za vytecnou spolupraci, myslim si, ze se nam naramne vyplatila. A to nejen nam, organizovana skupina v zadni casti zavodniho pole? Nu to teda vsechny cumeli jako pero z gauce.

Pak uz bourlivymi potlesky a hlasitymi gratulacimi vnasime oziveni v proceduru vyhlasovani vitezu a tomboly. Rozhodne organizatory marathonu si zaslouzi veskerou podporu a vdek: zvladli to na vytecnou, tak se o zavodniky staraji snad jen na LVR.

Kolíkáč

Plán: Pokusit se o sestavení spolupracující skupiny s následujícím časovým plánem:

průměrná rychlost	30,00 km/hod
	km	čas	hodina
Ždírec - start	0 km	0:00 hod	8:00 hod
Seč - bufet	60 km	2:00 hod	10:00 hod
Hlinsko	101 km	3:22 hod	11:22 hod
Kameničky - bufet	118 km	3:56 hod	11:56 hod
Sněžné	162 km	5:24 hod	13:24 hod
Jimramov - bufet	174 km	5:48 hod	13:48 hod
Nové Město	189 km	6:18 hod	14:18 hod
Vlachovice - bufet	194 km	6:28 hod	14:28 hod
Žďár nad Sázavou	207 km	6:54 hod	14:54 hod
Vepřová - bufet	221 km	7:22 hod	15:22 hod
Ždírec - cíl	242 km	8:04 hod	16:04 hod

Už jsem nechtěl zažít kilometry o samotě, věděl jsem, že nemá cenu se honit za lepším Bigmigem, který stejně nebude spolupracovat, a tak jsem sháněl lidi do skupiny, kde se dalo :-)). Nakonec se díky diskusi na internetu přihlásil Mirek Zbuzek, a ani jsem zpočátku netušil, jaká to byla výhra. Ze Šlapek jsem počítal s Diablem, Gejzou a Jestřábem, ale nakonec zůstal jen Diablo. Ale pojďme se podívat, jak šly kilometry:

Start (0.km): Bigmig, Anděl a Diablo se trhli od týmu někam do předních pozic, nějak jsem to nechápal, když závodit se mělo začít podle propozic až od Chotěboře, no nic, já jsem si užíval předstartovní atmosféru v nádherném oranžovém chumlu, tolik Šlapek na maratónu… ani se mi tomu nechtělo věřit

Bílek (7.km): bez problému jsem se dotáhl na Diabla a Bigmiga, je to jako vždy pěkně o ústa, jakoby skoky se balík řítí na Chotěboř, vždy záleží, jestli jede, či spíše stojí v protisměru auto, které tvoří na silnici trychtýř do kterého se musíme vejít, takže stále „brzda a plyn“

Chotěboř (11.km): před náměstím znovu trychtýř díky rozkopané silnici, ale ve sjezdu už se začíná závodit, před Lhůtou nás ještě zbrzdí cyklokrosová vložka díky opravě mostu, Diablo a Bigmig mi trochu odskočí, ale já si jedu své tempo

Barovice (20.km): nevěřícně zírám, jak se Diablo snaží uviset Bigmiga... před vrcholem stoupání už dojíždím Diabla s otázkou: „Ty jsi na mě čekal?“, odpovědí je mi jen funění… a strhané rysy ve tváři… asi to přepískl, Diablovi stále opakuji: „Chci jet dnes s tebou, jedeme přece spolupráci ne?“

Trhová Kamenice (35.km): jedeme po jiné trase než před rokem, kolem nás se utvořil asi 40-ti členný balík, jede v něm i Jirka Hledík, se kterým si slibujeme spolupráci až do cíle, je tu i většina hochů z CKKV a za chvíli se k nám hlásí i Mirek Zbuzek. Bohužel na rovinatější části tratě není čelo schopné spolupráce, žádné střídání, s Diablem se to snažíme trochu napravit, ale nejde to, rychlost okolo 35km/hod. je na rovinu v balíku opravdu malá, zde to chtělo jet určitě přes 40km/hod., rychle střídat, ale prostě to nešlo... dopředu se stále cpou i dvě děvčata, jedna z nich na kole šíleně poskakuje, díky nesmyslně lehkým převodům, vytlačuje i jednoho borce do škarpy, no je to opravdu zážitek jet za ní...

Horní Bradlo (40.km): konečně se vracíme na starou známou trasu a začínáme stoupat, dopředu nastupuje CKKV a nasazuje solidní tempo, balík se začíná trochu selektovat, s Diablem se držíme co to dá...

Modletín (44.km): zůstalo nás asi 20, konečně se to trochu rozjelo, špice rychle střídá

Maleč (48.km): ostrá pravá zatáčka, většina si dává něco na zub ze zadních kapes v očekávání nejprudšího brdku na trase

Jeřišno (51.km): a je to tady, začátek stoupání provází, stejně jako „bájný Šimanov na Králi“ vůně chlévské mrvy, jedu bok po boku s Mirkem, Diablo těsně před námi

Podhořice (53.km): jsem překvapen místy novým asfaltem, díky lehkým převodům mám i dostatek sil na své oblíbené komentáře, zatáčka je obsypána, jako již tradičně, fandícími diváky, letos přibyly na silnici i povzbuzující nápisy a maskot čert s gumovými vidlemi

Hoješín (55.km): trošinku jsme ztratili na balík, a tak hned po náročném stoupání nasazujeme s Mirkem stíhací jízdu, bohužel Diablo se za nás nezavěsil, stále se otáčím kde je, ale on ty horizonty kopců nějak podivně odpočívá, a v tuto chvíli už mu moc nevěřím, že nás dojede

Seč (60.km): před nájezdem na hlavní silnici před Sečí nás však Diablo dojede, to ho obdivuji, musel si slušně hrábnout, a tak si zase vesele jedeme v balíku, přichází první bufet, jedeme ve dvoustupech, já bohužel u středu vozovky, a tak nemám šanci urvat nějaký banán, na který mám už docela chuť, Mirek již předem hlásí, že na bufetech bude zastavovat, a tak ho ztrácíme

Proseč (65.km): stoupáni ze Seče Diablo zase trochu zaostal a následnou stíhací jízdu za balíkem znovu nezachytil, je tu dělení tras, jedeme serpentinovým nebezpečným sjezdem, hodně jemného štěrku, samá zatáčka, jedu za Jirkou Hledíkem, aspoň s ním se udržet

Bojanov (70.km): Diablo zabojoval a je zase s námi, kecám s Pavlem Trachtou o sponzorování amatérských cyklistických klubů, připadám si jak na vyjížďce… v balíku jedeme k 50 km/hod

Chlum (75.km): z pohodového tempa nás vytrhává tento brdek, všichni hledají co nejlehčí převody, Diablovi radím: „Musíme to s nimi vydržet k Holetínům, bude to po rovině a potřebujeme jet v balíku“, jedeme se mi naprosto v pohodě, toto je přesně moje tempo, na které v současné době mám

Krásné (84.km): Diabla jsme ztratili, ale naopak je tu Mirek, který se dobře zmáčknul, že nás dojel

Nasavrky (91.km): vedle sebe slyším hlášku: „Dobře Pavle!“ a on to Diablo, bojuje neskutečně, to co jsem si přál, se stalo skutečností, rovinatější část okolo Ležáků jedeme v nádherné skupině, okolo mě stále Diablo, Jirka Hledík a Mirek

Dřeveš (101.km): a přichází první brdek, s Diablem se domlouváme, že bufet v Kameničkách vynecháme, koučujeme doprovodný vůz, který je jako tradičně skvělý a bohužel nám balík odjíždí, zde byla možná trochu chyba, že jsme se uchlácholili tím, že je na bufetu dojedeme a tak jsme zbytečně zvolnili

Holetíny (106.km): na vrcholu stoupání máme stále ještě balík na dohled, a já dělám asi další chybu, jdu na malou

Kladno (113.km): jedeme společně s Diablem, který na mě počkal, stále věříme, že na bufetu dojedeme Jirku Hledíka a Mirka

Kameničky (118.km): jsme v šoku, bufet je bez závodníků, všichni už odjeli, Diablo má nepatrnou krizi a tak zastavujeme a doplňujeme vše potřebné, jedeme stále v časovém plánu, průměrná rychlost je dokonce kolem 32 km/hod.

Svratka (126.km): ve dvojičce s Diablem, rychle střídáme, sen se splnil, konečně nějaká spolupráce, velká euforie, tady jsem měl před rokem už křeče, teď se cítím bez problémů, ale stále přede mnou otázka, jak dlouho to vydržíme?

Krouna (133.km): před námi nějaký závodník, sjezd jsme jeli stále k 60km/hod., perfektně střídáme, najíždíme na hlavní silnici a strojovým tempem dojíždíme Mirka, který na nás počkal, no tak to už je úplná paráda, ve třech lidech stále věřím, že dojedeme i Jirku Hledíka a pak možná i Bigmiga...

Velké Paseky (141.km): hnusný brdek je za námi, docela to uteklo, takhle ve třech se to šlape úplně jinak, je tu sjezd, zase to roztáčíme do pěkných otáček

Lucký vrch (147.km): bohužel Diablo přestává trochu stačit, naopak Mirkovo tempo mi plně vyhovuje, dojíždí nás jeden závodník

Telecí (151.km): naštěstí Diablo jezdí sjezdy opravdu ďábelsky a znovu je s námi, nádherné výhledy a již čtyřčlenný vláček dává naději na sjetí někoho před námi

Borovnice (155.km): pro mě asi nejkrásnější stoupání na trase, které dokonale znám ze svých zimních projížděk z Bystřice, teď mám dostatek sil oproti minulému roku, mám chuť ten kopec vyletět jako časovku do kopce, ale vím, že mám ještě 90 km před sebou, a tak se krotím a jedu bok po boku s Mirkem, Diablo zase bohužel trochu ztrácí

Daňkovice (160.km): už jedu pouze s Mirkem, borec nám poodjel, Diablo za námi není vidět

Sněžné (162.km): začíná dešťová přeháňka, potkáváme La Zorru, která se ptá: „Kde je Pavel?“ a že prý máme na Bigmiga hodinovou ztrátu

Líšná (167.km): sjíždíme k bufetu pěkně rozmlácenou silnicí, nechce se mi věřit, že by nám dal Bigmig hodinu

Jimramov (174.km): u bufetu stojí nějací odpadlíci ze skupinky, se kterou jsme jeli před Kameničkami, zastavujeme, prý máme na čelo ztrátu 1:10 hod., dávám koblížky, kofolu a v tom je tu nažhavený Diablo, paráda, teď už to snad dojedeme pospolu

Věcov (178.km): začínám chytat nějaký druhý dech, mám chuť někoho dojet před námi, a i perfektní znalost trasy, kdy přesně vím, co přijde, mi dodává hodně sil a tak začínám dupat co to jde

Koníkov (182.km): jedeme stále s Mirkem, je to opravdu neuvěřitelné, jak mi vyhovuje jeho tempo, ty nepěkný 15% prďáky jsme zvládli vcelku bez problémů, radost mi jen kazí, že Diablo neuvisel

Pohledec (188.km): silnice je mokrá a tak si nenajíždíme svoje rychlostní osobáčky, jak je tady tomu zvykem, zjišťuji, že mi zase začíná házet zadní kolo, asi uvolněný drát

Nové Město na Moravě (191.km): s Mirkem jsme přestali komunikovat, jsme plně soustředěni na svůj výkon, vím, že nás čeká poslední vážnější stoupání na trase

Vlachovice (194.km): v protivětru to táhl hlavně Mirek, bufet vynecháváme, bereme jen banány

Žďár nad Sázavou (207.km): blízkost cíle v nás probouzí poslední zbytky sil, stále pravidelně střídáme a užíváme si tu maratónskou atmosféru, kdy to člověku jede i po 200 kilometrech

Vepřová (221.km): před bufetem jsme dojeli jednoho odpadlíka, který nám sděluje, že nějaká skupina je tak 1,5km před námi, snažím to ještě vyhecovat k rychlejšímu tempu, bufet znovu jen projíždíme a za jízdy si bereme od ochotných pořadatelů banán

Modlíkov (228.km): čipová kontrola, nabrali jsme cestou dalšího borce, který už moc nestřídá a silou vůle se s námi veze, před námi BMW s majáčkem, připadáme si jak na čele závodu

Havlíčkova Borová (232.km): kostky, poslední nepříjemná část trasy, pereme to dolů co to jde, hlavně ať už to máme za sebou, před námi ještě dvojice závodníků, znovu se to snažím rozjet k vyšší rychlosti, ale už nikdo moc nereaguje, nechce se mi ujíždět, po hlavní silnici by mě stejně asi dojeli

Ždírec (242.km): na dvojici před námi máme ztrátu asi 200m, kterou už nemáme šanci sjet, s Mirkem se domlouváme, zda-li budeme spurtovat, ale nějak se nám do toho nechce, přece jenom to byl kolektivní výkon, a tak bok po boku vjíždíme do cílové rovinky a za frenetického jásotu přihlížejících Šlapek a doprovodného týmu projíždíme cílovou páskou

Tombola: jako vždy skvělá záležitost, většina Šlapek byla odměněna, přišel za námi i organizátor, který nakupuje ceny do tomboly se slovy: „Šlapky, Šlapky, příště už nejezděte, vždyť pokaždé celou tombolu vyberete…“

Tiskovka: rohlíčky, těstoviny s ráchadlem a pivko v bandaskách od kojenecké vody příjemně ukojili hlad a žízeň při rozpravách nejenom o závodě, který jsme dnes zdolali...

Hodnocení: letošní Vysočina asi zase překonala všechny předcházející, účast Šlapek byla fantastická, ale nebyli jsme jen do počtu, rychlostní průměry, které předvedl Bigmig či „relax Šlapka“ Zvary stojí opravdu za pozornost. Se svým výkonem jsem vcelku spokojen, splnil jsem si cíl jet s někým do začátku do konce spolupráci, škoda jen, že jsem se nevyvaroval dvou chyb u Holetínů, možná by ta, pro mě magická hranice 30 km/hod., byla překonána, ale kdo ví, třeba bych chytil křeče, takhle jsem jel opravdu v pohodě, a dokonce většinu kopců i s rezervou, což se mi na maratónech málokdy stává.

Je před námi Král Šumavy, vrchol maratónské sezóny, tak si jen přejme, ať se přinejmenším zopakuje účast Šlapek a jejich výkony, které jdou stále nahoru, osobně se cítím na to uviset Jirku Hledíka a spolupráci s ním dokonce přislíbil i Bigmig, i když ho trochu chápu, že se s námi nechce zdržovat, přece jenom je o krok dál ve výkonnosti, má na lepší výsledky, obětuje tomu vše...

Můj cíl na Králi je 9:00 hod. tzn. průměr cca 28 km/hod., jestli se toto podaří, budu nad míru spokojen.

Laďka

Na výzvu Kolíkáčovu rozhodla jsem se „sepsat své zážitky z Vysočiny“ , abych řekla pravdu, nevím, jestli se to vůbec bude dát číst, ale zkusit se má všechno :-) !

Přiznám se, že můj orientační smysl je dost mizerný, takže ani pořádně nevím kudy všudy se projíždělo, a také musím přiznat, že nejednou jsem z toho kola chtěla slézt a vykašlat se na to, ale neudělala jsem to, jednak to nemám v povaze a jednak by mě to pak mooooc mrzelo!!!!.......tak jsem se vykecala. Tak tedy neco k tomu závodu:

Po téměř probdělé noci strávené v autě u benzínky ve Ždírci jsme se s kamarádem Jardou probudili do toho poněkud nevlídného, chladného rána. Zamračená obloha nevěstila nic dobrého, ale to (ačkoli déšť zrovna nemusím) mi nedokázalo zkazit náladu a nezkazila mi ji ani viróza, se kterou jsem už před závodem dva dny marně bojovala, a která se nyní ukázala v plné své síle, takže veškeré plány vzaly za své a mým jediným cílem bylo dojet pokud možno v čase pod 4 hodiny. Smířena s tímto faktem jsem přijela na start. Po chvilce rozjíždění, domluvě s Jardou , kontrole vybavení a následném krátkém čekání bylo konečně odstartováno a já se vydala na svůj první maratón. A protože mi skutečně šlo jen o to, abych dojela, zvolila jsem hned od začátku dost volné tempo. Po úvodních 20 km, odjetých v malé skupince, jsem na silnici úplně osiřela…..a dalších 20 km pokračovala naprosto osamoceně, dokud nepřijel Láďa (tuším, že se tak jmenoval, ale fakt si nejsem jistá) a tak jsme pokračovali společně. Mezi tím se i počasí umoudřilo a dokonce i sluníčko vykouklo z mraků-pozitivní to skutečnost-jelikož jsem se nemusela bát, že zmoknu :-) ….déšť se mi tedy vyhnul, ale štěstíčko moc dlouho nevydrželo a já dostala příležitost blíže se seznámit s asfaltem, když jsem se v důsledku hloupé chyby při chytání nakonec stejně upadnuvší lahve poroučela k zemi. Nebyl to pád nijak hrozný a tak jsem v Láďově doprovodu a s Jardou (v autě) za zády dojela až do cíle-nakonec v čase 3:54:54….takže pod 4 hod :-).

Závěrem:Vysočina zanechala v mé paměti nesmazatelnou stopu-je to super závod a příští rok určitě jedu znovu!!!! (Jen doufám, že dopadnu lépe než letos). Tak to je asi všechno.

Šemík

Tak jsem si říkal že pár dní počkám než něco napíšu, že mě přejdou ty euforické pocity. Čekám a stále nic. Vyjížděl jsem s odhodláním letos dlouhou trasu na Vysočině zdolat za každou cenu a tajně jsem doufal v průměr přes 25km/h a je to doma. Začátek byl sice trochu zmatený, spadl mi řetěz, vůbec jsem netušil jestli jsou spolubojovníci vepředu nebo vzadu. Chvíli trvalo než jsme se sjeli do plánované skupiny, ale před Chotěboří už to jelo jedna radost. Podle mě jsme to dost flákali, zatím mi to přišlo jak výlet, průměr kolem 28km/h. Takže když přišly Barovice, kopec který mám hodně rád, trochu jsem odskočil dopředu, jen tak abych si udělal radost. A koukám jako blázen, kousek přede mnou Anděl stíhající skupinu, kde jel Zvary. Jo tady se tvrdě bojovalo. Doufám, že se Zvary nezlobí, ale po výjezdu na vrchol jsem trochu pomohl Andělovi dotáhnout se na jeho skupinu, ženám se má přeci pomáhat J.

V klídku jsem zase počkal na ostatní, první kopec peloton trochu roztrhal, naštěstí jízda na samotku nehrozila, spolupráce v naší skupině celkem fungovala, střídalo se celkem pravidelně. Možná se Honzovi a Igorovi střídání úplně nezdálo, Honza to i občas komentoval. Ale já bych to zase tak neřešil, všichni umíme střídat lépe, ale jelo se volně a vědomí početné skupiny …. Prostě občas někdo jel rychleji než měl, ale proč ne. Pořád jako výlet, většinou jsme jeli po dvojicích, kecali jsme. Před Kaménkou mě pohled na trojtácy cyklistů kolem přesvědčil, že musím trochu dopředu ať mám kolem sebe prostor. Nabral jsem trochu rychlejší tempo, a vida nahoře se s posledníma metrama stoupáni pere zase Anděl. Jinak nový asfalt v závěru podle mě ubral tomuhle kopci na kouzlu, už to není žádný extrém, podle mě škoda. Kecám s Andělem, neudržela se ve Zvaryho skupině, tak jsem se ji opět snažil trochu pomoct. Zrychlujeme co to jde, Anděla jela ze všech sil, foukal vítr proti, dojeli jsme až k bufetu, ale Zvary pořád nikde. No snaha byla.

Po chvíli na bufetu se opět celá naše skupina sjela a vyrazili jsme dál přes Krásné, Holetíny a podobné kopce které znám už z loňské střední trasy. Sil pořád dost, stále jedeme na průměr přes 26km/h já jen myslím na to jak mě BM upozorňoval, že druhá půlka trasy je podstatně těžší. Jo jo ty kopce co přišly kolem 130 km to bylo něco. Už mě to jako výlet nepřipadá. Naprosto zničili naší snahu o střídání a spolupráci, já se většinou plácal někde mezi neuvěřitelně lehce jedoucím Jurou s Jestřábem a vzadu to jistícím Igorem a Honzou. Honza Adámek a Aleš byly většinou taky někde vepředu a mě sebevědomí padalo až někam k nule. V tom kopci po Jimramově, tuším Koníkov, zase sklon jak hovado, mám toho už plný zuby, Jura se mě ptal jestli pojedu s ním, Jestřábem a Igorem od Studní rychleji. Sakra, nevím, ale přijel jsem přeci závodit. Kluci sice vypadali nějak čerstvě, ale třeba, kdo ví, alespoň jednoho, že bych zakousnul.

Po bufetu na Třech Studních teda vyrážíme už bez Honzy, Rice a vlastně i Honzy Adámka. Silnice se jen trochu vlní, ale na každém brdku mám problémy se udržet, nakonec spolu s Alešem odpadám. No ale je to boj, ani jednomu se to ale nechce zabalit, tak to na rovině zase rozjíždíme a dotahujeme se zpátky. Bohužel přichází další hup a my zase ztrácíme. Dotáhli jsme se snad třikrát, čtyřikrát, naposledy odpadáme i s Igorem který už taky nestačí. No to je boj. Nádhera.

Na posledním bufetu už nestavíme, v láhvi skoro nic, trochu frflám. Aleš mi ale beze slov kamarádsky podal lahev. Fakt díky. Znovu si uvědomuju sílu klubové spolupráce. A boj pokračuje. Už vůbec nemůžu, melu z posledního, ale jet jen na jistotu pomaleji se mi nechce. Po pár kilometrech odpadá Aleš, otáčím se a koukám že i Igor vypadá pořád hůř a hůř, 12km do cíle, mírně do kopce, mrsknul jsem tam teda těžkej, ze sedla, radši jsem se ani moc neotáčel. Dřel jsem co to šlo. Náskok narostl na 200-300m. Tušil jsem, že se ti dva za mnou sjedou a budou střídat, vítr proti, ale věřil jsem, že to vyjde. Fantastický závěr.

Pánové se sice nebezpečně přibližovali, ale vydržel jsem. Nádhera. Můj první maratón, kde jsem nedojížděl odevzdaně, kde jsem bojoval o umístění. Přiznám se, že si vítězství nad Igorem a Alešem, zkušenými vytrvalci hodně cením, bohužel na Juru a Jestřába jsem neměl. Tak pánové zase za rok.

hosté:

Mirek Zbuzek

Je pondělí po LVR, venku prší, nohy ještě trochu pobolívají a já se odhodlávám také něco napsat. Od Brdského švihu, který jsem jel celý s Kolíkáčem, jsem častým návštěvníkem stránek Vinohradských šlapek a když se na ivelu objevil inzerát, že se hledají lidi do skupinek A a B, tak jsem neváhal a přes diskusi se přihlásil do B(průměr 30km/h).

Tak teď už k LVR. Budíček mám ve 3 20, jestli jsem naspal 4 hodiny tak je to hodně. Nevím proč, ale před dlouhými maratóny nikdy nemůžu usnout. Snídaně č.1, káva č.1 a ve 4 vyjíždím. U Humpolce se mi chce pěkně spát, ještě že už sjíždím z dálnice a asi v 6 30 jsem po 200 km na místě. Následuje snídaně č.2, káva č.2, rychlá prezentace, převlečení a v 7 50 stojím na startu. Koukám, že Šlapky stojí asi 20m za mnou.

Po 8 hodině je start. Hned po startu jedeme přes kruháč, je to jak na Tour. Následuje cesta v balíku na Chotěboř. Na mokré silnici je to docela nebezpečné, hlavně když míjíme u kraje stojící auta balík vždy prudce zpomaluje. Dvakrát brzdím smykem. Pořád mám čelo na dohled a před sebou i dva šlapkovské dresy. Jeden z nich je Kolíkáč, jeho helma je nezaměnitelná a je to pro mne skvělý orientační bod. Snažím se držet na dohled, aby mi skupinka B neodjela hned ze začátku. Za Chotěboří následuje konečně stoupání, jízda je konečně trochu bezpečnější, balík se natahuje a já se snažím držet poblíž Kolíkáče a tím i sk. B. Asi na 40km se mu hlásím, chvíli kecáme a držíme se uvnitř asi 30 členné skupiny, která se utvořila.. Na 53 km je stoupání na Podhořice. Kolíkáč mne upozorňuje že je to takový malý Šimanov. Já jedu LVR poprvé, takže nemám vůbec ponětí, co mne na trati čeká. Má asi 2km a nahoře asi 14%. Kopec vyjíždím v pohodě a nahoře ještě dotahuji balík, který nám trochu poodjel.

Na 63km je první bufet a já se rozhoduji zastavit, i když bych s jídlem i pitím vydržel patrně až na druhý. Trvá mi to asi minutu, pak sedám na kolo a vydávám se na stíhací jízdu. Následuje sjezd k přehradě a asi kilometrové stoupání. V kopci mám tep kolem 185, tak nějak se jezdí časovky a ne maratóny. Na odbočce na Hořelec balík konečně dotahuji, sundávám brýle abych otřel opocené čelo, brýle mi ale padají na zem. Takže rychle zastavit, kolo do příkopu, 30m sprint zpět pro brýle, 30m zpátky a stíhací jízda začíná nanovo. Po mokré rozbité silnici sjíždíme dolů. V cestě se mi ale motají doprovodná auta, která se na úzké silnici nedají předjíždět. Pod kopcem následuje rovnější úsek, kde podruhé dotahuji balík. Mám toho docela dost a to jsme na 75km.

Ve 4km, 6% stoupání na Krásné se snažím co nejvíc odpočívat a nahoře u vysílače vzpomínám, jak jsem se tam před 14 dny trápil na horském kole při Manituovi, kterého jsem jel po nemoci. Dál jedeme v balíku, já na konci, snažím se co nejvíc šetřit síly, které mi sebrala dvojnásobná stíhací jízda.

Stoupání přes Holetíny ke Hlinsku:6 km. 3,5%. Hned dole se dostávám v balíku dopředu, ale na čelo nejdu, o tempo se starají hlavně ti, kteří jedou střední trasu. Já jedu schovaný a i v kopci to je znát, protože ho vyjíždíme průměrem 23,7km/h. proto se ani nedivím, že nahoře je to roztrhané a nevidím nikde ani Šlapky. Jsem docela rád, protože se blíží bufet v Kameničkách a oni určitě nezastaví. Na bufetu zastavuje skoro celá skupinka, plním bidony i kapsy, dávám si koláček. Jsme na 114km s průměrem 31,4km/h. Po rozdělení tras je mi jasné, že to půjde dolů. Z bufetu se odjíždí po jednom, takže krásné jízdě v balíku odzvonilo. Šlapky pořád nikde, tak se pomalu vydávám na cestu. Na samotku mně to vůbec nebaví a než abych se snažil někoho dojet, tak spíš čekám, než někdo dojede mně. Za mnou se ale pořád nikdo neobjevuje. Takhle jedu 14km až do Krouna . Na hlavní silnici na Poličku se ohlížím a vidím dva oranžové dresy. Konečně. Zpomaluji a Kolíkáč s Diablem mně dojíždějí. Hned mně to začíná víc bavit, střídáme a kilometry naskakují. Do Jimravova, kde je další bufet přejíždíme dva kopce, ve druhém Diablo zůstává pozadu, ale v Jimramově přijíždí tak minutku po nás. Rychle doplnit bidony a kapsy, něco málo sníst a jedeme dál. Hned za Jimravovem je nechutná 12% stojka. Po zastávce se vůbec nemůžu rozjet. Diablo bohužel zůstává pozadu, takže dál jedeme jen s Kolíkáčem. Fouká nepříjemný vítr, snažíme se střídat. Kolíkáč využívá mé neznalosti trasy a tvrdí mi, že je to už poslední kopec. Snaží se mně povzbudit. Nad Novým Městem se přehnala přeháňka, dolů sjíždíme po mokré silnici. Projíždíme městem a opět do kopce. Kolíkáč opět říká ,že je to opravdu poslední kopec. To mi pak tvrdí i v dalších kopcích, takže těch posledních kopců jsem jel asi pět. Na bufetu ve Vlachovicích nezastavujeme, pořád do kopce a pak sjíždíme do Žďáru. Pořád hrozně fouká, buď proti, nebo z boku. Snažím se střídat, divím se že mi to po 200km pořád jede. Na samotku bych jel o dost pomaleji. Občas kecáme a kilometry docela naskakují. Za Žďárem,někde u Polničky dojíždíme Josefa Komárka, který už s námi jede až do cíle, střídá a ve třech i proti větru jedeme celkem svižně.

Na posledním bufetu opět prší, nezastavujeme, jen si za jízdy bereme banán. Někde u Malé Losenice dojíždíme borce, který má jako doprovodné auto BMW s modrým majáčkem, takže to máme chvíli i s policejním doprovodem. Ten se však k nám nepřidává, takže předjíždíme auto a míříme k Havlíčkově Borové. Sjezd po kostkách je opravdu nechutnej, nepomáhá ani recept jet co nejrychleji. Blížíme se do cíle a já toho mám opravdu dost. Snažím se ale pořád střídat, dřeme, jakoby jsme jeli na bednu. Projíždíme Novým Ranskem a pak se konečně otevírá pohled na Ždírec. Projíždíme podruhé kruháč, Kolíkáč se ptá, jestli budu spurtovat. Říkám že ne a užíváme si poslední metry závodu. Poslední zatáčka do cíle, kde na Kolíkáče čeká bouřlivé přivítání od ostatních Šlapek. Cíl projíždíme vedle sebe, Josef Komárek, který taky nespurtoval, hned za námi. Navzájem si děkujeme za perfektní spolupráci.

Takže celkově 42-44 místo, naměřil jsem 237,9km a trať jsem na moje možnosti „proletěl“ rychlostí 28,5km/h. Nebýt toho větru, mohlo o být i trochu lepší, ale já jsem podal zatím svůj nejlepší výkon v životě.

Dost mě bolí nohy, tak ještě sedám na kolo a jedu tak 2km volně. Trochu to i pomohlo. Potom odpočívám v autě,následuje zasloužená osvěžující sprcha a potom večeře. Vyzvedávám si pamětní list a ještě potkávám Kolíkáče, který mi říká, abych něco sepsal. Tak tady to máte.

Po vyhlášení vítězů je opravdu kvalitní tombola, ale všechny ceny si rozebrali Šlapky, takže ne mně jako obvykle nic nezbylo. Cesta domů je opravdu únavná a poslední desítky kilometrů na dálnici si musím dávat velký pozor abych neusnul.

Prožil jsem ale nezapomenutelný den a už teď se těším na pro mě opravdu nej závod, na Krále Šumavy. Takže Kolíkáči, pokoříme tam magických devět hodin?

Záznam z HACtronicu

Srovnání profilu a rychlosti Mirka a Diabla

Srovnání profilu a času Mirka a Diabla

Kolbaba

Bigmigu, nevím jakou čekáš reportáž ze závodu, kde jsem nebyl. Ale aspoň pár slov k časovce družstev Spící panna, kterou jsme organizovali celý týden. Dali jsme nakonec dohromady silnou sestavu, která měla dovézt Víťu k vítězství nad Královicemi. Já jsem spolu s Jos. Slavíkem měl za úkol zkusit začátek a pak dojet v limitu do 20% času družstva, abychom byli klasifikováni společně. Po 7 km(AVG 40km/h ) jsem se na prvním brdku začal dusit. Volám na kolegu ať počká. Zastavuje Víťa. "Ty ne, vole, Josef ať počká!" "Mám defekt!" Strategie se hroutí. Házím Víťovi svoje kolo. "Docvakni se". Měním duši, poprvé ji procvaknu, podruhé ulomím ventilek. Postupně využívám celý alternativní slovník a ještě přidávám nertikulované zvuky. Pak přijíždí kolega z SOS Praha. Půjčuje mi duši, prý pojede jako trénink. Se ztrátou 24 minut pokračuji na Víťově kole. Má vysoko sedlo a uvolněný časovkářský nástavec. Několikrát málem padám. Postupně si ale zvykám a nástavec začíná pomáhat. Po celých zbylých 60 km držím osamocen průměr přes 33 km/h. Byl bych limit nechytil. Víťa se nedocvaknul. Ale jiní dopadli hůř, jeden kolega si při pádu málem utrhl ucho, skončil se 7 stehy. Tempo trénink to byl slušný. (asi hodinu a půl na prahu a výš...) Nohy mě bolí ještě teď. Za snahu mám 8 bodů a poskočil jsem na 10. flek. Začínám se těšit na Krále, zatím systematicky trénuji jízdu v dešti. Tak to je z LVR asi tak všechno. Kam jste všichni tak spěchali?

Jirka Hledík

Ahoj Šlapky !

Je to poprvé, co píšu příspěvek na vaše webové stránky.

Dnes jsou to přesně 3 týdny, co se jel LVR 2005. Tento závod VELOSÉRIE na Vysočině jsem jej poprvé. A musím upřímně říci, že byl krásný a nic na to nemění ani aprílové počasí ve kterém se závod jel.

Na samotný závod jsem si na webových stránkách prohlédl trať a výškový profil „dlouhé“. Trať byla pro mne trochu neznámou (stejně tak jako trať závodu Okolo Vysokých Tater …) a to přesto, že Vysočinou každoročně minimálně dvakrát projíždím když jedu kultovní jednorázovku Č.Budějovice – Jeseník (318km). I z mapy bylo možné tušit, že si tamních brdků užijeme.

Pro Lacmana 2005 jsem se rozhodnul letos na maratónu Kolem Vysokých Tater (tam jsem se poprvé seznámil s Igorem…). Lacmanovi jsem dal tentokrát přednost před 24 hodinovým maratónem dvojic v Lichnově (jel jsem ročníky 2002-2004) a to především proto, že jsem na tento závod neměl letos partnera toužícího se dostat dál za 800 set kilometrovou hranici. Slovo dalo slovo a dohodnul jsem se s Karlem Stárkem (majitel firmy KASTAR), že pojedeme letos raději Lacmana.

Na závod jsem nastupoval prakticky s nulovými ambicemi na kvalitní výsledek s cílem blíže se seznámit s tratí a pokud to k tomu bude, tak si i trochu zazávodit. Věděl jsem dobře, že je to „domovská“ trať Bigmiga i to, že je Petr již 2 roky ve výborné formě, takže jsem nechtěl zatím nic společného plánovat … . Na startu se to růžovělo dresy Vinohradských šlapek z nichž některé jsem poznával a pozdravil (Igor). Začátek do Chotěboře byl pro mne příjemný na rozmotání nohou, rozdýchání a nalezení si toho správného místa v pelotonu. S Karlem se mně jelo dobře, oba jsme netušili, jak bude vypadat trať dál. Podle reakce hobíků jsem začal tušit, kdy přijde nějaký brdek a bude třeba za to trochu vzít. Tak jsme projeli houpáky za Libicemi až jsem se najednou octnul pod Podhořicemi. Aniž jsem tušil co bude na trati dál, trochu jsem poodjel balíku a Podhořický trhák (podobný Šimanovu na Králi …) jsem si v klidu tempově vyjel za řevu fanoušků. Balík se do Seče zase pěkně zformoval. Jeli tam s námi 2 zástupci VŠ – jednoho z nich jsem poznal, byl to „lehkonohý“ Kolíkáč. Na 1.bufetu se nestavělo a tak jsme na brdky za Bojanovem jeli pořád slušným průměrem (v této části závodu jsem se s Karlem viděl už naposled …). Ve stoupáku do Hlinska se náš balík podstatně ztenčil a já jsem aktivitou vůbec nehýřil a jel jsem v „tabáku“ v předtuše, že je třeba nechat jet chvilku „hoňáky“, kteří nejeli „dlouhou“. Na 2.bufetu v Kameničkách jsme stavěli, ale „hoňáci“ vyrazili po pár vteřinách vpřed s doplněnými bidony. Tady jsem trochu zaspal a odjížděl jsem poslední. Posilněn „chemií“ jsem se s tímto stavem nechtěl smířit a začal jsem stíhací jízdu. Postupně jsem si je všechny sjel ve stoupáních ze Svratouchu a před Borovou a vzápětí jsem je utrhnul a jel sám vstříc Žďárským vrchům. Ve stoupání z Borovnice na Sněžné jsem se cítil dobře a kupodivu se mě podařilo sjet balík před námi. Před Buchtovým kopcem toho většina ze závodníků začínala mít plný šráky, nikdo nespolupracoval a tak jsem pomalu odjel i této skupině. Někde před sebou jsem tušil přítomnost Bigmiga, ale ani na chvilku mě nenapadlo uvažovat o jeho dojetí. Závod byl ve druhé polovině a to je docela příjemné na psychiku, že se konec přibližuje, ale vydávat se cca 100km bez ochoty ostatních zvýšit tempo, nemělo význam. Na 3.bufetu v Jimramově to bylo jako v rychlíku – žádný zdržování, dva kelímky kofoly, doplnit bidony, koláček a banán a další „chemii“ po cestě. Ve stoupání za Jimramovem to jde pořád dobře, žádná krize nehrozí a dojíždím další trochu zdecimované uprchlíky (to jsou asi ti, co je Petr postupně utrhl …). Do Nového Města, přes 4.bufet ve Vlachovicích a dál až kousek za Ždár jedu s hochem ze Slovenska, který jel také maratón kolem Vysokých Tater. Za Ždárem už vůbec nestřídal a tak jsem odjel smířen s tím, že zbytek trati pojedu sám. To možná poznamenalo i moje tempo a tak na posledním 5.bufetu ve Vepřové mě dojela část závodníků z balíku, který jsem naposled viděl před Sněžným. Nikdo z nich nejevil zájem a odhodláni posledních 20km do cíle ještě něco vyvést a tak jsme se přes poslední brdky blížili k cíli. Posledních pár kilometrů před cílem někde za Havlíčkovou Borovou nikdo nechtěl jet špic, každý se šetřil na závěrečný špurt. Po krátké výměně názorů a pár ostřejších slovech jsem už dál tuhle pasivitu nevydržel a rozjel si svoje tempo směr Ždírec – no a najednou to šlo ! Většina z konópků si to chytla a vezla se v háku. Ve Ždírci před a za kruhákem jsme si to hezky rozdali. Špurt nebyl nějak dramatický, nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme zdraví dorazili a projeli cílem. Tam už na mě čekala moje žena Jindřiška a Karel se svou ženou Radkou (Karel jel nakonec „střední“). Bylo pro mne příjemné vidět se v cíli po pár letech i s Bigmigem a Andělou (Petře, gratuluji ještě jednou k moc pěknému výsledku).

Trať a profil Lacmana byly krásný ! Organizace na trati včetně zajištění vyznačení trati a hlídání vjezdů a výjezdů na státovky byly zajištěny skvěle. A bufety (v porovnání s maratónem na Slovensku) byly naprosto perfektní včetně jejich zabezpečení a obsluhy. Ani počasí nebylo špatné – trochu aprílové, žádný pecen, žádné průtrže mračen nebo třeba sníh (ten jsem si letos užil v červenci na Tour de France v etapě z Bourgh St Maurice přes Col du Iserane 2.770m …). Přestože závody VELOSÉRIE jezdím zatím víc neplánovaně s cílem je jen poznat, určitě a rád zařadím LVR 2006 do svého cyklokalendáře (maratón v Lichnově počká …). S konečným časem 8:17:24.3 a se 7.místem v kategorii do „50“ jsem spokojený především s ohledem na to, že to byl můj první závod na této trati LVR.

RiC

Tak je to tady. Po devíti letech se chystám na svůj druhý cyklomaraton. První byl v roce 1996 Samson někde v Alpách. Po skončení školy v r.2004 (a pěti let neježdění) mě začaly opět svrbět nohy. Nové kolo (Šírer - Campa Mirage) svrbění jen posílilo a zásadní rozhodnutí padlo: pojedu maratón. Bylo to usnadněno také letákem, který se mi dostal do ruky na dovolené v Táboře. Lacman vysočina road, start ve Ždírci, hodinku cesty od baráku. No nekup to!

Od května jsem už pravidelně jezdil, i když žádné velké objemy. Rozhodnutí o maratónu padlo začátkem července, takže na závěrečnou přípravu jsem měl cca 4 týdny. Snažil jsem se jak to šlo a na startu LVR můj computer ukazoval 2250 km. Vím, že je to málo, ale co se dá dělat. Chybějící trénink musím nahradit vůlí. Zvlášť po tom, co jsem v sobotu, týden před závodem hodil tygra v jednom sjezdu. Přední vidle zrušená, já se teměř tři dny nemohl pohnout. Kolo bylo spravené dřív než já, proto jsem to ještě ve středu lehce zkusil projet. Šlo to, do soboty se ještě pozdravím.

Průběžně diskutuji na serveru ivelo.cz a získávám zde kontakt na Vinohradské šlapky. Sestavují dva týmy: Rychlý tým 'B' a "pomalejší" tým 'A'. Využívám možnosti a přihlašuji se do 'ačka', jehož plánovaná průměrná rychlost 26km/h se mi zda sice vysoká, ale ve skupině to snad 'uvisím'. Později jsem za svoji namyšlenou ješitnost měl krutě platit.

Den D je zde. Ždírec n.Doubravou a já v plné polní hledám Vinohradské šlapky. Na netu jsem si zjistil jak vypadají jejich dresy a teď je vyhlížím. Netrvá to dlouho a proti mě kráčí první oranžový dres. Hrnu se k němu a vzájemně se představujeme. Je to Robert a posílá mě za ostatníma abychom se domluvili. Bohužel i přes domluvu mě startovní mumraj zaskočil a k týmu jsem se na startu už neprodral.

Start závodu jsem poznal podle toho, že se celý balík dal do pohybu. Fascinoval mě rachot způsobený zacvakáváním treter do pedálů. Jedna až dvě sekundy nepřetržitého cvakání.

Podle pokynů pořadatelů se mělo jet do Chotěboře poklidným tempem, ale mě to tak nepřipadalo. Tep mi vylítl do nebetyčných výšek a já začal tušit, že začíná můj konec. Od tohoto okamžiku jsem přestal vnímat krajinu a jediné co jsem sledoval bylo zadní kolo závodníka přede mnou. Občas jsem kouknul na svoji "palubní desku". Rychlost neklesla pod 40km/h a tep to také rval co se dá. Trochu jsem zvolnil a opustil hlavní balík. Snažil jsem se zachytit spíše menší skupinky, ale žádná v dohledu. Nakonec jsem se zavěsil za nějakého stihače, který mě dotáhl k větší skupině. S tou jsem dojel až na místo,kde vznikl zmatek a nejasnosti kolem směru další cesty (jak jsem už výše napsal, krajinu jsem nesledoval, jména obci neregistroval). Zde jsem konečně narazil na Vinohradské šlapky a se střídavými úspěchy se jich držel až do konce. Jejich tempo bylo sice vyšší než bych si přál, ale dalo se udržet. Bohužel za cenu, že jsem nestřídal a nepracoval. Jen jsem se vezl. Byl to čirý pud sebezáchovy a stydím se za to. Neměl jsem ale na výběr pokud jsem chtěl dojet. Někdy od stého kilometru mě to přestává bavit a přichází krize. Hlavně psychická. Přestává mě to bavit. Absence dlouhých tras v tréninku se začíná projevovat v plné nahotě. Drží mě to až někam k předposlednímu bufetu.

Výhodu jízdy ve skupině jsem si uvědomil v okamžiku, kdy jsem se zdržel u keříku a musel jsem ji sám dojíždět. Stálo mě to mnoho sil. Dál jsem se jí držel zuby nehty dával si pozor, aby mi neujeli. Je pro mě zajímavé, že nejvíc práce udržet se ve skupině jsem měl na rovině. Tam jsem musel makat na plno. Jakmile přišel kopec udržel jsem se snáz. Stále přemýšlím, jestli to bylo moji nestejnoměrnou přípravou (drtivá většina mých tréninkových tras byla kopcovitá a na rovinách jsem jen odpočíval), nebo tahouni skupiny v kopci výrazně zpomalili aby grupu nepotrhali.

Nicméně, karty byly už rozdány a výkonnostní esa na mě rozhodně nezbyla. Ze skupiny Vinohradských šlapek se nakonec vydělila (nechci napsat odpadla, to zní příliž negativně :) podskupina ve složení Já, Honza str. a jako tahoun-zachránce se obětoval Igor. Nevím přesně kdy se k nám připojil Honza ml. Tímto se ještě omlouvám oboum Honzům, že je označuji jako str. a ml. Nevím jak je nejednodušeji rozlišit bez toho, abych vypisoval celá jména. V tomto složení jedeme až na předposlední bufet ve Vlachovicích na 194km. Igor vytrvale tahá a já se snažím jet tak, abych moc nenarušoval plynulost jízdy. Na již zmiňovaném bufetu na Igora čekají ostatní Šlapky, aby si zazávodili. Ještě než odjede mu stačím poděkovat za pomoc. Udělal toho dost. Zůstáváme tři: oba Honzové a já. Dál pokračujeme volnějším tempem než jsem měli s Igorem. To mi vyhovuje a nemusím už jet na doraz. Cítím, že jsem na tom o něco líp a tak se snažím trochu pomáhát Honzovi str., ale moc mi to nejde. Nevím jestli je to něco platné. Po posledním bufetu ve Vepřové (221 km) začíná otravný úsek; nahoru, dolu a k tomu vítr. Nicméně všichni tři společně dojíždíme před Nové Ransko Honza ml. za to bere a ujíždí nám. No, na závodění myšlenky skutečně nemám. Jsem rád že jedu. Myslel jsem si, že podobně uvažuje i Honza str., ale to jsem se šeredně mýlil. V zatáčce do cílové rovinky si vybojoval lepší místo a bere za to. Já, shledávaje, že vidina poklidného dojezdu do cíle je v háji se snažím kontrovat. Nastupuji, peru to co to dá. Bohužel, zkušenost staršího porazilo nadšení mládšího. O pět desetin sekundy. Mám co zlepšovat :)

V cíli už čekají ostatní Vinohradské šlapky. Vzájemné gratulace, foto, no prostě paráda. Ještě jednou děkuji Igorovi za pomoc. Rychle do sebe hodím ionťák AA a pak jídlo od pořadatelů. V závěrečné tombole jsem vyhrál bidon a iontové nápoje. Organizace celého maratónu byla perfektni. Bufety plné jídla, ochotná obsluha. Pořadatelé zasluhují jedničku.

Výsledky - 94km

Výsledky - 142km

Výsledky - 242km

Výsledky družstva 242km

6 Historie 6