|
Igor
Neni
pravda, ze jsem se choval jako diktator, choval jsem se jako hodny car, ktery
se dokaze postarat o podane, nakrmit je, dat strechu, a pokud se zenou moc
rychle, tak pribrzdit J.
Ale vazne, marathon byl
nadherny. Jeli jsme porad spolu a snazili jsme se drzet unosne pro Honzu
tempo, prave proto jsem obcas daval pokyn zpomalit.
Na prvnim bufetu jsem zazil
takovy sok… Nu jak bych vam to priblizil? Nu predstavte se, davas si
panaka, druheho, a ve tretim je voda…
Nakonec my jsme se ale meli paradne, Natasa zajela do samosky a bylo
vystarano. Chudaci ale, co takovou moznost nemeli.
Dojezd byl ze vseho nejhezci.
Kolikac nam sice zdrhnul, ale podarilo se mi Juru udrzet silou autority, ziskane
vekem (prece jsem o 21 let starsi). A spolu jsme sjizdeli soupere a 106.
Vymyslel jsem spravnou taktiku predjizdeni, jet potichu, nekecat, abychom je
zbytecne nesplasili a nevyprovokovali ke snaze s nami zavodit. Zbytecne
starosti, ti byli uplne grogy, a ani
nereagovali na nas. Po prejezdu cilem male divadelko: zensky tleskaji, ja se
jim uklonim a podekuji, nacez trefim do pole pozornosti p. Bakalare. Ten to
taky nemel lehke, porad neco vymyslet na pobaveni publika, a tady takova
prilezitost, zavtipkovat ohledne nazvu naseho klubu.
Zaverem. V porovnani se zavodmi Veloserie bylo to o dost lehci, vetsinou
velmi kvalitni silnice, prevyseni “jen” 2450 m. Kdyby tolik
nezklamaly bufety, hodnotil bych to na 1, ale subjektivne to udelat muzu,
ponevadz my jsme nouzi netrpeli.
|
|
Jura
Zda
jet tento závod nebo ne, to jsme se rozhodovali dosti dlouho, ale
naštěstí jsme se domluvili a poprosili Igora, aby nás
přihlásil a zaplatil. Igor vůbec pro nás udělal na tomto
závodě velmi mnoho a jemu a jeho ženě Nataše bych touto
cestou velmi rád ještě jednou poděkoval.
Pátek 29. července 2005
Jsme
domluveni na 18:00, ale stal se zázrak – Honza přijíždí
před tímto termínem – asi 17:40. Jsem tím tak konsternován,
že když jim jdu otevřít, beru s sebou zrovna kolo.
Kolíkáč začíná vybalovat svoje auto a s Honzou skládají
vše do jeho auta. Já si jdu ještě nahoru dojíst rohlíky
s paštikou a vzít zbytek věcí. V 18.15 odjíždíme
směrem Slovensko za neskutečného vedra 35 stupňů. Cesta
se nese v duchu srandy, protože nikdo neví, co máme očekávat,
kde budeme spát, jak vše dopadne, a zda tam vůbec dojedeme. Za
západu slunce zastavujeme v Rožnově pod Radhoštěm,
kde nám paní v restauraci na dotaz, jestli se u nich dá najíst oznámí:
„Blázníte??!! Tady je přes den 40 stupňů!
Ještě abychom tady vařili!“. Ale poradí nám jeden dobrý
podnik, který celkem bez problémů nacházíme a jsme překvapení jeho
interiérem. Jídlo mají hotové a dobré a tak v dobré náladě sedáme
opět do auta a vyrážíme již za tmy směrem na Bumbálku.
V Dolní Bečvě poznamená Honza „… nějak
tu zatáčku nevidím“ na což mu dovětím „… to
bude možná tím, že jedeš v dědině kilo
…“, načež Kolíkáč vybuchne nekontrolovatelným
smíchem a rozesmívá nás všechny, že Honza ještě zrychluje
na 110 km/h.
Cestou na Bumbálku vzpomíná Honza s Kolíkáčem na bývalou trasu Beskyd Tour a nechápeme, jak mohli
tehdejší závodnící vyjet tak hnusný táhlý nekonečný kopec.
Přejíždíme Bumbálku a dole v Makově projíždíme
celnicí a ocitáme se u bratů Slováků. V Makově se mě
Kolíkáč ptá, jestli už pojedeme jenom z kopce a já mu tvrdím,
že jo. On však odporuje, že si pamatuje ze své cesty
z roku 1991, že tady byl
ještě jeden pekelný kopec. Já se ho snažím
přesvědčit, že to není možné, ale to již
stoupáme asi 12% do horského sedla … Následuje poměrně prudký
14 km
sjezd, který Kolíkáč komentuje „… tudy bych nechtěl
šlapat znovu s brašnama nahoru!“. V Bytči na
Slovensku nás dostaly ukazatele na Žilinu, které ukazovaly doleva i
rovně. Zahnuli jsme doleva a po optání jednoho místního, která nás
ujistil, že jsme na zkratce, pokračujeme dál. Mezitím chodí zprávy
od Igora, který nám zajistil start, zaplatil startovné a postupně zajišťuje
i ubytování. Ještě že ho tam máme, pomyslíme si a díváme se na
ceduli: „Poprad 151
km“. Pohledem na hodiny zjišťujeme,
že do půlnoci tam rozhodně nebudeme. U Žiliny volá Igor,
že nocleh je
zajištěný a že nás bude čekat u obecního úřadu pod
vlajkami ve Staré Lesné. Kolíkáč mu odvětí, že jsme u Martina
a že tam budeme mezi 12
a 01 hodinou ranní. Další cesta probíhá dle
předpokladu pomalu, ale jde to – cesta je plná kamiónů a nemá
smysl předjíždět. Za odbočkou na Dolný Kubín se
vše vylepší a jakmile vjedeme na dálnici u Ružomberoku,
vše už jde jako po másle. O půl jedné jsme v Popradu a
odbočujeme na Starý Smokovec. Asi po dvou kilometrech nám na cestu vbíhá
prase a Honza vyrábí z pneumatik slicky. Vše je ale v pořádku
a tak pokračujeme až do Smokovce. Tam odbočujeme směrem
na Tatranskou Lomnici a před ní na Starou Lesnou. Tou jedeme asi 3 km a už se chceme
vracet, když najednou je před námi obecní úřad a u něj
čeká Igor. Ubytuje nás a my jdeme všichni po pár pivečkách do
pelechu.
Sobota 30. července 2005
Ráno
vstáváme asi v 6:30 a na 7:30 jsme domluvení s Igorem, že
vyrážíme na start. Lehce posnídáme a již v 8:00 se fotíme
s majitelkou penzionu u vrat a v povzdálí již
netrpělivě Igor túruje svoji dieselovou Oktávii. Vyrážíme na
start do Starého Smokovce. Cestou jsme překvapeni výhledem, který jsme
v noci pochopitelně neměli, a který umožnil polom
v loňském roce. Na startu ještě s Honzou
přehazujeme jeho zadní plášť a já mu seřizuji zadní brzdu
a již vyrážíme k pásce. Tam zjišťujeme, že nám
vše naživo komentuje Robert Bakalář a fotíme se plní optimismu
s tatranskými štíty v pozadí. Nataša nám dělá
doprovodné vozidlo, což se ukázalo na tomto závodě jako naprostá
nezbytnost. Přiletí vrtulník, který má hlídat čelo pelotonu a za
jeho hřmotu vyrážíme směrem na Štrbské pleso. Start je
asi 1000 m.n.m.
a začínáme stoupat až do 1250 m.n.m. Hned na začátku
utváříme skupinku a ujasňujeme si střídání, které zatím do
kopce nemá moc smysl a tak si spíš povídáme. Na Štrbském plese se
obracíme dolů a následuje asi 30 km sjezdu až do Liptovského
Mikuláše do 580 m.n.m.
Cestou dolů utváříme krásný vláček a pravidelně
střídáme všichni kromě Honzy. Přidává se k nám
několik jedinců, kteří zase odpadají a vydrží s námi
jenom jeden Rakušák. S ním projíždíme Liptovským
Mikulášem a kolem Liptovské Mary si to hasíme směrem ke
Kvačianské dolině. Pořád jedeme v balíku a
pravidelně střídáme po 2 minutách, jak stanovil Igor. Vše
funguje jak má a výsledkem je na 60. kilometru průměrná rychlost 31,8 km/h. Začíná
asi 10 km
stoupání Kvačianskou dolinou na horské sedlo ve výšce 1070 m.n.m. Cestou
potkáváme závodníky, kteří jdou pěšky, vzdávají, nebo se
chladí v různých pramíncích. Slunce pálí a teplota šplhá
k 34°C. Jedu několikrát napřed a fotím celý ten nádherný
kopec – asi nejlepší stoupání z celého závodu. Nahoře si
s Igorem zasoutěžíme o HP na 84. km a již na nás
čeká bufet, kde je taky Nataša. V bufetu nemají k mému
překvapení kromě cisterny s vodou, jablek a zbytků
melounu zhola nic. Ani banány už nejsou. Tak se najíme z auta,
doplníme vodu a nádherným sjezdem pokračujeme do údolí. Zase
předjíždíme několik závodníků s defekty apod.
Utváříme opět vláček a jako expres se řítíme údolím kolem
40 km/h.
Postupně se na nás nabalují další závodníci až je nás
přes 10. Tak postupujeme po relativních rovinách (asi 700 m.n.m.) až
začne cesta zase mírně stoupat a Igor rozhoduje, že tempo je
příliš velké (asi 35
km/h) a že necháme poodjet ty co chtějí jet.
Zvolňujeme asi na 28-30
km/h a zůstáváme sami. Ještě však
před celnicí a zároveň dalším bufetem některé z nich
dojíždíme – síla balíku je ohromná. Suchá Hora, kde je celnice nás
přivítá vedrem okolo 37°C.
Honza na sebe lije vodu, já ji liju do sebe a opět nás zachránila
Nataša, která nám rozdává jídlo. Je to 135. km a vjíždíme
do Polska. Cesta se pořád mírně zvedá a vyjíždíme na sedlo do 950 m.n.m. a začínám
sjíždět do Zakopaného, kterému Honza neustále říká Krakow.
Zakopaným projíždíme za silného provozu, ale dokonalá organizace od
místních policistů, kteří jsou na každé křižovatce.
Konečně opouštíme Zakopané a začínáme opět stoupat
na hřeben mezi Polskem a Slovenskem – ten
přejíždíme v 1100 m.n.m. a sjíždíme ještě
mírně do údolíčka do 950
m.n.m. a znovu do 1100 m.n.m. a již
následuje celnice a jsme opět doma na Slovensku. U celnice je opět
na 177. km
bufet a u něj Nataša. Opět stoupáme a otvírají se nám krásné
výhledy na Belianské Tatry, které ani nestíháme fotit. Konečně
opouštíme vysoké partie a z 1080 m.n.m. začíná sjezd podél
hlavního hřebene Belianských Tater, které už tentokrát fotím za
jízdy v 60 km/h až do 700
m.n.m. Zde opět utváříme expres a
řítíme se vstříc Tatranské Lomnici. Před ní (asi 12 km před cílem
– pořád do kopce) se rozhodujeme, že odtud závodíme a
Kolíkáč okamžitě nastoupí a vytvoří si asi 2 minutový
náskok. Honza zůstává pozadu a já s Igorem se po chvíli
rozhodujeme, že to Kolíkáčovi nedáme zadarmo a systematicky ho
začínáme sjíždět. Při tom předjíždíme jednu
dvojici závodníků za druhou (dohromady jich bylo na té cestě
k cíli asi 15-20) v naprosté euforii, že jsme plní sil a
pereme to kolem nich 25
km/h do kopce, kam se oni plahočí tak 15 km/h. Kolíkáč se
nám objevuje v zatáčkách a jeho náskok stahujeme asi na
konečnou minutu a čtvrt. Krásně unavení přijíždíme
do cíle, kde ještě závěrečným spurtem
předjíždím naprosto vyčerpaného borce. Igor dojede asi 15
vteřin po mě a ihned ho odloví Robert Bakalář a dělá
s ním rozhovor. Držím Kolíkáčovi kolo a posílám ho, aby to
šel točit. Chvíli čekáme na Honzu a ten asi za 10 minut taky
doráží a všichni jsme šťastní z vydařeného závodu.
Závod
byl velmi zajímavý a velmi odlišný od našich cyklomaratonů.
V prvé řadě bylo velké horko a v druhé řadě se
asi 40% tratě jelo nad 1000
m.n.m., kde jak se Honza vyjádřil
„…jsme chytali molekuly kyslíku.“ Honza jel ovšem
fantasticky a díky vzorné spolupráci všech zúčastněných jsme
dosáhli krásného výsledku – průměrné rychlosti 26 km/h. Díky všem
za výjimečný zážitek a všichni, kteří tento závod nejeli,
mohou jenom litovat.
|
