|
Vysočina
Road – silnice 09.08.2003 účastníci: Co nás čekalo: mapka délka 142 km, převýšení 1 820 m délka 235 km, převýšení 3 077 m |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vysočina Vysočina
je pro mě každoročně vrchol sezóny. Jelikož do tohoto kraje jezdím již 30
let, tak si tam připadám jako v domácím prostředí. Přirovnal bych to asi
jako Francouz k TdF. Takže ani letos jsem nemohl vynechat Lacman
Vysočina Road. LVR se účastňuji pravidelně a toto byl už můj třetí ročník. Na
závod jsem se pečlivě připravoval, dokonce jsem jezdil i na těžším kole
(15kg), abych měl do kopců lehčí nohy, ale závod nakonec stejně rozhoduje
momentální pohoda, tak nezbývalo, než doufat, že mě nic nezaskočí jako loni.
To jsem totiž nastydnul, přepálil začátek, a proto jsem musel jet jen kratší
trasu. Letos to naštěstí vyšlo. V noci před startem mě sice chytaly
křeče do žaludku, protože mi moje žena Anděla udělala posilující čaj, ale
suchej rohlík to napravil. Ráno
se probudím, sluníčko svítí, nic mě nebolí, vypadá to velmi dobře. Bude
teplo. To je dobré. Dal jsem si z Bílku na zahřátí 7 km na start. Start
byl letos poprvé oznámen rádiem. Stál jsem někde uprostřed pelotonu opatřen
identifikačním čipem a jak je mým zvykem, nikam jsem se nehrnul. Nechám si
odjet ty blázny co jedou na 35 km/h a pak v klidu posbírávám odpadlíky,
který je ne a ne dohonit. Přesto jsem v balíku musel několikrát
přibrzdit, protože nás ohrožovala protijedoucí auta. První
kopec - Barovice. Vzpomínám si jak jsem zde před 15 lety na tříkolečku
nadával jaká je to dřina. Dnes mi to připadá, že to je jen nakloněná rovina.
V tomhle kopci se většinou pozná, jak na tom kdo je. Předjel jsem asi 15
lidí, takže to vypadalo dobře. Ve sjezdu jsem musel zastavit kvůli problémům
s přehazovačkou, ale hned to bylo v pořádku. Zase mě pár borců předjelo,
ale to se nedá nic dělat. Další
zkouška přišla na 54 km, kde je slavný stoupák Kaménka. Tady už to nejde
v sedě, tak jsem si podřadil a jel na stojáka. Překvapilo mě, že to
nebylo až tak náročné, ale do cíle je ještě daleko. Kopec má vždy hodně
diváku, tak to dodává sílu. Hned,
jak jsem se rozjel na rovince, tak se za mnou začal někdo tlačit. V tom
slyším za sebou: „Banesto je dobry těsto“. Reakce na můj dres. Byl to Honza.
Nějak jsem se mu zalíbil na Kaménce a už se mě chytil. Postupně jsme
vytvořili skupinku asi šesti lidí. Honza nás bavil svými bonmoty. Seč.
Bufet měl obzvlášť dobrou obsluhu. Proti loňsku lépe zásobená. Zdržel jsem se
déle, protože už začínalo být horko a já jsem ještě nevypil ani 1/2 litru.
Honza mezitím ujel, tak že jsem ho dohnal až v prudkém stoupání na
Krásný. Samozřejmě hned glosoval, ale už si nepamatuji co. Pak jsme se
chvilku neviděli, protože já jsem měl ve stoupání navrch a naopak ve sjezdech
jsem dost ztrácel. Sjeli
jsme se až při vjezdu do Nasavrk. Vytvořili jsme takovou čtveřici. Tam přišla
trochu oddychová pasáž na Ležáky. Jenže slunce začalo pěkně hřát a ve
stoupání do Hlinska to bylo znát. Bufet, který byl ještě loni v Hlinsku
byl tentokrát až v Kameničkách. Docela byl teď daleko. Naštěstí ve
sjezdu na Kladno jsem se trochu rozjel a krize se nekonala. Jeli jsme stále
ve čtyřech ale už jsme s Honzou věděli, že dál pojedeme ve dvou. Bufet
v Kameničkách. Akorát čas na oběd. Vyžádal jsem si pivo a zakousnul
domácím koláčem. Rozehřáté salámy na slunci mě opravdu nelákaly. Honza bufet
zase jen projel se slovy: „Já pojedu napřed, ty mě doženeš“. Sundal jsem
návleky z kolenou, nabral ještě nějakou tu tyčinku a banán a vydal se
pronásledovat Honzu. Začínám
se konečně rozjíždět. Honza v nedohlednu. Projedu sám Svratku a začínám
stoupat přes Svratouch. Ve stoupání mě chytla křeč do nějakého úponu
v koleně. Musel jsem na chvíli zvolnit, ale nebylo to nic vážného. Čekám
Honzu každou chvíli, ale zřejmě mě dost ujel. Teprve při vjezdu do
závěrečného stoupání vidím jeho rudý dres. To je mi ale jasný, že dolů do
Krouny mi zase ujede. Co se dá dělat, sjezdy umí. Přijíždím na hlavní silnici
do Svitav a Honza nikde, to se dalo čekat. Asi po třech km ho začínám
dojíždět. Ve stoupání na Pustou Kamenici jsme se sjeli. Prohazujeme pár
slov a já poodjíždím do Borové, kde mě Honza zase dojel. Tímto stylem vlastně
jedeme až do cíle. Přichází
jedno z nejtěžších stoupání z Borovnice na Javorek. Cítím obrovskou
pohodu. Tělo zatím pracuje jak má. Honzu nahoře nevidím. Jedu poklidně dál.
Vím, že mě dožene. Ze Sněžného následuje mírné klesání do Jimramova po
velmi špatné silnici. Jimramov
bufet. Žádám si další pivo. Jsou už jen dvě poslední. Na dotaz, jestli někdo
po mě bude chtít pivo, odpovídám že určitě jo. Vedoucí bufetu pokynem vyzívá
jednu z pořadatelek aby došla naproti do hospody pro další. Exnul jsem
Rychtáře desítku a čekám na Honzu. Je děsný vedro. Silnice má určitě hodně
přes 40 °C.
Honza dorazil. Pivo měl připravený, ale oznámil, že má obavy, že by se už
nerozjel. Tak jsem se musel pustit do druhého. Nebyl to pro mě takový
problém. Honza zatím vyrazil do žáru slunce a pořádných kopců. Cesta
z Jimramova do Nového Města není rozhodně nic odpočinkového. Několik
kopců mě zase donutilo vstát. Honza mi tentokrát už moc neujel. Na trase se
také objevuje doprovodné vozidlo řízené Kolíkáčem. Honza vyměňuje prázdnou
láhev za plnou a naopak, podle toho jestli má žízeň, nebo potřebuje odlehčit
kolu. Jedeme už společně. Snažím se Honzovi v kopcích neujet a naopak ve
sjezdech se ho držet zuby nehty. Ve sjezdu do Nového Města jsem se držel
tak vehementně, až jsem najel životní rekord v maximální rychlosti. Má
teď hodnotu 79,9 km/h. Honza svýma 81 km/h mě vůbec nepřekvapil. Následuje
poslední náročné stoupání na Tři Studně. Jedeme spolu do protivětru. Sil už
moc není, ale jde to. Do Žďáru je to už relativně lehké. Tam nás taky
překvapuje objížďka, která vede městem - ulicemi nad hlavní silnicí. Horko
konečně začíná ustupovat. Přijíždíme k poslednímu bufetu. Sběrný vůz už
je tam. Dozvídáme se, že za námi ještě někdo jede. Honza jako tradičně odjel
první, já jsem si vychutnával přechlazeného Rychtáře. Posledních
35 km už je sranda. Tedy pokavad je dost sil. Za zmínku snad stojí nepříjemný
sjezd v Havlíčkově Borové po kostkách a že jsme po dlouhé době předjeli
cyklistu. Příjezd do cíle byl zvláštní, protože jsme si s Honzou dávali
přednost kdo dřív protne pásku. Honza rozhodl, že to budu já. Tím
tento den v žádném případě nekončí. Pikantním závěrem byla tombola. Ač jsme
se jí původně nechtěli zúčastnit, stálo to zato. Když Kolíkáč po 3/4 hodině
začal bědovat, že nás stejně nevylosují, upozornil jsem ho, že my čekáme na
závěr na ty lepší ceny. Já jsem se zvednul za 5 min osm. „Vydržím ještě 3
vylosované a jedu kluci“. Druhé jméno zaznělo z mikrofonu „Petr Hrubý“.
Podivil jsem se, že by měl někdo tak podobné jméno. Kupodivu si pro cenu
nikdo nepřišel. Když losovali dalšího a ten vyrazil, napadlo mě to jít
zkusit. A skutečně. Mistr zkomolil mé jméno. „Omlouváme se - dostanete další
cenu“, řekla asistentka. „Nemusíte se omlouvat“ pomyslel jsem si. Tretry
Northwave číslo 43 kompatibilní se systémem Look, bych si asi v životě na
míru neušil. No ale ani Kolíkáč nepřišel zkrátka. Za ten náš doprovod a
bojovnost si určitě první cenu (manželskou postel) zasloužil. Takže na
stupních vítězů jsme byli jen v tombole, ale příště to bude určitě
lepší. Když
připočítám ještě cestu domů do Bílku, tak se mi tachometr zastavil na 252,9
km. Další můj nový rekord. Průměrná rychlost 24 km/h. MX = 79,9 km/h. Celkový
čas 10:17 hod. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Kolíkáčovy kilometry: časový plán:
start: k závodu nastupuji nadopován černým uhlím po celotýdenních střevních problémech, startovní výstřel je proveden přes éter v regionálním rádiu, s Honzou stojíme na dohled startovní lajně, vedle nás je horký kandidát na čelní místa ve Velosérii - Michal Koš - „vydržíme jeho tempo“ ?? 1.km: projeli jsme přes kruhový objezd jako při TdF a poklidným tempem směřujeme po široké silnici směr Česká Bělá. Stojící auta v protisměru někdy s balíkem pořádně zamávají, je cítit smrad seškvařené gumy z brzdových špalků.... 12.km: Česká Bělá odbočka z hlavní silnice směr Chotěboř, první vážnější kopec - začíná se závodit. Pomalu začínám ztrácet z dohledu policejní auto s blikajícími majáčky, které jede v čele závodu a propadám se do menších skupinek. 20.km: Chotěboř - je to již pořádně roztáhlé, zrovna jedu osamocen a snažím se dojet borce přede mnou, okolo tratě fandící diváci 29.km: Barovice - serpentinové stoupání, začíná být slušné teplo, leju si za krk vodu 40.km: sjezd do vesnice Maleč, jsme zpomalováni traktorem s hnojem 45.km: Podhořice - stoupání ala Šimanov či Všemina, začátek jedu v menší skupince, finále je pravotočivá zatáčka obsypaná fandícími lidmi, bohužel nahoře na kopci zjišťuji, že mě všichni ujeli 59.km: Seč - 1.bufet, perfektní péče organizátorů, během minuty mám naplněny lahve a narvány kapsy banány, šátečky a jinými pochutinami, na compjuteru mám průměr okolo 30 km/hod., jsem ještě v pohodě 70.km: Chlum - nekonečné stoupání na Krásné, šílené vedro, začínám dostávat první křeče do nohou, leju si na nohy vodu z lahve - nádherně chladí 85.km: Ležáky - jak příhodný název, chce se mi lehnout a jen ležet a ležet, sjíždí mě několik borců, ani jednoho se nemohu chytit, křeče naskakují jedna za druhou, cpu do sebe gely a magnesium, nechci si připustit, že to vzdám 90.km: Dolní Holetín - dojel mě Milan Poláček, přeji si se za něj zavěsit, ale nemám nárok, nemůžu se opřít do pedálů - po chvíli vždy naskočí křeče 95.km: Horní Holetín - stále stoupáme, jedu nejlehčí převody, slunce peče a já mám křeče (no nechám toho básnění, teď u psaní této reportáže je mi už hej, ale v Holetíně to bylo pekelné) 97.km: konečně na vrcholu nekonečného stoupání, najíždíme na hlavní silnici Hlinsko - Polička, po chvíli mě dojíždí další skupinka, chytám se asi na 1 km a poté odpadám, psychicky jsem na dně, zkřečované nohy odmítají poslušnost, stále se ohlížím a očekávám sjetí Honzou, při představě co mě ještě čeká si to pomalu ale jistě v hlavě srovnávám a začínám tušit, že dlouhou dnes nezvládnu 105.km: v kopci mě dojel Honza se svým charakteristickým
pravidelným odfukováním, jede asi ve čtyřčlenné skupince společně
s Bigmigem, vyměňuji svůj prázdný bidon za jeho naplněný a okamžik,
kterého jsem se nechtěl dočkat je tady, musím sportovně uznat - na Honzu
nemám. Jede nádherným švihem a bez známky únavy směřuje ke svému cíli - ujet
dlouhou na Vysočině. 108.km: Kameničky - 2.bufet - sděluji Honzovi, že si dám jen střední trasu 113.km: dělení tras, potupně odbočuji dle šipky doprava na střední 120.km: jedu co noha nohu mine, nikdo okolo mě, užívám si okolní krajinu a hlavně svěží vzduch v lesních úsecích 128.km: konečně mě někdo dojel a burcuje mě k vyšší frekvenci šlapání 130.km: jsme na hlavní silnici Žďár n. Sázavou - Chotěboř a zbývají nám poslední kilometry proti větru, zavěšuji se jako klíště za jednoho borce a pravidelným střídáním pozvolna zlepšuji svůj průměr 142.km: Ždírec - cíl, neprožívám ty pravé cílové pocity, ale jsem rád, že to trápení mám za sebou Nasedám do auta a jedu dělat doprovodný team Honzovi a Bigmigovi bojujícím na dlouhé trase.... Po všech těch útrapách se na mě alespoň v závěrečné tombole usmálo štěstí, když jsem vyhrál jednu z hlavních cen - manželské dřevěné lože. Údaje z cyclocomputeru: délka: 141,21km, průměr v sedle: 25,60km/hod, čas v sedle: 5:30:57hod, maximální rychlost: 66km/hod, tep max: 181, tep průměr: 152 Honzova reportáž se připravuje ... |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Celkové výsledky s fotoreportáží na http://www.lvr.cz/ |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
