Starobrno Tour 2005

Nedělní maratón Starobrno tour 2005, který měl být celkem pohodovým tréninkem před Mamutem se změnil díky větru a zimě v peklo srovnatelné obtížností s KS. Předpovědi naznačují déšť celý den, takže je opravdu na co těšit. Přijíždíme do Obory s La Zorrou, El Diablem a Gejzou celkem s předstihem, ale pro zimu se nám ani nechce z auta.

Hned na startu si všímám jak je podobně jako na Beskydu blbě vyřešen start, kde se startuje do zatáčky. Slibuje to pády a ty na sebe nenechají dlouho čekat. Míjím dva tři chumly a společně s El a Ko hledíme na čelo závodu. To se mi také celkem daří rychle dotáhnout. Když už si libuji v balíku tak přede mnou někdo nepochopitelně brzdí a domino je tady. Padám někam do příkopu. Nejdřív kontroluji kolo, to je zdá se OK. Já taky zatím nic necítím. Je to dobré, půjde to. Začínám zase dojíždět balík kde je i Ko. Stojí to ale spoustu sil, které zatím jsou. Dojíždím Ko ale čelo už ne. Začíná vlastně první a poslední pořádné stoupání. To roztrhá balík i nás. Jedu v 3. 4. a pak pětičlenné skupince až do Bíteše. Vítr ani moc nevnímám, jede se mi opravdu dobře a cítím se velmi v pohodě. Po chvíli se vytváří už sedmičlenná skupinka která to frčí solidní rychlostí. Začínám se poptávat, kdo pojede dlouhou a k mému překvapení jen jeden z nich. Začínám tedy zvolňovat přestávám střídat a zpomaluji. Zanedlouho nás dojíždí Ko.

Celkem v pěti odbočujeme do druhého kola a začíná boj s větrnými mlýny. Ještě jsem v pohodě, ale už začínám cejtit drobné problém s dýcháním. V úseku z Ostrovačic přes Bíteš až do Křižanova prožívám opravdový peklo, který mě ještě nikdy na maratonech nepotkalo. Přicházejí křeče nejprve na lýtkách, pak i na stehnech a na obou nohách. Vždy se mi daří celkem v pohodě změnit rytmus šlapání a zase odeznívají. Horší jsou plíce. Jakoby se smrskly a nechtějí nabírat potřebné množství kyslíku, dělám různé pohyby, abych se rozkejchal ale v tom větru to moc nejde. Motám se po silnici a silou vůle se držím skupinky, která se mezitím zúžila na 3 členy. Mě Ko a jednoho borce, který nás vesměs táhne. Snažím se střídat, ale nefunguju OK. Ko se cejtí viditelně ve větší pohodě, i když na vítr nadává taky J. La Zorra se ukazuje jako opravdová posila. Prohlédla bufet, hned oznámila co tam mají a zásobuje nás banány co to de. Klobouk dolů před její rychlostí. Chvíli mám pocit že jede furt s námi. Také bidon dodává. Ještě jednou díky, bez ní bych možná ani nedojel.

Za Křižanovem se konečně obrací směr trasy a s ním i vítr. Zajímavé je že jsem si ani nevšiml, že neprší ač hlásili celodenní déšť. V Moravci přichází pro změnu kroupy ve velikosti zrní. Naštěstí to netrvá dlouho. Můj stav se viditelně zlepšuje. Hlavně dýchání se srovnává a křeče už nehrozí. Následuje pasáž dlouhých sjezdů za svitu slunce k Tišnovu. Chvílemi je mi i horko, ale není co si rozepnout. Tahač s Křižanova nám ujíždí a my ho necháváme jet. Ko se ozývá že nutně potřebuje s pískem, tak na něj solidárně čekám, protože to je jediný problém, který mě netrápí. Dojíždí nás ale další skupinka a v následujícím stoupání je spolupráce znát. Začínám se cejtit již mnohem lépe a chvilku zase střídám na čele. Blíží se cíl. Naše nová šestičlenná skupinka je dosti nesourodá, je vidět že někteří se jen vezou.

V tom přichází něco, co se mi stalo naposledy na Beskydu na Všemíně. Křeč bez jakéhokoliv varování do lejtka i do stehna na pravé noze. Musím na pár sekund vycvaknout a napnout nohu. To ale stačí skupince i s Ko, aby mi poodjeli. Snažím se je sjet a je vidět, že nespolupracují. Po pěti minutách jsem ukrojil polovinu náskoku a jsem tak 100m za nimi ale nemůžu to dlouho mastit přes 36km/h. No nedá se nic dělat. Další křeč mě už netrápí naopak jsem zdravě vybuzen se bít až do konce, jenže sám, sám sám… Nejde to nemá to smysl. Za mnou nikdo, přede mnou taky, dojíždím v poklidu do cíle.

Nebyl to zase tak špatný maratón. Užil jsem si ho a i přes to co mě všechno potkalo na něj budu určitě v dobrém vzpomínat.

Gejza

Sobotní maratón Starobrno tour 2005 pro mne začal v 06,30 hod srazem na BČ Agip, kde jsem přistoupil do vozidla k Elovi a Bigmigovi. V autě jsem se krásně ohřál, jelikož na místo srazu jsem jel v kraťasech a bylo jen něco málo nad nulou. Po příjezdu do Brna to nevypadalo o moc lépe zataženo, vítr zima a na nohách husáka jako za dob největší totality. Kolem 09,00 hod se registrujeme, vyzvedáváme čipy a jdeme se ještě ohřát do auta. V 09,30 hod si na nohy mažu asi kilo hřejivé emulze, sundávám kolo ze střechy vozidla a pomalu se začínáme šourat na start.

10,00 a je to zde start !! krátký projev pořadatele a už to začíná. Hned na startu kde je potřeba se otočit o 180 stupňů se objevují první kolize a čelo závodu mi dost odjíždí. Další kolize a kola ve škarpě jsou asi po 500m závodu. Následuje průjezd čipovou kontrolou a už se jede naplno. Z počátku po silném větru, ale po cca 6 km se točíme proti větru a jedeme první stoupání, druhé stoupání zde skoro dojíždím Bigmiga, který jede za nějakým vozidlem, které filmuje závod. V následném sjezdu mi Bigmig odskakuje. Následuje krátké, ale prudké stoupání před čipovou kontrolou a vše proti větru cca 35 km. Konečně asi na 40 km obrátka a jedem po větru. Míjíme druhý bufet. Zde jedu asi v 6 členné skupině, která relativně střídá a jedeme slušné tempo. Dojíždíme na rozdělovník tratí a já jsem v čele skupiny. Po rozdělení se otáčím a z hrůzou zjišťuji, že jedu sám.. Sám jedu až do nějakého 120 km to znamená 60 km a to skoro vše proti větru. Ve stoupání za Velkou Bíteší směr Křižanov se dostavuje obrovská krize a jedu snad 15 km za hodinu. Vyhlížím doprovodné vozidlo, abych doplnil tekutiny a předjíždí mne spousta lidí. Mám pocit, že i staré babky na ukrajinách. Konečně vidím vytoužené vozidlo a La Zorra mi podává láhev. Dávám si energetický nápoj a doufám, že brzo se pojede po větru.

Křižanov. Konečně se mění směr a jede se po větru. Jen se vezu a kochám se krajinou. Ambice na umístění jsme hodil za hlavu v předešlé osamocené jízdě proti větru. Kouřimské Jestřábí a poslední kruté stoupání lesem podle vody, které mi bere poslední zbytky sil. Dojíždí mě další závodník, s kterým pak jedu skoro až do cíle. Ujíždí mi pak až ve stoupání za Veverskou Bítýškou. Jsem nahoře a už se zase vezu po větru k poslednímu bufetu. Zde si dám tatranku a banán a v klidném tempu už dojíždím do cíle.

300 m před cílem na mne nějaký občan pokřikuje tempo tempo, svižněji , přehoď jeď frekvenčně. Mám chuť mu říc, že mám 160 km v nohách v zimě a proti větru tak ať mi vleze na záda. Nakonec však jdu ze sedla a snažím se o závěrečný samostatný spurt.

Jsem v cílí čas 6:18:42 nic moc, dle sportestru spáleno 4000 Kj a tak po převlečení spěchám s ostatníma šlapkama, které na mne solidárně počkali na Pivo a guláš.

Kolem 17,30 odjíždíme směr Praha. Nálada dobrá a blafeme o všem možném. El mne vyhazuje na Barrandovském mostě. Sedám na kolo a jedu směr Bohnice / ne do ústavu, ale domů. Už se mi moc nechce. Následuje koupel, TV a dobrou.

Pozitivní bylo, že sice Bigmig strašil, že má od 11, 00 hod do 15, 00hod na celém území ČR pršet, ale naštěstí se meteorologové opětovně spletli a jen cca 5 min na trase sněžilo. Jinak počasí bylo brutální hlavně vítr. Jinak zvítězil sportovní duch a dobrá nálada. Výsledky předních Šlapek jsou také slušné.

Igor

Tak jen takový kratky report.

Nase skupina A utrpela ujmu jeste pred zacatkem zavodu: onemocněl nam Honza. Vsak Ales se s tim dokazal poradit a nabral jineho Honzu, Brnaka. Presne podle planu vsechny bedny jsme ponechali skupine B a vyrazili celkem v klidku. Nu to vite, ty nase starsi klouby potrebuji rozehrati. Obcas si s Alesem vymenime informaci, kdo ma jaky tep, a je mi jasno, musim jet porad tak neco kolem 130 az 135 abychom si udzeli pohromade. Prvni drsny nastup proti vetru, porad mi v hlave zni pisnicka toho neprekonaneho pisnickare vsech dob a narodu Vladimira Vysockeho:

А ветер дул, с костей сдувая мясо

И радуя прохладою скелет.

Coz v doslovnem prekladu znamena, ze vitr foukal, zfoukavajic nam s kosti maso a tesil chladkem kostru.

Na konci prvniho kola definitivne ztracime Honzu, nic se neda delat, ma problemy a nestiha to. Ale uz se dostavame do toho spravneho tempa, zaciname dojizdet soupere, chovame se vuci nim osklive: vzdy ji pribalime do skupinky, zneuzijeme, vysilime, a ponechame vzadu. Nastupuje ten dlouhy vyjezd na Vysocinu, coz je asi 35 km do kopce a proti vetru. Sil porad mam na rozdavani, a taky je rozdavam: vetsinu casu jedu v cele, a vubec mi to nevadi. V hlave uz zni jina veta stejne pisnicky:

А ветер дул, и расправлял нам кудри

И распрямлял извилины в мозгу.

Coz znamena, ze vitr foukal, a vyrovnaval nam lokny a mozkove zavity taky.

V te druhe pulce uz nas porad doprovazi auto, mame jidlo, piti, muzeme odlozit veci - nu proste parada. Prichazi onen kriticky 125 kilometr, a to stoupani podel potoku. Nu ty znam a zboznuji. Vzdy se to zacina nenapadne, ale cim dal tim vic se to zveda, a musis slapnout vic, a jeste vic... A v tu ranu jsem se dostal do takovy „narkoticke hejforije“, ze uz jsem se nemohl zastavit, a porad jsem pridaval a pridaval, a tak uz vlastne az do cile. Promin', Alesi, jeste jednou, ale neovladl jsem se. Porad jsem mel pocit, ze to kolo vlastne jede samo.

Akorat ten cil byl nejaky trapny, kdyz jsem dorazil, tu branu uz sfoukli, a prohrabat se ke koberci uz jsem musel pres zmet provazu a nejakych placht.

Nakonec totalni spokojenost.

Trosku statistiky: Ujeto 157,6 km, Cas 6:30:58, Stoupani 2100 m, Prumerny tep 129

Kolíkáč

První závod Velosérie, první „málem“ maratón, celou zimu jsme se na to těšili a ono už je to za námi. Pro mě každý maratón je vrcholem sezóny, nic se jim nemůže vyrovnat, a když tento rok přibylo ještě Starobrno, tak jsme si říkal, jak toto dopadne, ale Brno nezklamalo, organizace bez problémů, jedině ten start a cíl v zatáčce to bylo trochu nepochopitelné… Peklo a úterní vyjížďka s Vyhupem na Český Šternberk mě utvrdila v tom, že bych to mohl zvládnout bez problémů a můj tajný cíl konečně pokořit Bigmiga (dále jen BM) na maratónu se taky nakonec vyplnil … ale nepředbíhejme.

Časový plán

průměrná rychlost	28,00 km/hod
	km	čas	hodina
Obora - start	0 km	0:00 hod	10:00 hod
Domašov - bufet	30 km	1:04 hod	11:04 hod
Lažánky - bufet	50 km	1:47 hod	11:47 hod
Domašov - bufet	75 km	2:40 hod	12:40 hod
Křižanov	100 km	3:34 hod	13:34 hod
Dolní Loučky	126 km	4:30 hod	14:30 hod
Křoví	140 km	5:00 hod	15:00 hod
Lažánky - bufet	150 km	5:21 hod	15:21 hod
Obora - cíl	160 km	5:42 hod	15:42 hod

Vyrážím autem před 8,00 hodinou ranní z Bystřice a protože mám dost času, zkouším si otestovat z vyhřátého auta závěr trasy z Dolních Louček až do cíle. Zlověstné mraky a ohýbající se stromy naznačují, že to dnes nebude nic sladkého. V Oboře už čekají další Šlapky, nakupuji energo doplňky od Ela a dávám potřebné věci do „profi“ vybaveného doprovodného vozu a pomalu se chystáme na start. Šokem je pro mě příjezd Honzy, který nevypadá vůbec radostně … sklátila ho migréna … no to je tedy smůla. Přiváží s sebou i Jirku Janouška, který to zkusí s námi.

A už se rovnáme do balíku nadržených silničářů, přejeme si navzájem hodně úspěchů a je odstartováno. Jede se značně neurovnaně a na prvních 10 km jsem viděl asi 10 pádů, což jsem ještě nikde nezažil, zvláštní, jak kdyby se všichni nemohli po to dlouhé zimě dočkat a teď do toho buší hlava nehlava. Držíme se stále při sobě, při nájezdu na dvouproudovou silnici zjišťuji, že čelní balík nám odskočil na nějakých 50 m a tak se ho snažíme sjíždět, vím ze zkušenosti, že začátky maratónů velmi rozhodují do jaké skupinky se člověk zařadí … Bohužel jsem vydržel pouze s BM, ostatní Šlapky už za sebou nevidíme, pravotočivá zatáčka a zase pád ... no to je maglajz ... začíná to stoupat a nevidím BM, najednou se ke mně ze zadu přiřítí a že prý taky spadnul … to je pech, ale BM na nic nečeká a nasazuje k drtivému tempu, které neudržím … zase kopec s příhodným názvem „Kopeček“, který mi vůbec nesednul, stále se otáčím, abych zahlédl nějaký oranžový dres, ale nikde nikdo, na vrcholu se tvoří asi 10-ti členná skupinka i s Hankou Ebertovou … no tak to jsem to zase nejel tak špatně … sjezd, jedeme po otevřené silnici s množstvím zatáček a vítr si s námi pohrává neuvěřitelným způsobem, vůbec se nedá udržet stopa, a napít se to už není vůbec možné. Pěkně spolupracujeme a věřím, že zahlédnu vepředu či za sebou oranžovo, ale kde nic tu nic. V Říčanech potkávám i La Zorru, zatím od ní nic nepotřebuji, tak jen hlásím: „Nějak jsme se rozpadli …“.

A je tu další nepříjemný brdek na Domašov, je vidět až na vrchol, šílený protivítr, stále se schovávám za borce přede mnou, raději se nedívám nahoru, vítr fučí snad ze všech stran. Konečně nahoře, parádní skupina, Hanka zůstala za námi, začíná se střídat a pálíme to směrem na Velkou Bíteš. Vítr je opravdu šílený, místa, kde by mohl člověk jet přes 30km/hod. se i v balíčku plazíme kolem 20km/hod. a vůbec není radno vystrkovat hlavu, sebemenší ztráta se pak musí s vypětím všech sil pracně sjíždět. Konečně to otáčíme doprava a začíná foukat zleva a do zad. Tak teď se to skvěle rozjelo, stále přes 40km/hod. jenom kopečky nás trochu zpomalí, nástup střídá nástup, nechápu, proč to tak všichni rozjíždí, vždyť nás čeká ještě málem 120km … po chvíli je mi jasno, na moji zvědavou otázku: „Jedeš dlouhou ?“ je mi odpovědí vyděšený obličej s kroutící hlavou… no tak to je paráda, teď všichni zabočí do cíle a já se budu trápit sám, ale co to ? co to ? v dáli před Braníškovem jako bych zahlédl něco oranžového, ještě více zatnu zuby a točím a točím, už ten flek začínám rozeznávat, zelená helma, červeno-bílé kolo, ANÓÓÓ je to on mého srdce šampion, moje „láska“, se kterou jsme si snad „souzeni“, Šlapka roku 2004 …

Jsme pospolu a hledáme další spolubojovníky na dlouhou, a podaří se nám se zformovat do 5-ti členné skupinky, a už je zase veseleji, jenom nevím, jestli jsme to trochu nepřepálil, když jsme dojížděl BM a síly nebudou v závěru chybět. Ale ten nejbáječnější zážitek mě teprve čeká a tím je famózní doprovodný team jménem „La Zorra“. Ve stoupání k Velké Bíteši ji v dáli vidíme, když ji míjíme, tak okolo nás běží, ano běží, čtete dobře a hlásí, co nám může zajistit na bufetu … šátečky, rohlíčky, banány ... prosíme o banány a jedeme dál. Pravidelně střídáme, v kopci nám dva ujeli, takže jedeme ve třech, ale přidal se k nám ještě jeden človíček na MTB, který nám taky krásně rozráží tu větrnou smršť valící se na nás. Blížíme se k bufetu, obsluha stoji nehnutě u stolků a tak zdáli halasím: „Banány, banány !!!“ a krásně to pochopili a už nám je za jízdy předávají. Začíná asi nejtěžší část závodu, vítr nemilosrdně bičuje naše tváře, koukám na Bigmiga, který dře jako kůň, vůbec nemá čas na legrácky, na špici se málokdy déle zdrží, ale neskutečně bojuje … já se taky spíše šetřím a tak nás táhne jeden Brňák, stále před sebou vidíme jednoho borce z naší skupiny, který se nám utrhl ve stoupání, trápí se sám, zkoušíme ho dojet, ale prostě to nejde, konečně, konečně cedule Křižanov 6 km, už se jede trochu veseleji, sjezdy, kde by se to pálilo přes 50km jedeme sotva 30km, vítr nás stále sráží.

Křižanov, dojeli jsme toho osamoceného borce a začíná nám foukat z boku a ze zadu, začínáme to trochu rozjíždět, Brňák krásným hantecem hlásí: „ …ještě 5 kilců a budem to valit po větru“, no a má vcelku pravdu, ale ještě zažijeme kroupovou přeháňku, dojedeme dalšího borce a opravdu se to začíná „valit“. Po výjezdu z Moravce jdu na špici a jedu přes 40km/hod, ale po chvíli se ohlédnu a za mnou nikdo a tak se zase poslušně vracím do balíčku. Sjezd do Strážku, tady to mam najeté z auta, vykouklo sluníčko a tak se kocháme jarní Vysočinou…

Kochali jsme se tak dlouho, až nám ujeli dva borci a zůstali jsme ve třech, Bigmig kopce jezdí o hodně volněji než jsem na něj zvyklý a mě u něj drží stále vědomí, že to máme ještě 40km do cíle a musím vydržet se silami … přichází na mě močení, zjišťuji, že si jedu svůj osobáček v sedle bez sesednutí, rovných 125km, zastavujeme v Dolních Loučkách, BM kamarádsky také a oba močíme… v dáli zastavila „La Zorra“ – nechce nás rušit … to je fakt super galantní doprovodný tým !!! Stoupáme údolíčkem a najednou zezadu přijede 6-ti členná skupinka, do které se přisáváme a slibujeme si, že se v ní udržíme. Zase nás rozproudili a BM tak, že všem začíná v kopci ujíždět, já visím za ním a řvu na něj, zpomal, zpomal, vždyť to nemá cenu jim ujet, stejně nás dojedou. Nahoře je nám jasno, čekají na 55-ti letého pana cyklistu (z výsledků jsme se pak dozvěděl, že vyhrál kategorii veteránů), který přece jenom se v kopci trochu šetří … když už se zase začínáme rozjíždět po rovině, přichází výkřik BM, vycvaknutí nohy z pedálu a protahování se … křeč … no ten má smůlu, otáčím se a slyším: „jo už je to dobrý“, skupinka odskočila a já horečně přemýšlím, počkat na BM a tím pádem skupina odjede a nebo se zmáčknout a přisát se nazpět a věřit, že to BM také zvládne. Nakonec převažuje myšlenka jet se skupinkou, stejně se blíží poslední bufet a od něj si to chceme rozdat, vítězí i ta nepřekonatelná touha konečně BM porazit na maratónu … promiň „lásko“ musel jsem …

Držím se ve skupince, jede tam i jeden borec na Favoritu F1 v původním osazení, vše vyleštěné … nádherné kolo. Bufet, nezastavuji a předjíždím několik silničářů, v duchu děkuji znovu a znovu doprovodnému vozidlu „La Zorra“ za podporu a chytám v sobě neobyčejnou vnitřní sílu, asi něco obdobného, co chytnul Igor, cítím, že cíl je blízko a nechce se mi na nikoho čekat a tak šlapu, šlapu, šlapu … ohlížím se, za mnou nikdo, sjezd do Veverské Bítýšky, dojíždím dalšího zdecimovaného borce, poslední stoupání nahoru … a do háje, dojeli mě, to není možné ... F1 a 55-ti letý borec se veze s nimi … hmm slušný, znovu se přesvědčuji, co je síla skupinky, tak teď to vydržet s nimi … už jsme v údolí před cílem, sakryš, vůbec si nepamatuji, jestli se to do cíle ještě někde zvedne, šlapu zase na špici a to není vůbec taktické, zvolňuji, ale nikdo mě nepředjíždí, lišáci čekají … a dočkali se ... závěrečné stoupání a takový nástup jsme nečekal, prolétli vedle mě jako na motorce, hmm, já jsem nepoučitelnej … nevadí, užívám si pocit vítězství, že jsem konečně porazil Bigmiga …

M Profil od El Diabla M

Výsledky z Brna