|
Vysočina Road 14.08.2004 účastníci: doprovodný
tým: Sýkorová
Kateřina - „Káťa“ s dcerou Veronikou Hrubeš František a Hrubeš Jéňa Maminka
Bigmiga Kříž
Jiří a Křížová Ludmila Co nás čekalo: mapka dlouhá: 235 km / převýšení 3077 m střední: 142 km / převýšení 1820 m krátká: 88 km / převýšení 1130 m |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Komentáře účastníků: Je to neuvěřitelné, ale loni jsem si
myslel, že ten loňský ročník byl perfektní a nádherný a
že ho těžko může něco překonat. Letos si
myslím, že letošní ročník byl ještě lepší,
excelentnější a že ho těžko může něco
překonat. No, tak to jen tak na úvod. Velké zklamání ale
přišlo asi tři neděle před závodem, když jsem
se dozvěděl, že Honza
nejede a tedy spolu neoslavíme můj rok účinkování ve Šlapkách. Vysočina je pro mě
každoročně vrchol sezóny a nezměnilo se na tom za ten rok
vůbec nic. Domácím prostředí je zkrátka jen jedno. Na závod jsem se
pečlivě (skoro měsíc) připravoval a najezdil jsem od Beskydu další velkou
porci km. Tedy hlavně jsem nechtěl nic podcenit. To se zde
může vymstít. Konkurence taky nespí a jde mi po krku J. Počasí bylo před závodem nádherné.
Teploučko, žádný déšť, takže ani podle
předpovědi nic nenasvědčovalo, že by snad mělo
být jinak. Čtvrtek
Přesouváme se s Andělem (A) a dětmi na
Bílek a připravujeme ubytování pro Šlapky. Vše probíhá podle plánu. Pátek Po dopoledním nákupu v Chotěboři
již netrpělivě očekáváme šlapkovský průvod. Kolíkáč (Ko) se ozývá okolo
16. hodiny a v 16:30 je už téměř celá posádka na
místě. Kotě (Kt) si
ještě trochu zazabloudil. Po počáteční pokoukávání a
rozkoukávání si dáváme k večeři A gulášek a pak hned na
registraci. 6,5km cesty na registraci někteří borci, zejména Vláďa berou jako časovku,
ale sranda musí být. Cestou zpět to s taškami už tak
snadné není J. Večer jdeme ještě doplnit hladinu B
vitaminů (někteří i jiných) do hospody na zastávce. Za zmínku stojí
zkouška černého piva před závodem. Za sebe mohu říct,
že to na funkci nemělo zásadní vliv. Myslím tedy na funkci cyklisty
při závodě. Atmosféra v týmu je bojovná. Je vidět,
že se všichni moc těší na zítřek a hlavně já, Ko i Kt máme formu, takže není
předem jasné, kdo bude vítězem. Vzájemně se hecujeme. Cítím se
v pohodě, i když vím že roli favorita asi těžko
zapřu, protože mám trasu už jednou ujetou a znám jí za 4 roky
už dokonale. No uvidíme zítra. Sobota Ráno vstáváme už v 6.00. Pomalu se
probouzím, sluníčko nesvítí, naopak prší, nic mě nebolí,
vypadá to dobře. Zjišťuji že nestíhám holení,
přípravu, nic. Nakonec si jakžtakž sedám na kolo. Na start
míříme v pláštěnkách a nevypadá to na nějaké
velké sucho. Před startem, kdy už jsme stáli zařazeni, nás
pokropila dost prudká sprcha a předurčila tak, v čí
režii bude dnešní závod. Oranžové dresy Šlapek vzbuzují u
mnohých údiv i posměch zároveň, ale hlavně, že se o nás
ví. Vo tom to je. Přemýšlím, zda zvolit variantu
s pláštěnkou a pak se rozhoduji, že raději pojedu
bez ní. V kopci by mi bylo horko. Toto se ukazuje jako jedno
z klíčových rozhodnutí, protože ač jsem měl na sobě
všechno promočené, tak mi bylo chvílemi takové horko, že jsem
musel rozepínat dres. Start 7:59 Hned od začátku je to maso. Rozvodněná
silnice vede k opatrnosti, nicméně se jede rychle. Snažím se
držet čela a daří se mi to. Neustálé brždění a
zase zrychlování je nebezpečné. Déšť pozvolna ustává, ale vody
je na silnici pořád dost. Ko
a Kt se drží blízko mě.
Tempo je tak rychlé, že v podstatě není čas na jídlo i pití.
Voda, nevoda, je to závod, jak má být. Před Chotěboří
nastupuje Kt. Cítí kopce, tak se
snaží poodjet. Rovinky mu sedí a je na nich i na vodě jako
doma. Já jedu raději na jistotu. V Chotěboři mi
ujíždí i Ko a začínám
mít trochu obavy, abych si je nenechal moc ujet. J. První kopec - Barovice. V tomhle kopci se
většinou pozná, jak na tom kdo je. Předjel jsem Ko těsně před
Lhůtou a Kt je už
nadohled, takže to vypadá dobře. Stoupání mi vysloveně sedlo.
Udělal jsem si malý náskoček a překvapilo mě,
že čelo je stále na dohled. Ve sjezdu do Horního Bradla mě
samozřejmě ujeli, ale raději jsem se soustředil na
špatný povrch silnice, než na rychlost. Postupně se zase sjíždíme a
v Malči máme ztrátu jen 2min. dokázal jsem se udržet Kt ve sjezdu, což mě dost
pozvedlo náladu. Další zkouška přišla na 54 km,
kde je slavný stoupák Kaménka. Tady to normálně nejde v sedě,
ale vlhký povrch zvedá přední kolo, tak jsem musel zůstat
sedět i zde. Nepřekvapilo mě, že to nebylo až tak
náročné jako Všemína ale svojí váhu tenhle brd stále má. Kopec má
jako vždy hodně diváku, tak to dodává euforii. Hned, jak jsem se rozjel na rovince, tak se za mnou
začal tlačit Kt a táhl
celou skupinku do Seče. Tam jsme s Kt
trochu kufrovali na bufetu, až si Ko myslel, že mu chceme ujet J, ale sranda musí být i ve vypjatých chvílích.
Nabral jsem banány a snědl koláč a už jedem dál. Ve stoupání
dojíždíme skupinku, která nás mezitím na bufetu předehnala a je
vidět, že je tam většina, co jedou krátkou. Alespoň
se můžu trochu na jíst. Do kopce se to jí lépe, protože se to
tak nevalí. Po svačině nabádám Kt, ať předjedeme celý
balík, protože z Prosíčky dolů je rozbitá silnice a kdo
je vepředu má výhodu. Kt to
pochopil a ve sjezdu mi ujel. Ko
byl někde za mnou, takže na honičku to nebylo. V klidu ho
nechávám poodjet, protože přijde stoupání na Krásný. Tam
společně s borcem od Mamuta Miko-cycles ukrajujeme pomalu Ktho náskok. Ten se po každém
šlápnutí nervózně poohlíží, kdy už ho dojedeme, ale
nechávám ho vycukat a přibližuji se jen pomalu, protože se
Miko-cycles jen veze. Při vjezdu do Nasavrk jsme se všichni
včetně Ko sjeli.
Vytvořili jsme takovou 10tičlenou skupinu. Přišla trochu
oddychová pasáž na Ležáky. Slunce začalo dokonce občas i
vylézat a pak ve stoupání do Hlinska to bylo znát. Občas jsem měl
pocit, že usychám. Točíme to točíme, až jeden cyklista
vedle prasknul plochý drát podobného typu, na kterém jezdím. Pěkně
mě orosilo, co kdyby se to stalo taky mě, ale už se spíš
soustředím na Holetíny. V čele s Armstrongem jsme
vytvořili vláček a občas se i vystřídáme. Nikomu
dalšímu se dopředu moc nechce a když ano, tak nás brzdí.
V tempu dáváme i další kopec za Dědovou. Tam se na chvíli
ztratil Kt a Ko nabírá též menší
manko. Bufet v Kameničkách. Tradičně si
zde dávám dobře vychlazeného Rychtáře, ale horko dnes není, tak
tolik nezasyčel. Do toho koláčky, banány a tyčinky, ty mi dnes
nějak zvlášť chutnají. Celkem jsem jich spořádal 9. „Já pojedu napřed, ty mě
doženeš“ volám na Ko
a pomalu odjíždím sám na Svratku. Šetřím tak síly do
kopců, protože na rovině nemám šanci se Kt a Ko udržet bez vyšší
fyzické námahy. Takhle mě dojíždějí těsně před
kopcem za Svratkou a to mě vyhovuje. Kt se po problémech s kolenem
bezvadně rozjel a naopak Ko
začíná trochu ztrácet. Teď se konečně začínám
rozjíždět i já. Druhá polovina mi sedí víc. Je
těžší, než ta první. Přijíždím na hlavní
silnici do Svitav a Kt mě akorát
předjíždí. Po chvíli ho začínám dojíždět. a Ko je za námi také. Netuším
však, že má křeče. Ve stoupání na Pustou Kamenici jsme se
rozjeli. Poodjíždím do Borové, kde mě Kt zase dojel. Tímto stylem jedeme
dále. Setkáváme se s Kt vždy
jen pod kopci. Ko už
nabral rozhodující ztrátu. Přichází jedno z nejtěžších
stoupání z Borovnice na Javorek. Cítím obrovskou pohodu. Tělo zatím
pracuje jak má. Kt nahoře
nevidím, zato jsem dojel jednoho borce ve žlutozeleném dresu, který
potřebuje rozproudit. Jedeme spolu a v kopcích mi stačí.
Ze Sněžného následuje mírné klesání do Jimramova po velmi
špatné silnici. Začíná zase krápat. Krápání se však rychle
mění v průtrž mračen. Neuvěřitelné!
Provazy vody padají z nebe a vytvářejí ze silnice málo prostupnou řeku. Jízda
je stále nebezpečnější a nebezpečnější, ale my
jedem skoro furt přes 40km/h. Prudký liják neustává a brodíme se až
do Jimramova. Jimramov bufet. Žádám si další pivo. Ani
ho nevypiju celý. Moc se nezdržuju, protože nechci vychladnout. Kt mě kupodivu nedojel a
kluk v žlutozeleném mě dává najevo, že zvolní ať
jedu. Najednou dojíždím asi tři lidi, ale na spolupráci to
není. Radši si frčím svým tempem. Cesta z Jimramova do Nového Města není
rozhodně nic odpočinkového. Několik kopců mě zase
donutilo vstát. Rekord v maximální rychlosti tentokrát nepadl,
protože fouká protivítr. Tady se láme chleba. Na chvíli vylézá slunce,
ale do Nového Města už se ženou další mraky. Následuje poslední náročné stoupání na Tři
Studně. Zase ty provazy vody. Proč ? Do toho ještě
protivítr. Na bufetu jsem si vychutnával Rychtáře přímo od
pořadatele (protože nikdo nemohl najít basu) a dávám si
ještě makový koláček. Potkávám Katku a ta mě natáčí
na digifoťák. Přestalo pršet. Do Žďáru je to už
relativně lehké. Tam nás taky překvapuje objížďka, kterou
jsme se dozvěděli těsně před závodem, že jedeme
na Sázavu a Velkou Losenici. Jedu městem - ulicemi na hlavní silnicí na
HB. Zase začíná lejt jako z konve. Před Sázavou mě na
chvíli zastavil traktor, který zablokoval silnici. Před Velkou Losenicí
mě dojíždí mladý kluk z Domažlic, který má dost sil a
rozjíždí to. Povedlo se mi ho udržet, tak si trochu zvedám
průměrnou. Zvlášť stoupání do Vepřové je
nečekané a ve dvou je to paráda. Na bufetu ve Vepřové nestavíme. Posledních 35 km už je sranda. Ve sjezdu
k Modlíkovu mě bohužel borec ujel a protože je dobrý i ve
stoupání, tak mi zmizel nadobro. Za zmínku ještě stojí
nepříjemný sjezd v Havlíčkově Borové po kostkách, který
naštěstí jedu na sucho. Příjezd do cíle mě
ještě vybičuje ke zrychlení, protože od Borové se za mnou
někdo žene. Cíl 16:25 Konečně to mám za sebou. Jsem zmrzlý jak
eskymák a těším se do sprchy. Ještě čekám na Kt a Ko, abychom se společně
vyfotili a vyrážíme do sprch. Nahřejvám studená kolena snad
půl hodiny. Byl to dnes určitě nejnáročnější
den v sedle v mém životě, ale o to krásnější, že
jsem to zvládnul. Společně s ostatníma Šlapkami
vyrážíme na večeři, kde jsou jako zákusek Linecká kolečka s emblémem 10, jako jubilejního
desátého ročníku Vysočiny. Tím tento den v žádném případě
nekončí. Pikantním závěrem, pro nás se to stává již tradicí,
je tombola. Přicházíme trochu pozdě a nečekaně se
dozvídáme ohromnou, snad největší novinu v historii
Šlapek, že jsme měli stát na bedně
za II. místo v kategorii družstev. Snažíme se to napravit a
Anděl nás v euforii vyžene na bednu všechny
J.
Obdrželi jsme dary od hlavního sponzora družstev pivovaru
Rychtář. Tombola stála to za to. Šemík
s Kotětem pobrali skleněné upomínkové předměty, na
mě vyšel značkový klobouček. Anděl taky
nepřišel zkrátka a Kolíkáč měl samozřejmě
pořád málo toho piva, tak přivezl domů tři malé
basičky Rychtáře. Večer při opékání klobásek se nám výhra
náramně hodila, a jedna z bas skoro padla J. Co dodat závěrem? Snad jen. že to byl úžasný den na který budu určitě rád dlouho vzpomínat. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vysočina - tento závod ve mě již od začátku sezóny vzbuzoval úctu, jelikož v minulém roce mě pořádně vytrestal za to, že jsem ho chtěl pokořit ne zcela zdravotně v pořádku. Vzbuzoval ve mě ale i zároveň vzrušení a výzvu, chtěl jsem pořádně potrápit Bigmiga (dále jen BM) na jeho domácí půdě, i když pro mě je to už skoro taky domácí hrouda, jezdím na Vysočinu již 10 let a většinu brdků, hlavně okolo Jimramova, znám nazpaměť. Díky minulému roku a letošní tréninkové vyjížďce mám celou trasu v hlavě a přehrával jsme si jí i při čtvrtečním tréninku na válcích ... Pátek Společnou autojízdou se Šemíkovou limuzínou, ve které jede i Vláďa zvládáme neplánovanou objížďku před Kolínem, okolo 15,30 hod. nakupujeme v Chotěboři poslední zásoby a po 16,00 hod. nás už vítá Bílek - dočasný to náš domov. Po 17,00 přijíždí Kotě (dále jen KT) a tak již v plné sestavě ladíme formu širokou nabídkou lahvového piva a výborným guláškem od Anděla. Rozdávám ostatním Šlapkám následující časový plán, nad kterým se většina jen tiše usmívá, jakou že jsem to naplánoval průměrnou rychlost:
Po
slehnutí večeře, pohrání si s dětmi se oblékáme do
cyklistického a razíme na prezentaci do nedalekého Ždírce. Rychlost jízdy
moc nenasvědčuje tomu, že chceme zítra všichni ujet
dlouhou, protože dupeme jak magoři. Po úspěšné
registraci se přihlašujeme i do soutěže družstev,
podaří se mi menší „fó pá“, když zahlásím jméno
Miroslav Šemík. Jak to bylo prozíravé se přihlásit, zjišťujeme
až po závodě. Večer
trávíme pod hvězdami na místní zahrádce u
„šraněk“, mají výborného Rychtáře v rozsáhlé
nabídce barev a stupňů, Anděl s Káťou
zkouší i griotku s čokoládou. Večírek se ukončuje
v přijatelných mezích, a tak nemusíme mít rozsvíceno při
usínání. Sobota Po
dobře zvládnuté noci, kdy jsem byl již v 03,33 hod. vyspán,
bohaté snídani se navlékáme do antivodních věcí, protože jemně
poprchává a obloha nenasvědčuje, že bude slunečný den. Ve
Ždírci v 07,40 hod. ještě stále nikdo nestojí na startovní
lajně, a tak zalézáme do školy a děláme poslední
přípravy. Konečně se to začíná sjíždět,
řadíme se do startovního balíku, který před 08,00 hod. vydatně
pokropí přeháňka a naznačí o čem to asi dnes bude. Je to
nádherné vidět zase více Šlapek pohromadě, oranžové dresy
jen září v tom pošmourném ránu, všichni jsou
nažhaveni a tak si přejeme navzájem hodně úspěchů. Startovní
výstřel, stejně jako minulý rok, je proveden
přes éter v regionálním rádiu, stále prší a začínáme to
valit k vysněnému cíli. Je to pěkně o hubu jet
v takové mase lidí, silnice je naplněna vodou a
většině borců brzdy nefungují tak jak by měly, voda
stříká všude kolem, ale díky závodnické euforii vůbec necítím,
že jsem promočen skrz naskrz. Stále se snažím držet na
dohled KT a BM, kteří to hned od začátku perou hlava nehlava a
drží se čela. Zatím se jede pohromadě, přece jenom
déšť trochu zpomaluje jízdu valícího se balíku. Za
Chotěboří (21.km) ve sjezdu se to už začíná trhat, a
to jak na obloze mraky, ze kterých přestává pršet, tak i na zemi v
pelotonu, ujíždí mi KT, a BM už vůbec nevidím,
začínám se pomalu loučit s tím, že se jich udržím
alespoň do Seče. Jaké je však moje překvapení, když
před Barovickým stoupáním (30.km) se zezadu ozve: „Lásko jsem
s tebou...“ a on to BM, kterého jsem nevědomky předjel
na náměstí v Chotěboři. Zavěšuji se za něj
jako klíště a začínáme předjíždět vše
co nám stojí v cestě a najednou máme před sebou i KT. To
mě uspokojuje a tak neakceptuji BM stále ostré tempo a jedu
v blízkosti KT. Je to opravdu parádní stoupání, v serpentinách je
krásně vidět o „patro výše či níže“ na
další závodníky, škoda jen neukázněných doprovodných
vozů, které se snaží převalit se přes nás. Rozmláceným
sjezdem za Velkou Stříteží (35.km), který je navíc ještě
okořeněn naplaveným štěrkem sjíždím do Horního
Bradla (39.km) a začínáme stoupat k Modletínu (41.km), jedeme
pohromadě asi v 10-ti členném balíku, který neúnavně tahá
BM s KT, já se držím v zadních pozicích, výjimkou je pouze jeden
menší sjezd, který dobře znám z jarního tréninku a tak
šlapu naplno a v následném protikopci se dostávám na
čelo, což hodnotí BM slovy: „Dnes ti to lásko
šlape...“. Bohužel
ve sjezdu do Malče (48.km) trochu ztrácím, ale naštěstí je
dole stopka a ostrá pravá a tak se chytám konce balíku a v následující
poklidnější pasáži cucám gel v předtuše asi
nejprudšího brdku na trase - Kaménky. BM zase nikoho nešetří a
strojovým tempem začíná v Jeřišně (51.km) ukrajovat
první metry z náročného stoupání. Kupodivu se mi daří
držet se žluté gumy zadního BM kola a tak jsme coby dup
v Podhořicích (53.km), kde se po krátké rovince začíná
silnička nepříjemně zvedat k vrcholovému bodu Kaménky,
asfalt ještě zcela neoschl a tak je sjízdná pouze levá část
pravotočivé zatáčky, je to tu jako tradičně obsypáno
fandícími diváky, kterých se ptám: “Kdo to tu pokropil ?“. Jsme
nahoře, jedu bok po boku s KT a BM, kterým není zrovna moc do
řeči a tak je díky svým lehčím převodům
obšťastňuji svými nejapnými otázkami. Sjíždíme
se zase dohromady s dalšími borci a pravidelným střídáním
směřujeme k prvnímu bufetu, cítím v sobě parádní
pocit ... vše funguje tak jak má. Před Sečí se domlouvám
s KT a BM, že na bufetu zastavíme a doplníme pití.
Přijíždíme na bufet (60.km), obsluha je připravena přímo
u silnice, že nám jen hodí naplněný bidon či banán,
zvyklá, že blízko čela závodu se nezastavuje a opravdu, lidi
z našeho balíku jen přibrzďují a pokračují dál
a s nimi i KT a BM, jsem v šoku, takhle mě
podtrhnout ... zůstal jsem osamocen stát ... ale moji spolubojovníci
naštěstí po chvíli též zastavují a vracejí se zpět. Od
obsluhy se překvapivě dozvídám, že máme ztrátu na čelo
asi 5 min., průměrnou okolo 32 km/hod., a tak si jen s hrůzou
říkám, jak dlouho to ještě vydržím ? Po
kratičkém občerstvení se přiřítí další balík, do
kterého se již přicucáváme a přes hráz Sečské
přehrady stoupáme k Proseči (65.km). V Prosíčce
leží na silnici ošetřovaný borec a přichází další
rozflákaný sjezd do Bojanova (70.km). Na čelo naší skupinky se
dostal KT, který ve sjezdu získal menší náskok, který udržel
až do 77.km na vrchol dalšího nepříjemného stoupání na Krásné,
kde ho dojel, kdo jiný než, BM ještě s jedním borcem. Já
spolupracuji se závodníkem, kterému jsme dali přezdívku Armstrong - díky
jeho dresu a vybavení, přece jenom jsme v prudkém stoupání trochu
ztratili a tak se snažíme rozpohybovat balík, který se okolo nás
utvořil, ke sjetí trojice uprchlíků. Daří se nám to ale
až ve sjezdu před Nasavrky (84.km), kde se postupně formuje
velmi silná skupina, ve které se i díky větru jede okolo 50 km/hod.
až do Dřeveše (94.km). Cestou si začíná KT
stěžovat na „kolínko“, a tak mu s BM radíme, ať dá
raději střední trasu ... A
jsou tu proslulé „Holetíny“, asi 6-ti kilometrové táhlé stoupání
nekonečnými vesnicemi, BM se zase cpe na čelo
a většinu odtáhne rychlostí kolem 20 km/hod., já plápolám
vzadu na chvostu, občas naberu i menší ztrátu, kterou ale
naštěstí s vypětím všech sil sjíždím, KT se
trápí a odpadá.... Konečně železniční viadukt, neklamné
to znamení konce soužení, ale přichází větrná rovina, kde se
to zase parádně rozjíždí, já se chci udržet alespoň do
bufetu a tak dřu na krev. BM se ptá: „Kde je KT ?“,
odpovídám „Odpadl ...“ a BM na to: „No paráda ...“...
jo jo je to závod. Kladno
(106.km) - odbočka z hlavní silnice a zase stoupání, ve kterém
mě před rokem dojel Honza s BM, blízkost bufetu mě
už nevyhecuje k tomu, abych se udržel balíku a odpadám, dávám
tubu, banán a dopíjím bidon. Bufet Kameničky (111.km), zastavuji a ztěžka
sesedám z kola, BM dopíjí lahváče, přijíždí KT a
sděluje nám, že bolest povolila a že jede dlouhou - je to
statečný bojovník. BM jde na malou, křičím: „Počkej
na nás, já jdu taky“, dojíždím ho, zastavuji, ale BM odjíždí
se slovy: „Já bych ztuhnul, vy mě dojedete...“.
Společně s KT čůráme, a pak mě KT
rozhýbává k většímu tempu, schován za ním trpím a
rozjíždím ztuhlé nohy. Dělení tras, většina odbočuje
doprava na střední, my doleva na dlouhou, dojíždíme ještě
jednoho borce s blatníkem a ve Svratce (119.km) konečně i BM. Ale
je tu další nevinné stoupání, BM nastupuje, což borec
s blatníkem glosuje hláškou: „Dal pivo a teď jede jak
magor“. Mě začíná v pravé noze naskakovat první
křeč. A je to tady, pomyslím si, jdu ze sedla ... křeč
povoluje ... snad to bude lepší, ale to ještě netuším,
že dalších 110 km budu většinu kopců jezdit na
stojáka ... Začíná
se lámat chleba, sjezd do Krouna (126.km) už se mi nešlape lehce,
BM a KT ujíždí a v hlavě se mi začínají honit
myšlenky, jestli vůbec dojedu, co jsem zanedbal, vždyť
jsem vypil 3 litry ionťáku, 2 magnesia, snědl 2 tuby ...
teď s odstupem času musím sportovně uznat, že to
oběma chlapcům jezdí lépe, tempo, které jsme na Kameničky
drželi (průměr přes 31 km/hod.) bylo pro mě moc
vysoké, mám na ně též ztrátu
cca 2 000 km najetých v této sezóně a to se musí někde
projevit. Najíždíme
znovu na hlavní silnici Hlinsko - Polička a přichází další
pekelné stoupání na Velké Paseky (134.km), vysvitlo slunce, je vedro, silnice
se rozšířila na dva pruhy, je vidět až na vrchol stoupání
a mě to vůbec nejede, křeče začínají naskakovat i do
levé nohy ... plazím se k horizontu a v následném sjezdu už
nešlapu, jen se vezu a střádám síly do další části
tohoto maratónu. Ve stoupání do sedla pod Luckým vrchem (140.km) mě
dojíždí závodník, který mi nabízí spolupráci, já odpovídám: „Rád
bych jel s tebou, když se tě udržím ...“ Stále
vstávám díky nabíhajícím křečím ze sedla a honím ideální
převody. Konečně rychlý sjezd do vesničky Telecí
(144.km), najíždím si letošní maximálku z kopce, aspoň,
že se ve sjezdech a po rovině šlape dobře,
křeče se nedostavují ... Je
tu nádherná okolní krajina a já začínám najíždět na svoji
tréninkovou půdu, stoupání z Borovnice (148.km) do Daňkovic
(153.km) jsem si dával letos i na MTB v 5-ti centimetrové vrstvě
sněhu, teď se mi to zdá ještě obtížnější,
zkřečované nohy odmítají poslušnost, předjíždí
mě dva borci, jedu nejlehčími převody kolem 10 km/hod.,
více to prostě nejde, hrozně mě to štve ... tak jsem se
sem těšil ... Ke všemu se ještě ze severu blíží
zlověstné mraky a za Daňkovicemi to začíná ... ne to není
déšť, to jsou kýble vody, které se vylévají na zem. Rázem je
silnice změněna v souvislou vodní plochu, kolo absolutně
nebrzdí, naštěstí sjezd na hlavní silnici ve Sněžném
(155.km) je ohlídán obětavými pořadateli a tak společně
s dalším borcem, který mě dojel, bez větších
problémů s předností v jízdě sjíždíme
k Líšné (160.km). Stále na nás dopadají proudy vody, jako kdyby se
nahoře protrhla nějaká přehrada, s největší
opatrností projíždíme zatáčky, teplota klesla, prsty jsou
prokřehlé a chvílemi odmítají poslušnost při řazení a
brždění, na druhou stranu mě paradoxně průtrž
osvěžuje a dodává nové síly a tak se pomalu šineme do
Jimramova (167.km), kde je umístěn bufet. Přestává pršet a já
se s radostí vrhám na vynikající domácí koláčky a zapíjím je Kofolou,
připadám si už jako v cíli a přitom přede mnou
ještě přes 60 km s nepěknými „houpáky“. Hned
první
12% je připraven po výjezdu z Jimramova, lebedím si ve svých
lehkých převodech a stoupám vzhůru, další
pikantní je před Věcovem (171.km), no a závěrečný
„prďák“ na Koníkov (175.km) už mě dostává do
pěkného varu, stále chodím ze sedla a průměrná klesá,
předjíždí mě postarší borec. Před vyhlášeným
sjezdem do Pohledce (181.km), kde si Honza i BM najeli svoje maximálky
z kopce, se laviny vody z mraků začínají znovu
spouštět, a tak silou vůle přijíždím do Nového
Města na Moravě (184.km) a změněnou trasou oproti loňsku
najíždím za stálé průtrže na hlavní silnici a okolo pumpy
přes železniční trať a pak zpátky na odbočku ke
Skihotelu. Dojíždí mě další dva frajeři, jeden jede na
starém favoritovi v teniskách bez klipsen, druhý má dres CKKV, chytám se
jich a dávám si za cíl vyjet společně s nimi na Tři
Studně. Voda nahazuje, jsou to vodní lázně, ale bohužel za
Skihotelem odpadám, křeče se znovu ozývají, musím na stojáka a to
na jejich tempo nestačí. Stále si kontroluji čas
a začínám propadat beznaději, že to nestihnu podle
časového plánu. Vlachovice
(187.km) - bufet, na kterém mě očekává neobyčejná vzpruha -
doprovodný tým. Zastavuji, objímám se s nimi a dozvídám se od Katky,
že mám na BM ztrátu 15 min a na KT 8 min., no to jsem ani ve snu
nečekal, počítal jsem s více jak 30 minutami. Nabízí mi, že
mě odvezou už do cíle, ale já kategoricky odmítám, to už musím
dojet, vždyť mi zbývá „pouhých“ 45 km. Nasedám na kolo
a doplněné vnitřní síly začínají roztáčet pedály do
rychlejší frekvence, zdá se mi, že jedu jako vítr a k tomu
ještě i déšť ustal. Přijíždím do
Žďáru nad Sázavou (200.km) a pokračuji změněnou
trasou oproti loňsku na Sázavu (206.km), vzpomínám, jak jsme zde letos
v protisměru jeli s BM, teď jedu stále osamocen, jen
doprovodný vůz mě svým troubením povzbuzuje, projíždím Velkou
Losenicí (211.km), kde musím zastavit na „malou“,
přijíždí dva borci, kterých se chytám a začínáme to
ještě trochu točit. Jsem mile překvapen, když se
jich udržím v „nehezkém stoupání“ před Vepřovou
(214.km), bufet projíždíme, dokonce se nenechám zahanbit a
pravidelně střídám, křeče trochu povolily, ale stále
bohužel musím jet co nejlehčí převody a chodit ze sedla,
když se profil začíná maličko zvedat. Vstupuje
do mě ta maratónská předcílová euforie, pocit, který zažívám
při dojezdech dlouhého Krále, Beskyda, Rampušáka a tento rok
konečně i dlouhé Vysočiny. Pocit, který se asi nikde jinde
nedá zažít a kvůli němuž stojí za to jezdit na tom
nejkrásnějším dopravním prostředku. A díky této euforii jedu
bez většího úsilí a ani necítím, že mám za sebou 225 km
a z toho málem 100 km dlouhou zkřečovanou jízdu na samotku ... Začínáme
dojíždět osamělé bojovníky, kostkový sjezd
v Havlíčkově Borové (226.km) pálím bez použití brzd,
následný kopec vyletíme nahoru, stále jedeme v pěkné skupince,
najíždíme na hlavní silnici před Ždírcem, dojíždíme
další dva borce, střídáme, kruhový objezd, auta zastavují a dávají
nám přednost, sápu se na čelo, vím sice, že se lépe útočí
zezadu, ale dnes si věřím, naštěstí se do
závěrečného spurtu se mnou pouští pouze jeden z Miko
Cycles, kolo rozkývávám z posledních sil a za aplausu fandících
Šlapek projíždím cílem a myslím si, že jsem ve spurtu
vyhrál. Až ve výsledkové listině zjišťuji, že jsem o
2 setinky prohrál ... (asi měl levou nohu s čipem
našláplou vpředu, kdežto moje zaostávala vzadu ... no nic
další zkušenost) Podívám
se na výsledný čas a nevěřím svým očím, vždyť
jsem to ještě zajel lépe než jsem si naplánoval a ztráta na KT
a BM zase není tak velká, jak jsem podle průběhu závodu
očekával. Kdyby jsem neměl křeče, kdyby jsem měl o
trochu více najeto, kdyby se jich udržel v tom, pro mě,
rozhodujícím kopci ... ale to jsou jen kdyby ... prostě dnes byli kluci
lepší a nezbývá než jim pogratulovat. údaje
z cyklocomputeru: 233,75 km, 8:29:53 hod, průměr 27,50 km/hod, max.
72,7 km/hod., tep průměr 153, max 194 Pár mých postřehů o
členech Bigmig
jel opravdu skvěle, ve všech kopcích byl velmi aktivní,
neúnavně tahal celé skupinky, a zvláště Holetíny - to byl jeho
„Meisterstuck“ a prakticky celý závod byl v čele
Šlapek. Dokonale se připravil na svůj „srdcový
maratón“ a potvrdil svoje vedení ve „Šlapce2004“. Kotě
bojoval, dřel, pral se s nepřízní bolavého kolínka, ve
sjezdech a na rovinách dojížděl BM, ale v kopcích na něj
ztrácel, prokázal i většího týmového ducha, když mě
dotáhl před Svratkou k BM, ale na vítězství to tentokráte
nestačilo. Vláďa
podcenil přípravu a únava z nočních služeb si vybrala
daň v podobě bolesti hlavy a tak byl nucen absolvovat
„pouze“ střední trasu. Ale i tak gratulace ke zdolání
závodu. Šemík
mě trochu zklamal, celý rok se připravoval na nějaký dlouhý
maratón a když měl prokázat svoje schopnosti, tak to zabalil
z důvodu, že by jel posledních 100 km na samotku. Ale to jsme
jeli málem všichni, tam už to není moc o spolupráci, každý
jede svoje tempo a je zázrak, když se dá více lidí dohromady co si
vyhovují. Ale věřím mu, že příští rok se už do
toho pustí bez bázně a hany. Anděl
je stálicí na nebi ženské šlapkovské cyklistiky, zajela
výborně a ještě se o nás starala na Bílku jako o vlastní. Historický úspěch Vrcholem
všeho však bylo vyhlášení vítězů, které jsme
bohužel strávili v místní jídelně a až po návratu
k rozdávání tomboly nás Pavel Zach upozorňuje na to, že se
marně hledaly Vinohradské šlapky při dekorování
soutěže týmů na dlouhé trase. A MY JSME BYLI NA BEDNĚ !!!
A tak nám ta letošní Vysočina přinesla do historie Šlapek
stříbrným písmem zapsaný úspěch - 2.místo. A že jsme si
z tomboly odnesli co se dalo o tom už raději pomlčím. Celkově
hodnotím letošní Vysočinu z mého pohledu jako jeden z
nejúspěšnějších závodů co jsem kdy zajel.
Po dvou letech sbírání zkušeností, kdy jsem dojížděl
dlouhé maratóny většinou s uzavíracími vozy za zády, jsem se
díky bezvadné konkurenci ve Šlapkách vyšponoval k takové
průměrné rychlosti, o které si mi mohlo dříve jenom zdát.
Díky, díky všem Šlapkám, a na Vysočině
především BM a KT a věřím do budoucna, že to nebyl
pouhý výkřik do tmy ... Epilog Za
pět dní po závodu, kdy mě přestaly bolet zkřečované
nohy a já zase dostal chuť na kolo, mě to táhlo na místa činu.
Dal jsem si stoupání z Borovnice a před Daňkovicemi
přišel, jako už tradičně, déšť ... a tak
40 km nazpět do Bystřice jsem si znovu vychutnal se vším
všudy. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Je
po Vysočině. Nedopadlo to jak jsem původně chtěl,
ale i tak jsem celkem spokojený. Ale od začátku. Už
příprava mi nevyšla. Jezdil jsem sice dost, ale trasy pouze do 160
km. Všechny plány kolem 200 km, z různých důvodů
neklaply. Navíc poslední dva týdny před závodem zapomínám na kolo
úplně. Přeci jenom rodina má přednost, učím princeznu
plavat, procházky, atd.. Taky
plány ostatních mi zdolání dlouhé trasy dost komplikují. Kolíkáč,
Kotě i Bigmig do toho půjdou naplno už od začátku. Je
jasné, že mi dřív nebo později ujedou a Honza, se kterým bych
mohl dlouhou trasu ve snesitelném tempu ujet, vynechává Vysočinu
úplně. No říkám si nějak bude. Takže
jediné co vychází, je počasí. Vstali jsme do deštivého rána, je tak
15°C. Je jasné, že pařák dneska opravdu nehrozí. Škoda jen
toho silného větru, na rovinkách to bude pěkné maso. Na start jsme
vyjeli společně na kolech a v dobré náladě.
Déšť skoro ustává a všechno je parádní. Naprosto komický mi
přišel moment pár minut před startem. Pořadatel hlásí ani
nevím kolik minut do začátku a znovu se rozprší. Co rozprší,
prostě slejvák. Nebylo možné se nesmát. Stojíme teda na startu,
pořadatel odpočítává minuty, prší nám na hlavy a
vyrážíme. Zezačátku
to bylo dost nervózní, brzdy v tom dešti vůbec nebrzdili, jelo
se dost natěsno, všichni se tlačili dopředu, no
občas to bylo dost o držku. Jel jsem jako blázen, rozhodně
rychleji než jsem plánoval, tep pořád nad 170, ostatní Šlapky
jsou někde v háji. Nemám odvahu, se ohlédnout dozadu, přede mnou je
tolik cyklistů, že jsem určitě poslední. Je mi jasné,
že tímhle tempem dlouhou trasu ujet nemůžu a nemám odvahu
zpomalit. Když si všechny nechám ujet, těžko si pak najdu
vhodnou skupinu a pojedu to celý sám. I
přes veškerou snahu za Českou Bělou odpadám
z balíku a bojuji sám. Zvolňuji a k mému překvapení
mě předjíždí celkem dost cyklistů, samé oholené lýtka,
nabušení borci. Tak to jsem asi poslední nejel, jen by to chtělo
spíš nějaké turisty. Zavěsil jsem se za jednu skupinu asi 5
borců a snažím se jich udržet. Celkem to jde, ale o spolupráci
nemůže být řeč. Za
Chotěboří začínáme stoupat, serpentiny v lese. Říkám
si, to budou ty Barovice, fajn kopec. Skupina se trhá, celkem lehce se mi
daří držet na čele skupiny. Nahoře zjišťuji,
že jsme jen tři, ostatní odpadli. K mé smůle jeden zastavil
a čeká asi na pomalejšího kamaráda a druhý, ke kterému se
přidávám, to rozjel vysoce nad mé možnosti a během chvíle
jsem ho už neviděl. Takže jsem opět sám. Po
pár kilometrech v pozvolném stoupání proti větru se ohlídnu a
pánové, které jsem ztratil v Barovicích, se za mnou v pohodě vezou.
No to je paráda, střídat se jim moc nechce, tak makám. Těsně
před vrcholem zrychlují a už jim zase koukám na záda. Jedu zase co
to dá, není to ideální skupina, ale alespoň něco. Nechápu,
všichni teď jedou jako by bylo tak dva kilometry před cílem,
skupina je roztrhaná, každý se snaží ujet. Jedu poslední a moc
mě to nebaví, jaký je to rozdíl proti Rampušáku. Naštěstí
je tu stoupání, na které mě upozorňoval Bigmig, začíná
nevinně, ale ta stojka v závěru, to jsem ještě
nezažil. Na silničním kole, aby mě podkluzovalo
v záběru zadní kolo, to je něco. Naštěstí mám
vyprošťovák 39/30, mrsknu ho tam a v pohodě to
v sedě vyjíždím. Pár lidí kolem mě jde pěšky.
Nahoře jsme zase jen dva a zase možného parťáka ztrácím, je to
na pytel. Jedu dál sám až do prvního bufetu, ihned se na mě vrhají pořadatelé, je to paráda,
kolem mě takových dobrot. Moc se nezdržuji, beru jen dva banány,
doplňuji ionťák, s lítostí kouknu na zákusky, koblížky a
různé koláčky a vyrážím dál. Za jízdy polykám banán a stíhám
borce přede mnou. Na začátku stoupání ho dojíždím, ale je
na mě moc rychlý, mám ho sice stále na dohled, ale jedu zase sám. A to už
se nezměnilo. Ve
stoupání na Krásné přemýšlím co dál, avg mám těsně pod
28km/h, celkem mi to jede, krize žádná, ale je mi jasné, že pokud
chci jet dlouhou musím zvolnit, to se mi ale moc nechce. Prostě nevím.
Nakonec se rozhoduji, pokud nenajdu rozumného parťáka pojedu
střední. A tak míjím jeden kopec za druhým, snažím se udržet
průměrnou rychlost, občas někoho dojedu, vesměs jsou
to odpadlíci, co ten začátek přepálili ještě víc než
já. Jedou po rovinkách tak 25km/h. Ani se nesnaží se mě chytit.
Před druhým bufetem mě předjíždí nějaká dvojice,
chytám se a vezu se s nimi ten kousek k dalším dobrotám.
Tentokrát si dopřávám víc, meloun do pusy, dvě tyčinky,
banán do kapsy, ještě ionťák a vyrážím. Opět sám, je
rozhodnuto, stáčím to na střední. Říkám si, alespoň
ještě zvednu průměr. Po pár kilometrech mě opět
dojíždí již známá dvojice. Nějak mě zaskočili,
poodjeli mi asi o 10m a nemůžu je dojet. Dostali jsme se na
poslední rovinatý úsek, pekelný protivítr mi naprosto ničí veškeré
plány. Nejen, že se mi dvojice každým šlápnutím vzdaluje,
ještě mi rychle ubývá sil. Takový konec jsem nečekal,
žádný pohodový dojezd, teď přímo trpím, peru se
z větrem a jsem rád, že jsem nejel tu dlouhou. Dojíždím
do cíle utahaný v čase 5:17:49, průměr v sedle 27,4km/h
a průměrný tep 155. Dneska
to rozhodně nebylo lehké, o to víc obdivuji výkon Bigmiga, Kotěho a
Kolíkáče. Předpokládal jsem, že se jich udržím tak 50 km.
Ve skutečnosti mi zmizli hned při startu a už jsem je
nezahlédl. A časy které zajeli, to vůbec nemá smysl komentovat.
Pánové tohle je hukot, ale nemyslete si, že boj s váma vzdávám. Zatím na
vás nemám, ale za pár let, sakra…. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Moje bolavá
Vysočina. Pátek-Semík mě
naložil před domem cesta ubíhá v pohodě.Příjezd k
Bigmigum-Andělum je krásně dovršen i dojezdem Kotěho a
podávání Andělsky dobré-VELICE DOBRé-večeře kde jsem neodmítl
mnou doma zatracované houskové knedlíky.Večer se jedem provětrat a
zaregistrovat vyjíždka probíha skvěle a tak nic netušíc si
večer dávám pivínko na povzbuzení do závodu sice už blekotám asi ta
unava se nemilosrdně hlasí. Raní stáváni je skoro bez problému
potřebuju kofein, ale nechci zdržovat snad se ta hlava uklidní.
Před starem to vypadá na explozi lebky nenechávam nas obě nic znát
přece to nevzdám vypadalo by to jako že se Vlk bojí pááárrr
kkaappeekk, které na nás se zřitily i přesto je od startován o tak
jdem do toho zachvíly přes vodu na brejlích si nevidím napřední
kolo tak zpomaluju hlava mi stejně nedovolí vyší rychlost. Potkávám
se z Andělem má problém z brzdama tak se chci podívat chtěl bych
pomoc ale sám nemám nahradní lanka (zjištuji večer) tak se
rozjíždím a jedu přežívat další km. První bufet
konečně, dožaduju se kafe, ale je mi nabídnutá slivovice
zajinejch okolností bych ji vzal, ted né to bych nepřežil. Caj ten
neodmítám aspon neco je to lepší než kopanec. Sedám si na kolo
odjíždím po několika snad km možná i metru zastavuji hlava se
rozhodla že čajem ji neoblafnu a dává to dost najevo. Cesta k
dalšímu bufetu se rozplývá ve vodě začiná pršet jakoby
toho nebylo už dost. Druhé občerstvení tady se zastavuji skoro vo
stoly dozvídám se že přede mnou je rozdělení tratě, tak
at radši jedu kratší tu mám šanci přežít rozhodnutí
je jasné na rozcestí se automaticky stáčím doprava a opět prší
to je počasi nezaprší a nezaprší tentokrat mě zprška
zahnala schovat se v zastávce hlava bolí a tak se radši odebírám do
přestavajícího deště at to už mám zasebou tu děsnou
prohru. Dohání mě smíšená dvojice tak se zanima vezu jedem
přes třicet a jsem rád že se držím začíná pršet
to snad né rychlost je stále stejná voda kolem nás střiká do
širokého okolí, ale cítím že se cíl blíží tak šlapu co to
dá. Do cíle přijíždím za sluníčka asi je zvědavé jak
vypadá rezignovaný Vlk. potkávám se se Semíkem nemužu ani promluvit je
vidět jak je spokojen se svím dojezdem ja mu to přeju
přiště si mužem spolu za zavodit na střední trati.
To je tak vše co si pamatuji z tratě.Tady nesmím zapomenout
poděkovat za tak skvělé zazemí, které nám posktly Anděl a
Bigmig,už ted se těším na příští rok z pozdravem
VLK. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
6 Historie 6 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
