Vysočina Road

14.08.2004

 

účastníci:

Berka Vladimír -Vlk- Vláďa

Hrubešová Anděla - Anděl

Hrubeš Petr - Bigmig

Říha Miroslav - Šemík

Sýkora Robert - Kolíkáč

Šimek Michael - Kotě

 

doprovodný tým:

Sýkorová Kateřina - „Káťa“ s dcerou Veronikou

Hrubeš František a Hrubeš Jéňa

Maminka Bigmiga

Kříž Jiří a Křížová Ludmila

 

Co nás čekalo: mapka

dlouhá: 235 km / převýšení 3077 m

střední: 142 km / převýšení 1820 m

krátká: 88 km / převýšení 1130 m

 

 

Komentáře účastníků:

 

Bigmig

Je to neuvěřitelné, ale loni jsem si myslel, že ten loňský ročník byl perfektní a nádherný a že ho těžko může něco překonat. Letos si myslím, že letošní ročník byl ještě lepší, excelentnější a že ho těžko může něco překonat.

 

No, tak to jen tak na úvod. Velké zklamání ale přišlo asi tři neděle před závodem, když jsem se dozvěděl, že Honza nejede a tedy spolu neoslavíme můj rok účinkování ve Šlapkách.

Vysočina je pro mě každoročně vrchol sezóny a nezměnilo se na tom za ten rok vůbec nic. Domácím prostředí je zkrátka jen jedno. Na závod jsem se pečlivě (skoro měsíc) připravoval a najezdil jsem od Beskydu další velkou porci km. Tedy hlavně jsem nechtěl nic podcenit. To se zde může vymstít. Konkurence taky nespí a jde mi po krku J. Počasí bylo před závodem nádherné. Teploučko, žádný déšť, takže ani podle předpovědi nic nenasvědčovalo, že by snad mělo být jinak.

 

Čtvrtek

Přesouváme se s Andělem (A) a dětmi na Bílek a připravujeme ubytování pro Šlapky. Vše probíhá podle plánu.

 

Pátek

Po dopoledním nákupu v Chotěboři již netrpělivě očekáváme šlapkovský průvod. Kolíkáč (Ko) se ozývá okolo 16. hodiny a v 16:30 je už téměř celá posádka na místě. Kotě (Kt) si ještě trochu zazabloudil. Po počáteční pokoukávání a rozkoukávání si dáváme k večeři A gulášek a pak hned na registraci. 6,5km cesty na registraci někteří borci, zejména Vláďa berou jako časovku, ale sranda musí být. Cestou zpět to s taškami už tak snadné není J. Večer jdeme ještě doplnit hladinu B vitaminů (někteří i jiných) do hospody na zastávce. Za zmínku stojí zkouška černého piva před závodem. Za sebe mohu říct, že to na funkci nemělo zásadní vliv. Myslím tedy na funkci cyklisty při závodě.

Atmosféra v týmu je bojovná. Je vidět, že se všichni moc těší na zítřek a hlavně já, Ko i Kt máme formu, takže není předem jasné, kdo bude vítězem. Vzájemně se hecujeme. Cítím se v pohodě, i když vím že roli favorita asi těžko zapřu, protože mám trasu už jednou ujetou a znám jí za 4 roky už dokonale. No uvidíme zítra.

 

Sobota

Ráno vstáváme už v 6.00. Pomalu se probouzím, sluníčko nesvítí, naopak prší, nic mě nebolí, vypadá to dobře. Zjišťuji že nestíhám holení, přípravu, nic. Nakonec si jakžtakž sedám na kolo. Na start míříme v pláštěnkách a nevypadá to na nějaké velké sucho. Před startem, kdy už jsme stáli zařazeni, nás pokropila dost prudká sprcha a předurčila tak, v čí režii bude dnešní závod. Oranžové dresy Šlapek vzbuzují u mnohých údiv i posměch zároveň, ale hlavně, že se o nás ví. Vo tom to je.

Přemýšlím, zda zvolit variantu s pláštěnkou a pak se rozhoduji, že raději pojedu bez ní. V kopci by mi bylo horko. Toto se ukazuje jako jedno z klíčových rozhodnutí, protože ač jsem měl na sobě všechno promočené, tak mi bylo chvílemi takové horko, že jsem musel rozepínat dres.

 

Start 7:59

Hned od začátku je to maso. Rozvodněná silnice vede k opatrnosti, nicméně se jede rychle. Snažím se držet čela a daří se mi to. Neustálé brždění a zase zrychlování je nebezpečné. Déšť pozvolna ustává, ale vody je na silnici pořád dost. Ko a Kt se drží blízko mě. Tempo je tak rychlé, že v podstatě není čas na jídlo i pití. Voda, nevoda, je to závod, jak má být. Před Chotěboří nastupuje Kt. Cítí kopce, tak se snaží poodjet. Rovinky mu sedí a je na nich i na vodě jako doma. Já jedu raději na jistotu. V Chotěboři mi ujíždí i Ko a začínám mít trochu obavy, abych si je nenechal moc ujet. J.

První kopec - Barovice. V tomhle kopci se většinou pozná, jak na tom kdo je. Předjel jsem Ko těsně před Lhůtou a Kt je už nadohled, takže to vypadá dobře. Stoupání mi vysloveně sedlo. Udělal jsem si malý náskoček a překvapilo mě, že čelo je stále na dohled. Ve sjezdu do Horního Bradla mě samozřejmě ujeli, ale raději jsem se soustředil na špatný povrch silnice, než na rychlost.

Postupně se zase sjíždíme a v Malči máme ztrátu jen 2min. dokázal jsem se udržet Kt ve sjezdu, což mě dost pozvedlo náladu.

Další zkouška přišla na 54 km, kde je slavný stoupák Kaménka. Tady to normálně nejde v sedě, ale vlhký povrch zvedá přední kolo, tak jsem musel zůstat sedět i zde. Nepřekvapilo mě, že to nebylo až tak náročné jako Všemína ale svojí váhu tenhle brd stále má. Kopec má jako vždy hodně diváku, tak to dodává euforii.

Hned, jak jsem se rozjel na rovince, tak se za mnou začal tlačit Kt a táhl celou skupinku do Seče. Tam jsme s Kt trochu kufrovali na bufetu, až si Ko myslel, že mu chceme ujet J, ale sranda musí být i ve vypjatých chvílích. Nabral jsem banány a snědl koláč a už jedem dál. Ve stoupání dojíždíme skupinku, která nás mezitím na bufetu předehnala a je vidět, že je tam většina, co jedou krátkou. Alespoň se můžu trochu na jíst. Do kopce se to jí lépe, protože se to tak nevalí.

Po svačině nabádám Kt, ať předjedeme celý balík, protože z Prosíčky dolů je rozbitá silnice a kdo je vepředu má výhodu. Kt to pochopil a ve sjezdu mi ujel. Ko byl někde za mnou, takže na honičku to nebylo. V klidu ho nechávám poodjet, protože přijde stoupání na Krásný. Tam společně s borcem od Mamuta Miko-cycles ukrajujeme pomalu Ktho náskok. Ten se po každém šlápnutí nervózně poohlíží, kdy už ho dojedeme, ale nechávám ho vycukat a přibližuji se jen pomalu, protože se Miko-cycles jen veze.

Při vjezdu do Nasavrk jsme se všichni včetně Ko sjeli. Vytvořili jsme takovou 10tičlenou skupinu. Přišla trochu oddychová pasáž na Ležáky. Slunce začalo dokonce občas i vylézat a pak ve stoupání do Hlinska to bylo znát. Občas jsem měl pocit, že usychám. Točíme to točíme, až jeden cyklista vedle prasknul plochý drát podobného typu, na kterém jezdím. Pěkně mě orosilo, co kdyby se to stalo taky mě, ale už se spíš soustředím na Holetíny.

V čele s Armstrongem jsme vytvořili vláček a občas se i vystřídáme. Nikomu dalšímu se dopředu moc nechce a když ano, tak nás brzdí. V tempu dáváme i další kopec za Dědovou. Tam se na chvíli ztratil Kt a Ko nabírá též menší manko.

Bufet v Kameničkách. Tradičně si zde dávám dobře vychlazeného Rychtáře, ale horko dnes není, tak tolik nezasyčel. Do toho koláčky, banány a tyčinky, ty mi dnes nějak zvlášť chutnají. Celkem jsem jich spořádal 9.

„Já pojedu napřed, ty mě doženeš“ volám na Ko a pomalu odjíždím sám na Svratku. Šetřím tak síly do kopců, protože na rovině nemám šanci se Kt a Ko udržet bez vyšší fyzické námahy. Takhle mě dojíždějí těsně před kopcem za Svratkou a to mě vyhovuje. Kt se po problémech s kolenem bezvadně rozjel a naopak Ko začíná trochu ztrácet.

Teď se konečně začínám rozjíždět i já. Druhá polovina mi sedí víc. Je těžší, než ta první. Přijíždím na hlavní silnici do Svitav a Kt mě akorát předjíždí. Po chvíli ho začínám dojíždět. a Ko je za námi také. Netuším však, že má křeče. Ve stoupání na Pustou Kamenici jsme se rozjeli. Poodjíždím do Borové, kde mě Kt zase dojel. Tímto stylem jedeme dále. Setkáváme se s Kt vždy jen pod kopci. Ko už nabral rozhodující ztrátu.

Přichází jedno z nejtěžších stoupání z Borovnice na Javorek. Cítím obrovskou pohodu. Tělo zatím pracuje jak má. Kt nahoře nevidím, zato jsem dojel jednoho borce ve žlutozeleném dresu, který potřebuje rozproudit. Jedeme spolu a v kopcích mi stačí. Ze Sněžného následuje mírné klesání do Jimramova po velmi špatné silnici. Začíná zase krápat. Krápání se však rychle mění v průtrž mračen. Neuvěřitelné! Provazy vody padají z nebe a vytvářejí  ze silnice málo prostupnou řeku. Jízda je stále nebezpečnější a nebezpečnější, ale my jedem skoro furt přes 40km/h. Prudký liják neustává a brodíme se až do Jimramova.

Jimramov bufet. Žádám si další pivo. Ani ho nevypiju celý. Moc se nezdržuju, protože nechci vychladnout. Kt mě kupodivu nedojel a kluk v žlutozeleném mě dává najevo, že zvolní ať jedu. Najednou dojíždím asi tři lidi, ale na spolupráci to není. Radši si frčím svým tempem.

Cesta z Jimramova do Nového Města není rozhodně nic odpočinkového. Několik kopců mě zase donutilo vstát. Rekord v maximální rychlosti tentokrát nepadl, protože fouká protivítr. Tady se láme chleba. Na chvíli vylézá slunce, ale do Nového Města už se ženou další mraky.

Následuje poslední náročné stoupání na Tři Studně. Zase ty provazy vody. Proč ? Do toho ještě protivítr. Na bufetu jsem si vychutnával Rychtáře přímo od pořadatele (protože nikdo nemohl najít basu) a dávám si ještě makový koláček. Potkávám Katku a ta mě natáčí na digifoťák. Přestalo pršet. Do Žďáru je to už relativně lehké. Tam nás taky překvapuje objížďka, kterou jsme se dozvěděli těsně před závodem, že jedeme na Sázavu a Velkou Losenici. Jedu městem - ulicemi na hlavní silnicí na HB. Zase začíná lejt jako z konve. Před Sázavou mě na chvíli zastavil traktor, který zablokoval silnici. Před Velkou Losenicí mě dojíždí mladý kluk z Domažlic, který má dost sil a rozjíždí to. Povedlo se mi ho udržet, tak si trochu zvedám průměrnou. Zvlášť stoupání do Vepřové je nečekané a ve dvou je to paráda. Na bufetu ve Vepřové nestavíme.

Posledních 35 km už je sranda. Ve sjezdu k Modlíkovu mě bohužel borec ujel a protože je dobrý i ve stoupání, tak mi zmizel nadobro. Za zmínku ještě stojí nepříjemný sjezd v Havlíčkově Borové po kostkách, který naštěstí jedu na sucho. Příjezd do cíle mě ještě vybičuje ke zrychlení, protože od Borové se za mnou někdo žene.

 

Cíl 16:25

Konečně to mám za sebou. Jsem zmrzlý jak eskymák a těším se do sprchy. Ještě čekám na Kt a Ko, abychom se společně vyfotili a vyrážíme do sprch. Nahřejvám studená kolena snad půl hodiny. Byl to dnes určitě nejnáročnější den v sedle v mém životě, ale o to krásnější, že jsem to zvládnul.

Společně s ostatníma Šlapkami vyrážíme na večeři, kde jsou jako zákusek Linecká kolečka s emblémem 10, jako jubilejního desátého ročníku Vysočiny.

Tím tento den v žádném případě nekončí. Pikantním závěrem, pro nás se to stává již tradicí, je tombola. Přicházíme trochu pozdě a nečekaně se dozvídáme ohromnou, snad největší novinu v historii Šlapek, že jsme měli stát na bedně za II. místo v kategorii družstev. Snažíme se to napravit a Anděl nás v euforii vyžene na bednu všechny J. Obdrželi jsme dary od hlavního sponzora družstev pivovaru Rychtář.

Tombola stála to za to. Šemík s Kotětem pobrali skleněné upomínkové předměty, na mě vyšel značkový klobouček. Anděl taky nepřišel zkrátka a Kolíkáč měl samozřejmě pořád málo toho piva, tak přivezl domů tři malé basičky Rychtáře. Večer při opékání klobásek se nám výhra náramně hodila, a jedna z bas skoro padla J.

Co dodat závěrem? Snad jen. že to byl úžasný den na který budu určitě rád dlouho vzpomínat.

 

 

Kolíkáč

Vysočina - tento závod ve mě již od začátku sezóny vzbuzoval úctu, jelikož v minulém roce mě pořádně vytrestal za to, že jsem ho chtěl pokořit ne zcela zdravotně v pořádku. Vzbuzoval ve mě ale i zároveň vzrušení a výzvu, chtěl jsem pořádně potrápit Bigmiga (dále jen BM) na jeho domácí půdě, i když pro mě je to už skoro taky domácí hrouda, jezdím na Vysočinu již 10 let a většinu brdků, hlavně okolo Jimramova, znám nazpaměť. Díky minulému roku a letošní tréninkové vyjížďce mám celou trasu v hlavě a přehrával jsme si jí i při čtvrtečním tréninku na válcích ...

 

Pátek

Společnou autojízdou se Šemíkovou limuzínou, ve které jede i Vláďa zvládáme neplánovanou objížďku před Kolínem, okolo 15,30 hod. nakupujeme v Chotěboři poslední zásoby a po 16,00 hod. nás už vítá Bílek - dočasný to náš domov. Po 17,00 přijíždí Kotě (dále jen KT) a tak již v plné sestavě ladíme formu širokou nabídkou lahvového piva a výborným guláškem od Anděla. Rozdávám ostatním Šlapkám následující časový plán, nad kterým se většina jen tiše usmívá, jakou že jsem to naplánoval průměrnou rychlost:

 

průměrná rychlost

27,00 km/hod

 

km

čas

hodina

Ždírec - start

0 km

0:00 hod

8:00 hod

Seč - bufet

60 km

2:13 hod

10:13 hod

Hlinsko

101 km

3:44 hod

11:44 hod

Kameničky - bufet

111 km

4:06 hod

12:06 hod

Sněžné

155 km

5:44 hod

13:44 hod

Jimramov - bufet

167 km

6:11 hod

14:11 hod

Nové Město

182 km

6:44 hod

14:44 hod

Vlachovice - bufet

187 km

6:55 hod

14:55 hod

Žďár nad Sázavou

200 km

7:24 hod

15:24 hod

Vepřová - bufet

214 km

7:55 hod

15:55 hod

Ždírec - cíl

235 km

8:42 hod

16:42 hod

 

Po slehnutí večeře, pohrání si s dětmi se oblékáme do cyklistického a razíme na prezentaci do nedalekého Ždírce. Rychlost jízdy moc nenasvědčuje tomu, že chceme zítra všichni ujet dlouhou, protože dupeme jak magoři. Po úspěšné registraci se přihlašujeme i do soutěže družstev, podaří se mi menší „fó pá“, když zahlásím jméno Miroslav Šemík. Jak to bylo prozíravé se přihlásit, zjišťujeme až po závodě.

Večer trávíme pod hvězdami na místní zahrádce u „šraněk“, mají výborného Rychtáře v rozsáhlé nabídce barev a stupňů, Anděl s Káťou zkouší i griotku s čokoládou. Večírek se ukončuje v přijatelných mezích, a tak nemusíme mít rozsvíceno při usínání.

 

Sobota

Po dobře zvládnuté noci, kdy jsem byl již v 03,33 hod. vyspán, bohaté snídani se navlékáme do antivodních věcí, protože jemně poprchává a obloha nenasvědčuje, že bude slunečný den. Ve Ždírci v 07,40 hod. ještě stále nikdo nestojí na startovní lajně, a tak zalézáme do školy a děláme poslední přípravy. Konečně se to začíná sjíždět, řadíme se do startovního balíku, který před 08,00 hod. vydatně pokropí přeháňka a naznačí o čem to asi dnes bude. Je to nádherné vidět zase více Šlapek pohromadě, oranžové dresy jen září v tom pošmourném ránu, všichni jsou nažhaveni a tak si přejeme navzájem hodně úspěchů.

Startovní výstřel, stejně jako minulý rok, je proveden přes éter v regionálním rádiu, stále prší a začínáme to valit k vysněnému cíli. Je to pěkně o hubu jet v takové mase lidí, silnice je naplněna vodou a většině borců brzdy nefungují tak jak by měly, voda stříká všude kolem, ale díky závodnické euforii vůbec necítím, že jsem promočen skrz naskrz. Stále se snažím držet na dohled KT a BM, kteří to hned od začátku perou hlava nehlava a drží se čela. Zatím se jede pohromadě, přece jenom déšť trochu zpomaluje jízdu valícího se balíku.

Za Chotěboří (21.km) ve sjezdu se to už začíná trhat, a to jak na obloze mraky, ze kterých přestává pršet, tak i na zemi v pelotonu, ujíždí mi KT, a BM už vůbec nevidím, začínám se pomalu loučit s tím, že se jich udržím alespoň do Seče. Jaké je však moje překvapení, když před Barovickým stoupáním (30.km) se zezadu ozve: „Lásko jsem s tebou...“ a on to BM, kterého jsem nevědomky předjel na náměstí v Chotěboři. Zavěšuji se za něj jako klíště a začínáme předjíždět vše co nám stojí v cestě a najednou máme před sebou i KT. To mě uspokojuje a tak neakceptuji BM stále ostré tempo a jedu v blízkosti KT. Je to opravdu parádní stoupání, v serpentinách je krásně vidět o „patro výše či níže“ na další závodníky, škoda jen neukázněných doprovodných vozů, které se snaží převalit se přes nás. Rozmláceným sjezdem za Velkou Stříteží (35.km), který je navíc ještě okořeněn naplaveným štěrkem sjíždím do Horního Bradla (39.km) a začínáme stoupat k Modletínu (41.km), jedeme pohromadě asi v 10-ti členném balíku, který neúnavně tahá BM s KT, já se držím v zadních pozicích, výjimkou je pouze jeden menší sjezd, který dobře znám z jarního tréninku a tak šlapu naplno a v následném protikopci se dostávám na čelo, což hodnotí BM slovy: „Dnes ti to lásko šlape...“.

Bohužel ve sjezdu do Malče (48.km) trochu ztrácím, ale naštěstí je dole stopka a ostrá pravá a tak se chytám konce balíku a v následující poklidnější pasáži cucám gel v předtuše asi nejprudšího brdku na trase - Kaménky. BM zase nikoho nešetří a strojovým tempem začíná v Jeřišně (51.km) ukrajovat první metry z náročného stoupání. Kupodivu se mi daří držet se žluté gumy zadního BM kola a tak jsme coby dup v Podhořicích (53.km), kde se po krátké rovince začíná silnička nepříjemně zvedat k vrcholovému bodu Kaménky, asfalt ještě zcela neoschl a tak je sjízdná pouze levá část pravotočivé zatáčky, je to tu jako tradičně obsypáno fandícími diváky, kterých se ptám: “Kdo to tu pokropil ?“. Jsme nahoře, jedu bok po boku s KT a BM, kterým není zrovna moc do řeči a tak je díky svým lehčím převodům obšťastňuji svými nejapnými otázkami.

Sjíždíme se zase dohromady s dalšími borci a pravidelným střídáním směřujeme k prvnímu bufetu, cítím v sobě parádní pocit ... vše funguje tak jak má. Před Sečí se domlouvám s KT a BM, že na bufetu zastavíme a doplníme pití. Přijíždíme na bufet (60.km), obsluha je připravena přímo u silnice, že nám jen hodí naplněný bidon či banán, zvyklá, že blízko čela závodu se nezastavuje a opravdu, lidi z našeho balíku jen přibrzďují a pokračují dál a s nimi i KT a BM, jsem v šoku, takhle mě podtrhnout ... zůstal jsem osamocen stát ... ale moji spolubojovníci naštěstí po chvíli též zastavují a vracejí se zpět. Od obsluhy se překvapivě dozvídám, že máme ztrátu na čelo asi 5 min., průměrnou okolo 32 km/hod., a tak si jen s hrůzou říkám, jak dlouho to ještě vydržím ?

Po kratičkém občerstvení se přiřítí další balík, do kterého se již přicucáváme a přes hráz Sečské přehrady stoupáme k Proseči (65.km). V Prosíčce leží na silnici ošetřovaný borec a přichází další rozflákaný sjezd do Bojanova (70.km). Na čelo naší skupinky se dostal KT, který ve sjezdu získal menší náskok, který udržel až do 77.km na vrchol dalšího nepříjemného stoupání na Krásné, kde ho dojel, kdo jiný než, BM ještě s jedním borcem. Já spolupracuji se závodníkem, kterému jsme dali přezdívku Armstrong - díky jeho dresu a vybavení, přece jenom jsme v prudkém stoupání trochu ztratili a tak se snažíme rozpohybovat balík, který se okolo nás utvořil, ke sjetí trojice uprchlíků. Daří se nám to ale až ve sjezdu před Nasavrky (84.km), kde se postupně formuje velmi silná skupina, ve které se i díky větru jede okolo 50 km/hod. až do Dřeveše (94.km). Cestou si začíná KT stěžovat na „kolínko“, a tak mu s BM radíme, ať dá raději střední trasu ...

A jsou tu proslulé „Holetíny“, asi 6-ti kilometrové táhlé stoupání nekonečnými vesnicemi, BM se zase cpe na čelo a většinu odtáhne rychlostí kolem 20 km/hod., já plápolám vzadu na chvostu, občas naberu i menší ztrátu, kterou ale naštěstí s vypětím všech sil sjíždím, KT se trápí a odpadá.... Konečně železniční viadukt, neklamné to znamení konce soužení, ale přichází větrná rovina, kde se to zase parádně rozjíždí, já se chci udržet alespoň do bufetu a tak dřu na krev. BM se ptá: „Kde je KT ?“, odpovídám „Odpadl ...“ a BM na to: „No paráda ...“... jo jo je to závod.

Kladno (106.km) - odbočka z hlavní silnice a zase stoupání, ve kterém mě před rokem dojel Honza s BM, blízkost bufetu mě už nevyhecuje k tomu, abych se udržel balíku a odpadám, dávám tubu, banán a dopíjím bidon. Bufet Kameničky (111.km), zastavuji a ztěžka sesedám z kola, BM dopíjí lahváče, přijíždí KT a sděluje nám, že bolest povolila a že jede dlouhou - je to statečný bojovník. BM jde na malou, křičím: „Počkej na nás, já jdu taky“, dojíždím ho, zastavuji, ale BM odjíždí se slovy: „Já bych ztuhnul, vy mě dojedete...“. Společně s KT čůráme, a pak mě KT rozhýbává k většímu tempu, schován za ním trpím a rozjíždím ztuhlé nohy. Dělení tras, většina odbočuje doprava na střední, my doleva na dlouhou, dojíždíme ještě jednoho borce s blatníkem a ve Svratce (119.km) konečně i BM. Ale je tu další nevinné stoupání, BM nastupuje, což borec s blatníkem glosuje hláškou: „Dal pivo a teď jede jak magor“. Mě začíná v pravé noze naskakovat první křeč. A je to tady, pomyslím si, jdu ze sedla ... křeč povoluje ... snad to bude lepší, ale to ještě netuším, že dalších 110 km budu většinu kopců jezdit na stojáka ...

Začíná se lámat chleba, sjezd do Krouna (126.km) už se mi nešlape lehce, BM a KT ujíždí a v hlavě se mi začínají honit myšlenky, jestli vůbec dojedu, co jsem zanedbal, vždyť jsem vypil 3 litry ionťáku, 2 magnesia, snědl 2 tuby ... teď s odstupem času musím sportovně uznat, že to oběma chlapcům jezdí lépe, tempo, které jsme na Kameničky drželi (průměr přes 31 km/hod.) bylo pro mě moc vysoké, mám na ně též  ztrátu cca 2 000 km najetých v této sezóně a to se musí někde projevit.

Najíždíme znovu na hlavní silnici Hlinsko - Polička a přichází další pekelné stoupání na Velké Paseky (134.km), vysvitlo slunce, je vedro, silnice se rozšířila na dva pruhy, je vidět až na vrchol stoupání a mě to vůbec nejede, křeče začínají naskakovat i do levé nohy ... plazím se k horizontu a v následném sjezdu už nešlapu, jen se vezu a střádám síly do další části tohoto maratónu. Ve stoupání do sedla pod Luckým vrchem (140.km) mě dojíždí závodník, který mi nabízí spolupráci, já odpovídám: „Rád bych jel s tebou, když se tě udržím ...“ Stále vstávám díky nabíhajícím křečím ze sedla a honím ideální převody. Konečně rychlý sjezd do vesničky Telecí (144.km), najíždím si letošní maximálku z kopce, aspoň, že se ve sjezdech a po rovině šlape dobře, křeče se nedostavují ...

Je tu nádherná okolní krajina a já začínám najíždět na svoji tréninkovou půdu, stoupání z Borovnice (148.km) do Daňkovic (153.km) jsem si dával letos i na MTB v 5-ti centimetrové vrstvě sněhu, teď se mi to zdá ještě obtížnější, zkřečované nohy odmítají poslušnost, předjíždí mě dva borci, jedu nejlehčími převody kolem 10 km/hod., více to prostě nejde, hrozně mě to štve ... tak jsem se sem těšil ... Ke všemu se ještě ze severu blíží zlověstné mraky a za Daňkovicemi to začíná ... ne to není déšť, to jsou kýble vody, které se vylévají na zem. Rázem je silnice změněna v souvislou vodní plochu, kolo absolutně nebrzdí, naštěstí sjezd na hlavní silnici ve Sněžném (155.km) je ohlídán obětavými pořadateli a tak společně s dalším borcem, který mě dojel, bez větších problémů s předností v jízdě sjíždíme k Líšné (160.km). Stále na nás dopadají proudy vody, jako kdyby se nahoře protrhla nějaká přehrada, s největší opatrností projíždíme zatáčky, teplota klesla, prsty jsou prokřehlé a chvílemi odmítají poslušnost při řazení a brždění, na druhou stranu mě paradoxně průtrž osvěžuje a dodává nové síly a tak se pomalu šineme do Jimramova (167.km), kde je umístěn bufet. Přestává pršet a já se s radostí vrhám na vynikající domácí koláčky a zapíjím je Kofolou, připadám si už jako v cíli a přitom přede mnou ještě přes 60 km s nepěknými „houpáky“.

Hned první 12% je připraven po výjezdu z Jimramova, lebedím si ve svých lehkých převodech a stoupám vzhůru, další pikantní je před Věcovem (171.km), no a závěrečný „prďák“ na Koníkov (175.km) už mě dostává do pěkného varu, stále chodím ze sedla a průměrná klesá, předjíždí mě postarší borec. Před vyhlášeným sjezdem do Pohledce (181.km), kde si Honza i BM najeli svoje maximálky z kopce, se laviny vody z mraků začínají znovu spouštět, a tak silou vůle přijíždím do Nového Města na Moravě (184.km) a změněnou trasou oproti loňsku najíždím za stálé průtrže na hlavní silnici a okolo pumpy přes železniční trať a pak zpátky na odbočku ke Skihotelu. Dojíždí mě další dva frajeři, jeden jede na starém favoritovi v teniskách bez klipsen, druhý má dres CKKV, chytám se jich a dávám si za cíl vyjet společně s nimi na Tři Studně. Voda nahazuje, jsou to vodní lázně, ale bohužel za Skihotelem odpadám, křeče se znovu ozývají, musím na stojáka a to na jejich tempo nestačí. Stále si kontroluji čas a začínám propadat beznaději, že to nestihnu podle časového plánu.

Vlachovice (187.km) - bufet, na kterém mě očekává neobyčejná vzpruha - doprovodný tým. Zastavuji, objímám se s nimi a dozvídám se od Katky, že mám na BM ztrátu 15 min a na KT 8 min., no to jsem ani ve snu nečekal, počítal jsem s více jak 30 minutami. Nabízí mi, že mě odvezou už do cíle, ale já kategoricky odmítám, to už musím dojet, vždyť mi zbývá „pouhých“ 45 km. Nasedám na kolo a doplněné vnitřní síly začínají roztáčet pedály do rychlejší frekvence, zdá se mi, že jedu jako vítr a k tomu ještě i déšť ustal. Přijíždím do Žďáru nad Sázavou (200.km) a pokračuji změněnou trasou oproti loňsku na Sázavu (206.km), vzpomínám, jak jsme zde letos v protisměru jeli s BM, teď jedu stále osamocen, jen doprovodný vůz mě svým troubením povzbuzuje, projíždím Velkou Losenicí (211.km), kde musím zastavit na „malou“, přijíždí dva borci, kterých se chytám a začínáme to ještě trochu točit. Jsem mile překvapen, když se jich udržím v „nehezkém stoupání“ před Vepřovou (214.km), bufet projíždíme, dokonce se nenechám zahanbit a pravidelně střídám, křeče trochu povolily, ale stále bohužel musím jet co nejlehčí převody a chodit ze sedla, když se profil začíná maličko zvedat.

Vstupuje do mě ta maratónská předcílová euforie, pocit, který zažívám při dojezdech dlouhého Krále, Beskyda, Rampušáka a tento rok konečně i dlouhé Vysočiny. Pocit, který se asi nikde jinde nedá zažít a kvůli němuž stojí za to jezdit na tom nejkrásnějším dopravním prostředku. A díky této euforii jedu bez většího úsilí a ani necítím, že mám za sebou 225 km a z toho málem 100 km dlouhou zkřečovanou  jízdu na samotku ...

Začínáme dojíždět osamělé bojovníky, kostkový sjezd v Havlíčkově Borové (226.km) pálím bez použití brzd, následný kopec vyletíme nahoru, stále jedeme v pěkné skupince, najíždíme na hlavní silnici před Ždírcem, dojíždíme další dva borce, střídáme, kruhový objezd, auta zastavují a dávají nám přednost, sápu se na čelo, vím sice, že se lépe útočí zezadu, ale dnes si věřím, naštěstí se do závěrečného spurtu se mnou pouští pouze jeden z Miko Cycles, kolo rozkývávám z posledních sil a za aplausu fandících Šlapek projíždím cílem a myslím si, že jsem ve spurtu vyhrál. Až ve výsledkové listině zjišťuji, že jsem o 2 setinky prohrál ... (asi měl levou nohu s čipem našláplou vpředu, kdežto moje zaostávala vzadu ... no nic další zkušenost)

Podívám se na výsledný čas a nevěřím svým očím, vždyť jsem to ještě zajel lépe než jsem si naplánoval a ztráta na KT a BM zase není tak velká, jak jsem podle průběhu závodu očekával. Kdyby jsem neměl křeče, kdyby jsem měl o trochu více najeto, kdyby se jich udržel v tom, pro mě, rozhodujícím kopci ... ale to jsou jen kdyby ... prostě dnes byli kluci lepší a nezbývá než jim pogratulovat.

údaje z cyklocomputeru: 233,75 km, 8:29:53 hod, průměr 27,50 km/hod, max. 72,7 km/hod., tep průměr 153, max 194

 

Pár mých postřehů o členech

Bigmig jel opravdu skvěle, ve všech kopcích byl velmi aktivní, neúnavně tahal celé skupinky, a zvláště Holetíny - to byl jeho „Meisterstuck“ a prakticky celý závod byl v čele Šlapek. Dokonale se připravil na svůj „srdcový maratón“ a potvrdil svoje vedení ve „Šlapce2004“.

Kotě bojoval, dřel, pral se s nepřízní bolavého kolínka, ve sjezdech a na rovinách dojížděl BM, ale v kopcích na něj ztrácel, prokázal i většího týmového ducha, když mě dotáhl před Svratkou k BM, ale na vítězství to tentokráte nestačilo.

Vláďa podcenil přípravu a únava z nočních služeb si vybrala daň v podobě bolesti hlavy a tak byl nucen absolvovat „pouze“ střední trasu. Ale i tak gratulace ke zdolání závodu.

Šemík mě trochu zklamal, celý rok se připravoval na nějaký dlouhý maratón a když měl prokázat svoje schopnosti, tak to zabalil z důvodu, že by jel posledních 100 km na samotku. Ale to jsme jeli málem všichni, tam už to není moc o spolupráci, každý jede svoje tempo a je zázrak, když se dá více lidí dohromady co si vyhovují. Ale věřím mu, že příští rok se už do toho pustí bez bázně a hany.

Anděl je stálicí na nebi ženské šlapkovské cyklistiky, zajela výborně a ještě se o nás starala na Bílku jako o vlastní.

 

Historický úspěch

Vrcholem všeho však bylo vyhlášení vítězů, které jsme bohužel strávili v místní jídelně a až po návratu k rozdávání tomboly nás Pavel Zach upozorňuje na to, že se marně hledaly Vinohradské šlapky při dekorování soutěže týmů na dlouhé trase. A MY JSME BYLI NA BEDNĚ !!! A tak nám ta letošní Vysočina přinesla do historie Šlapek stříbrným písmem zapsaný úspěch - 2.místo. A že jsme si z tomboly odnesli co se dalo o tom už raději pomlčím.

Celkově hodnotím letošní Vysočinu z mého pohledu jako jeden z nejúspěšnějších závodů co jsem kdy zajel. Po dvou letech sbírání zkušeností, kdy jsem dojížděl dlouhé maratóny většinou s uzavíracími vozy za zády, jsem se díky bezvadné konkurenci ve Šlapkách vyšponoval k takové průměrné rychlosti, o které si mi mohlo dříve jenom zdát. Díky, díky všem Šlapkám, a na Vysočině především BM a KT a věřím do budoucna, že to nebyl pouhý výkřik do tmy ...

 

Epilog

Za pět dní po závodu, kdy mě přestaly bolet zkřečované nohy a já zase dostal chuť na kolo, mě to táhlo na místa činu. Dal jsem si stoupání z Borovnice a před Daňkovicemi přišel, jako už tradičně, déšť ... a tak 40 km nazpět do Bystřice jsem si znovu vychutnal se vším všudy.

 

 

Šemík

Je po Vysočině. Nedopadlo to jak jsem původně chtěl, ale i tak jsem celkem spokojený. Ale od začátku.

Už příprava mi nevyšla. Jezdil jsem sice dost, ale trasy pouze do 160 km. Všechny plány kolem 200 km, z různých důvodů neklaply. Navíc poslední dva týdny před závodem zapomínám na kolo úplně. Přeci jenom rodina má přednost, učím princeznu plavat, procházky, atd..

Taky plány ostatních mi zdolání dlouhé trasy dost komplikují. Kolíkáč, Kotě i Bigmig do toho půjdou naplno už od začátku. Je jasné, že mi dřív nebo později ujedou a Honza, se kterým bych mohl dlouhou trasu ve snesitelném tempu ujet, vynechává Vysočinu úplně. No říkám si nějak bude.

Takže jediné co vychází, je počasí. Vstali jsme do deštivého rána, je tak 15°C. Je jasné, že pařák dneska opravdu nehrozí. Škoda jen toho silného větru, na rovinkách to bude pěkné maso. Na start jsme vyjeli společně na kolech a v dobré náladě. Déšť skoro ustává a všechno je parádní. Naprosto komický mi přišel moment pár minut před startem. Pořadatel hlásí ani nevím kolik minut do začátku a znovu se rozprší. Co rozprší, prostě slejvák. Nebylo možné se nesmát. Stojíme teda na startu, pořadatel odpočítává minuty, prší nám na hlavy a vyrážíme.

Zezačátku to bylo dost nervózní, brzdy v tom dešti vůbec nebrzdili, jelo se dost natěsno, všichni se tlačili dopředu, no občas to bylo dost o držku. Jel jsem jako blázen, rozhodně rychleji než jsem plánoval, tep pořád nad 170, ostatní Šlapky jsou někde v háji. Nemám odvahu, se ohlédnout dozadu, přede mnou je tolik cyklistů, že jsem určitě poslední. Je mi jasné, že tímhle tempem dlouhou trasu ujet nemůžu a nemám odvahu zpomalit. Když si všechny nechám ujet, těžko si pak najdu vhodnou skupinu a pojedu to celý sám.

I přes veškerou snahu za Českou Bělou odpadám z balíku a bojuji sám. Zvolňuji a k mému překvapení mě předjíždí celkem dost cyklistů, samé oholené lýtka, nabušení borci. Tak to jsem asi poslední nejel, jen by to chtělo spíš nějaké turisty. Zavěsil jsem se za jednu skupinu asi 5 borců a snažím se jich udržet. Celkem to jde, ale o spolupráci nemůže být řeč.

Za Chotěboří začínáme stoupat, serpentiny v lese. Říkám si, to budou ty Barovice, fajn kopec. Skupina se trhá, celkem lehce se mi daří držet na čele skupiny. Nahoře zjišťuji, že jsme jen tři, ostatní odpadli. K mé smůle jeden zastavil a čeká asi na pomalejšího kamaráda a druhý, ke kterému se přidávám, to rozjel vysoce nad mé možnosti a během chvíle jsem ho už neviděl. Takže jsem opět sám.

Po pár kilometrech v pozvolném stoupání proti větru se ohlídnu a pánové, které jsem ztratil v Barovicích, se za mnou v pohodě vezou. No to je paráda, střídat se jim moc nechce, tak makám. Těsně před vrcholem zrychlují a už jim zase koukám na záda. Jedu zase co to dá, není to ideální skupina, ale alespoň něco. Nechápu, všichni teď jedou jako by bylo tak dva kilometry před cílem, skupina je roztrhaná, každý se snaží ujet. Jedu poslední a moc mě to nebaví, jaký je to rozdíl proti Rampušáku.

Naštěstí je tu stoupání, na které mě upozorňoval Bigmig, začíná nevinně, ale ta stojka v závěru, to jsem ještě nezažil. Na silničním kole, aby mě podkluzovalo v záběru zadní kolo, to je něco. Naštěstí mám vyprošťovák 39/30, mrsknu ho tam a v pohodě to v sedě vyjíždím. Pár lidí kolem mě jde pěšky. Nahoře jsme zase jen dva a zase možného parťáka ztrácím, je to na pytel. Jedu dál sám až do prvního bufetu, ihned se na mě  vrhají pořadatelé, je to paráda, kolem mě takových dobrot. Moc se nezdržuji, beru jen dva banány, doplňuji ionťák, s lítostí kouknu na zákusky, koblížky a různé koláčky a vyrážím dál. Za jízdy polykám banán a stíhám borce přede mnou. Na začátku stoupání ho dojíždím, ale je na mě moc rychlý, mám ho sice stále na dohled, ale jedu zase sám. A to už se nezměnilo.

Ve stoupání na Krásné přemýšlím co dál, avg mám těsně pod 28km/h, celkem mi to jede, krize žádná, ale je mi jasné, že pokud chci jet dlouhou musím zvolnit, to se mi ale moc nechce. Prostě nevím. Nakonec se rozhoduji, pokud nenajdu rozumného parťáka pojedu střední. A tak míjím jeden kopec za druhým, snažím se udržet průměrnou rychlost, občas někoho dojedu, vesměs jsou to odpadlíci, co ten začátek přepálili ještě víc než já. Jedou po rovinkách tak 25km/h. Ani se nesnaží se mě chytit. Před druhým bufetem mě předjíždí nějaká dvojice, chytám se a vezu se s nimi ten kousek k dalším dobrotám. Tentokrát si dopřávám víc, meloun do pusy, dvě tyčinky, banán do kapsy, ještě ionťák a vyrážím. Opět sám, je rozhodnuto, stáčím to na střední. Říkám si, alespoň ještě zvednu průměr. Po pár kilometrech mě opět dojíždí již známá dvojice. Nějak mě zaskočili, poodjeli mi asi o 10m a nemůžu je dojet. Dostali jsme se na poslední rovinatý úsek, pekelný protivítr mi naprosto ničí veškeré plány. Nejen, že se mi dvojice každým šlápnutím vzdaluje, ještě mi rychle ubývá sil. Takový konec jsem nečekal, žádný pohodový dojezd, teď přímo trpím, peru se z větrem a jsem rád, že jsem nejel tu dlouhou. Dojíždím do cíle utahaný v čase 5:17:49, průměr v sedle 27,4km/h a průměrný tep 155.

Dneska to rozhodně nebylo lehké, o to víc obdivuji výkon Bigmiga, Kotěho a Kolíkáče. Předpokládal jsem, že se jich udržím tak 50 km. Ve skutečnosti mi zmizli hned při startu a už jsem je nezahlédl. A časy které zajeli, to vůbec nemá smysl komentovat. Pánové tohle je hukot, ale nemyslete si, že boj s váma vzdávám. Zatím na vás nemám, ale za pár let, sakra….

 

 

Vláďa

Moje bolavá Vysočina.    Pátek-Semík mě naložil před domem cesta ubíhá v pohodě.Příjezd k Bigmigum-Andělum je krásně dovršen i dojezdem Kotěho a podávání Andělsky dobré-VELICE DOBRé-večeře kde jsem neodmítl mnou doma zatracované houskové knedlíky.Večer se jedem provětrat a zaregistrovat vyjíždka probíha skvěle a tak nic netušíc si večer dávám pivínko na povzbuzení do závodu sice už blekotám asi ta unava se nemilosrdně hlasí. Raní stáváni je skoro bez problému potřebuju kofein, ale nechci zdržovat snad se ta hlava uklidní. Před starem to vypadá na explozi lebky nenechávam nas obě nic znát přece to nevzdám vypadalo by to jako že se Vlk bojí pááárrr kkaappeekk, které na nás se zřitily i přesto je od startován o tak jdem do toho zachvíly přes vodu na brejlích si nevidím napřední kolo tak zpomaluju hlava mi stejně nedovolí vyší rychlost. Potkávám se z Andělem má problém z brzdama tak se chci podívat chtěl bych pomoc ale sám nemám nahradní lanka (zjištuji večer) tak se rozjíždím a jedu přežívat další km. První bufet konečně, dožaduju se kafe, ale je mi nabídnutá slivovice zajinejch okolností bych ji vzal, ted né to bych nepřežil. Caj ten neodmítám aspon neco je to lepší než kopanec. Sedám si na kolo odjíždím po několika snad km možná i metru zastavuji hlava se rozhodla že čajem ji neoblafnu a dává to dost najevo. Cesta k dalšímu bufetu se rozplývá ve vodě začiná pršet jakoby toho nebylo už dost. Druhé občerstvení tady se zastavuji skoro vo stoly dozvídám se že přede mnou je rozdělení tratě, tak at radši jedu kratší tu mám šanci přežít rozhodnutí je jasné na rozcestí se automaticky stáčím doprava a opět prší to je počasi nezaprší a nezaprší tentokrat mě zprška zahnala schovat se v zastávce hlava bolí a tak se radši odebírám do přestavajícího deště at to už mám zasebou tu děsnou prohru. Dohání mě smíšená dvojice tak se zanima vezu jedem přes třicet a jsem rád že se držím začíná pršet to snad né rychlost je stále stejná voda kolem nás střiká do širokého okolí, ale cítím že se cíl blíží tak šlapu co to dá. Do cíle přijíždím za sluníčka asi je zvědavé jak vypadá rezignovaný Vlk. potkávám se se Semíkem nemužu ani promluvit je vidět jak je spokojen se svím dojezdem ja mu to přeju přiště si mužem spolu za zavodit na střední trati. To je tak vše co si pamatuji z tratě.Tady nesmím zapomenout poděkovat za tak skvělé zazemí, které nám posktly Anděl a Bigmig,už ted se těším na příští rok z pozdravem VLK.

bVýsledky Šlapekb

Celkové výsledky z Vysočiny

Umístění v silniční Velosérii

µFotodokumentaceµ

µFotodokumentace a videaą

Diskuze

 

6 Historie 6

2001          2002          2003