Mamut Tour

14.05.2005

 

účastníci:

Anděl

Bigmig

El Diablo

Gavoš

Igor

Jestřáb

Kolíkáč

 

doprovodný tým:

Anděl

El Angelo

La Zorra

Nataša Jermolájevová

 

Co nás čekalo: mapka, profil

A: 221 km, převýšení: 3185m 
B: 180 km, převýšení: 1910m 
C: 75 km, převýšení: 795m

 

Komentáře účastníků:

 

 

Anděl

V roli “závodníka”

Na letošního Mamuta jsem se těšila. Z loňského roku jsem věděla, že se „dá„ ujet. Těšila jsem se na spolupráci se Zvarym (Zvary, Zvary, chyběl jsi…). V duchu jsem si plánovala jak pojedeme, že by to mohla být taková větší Břežanská osma. (tu jsem jela s Honzou a bylo to super, 39km a AVG 29,8km/h). Také jsem se těšila, že se budu moci konečně před závodem vyspat. Nic z toho se, vážení, nekonalo. Zvary nejel a v sobotu jsme vstávali ve 2:30. Přičemž v 0:45 jsem ještě běhala kolem dětiček. Ve 3:10 pro mě a BM přijel El se svojí prima manželkou La Zorrou a malým Danem.

La Zorra jela jako divoch. Na náměstí v Přerově jsme byli již v 6:15. Byla zima. Již při prezentaci nás Vinošlapky poznávali a vítali slovy: „ Á Vinohradské Šlapky přijely“ ačkoli jsme byli ještě v civilu. Převlékáme se na náměstí TGM, kam posléze přijíždí i KO. V zápětí dorazili i Jestřáb s Gavošem a úplně nakonec i Igor s paní.

Před startem se ještě zdravíme s Dádou. „Á pozor !“ Opět jedu bez tachometru. Pro jistotu mi je dal BM do batůžku abychom je nenechali v Praze a já je poslala do Čekyně - cíl i s ostatními věcmi. Zachránila nás La Zorra, která nám je během závodu za jízdy předala. Díky. Psyché to moc pomohlo.

Start byl situován z kopce po dlažkách a projíždělo se celým Přerovem. Ještě před startem dostávám poslední pokyny od BM. Pusinku foto. A start. Klídek. Žádný odpal se nekonal neb jsme byli až na chvostu a zacvaknout jsme se mohli až na rovině. Konečně. Začínáme dupat. Byla to paráda. Super peloton. Začínáme se valit jako velká voda. Co to. Na semaforu je červená a my jedem. A teď to vidím, silnice se trošku zvedá. Před námi jedou policajti, auta stojí a my se valíme oběma pruhy. Lidé koukají, No to byla paráda. Semafory si blikají a my můžeme jet. Teprve v polovině Přerova mě předjíždí BM se slovy: „Tak já jedu. Měj se“, měla jsem se. Policejní vůz nás opustil až před Čekyní – myslím. Stále bylo poměrně vysoké teplo.

Říkala jsem si, že to takhle nemůžeme valit celou dobu. Potkává mě pán – u nás bych jej zařadila do skupiny „ctihodní“ se slovy:“Jakou jedeš“ „75“ „Já taky“ „Ten začátek je síla, než se člověk rozdýchá“ „Jo, jo“ odpovídám. Říkala jsem si, že bychom mohli jet spolu. Kdepak nejsem v kopcích tak dobrá, ujíždí mi. Viděla jsem ho v cíli. Myslím, že nemohl dojet dlouho přede mnou. A pak ještě v Čekyni, to už mě zdravil. Škoda, že to nevyšlo.

Takových pokusů se konalo více, ale nic z toho nebylo, jen tak 5 až 10 min. Dobré byli, pomohli i psychicky. A to bylo důležité, neboť jsem na tom chvílemi byla fakt bídně. Ne že bych nemohla šlapat, to ne, ale ten silný vítr, ten byl … fuj. Bolela mě hlava. Ztuhlo a bolelo rameno. Předjížděli mě ženský (asi 2). Dokonce jedna byla fakt dobrá, žádná věchýtečka, ale jela super. Stále ze sedla. (Taky jsem jezdila na stojáka a mohu říct, že je to docela príma) i po rovině. Valila to se svým manželem. Chytla jsem se, chvíli jsme to táhli spolu, jelo se mi s nimi dobře. Radím ji ať se schová na chvíli, střídáme, říkám si to by bylo super jet s nimi. Začnu rozhovor: „Ahoj kolik jedeš“ „180 a ty?„ „75“ „Pojeď s námi“ „Nemám najeto“ „Kolik máš“ „I s Mamutem to bude 1000“ „Já mám jen 200“ „A to jedeš 180?“ „Jo.“ Dovedete si představit, co to se mnou udělalo. Já tady funím trénuji ve středu 50km na rotopedu. Ve čtvrtek 50km v terénu. A co z toho. Nic. Jsem lenoch. Ale dobrý, jedu. Pak mi v jednom stoupání poodjeli a už jsem je neviděla, až v cíli.

Jedu sama. Mám o čem přemýšlet, chce se mi brečet, a tak brečím nahlas. Pak mě někdo dojel a já jsem zase byla OK. A tak se to střídá. Na nějakém asi 60. km mě dojíždí holka. Na startu stála vedle nás. Dojedu ji ve stoupání, pak mě předjela a já ji na rovině zase dojela. Drží se jak klíště. Ohlížím se, je tam. Tak si říkám, tak to teda ne. A povídám ji „Pojď dopředu“ „Ne, ne ,ne“ „Pojď dopředu“ „Já tě sotva uvisím“ „Já zbrzdím“ „Tak jo, zkusím to“ To je paráda. To se mi to jede, když za mě jiný táhnou J . Brzy střídám. Pak na mě volá. „Mám jít dopředu“ „jó“ A tak se co chvíli točíme, je to super. V silném protivětru to valíme 29-30km/h. Předjíždíme spoustu chlapů. Koukají. Jedou po jednom co 50m za sebou. Najednou mi povídá „Jedem nějak rychle“ „Jó, to je ta spolupráce“

Bylo to super až do doby kdy: nastupuji na tacháči 31km/h, jede se mi skvěle, všechen splín ze mě spadl, ale co to?! Nohy! Nohy – křeč. Joj to je bolest, slzy. Cyklistka, byla to 38 letá paní a jezdí MTB, jela skvěle. Poodjela, chytli se jí 2 chlapi. Vítr sílí bolest povoluje, ale já větší rychlost, než je 16km/h nejsem schopna ze sebe vymáčknout. Do cíle zbývá ještě asi 5km. Když se chci zmáčknout do posledního kopce, začnou mi pro jistotu křečovat obě stehna a já hlasitě kňučím. Bajker přede mnou se otočí: „Nebreč už si v cíli“ A lidi povzbuzují.

Cíl, jak to vždyť loni byl až v Čekyni. Čas? Zatím přesně nevím, něco kolem 3.10, Splnění snu se nekonalo, chtěla jsem to ujet za 2:50, což by se mi jistě povedlo, kdyby a) jel Zvary, nebo b) nefoukal by vítr. Bohužel, snad tedy příště. A tak musím jet zas příští rok, abych překonala hranici 3 hodin. Doufám, že to vyjde ostatním Vinošlapkám, abychom to mohli pořádně  rozbalit. Dnes už je mi trochu lépe, i když mi stále v  hlavě běhá ona paní co jela 180km.

 

V roli “doprovodu”

Volám La Zorra, dávám si lázeň. Čekání si zpříjemňuji vyhříváním na sluníčku. Asi po 45min přijíždí La Zorra. „Vstávej  jedem, jedem“. Rychle nasedám a jedem za chlapama na dlouhou trasu. Cestou mi eLiška povídá: „Buď jsem BM pomohla, nebo ne. Dala jsem mu do flašky Elův drink a až když jsem mu to podala, tak jsem si uvědomila, že to není ten jeho šumivý mulťák. Chvíli se zamyslím a povídám:“No nevím, nevím. Péťa s tím má docela problémy. Proto jezdí na šumáky“. Teď jsme trnuly obě 2, jak to dopadne. Dopadlo to dobře. Za chvíli BM volá, že potřebuje další bidon. Je vysmátý a v pohodě. Prý se mu jede skvěle. Uffff , to nám spadl kámen ze srdce.

Honíme Bigmiga, ale ten volá, že už je na dalším bufetu a že už si musel nabrat tekutinu. To jsme koukali, že už je skoro v cíli. Zkrátka BM to sedlo, gratulujeme. Otočili jsme vůz a vydali se za Elem. Ten nás přivítal slovy: „Kde jste?. Už jsem myslel, že se vám něco stalo“. Nedáme se odradit jeho zachmuřelým obličejem a povzbuzujeme ho. Pak předjíždíme 3 zavalité mladíky na kolech. Mohla z toho být pěkná mela. Název vesnice  - Držková. V jednom stoupání Pavel říká, už jsem umřel.

Vjíždíme do Hrobic. Poodjíždíme, čekáme a najednou mobil. El volá:“Píchnul jsem!“ Rychle to valíme za ním. El má již montpáky venku a jal se přezouvat kolo. Vyskočím z auta, v ruce Kolíkáčovo zadní kolo a beru Elovi z ruky to jeho nedodělané. “Dej si tam tohle a jed“ „Ne“ „Dej to tam a jeď“ Tak to tam chudák nandal. Jen mě blesklo hlavou: “Hele nevadí to, že má KO trojtác? „Ne“ „Tak jo, jeď, jeď, makej, makej“. El hupsnul na kolo a jede. To jsem ale netušila, že jsem mu dala osmikolečko na devítkovou přehazovačku J Dává nám znamení abychom k němu přijeli. A jejej.

„Zavolej mi na mobil, jestli ho mám. Mám tam nábu? Mám tam rychloupínáky?“ Chudák eLiška nevěděla o co jde, ale vše bylo v pořádku. Celou cestu jsem měla stažené okénko, abych mohla hejkat na Ela. Jen v jedné chvíli bylo zavřené a to jsme připravovali Elovi drink. Vyběhli jsme z auta, já chytla colu, La Zorra přelila ionták z bidonu do petláhve. Já už sedám do auta a říkám: „Dej mi to. Já to naleju“ „Ještě to vypláchnu“. La Zorra nalila do bidonu vodu a podává mi jej se slovy: “Vylej to z okna „ „Jó„ A lup, už to leju. Ale co to? Všechna voda je na mě. Tričko, kalhoty a dokonce i v botách mám vodu. Bodejť ne, když jsem měla okno zavřené.

A takových podobných taškařic jsme si užívali na cestě do cíle habaděj. Dokonce jsme nabrali závodníka, kterému prasknul ráfek. (dost slušné kolo). Ten pak poškodil i galusku. Ten byl z nás chudák tak pryč, že když mu přivezl v ruce kamarád na kole nové zadní kolo, řekl: „Já pojedu s holkama, tady je to fajn. A to už zase volám na Pavla: „Jeď, jeď, dávej, dávej, za zatáčkou ho máš.“ A eLiška na mě: „ Za kterou?:“. A El?. Dojel, předjel. A já zase:“  eLiško jeď k Elovi. Támhle nahoře jsou cyklisti, on je určitě nevidí“ eLiška dojela Ela a já:“ Jeď, jedeš skvěle, támhle …. vidíš? Máš 4 chlapy, jeď, makej, makej. A El jel, dojel, předjel. Na to, že byl už v Hrobicích mrtvej, jel skvěle. 30 až 36km/h typuji podle tachometru. Nevzdával to.

Asi jsem chvílema neodhadla km, ale chlapi mě věřili a makali. „Kolik do cíle?“ „Tak 10. Támhle už je hlavní silnice a pak za žlutým domkem doprava a už tam budete“ „Jo díky“. A teď vidím jak to roztáčí. Ale ono to bylo asi 25 až 30 km. Pak už byl El skoro v cíli, ale policie nás tam nechtěla autem pustit. 1,68km do cíle.  To mě eLiška předtím řekla, že má El všechny cílové foto s tabulí. Tudíž nemeškám a říkám: “Dej mi foťák, já tam doběhnu“. ELiška mi jej podala a já běžím. „Musíš Anděli“, povzbuzuji se. A najednou slyším troubení. Eliška. Prý když mě policajti viděli pustili eLišku i s autem za mnou. Tak má El cílové foto. Bohužel bez světelné tabule. Ta se letos nekonala.

Být v roli doprovodu bylo skvělé. Řádně jsem si to užívala. Malý Dan byl hodný. A tak nám krásně uběhl maratón Mamut.

Cesta zpět byla taky fajn. El řídil, naši porazili Švédy a hráli nám Queeni. Co víc si přát.

Tak ahoj zase za rok.

 

 

Bigmig

Druhý závod letošní veloserie byl zařazen hned po 6 dnech po tom prvním. Mohla to být výhoda, ale i nevýhoda. Po pekelném Brnu jsem se snažil co nejdříve zregenerovat bolavé svalstvo zasažené křečemi a tak jsem přes týden jen lehce trénoval. Přesto to nebylo úplně ono.

Vstáváme v sobotu ráno 2:30. Oproti původnímu plánu, že pojedeme se Zvarym už v pátek jedeme nakonec s El Diablovými. Ve 3:20 již startujeme z Řeporyjí směr Brno. La Zorra to pálí a na náměstí v Přerově přijíždíme již v 6:15, takže je dost času na přípravu a registraci. Svítí slunce je docela teplo, takže počasí vypadá nadějněji než v Brně. Jen mě trošičku trápí, že první část pojedu bez tachometru, který zůstal v autě.

8.00 Start. Cítím trošičku nohy, ale doufám že se to rozjede. Anděl to valí dopředu jako ďas a daří se mi ho předjet asi až po 500m. Kolíkáč (Ko) je taky někde ve předu snažíce se dojet Diabla (El), který se postavil hned do první lajny. Jedeme velké pianko a snažíme se najít vhodnou skupinku. Ta se asi po 10km zformovává a je nám jasné že většina z ní pojede krátkou trasu. Proto se snažím co nejvíce využít její energie a šetřit síly na další náročnější pasáže. Hlavně někde nespadnout. El se nám někde ztratil, Ko se snaží se mnou využít skupinky. To se nám to jede když jiní táhnou. J

Jedeme opravdu pohodu. Při dělení tras jsem velmi překvapen, že na krátkou odjela jen polovina skupinky a s cca 15 lidmi se valíme na první náročnější 14% stoupání Slavkov. Včele dvě dámy Hanka Ebertová s Dádou Likusovou. Pod kopcem také dostávám tachometr, takže jsem konečně v klidu. Mohu tak změřit průměrnou rychlost stoupání. Ta se nakonec vyšplhala na slušných 17,2km/h. Ko to pere do kopce se slovy „Je to rozumné?“ Naznačuje tak, že to trochu pálí přes limit. Za Slavkovem je první bufet, kde se mi podařilo urvat banán. K velkému překvapení nebyl zelený jako loni. Vidím tak první zlepšení oproti loňsku.

Za Slavkovem se formuje 6-7 členná skupinka už bez Dády, ale s Hankou, táhnutou borcem z Chropyně. Hanka nás pobízí ještě k většímu výkonu. Snažím se jí oponovat, že jsem tady na dovolené a tím jí trochu uklidnit, ale už radši bez řečí šlapu. Co má taky chudák Šlapka dělat, když to má v názvu. Hanka si z nás zase dělá legraci, že jsme odflákli reportáže z Brna. Až do Hranic je to pohodovka spíš se sjezdem, pak přicházejí první kousavé kopečky do Lipníka a s nimi především vítr, s kterým se bude muset dnes také počítat. Slunce svítí a hřeje ani mi nepřijde, že začíná i připalovat. Naše skupinka se bez problému drží až ke stoupání na Lhotu.

Na druhém bufetu nabírám další banán a jedu. Ko, Hanka a spol se mnou. Není ani chvilka času na oddych. Navíc Ko už zase otravuje, že si chce odskočit. Ne, ne, tentokrát nečekám. J Ko to řeší takticky, že nastoupí v kopci a pak to dojede. Snažím se trochu přibrzdit skupinku aby nemusel tolik dojíždět. Opravdu se mu tento husarský kousek povedl a v Opatovicích je zase s námi. Asi to ale nebude zadarmo, několik procent energie na to muselo padnout. Přifrčelo k nám mezitím zase několik cyklistů, tak jsme už asi 15 členný balíček. Zjišťuji, že mi dochází voda a tak volám La Zorru, aby mi dovezla druhou flašu. Za Kelčí je tady jak na koni a už mi podává bidon. To už vidím, že mezi námi není Ko a po chvíli ani Hanka kterou slyším vzadu, jak padá z kola po nějaké vzájemné srážce. Zase nás zbylo asi 6-7 a vesměs podle řečí většina jede střední trasu. Napiji se z bidonu a koulím vočima co mi to tam ta Zorra udělala za lektvar. Má to chuť jak pasta Tutti Frutti. To není můj multivitaminek. Snažím se s tím smířit a tělo se nebrání, ale je po tom děsná žízeň.

Stoupání na Tesák je další zářez. Spodek se jede okolo 22km/h a hořejšek 13/14. Mám co dělat se udržet ale pod vrcholem se mi daří i některým ujet. Takže mám chvilku na to se zastavit na III. bufetu. Dávám narychlo 3 dvojdecky Zubra a snažím se naředit Tutti Frutti co to jde. Mezitím se formuje 6ti členná skupinka na dlouhou a do ní v plný rychlosti najíždí Hanka. Hned mě informuje o tom že má zřejmě zlomený prst u ruky a že jí někdo srazil. No je vidět že jí malíček vyprovokoval k fantastickému výkonu, protože jsme jí ve stoupání skoro neujeli. Koukám ještě jestli se nezjeví Ko, ale nevidím ho nikde. Dávám si pozor, aby mi taky nikdo neujel.

Nastává volnější pasáž na Tesák a pak dolů na Držkovou a Kašavu. Tu už jedu potřetí od loňského MamutaBT.

Přidává se k nám nějaký borec bez čísla a hned udává tempo. Jsem celkem překvapen, ale proč ne. Musíme si přece pomáhat. A je tady další kousavej stoupák na Podkopnou Lhotu. Sil ubývá naštěstí se mi daří udržet se a Hanka hned za mnou. Na Trnavu a do Hrobic se jede po děsných silnicích. Občas není vůbec šance se vyhnout kocourům s asfaltovou polevou. Do Fryštátu se to vlní, ale není to nic hrozného, protože vítr teď fouká častěji do zad. Stoupání na Hadovnu není až zas tak prudké, ale táhlé a sil opravdu ubývá jako vody v bidonu. Hned jak je signál opět volám doprovodný vůz, ale ten má problémy, takže musím počkat. Hanka to pere zase co to dá a já už si říkám že se na to vykašlu, ale zase by to byla škoda to teď vzdát, tak se kousnu co to jde.

Sjezd na Rusavu přes klády je úžasnej, jen by to chtělo MTB. Docházející voda mě ale trápí více a více. Hanka mi nabízí pomoc ze svých zásob, takže jí za to touto cestou ještě jednou moc děkuji. Za Bystřicí už zase trpím nedostatkem vody, takže se smiřují s tím, že budu muset zastavit a skupinka mi odjede. Před bufetem Hanka zpomaluje a s ní i skupinka a já si nechávám nabrat plnou isostarku. Naštěstí ztráta není tak velká a hlavně se mě Hanka nesnaží ujet. Každý už toho má taky dost a ještě přijde závěrečná otevřená pasáž. Dojíždím skupinku asi po pěti minutách v pohodě a jedem ve čtyřech až do cíle. Je to velký štěstí, protože vítr je opravdu nepříjemný. Pravidelně střídáme, takže se nám daří jet 28-30km/h. Po větru pak až 36km/h. Před Přerovem u odbočky na Čekyni toho mám opravdu dost, ale ještě se snažím ze sebe vymáčknout něco do závěrečného spurtu. Je to tady.

Konečně cíl. 15:46  - 226km, 7:46 a průměr 29 km/h.

Gratuluji a díky za pomoc Hance, že to dokázala dojet v tak fantastickém čase a ještě se  zlomeným prstem. Je vidět že Jágr dokáže být vzorem dnes pro každého J Loučíme se a společně se středotrasnými Šlapkami Jestřábem a Gavošem čekáme na startu na další Šlapky. Měřiči času mají dost velké problémy s vyhodnocením, tužka a papír nestíhají, takže se dá očekávat že tam budou přehmaty. Večer čekáme na výsledky hlavně v družstvech, kde můžeme očekávat bednu, ale pořadatelé nejsou sto to sečíst. Hecujeme se s kolegy CKKV kdo bude lepší, ale tady se to nedozvíme. No škoda. Už jsem chtěl říci, že letošník ročník pořadatelé zvládli lépe, než loňský. Nebylo tomu tak i proto, že značení dlouhé trasy a chybějící regulovčíci v ulicích Bystřice p.H. to je opravdu velká ostuda. Tak snad zase za rok. J

Závěrem bych chtěl poděkovat našemu doprovodnému vozu pod vedením La Zorry, že podporoval jak to jen šlo a skvěle  zaimprovizoval s dvojnásobnou dávkou Tutti Frutti. Díky.

 

 

El Diablo

Mamut telegraficky – aneb co tě  nezabije, to tě posílí.

 

2 dny před startem

cítím nachlazení, ani žaludek není nic moc

 

1 den před startem

rád bych našel důvod to vynechat,

nakonec rozhoduje, že  jsem slíbil odvoz Anděle a  Bigmigovi

 

Den D (14.5.2005):

ve tři čtvrtě na  tři ráno vyjíždíme směr Řeporyje – co bylo před tím si nepamatuji

kolem sedmé jsme na náměstí v Přerově

je docela chladno. Necítím se moc dobře. Jdu dvakrát do TOI-TOI budky. Jím

8:26 na startu jsem v první lajně

8:30 START

Začíná se volně, občas prudké brždění a strkanice. Za chvíli  je tu Kolíkáč i Bigmig

Pak se pole trhá. Někteří ujíždějí někteří se zaostávají

Chvíli jedu s Gavošem  a Jestřábem, pak mi v jednom kopečku ujíždějí. Jedl jsme asi moc L

Pár kilometrů je stíhám. Zdá se že na mne čekají. DÍKYJ. Tvoří se skupinka,kdes i trochu oddechnu.

I po rozdělení  pod Slavkovem jedeme spolu ve skupině nahoru na Slavkov.

Jestřáb i Gavoš  jedou moc pěkně. Vypadají, že se moc nedřou. Já se držím.

Konečně vrchol Slavkov.   Většina staví na občerstvovačce.  Já pomalu pokračuji dál.

Za chvíli dojede pár jezdců, ale Gavoš  a Jestřáb ne. To mne mrzí.

Pár km se ohlížím, ale tempo se zvyšuje. Dojíždíme další skupinky.

Jede se mi docela dobře. Při rozpadu skupinky zůstávám v té přední části.

Krize přichází těsně před  Tesákem.

Nechci to moc přemáhat pod dojmem nepříliš dobrého stavu v předešlých dnech i ráno.

Konečně jsem nahoře na Tesáku. Dojíždíme roztrháni.

Přede mnou všichni odbočují na střední. Za mnou také.

Vzpomínám si, že jsem členem týmu. Počítá se jen dojetí na dlouhé. Točím DOLEVA.

Stavím na bufetu. Sbírám fyzické i psychické síly. Kolem projíždí asi dva osamocení jezdci.

Bohužel i jedna z dívek s doprovodem. Taktická chyba – nad Slavkovem se mi s ní jelo dobře.

Jedu sám a jsem bez šance na dojetí (v cíli je o místo a 10 minut přede mnou).

Jedu lehce. Držím kadenci. Tepy na uzdě. Vím, že do cíle je to nejméně  3 hodiny. Pěkná projížďka.

…….

…….

…….

Po poměrně dlouhé době, kdy se ptám zda se něco nestalo, potkávám doprovodný vůz.

Z něho se Anděl snaží narušit moji TAKTIKU povzbuzováním: „Jsou za zatáčkou. Máš na ně!“

Vím že za zatáčkou nikdo není, ale nechci ji rozčílit J

Občas dojedu turisty či babičku na kole.

Značení nic moc, takže se asi dvakrát vracím zkontrolovat odbočení.

Najednou přede mnou na dohled cyklista. Dotahuji metr po metru. Už vidím, že má číslo.

Za támhletou zatáčkou ho dojedu. Buch-buch. Zadní kolo prázdné.

Zastavuji. Telefon v doprovodném voze nikdo nebere. Kolo dolů.. A začínám svlékat plášť.

Teď volá doprovodný vůz. Jedou zpátky.

Duše vyndaná a Anděl mi podává celé Kolíkáčovo náhradní zadní kolo. Házím ho tam.Kolíkáčovo

8kolečko funguje místo mého 9kolečka s Ultegrou bez nejmenšího problému.

Při prvním sjezdu zjišťuji, že povolená zadní brzda nebrzdí. Malá úprava a jede se dál.

Ukusuji další kilometry.  Opět dojíždím jezdce, při jehož stíhání jsem  píchl.

Historie se neopakuje. Bohužel jezdec nemá moc sil takže nestřídá. 

Blížíme se k cíli. Ještě kousek po vedlejší, prudká zatáčka doprava a už vidím kopec s Mamutem.

1000m. 500m zrychluji – můj společník  zůstává vzadu…. Držím tempo. Ještě kousek.

Cíííííííl !

 

Hodnocení:

Negativa:

Poprvé jsem se v závodě nezlepšil.

Poprvé jsme v důležitém závodě píchl. 

Od Tesáku jsem se cítil jsme se fakt mizerně.

Pozitiva:

Píchl jsem v celkově nepovedeném závodě. Snad se mi to vyhne při povedených

Překonal jsme těžkou krizi a dojel – tým může být hodnocen

 

Suma sumárum: Co tě  nezabije, to tě posílí

 

 

Igor

Na Mamuta jsem vyrazil s pevnym rozhodnutim zazavodit, coz v mem pripade znamena zajet tak rychle, jak jsem jen schopny, a pokud to pujde, dosahnout svuj hlavni letosni cil, a vytahnout prumer nad 25 km/hod.

Hned na zacatku se snazim drzet nejake skupinky, po chvili ale chapu, ze s tepem nad AnP to daleko nedotahnu a zacinam se pribrzdovat. Jeden po druhem odjizdeji mi mozni spoluhraci, nic se neda delat. Pak prichazi ten zlomovy okamzik (asi 20 km), kdy mne dojizdi o oslovuje nejaky chlap, tvrdi, ze mne zna, v Brne prej byl tesne prede mnou, a ze jede taky dlouhou. Nu to je klika! Dal uz slapeme ve dvou, perfektne nam to odsejpa, dojizdime dalsi a dalsi, ty vetsinou se k nam pripoji, pak zpravidla odpadnou, ale my se drzime pohromade. Seznamujeme se, je to Jindra Novak, a jezdi Mamuta od r. 96, trasu perfektne zna (coz se ukazalo byt velmi dulezite vzhledem ke kvalite znaceni). Na tretim bufetu dojizdime Jestraba a Gavose, ptam se jich, zda by nechteli v tak dobre spolecnosti prece projet tu dlouhou, odmitaji razantne.

Pokracujeme ve dvou, nacez Jindru chyta prvni krize, nevadi, trosku zpomaluji, obcas chvilku cekam, zase je to dobre. Pred poslednim dlouhym stoupakem dojizdime zavodnika v dresu KPO, nadsene vitam sprateleny klub, odpoved je taky vlidna, ze prej se na takove pratestvi klidne vysere (pardon, je to primy citat), ze se nekde na zacatku chytil dvou nasich a oni ho znicili. V tu ranu Jindra ma dalsi krize, loucime se do cile, dal jedu sam. Okamzite chci zrychlit, jenze kdepak, kopec je extremne drsny, obcas musim potlacit chut se zastavit a bud odpocinut, nebo vubec radsi to kolo tlacit, Ale nakonec posledni dlouhy stoupak mam za sebou, a ted uz hura zrychlovat az do cile! V Bystrici dojizdim skupinku 4 zavodniku, zkousim to s nimi, jenze ti evidentne jedou pomalej, nez jsem schopny jet o samote, a tak se rozhoduji pro solo dojezd. A prave tady prichazi krize, ktera me doprovazi az do cile. Snazim se co nejvic jist, pit, trosku to pomaha, ale vzdy jen na chvilku, ani za nic nemohu ten svuj tep dostat ani na 130. Doslova jsem se pretlacil pres cilovy koberec a prvni myslenka: jaka to je nadhera, kdyz uz nemusim slapat! Nu to je pozitek nade vsecko.

Teda v porovnani s Brnem bylo to o hodne tezsi.

Statistika: Vzdalenost 221 km, Prevyseni 3095 m, Cas 9:15, Prumerny tep 134

Takze s prumernou rychlosti jsem se nedostal ani na 24 km/hod. Potrebuji jeste trenovat.

 

 

Kolíkáč

Po dojezdu z Brna začíná Katce bolet v krku a mě začíná vitamínový souboj, abych to taky nechytil a mohl tak jet Mamuta. Bohužel boj to není vítězný a tak ve středu začínám uvažovat o tom, že na Mamuta nejedu ... Zprávy od El Diabla také nejsou příznivé, je též nachlazen ... stále sním o tom, jak se konečně na „rovinatém“ Mamutu, jak mi všichni tvrdí ze zkušeností z minulého roku, dáme dohromady jako tým a pojedeme pospolu do posledního bufetu. Jako povinnou literaturu pročítám reporty a grafy z roku 2004, výkon Kotěho před rokem ve mě vzbuzoval velkou úctu, letos se cítím, že bychom se mohli k jeho výkonu hodně přiblížit a tak naplánuji následující harmonogram:

Časový plán

průměrná rychlost

29,00 km/hod

 

 

km

čas

hodina

Čekyně - start

0 km

0:00 hod

8:00 hod

Slavkov - bufet

42 km

1:26 hod

9:26 hod

Potštát

55 km

1:53 hod

9:53 hod

Lhota - bufet

95 km

3:16 hod

11:16 hod

Tesák - bufet

130 km

4:28 hod

12:28 hod

Hrobice

160 km

5:31 hod

13:31 hod

Hadovna

174 km

6:00 hod

14:00 hod

Bystřice pod Host.

188 km

6:28 hod

14:28 hod

Oprostovice - bufet

200 km

6:53 hod

14:53 hod

Čekyně - cíl

230 km

7:55 hod

15:55 hod

 

Naštěstí se zdravotní stav během čtvrtku a pátku stabilizuje do přijatelné podoby, a tak vyrážím v sobotu ráno z Bystřice na start do Přerova pln optimismu, jak si to užiji. Na náměstí vyhledávám „zlaté Mondeo“ a předáváme si čipy a Anděl si dává věci ke mě do auta, aby měla možnost hned po dojezdu kam uložit kolo a já jedu do kempu v Čekyni, tam parkuji přímo před „naší chatkou 2004“, tentokrát v ní spí borci z CKKV. Na kole se již vracím zpátky do Přerova.

Parádní předstartovní atmosféra na náměstí mě připomíná Krále Šumavy, sice je méně lidí, ale je to takové komornější, trochu to připomíná i start v Opavě. Setkáváme se s novým sympatickým členem Gavošem a všichni se navzájem ujišťujeme, že jedeme týmovou spolupráci aspoň na Tesák. Sleduji věžní hodiny, poslední minuty do startu, El Diablo mává z první lajny, že nám drží místo, ale nechce se nám cpát se dopředu, konečně start, je krásné počasí, balík to valí po uzavřené hlavní silnici, kruhový objezd, podjezd pod tratí a už se to stáčí směrem k Čekyni, projíždíme cílový kopec okolo sochy Mamuta a stíháme El Diabla, kterého dojíždíme až za Čekyní, vypadá to dobře, EL je správně nažhaven a pálí to se mnou a s BM. V tom houfu lidí je neradno se otáčet, takže nevím kolik dalších Šlapek jede na dohled. Okolo nás poletuje i Dáda, Hanka, Petr Švec z KPO, a i cyklisti co jeli před týdnem Brno, prostě staří známí z maratónů.

Hned na prvních kilometrech ztrácím iluze o „nenáročném maratónu“, trať se stále nepříjemně vlní, každý kopec se jede na krev, většina ví, že začátky rozhodují, kdo se v jaké skupince uhnízdí. Před Loučkou (34.km), kde se tratě dělí se utvořila parádní skupinka, otáčím se a kousek za námi v další skupince vidím oranžový dres Ela a věřím, že se k nám za chvíli přicucne.

Začíná stoupání na Slavkov, říkám si, pojedeme v poklidu, ale BM začíná přikládat pod kotel a začínáme ujíždět skupince ještě s jedním borcem. Jedeme okolo 17km/hod., kopec stále nekončí, zatím mi to jede, v pohodě točím lehký převod, ale cítím, že to je naprosto zbytečné, takhle nás EL nedojede, řvu na něj: „Má to smysl ?“, stejně vím, že skupinka vzadu je silná a že nás dojedou, nahoře nás fotí Honza Herda, borec který jezdí maratóny na crossovém kole v teniskách, jak se dostal před nás ??? ... to je mi záhadou, má asi parádní formu, o které se pak přesvědčuji ještě později. Bufet (42.km), bereme jenom banán a mastíme to dál, při nájezdu na „panelku“ do Potštátu se přesně stalo co jsem předpokládal, dolítla k nám skupinka ze zadu, i když v méně lidech než před Slavkovem, vyčítám si, jak to bylo naprosto zbytečné se takhle hnát do kopce, EL už nás asi nemá šanci dojet, sen o týmu se začíná rozplývat, ale není moc času na přemýšlení, borec z Chropyně to začíná surově rozjíždět, schován v závětří přeskakuji spáry v asfaltu, dojíždíme dalšího borce, který najednou na fleku zastavuje, že na něj málem všichni naskáčeme, Honza Herda na crossu stále s námi, ale ve sjezdu má přece jenom handicap, tlusté pláště mají větší odpor a tak začíná ztrácet. Já do sebe valím Enduro, Hanka nás popohání k většímu tempu, asi chce ujet „Dádě“ :-)) a profil se začíná zase vlnit, kopečky jsou to sice krátké, ale o to výživnější, fouká vítr a na oddech není času. Naštěstí tu máme doprovodné vozidlo, u kterého měníme bidony a já začínám cítit, že to není dnes ono, nejede se mi v takové pohodě jako před týdnem, málo střídám, častěji se pouze vezu.

Projíždíme Lipníkem nad Bečvou a přichází stoupání na druhý bufet (95.km), začíná se mi chtít na malou, ale BM nekompromisně říká: „Chybu jsme udělal pouze jednou ...“, bereme zase jenom banán a po rozflákané cestě vjíždíme do lesa, otřesy jsou něco na mojí potřebu, chce se mě více a více, jedeme stále v nadějné skupince, nechce se mi ji opouštět, a tak když v dáli uvidím horizont, začnu zrychlovat, na hrbu zastavuji, skupinka s BM mě halasně pozdravuje, konám potřebu a už se přicvakávám do další skupinky, která to též slušně valí, sjezd o hubu, štěrk, hrbolatý asfalt, připadám si jako na MTB, šlapu co to jde a po výjezdu z lesa konečně vidím v dáli BM a spol., ale bohužel jedu s borcem, který už nemá dostatek sil na střídání, a sám je nedojedu, když tu najednou vidím, že ze skupinky před námi se někdo odlepuje, zpomaluje a čeká na nás a krásně nás pak dotáhne zpátky do závětří ... díky neznámý cyklisto ...

Bohužel začínám zjišťovat, že tempo skupinky je na mě v tuto chvíli až moc vysoké, stále se mírně stoupá a já čím dál tím víc se propadávám dozadu, snažím se sice každou ztrátu znovu a znovu dojíždět, ale už to nějak nejde, přijíždí i doprovodné vozidlo, kde mě po výměně bidonu naskočí další asi 50m díra, kterou nejsem sto už stáhnout, okolo mě se ještě motají další dva borci, se kterými ale nemůžeme chytit obdobné tempo a společnými silami je dojet. Přichází Kelč, kostky, třesu se jako ratlík, beru to jako dobrou masáž a vyklepaní svalů, odbočka u kostela, která není dobře značena, ale naštěstí jsem ji nepřejel, protože přede mnou se jeden borec vrací a ukazuje mi, že mám odbočit. Toho se zkusím chytnout, ale jede jako z praku a já nemám nárok. Svěšuji nohy, zvolňuji a nadávám si, že jsem se ještě více nezmáčkl před Kelčí, k tomu ještě stále protivítr, vzpomínám na Brno ...

V Rajnochovicích se ke mě připojuje opálený borec, který prý jel čelo, ale uvolnilo se mu sedlo a tak teď jen dojíždí na Tesák, kde na něj čeká doprovodný vůz. Toto jsme potřeboval, zase se to trochu rozjíždí a tak na Tesák dokonce začínáme někoho předjíždět, je to nádherné a náročné stoupání lesem po úzké asfaltce, obdoba Smrčku na Beskyd Tour, konečně nahoře, loučím se s „uvolněným sedlem“ a odbočuji doleva, bufet (130.km), dávám si ionťák, hrozny, müsli tyčinku, banán a čekám na nějakou příhodnou skupinku, která pojede dlouhou. Stále věřím, že se objeví EL a pojedeme spolu. Po cca 5 min marného čekání se do mě dává zima a tak natahuji návleky na nohy a začínám sjíždět z Tesáku, poté stoupat na Troják, stále se otáčím, ale nikde nikdo.

Najíždím na starou známou trasu z BT, krásný dlouhý sjezd do Držkové, nešlapu, stále hledám někoho za sebou, padá na mě takový divný vztek, nechuť jet dál sám, před závodem jsem věřil, že se konečně povede tým, jak jsme si slíbili, že mi někdo oplatí to, že jsem pomáhal Honzovi na Králi, utvořili tým na Rampušákovi, že se najde někdo z větší výkonností než mám já, ale bude schopen zpomalit a počkat na ostatní, můj sen od doby, kdy jsme založili Šlapky, těch samotek jsem si užil už dost, a já tady zase sám, sám, sám ... fouká vítr ... vím, že mě čeká teď nechutné stoupání na Podkopnou Lhotu, tam už mě někdo musí dojet, dokážu ho ještě uviset ? Ve stoupání se snad 20x otáčím, zda-li někoho zahlédnu, nikde nikdo, to není možné, zjišťuji, že nejsem schopen sám udržet nějaké tempo, vždyť ani v tréninku nejezdím sám, snažím se vždy jezdit s někým ... nálada je na bodu mrazu, chce se mi kolo hodit do příkopu, ale už jsme nahoře, kde mě zase probírá chladný vítr, sjíždím do Trnavy a okolo říčky směřuji na okraj Slušovic. Před Slušovicemi se někdo zjevil za mnou (konečně, konečně!!), je to osamocený borec, už mě dojel, je to Honza Herda na crossu, no paráda, s ním už to dojedu do cíle ... začínáme se spolu bavit, říkal, že jel chvíli s Dádou, ale ta prý někde odpadla a upozorňuje mě na další lahůdku trasy, která zanedlouho přijde a tím je stoupání na Hrobice (160.km). A je to tady, nechutné stoupání, kde si člověk myslí, že už je nahoře a ono se to zase zvedne ... to ať mi nikdo nepovídá, že Mamut je rovina, toto je dobrá „prasárna“. Bohužel „Honzis“ jede neudržitelným tempem, v teniskách na crossu mi ujíždí a tak zase jedu sám. Znovu se otáčím a hledám Dádu, s ním by mohl přijet i EL ... jéé to by byla paráda.

Fryšták (170.km) stále jedu osamocen, koukám na kilometry, jak je pomalinku ukrajuji, ještě 50 km do cíle, dívám se na hodinky a začínám dokonce i věřit, že bych to mohl stihnout podle časového plánu, být do 16,00hod. v cíli. Konečně mě opouští ta ponurá nálada a začínám se znovu rozjíždět, chytnul jsem motivaci, být ve svém časovém limitu v cíli a pomoci tak Šlapkám v soutěži týmů. Odbočka na Hadovnu, parádní lesní stoupání s fantastickými výhledy na Hostýnské vrchy, lesy zde mají tolik zelených odstínů barev, do toho sluníčko, no idylka, jenom kdyby ten zatracenej kopec už skončil, konečně vrchol a je tu sjezd, kde místy není asfalt, ale jenom uježděné suché bahno, áááá teď dokonce mokré ... no to už je o držku, výjezd z lesa na hlavnější silnici a valím to na Bystřici pod Hostýnem, jede se mi skvěle, jenom se bojím přicházejících křečí, peru do sebe další Enduro a hodně piji ...

Před posledním bufetem potkávám doprovodný vůz La Zorra s Andělem, křičí jestli ještě něco chci, odpovídám, že ne a Anděl mi něco sděluje, já tomu blbě rozumím: „máš BM 3-4km před sebou ...“ tý bláho, že bych ho ještě dojel ? Až pak v cíli se dozvídám, že na mě křičela: „máš BM 3/4 hodiny před sebou ...“. Ale mě to v tu chvíli nakopává ještě k větší intenzitě šlapání, poslední bufet projíždím, za jízdy mi podávají banán, předjíždím několik zdecimovaných borců, v Sušici dělam chybu, když se řídím směrovkou Přerov pro auta, ale naštěstí na mě křičí jedna paní, jedete špatně, jedete špatně, vracím se a jedu podle žluté šipky na silnici, díky tomu mě předjel jeden rychlejedoucí borec, kterého marně stíhám, najíždíme na hlavní silnici, vítr přímo proti mě, nejsem schopen se přehoupnout přes 30km/hod. a tak silou vůle se blížím k Přerovu. Ale je to nekonečné, auta okolo mě, šlapu, šlapu, konečně mě vítají první přerovské paneláky a je tu odbočka doprava, viadukt a poslední kilometry Mamuta, socha se blíží, potkávám ještě jednoho borce, který mi říká: „Vám nebylo dobře minulý rok, že ? Já měl pak celý týden strach, že se mi taky udělá špatně ...“ no jo Šlapky už zná kde kdo ...  cííííl, gratuluji BM a jdeme na jedno do nejbližší restaurace ...

Z večerního programu bylo nejkrásnější společné foto s legendami cyklistiky s Janem Smolíkem a Michalem Klasou.

 

Na závěr si neodpustím napsat pár myšlenek, které se mi honily při té depresivní jízdě z Tesáku:

Dokážeme se mezi sebou konečně domluvit a jet na dlouhých maratónech týmově, tzn. dovedou se rychlejší jednotlivci podřídit tempu pomalejších ? Velosérie obsahuje pouhých 6 závodů za rok, tam ta spolupráce je nutná, vždyť si pak od posledního bufetu můžeme zazávodit a rozdat body do Šlapky. Na krátkých závodech typu CKKV a UAC, tam závoďme hned od začátku, tam je spolupráce zbytečná, tam se vždy nějaká skupinka najde, ale na maratónu přes 200km se balíček těžko hledá, a dojíždět do cíle s malými rozestupy jednotlivě, když má za sebou každý 100km na samotku mi opravdu přijde velmi divné ... Vím, že na Brně jsem taky v sobě nepotlačil tu touhu po vítězství, ale to bylo 25km před cílem, poslední bufet kousek před námi ... Je mi líto též Ela, který jel nachlazený, protože to slíbil, že pojede a pak si to užívá sám, to si asi při vstupu do Šlapek nepředstavoval ... Asi je to také o společných trénincích, na které nějak není čas, a o zdravotním stavu každého člena z týmu ... uznávám, že na Mamutu jsem na BM neměl, už má formu jako zvon, ale dokážeš prosím tě kousek své energie rozdělit mezi ostatní členy týmu ? Nebo je lepší pomáhat jiným ? Vždyť by jsi stejně získal o těch 5 bodů více do Šlapky, protože by každýmu z nás přišlo blbý s tebou spurtovat do cíle, kdyby jsi s námi jel po celou dobu ... jsou to teď  ještě 4 maratóny, zkusíme potrénovat, abychom tě až tak nezdržovali a měl jsi z toho taky požitek, ale věř, že já jsem z Krále či Rampušáka, kdy jsem pomáhal ostatním, měl větší uspokojení než třeba po svém vítězství v Brně ... tak snad Rampušák 2005, tam se to povedlo před rokem, tak se to snad povede i letos ...

 

bVýsledky Šlapekb

Výsledky z Mamuta

M Profil od Igora M

Diskuze

M Profil od El Diabla M

µFotodokumentace od Natašiµ

µFotodokumentace od La Zorraµ

 

6 Historie 6

2004