Mamut Tour 14.05.2005 účastníci: doprovodný tým: El Angelo La Zorra Nataša Jermolájevová A: 221 km,
převýšení: 3185m Komentáře účastníků: |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
V roli
“závodníka”
Na
letošního Mamuta jsem se těšila. Z loňského roku
jsem věděla, že se „dá„ ujet. Těšila
jsem se na spolupráci se Zvarym (Zvary, Zvary, chyběl jsi…).
V duchu jsem si plánovala jak pojedeme, že by to mohla být taková
větší Břežanská osma. (tu jsem jela s Honzou a bylo
to super, 39km a AVG 29,8km/h). Také jsem se těšila, že se
budu moci konečně před závodem vyspat. Nic z toho se, vážení,
nekonalo. Zvary nejel a v sobotu jsme vstávali ve 2:30. Přičemž
v 0:45 jsem ještě běhala kolem dětiček. Ve 3:10 pro
mě a BM přijel El se svojí prima manželkou La Zorrou a malým
Danem. La
Zorra jela jako divoch. Na náměstí v Přerově jsme byli
již v 6:15. Byla zima. Již při prezentaci nás Vinošlapky
poznávali a vítali slovy: „ Á Vinohradské Šlapky
přijely“ ačkoli jsme byli ještě v civilu.
Převlékáme se na náměstí TGM, kam posléze přijíždí i KO.
V zápětí dorazili i Jestřáb s Gavošem a úplně
nakonec i Igor s paní. Před
startem se ještě zdravíme s Dádou. „Á pozor !“ Opět
jedu bez tachometru. Pro jistotu mi je dal BM do batůžku abychom je
nenechali v Praze a já je poslala do Čekyně - cíl i
s ostatními věcmi. Zachránila nás La Zorra, která nám je
během závodu za jízdy předala. Díky. Psyché to moc pomohlo. Start
byl situován z kopce po dlažkách a projíždělo se celým
Přerovem. Ještě před startem dostávám poslední pokyny od
BM. Pusinku foto. A start. Klídek.
Žádný odpal se nekonal neb jsme byli až na chvostu
a zacvaknout jsme se mohli až na rovině. Konečně.
Začínáme dupat. Byla to paráda. Super peloton. Začínáme se valit
jako velká voda. Co to. Na semaforu je červená a my jedem. A teď to
vidím, silnice se trošku zvedá. Před námi jedou policajti, auta
stojí a my se valíme oběma pruhy. Lidé koukají, No to byla paráda.
Semafory si blikají a my můžeme jet. Teprve v polovině
Přerova mě předjíždí BM se slovy: „Tak já jedu.
Měj se“, měla jsem se. Policejní vůz nás opustil až
před Čekyní – myslím. Stále bylo poměrně vysoké
teplo. Říkala
jsem si, že to takhle nemůžeme valit celou dobu. Potkává
mě pán – u nás bych jej zařadila do skupiny
„ctihodní“ se slovy:“Jakou jedeš“
„75“ „Já taky“ „Ten začátek je síla,
než se člověk rozdýchá“ „Jo, jo“ odpovídám.
Říkala jsem si, že bychom mohli jet spolu. Kdepak nejsem
v kopcích tak dobrá, ujíždí mi. Viděla jsem ho v cíli.
Myslím, že nemohl dojet dlouho přede mnou. A pak ještě
v Čekyni, to už mě zdravil. Škoda, že to
nevyšlo. Takových
pokusů se konalo více, ale nic z toho nebylo, jen tak 5 až 10
min. Dobré byli, pomohli i psychicky. A to bylo důležité,
neboť jsem na tom chvílemi byla fakt bídně. Ne že bych nemohla
šlapat, to ne, ale ten silný vítr, ten byl … fuj. Bolela mě
hlava. Ztuhlo a bolelo rameno. Předjížděli mě ženský
(asi 2). Dokonce jedna byla fakt dobrá, žádná věchýtečka, ale
jela super. Stále ze sedla. (Taky jsem jezdila na stojáka a mohu říct,
že je to docela príma) i po rovině. Valila to se svým
manželem. Chytla jsem se, chvíli jsme to táhli spolu, jelo se mi
s nimi dobře. Radím ji ať se schová na chvíli, střídáme,
říkám si to by bylo super jet s nimi. Začnu rozhovor:
„Ahoj kolik jedeš“ „180 a ty?„ „75“
„Pojeď s námi“ „Nemám najeto“ „Kolik
máš“ „I s Mamutem to bude 1000“ „Já mám jen
200“ „A to jedeš 180?“ „Jo.“ Dovedete si
představit, co to se mnou udělalo. Já tady funím trénuji ve
středu 50km na rotopedu. Ve čtvrtek 50km v terénu. A co
z toho. Nic. Jsem lenoch. Ale dobrý, jedu. Pak mi v jednom stoupání
poodjeli a už jsem je neviděla, až v cíli. Jedu
sama. Mám o čem přemýšlet, chce se mi brečet, a tak
brečím nahlas. Pak mě někdo dojel a já jsem zase byla OK. A
tak se to střídá. Na nějakém asi 60. km mě dojíždí holka.
Na startu stála vedle nás. Dojedu ji ve stoupání, pak mě předjela a
já ji na rovině zase dojela. Drží se jak klíště. Ohlížím
se, je tam. Tak si říkám, tak to teda ne. A povídám ji
„Pojď dopředu“ „Ne, ne ,ne“
„Pojď dopředu“ „Já tě sotva uvisím“
„Já zbrzdím“ „Tak jo, zkusím to“ To je paráda. To se
mi to jede, když za mě jiný táhnou J . Brzy
střídám. Pak na mě volá. „Mám jít dopředu“
„jó“ A tak se co chvíli točíme, je to super. V silném
protivětru to valíme 29-30km/h. Předjíždíme spoustu
chlapů. Koukají. Jedou po jednom co 50m za sebou. Najednou mi povídá
„Jedem nějak rychle“ „Jó, to je ta spolupráce“ Bylo
to super až do doby kdy: nastupuji na tacháči 31km/h, jede se mi
skvěle, všechen splín ze mě spadl, ale co to?! Nohy! Nohy
– křeč. Joj to je bolest, slzy. Cyklistka, byla to 38 letá
paní a jezdí MTB, jela skvěle. Poodjela, chytli se jí 2 chlapi. Vítr
sílí bolest povoluje, ale já větší rychlost, než je 16km/h
nejsem schopna ze sebe vymáčknout. Do cíle zbývá ještě asi
5km. Když se chci zmáčknout do posledního kopce, začnou mi pro
jistotu křečovat obě stehna a já hlasitě
kňučím. Bajker přede mnou se otočí: „Nebreč
už si v cíli“ A lidi povzbuzují. Cíl,
jak to vždyť loni byl až v Čekyni. Čas? Zatím
přesně nevím, něco kolem 3.10, Splnění snu se nekonalo,
chtěla jsem to ujet za 2:50, což by se mi jistě povedlo, kdyby
a) jel Zvary, nebo b) nefoukal by vítr. Bohužel, snad tedy
příště. A tak musím jet zas příští rok, abych
překonala hranici 3 hodin. Doufám, že to vyjde ostatním
Vinošlapkám, abychom to mohli pořádně rozbalit. Dnes už je mi trochu lépe, i
když mi stále v hlavě běhá ona paní co jela 180km. V roli “doprovodu” Volám
La Zorra, dávám si lázeň. Čekání si zpříjemňuji vyhříváním
na sluníčku. Asi po 45min přijíždí La Zorra.
„Vstávej jedem, jedem“.
Rychle nasedám a jedem za chlapama na dlouhou trasu. Cestou mi eLiška
povídá: „Buď jsem BM pomohla, nebo ne. Dala jsem mu do flašky
Elův drink a až když jsem mu to podala, tak jsem si
uvědomila, že to není ten jeho šumivý mulťák. Chvíli se
zamyslím a povídám:“No nevím, nevím. Péťa s tím má docela
problémy. Proto jezdí na šumáky“. Teď jsme trnuly obě 2,
jak to dopadne. Dopadlo to dobře. Za chvíli BM volá, že
potřebuje další bidon. Je vysmátý a v pohodě. Prý se mu
jede skvěle. Uffff , to nám spadl kámen ze srdce. Honíme
Bigmiga, ale ten volá, že už je na dalším bufetu a že
už si musel nabrat tekutinu. To jsme koukali, že už je skoro
v cíli. Zkrátka BM to sedlo, gratulujeme. Otočili jsme vůz a
vydali se za Elem. Ten nás přivítal slovy: „Kde jste?. Už
jsem myslel, že se vám něco stalo“. Nedáme se odradit jeho
zachmuřelým obličejem a povzbuzujeme ho. Pak předjíždíme
3 zavalité mladíky na kolech. Mohla z toho být pěkná mela. Název
vesnice - Držková. V jednom
stoupání Pavel říká, už jsem umřel. Vjíždíme
do Hrobic. Poodjíždíme, čekáme a najednou mobil. El
volá:“Píchnul jsem!“ Rychle to valíme za ním. El má již
montpáky venku a jal se přezouvat kolo. Vyskočím z auta,
v ruce Kolíkáčovo zadní kolo a beru Elovi z ruky to jeho
nedodělané. “Dej si tam tohle a jed“ „Ne“
„Dej to tam a jeď“ Tak to tam chudák nandal. Jen mě
blesklo hlavou: “Hele nevadí to, že má KO trojtác? „Ne“
„Tak jo, jeď, jeď, makej, makej“. El hupsnul na kolo a
jede. To jsem ale netušila, že jsem mu dala osmikolečko na
devítkovou přehazovačku J Dává nám znamení
abychom k němu přijeli. A jejej. „Zavolej
mi na mobil, jestli ho mám. Mám tam nábu? Mám tam rychloupínáky?“
Chudák eLiška nevěděla o co jde, ale vše bylo
v pořádku. Celou cestu jsem měla stažené okénko, abych
mohla hejkat na Ela. Jen v jedné chvíli bylo zavřené a to jsme
připravovali Elovi drink. Vyběhli jsme z auta, já chytla colu,
La Zorra přelila ionták z bidonu do petláhve. Já už sedám do
auta a říkám: „Dej mi to. Já to naleju“
„Ještě to vypláchnu“. La Zorra nalila do bidonu vodu a
podává mi jej se slovy: “Vylej to z okna „ „Jó„
A lup, už to leju. Ale co to? Všechna voda je na mě.
Tričko, kalhoty a dokonce i v botách mám vodu. Bodejť ne,
když jsem měla okno zavřené. A
takových podobných taškařic jsme si užívali na cestě do
cíle habaděj. Dokonce jsme nabrali závodníka, kterému prasknul ráfek.
(dost slušné kolo). Ten pak poškodil i galusku. Ten byl z nás
chudák tak pryč, že když mu přivezl v ruce kamarád
na kole nové zadní kolo, řekl: „Já pojedu s holkama, tady je
to fajn. A to už zase volám na Pavla: „Jeď, jeď, dávej,
dávej, za zatáčkou ho máš.“ A eLiška na mě: „
Za kterou?:“. A El?. Dojel, předjel. A já zase:“ eLiško jeď k Elovi. Támhle
nahoře jsou cyklisti, on je určitě nevidí“ eLiška
dojela Ela a já:“ Jeď, jedeš skvěle, támhle ….
vidíš? Máš 4 chlapy, jeď, makej, makej. A El jel, dojel,
předjel. Na to, že byl už v Hrobicích mrtvej, jel
skvěle. 30 až 36km/h typuji podle tachometru. Nevzdával to. Asi
jsem chvílema neodhadla km, ale chlapi mě věřili a makali.
„Kolik do cíle?“ „Tak 10. Támhle už je hlavní silnice
a pak za žlutým domkem doprava a už tam budete“ „Jo
díky“. A teď vidím jak to roztáčí. Ale ono to bylo asi 25
až 30 km. Pak už byl El skoro v cíli, ale policie nás tam
nechtěla autem pustit. 1,68km do cíle.
To mě eLiška předtím řekla, že má El
všechny cílové foto s tabulí. Tudíž nemeškám a
říkám: “Dej mi foťák, já tam doběhnu“. ELiška
mi jej podala a já běžím. „Musíš Anděli“,
povzbuzuji se. A najednou slyším troubení. Eliška. Prý když
mě policajti viděli pustili eLišku i s autem za mnou. Tak
má El cílové foto. Bohužel bez světelné tabule. Ta se letos
nekonala. Být
v roli doprovodu bylo skvělé. Řádně jsem si to
užívala. Malý Dan byl hodný. A tak nám krásně uběhl maratón
Mamut. Cesta
zpět byla taky fajn. El řídil, naši porazili Švédy a
hráli nám Queeni. Co víc si přát. Tak
ahoj zase za rok. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Druhý
závod letošní veloserie byl zařazen hned po 6 dnech po tom prvním.
Mohla to být výhoda, ale i nevýhoda. Po pekelném Brnu jsem se snažil co
nejdříve zregenerovat bolavé svalstvo zasažené křečemi a
tak jsem přes týden jen lehce trénoval. Přesto to nebylo úplně
ono. Vstáváme
v sobotu ráno 2:30. Oproti původnímu plánu, že pojedeme
se Zvarym už v pátek jedeme
nakonec s El Diablovými. Ve
3:20 již startujeme z Řeporyjí směr Brno. La Zorra to
pálí a na náměstí v Přerově přijíždíme již
v 6:15, takže je dost času na přípravu a registraci.
Svítí slunce je docela teplo, takže počasí vypadá nadějněji
než v Brně. Jen
mě trošičku trápí, že první část pojedu bez
tachometru, který zůstal v autě. 8.00 Start. Cítím trošičku nohy, ale doufám že
se to rozjede. Anděl to valí
dopředu jako ďas a daří se mi ho předjet asi až po
500m. Kolíkáč (Ko) je taky
někde ve předu snažíce se dojet Diabla (El), který se postavil hned do první
lajny. Jedeme velké pianko a snažíme se najít vhodnou skupinku. Ta se
asi po 10km zformovává a je nám jasné že většina z ní
pojede krátkou trasu. Proto se snažím co nejvíce využít její
energie a šetřit síly na další náročnější
pasáže. Hlavně někde nespadnout. El se nám někde ztratil, Ko se snaží se mnou využít
skupinky. To se nám to jede když jiní táhnou. J Jedeme
opravdu pohodu. Při dělení tras jsem velmi překvapen, že
na krátkou odjela jen polovina skupinky a s cca 15 lidmi se valíme
na první náročnější 14% stoupání Slavkov. Včele dvě
dámy Hanka Ebertová s Dádou Likusovou. Pod kopcem také dostávám
tachometr, takže jsem konečně v klidu. Mohu tak
změřit průměrnou rychlost stoupání. Ta se nakonec
vyšplhala na slušných 17,2km/h. Ko
to pere do kopce se slovy „Je to rozumné?“ Naznačuje tak,
že to trochu pálí přes limit. Za Slavkovem je první bufet, kde se
mi podařilo urvat banán. K velkému překvapení nebyl zelený
jako loni. Vidím tak první zlepšení oproti loňsku. Za
Slavkovem se formuje 6-7 členná skupinka už bez Dády, ale
s Hankou, táhnutou borcem z Chropyně. Hanka nás pobízí
ještě k většímu výkonu. Snažím se jí oponovat,
že jsem tady na dovolené a tím jí trochu uklidnit, ale už
radši bez řečí šlapu. Co má taky chudák Šlapka
dělat, když to má v názvu. Hanka si z nás zase dělá
legraci, že jsme odflákli reportáže z Brna. Až do Hranic
je to pohodovka spíš se sjezdem, pak přicházejí první kousavé
kopečky do Lipníka a s nimi především vítr, s kterým
se bude muset dnes také počítat. Slunce svítí a hřeje ani mi
nepřijde, že začíná i připalovat. Naše skupinka se
bez problému drží až ke stoupání na Lhotu. Na
druhém bufetu nabírám další banán a jedu. Ko, Hanka a spol se mnou. Není ani
chvilka času na oddych. Navíc Ko
už zase otravuje, že si chce odskočit. Ne, ne, tentokrát
nečekám. J Ko to
řeší takticky, že nastoupí v kopci a pak to dojede.
Snažím se trochu přibrzdit skupinku aby nemusel tolik
dojíždět. Opravdu se mu tento husarský kousek povedl a
v Opatovicích je zase s námi. Asi to ale nebude zadarmo,
několik procent energie na to muselo padnout. Přifrčelo
k nám mezitím zase několik cyklistů, tak jsme už asi 15
členný balíček. Zjišťuji, že mi dochází voda a tak
volám La Zorru, aby mi dovezla druhou flašu. Za Kelčí je tady jak
na koni a už mi podává bidon. To už vidím, že mezi námi není Ko a po chvíli ani Hanka kterou
slyším vzadu, jak padá z kola po nějaké vzájemné srážce.
Zase nás zbylo asi 6-7 a vesměs podle řečí většina
jede střední trasu. Napiji se z bidonu a koulím vočima co
mi to tam ta Zorra udělala za lektvar. Má to chuť jak pasta Tutti
Frutti. To není můj multivitaminek. Snažím se s tím
smířit a tělo se nebrání, ale je po tom děsná žízeň. Stoupání
na Tesák je další zářez. Spodek se jede okolo 22km/h a
hořejšek 13/14. Mám co dělat se udržet ale pod vrcholem
se mi daří i některým ujet. Takže mám chvilku na to se
zastavit na III. bufetu. Dávám narychlo 3 dvojdecky Zubra a snažím
se naředit Tutti Frutti co to jde. Mezitím se formuje 6ti členná
skupinka na dlouhou a do ní v plný rychlosti najíždí Hanka. Hned
mě informuje o tom že má zřejmě zlomený prst u ruky a
že jí někdo srazil. No je vidět že jí malíček
vyprovokoval k fantastickému výkonu, protože jsme jí ve stoupání
skoro neujeli. Koukám ještě jestli se nezjeví Ko, ale nevidím ho nikde. Dávám si
pozor, aby mi taky nikdo neujel. Nastává
volnější pasáž na Tesák a pak dolů na Držkovou a
Kašavu. Tu už jedu potřetí od loňského Mamuta a BT. Přidává
se k nám nějaký borec bez čísla a hned udává tempo. Jsem celkem
překvapen, ale proč ne. Musíme si přece pomáhat. A je tady
další kousavej stoupák na Podkopnou Lhotu. Sil ubývá naštěstí
se mi daří udržet se a Hanka hned za mnou. Na Trnavu a do
Hrobic se jede po děsných silnicích. Občas není vůbec
šance se vyhnout kocourům s asfaltovou polevou. Do
Fryštátu se to vlní, ale není to nic hrozného, protože vítr
teď fouká častěji do zad. Stoupání na Hadovnu není až zas
tak prudké, ale táhlé a sil opravdu ubývá jako vody v bidonu. Hned jak
je signál opět volám doprovodný vůz, ale ten má problémy,
takže musím počkat. Hanka to pere zase co to dá a já už si
říkám že se na to vykašlu, ale zase by to byla škoda to
teď vzdát, tak se kousnu co to jde. Sjezd
na Rusavu přes klády je úžasnej, jen by to chtělo MTB.
Docházející voda mě ale trápí více a více. Hanka mi nabízí pomoc ze
svých zásob, takže jí za to touto cestou ještě jednou moc
děkuji. Za Bystřicí už zase trpím nedostatkem vody, takže
se smiřují s tím, že budu muset zastavit a skupinka mi odjede.
Před bufetem Hanka zpomaluje a s ní i skupinka a já si nechávám
nabrat plnou isostarku. Naštěstí ztráta není tak velká a
hlavně se mě Hanka nesnaží ujet. Každý už toho má
taky dost a ještě přijde závěrečná otevřená pasáž.
Dojíždím skupinku asi po pěti minutách v pohodě a jedem
ve čtyřech až do cíle. Je to velký štěstí,
protože vítr je opravdu nepříjemný. Pravidelně střídáme,
takže se nám daří jet 28-30km/h. Po větru pak až 36km/h.
Před Přerovem u odbočky na Čekyni toho mám opravdu
dost, ale ještě se snažím ze sebe vymáčknout něco do
závěrečného spurtu. Je to tady. Konečně cíl. 15:46 - 226km, 7:46 a průměr 29 km/h. Gratuluji
a díky za pomoc Hance, že to dokázala dojet v tak fantastickém
čase a ještě se zlomeným prstem. Je vidět
že Jágr dokáže být vzorem dnes pro každého J Loučíme se a společně se
středotrasnými Šlapkami Jestřábem
a Gavošem čekáme na startu na
další Šlapky. Měřiči času mají dost velké
problémy s vyhodnocením, tužka a papír nestíhají, takže se dá
očekávat že tam budou přehmaty. Večer čekáme na
výsledky hlavně v družstvech, kde můžeme
očekávat bednu, ale pořadatelé nejsou sto to sečíst. Hecujeme
se s kolegy CKKV kdo bude lepší, ale tady se to nedozvíme. No
škoda. Už jsem chtěl říci, že letošník
ročník pořadatelé zvládli lépe, než loňský. Nebylo tomu
tak i proto, že značení dlouhé trasy a chybějící
regulovčíci v ulicích Bystřice p.H. to je opravdu velká
ostuda. Tak snad zase za rok. J Závěrem
bych chtěl poděkovat našemu doprovodnému vozu pod vedením La
Zorry, že podporoval jak to jen šlo a skvěle zaimprovizoval s dvojnásobnou dávkou
Tutti Frutti. Díky. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Mamut telegraficky – aneb co tě nezabije, to tě posílí. 2 dny před startem cítím nachlazení, ani
žaludek není nic moc 1 den před startem rád bych našel
důvod to vynechat, nakonec rozhoduje,
že jsem slíbil odvoz Anděle a Bigmigovi
Den D (14.5.2005): ve tři
čtvrtě na tři ráno
vyjíždíme směr Řeporyje – co bylo před tím si
nepamatuji kolem sedmé jsme na
náměstí v Přerově je docela chladno. Necítím se moc
dobře. Jdu dvakrát do TOI-TOI budky. Jím 8:26 na startu jsem v první lajně 8:30 START Začíná se volně,
občas prudké brždění a strkanice. Za chvíli je tu Kolíkáč i Bigmig Pak se pole trhá.
Někteří ujíždějí někteří se zaostávají Chvíli jedu s Gavošem a Jestřábem, pak mi
v jednom kopečku ujíždějí. Jedl jsme asi moc L Pár kilometrů je
stíhám. Zdá se že na mne čekají. DÍKYJ. Tvoří se skupinka,kdes i trochu oddechnu. I po rozdělení pod Slavkovem jedeme spolu ve skupině nahoru na
Slavkov. Jestřáb i Gavoš jedou moc pěkně. Vypadají,
že se moc nedřou. Já se držím. Konečně vrchol Slavkov. Většina staví na
občerstvovačce. Já pomalu
pokračuji dál. Za chvíli dojede pár
jezdců, ale Gavoš a Jestřáb ne. To mne mrzí. Pár km se
ohlížím, ale tempo se zvyšuje. Dojíždíme další skupinky. Jede se mi
docela dobře. Při rozpadu skupinky zůstávám v té
přední části. Krize
přichází těsně před
Tesákem. Nechci to moc
přemáhat pod dojmem nepříliš dobrého stavu
v předešlých dnech i ráno. Konečně
jsem nahoře na Tesáku. Dojíždíme roztrháni. Přede mnou
všichni odbočují na střední. Za mnou také. Vzpomínám si,
že jsem členem týmu. Počítá se jen dojetí na dlouhé.
Točím DOLEVA. Stavím na
bufetu. Sbírám fyzické i psychické síly. Kolem projíždí asi dva
osamocení jezdci. Bohužel i
jedna z dívek s doprovodem. Taktická chyba – nad Slavkovem se
mi s ní jelo dobře. Jedu sám a jsem
bez šance na dojetí (v cíli je o místo a 10 minut přede mnou). Jedu lehce.
Držím kadenci. Tepy na uzdě. Vím, že do cíle je to
nejméně 3 hodiny. Pěkná
projížďka. ……. ……. ……. Po
poměrně dlouhé době, kdy se ptám zda se něco nestalo,
potkávám doprovodný vůz. Z něho
se Anděl snaží narušit
moji TAKTIKU povzbuzováním: „Jsou za zatáčkou. Máš na
ně!“ Vím že za
zatáčkou nikdo není, ale nechci ji rozčílit J Občas
dojedu turisty či babičku na kole. Značení
nic moc, takže se asi dvakrát vracím zkontrolovat odbočení. Najednou
přede mnou na dohled cyklista. Dotahuji metr po metru. Už vidím,
že má číslo. Za támhletou
zatáčkou ho dojedu. Buch-buch. Zadní kolo prázdné. Zastavuji.
Telefon v doprovodném voze nikdo nebere. Kolo dolů.. A začínám
svlékat plášť. Teď volá
doprovodný vůz. Jedou zpátky. Duše
vyndaná a Anděl mi podává celé Kolíkáčovo
náhradní zadní kolo. Házím ho tam.Kolíkáčovo 8kolečko
funguje místo mého 9kolečka s Ultegrou bez nejmenšího problému. Při prvním
sjezdu zjišťuji, že povolená zadní brzda nebrzdí. Malá úprava
a jede se dál. Ukusuji
další kilometry. Opět
dojíždím jezdce, při jehož stíhání jsem píchl. Historie se
neopakuje. Bohužel jezdec nemá moc sil takže nestřídá. Blížíme se
k cíli. Ještě kousek po vedlejší, prudká zatáčka
doprava a už vidím kopec s Mamutem. 1000m. 500m
zrychluji – můj společník
zůstává vzadu…. Držím tempo. Ještě kousek. Hodnocení: Negativa: Poprvé jsem se
v závodě nezlepšil. Poprvé jsme
v důležitém závodě píchl. Od Tesáku jsem
se cítil jsme se fakt mizerně. Pozitiva: Píchl jsem
v celkově nepovedeném závodě. Snad se mi to vyhne při
povedených Překonal
jsme těžkou krizi a dojel – tým může být hodnocen Suma sumárum: Co
tě nezabije, to tě posílí |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Na
Mamuta jsem vyrazil s pevnym rozhodnutim zazavodit, coz v mem pripade znamena
zajet tak rychle, jak jsem jen schopny, a pokud to pujde, dosahnout svuj
hlavni letosni cil, a vytahnout prumer nad 25 km/hod. Hned
na zacatku se snazim drzet nejake skupinky, po chvili ale chapu, ze s tepem
nad AnP to daleko nedotahnu a zacinam se pribrzdovat. Jeden po druhem
odjizdeji mi mozni spoluhraci, nic se neda delat. Pak prichazi ten zlomovy
okamzik (asi 20 km), kdy mne dojizdi o oslovuje nejaky chlap, tvrdi, ze mne
zna, v Brne prej byl tesne prede mnou, a ze jede taky dlouhou. Nu to je
klika! Dal uz slapeme ve dvou, perfektne nam to odsejpa, dojizdime dalsi a
dalsi, ty vetsinou se k nam pripoji, pak zpravidla odpadnou, ale my se drzime
pohromade. Seznamujeme se, je to Jindra Novak, a jezdi Mamuta od r. 96, trasu
perfektne zna (coz se ukazalo byt velmi dulezite vzhledem ke kvalite
znaceni). Na tretim bufetu dojizdime Jestraba a Gavose, ptam se jich, zda by
nechteli v tak dobre spolecnosti prece projet tu dlouhou, odmitaji razantne. Pokracujeme
ve dvou, nacez Jindru chyta prvni krize, nevadi, trosku zpomaluji, obcas
chvilku cekam, zase je to dobre. Pred poslednim dlouhym stoupakem dojizdime
zavodnika v dresu KPO, nadsene vitam sprateleny klub, odpoved je taky vlidna,
ze prej se na takove pratestvi klidne vysere (pardon, je to primy citat), ze
se nekde na zacatku chytil dvou nasich a oni ho znicili. V tu ranu Jindra ma
dalsi krize, loucime se do cile, dal jedu sam. Okamzite chci zrychlit, jenze
kdepak, kopec je extremne drsny, obcas musim potlacit chut se zastavit a bud
odpocinut, nebo vubec radsi to kolo tlacit, Ale nakonec posledni dlouhy
stoupak mam za sebou, a ted uz hura zrychlovat az do cile! V Bystrici
dojizdim skupinku 4 zavodniku, zkousim to s nimi, jenze ti evidentne jedou
pomalej, nez jsem schopny jet o samote, a tak se rozhoduji pro solo dojezd. A
prave tady prichazi krize, ktera me doprovazi az do cile. Snazim se co nejvic
jist, pit, trosku to pomaha, ale vzdy jen na chvilku, ani za nic nemohu ten
svuj tep dostat ani na 130. Doslova jsem se pretlacil pres cilovy koberec a
prvni myslenka: jaka to je nadhera, kdyz uz nemusim slapat! Nu to je pozitek
nade vsecko. Teda
v porovnani s Brnem bylo to o hodne tezsi. Statistika:
Vzdalenost 221 km, Prevyseni 3095 m, Cas 9:15, Prumerny tep 134 Takze
s prumernou rychlosti jsem se nedostal ani na 24 km/hod. Potrebuji jeste
trenovat. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Po
dojezdu z Brna začíná
Katce bolet v krku a mě začíná vitamínový souboj, abych to taky
nechytil a mohl tak jet Mamuta. Bohužel boj to není vítězný a tak
ve středu začínám uvažovat o tom, že na Mamuta nejedu ...
Zprávy od El Diabla také nejsou příznivé, je též nachlazen ...
stále sním o tom, jak se konečně na „rovinatém“ Mamutu,
jak mi všichni tvrdí ze zkušeností z minulého roku, dáme
dohromady jako tým a pojedeme pospolu do posledního bufetu. Jako povinnou
literaturu pročítám reporty a grafy z roku 2004, výkon Kotěho před
rokem ve mě vzbuzoval velkou úctu, letos se cítím, že bychom se
mohli k jeho výkonu hodně přiblížit a tak naplánuji
následující harmonogram: Časový plán
Naštěstí
se zdravotní stav během čtvrtku a pátku stabilizuje do přijatelné
podoby, a tak vyrážím v sobotu ráno z Bystřice na start
do Přerova pln optimismu, jak si to užiji. Na náměstí
vyhledávám „zlaté Mondeo“ a předáváme si čipy a
Anděl si dává věci ke mě do auta, aby měla možnost
hned po dojezdu kam uložit kolo a já jedu do kempu v Čekyni,
tam parkuji přímo před „naší chatkou 2004“,
tentokrát v ní spí borci z CKKV. Na kole se již vracím zpátky
do Přerova. Parádní
předstartovní atmosféra na náměstí mě připomíná Krále
Šumavy, sice je méně lidí, ale je to takové komornější,
trochu to připomíná i start v Opavě. Setkáváme se
s novým sympatickým členem Gavošem a všichni se
navzájem ujišťujeme, že jedeme týmovou spolupráci aspoň
na Tesák. Sleduji věžní hodiny, poslední minuty do startu, El
Diablo mává z první lajny, že nám drží místo, ale nechce se
nám cpát se dopředu, konečně start, je krásné počasí,
balík to valí po uzavřené hlavní silnici, kruhový objezd, podjezd pod
tratí a už se to stáčí směrem k Čekyni,
projíždíme cílový kopec okolo sochy Mamuta a stíháme El Diabla, kterého
dojíždíme až za Čekyní, vypadá to dobře, EL je
správně nažhaven a pálí to se mnou a s BM. V tom houfu
lidí je neradno se otáčet, takže nevím kolik dalších
Šlapek jede na dohled. Okolo nás poletuje i Dáda, Hanka, Petr Švec
z KPO, a i cyklisti co jeli před týdnem Brno, prostě
staří známí z maratónů. Hned
na prvních kilometrech ztrácím iluze o „nenáročném
maratónu“, trať se stále nepříjemně vlní, každý
kopec se jede na krev, většina ví, že začátky rozhodují,
kdo se v jaké skupince uhnízdí. Před Loučkou (34.km), kde se
tratě dělí se utvořila parádní skupinka, otáčím se a
kousek za námi v další skupince vidím oranžový dres Ela
a věřím, že se k nám za chvíli přicucne. Začíná
stoupání na Slavkov, říkám si, pojedeme v poklidu, ale BM
začíná přikládat pod kotel a začínáme ujíždět
skupince ještě s jedním borcem. Jedeme okolo 17km/hod., kopec
stále nekončí, zatím mi to jede, v pohodě točím lehký
převod, ale cítím, že to je naprosto zbytečné, takhle nás EL
nedojede, řvu na něj: „Má to smysl ?“, stejně vím,
že skupinka vzadu je silná a že nás dojedou, nahoře nás fotí Honza Herda, borec který
jezdí maratóny na crossovém kole v teniskách, jak se dostal před
nás ??? ... to je mi záhadou, má asi parádní formu, o které se pak
přesvědčuji ještě později. Bufet (42.km),
bereme jenom banán a mastíme to dál, při nájezdu na
„panelku“ do Potštátu se přesně stalo co jsem
předpokládal, dolítla k nám skupinka ze zadu, i když
v méně lidech než před Slavkovem, vyčítám si, jak to
bylo naprosto zbytečné se takhle hnát do kopce, EL už nás asi nemá
šanci dojet, sen o týmu se začíná rozplývat, ale není moc času
na přemýšlení, borec z Chropyně to začíná
surově rozjíždět, schován v závětří
přeskakuji spáry v asfaltu, dojíždíme dalšího borce,
který najednou na fleku zastavuje, že na něj málem všichni
naskáčeme, Honza Herda na crossu stále s námi, ale ve sjezdu má
přece jenom handicap, tlusté pláště mají větší odpor
a tak začíná ztrácet. Já do sebe valím Enduro, Hanka nás popohání
k většímu tempu, asi chce ujet „Dádě“ :-)) a
profil se začíná zase vlnit, kopečky jsou to sice krátké, ale o to
výživnější, fouká vítr a na oddech není času.
Naštěstí tu máme doprovodné vozidlo, u kterého měníme bidony a
já začínám cítit, že to není dnes ono, nejede se mi v takové
pohodě jako před týdnem, málo střídám, častěji se
pouze vezu. Projíždíme
Lipníkem nad Bečvou a přichází stoupání na druhý bufet (95.km),
začíná se mi chtít na malou, ale BM nekompromisně říká:
„Chybu jsme udělal pouze jednou ...“, bereme zase jenom
banán a po rozflákané cestě vjíždíme do lesa, otřesy jsou
něco na mojí potřebu, chce se mě více a více, jedeme stále
v nadějné skupince, nechce se mi ji opouštět, a tak
když v dáli uvidím horizont, začnu zrychlovat, na hrbu
zastavuji, skupinka s BM mě halasně pozdravuje, konám
potřebu a už se přicvakávám do další skupinky, která to
též slušně valí, sjezd o hubu, štěrk, hrbolatý
asfalt, připadám si jako na MTB, šlapu co to jde a po výjezdu
z lesa konečně vidím v dáli BM a spol., ale bohužel jedu
s borcem, který už nemá dostatek sil na střídání, a sám je
nedojedu, když tu najednou vidím, že ze skupinky před námi se
někdo odlepuje, zpomaluje a čeká na nás a krásně nás pak
dotáhne zpátky do závětří ... díky neznámý cyklisto ... Bohužel
začínám zjišťovat, že tempo skupinky je na mě
v tuto chvíli až moc vysoké, stále se mírně stoupá a já
čím dál tím víc se propadávám dozadu, snažím se sice každou
ztrátu znovu a znovu dojíždět, ale už to nějak nejde,
přijíždí i doprovodné vozidlo, kde mě po výměně bidonu
naskočí další asi 50m díra, kterou nejsem sto už stáhnout,
okolo mě se ještě motají další dva borci, se kterými ale
nemůžeme chytit obdobné tempo a společnými silami je
dojet. Přichází Kelč, kostky, třesu se jako ratlík, beru to
jako dobrou masáž a vyklepaní svalů, odbočka u kostela, která
není dobře značena, ale naštěstí jsem ji nepřejel,
protože přede mnou se jeden borec vrací a ukazuje mi, že mám
odbočit. Toho se zkusím chytnout, ale jede jako z praku a já nemám
nárok. Svěšuji nohy, zvolňuji a nadávám si, že jsem se
ještě více nezmáčkl před Kelčí, k tomu
ještě stále protivítr, vzpomínám na Brno ... V Rajnochovicích
se ke mě připojuje opálený borec, který prý jel čelo, ale
uvolnilo se mu sedlo a tak teď jen dojíždí na Tesák, kde na
něj čeká doprovodný vůz. Toto jsme potřeboval, zase se to
trochu rozjíždí a tak na Tesák dokonce začínáme někoho
předjíždět, je to nádherné a náročné stoupání lesem po
úzké asfaltce, obdoba Smrčku na Beskyd Tour, konečně
nahoře, loučím se s „uvolněným sedlem“ a
odbočuji doleva, bufet (130.km), dávám si ionťák, hrozny, müsli
tyčinku, banán a čekám na nějakou příhodnou skupinku,
která pojede dlouhou. Stále věřím, že se objeví EL a pojedeme
spolu. Po cca 5 min marného čekání se do mě dává zima a tak
natahuji návleky na nohy a začínám sjíždět z Tesáku, poté
stoupat na Troják, stále se otáčím, ale nikde nikdo. Najíždím
na starou známou trasu z BT, krásný dlouhý sjezd do Držkové,
nešlapu, stále hledám někoho za sebou, padá na mě takový divný
vztek, nechuť jet dál sám, před závodem jsem věřil,
že se konečně povede tým, jak jsme si slíbili, že mi
někdo oplatí to, že jsem pomáhal Honzovi na Králi, utvořili
tým na Rampušákovi, že se najde někdo z větší
výkonností než mám já, ale bude schopen zpomalit a počkat na
ostatní, můj sen od doby, kdy jsme založili Šlapky, těch
samotek jsem si užil už dost, a já tady zase sám, sám, sám ...
fouká vítr ... vím, že mě čeká teď nechutné stoupání
na Podkopnou Lhotu, tam už mě někdo musí dojet, dokážu ho
ještě uviset ? Ve stoupání se snad 20x otáčím, zda-li
někoho zahlédnu, nikde nikdo, to není možné, zjišťuji,
že nejsem schopen sám udržet nějaké tempo, vždyť ani
v tréninku nejezdím sám, snažím se vždy jezdit
s někým ... nálada je na bodu mrazu, chce se mi kolo hodit do
příkopu, ale už jsme nahoře, kde mě zase probírá chladný
vítr, sjíždím do Trnavy a okolo říčky směřuji na
okraj Slušovic. Před Slušovicemi se někdo zjevil za mnou
(konečně, konečně!!), je to osamocený borec, už mě
dojel, je to Honza
Herda na crossu, no paráda, s ním už to dojedu do cíle ...
začínáme se spolu bavit, říkal, že jel chvíli s Dádou,
ale ta prý někde odpadla a upozorňuje mě na další
lahůdku trasy, která zanedlouho přijde a tím je stoupání na Hrobice
(160.km). A je to tady, nechutné stoupání, kde si člověk myslí,
že už je nahoře a ono se to zase zvedne ... to ať mi
nikdo nepovídá, že Mamut je rovina, toto je dobrá
„prasárna“. Bohužel „Honzis“ jede neudržitelným
tempem, v teniskách na crossu mi ujíždí a tak zase jedu sám. Znovu
se otáčím a hledám Dádu, s ním by mohl přijet i EL ... jéé to
by byla paráda. Fryšták
(170.km) stále jedu osamocen, koukám na kilometry, jak je pomalinku ukrajuji,
ještě 50 km do cíle, dívám se na hodinky a začínám dokonce i
věřit, že bych to mohl stihnout podle časového plánu, být
do 16,00hod. v cíli. Konečně mě opouští ta ponurá
nálada a začínám se znovu rozjíždět, chytnul jsem motivaci,
být ve svém časovém limitu v cíli a pomoci tak Šlapkám
v soutěži týmů. Odbočka na Hadovnu, parádní lesní
stoupání s fantastickými výhledy na Hostýnské vrchy, lesy zde mají tolik
zelených odstínů barev, do toho sluníčko, no idylka, jenom kdyby
ten zatracenej kopec už skončil, konečně vrchol a je tu
sjezd, kde místy není asfalt, ale jenom uježděné suché bahno,
áááá teď dokonce mokré ... no to už je o držku, výjezd
z lesa na hlavnější silnici a valím to na Bystřici pod
Hostýnem, jede se mi skvěle, jenom se bojím přicházejících
křečí, peru do sebe další Enduro a hodně piji ... Před
posledním bufetem potkávám doprovodný vůz La Zorra s Andělem,
křičí jestli ještě něco chci, odpovídám, že ne
a Anděl mi něco sděluje, já tomu blbě rozumím:
„máš BM 3-4km před sebou ...“ tý bláho, že bych ho
ještě dojel ? Až pak v cíli se dozvídám, že na
mě křičela: „máš BM 3/4 hodiny před sebou ...“.
Ale mě to v tu chvíli nakopává ještě
k větší intenzitě šlapání, poslední bufet
projíždím, za jízdy mi podávají banán, předjíždím několik
zdecimovaných borců, v Sušici dělam chybu, když se
řídím směrovkou Přerov pro auta, ale naštěstí na
mě křičí jedna paní, jedete špatně, jedete
špatně, vracím se a jedu podle žluté šipky na silnici,
díky tomu mě předjel jeden rychlejedoucí borec, kterého marně
stíhám, najíždíme na hlavní silnici, vítr přímo proti mě,
nejsem schopen se přehoupnout přes 30km/hod. a tak silou vůle
se blížím k Přerovu. Ale je to nekonečné, auta okolo
mě, šlapu, šlapu, konečně mě vítají první
přerovské paneláky a je tu odbočka doprava, viadukt a poslední
kilometry Mamuta, socha se blíží, potkávám ještě jednoho
borce, který mi říká: „Vám nebylo dobře minulý rok, že ?
Já měl pak celý týden strach, že se mi taky udělá
špatně ...“ no jo Šlapky už zná kde kdo ... cííííl, gratuluji
BM a jdeme na jedno do nejbližší restaurace ... Z večerního
programu bylo nejkrásnější společné foto s legendami cyklistiky
s Janem Smolíkem a Michalem Klasou. Na
závěr si neodpustím napsat pár myšlenek, které se mi honily
při té depresivní jízdě z Tesáku: Dokážeme
se mezi sebou konečně domluvit a jet na dlouhých maratónech
týmově, tzn. dovedou se rychlejší jednotlivci podřídit tempu
pomalejších ? Velosérie obsahuje pouhých 6 závodů za rok, tam ta
spolupráce je nutná, vždyť si pak od posledního bufetu
můžeme zazávodit a rozdat body do Šlapky. Na krátkých závodech
typu CKKV a UAC, tam závoďme hned od začátku, tam je spolupráce
zbytečná, tam se vždy nějaká skupinka najde, ale na maratónu
přes 200km se balíček těžko hledá, a dojíždět
do cíle s malými rozestupy jednotlivě, když má za sebou
každý 100km na samotku mi opravdu přijde velmi divné ... Vím,
že na Brně jsem taky v sobě nepotlačil tu touhu po
vítězství, ale to bylo 25km před cílem, poslední bufet kousek
před námi ... Je mi líto též Ela, který jel nachlazený,
protože to slíbil, že pojede a pak si to užívá sám, to si asi
při vstupu do Šlapek nepředstavoval ... Asi je to také o
společných trénincích, na které nějak není čas, a o zdravotním
stavu každého člena z týmu ... uznávám, že na Mamutu jsem
na BM neměl, už má formu jako zvon, ale dokážeš prosím
tě kousek své energie rozdělit mezi ostatní členy týmu ?
Nebo je lepší pomáhat jiným ? Vždyť by jsi stejně získal
o těch 5 bodů více do Šlapky, protože by
každýmu z nás přišlo blbý s tebou spurtovat do cíle,
kdyby jsi s námi jel po celou dobu ... jsou to teď ještě 4 maratóny, zkusíme
potrénovat, abychom tě až tak nezdržovali a měl jsi
z toho taky požitek, ale věř, že já jsem z Krále či Rampušáka, kdy jsem
pomáhal ostatním, měl větší uspokojení než třeba po
svém vítězství v Brně
... tak snad Rampušák 2005, tam se to povedlo před rokem, tak se to
snad povede i letos ... |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
6 Historie 6 |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||