|
Mamut Tour 15.05.2004 účastníci: doprovodný tým: Co nás čekalo:
mapka A:
230 km, převýšení: 2815m |
|
Komentáře
účastníků: Na
Mamuta budu velmi rád vzpomínat, byť jsem nebyl zrovna v nejlepší
formě, ale nohy mě tentokrát jely skvěle, problém byl zas
jinde. Těším se až to vychytám úplně a budu šlapat
tak spolehlivě jako Schumiho Ferrari. Start jsem stihl na poslední
chvíli, ale o to víc mě to vyburcovalo a byl jsem pořádně
nažhavený. Hned
jsem dojel Matese, Zvaryho, Andělu. Říkal jsem si v duchu (to
si je dnes dám všechny) a vyjel jsem stíhat Bigmiga, po malé chvíli jsem
ho dojel, ale po malé chvíli jsem ho opustil (jel zdrcující tempo, podle mého
názoru ten začátek přepálil). Čekal jsem na zbytek
šlapek, Mates sebou ale Zvaryho s Andělou nepřivezl. Zvary jel
s Andělou na jistotu. Možná to chce na 75km více odvahy a dát
vyšší tempo. Já jsem v závěru odpadl, ale ve formě
jedoucí Zvary by to mohl udržet až do cíle. Když mě Zvary
dojel, po 15.min.pauze jsem ihned nasedl na kolo a začal jsem ho stíhat,
jaký šok to pro mě ale byl, když mi pořád více a více
ujížděl. Tak jsem si na hlavní silnici odskočil na zmrzlinu a
čekal jsem asi 8 min. na Andělu s kterou jsem jel až do cíle.
I když jsem jí cestou řekl, že jí nechám vjet do cíle jako
první nakonec jsem si řekl, nenechám jí to úplně zadarmo a při
závěrečným sjezdu do cíle jsem do toho šel. Anděla ale v
závěru předvedla, že má velkou vůli a do cíle se doslova
vřítila a zaslouženě dojela přede mnou. Já jsem jel
bez registrace a jsem rád, protože jsem jel tak na 70% a 75km se
prostě musí jet na doraz. Ale chtěl jsem si alespoň užít
atmosféru a tu jsem si vychutnal na 100%. Jak
jsem prožívala Mamuta? Báječně. O tom, že jej pojedu jsem
se dozvěděla 14 dní před startem / hlídání/. Týden před
startem jsem si dala trénink 71km, AVG 21,8km/h.. V pátek pro nás přijel
Honza, aby nás naložil a odvezl do Čekyně. Abych
nezapomněla, šli jsme si s BigMigem lehnout ve 2hod ráno. Šila
jsem Pláštěnku -BigMigův patent, protože má celou sobotu
pršet. Cesta ubíhala příjemně. V Čekyni jsme se
zaregistrovali, ubytovali, sešli s ostatníma Šlapkama dokonce
i s Adamem. Večer byl skvělý Adam splatil prohranou sázku BigMig
dostal basu „gambáče“ tak se sedělo, popíjelo a bylo
nám krásně. Na výzvy:“ Pojďte si lehnout.! Mi bylo
řečeno:“ Stejně neusneš. Budeš si stále
promítat cestu, co a jak kde pojedeš. Jdeme na kutě v 1hod.
Budíček je v 6hod. Ráno
budím chlapy a jde mi pára od úst jaká je v chatce zima. Vstávám s bojovnou
náladou a úsměvem, který posléze vymizí. Neb Honza a Kolíkáč jsou hotovsoň.
Honza má „svoji“ migrénu a Kolíkáč chytil bacila od malé
Verunky. Snažím se ještě sehnat po táboře nějaké
léky, ale když vidím výraz ve tvářích našich jezdců na
230km je mi jasné, že nemohou, ba nesmí jet. Je nám z toho všem
smutno, mě je líto BigMiga, že pojede defakto sám, protože se
těšil jak se budou chlapi střídat. Měli vymyšlenou
taktiku..... No
nic, musíme na start. BigMig se řadí do startovního pole. Pánové, vy to
znáte, ale pro mě to bylo....síla, chtělo se mi
„fňuknout“, ale nebyl čas. Ještě nám oznámí,
že má být až do 16-17hod pěkně. Start. A teď je
slyšet to krásné klapání, zacvakání. A jedem! Snažím se držet
Miga, ale to bych se asi urvala. Loučím se s ním. Dojíždí mě Zvary,
který startoval z konce neb se vracel pro čidlo. Zvary mě hned
předjíždí se slovy :“Drž se, Anděli, drž
se.“ Snažím se soustředit na jízdu a v tom ono známe
poplácání na rameno. Adam,“ Adame tys přijel, to je super drž
se BigMiga!“ Ještě stačím říci, co je s Honzou a
Kolíkáčem a pak vidím. Nic nevidím Adam zmizel. Většinu
tratě jedu sama jen prvních asi 30km vždy ve stoupání dojíždí
dva pány, jednoho pak předjedu definitivně. Druhý mi zmizel za
bufetem. Napojil se na trasu 230km.Na bufetu se ptám kolik je hodin.
Večer před závodem mi přestal fungovat tachometr. A tak celou
trať jedu z lásky k cyklistice a řídím se srdcem. Bylo 9,25hod, prý
jedeme o hodinu rychleji než se jelo loni. Spočítám, že podle
Kolíkáčových výpočtů jsem asi o 15min pomalejší než
si chlapi předsevzali. To mi dalo ještě větší
chuť do šlapání a frčela jsem. Předjela jsem
ještě jednoho závodníčka. Byl to mrňavý chlapec na
hrozně velkém kole. Posledních asi 20-25km to byla síla jenom rovina,
rovina absolutní placka. Musím stále dupat. Ještě, že jsem
trénovala jezdit švihem. Jak
tak makám, kouknu se před sebe a vidím v trávě cosi
oranžového. Přijedu blíž a vidím mávajícího Adama. Mám radost,
že aspoň chvilku nepojedu sama a dozvím se kolik ještě km
do cíle.Adam chvíli něco povídá o průměrných rychlostech
atp. Tak jsem mu řekla, že chlapi čekají na to, že to
dojedeme a ať jde přede mě, že se na chvíli schovám. Bylo
to super tempo, ale odpočinutému Adamovi jsem asi po 1km přestala
stačit. Říkám , aby jel a on, že chce dojet se mnou. Tak jel
chvíli přede mnou. Pak vedle mě, ale to už jsme byli u nápisu
na silnici cíl 3,72km. Adam jel vpředu já se snažila zmáčknout
a povedlo se to až, když proti mně jel již „dojetý
závodník a řval na mě:“Dávej, dávej.“ Začala jsem
tedy dávat a na vrcholu jsem si řekla Adame, mám tě: Naházela jsem
tam, co se dalo a cílem jsem prosvištěla. Jen to píplo. Při
závěrečném stoupání jsem si všimla ohromného mamuta, který na
nás koukal z vrcholu. Bohužel foto jsme nestihli pořídit. Když
jsem přijela do chatek, zeptala jsem se kolik je hodin, abych
alespoň trochu věděla za kolik jsem to ujela. 3,10hod. To je
super. A
hned jdu navštívit naše marody, když jsem je viděla tekly
mi slzy jak hrachy. Nebyla jsem schopna mluvit . Po krátké zprávě
se ptám, co pro ně mohu udělat. Nechtěli nic, vlastně tak
málo ČAJ. Sbalím si věci do sprchy a jdu pro čaj. Jak je vidno
tato tekutina dělá zázraky. Horký čaj chlapy zahřál a
naše zprávy z trasy jistě také potěšili . Já se
šla sprchovat do společných sprch. Ještě říkám
chlapům ať chvíli počkají, že tam třeba nikdo
nebude.... Mohli klidně jít protože mě hned přivítalo s
viditelným úžasem, co tam chci asi 5 zcela obnažených
cyklistů. Veselo mi nebylo. Sklopím oči a tu si povšimnu
dveří. Otevřu je a je tam samostatná sprcha. Hned se mi ulevilo,
protože po večerním zážitku, kdy jsem chtěla taktně
odejít, že nemám mýdlo, aby se mohl pán umýt mi řekl, že mi ho
půjčí. Tak jsem hned měla po žížalkách. Kolem
asi 14hod se Honzovi udělalo lépe . Vyjíždíme spolu hledat BigMiga.
Našli jsme ho na 190km. Před tím míjíme Kotě, který nic
nepotřeboval. BigMig kousek před naším shledáním
píchl.Když nás viděl měl velkou radost a není divu viz.
BigMigova reporáž. A rázem se z naší Šlapky stává mediální
hvězda ( Kotě jsme bohužel propásli) Fotíme jej, kde se dá. Na
bufetu jej zahřívám vlastním teplým svetrem, aby nevystydl. Pak mu
odebereme všechno nářadí, pumpičku i prázdnou plechovku od
vypitého Zubra. . 20km před cílem začíná mrholit. Ptám se, zda bude
BigMig chtít pláštěnku. Se slovy :“Prdím na to!“ Odmítá
a já ji šila do 2 hodin do rána! Před posledním stoupáním BigMiga
opouštíme, abychom našli správnou pozici na závěrečný
snímek. BigMig dojel. Huráááá. Teď
se děly zázraky. BigMig šel pozdravit Kolíkáče a já
viděla jak je šťastný. Dokonce i trošku dostal
„barvu“.Měla jsem velkou radost. Protože, co nám
může udělat větší radost než úsměv na
tváři nemocného týmového kolegy. Po večeři se loučíme s
Kotětem a Matesem. Nasedáme do aut. BigMig řídí Kolíkáčovo
auto. Já jedu s Honzou. Celou cestu posloucháme nádherné skladby
klasické hudby.V Bystřici se u teplého čaje s výborným závinem
rozloučíme s Kolíkáčem . Do Řeporyjí nás Honza přivezl ve
2hod ráno. Vyložili jsme kola, bagáž a Honza dál pokračoval
domů. Pánové, díky za skvělý zážitek. Byl to skvělý závod
. Trasa 75km nenáročný terén, chvílemi famozně značen a
chvílemi? Ještě, že jsem měla BigMigovu mapu.Honzovi
srdečné díky za skvělý odvoz a přívoz. Co říci
závěrem? HURÁ NA RAMPUŚÁKA! Hlavně ať nám vše
slouží zdraví. Všechny zdraví Anděl. P.S
. snad jen poslední slovo:“ Kotě, když nevíš proč
je lidem zle, tak raději drž jazyk za zuby. Zvláště
jedná-li se o týmové kolegy . Mamut,
nejčastěji skloňované slovo na diskuzi od začátku
letošního ruku. První velký milník sezony. Všichni jsme se už
nemohli dočkat, až to přijde. A ono to přišlo tak
rychle. Čtvrtek (dva dny před závodem) Předpověď
počasí na sobotu je děsivá. Celý den déšť a ráno 2 °C.
Anděl do dvou do rána šije pláštěnky. J Pátek (den před závodem) Ráno
je až neskutečné azuro. Nechce se nám věřit, že by
se předpověď až takhle nepovedla. No uvidíme. Na
jedenáctou přijíždí Honza ve 12:30 a můžeme vyjet. Volíme
cestu raději přes Radotín a Jesenice a určitě jsme
neudělali chybu. 15hod. Brno. Dáváme si dvouhodinovou pauzu. Anděl
mezitím objevil v cyklocentru pořádnou silničku a už na
nic jiného nemyslí. Jedeme
dál na Prostějov, kde máme sraz s Kolíkáčem. Po krátkém
bloudění se scházíme v Dubu. Počasí výstavní. Kolem sedmé
přijíždíme do Čekyně, kde se setkáváme se Zvarym a
Adamem, který přijel vlakem s nakrátko sestřiženými
kalhoty model. Mr. Bean. Adam jede bez čísla a bydlí
v Přerově. Po registraci a ubytování s Honzou a
Andělem vyjíždíme na krátkou desetikilometrovou vyjížďku.
Je docela teplo. Anděl maká jak o život. Je nabuzen. Honza si
jen tak v lehkosti točí. Okolo
desáté vyrážíme na večeři a Adam se nabízí, že splatí
basu. Nejsem proti a tak nám basa zpříjemňuje čekání na
večeři. Večeře (řízky s hranolkama x
smažák) nic moc, ale my už se bavíme. Když už jsme
měli basu pořádně roztočenou přišel
výčepní se slovy. „Točím pivo, chcete někdo
natočit“? Nic vtipnějšího v tu chvíli nemohl
říct. Najednou
volá Šemík. Vůbec jsem ho neslyšel a už ani nevím co
chtěl. Jo vlastně Mates někde bloudí, ať ho navigujeme.
Ještě že to Anděl okoučoval. Jako nekalou konkurenci
nás pomalu ale jistě vytláčejí z jídelny, a tak je třeba
se klidit do chatek. Adam sedl na kolo i s oběma flaškami
(mléko, ionťák) a bez předního světla zmizel. Chatka
číslo osm se stává novou základnou. Postupně odpadáváme.
V jednu ráno uléhám (tak jak sem) do spacáku. Přikrývám se
peřinou až na uši a je mi kupodivu teplo až do rána. Zde
se projevují moje mnohaleté zkušenosti spaní pod širákem. J Sobota (den závodu) Ráno
mě probouzí Anděl s budíkem. Můj byl jaksi nařízen
jinam. Vykouknu z chatky - azuro - neuvěřitelné. Tak to bychom
měli. Bohužel si také uvědomuji, že jsem se večer
vůbec nepřipravil na trasu a kola taky ještě nemám
promazané. Tak jdeme na to. Zvědavě kouknu do vedlejší chatky,
jestli tam vládne taky taková euforie. Tam je však ticho. Po
chvíli vyleze Kolíkáč, koukne na mě svým zeleným obličejem a
prohlásí, že mu je blbě od žaludku. Myslím si, že si
dělá srandu jako vždycky, ale tentokrát to vtip není. Vlezu do
chatky a kouknu na Honzu. Ten taky leží. A do háje. Nemám čas
si uvědomovat důsledky a mažu se rychle připravit na
start. Ještě že je Anděl ready. Na
snídani vyrážíme společně se Zvarym a Matesem. Kolíkáč to
jde zkusit taky. Mám skoro strach něco vzít do pusy, ale od
včerejška mě přepadl děsný hlad a žízeň.
Párečky vypadaj opravdu nádherně. Ještě že tam skoro
není maso. Kolíkáč kouknul do čaje a prohlásil: doufám, že se
o to postaráte. Zbouchnul jsem ke svým ještě ty Kolíkáčovi a
zapil to čajem. No uvidíme. Mezitím zjišťuji, že Honza
není schopen vyjet. Kolíkáče
přemlouvám, ale je to zbytečné. Jde si lehnout. Není schopen
ani dojít na start. Dávám rychle dohromady kola a oblékám se. Není moc
času. Start 7:30 Na
startu stojíme spolu s Andělem a čekáme na výstřel. Honí
se mi hlavou všechno. Vždyť jsem si ani neprošel trasu
kudy jet. Ještě že mám na zádech aspoň mapu.
Uvědomuji si také že nemám vhodné oblečení. Je docela teplo a
já mám na sobě zimní dres. Hrůza. Prásk a jedem. Zabral
jsem a vtom se to kolem mě všecko řítí. Vůbec se nemohu
dostat do tempa. Kolíkáčovy párečky mi leží
v žaludku. Jedu tak pomalu, že mě dojel Anděl a
něco mi povídá. Připadá mi jako bych vezl kamení v břiše.
Po dvou km zjišťuji, že Adam jede se mnou. No
konečně dobrá zpráva. Říkám mu, že pojedeme spolu co to
půjde. Adam už ví, že Kolíkáč s Honzou nejedou.
Absolvujeme spolu dva kopce a hlásí mi že jede s Matesem a
dalšími. Předjíždí mě stále více a více lidí. Nevím kde
je chyba, trápím se. Neustále
ale myslím na to že pojedu sám. Pořád mi to nedochází.
Postupně se trochu rozhýbávám a jsem schopen se držet asi 20
členné skupinky. Bohužel na chvostu. Není to ono. Nemůžu
se pořád vzpamatovat. Najednou zjišťuji, že mi
ujíždějí. Připadám si jako vagon, když ho odpojí.
Konečně jsem se vzmohl na to zabojovat a dohnat je, i když to
stálo spoustu sil. Prokousávám se skupinkou do čela a
v kopečkách ji táhnu. Většinou ale šetřím síli.
Přichází
vidlice tras A,B a C. V duchu si říkám, kdo pojede dlouhou. Jeden,
dva? Odbočka na Slavkov. Jedeme ve čtyřech a přichází 12%
stoupání na Slavkov. Konečně jsou párky v háji a já se
rozjíždím. Daří se mi jet rychle, místy 14 až 16km/h a za mnou
nikdo. Dojíždím dva borce, který jedou spíš do šířky.
Konečně se dostávám do pohody a začínám se opět radovat
z jízdy. To musel přijít kopec. Jsem zpocenej jak ratlík, ale
nahoře fouká studenej vítr. Musím v tom jet dál. Přichází
bufet Slavkov. Bufet
42 km. Chci po něčem hrábnout, ale ke svému udivení
zjišťuji, že jaksi není po čem. Jen zoufalá trojkombinace
- šátečky, zelené banány a salám. Beru šáteček a zelenej
banán do kapsy a dofám, že na dalších bufetech to bude lepší.
Začíná být docela horko, ale studený vítr. Jedu na po panelové
cestě na Potštát. Hop, hop. Dojel mě mezitím Martin číslo
235. Jede jen 180tku, ale aspoň někdo. Táhneme to spolu po panelech
a pak dolů na Hranice. Když
se vracíme směrem do Lipníka, tak dojíždíme borce staršího
ročníku. Drží se nás celkem v pohodě tak jedeme ve
třech. Snažím se sníst zelený banán, ale podařilo se mi jen
dokonale zaprasit řídítka, brzdové páky dres a rukavice. Před
Lipníkem nás dojedou i ty borci, co se mnou odbočili před
Slavkovem. Už jedeme v šesti a je to znát, i když je tam
takový Adam co pořád zrychluje a zpomaluje, ale nikdo si ho
nevšímá. Začínáme stoupat na Helfštýn. Skupinka se zase
roztrhala. Lhota
bufet. Scházíme se zase všichni na druhém zoufalém bufetu. Žádám
vodu na umytí rukou a žluté banány. Letos se bohužel
v Kauflandu nějak neurodily. Oznámila mi celkem příjemná a
sympatická paní. Cpu se tedy zase koláčem a dolejvám si i tu podivnou
vodu do flašky. Sbíráme
se postupně zase naše trojka a míříme do lesů na
Kelč. Silnice je opravdu špatná a úzká. V průběhu klesání
dostávám SMS. Předpokládám, že je od Anděla a že je
v cíli. Za Kelčí je pěkné stoupání, kde dorážíme zase
dalšího odpadlíka. Po rovině to žene a v kopcích
nestačí. Postupně se prokousáváme až pod Tesák. Samotné
stoupání na sedlo Tesák je po krásné asfaltce lesem. Stoupání není nijak
šibeniční. Dojíždíme zase skupinku tří borců a
těsně před sedlem se loučíme. Michal jede střední
trasu. Bufet
Tesák je stejně blbě vybaven jako ostatní. Cpu se tedy zase
koláčema i když mi už lezou krkem a jeden si dávám do kapsy.
Jsem zase jako prase. Zjišťuji, že skupinka co jsem
těsně před vrcholem předjel jede se mnou. To je fajn.
Neraduji se však dlouho, protože zastavují ani né na minutu. Já
musím sundat zpocený dres a nemůžu jet s nimi. To je
klíčový okamžik, protože pak už jsem je nedohnal, ale
v kopcích bych jim určitě stačil. Obsluha
bufetu je vyvážená. Slušně vypadající příjemná žena
a vedle ní stojí připlešlý chlapík s mastnými vlasy podobný
těm na hlaváku. Dávám si jeden pohárek pak druhý a když ho dopíjím
houmík zareaguje: „Nedáte si pivo?“ Myslel jsem, že padnu.
To kdybych věděl, tak tady ty patoky nepiju. Zubr mě hned
nalil do těla optimistickou náladu a protože další bufet bude
až za 70km, dostávám do kapsi další plechovku. Snažím se i
volat Andělovi. No signal. S pětiminutovým
zpožděním se vydávám pronásledovat trojici přede mnou.
Následují převážně sjezdy v hostýnských vrších. Mám
dobrou náladu, ale občas si vzpomenu na Honzu. Je mi líto že nejel
až mi občas naskočí slzy. Tahle trať by byla pro něj
stavěná. Zoufalstvím na této trati je značení trasy. Občas i
10km žádná značka, až je člověk nervní, že jede
špatně. Také pořadatelé na křižovatkách chybí.
Občas musím čekat, než všechna auta přejedou. To
jsou velké slabiny Mamutu. Podkopná
Lhota. Následuje prudké stoupání a musím poprvé na stoják. Je však krátké,
ale vydatné. Projíždím Trnavou a očekávám Všeminu. K mému
velkému údivu zjišťuji, že se nejede. Přijíždím nad
Slušovice a napíjím se z flašky. Po chvíli mě
přepadnou děsný bolesti ve střevech. Vzpomenu si na
Kolíkáče. To snad ne. Aby mě tak ještě něco
podobného potkalo. Následují nepříjemné kopce na Fryštát a
daří se mě bolesti rozjezdit. Navíc se obloha zatahuje a studený
vítr začíná zesilovat. Sběrný vůz mě dojel ve
Fryštátě a oznámil mi, že nejsem poslední. To je vzpruha J. Bohužel mě dojel i nějakej Havran
na skřípajícím kole a držel se zuby nehty. Nenechal jsem se
vyprovokovat, ale to skřípání mě žralo. Ať se veze, ale
ať neskřípe. Naštěstí se blížila odbočka na
Hadovnu a tam on určitě se svým nádobíčkem nepojede. Stoupání
na Hadovnu mě skrz bolesti břicha moc nešlo. Vysloveně
jsem se těšil na sedlo, kde jsem si taky založil virtuální
bufet. Byl už jenom Zubr a koláček. Po zrychlené toaletě jsem
pak lehčí sjížděl do údolí. Projíždím Rusavou a
řítím se do Bystrice. Snažím se spojit s Andělem, ale není
signál. Ve sjezdu do Bystřice k přejezdu jsem píchnul. Co mě ještě
může potkat? Hned mě přispěchali na pomoc dva asi
12letí kluci. Velký fandové. Zpříjemnili mi montáž a vyzpovídali
mě. Nejvíc je mrzelo, že mě asi někdo dojede. A
skutečně mě dva borci předjeli. Jeden dokonce nabízí
pomoc. Příjemné. Honza
s Andělem stojí o 100m dál a už netrpělivě na
mě čekají. Jen se objevím fotí mě. A potom ještě
několikrát. Je to příjemný pocit mít za sebou doprovodný vůz.
Připadám si jako na TdF J Honza mě dokonce předjíždí, abych se
dostal za vítr, ale není to příjemný pocit mít auto před sebou. Bufet
Oprostovice. Potřebuji už jen dvě věci. Umýt ruce po
montáži pneumatiky a Zubr. Mám však už obrovský hlad,
takže spořádám pár rohlíků se salámem. Odkládám
přebytečné věci do auta. Loučím se s bufetem
a doprovodným vozem a vyrážím na posledních 40 km. Honza jede
těsně za mnou. Trasa je zde už rovinatá, takže
konečně zvyšuji průměrnou rychlost. Začíná
trochu mrholit, ale to už mi nevadí. Do cíle to vydržím.
Ještě se mi podařilo předjet dva borce na horských
kolech. Něco na mě hulákali, ale nevnímal jsem je. Poslední
stoupání. Vítr se otočil přímo proti mně. V kopci je
navíc dopravní nehoda. Tak už jen pár metrů a mám to za sebou. Cíl
dojet do 10 hod jsem splnil. Jel jsem 100km úplně sám. Nejprve
se zastavuji u Kolíkáče, abych ho povzbudil. Leží tam chudák jak
kohoutek co mu zaskočilo zrnko. Ujišťuji ho, ze ho odvezu
domů ještě večer. Musím se ale ještě
trošku vzpamatovat. Horká sprcha bodla. Večeře na mě
zbyla dost veliká. Jako jeden z posledních mám výhodu. Pomalu se
loučíme a odjíždíme do Bystřice, tentokrát pod
Pernštejnem. Zpočátku se učím řídi Berlingo, ale to se
časem podá. Kolíkáčovi pomalu ale jistě roste nálada a to je
dobré. V Bystřici ještě zastavujeme na čaj a pak
už mažem do Prahy. Půlnoc
na krku a my bloudíme u Jihlavy. Pak už si toho moc nepamatuji.
Někde u pumpy za Jihlavou jsem dostal mikrospánek a probudil jsem se
až na Baranďáku. 2:00 Řeporyje. Konečně doma. Co
říci závěrem. Myslím že Mamut je ve srovnání s ostatními
maratóny jak po obtížnosti, tak po organizaci závodu chudý
příbuzný. Člověk si zvyknul na komfort. Ubytování mi zase
vyhovovalo. Trošku se tak v chatkách stmelil kolektiv.
Příští rok doufám že přijedu zase. Už se moc
těším. Cesta na Mamuta byla příjemná, ani
mírné spoždění mi nijak nevadilo, protože sem zvyklej cestovat
na závody vláčkem a to sou teprve spoždění. Když sme
dorazili do toho kampu, a viděl sem jak se Kolikáč s Bigmigem
nalejvaj a Honza začíná pomalu umírat na posteli, bylo mi jasný, že
to zejtra na sobě nechá následky. Ráno Kolikáč zvracející s
průjmem, Honza s pořádnou kocovinou. Bigmig zřejmě
zkušený pivař se tváří nepoznamenán a chystá se na start. Já
sem nasadil cyklistický oděv, pod něj sem dal noviny proti
větru (výborná věc, opravdu to fungovalo bezvadně) dofoukl
koleso a razil na start abych byl co nejbliže špici. Hned po startu sem se snažil drže
se špicí krok, což nebyl zase takový problém. Jenom občas páni
cyklisté nebyli schopni držet stopu v zatáčkách a jiní páni
cyklisté se cpali dopředu za každou cenu, ale na to sem z MTB
maratónů zvyklí. Jede se tak celkem svižně. Vedoucí skupinu
sem uvisel až pod první pořádný kopec Slavkov. Slavkov byl místama opravdu hodně
prudkej, blížil se sklonem Loděnici. Ze začátku sem jel sám
par metrů zamnou cyklisté, pár metrů předdemnou cyklisté.
Nasadil sem pro sebe optimální tempo a zjistil sem, že cyklisty
dojíždim což mě naplnilo celkem pozitivním pocitem. Pár sem
jich předjel a jenom jeden se chytil a já ho vyvezl až na kopec,
tam sme dojeli ještě jednoho borce a už sme skoro měli
vytvořenou skupinku ale pak mi spadl řetěz a já ho musel
ručně nasadit a pánove mi trošku odskočily, a začalo
se klesat. Z kopečka sem se trošku
zmáčkl abych dohnal ty dva cyklisty co mi odskočili, když sem
je dojel, tak sme k nám přidal další cyklista. Pak sme to
krásně v malé skupince mastili celkem slušným tempem. Někde v
půlce mezi Slavkovem a občerstvovačkou nás dojela vetší
skupina asi o 10ti lidech kde bylia i Dáša Likusová. A jako 15ti
člený peloton sme dojeli až k první občerstvovačce. Na občerstvovačce sme
nestavěli, jenom já sem potřeboval velice nutně vyloučit
přebytečné tekutiny. Peloton mi odjel o dobrých 150m. Jelikož
to bylo celkem dokopce, tak mi to opravdu nešlo je doskočit, ale
jakmile sem viděl že jsme na vrcholku a že začíná
klesání, bylo mi jasný, že je to moje šance je doject. Pustil sem
se dolu z kopce serpentínama jako kamikadze a během toho krátkyho kopce
sem je dojel, ale musim uznat že zvlášť v jedné zatáčce
jsem zariskoval opravdu hodně ale vyšlo to a byl sem zase v
pelotonu. Někde v polovině mezi první občerstvovačkou a
Tesákem sme se asi se 4 cyklistama oddělili od pelotonu (nechali zasebou
i Dášu Likusovou) a razili směr Tesák. Na úpatí sem ale mel už
opravdu celkem dost, už mi před par kilometrama došlo pití a
ještě sem nestrčil nic do úst. Začína se stoupat. Stoupání bylo ne příliš
težké, ale já měl prostě hotovo. Pomalu ale jistě mi
začala skupinka odjíždět a přesto, že sem další
cyklisty dokonce předjel, tak sem věděl, že skupinka mi
ujede. Sice mi ujížděla opravdu velice pomalinku, ale já sem
přidat nemohl a jenom sem čekal kdy mi poklesne morálka natolik,
že svěsim nohy a spomalim příliš. Naštěstí se
tak nestalo a nahoře mě čekala občerstvovačka, kde
sem doplnil vše potřebné. Těsně před
občerstvovačkou byla i odbočka na 180km trať, ale
většina cyklistů co jela tuto trať si stejně dojela
nejdřív na občerstvení a pak teprve na svojí trať. Nahoře
se jeden cyklista rozhodoval, zda-li ject dlouhou nebo krátkou a jenom to,
že sem tam byl já (jako jedinej v tu chvíli kdo jel 230km) tak se
rozhodl ject taky dlouhou, za což sem mu vděčný, protože
mi v několika místech celkem pomohl. Pak sme se v balíku o dvou cyklistech
vydali dolu z Tesáku, na občerstvovačku v tu chvíli přijel
ještě jeden cyklista co jel dlouhou, takže se moc
nezdržel a radeji jel s náma dolů. Později sem vyzjistil,
že občerstvovačky opravdu nepotřeboval, protože mu
jídlo a pití dodával doprovodný vůz, který jel za náma. Z kopce mi to
opět jelo a oboum cyklistům sem ujížděl jako nic. Ale
cesta do cíle byla daleká, takže sem na ně na rovince počkal a
jeli sme jako minipeloton dál. V jednom menšim hupíku, než
začalo působit jídlo z občerstvovačky mi ovšem oba
ujeli o takovejch 300m. Chvíli sem se trápil, ale když začal
žaludek konečne dodávat novou energii, tak sem se rozhodl že
je dojedu. Ani sem nenasazoval nijak extrémní tempo, hlídal sem se. Ale
šlapal sem velice kvalitně a z kopců jezdil prakticky bez
brzd. Zvlášť Hrobice sem sjel pěkne, maximální rychlost 76.5 a
dole Tčko křižovatka s hlavní. Stihl sem se podívat do prava,
když sem se podíval doleva už sem věděl, že to
stejně neubrzdim, naštěstí ta Felicie co tamjela pustila na
chvíli plyn a ja sem tam vešel a pokračoval vysokou rychlostí za
těma dvouma. Těsně před Hadovnou sem je dojel, po 25km
stíhaní. Chvíli sem se za nima vezl a pak se začalo stupat. Hadovna byla opravdu krásná. Pěkný
asfalt, pěkně mi to jelo, hezký počasí. Po chvilce sme utrhli
toho cyklistu jak mel doprovodný vozidlo a bylo to jenom já a on. On jel ze
sedla a celkem rychle odfukoval, já jel v sedle a dech sem si hlídal a dýchal
zhluboka, pravidelně a pomalu. Nesnažil sem se mu uject, ale
držel sem opravdu stabilní tempo. Asi dvakrat se posunul asi metr za
mě a zase mě dojel. Pak, někde ve 2/3 kopce se opět
posunul za mě ale už mě nedojel. Když sem se pochvíli
otočil, byl opravdu daleko zamnou. To byla asi nejhezčí část
závodu. Nahoře sem před sebou spatřil dalšího cyklistu a
tak sem se těšil, že ho z kopce předjedu. Jenže cyklista, kterého sem si
chtěl dát v klesání z Hadovny nezvládl první zatáčku a dobrzdil to
až do příkopu. Nic se mu nestalo, ale mě to zkazilo
požitek s předjíždění ve sjezdu. Sjezd sem si vychutnal a
i následnou skororovniku sem jel opravdu velice svižně. Pak
ovšem začalo celkem dost foukat. A mě začalo zlehka
docházet. Už mě začínala pobolívat sedina. Kolena už byli
taky namožený a ruce a ramena boleli při jízdě ze sedla nebo
po hrbolech opravdu neskutečně. Dojel sem jednoho cyklistu, ale moc
nám to spolu nejelo on se chtěl akorát vozit a tahat ne, to se mi
nelíbilo, tak sem spomalil aby me předjel a trošku mi ujel,
raději se budu trápit sám, než abych někomu neochotnýmu tahat
pomáhal. Když už byl vítr opravdu k nevydržení, tak me dojel
cyklista, co sem ho předjel na Hadovne a navrhl že doskočíme
pár cyklistů a uděláme skupinku. Jak řekl, tak učinil.
Trošku sme mákli a hned nás bylo 6 a jelo se o dost líp. Najeli sme na hlavní
silnici a zabrali celej pruh a dupali sme. Na poslední
občerstvovačce sem to trošku přehnal s jídlem a
všechna krev byla místo v nohách u žadludku a jelo se mi hodně
blbě, ani hlava už moc nechápala a jenom to že sme jeli ve
skupince me drželo nad vodou, jinak bych svěsil nohy opravdu na
minimum. Před poslednim hupíkem před cílem se 4 lidi odělili a
začali pomalu zrychlovat do cíle. Zůstal sem vzádu já a ten kolega
co nechtel tahat. Řekl mi abych šel do předu, znělo to
jako, že nechce spurtovat a že mi přenechá vítězství. Ale
nějak se mi to nezdálo a držel sem se napozoru. Táhnul sem ho
až do cedule cíl 100m. Tam najednou začal opravdu hodně
zrychlovat. Zvedl sem se ze sedla, vydral se mi z hrdla skřek jaký dělají
karatisti když přesekávají 5 cihel najednou a začal dupat
opravdu co to de a povedlo se, dostal sem ho. Ale jak sem zvyklej z MTB
maratónů, že po cílovém spurtu si s protivníkem podáme ruku a
pogratulujeme si, tady se ozvalo akorat otrávený „Hmm“ a cyklista
zmizel do kampu. Pak sem chvíli odpočíval,
navečeřel, podíval na vyhlašování výsledků. Kolikáč,
Bigmig, Anděl a ostatní už odjeli domů. S Matesem sme pokecali
u pivka a kofoly mezi opilímy moraváky. Dostal sem blikačku od
pořadatelky za smutné oči při vyhlašování tomboly. A
šlo se spát. V neděli pohodová cesta domů. Naštěstí
sem byl dovezen až před moje obydlí a pak sem akorat jedl a spal:) Celkově paráda, škoda jenom
Kolikáče a Honzy. viz.
graf Mamut
Tour se podle meho nazoru vydaril dokonale, zcela urcite vim, ze na muj prvni
maraton i kdyz mel pouze 75km nikdy nezapomenu.Vse zacina v patek okolo 17
hodiny, kdy ke me prijizdi Michael. Po naslednem nalozeni kol a zavazadel
vyjizdime v 18 hodin z Prahy. Jelikoz je ovsem spicka jsme jeste v 19:30
kousek za Pruhonicema, takze uz tusime, ze dorazime v noci.Bohuzel se to take
potvrzuje a v Prerove zaciname bloudit.Volam na vsechny strany o pomoc, ale
nikdo neodpovida. Vsichni maji sice mobily u sebe, ale bohuzel nemaji
signal.Nastesti volam Semikovi a ten jeste z prace mi pomaha zjistit trasu.
Dekujem Semiku bez tebe bychom byli ztraceni. Do tabora tedy dojizdime okolo
pul jedenacte. Vsichni uz jsou v dobre nalade a basa piv uz temer zeje
prazdnotou. Po valecne porade upalujeme spat a tesime se na zavod. Zavodni
den zacine lehce pred 6 hodinou rano. Jdu si vyzvednout cislo a cip,
nahustuji kola a jedu na start pouze v dresu a kalhotech.Je mi sice zima, ale
hned po startu me zima opousti a dale na trase uz ji nepocitim. Po chvilce
potkavam Adama, ktery s valecnym pokrikem "Slapky jedem" vola na me
a Zvaryho. Nastupuji tedy v prvnim kopecku a predizdim velkou cast
startovniho pole. Bohuzel Zvary me nechyta a moje vize tymove strategie je
pryc. Na 20.km ceka Adam a pomaha mi v mnoha kopcich. Bohuzel nez dorazim na
prvni bufet Adam uz za mnou neni a pripojuji se tedy k jinemu baliku
jedoucimu ve velkem tempu do cile. Tomuto baliku se snazim ujet, jenze pak
prichazi nekonecna rovna silnice s pomerne velkym protivetrem.Tento unik me
stoji hodne sil a predni cast baliku me predhani 400 metru pred cilem.
S 67 mistem ze 110 jsem nakonec spokojen. Jen skoda, ze Honza a
Kolikac nemohli vyjet... Snad si to vynahradi na dalsich zavodech. Po zavode
se osazenstvo chatek rozprchava jako hejno strelenych hus. A dalsi vecer a
noc travime s Michaelem v hospode spolu s 15ti veselymi bikery. Celkove
hodnoceni - bylo to super, tesim se na dalsi akce... Pokusím
se o krátkou reportáž z Mamuta z mého pohledu. Příjezd v pátek
večer sliboval nevšední zážitky už jen bohatou
účastí šlapek. Večer se mimořádně vyvedl, zejména
díky Adamově basičce "géček", které v rámci sázky daroval
Bigmigovi, a ten se o ní s námi kamarádsky podělil. Akorát hospodskej z
nás nebyl nadšen, protože točený mu moc nešlo na odbyt, a
na jeho otázku „ Kdo dá točený?“ ho naše ťukání
lahváčema zřejmě neuspokojilo. Po uzavření místní
restaurace jsme se ještě přesunuli do jedné z našich dvou
luxusních chatek, kde se ještě diskutovalo a trochu popíjelo. Po
půlnoci však již zalehli i nejotrlejší jedinci s
vědomím, že se za pár hodinek už startuje. Ráno
bylo velmi překvapivé. Teplotu odhaduji tak kolem 2 stupňů,
auta namrzlá. Kolíkáčův ranní fórek o zvracení a průjmech se
ukázal nebýti vtipem, ale skutečností, která ho bohužel zcela
vyřadila z další účasti. Neuvěřitelně i velký
favorit Honza utrpěl zdravotní komplikace, a tak s kulichem a zimní
bundou zalehl rovněž. Trasa
to byla velmi pohodová, mírně zvlněnou krajinou pouze s jedním
vydatnějším stoupáním před prvním bufetem. Na bufetu jsem se
zejména věnoval odkládání svršků, jejichž počet jsem
přepískl a silně to pociťoval od prvního kopečku. Po
lehkém občerstvení jsem vyrazil dále a řekl bych, že druhá
část trasy už byla vyloženě prakticky rovinná. Jediné
vzrušení mě přineslo spatření Adama občerstvujícího
se u silnice. Na můj výkřik „pojeď vole“
nereagoval, ale pocit, že ho mám za sebou mě vyburcoval k
roztáčení pedálů do vyšších frekvencí. Psychicky
nejhorší byla pasáž na hlavní silnici, která nebrala konce a nikde
nikdo nebyl vidět. Po sjetí z ní však už následovalo poslední
stoupání a sjezd do cíle, kde jsem byl spokojen, že mě již
Adam nedojel, a že jsem v cíli o třičtvrtě hodiny
dříve, než jsem plánoval. Celkově
mi trasa velmi sedla, akorát mohla být více kopcovitější a měl
jsem místy problém s orientací, ale jinak velká spokojenost. Gratuluji
všem účastníkům k dalšímu zviditelnění šlapek a
těším se na další akce. |
|
bVýsledky
Šlapekb
Celkové
výsledky Mamut Tour
Umístění v
silniční Velosérii |
|
µFotodokumentaceµ ąVideo z večerní tiskovky (velikost 0,3MB)ą |
