Rampušák 2004

Předpověď počasí na sobotu je opět děsivá. Celý den déšť. Kalkulujeme, zda jet celá rodina, protože kluci marodí. Raději neriskujeme. Anděl nemůže jet závod už kvůli bolavému ramenu.

Pátek (den před závodem)

Máme sraz s Kolíkáčem na Černém mostě v 10:30. Jedu s krosnou na zádech metrem. Na velkou jízdu to moc není, ale 2km s ní ujedu v pohodě.

Po chvíli ládování kol do aut vyrážíme směr Hradec Králové. V Holicích si dáváme oběd. Po krátké zastávce v LA na ubytování na Honzově hradě vyjíždíme na projížďku krátké trasy auty. Je to paráda. Kopců je tu dost a silnice žádná sláva. Pro nás neználky je to dobrá příprava na závod. Večer se zastavujeme na jídlo v restauraci 1. cenové skupiny na náměstí. Je to silné kafe, protože naše oblečení odpovídá spíše putyce, ale jídlo je tu výborné a prostředí taky. Radíme se kdo s kým zítra pojede. Stále nejsem rozhodnut, jakou taktiku zvolit. Buď se mohu držet v 1. výkonnostní skupině s Kotětem, nebo jet s druhou skupinou společně s Kolíkáčem, Šemíkem, Vláďou, Matesem a Honzou.

Večer sledujeme fotbal Itálie - Švédsko a nepřeháníme to s alkoholem. Přeci jen události z Mamuta jsou ještě příliš živé.

Sobota (den závodu)

Ráno cca v 6.30 hod vstáváme. Slunko stojí si už vysoko. Vypadá to na teplo a sucho, takže předpověď se opět nepovedla. Zaplať pánbůh. Po rychlé snídani a poslední kontrole kola nás Honza (mě a Šemíka) vyváží na „col du LA“. Všichni se do aut nevejdeme. Se Šemdou se příjemně rozjíždíme před závodem.

Ve Štítech jsme už v 7:30, takže dostatečná rezerva urvat pěkný flek J na startu. Ještě si projíždím prostory před cílem, aby mě nic nezaskočilo. Pořád ještě nevím s kým pojedu. Při úvodním ceremoniálu projíždí Rampušák v historickém autě startovním kopcem. Jen tak tak, že mu to nechcíplo. Je nádherně. Už se nemůžu dočkat.

Start 9:00

Hned po startu 3km do kopce. Jedeme kolem 20 km/h. Ukazuje se jak je dobré, že jsem se rozjel. Držím se Kotěho a protože se mi to daří, tak se definitivně rozhoduji jet s ním. Po chvíli ho dokonce ztrácím, ale ve sjezdu do LA mě určitě dojede, tak to neřeším.

Ve stoupání na Hoblovnu zjišťuji, že dnes Kotě není v optimální formě. Mezitím se formuje asi 12ti členná skupinka, ke které ještě přijíždějí jednotlivci, ale Kotě nikde. Údolí z Orliček jedu chvíli sám, tak se občerstvuji. Za chvíli se přiřítí balík asi 25ti cyklistů jedoucí na hranici 50km/h. Držím se co mi síly stačí na chvostě.

Přijíždíme na první bufet do Celné. Jsem mile překvapen, že je velmi dobře vybaven. Koláčky, zralé banány, müsli tyčinky. Nabírám si do kapes, vody mám dost, tak jen lehce popíjím. Polovina pelotonu zde nestavěla, takže se balík rozdělil na dvě skupinky. Následuje stoupání na Studené a sjezd na Nekoř. Jedu ve skupince asi 12ti lidí, kde je i Dáda Likusová. Od ní se odvíjí tempo. Zjišťuji, že co ztrácím ve sjezdech zase v pohodě doženu ve stoupáních, tak se mi daří se udržet. Dáda se nechává slyšet, že nemá najeto, ale styl jízdy, který předvádí, mě hned přesvědčuje o opaku. Později se dozvídám, že mám najeto tak s bídou polovinu a budu mít co dělat se jí udržet.

Na Pastvinách máme průměr 30km/h. Cesta do Rokytnice je nahoru dolů po ještě relativně solidních silnicích. Ve stoupáních se držím vpředu ve sjezdech zpravidla dojíždím poslední.

Úsek okolo Uhřínova je velmi rozbitý. Doháníme skupinku, která nám ujela na 1. bufetu ve které je i Petr Jiříček z KPO. Hned mě taky zdraví. Ve sjezdech mám ještě větší potíže. Na krásnou hladkou hlavní silnici do Deštné přijíždím poslední. Pelotůnek mi asi o 200m poodjel ale stoupání do Deštné je dlouhé, tak je čas na to je dojet. Za chvíli se již chytám. Petr překvapivě zpomaluje a čeká na Dádu. Asi teamová spolupráce. Očekávám další bufet, protože mám ve flašce už na dně. Ten ale nepřichází v Deštném, jak předpokládám, ale až nahoře na konci Julinčina údolí. Stoupání na bufet mě hodně vyčerpalo a brzy mě Dáda dojela. Petr zůstal někde vzádu.

2. bufet. Dávám si Holbu, která do mě jen zasyčí, doplňuji vodu a cpu se co to dá do úst i do kapes. Následuje poměrně dlouhý sjezd. Dáda mi asi o 3min ujela na bufetu, tak ani nepředpokládám, že bych jí ještě dojel. Dlouho klesám sám. Asi po deseti minutách mě dojíždí kluk ze Zlín a baví se Vinošlapáckým dresem. Před Rokytnicí mě dojíždí němec Andreas Böhm a začíná stíhačka na Dádu společně s Jirkou Bryndou z CKKV.

Před 3. bufetem v Mladkově jí dojíždíme a formuje se osmičlenná skupina. Na bufetu doplňuji vodu a dávám si další pivo. Ostatní se přidávají. Basa naštěstí nepadla. Společně jedeme rovinatou pasáž na Králíky. V osmičlenné skupince střídáme tak 4, což není ideální, ale aspoň něco. Díky tomu začínám cítit únavu, která se naplno projevuje ve stoupání na Zlaty potok.

Bufet ve Zlatém potoce vynecháváme. První polovinu stoupání se držím čela, ale pak se objevují obrovské problémy s dýcháním. Cítím se jak ve svěrací kazajce a musím zvolnit. Je to velká krize. Nohy by šlapaly ale plíce nemůžou. Snažím se propínat hrudník, ale nic nezabírá. Dáda mi ujela společně s Andreasem a ještě jedním cyklistou. V sedle mi dali asi minutu. Sjezd dolů radši moc nepouštím, je tam píseček. Po chvíli mě dojíždí Jirka Brynda +1 a pak ve třech zase pronásledujeme Dádu. Ta si nechala ve sjezdu ujet Andrease a zase jede sama.

Čtyřčlenná formace se stejně roztrhává ve sjezdu do Bušína. Daří se mě vymanit z krize a dýchání se zlepšuje. Cítím už velkou únavu. Ještě že je do cíle už jen 10km. Ve stoupání na Zborov se mi daří odrazit očekávaný útok Dády. V cíli se později dozvídám, že měla stejné problémy s dýcháním jako já na Zlatém potoku. Dojíždím Jirku Bryndu a borce co unikl s Andreasem. Jirka má navíc technické problémy a nemůže pořádně točit. Andreas jel výborně a dohnat se mi ho už nepodařilo. Poslední kopeček a sjezd do Štítů. Trochu krápe. Katka mě za usilovného troubení předjíždí asi 500m před cílem.

Cil 16:22

Rodiče Katky mě vítají v cíli. Musím se rychle přezout do Kolíkáčových pantoflů, protože mě strašně pálí chodidla. Čekáme na ostatní a za 25min dojíždí Kotě. Když se od něj dozvídám že jel skoro celou cestu sám, tak smekám. Je vidět, že se po počátečním útlumu rozjel k fantastickému výkonu. Utvrzuje mě stále více, že na těchto závodech se nesmí propásnout začátek. To se mi stalo na Mamutu.

Fotím další přijíždějící Šlapky, jím banány a koláčky, co zbyly z bufetů a je mi dobře i když prší. Po příjezdu Vládi jdeme společně na večeři a pak jedem do LA.

Večer nám dělá velkou radost fotbal a mě hlavně koupel. Solné pole co na mě zůstalo viset po závodě by v pohodě naplnilo slánku. Rozbor fotbalu i Rampušáka pokračoval do 2 hodin.

Neděle (den po závodu)

Vstávám ráno cca v 6.30. Organizmus je tak zblblí, že si ani přispat neumí. Kecám tedy s Honzou, který má zjevně stejný syndrom a snídáme přitom koláčky. Asi za dvě hodiny se začnou trousit ostatní, což umožní abychom před obědem odjeli.

Oběd si dáváme v Litomyšli po krátké prohlídce města. Odjezd komplikuje jen porucha Matesova auta, ale to je už zase jiná reportáž.

Přijíždím do Řeporyjí opět metrem po šesté večerní.

Kolíkáč

Páteční setkání na Černém mostě s Honzou, Kotětem a Vláďou, marné čekání na Bigmiga, který stojí u pokladen Makra, štosování všech věcí a kol do aut, oběd v Holicích, nákup v České Třebové a pak nás již vítá LA neboli Lanškroun. Vykládáme všechny věci, a jedeme si projet krátkou trať letošního Rampušáka. Zjišťujeme, že některé úseky trasy jsou značně rozbité, a podle jízdy na dvojku či trojku se dá poznat, že to bude pěkně kopcovité. Na zpáteční cestě se zastavujeme ve Štítech na prezentaci, kde nás hostí výbornými koláčky.

Skvělá předstartovní atmosféra je umocněna večeří v radničním sklípku, kde je to zralé na smoking, takže naše trička s Rampušákem vzbuzují údiv. Cestou domů sledujeme balet v parku a najednou volá Mates, že jsou před LA. Čekáme tedy na ně a pak již společně se Šemíkem dolaďujeme formu u Honzy doma. Bigmig studuje starou mapu, na půdě dohušťujeme a promazáváme svoje stroje. Pár iontů nás pomalu uspává a tak v očekávání náročného dne jdeme spát již před půlnocí.

Sobotní ráno - den závodu, probouzím se před šestou hodinou a není mi zrovna do zpěvu. Předstartovní tréma pracuje naplno, cpu do sebe vločky, dávám magnesium proti křečím a balíme vše potřebné do aut. Katka s Veronikou vše hrdinně zvládají. Jsme ve Štítech, s Honzou jedem zahřát svaly a pak se již řadíme do orange hloučku v startovním balíku.

Je odstartováno, já jsem rozhodnut jet s Honzou, Šemíkem a Vláďou do posledního bufetu a tam si to teprve rozdat, a proto první kopec jedeme volně kolem 16km/hod. Ve sjezdu z Laudonu do LA mi ujíždí Šemík, ale před dalším kopcem jedeme zase společně a očekáváme atak ze zadu od Honzy. Vláďa nám na Hoblovnu ujíždí, Mates zůstává naopak za námi a Honza nikde. Až v serpentinách před Celném nás dojíždí skupinka, kde je Honza, Tomáš a i Mates. Teď jsme konečně pohromadě a můžeme to rozjet, zbrzdí nás pouze 1.bufet, kde nás dojíždí i Milan Poláček. Já si odskakuji ještě na malou a tak mám pak co dělat dojet Šemíka s Honzou, kteří mizí ve stoupání na Nekoř. Najednou do mě vstupuje neuvěřitelná euforie z toho, že se konečně povedlo jet dohromady v jednom asi 15-ti členném balíčku. Třešničkou na dortu je filmující Katka na Pastvinách, zdravíme ji bouřlivým křikem, zrovna jsem se Šemíkem na špici a je to moc hezký pocit. Dělení tras a bohužel na dlouhou odbočuje hodně málo lidí….

Šemík s Tomášem neúnavně tahají kopce, občas se přidám, ale spíše šetřím síly. Jede s námi i vášnivý čtenář našeho webu Michal Novák (CFC Kladno) v dresu Krále Šumavy a tak kecáme. Stále očekáváme, že nás v protisměru jedoucí čelo závodu smete do příkopu, ale naštěstí stíháme odbočku směr Kunčina Ves. Před děsivým sjezdem do Deštného dojíždíme Vláďu, který si léčí zkřečované nohy a připojuje se k nám. Rozdělávám první energo tubu a očekávám nejprudší kopec na Luisino údolí. Bok po boku se Šemíkem směřujeme vzhůru, točíme nejlehčí převody a po nádherném asfaltu se blížíme k druhému bufetu. Dávám se Šemdou na půl pivo, cpu do sebe vynikající rohlíčky a koláčky. Ještě něco do kapes a bidonu a dlouhým sjezdem nazpět k Pastvinám. Mezi tím nás ale čeká ještě pár pořádných kopců a sjezdů, úsměvná příhoda je před Kunvaldem, kde nás do kopce předjíždí místní šílenec na trekovém kole s hláškou: „Měl jsme Ferneta a proto mi to jede…“ v závěru kopce mu však valem ubývají síly a tak ho dojíždíme naopak my s hláškou: „Strašně to z tebe táhne, nedá se za tebou jet“.

Jsme znova na krátké trase a výjezd před Mladkovem mě dává docela zahulit, Šemík s Tomášem mi ujíždí a tak jedu pohodu s Honzou, mám docela obavy jestli dnes Šemíka předjedu až půjde do tuhého. V Mladkově doplňujeme vše potřebné a rovinu před Králíky se sjíždíme s dalším borcem a pravidelným střídáním směřujeme ke Zlatému Potoku. Tam poslední občerstvení a startujeme si svůj mini závod. Chytám se Tomáše a 12km/hod stoupáme vzhůru. Nahoře dojíždíme borce, který s námi jel do Zlatého Potoka, ale na bufetu nezastavoval, pokračujeme dál rychlým sjezdem, kde málem Tomášovi vlítne pod kolo malý kluk, najíždíme na hlavní silnici směrem do Šumperka. Začíná krápat a zlověstné mraky okolo Suchého Vrchu naznačují, že za sucha do cíle nedojedeme. Začínáme vzorně spolupracovat, střídáme se v rychlém tempu, rychlost překračuje chvílemi 40km/hod. a tak není divu, že za Červeným Vodou dojíždíme Michala Nováka, nabízíme mu společnou jízdu, kterou ale on neakceptuje. Odbočka Štíty 4km, nad Štíteckým kostelem zuří déšť, ale mi zatím mírně mokří sjíždíme dolů k řece Moravě. Ve sjezdu to ovšem chytáme se vším všudy, valící se voda ve vyjetých kolejích na silnici je opravdu zážitek, jsme promočeni až na kost. V Klášterci kostky a rozbitá silnice, ale s Tomášem se mi jede skvěle, dupeme jako kdybychom neměli za sebou 190km a předjíždíme asi ještě 3 maratónce. Svlečené návleky na nohou jsou nasáklé vodou a působí jako závaží. Naštěstí se povrch silnice změnil v nádherný koberec a tak poslední kilometry ubíhají velmi rychle.

Cíííl …je to tady, mohutný aplaus doprovodného týmu a dojetých Šlapek je hezkým zakončením Rampušáka. Gratuluji a smekám před Všemi Šlapkami, hlavně před Vláďou a Šemíkem, protože pro ně to byl první dlouhý maratón.

údaje z cyklocomputeru: 200,77 km, 8:16:55 hod, průměr 24,24 km/hod, max. 60,8 km/hod., tep průměr 147, max 179

Kotě

Pátek: jízda do místa konání proběhla ideálně, Honza dobrý řidič, Berlingo ač se mi nelíbí dobré auto. Následovala cesta na prezentaci, alias projížďka trasy (autem), snažil sem se zapamatovat si nebezpečná místa ve sjezdech a naplánovat rozvržení sil do kopců, některý sjezdy z auta vypadali opravdu výživně. Prezentace, lehká večeře, příprava na ráno a spánek.

Sobota: vstal jsem jako vždy dostatečne brzo a začal hned snídat abych startoval s prázdným žaludkem, naplnil sem si kapsy musli tyčinkama, gelama a nářadím (tušil sem že bude problém s řetězem, tak sem si vzal i nýtovačku). Autem sem se nechal odvést na start.

Závod:
Start byl do kopce, já byl nerozjetej a hodně se to projevilo, už na začátku soupání tepovky stoupali vysoko a já věděl, že to dneska nedopadne tak jak bych chtěl. Na vršku mi ujelo čelo spolu s Bigmigem. Já se snažil srazit trošku tepovky dolu ale moc to nešlo, tak sem aspon dojel Bigmiga. Jak je vidět na grafu, tepovky mi tam lezly i kolem 200tep/min což je opravdu příliš, ale nechtěl sem si nechat uject špici, která mi stejně ujela.
Laudon(startovní kopec): 7,5km; 26,3km/h; nastoupáno 220m; sklon 2,2%; prům. tep 179

Dolů do Lanškrouna to jelo pekně, hezký široký serpentýny. Malinko sem ujel Bigmigovy, ale pak sem na něj počkal abych si trošku oddechnul. V Lanškrouně sme utvořili skupinku a jeli směr Hoblovna, tepovky se pořád ne a ne uklidnit i když sme jeli v balíku. Na Hoblovně se projevily zakyselený nohy z Laudonu. Nejelo to, skupinka s Bigmigem mi ujela a závodníci mě jenom předjíždeli. Ale pomalu se začali zklidňovat tepovky. Kopec to byl pěkný a i přes neustále propadání se balíkem sem neztratil optimismus. Z grafu je vidět, že sem se klidnil a ač je to těžší kopec než-li Laudon, tak tepovky byli nižší.
Hoblovna: 9,8km; 19,8km/h; 375m; 3,6%; 175 tep/min
Celkem: 28,2km; 26,9km/h; 665m; 1,0%; 176 tep/min

Po „rovince“ z Hoblovny k Nekoři sem jel opravdu velice svižně. V dáli jsem zahlédl menší skupinku, tak sem ji chtěl za každou cenu dojet. Potkal sem dalšího závodníka a pokynul sem mu aby se zapojil a že doženeme tu skupinku, ale po chvilce když sem se otočil tak závodník byl v trapu. No skupinku sem dohnal vysokou rychlostí, ale bohužel už se blížil pomalu konec „rovinky“. Na občerstvovačce sem si dal banán, doplnil jeden prázdný bidón. A v mírně roztrhané skupince sme vyšlphali na Nekoř. Tepovky už byli v limitu, jelo se mi relativně pěkne, akorát až na ten kousek sem jel sám.
Nekoř: 3,7km; 22,4km/h; 105m; 2,8%; 170 tep/min
Celkem: 49,3km; 29,2km/h; 915m; 0,2%; 173tep/min

Z Nekoře se jelo ve skupince až dolů. Ale asi 50m před koncem sjezdu se mi začali houpat řidítka. Rychle zastavit, ještě že jsem si vzal ty imbusy. Během minutky sem útáhl řidítka a jel sem stíhat mojí skupinku. Začal sem vyjíždět Pastviny. Asi po 100m slyšim od řetězu pravidelný zvuk. Zastavim a koukám, že je napůl přetrženej, alias pravý oko vypadlí z nýtku. Tak sem vytáhl nýtovačku a roznýtoval snýtoval, roznýtoval snýtoval. Ztráta asi 10minut. Smířen s osudem sem chvíli přemýšlel jestli počkat na Kolikáče a spol. nebo zkusit se vymáčknout a jet sám. Nakonec sem si vybral bolestivější a dobrodružnější možnost, jel sem stíhat Bigmiga. V Pastvinách se rozdělila trať na 200km a 120km. Jel sem sám. Nejsem si jistej kde na grafu jsou ty Pastviny, tak to možná není přesně.
Celkem: 58,2km; 29,4km/h; 1030m; 0,1%; 168 tep/min

Celou cestu z Pastvin jsem čekal kdy v protisměru potkám vedoucí skupinku a následně Bigmiga. Cestou sem předjel asi čtyři závodníky, jel sem moc rychle na to abych byl ochotnej spomalit a dát se snima do skupinky. Prostě sem stíhal Bigmiga. Na křižovatce, kde se slučoval protisměr s mojim směrem sem si oddychl, že jsem v protisměru nepotkal ani vedoucí skupinku ani Bigmiga. Ale myslel sem si, že to kolečko, kterým se vrátim na tuhle křižovatku je o dost menší a hlavně už sem dopíjel poslední kapky ionťáku. Tepovky už se ustálili na maratónské optimum a jelo se mi vcelku dobře. Jel sem sám.
Celkem: 83km; 29,4km/h; 1395m; 0%; 168 tep/min

Začala mě soužit žízeň. Vysál sem tubu abych doplnil cukříky. Silnice se trošku zhoršily, což mi v zásadě dělalo radost, protože jsem věděl, že po nich pojedu možná rychleji nez Bigmig a jeho skupinka. Občerstvovačku sem se snažil vyvolat za každou zatáčkou. Vysával sem z bidonů poslední kapičky. Když sem jel kolem nějakého potůčku, už už sem se z něho chtěl napít, ani né tak z tak velký žízně, ale spíše z vědomí, že dehydratace celkem slušne snižuje výkonost. Pak přišel kopeček, pak se z něho stal kopec a nakonec to byla hora. Luisino Údolí. Na začátku jsem předjel nějaké borce. A celou prudkou část kopce sem se pomalinku přibližoval k borci před sebou. Převod 39/23 mi naprosto nevyhovoval, ale lehčí k dispozici nebyl. Rychlost byla konstantní. Tepovky taky. Nahoře mě čekalo vysvobození. Občerstvovačka. Strávil sem na ní pět minut. Dal si banán, trochu rozinek, vypil 3 kelímky ionťáku a doplnil bidony. Řekl sem si, že zkusim málo jíst a doplňovat opravdu jenom cukry a vodu. Trochu sem rozhejbal ztuhlé svalstvo a pokračoval stíhat Bigmiga. Z průměrnýho tepu během stoupání je vidět, že sem se v celku šetřil, tomu bylo příčinou stuhlé svalstvo a nedostatek tekutin a i optimismus mě už přešel. Jel sem sám.
Lusino údolí: 7,5km; 15,8km/h; 335m; 4,5%; 157 tep/min
Celkem: 104,6km; 26,8km/h; 2035m; 0,4%; 166 tep/min

Sjezd po široké hladké silnici nebyl ničím extra. Ujel sem v něm třem borcům, ale ke konci mě zase dojeli. Těšil sem se konečně na nejakou skupinku ale nakonec po par desítkách metrech sem ze skupinky zase ujel. Z rovného kopce jim to jelo ve více lidech dobře, ale v serpentýnách a v kopcích už hůře. Celkem se projevilo doplnění tekutin a švihal sem to pěkne do Pastvin. Nikde sem to moc nepoznával i když sem tudy před nejakou chvílí jel v opačném směru. Když sem vjel do Pastvin, čekal sem že aspoň poznám křižovatku kde se rozdělila trať. Ani tu sem nepoznal a začal sem mít strach, že jsem nekde zabloudil. Naštěstí se objevila občerstvovačka, kde sem se pozeptal jestli jedu správně a nabral tekutiny a banán. Vyrazil jsem do Králíků. Jelo se mi lépe i když se tepovky moc nezvedli, trošku se mi zlepšila nálada. Jel sem sám.
Celkem: 144,6km; 27,3km/h; 2515m; 0%; 161 tep/min

Rovinka do Králíků byla celkem utrpením. Naštěstí asi kilometr před vesnicí mě dojel kluk s dívčinou, co v Mladkově opravovali kolo. Ale radost ze skupinky mě přešla když v mi Mladkově oznámili, že to balej a jedou zkratkou. Věděl sem, že se blížim k Zlatému potoku, docela sem se na nej těšil. Tesně před ním jsem se ještě krátce občerstvil. A hurá nahoru. Celý kopec mě dojížděl konstantní rychlostí jeden borec, ja sem se nebránil, nechal sem ho předject. Ale jakmile se sklon jenom o kousek snížil a mohl sem točit príjemnější kadenci, tak sem o dost zrychlil a dojel sem ho a předjel. Kopec nahoru nebyl nijak extra těžký ba naopak, byl příjemný až zábavný:). A kopec dolů? Nádhera. Úzká silnička, kroutící se z prudkého kopce. Zatáčky s malým poloměrem s né uplně nejlepším povrchem. Krásná příroda vůkol. Prostě zážitek. Stříhal sem to co to šlo. Jenom v jedné zatáčce jsem potkal v protisměru auto, ani sem se nepodíval na řidiče jak se tváří, sledoval sem přední kolo a brzdil, jel sem přímo do příkopu. Tesně před koncem asfaltu sem pustil brzdy a prudce stočil kolo zpět a hurá dál. Automobilista nevypadal, že se mu to až tolik nevadilo. Dokopec i skopec byli velice příjemné spestření, jelo se mi dobře, tepovky nízké, nohy lehce stuhlé, začínal sem cejtit hlad, ale energie nechyběla, tak sem to neřešil. Jel sem sám.
Zlatý potok: 4,6km; 13,1km/h; 225m; 4,9%; 146 tep/min
Celkem: 166,5km; 26,6km/h; 2925m; 0,2%; 158 tep/min

Cíl už se celkem přibližoval. Po takovy rovince mě dojeli dva borci. Chvíli sem snima jel ve skupince ale pak jeden znich odpadl do kopce a druhý sním zustal. Serpentýny širokou hlavní silnicí byly celkem hezký. Následovala dlouhatánska rovinka po hlavní silnici. Snažil sem se ject pořádně rychle. Pak přišla odbočka doleva a dlažební kostky a kopec nahóóóru. Nejelo se mi moc dobře, asi mi trošku začala docházet energie, dokonce me v pulce kopce dojeli ti dva borci a předjeli. Ještě sem stihl jednoho požádat o banán co měl v dresu. Dal banán a ujel. Snědl sem banán a jel sem za nima, ale stejně rychle, takže sem je nedojel. Kopec dolu byl moc jednoduchej abych je dojel. V cílovym kopečku sem je trošku dostřelil.
Zborov: 4,9km; 13,9km/h; 210m; 4,3%; 142 tep/min
Celkem: 200,4km; 26,9km/h; 3205m; 0%; 155 tep/min
Defekty 12 minut
Občerstvovačky: 9,5 minuty

graf

Závěr:
- Bigmiga sem nedojel:(
- 39/23 je moc těžkej převod na martóny
- Je-li start do kopce, rozject se
+ Dá se téměř nejíst a ject jenom na pár banánů a gelů
+ Prázdný žaludek je o nervy ale nekrade krev do svalů
+ Nýtovačka je lehká a praktická
+ Kolikáč mě nedojel:)

V cíly sem byl uplně mrtvej, žaludek odmítal pracovat. Chtělo se mi spát. Bál sem se křečí když se blbě pohnu. Po tom co sem se trošku najedl a byl sem dopraven domů už to bylo lepší. U televize sem sice sem tam zrchrupnul místo fandění a málem sem tam dostal obávanou křeč, naštěstí sem se za křečující se sval chytil tak dobře že se tam ten sval nezkřečoval. Spánek byl kvalitní a hluboký.

Neděle: Trošku dražší oběd. Porouchané auto Matesovo. Spánek v autě. Spánek doma.

Výsledky opravdu neodpovídali tomu co sem očekával před závodem. Ale když to spojim s okolnostma závodu a zkušenostma co sem z něho získal, tak sem spokojenej. A nošení Kolikáčovi židličky bylo prostě růlozní:P.

Michal Novák (CFC Kladno)

Reportáž psaná na obrátce

Předmluva: Není to první a doufám ani poslední dlouhý maraton. Poslední dobou jsem starší a tlustší, zato jdu na věc vědecky. Tímto zdravím precizního fyziologa jménem Kotě - díky za profil trati včetně tepovek. (pro ilustraci by bylo dobře znát prahy, pokud nejsou tajné). Plán byl: 1. zajet pod 8 hodin 2. jet aspoň chvíli s někým 3.v první půlce hlídat tepy a nechodit moc přes moc (pro vědce: Anp = 154) . Původně se mnou měl jet syn (pro spolupráci zcela nevhodný, zhruba o 10 km/h rychlejší) a dva kolegové, pro spolupráci vhodní. (Petra Nekvindu znáte z loňska). Nakonec nejel nikdo – důvody 1.šachy 2.stěhování 3.zranění z nezodpovědné kanoistiky. Na startu jsem proto vyhledal známé dresy Vinohradských šlapek a nenápadně se vmísil do hloučku .

Start: V prvním kopci se okamžitě dostávám do konfliktu zájmů: buď držet tep nebo skupinu. Rozhodnu se uviset za cenu 3 tepy pod smrtí (175)a utěšuji se, že jde jen o první kopec. Nakonec na dalším brdku šlapky stejně mizejí v dáli. Ve sjezdu do L.A. sir Newton pracuje tentokrát pro mne a téměř bez šlapání se vracím zpátky. Na rovině pod Výprachtice pohoda v balíku asi 20 lidí (to dávno nepamatuju). Ve stoupání se situace opakuje, ale tempo je o dost volnější, takže stačím kontrolovat chvost skupiny (při tepu 160) s vědomím, že sjezd z Orliček vše napraví. Tak se stalo, z kopce znovu udávám tempo, postřídáme a postupně sjíždíme skupinu Vinošlapek. Zdravím je, za prvním bufetem se jede ve velké pohodě, kopec je mírnější, než se mi zdál včera při ohledání autem. Průměr stále kolem 26 km/h a sil se zdá dost (nicméně – pro vědce - každý kopec jedu v červených číslech). Kecáme, v kopcích se mi znovu a znovu vrací hláška z loňského Krále „pekné pesničky nám napísali súdruhovia v Sovietskom zveze“. Očekávané čelo závodu v protisměru nepotkáváme (ale možná už je pryč). Znovu oceňuji možnost jet právě s touto skupinou, šlapky vzorně spolupracují a vždycky čekají na svého momentálně nejpomalejšího člena, se kterým se pak do kopce dotáhnu i já. Snažím se jim to vrátit aspoň když je to z kopce. V jednom z výjezdů se hromadně močí a s vědomím svých vrchařských kvalit vyjíždím o něco dříve. Netuším, že je to pro mne konec spolupráce. Na mizerné silnici zůstává skupina roztrhaná, pod Deštné sjíždím sám, šlapky za mnou stále nejsou. Na lepším povrchu dojíždím bílý pojišťovácký dres (Váš Tomáš ) a ještě jednoho člověka v zeleném. Stoupání na Luisino údolí je stejně výživné jako býval Šerlich, pojišťováka nechávám daleko před sebou a se zeleným dresem probíráme výhody motocyklu. Na občerstvovačce toho začínám mít poprvé dost. (pro vědce: hle důsledek opakovaných nadprahových intenzit). Ohlížím se po Vinošlapkách, které právě dorážejí. Zdá se mi, že budou stát moc dlouho a rozhodnu se jet sám ( Blbost!).

V dlouhém sjezdu vyklepávám nohy a dole se sjíždíme s rychlejedoucím borcem, který měl defekt. Na rovině spolupracujeme kolem 40km/h , ale jakmile se silnice trochu zvedne, je rychlejedoucí borec pryč. Zůstávám sám, a ještě netuším, že už napořád. Počítám všechny nebeské o pekelné Rybné, Zdobnice i Jůlinky a tempo upadá, kopce jedu nejdřív na 150, pak 145 a nakonec jen kolem 140. Vidina 8 hodin se začíná rozplývat, ještě věřím, že na rovině za Mladkovem by se dalo zapracovat. Ale nejede to, navíc začínám tušit blížící se kopec na Zlatém potoce. Na občerstvovačce pozdravím, ale nestavím, jsem rád, že jedu. Kopec je dlouhý, dlouhý, dlouhý, dlouhý, jedu asi 10 km/h a předjíždí mne cyklista, který se dole občerstvil (asi dobře). Jinak kolem stále nikdo, konečně jsem nahoře a pouštím se dolů. Začíná pršet , takže sjezd je pomalý. Na poslední rovině kolem Červené Vody už jen počítám kilometry, odhaduju čas na 8.30 a utěšuju se, že jsem aspoň předjel Vinošlapky, když vtom se kolem mě přeřítí dvojice rychlejedoucích borců. Jeden se otáčí a slábnoucím hlasem zdáli volá, ať se přidám ( Je to Kolíkáč, kterého tímto zdravím). Ukazuje se, jaký jsem byl, dej mi pámbu lehké odpočinutí, blbec, že jsem jel sám. Možnost stát se rychlejedoucím borcem brzy vzdávám a soustředím se , abych přežil stoupání na Zborov. Hustě prší, voda je všude kolem. Pořád se otáčím a čekám další rychlejedoucí šlapky. Nad Zborovem už mám 200 km a sjíždím do Štítů, za mnou ani přede mnou už nikdo. Konečně cíl, ani bránu ještě nesfoukli, ale už začíná tombola. Kolo jsem stejně nevyhrál.

Poučení z krizového vývoje: 1. Jsem pořád neúnosně tlustej. 2. Když už jedu ve skupině, tak se jí nesnažím uject 100 kilometrů před cílem! 3. Pro vědce (Kotě): Jseš sice o parník lepší, ale ze záznamu tvých tepovek mi přijde, že jsi na tom byl podobně - srovnej intenzitu v první a druhé polovině. Asi je pravda, že co člověk získá „přišlápnutím“ v první půlce, dvakrát ztratí v druhé.

Závěr: V neděli posílám Vinošlapkám na pozdrav několik vtipných fotomontáží a dnes, když už jsem byl vyzván, i tuhle reportáž.

Pro ilustraci Michalův výsledek:

Pořadí	Příjmení	Jméno	Ročník	Klub	Čas	Celkové pořadí	Startovní číslo
21	Novák	Michal	62	CFC Kladno	8:46:13	108	50

Šemík

Šlapky, tak jsem si splnil velký sen a byla to paráda. Ujet dlouhý maratón mi ještě před rokem připadalo neskutečné. Kolíkáč dopředu naplánoval bojovou strategii. To, že pojedeme společně až do posledního bufetu bylo povzbudivé, ale o plánované průměrné rychlosti jsem měl dost velké pochybnosti. Nakonec jsem byl rád za nějakých necelých 24km/h.

Minimálně týden před tím jsem nemyslel skoro na nic jiného, v úterý jsem ještě trochu potrénoval a bohužel v jedné díře zlikvidoval zadní kolo. Navíc při mytí kola se ukázal na dvou místech rozpáraný přední plášť, prostě komplikace. Naštěstí se mi podařilo dát kolo alespoň trochu dohromady a v pátek před 18h jsem stál u Matesa před barákem (Mates, velké díky za odvoz). Do Lanškrouna k Honzovi jsme dorazili celkem v pohodě. Ubytování, nádhera, spát na půdě obklopen koly, co víc si může cyklista přát (Honzo taky díky).

Část cesty na start, nějakých 10km jsem jel s Bigmigem na kole, prý jako na rozjetí. Nevím jestli mi to pomohlo, ale na škodu to určitě nebylo. Nohy mi jely skvěle, vypadalo to na parádní den. A fakt jo, hned po startu kopec, většina borců to napálí. Jedu v klidu s Kolíkáčem tak 17km/h, Bigmig, Kotě, Mates a pak i Vláďa nám postupně ukazují záda. Jsem celkem v klidu, kopců ještě bude. Na vrcholu dojíždíme Matesa. Následující klesání po široké silnici, to byl nářez, přehledné zatáčky, přední kolo mi dost hází, ale vede celkem dobře, jen to nesmím moc klopit. Jedu co to jde a před Lanškrounem dojíždím Vláďu. Na rovince šetřím síly, čekám na Kolíkáče. Za chvíli mě dojíždí a společně s Vláďou se začínáme zakusovat do dalšího stoupání na Hoblovnu. Jedeme opět v klidu cca 13km/h, aby nás Honza mohl sjet. Plán byl přeci jet společně. Vláďa nám opět zmizel. Opravdu nádherný stoupání, kecáme, fórky, prostě si užíváme. Připadám si, jako bych nejel závod, ale nějaký výlet. Pocit ještě utvrzuje táhlé několika kilometrové klesání podél potoka k prvnímu bufetu. Skoro nešlapeme, jedeme tak 30-35km/h, svačíme, předjíždí nás minimálně 50 borců bušící do toho tak 45km/h-50km/h. Nu dobrá, těsně před bufetem nás sjel Honza s Matesem, paráda. Moc se nezdržujeme, opět stoupáme, zase výlet, 13-14km/h, tep 143, jak jako že závod. I dál to celkem jede, ve skupince cca 12-15 lidí. Ani to netrvalo a jsme na 60km a trasa se dělí na krátkou a dlouhou. Ani jsem neměl čas zaváhat, odbočuji na tu vysněnou dlouhou. Taky proč ne, jede se mi pořád skvěle. Jedeme ve skupině 6 odvážných z toho jsou 3 šlapky, celkem sranda.

Podrobněji popisovat trasu nemůžu, místopisné názvy mi splývají, prostě pořád jedeme nahoru a dolu a nahoru a dolu. Žádné místa k odpočinku. Jediné výraznější úseky: cyklokrosový několikakilometrový sjezd lesem po rozbité cestě plné děr a štěrku do Deštné. (tam jsem se o své narychlo opravené kolo opravdu bál) a 3-kilometrový výjezd na Lízino údolí na druhý bufet, to byl nářez. Jedu vzadu 30 zubů, ale pořád to celkem jde. Tady si dovolím poznámku, že Honza, dle jeho slov v krizi, přijel jen asi 3 min za námi. Musel si to celkem dávat.

Máme cca polovinu za sebou, únava pořád jde, ale náznaky křečí v levém lýtku mě dost děsí. Točím co nejlehčí převody a polykám nějakou tabletu. Nevím, nějak to nepomáhá. Ale cesta celkem ubíhá, prostě pořád to jde. Ještě u třetího bufetu si říkám, že toho Kolíkáče bych sakra dneska mohl konečně porazit. No jo, ale při odjezdu ze čtvrtého bufetu na Zlatý potok je jasno. Jedu 11km/h a Kolíkáč 12km/h, pomalu ale jistě mi odjíždí. Honza se na bufetu zdržel o trochu déle a jede někde za mnou. V následujícím sjezdu začíná pršet, říkám si těch cca 30km už musím přeci dojet i sám, jen aby mě nedojel Honza. Cesta se teď jen trochu vlní, slejvák jako blázen a točím co to dá. Hlavně aby mě ten Honza nedojel. Jedu kolem odbočky Štíty 4km a s kopce. Nadávám, lýtko mě bolí, sakra proč??? A to jsem ani nevěděl co mě čeká. Po pár kilometrech kopec jako blbec. No normálně bych si ho dal s chutí, žádná hrůza, ale ty kostky na začátku a asfalt samá díra za mě vydrncaly i zbytky sil. Navíc na 190 kilometru, to bylo maso. Jsem úplně promočený a vyčerpaný, voda mi smývá pot do očí, děs. Pořád se otáčím, jen aby mě ten Honza nedojel. A jsem nahoře a už jen sjezdík do Štítů. Jediné co mi lítá hlavou, jak vyjedu ten cílový kopec na náměstí. A jsem v cíly a co víc, Honza mě nedojel.

Když to shrnu, paráda. Pominu-li ty bolesti v lýtku, minimálně 100 kilometrů jsem jel v pohodě a i pak to nebylo špatné. Trénink je znát. Mrsknul jsem si druhou dvoustovku, navíc v pěkných kopcích. Bylo to dobré.

Berka Vladimír - Vláďa

Moje první 200-ka na silničním kole. Tak se probouzím do dne s úsměvem, Kotě je už vzhůru tak to abych taky vstal. Divné je to žaludek je kupodivu v klidu po včerejší vyjížďce po trati se mi nedařilo ho udržet v klidu až jsem musel si přesednout a stejně jsem vnímal vše jedním okem i uchem no snad najdu cestu k cíli, vždyť pojedu tu 120 a to bych neměl zabloudit. Stojíme na startu Mates se ke mě otočí s otázkou kterou trať pojedu, nevím vždyť já ani nevím jestli vyjedu, takovejch lidí okolo mě jak mám se rozjet. Jedem tak se to podařilo jedu v balíku a vůbec se mi to nějak nezamlouvá je tu těsno, ale stoupání pokračuje a trhá se balík konečně trošku prostoru. Dojíždím Honzu a další lidi s týmu tak se chci držet poblíž, ale tempo je trošku pomalé odjíždím dopředu za mnou je Mates na malém sjezdu si kupodivu jedu sám no aspoň se nikomu nepletu pod kolo, další sjezd ale to už to kolem mě "letí" jiná kola. Při jízdě proti větru se ke mě připojuje Šemík pokouší se o spolupraci, ale se mnou to nemá lehké a co potom, když se uprostřed silnice objeví ne právě kouzelná babinka jen tak tak ji minem a Lanškroun je za námi Kolíkáč se přidává k Šemíkovy to už je lepší a tak odpočívám. Když míjím Kolíkáče zeptá se mě "jak je ?" odpovídám "v pohodě" a najíždím dopředu našeho balíku a abych nezdržoval tak to šlapu trošku svižněji dojíždím další partu lidí při otočeni zjišťuji že jsem se odtrhl tak jedu s nimi to stoupaní začínám se nahánět s cyklistkou a ta vždy když mě míjí tak mi kouká na boty a kroutí hlavou "asi se jí zdají špinavé nebo co "tak ji doháním a jdu před ní ať je nějaká sranda.

První stánek co si mám honem vzít sebou beru si tyčinku s jugurtem "FUJTAJBL" zapíjím ji trošku jsem zapomněl dodávat tekutiny. Máme tu rozhodování 200 nebo 120 dáma jede doleva, když to zvládá ženská, proč to nezkusit "JEDEM". Mrknu na tachometr ujeto okolo 90km přicházejí první křeče dojíždí mě Kolíkáč, Šemík a Honza jsem rád, že je vidím, ale těžko se mi s nima drží tempo ke všemu mi padá řetěz "jak to vždyť jsem to kontroloval a bylo to v pořádku". Hurá další stánek doplnit ionťák narvat do sebe pomeranč, banán a jedem dále stejně mi všichni ujíždějí "vlk samotář" si to štráduje opět sám hlavně nezabloudit. Krajinu, kterou míjím se mi zdá pořád stejná já snad jezdím dokola nebo co ještě že Kolíkáč myslí na "bludné Holanďany" a rozdal nám ty "zabloudilky" protahuji si ztuhlé záda vzpomínám jak při rovném sjezdu Honza klidně si cvičí a přitom kolo nabírá rychlost NECHÁPU TO.

Zjišťuji, že se opravdu vracím a mám tak jet tak jedem ať to ubejvá vždyť mě čeká Zlatej Potok a nejen ten. Jo je tu fakt moc hezky to musím za pravdu dát Honzovy tak se kochám a málem sem projel občerstvovačku nahážu do sebe pomeranče a mezitím mi hodný a obětavý lidé doplňují ionťák asi vypadám hodně bídně že se snaží se mnou komunikovat, že bych zakousnul i jablko to ne nemám sebou papír, abych posílal "smresky" ani čas pokud chci dojet za světla. Zlatej Potůček malej kopeček se na mě směje a počasí nad mým výkonem začíná brečet. Doplníme láhev opět nějaké pomeranče zaměstnaj žaludek a přemejšlím co kluci ty už jsou dávno v cíli a já mám posledních 35km. Míjím směrovku Štíty 4km a nerozumím tomu, proč mám jet někam na Ostravu do kopce a ještě po kostkách no to je mi finále tak namačkám do sebe poslední tuby a mažu rychle domu začíná bejt zima.

Konečně Štíty poslední pořadatel na mě volá "makej máš to už 200m do cíle", ale zapomněl mi říct 200m nahoru. Jaké to překvapení, když slyším volat své jméno a tak to trochu rozjíždím ať ten dojezd má úroveň proplazím se cílem co teď jak vyndat nohy z pedálu abych nespadnul otáčím se zpátky přijímám první gratulaci berou mi čislo. Z Kolíkáčem si podávám ruce říkám si v duchu "ty vole tys to dokázal" přicházejí ostatní. Tak má první dvoustovka je už minulostí co dodat na závěr VELKÉ DÍKY VÁM VINOHRADSKÉ ŠLAPKY, bez vás by to byl jen můj vzdálenej sen.

bVýsledky Šlapekb

Celkové výsledky z Rampušáka

Umístění v silniční Velosérii

µFotodokumentaceµ

µFotodokumentace a videa¹

—Diskuze—

6 Historie 6

2003