Šemíkovo zhodnocení sezóny

Zmítán pracovními povinnostmi, nezapojuji se poslední dobou ani do diskuze, ale shrnutí bych napsal rád. Jako vyjukaný nováček v cyklistickém pelotonu sezónu nehodnotím z takového nadhledu a tak komplexně jako naši lídři, ale vyhodnotím spíše svou měnící se výkonnost a své chyby.

Tenhle rok byl pro mne první závodní a proto naprosto odlišný od všech předchozích.. Vstupoval jsem do něj s nějakými cíly a nějakými představami. Vždycky jsem rád, i přes svou ne zrovna vrchařskou hmotnost, jezdil kopce, říkal jsem si, že nejsnazší bude zabojovat na časovkách KPO. Zpětně říkám ne, asi je to v hlavě, ale takhle krátké závody mi prostě nesedí, naopak do té doby nedosažitelné dlouhé maratóny mě naprosto dostali. Ale podrobněji.

I přesto, že zkušenější doporučují na zimní přípravu poklidné tempo, já najížděl kilometry s Kolíkáčem a Honzou. Rozdíl ve výkonnosti byl sakra znát a já si to pěkně protrpěl. Na čtyřhodinovém tréninku strávit přes dvě hodiny nad 155 tepů, to je jasný důkaz. Moje utrpení vyvrcholilo na První jarní KPO, to byla síla, v totální krizi jsem jel od 80 do 160km. Nástup formy sice zpozdilo přecházení chřipky, ale opravdu přišla. Na Objezdu Prahy KPO se mi jelo fakt dobře, 206km průměrem přes 27, jo tréninky s rychlejšími se vyplácí. Stejně tak na Rampušáku jsem se dostal do krize až po poslední občerstvovačce.

Shrnutí: Pokud člověk v zimní přípravě nemá možnost najet opravdový objem a najede jen nějakých upatlaných 400-600km vyplatí se vyšší intenzita. Jo a přecházet chřipku a jezdit na kole za každou cenu je totální hovadina!

V létě mi z rodinných důvodů plány moc nevycházely. Týká se to spíše malé účasti na závodech, protože tréninky od mostu a společné tréninky směrem na Bystřici patřili k těm nejpodařenějším. A po pár týdnech stagnace jsem zase cítil růst formy. V Sojovicích i na Vysočině se mi jelo zase ne až tak špatně. I když na obou závodech jsem udělal celkem zásadní chyby.

Shrnutí: V Sojovicích jsem se jako blázen snažil udržet naší elity, místo abych si v klidu pohlídal své opravdové soupeře. Začátek mi vzal zbytečně moc sil a Soused mě v závěru opět ukázal záda. Na Vysočinu jsem jel ještě plný vzpomínek na spolupráci z Rampušáka a rozčarování z jízdy na samotku mě vzalo chuť prát se s dlouhou trasou. Příště si to sakra líp srovnám v hlavě.

Závěr léta a podzim byl pro mě spíš ve znamení setrvačnosti, trénoval jsem málo a závodil ještě míň. Nějak chyběl čas. Vypíchnul bych snad jenom Krále Šumavy, na kterého jsem se přihlásil na poslední chvíli a vlastně jen kvůli Sousedovi a děkuji mu tak za super zážitek. Určitě nejtěžší závod, hrábnul jsem si až na dno, ale získal zase další parádní zážitky.

Shrnutí: Honza mi v závěru Krále ukázal, co znamená chtít dokončit dlouhou, a že vzdát závod prostě neexistuje. Po té co zlomil řidítka a pokračoval dál s jednou brzdou a jednou rukou na představci než dostal náhradní kolo, to byla síla.

Vinohradské Šlapky, za tuhle sezónu Vám musím poděkovat, byla to naprostá paráda!