Memoriál M.Prágera 1.díl - hromadný závod

Memoriál M.Prágera 1.díl - hromadný závod

17.07.2004

účastníci:

Berka Vladimír - Vláďa

Litera Martin - Soused

Mareš Jan - Honza

Prihara Matěj - Mates

Říha Miroslav - Šemík

Sýkora Robert - Kolíkáč

Šimek Michael - Kotě

Vach Lukáš - Vašík

doprovodný tým:

Priharová Milada

Co nás čekalo:

2 okruhy dlouhé 30,5 km, celkem 61 km

mapka

Komentáře účastníků:

Kolíkáč

Nádherné počasí, rovinatá trať a parádní účast „Vinošlapek“ slibovala již předem velký prestižní souboj. Ranní rozjezd zahřál svaly, ale též mi potvrdil, že Beskyd Tour se čtvrtečním náročným tréninkem na mě nepatrné stopy únavy zanechal, holt letní sezóna je nabitá a je škoda si pořádně „nezašlapat“.

Start je oproti minulému roku pomalejší, což mi po závodě potvrzuje i Honza, a tak se vcelku v klídku držím blízko čela, kde se hned tlačí i Kotě s Vašíkem. V první vesnici (Dvorce) v kostkové zatáčce mi začíná přeskakovat vytahaný řetěz a dostává se přede mě skvěle jedoucí Šemík. Jedeme všichni pohromadě až po první vážnější stoupání za Starou Lysou. Asfalt se zhoršil, ale většině to vůbec nevadí a kopec se rve na těžké převody. J.Burgr (CFC Kladno) má defekt, Šemík začíná trochu ztrácet a dostávám se před něj. Na špici to začíná vřít a velice aktivní je Kotě s Vašíkem, škoda, že nemají ještě naše dresy - to by byla reklama.

Už se to rozjelo do parádních obrátek, vršky každého stoupání začínám ztrácet a musím pak na krev sjíždět čelní balík, ze kterého už odpadlo několik borců. Snažím se dostat blíže k naší „elitě“, ale jde to pouze při levém okraji silnice a je to dost riskantní ... První kolo máme za 46 min. a za Dvorci se dokonce dostávám vedle Vašíka a Kotěho a s hláškou: „Jedete sračku ...“ se zase klidím dozadu. Za Starou Lysou ve stoupání ztrácím už více než minulé kolo a najednou zjišťuji, že jsem osamocen, a tak následující rozmlácený mírný sjezd dupu jako o život, abych je dohnal. Naštěstí v zatáčkách před hlavní silnicí balík trochu zvolní a tak se „přicucávám“ na jeho konec. Tep blížící se k 190 se snažím uklidnit, ale bohužel další zvednutí profilu u Kačova už je pro mě konečné, nestačím uviset a odpadávám. Je to hrozný pocit, když se balík metr po metru začíná vzdalovat a člověk cítí, že už prostě na to nemá ...

Očekávám atak nějaké skupinky ze zadu, ale ten přichází až za Kostelním Hlavnem, schovávám se do závětří a před přejezdem přes dálnici míjíme asi 5 borců - účastníků hromadného pádu, to ještě netuším, že mezi nimi je i Vašík. Snažíme se to ještě rozdupat, a tak cílovou rovinku si dáváme opravdu fest ...

S Kotětem pak s napětím očekáváme další Šlapky, které všechny nakonec celé a živé dorazily do cíle. Po závodě se zchlazujeme pivem, dopujeme se párky a houskami a sdělujeme si svoje zážitky.

Kotě

Po čtvrtečním tréninku, když jsem viděl jak se Šemík opravdu zlepšil, když mě Kolíkáč udolal v jednom kopci a kdyz Vasik tahnul slapkopeloton po stechovicky rovince opravdu vyborne, tak jsem mel pochybnosti o tom jestli s moji 14-ti denni pauzou vubec nastupovat do zapoleni se slapkama. A kdyz jsem stal na startu a videl ty borce vsude kolem, hned mi tepovka poskocila do spatnych smeru a moc sem se necejtil.

Po startu jsem se snazil dostat co nejvic dopredu, abych zvladnul uviset pripadnou rychlou jizdu spice. Kdyz jsem míjel Kolikáče a slyšel jsem jeho přeskakující řetěz, musel jsem zavtipkovat na tema vytahany retez, kupodivu z Kolikáče nepřestaly sršet nadávky, ba naopak. Držel sem se špice co to šlo, po rovinkach to nebyl problém, v těch mírnejch stoupácích, kde tempo neustávalo už to taková sranda nebyla. První dva borci se pokusili o únik, ale spíš jenom testovali reakce pelotonu. Pomalu jsem se propracovával až k samotné špici a místama sem i táhnul, skvělej pocit. No pocity mi trošku kazil Vašík, kterej se za mnou táhnul všude jak smrad, a ješte si dovolil na to upozorňovat slovy "Jsem pořád za tebou.", myslel jsem, že ho zakousnu. A když k nám přilítnul Kolikáč zlehčujíce náš výkon, už jsem si řikal, že chytil nějakej závan energie a ted nám ufrkne. Naštěstí se tak nestalo. První kolo bylo celkem v pohodě, pár pokusů o únik zmařil hlavně silný protivítr.

V druhém kole se začalo trošku víc taktizovat, o dost více úniků a místy to bylo v balíku na ostří nože. Vašík se mě zvládal hlídat o trošku míň, ne, že by už nemohl, ale bylo těžší se ke mě skrze ostatní závodníky propracovat. Z jednoho mírnýho kopečka se mi to rozjelo hodně, tak sem si zkusil únik, vítr byl opravdu krutý, ale peloton se moc nesnažil, jenom jeden boreček má rád asi hromadný spurty, protože mě dojel a místo toho aby jsme zkusili třeba ve dvou jestli to nepůjde, tak ke mě dotáhl balík. Nervozita se začala hodně stupňovat, každou chvíli pokus o únik. Nějakej starší cyklista se vedle mě pořád vztekal, že nemůže dopředu přes ostatní cyklisty. Když začal nadávat, měl sem sto chutí mu něco provést.

A v tomhle nervózním pelotonu, objednoho cyklistu vedle mě, najednou rána jako z děla. Jenom jsem viděl, jak se jeden cyklista zapotácel a spolu s několika dalšíma zmizeli se zvukem padajících kol z mojí levice. Jeli jsme dál, ale většina na sebe pokřikovala ať někdo zavolá sanitku. Nikdo se k tomu moc neměl, blížil se cíl. Jelo se o poznání opatrněji. O únik se pokusil už asi jenom jeden cyklista a pak už byl cíl nadosah, spurt v balíku jsem nikdy nezažil, takže se mi nepovedl, prostě sem to promeškal. Ale byl jsem spokojenej, můj první závod, kde jsem opravdu bojoval o bednu. Chvíli sem se strachoval, kde je Kolíkáč a Vašík, jestli je nepostihl ten pád. Kolíkáč dojel v pohodě. Vašík se nakonec pádu zúčastnil, ale téměř bez následků.

Grafy z průběhu závodu

Michal Novák - Pohroma CFC Kladno (pro Vinošlapky kladenský dopisovatel)

Úvod: Po karambolu na Brdském švihu se v následujícím týdnu přeci jen rozjasnilo:

1: zručný šumavský kovář dokázal vyrovnat můj přední ráfek do použitelného tvaru

( k nevíře!, pro zájemce je adresa k dispozici v redakci)

2: opuch na levém zápěstí se vstřebal, takže mohu řídit oběma rukama

Se vstřebaným vysokohorským tréninkem jsme vyrazili na rovinatý závod do Sojovic.

Vzhledem k převýšení jsem se těšil na první závod v sezóně, kde se udržím balíku. Syn Vít doufal v opak a plánoval nechat balík za sebou.

Před startem: Zdravím kolegy z CFC a oranžové dresy Šlapek, které v hojném počtu připomínají sraz baskických vlastenců.

Start: Nemohu dostat levou nohu do pedálu, přesto asi 200 metrů držím tempo. V zatáčce mi začíná plavat zadní kolo a po dalších 100 metrech mě definitivně opouští vzduch v zadním kole. Pomineme-li nepublikovatelné výrazy, vyměnil a nahustil jsem za 7 minut. Usedám na kolo a vzápětí se objevuje právě odstartovaný peloton VIP pořadatelské firmy. Zařazuji se a ztrácím pumpičku. Je mi líto 300 korun, tak se vracím a VIP jsou pryč. Rozhoduji se, že tentokrát musím ujet víc než 7 kilometrů minule, a nasazuji zběsilé stíhací tempo (ztráta na II.divizi 10 minut, na chvost VIP asi 300 metrů). Stíhačka se daří, zavěšuji se za vzadujedoucí skupinu manželek manažerů na horských kolech, poté sjíždím následující hloučky:

2. manželky manažerů na silničních kolech

3.obézní manažeři a starci

4. standardní manažeři

5. vedoucí skupina zřejmě vedoucích manažerů a ředitelů, před nimiž vidím v dálce dvojici, která si troufla ujet.

Dávám si za cíl vyhrát VIP závod a zbylých 25 kilometrů uprchlíky stíhám. Když zjistili, že je někdo honí, zrychlili a zmizeli. Po cestě potkávám J Burgra z CFC , který taky píchnul. Naděje, že by se vrátil do závodu a já se za ním svezl, se ukázala lichá. Zbytek prvního kola dojíždím se skupinkou, které jsem původně ujel. Z druhého kola si kromě tepové frekvence 160-170/min nic nepamatuji. Nikoho už jsem nepotkal a dojel jsem si pro pomocné body za účast.

V cíli se dozvídám, že balík hromadně „lehnul“ a náš náčelník Mižour byl se zlomeným loktem převezen do nemocnice. Dobře, že jsem tam nebyl.

Dovětek: Syn Vít jel v úniku asi 300 metrů, nakonec skončil 7. Náčelníkovi loket zdrátovali a pro zbytek sezóny není ztracen. Na Tour dnes píchnul i Lance Armstrong, takže nejsem sám.

Šemík

Asi jen Adam nebude souhlasit, když řeknu: " Kam se hrabou časovky KPO". Do teď jsem na podobné závody koukal pouze v televizi, no nářez.

Už ve čtvrtek jsem při parádním tréninku poměřil síly s některýma Šlapkama, na Vláďu a Souseda jsem si ještě moc dobře pamatoval z cesty na Křivoklát. Bylo více než jasné, že budu sakra rád, když neskončím poslední. Hned od startu jsem se snažil udržet nadosah naší elitě. K mému překvapení se to rozjíždělo celkem klidně, jestli se tempo kolem 35km/h dá tak popsat. Držel jsem se stále tak metr nebo dva za Vašíkem a Kotětem. Kolíkáč proklínajíc svůj řetěz při každém řazení poletoval někde kolem mě. Tempo se sice zvýšilo, chvílemi i přes 50km/h, ale pořád jsem je měl v dohledu. Ale za jakou cenu, tep stále nad 180, bylo jasné, že tohle 1,5h nemůžu vydržet. Někde po 15km po výjezdu jednoho kopečku jsem se otočil a za mnou už nikdo. Byl jsem poslední ve skupině a nohy už se prostě nechtěly točit. Totální krize, ztratil jsem kontakt se skupinou, bylo to v háji. No, ale nebyl jsem zdá se sám, kdo tempo nevydržel, po chvíli už jsme jeli ve třech. Střídali jsme, bojovali, ale já jsem byl prostě už bez síly. Tak po 2km mi taky ujeli. Vůbec se mi nechtělo pokračovat, zvolnil jsem na 28km/h a čekal jsem co bude. Prostě jsem odpočíval, tep pomalu klesal, 168 to už bylo lepší.

Po chvíli jsem se otočil a do prčic, pár metrů za mnou skupina tak 10 borců, v čele Mates, byl tam i Soused a Vláďa. No vlastně to bylo dobře, tempo jeli tak akorát, kolem 35km/h, pravidelně se střídalo, nohy se mi zase rozjely, zase mi bylo veseleji. Postupně jsme sjížděli další borce, bylo to parádní. Pokaždé, když se dostal na špici Soused tempo se o něco zvedlo a někoho jsme ztratili. Při jednom střídání to odnesl i Vláďa a Mates. Na Sousedovi bylo vidět, že je při chuti. Nezničil se jako já blb stíháním elity šlapek a prostě mu to jelo. Jak říká Kotě, jezdit se má hlavou. Asi 10km před cílem nás už jelo jen asi 6 a Soused to pořád rozjížděl. Tempo se stále stupňovalo a nakonec 2km před cílem jsem to odnesl já. Dojel jsem to teda už sám a v pohodě. Byl to supr závod.

A musím vlastně poděkovat Vašíkovi a Kotěti, bez nich bych domu asi nedojel. Po tom náročném závodě a třech pivech už jsem prostě nemohl dál a pánové zvolnili na snesitelné tempo a jednoduše mě dotáhli domu.

Vašík

Mě osobně čtvrteční vyjížďka dost vyčerpala, protože již po 30km jsem zjistil dvě nepříjemné skutečnosti:

1.- že jsem si nezapnul od mostu tachometr a za 2. že mi došlo pití. Nebýt Kotěte, tak bych to musel někde otočit - ještě že Kotě ví, kde jsou jaký buffety. No čtvrtek jsem teda přežil a už jsem začal pomalu mít trému na sobotní závod.

Moje účast na sobotním závodu byla nejistá, protože musím zajišťovat otevření prodejny o víkendu. Nakonec to dopadlo dobře a v sobotu ráno jsme s Kotětem mohli společně vyjet z bytu směrem na Želivského, kde byl sraz s ostatními. Dobře jsem věděl, že s pitím musím šetřit a neměl bych ho spotřebovat jen na cestu na závod. Celou cestu jsem musel asi 3x na záchod ani nevím, kde se to ve mně bralo :)

Před samotným startem jsem byl dost nervózní. Hlavně jsem si pořád říkal, že nesmím zapomenout zapnout tachometr. Proto jsem si ho nakonec zapnul, když hlásili 10 sekund do startu. Start nebyl nějak extrémně rychlý. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že na prvních 5 km se to roztrhá a já zůstanu někde vzadu. Jediný co mě drželo při životě, bylo to, že jsem pořád před sebou měl Kotě. I když jeho to asi dost vytáčelo :) Dokonce se mi v prvním kole povedlo nechtěně utrhnout. Teprve když jsem se ohlédl a zjistil, že jsem sám, tak jsem se poslušně vrátil zpátky do balíku. Po prvním kole jsem cítil, že mám ještě dost sil, i když jsem věděl, že druhé kolo se pojede úplně jiným tempem. V průběhu celého závodu mi dělalo hodně problémů uviset spurty do kopců, kde se přese mne přehrnula vždy půlka pelotonu.

Na posledních 10 km se začalo už dost taktizovat a bylo tam pár snah i o únik po levé straně, které ovšem byly vždy zneškodněny. Asi 4 km před cílem bouchla jednomu cyklistovi přede mnou pneumatika (to jsem se dozvěděl až v cíli). Z mého pohledu to vypadalo, že dotyčný nejdříve nalétl do levého cyklisty a následovně byl odhozen na pravého. Při mé smůle jsem zrovna jel za tímto cyklistou. Věděl jsem, že tohle neustojím a že tohle dobře nedopadne... už jsem spíše přemýšlel, jak to položit, abych ho nepřejel. Nakonec ani nevím, jestli jsem ho přejel, ale výsledek byl ten, že jsem ležel před ním na zemi s jednou nohou zaklíněnou stále do pedálu. Můj první pocit byl, že jsem si možná zlomil kotník, protože jsem vůbec nemohl vyprostit nohu z kola. Po pár škubech jsem povolil suchý zipy a vyndal nohu z boty. Na místě hromadného střetu nás zůstalo asi 5. Hned jsem se začali starat o nejvíce poničeného cyklistu, který si zřejmě při pádu zlomil ruku. Po výzvě, jestli někdo má telefon, jsem vyndal ze zadní kapsy svůj a začal jsem vytáčet 155. Bohužel jsem nedokázal přesně popsat místo havárie, takže jsem předal telefon jednomu ze závodníků, který měl lepší přehled o tom, kde se zrovna nacházíme. Po asi 10 minutách jsem nasedl zpátky na kolo a dojel jsem zbývající 4 km. Celý zbytek trati se za mnou vezl jeden cyklista, který mě nakonec v cílové rovince přespurtoval.

Byl jsem dost naštvaný, že se mi tak krásně rozjetý závod takhle zvrtl, ale po získané informaci, že někomu v pelotonu bouchla pneumatika, jsem už na to nemyslel. Přeci jen jsem byl rád, že jsem si mohl dát studený džus a housku.

Závod se mi strašně moc líbil, protože jízdu v balíku tohoto rázu jsem ještě nezažil.

Cesta zpátky byla už jen o přežití :)

Vláďa

Menmorial M.Pragera - pivní reportáž.

Kontrolní otázka. Proč pivní ? Závod v mém podání totální propad a v požívání piva ostuda, tak to se nalít to jsem se zas předved. Teď k samotnému závodu: Start překvapivě z boční ulice no aspoň to není do kopce i když si už začínám zvykat, rozjezd byl ze začátku docela vlahý, ale jak jsme se srovnali na hlavní silnici tak tempo začalo se zvyšovat, Kolíkáč mě míjí něco říká a já jsem mimo za chvíli mizí v balíku. Tady jsem si chtě nechtě vzpomněl na slova Sekyho "budou tě chtít od hodit do kanálu pro tvou obuv" přišlo to tak rychle, že jsem se jen tak tak vyhnul protijedoucímu autu, které se naštěstí pravě zastavilo a tím mi nedalo šanci mu "vzít" zpětné zrcátko. Po vzpamatování přijíždí očividně naštvanej "PAN"cyklista a se slovy "co se tu s...... s těma bačkorama" mu odpovídám "jedu si pro důchod na poštu". Tempo je na mě rychlé tak se radši nikam netlačím a najíždím si svůj volný pravidelný rytmus šlapání při kterém mě míjí a morálně podporující Soused. Snažím se ho držet,ale dnes to bude asi těžké dojíždíme další odpadlíky a přijímáme spolupráci jdu do toho a pochvíli marného snažení "hořím" jak papír, žaludek mi v břiše děla takové věci, že snad není můj tak radši jedu sám.

Po vjezdu do druhého kola se snažím dotáhnout se z jedním opozdilcem do balíku před námi na jeho žádost tak po dojetí jsem si vyslechl výtku že "jet za mnou je o nervy, když mám v zatáčce kolo trošku ve smyku" no lidi můžu za to, že tam byl malinko písek, kterého jsem si nevšiml při prvním průjezdu. Nechám to skoro bez komentáře a stihám balíček přede mnou po dostihnutí se chvíli vezu, ale jízda po hrubém asfaltu a do mírného stoupání mi dává nějak zabrat tak si jedu sám až do cíle.

Asi pět km před cílem se potkávám se sanitkou která je šikmo do silnice zaparkovaná. Po dojezdu se dozvídám, že se ošklivě padalo. Cíl je pro mě dost žíznivej tak využívám blízkost pípy a pravidelně zalejvám. Při zpáteční cestě se dozvídám, že se jede druhej den časovka dvojic, ale večer mi Mates volá, že nejede, tak se v klídku připravuji na další akce.

6 Historie 6