Rampušák 2005

Třetí závod veloserie nás přivedl jak je tradicí do nádherného prostředí Orlických Hor. Na Rampušáka jsem se moc těšil už dlouho, protože se mi líbí organizace a prostředí závodu, který je velmi blízký Vysočině.

Týden před závodem jsme sice dlouho řešily problémy, jak kdo s kým v kolik pojede, ale vše se nakonec podařilo zorganizovat.

Pátek:

Vyjíždíme s Honzou a Šemíkem už po 13. hodině a za solidního vedra míříme do LA, našeho hlavního stanu. Hned co jsme vyložily kola a tašky s věcmi míříme na prezentaci do Štítů a v 16.55 už stojíme frontu na igelitové tašky. Registrujeme celkem 10 Šlapek, tak to vyvolává v okolí bouři nevole. L Rychle mizíme zpět do LA na nákup a na něco k jídlu, abychom ještě s Honzou stihli podniknout hodinový rozjezd na zítřek po okolí. Příjemně jsme se zahřáli a mezitím do LA dorazili Igor, Anděl a Honza Adámek. Po deváté hodině pak Kolíkáč s Jurou a v pozdních nočních hodinách El Diablo s La Zorra.

Sobota:

Ráno vstáváme kolem šesté a snídáme. Počasí nevypadá nijak vábně, je po dešti a kolem se honí těžké mraky. Jedeme na start společně s Honzou Adámkem a čekáme kdy nás chytne průtrž, ale naštěstí se táhne jiným směrem. Na startu se řadím ke Ko, El, Ho, Ju, jsme asi v půli pelotonu. Vyhup je někde o 10m metrů ve předu.

8.30 Start

Peloton se jen pomalu rozjíždí do Štíského kopce, občas nějaký pád, zavrávorání. Snažím se dostat do předu, ale nejde to. Silnice je ucpaná po šířce a ani trocha místa není na proklouznutí. Vyhupa ztrácím z dohledu, Kolíkáče a spol taky. Prakticky celý balík se řítí do odbočky na Výprachtice. Je to o jedné chybě. Na Hoblovnu se to konečně začíná natahovat a Vyhupova skupina se o pár metrů láme pryč. Jsem ale ve velmi solidním balíku asi 50 členném. Jede se dost rychle, čelo střídá, spolupracuje se. Skupinka mi naprosto vyhovuje.

První bufet v Celné. Daří se mi urvat banán, ale na nic dalšího čas není. Neriskuji ztrátu kontaktu. V zatáčce ve stoupání vidím Vyhupovu skupinku. To je také až do cíle naposledy.

Až do odbočky na Pastviny jedeme v klídku, nikdo nenastupuje a neblázní, ale nefláká se to. Jsem zvědav kdo to stočí na krátkou a jsem úplně zaskočen, když zjišťuji, že krátkou jede jen minimum proti většině která to valí do Orlických hor. To se mi ještě nestalo. Většinou to všichni stočí na krátkou.

Pomalu se začíná zvedat Luisino údolí a pelotonek se z 50ti trhá tak na 20členů. Daří se mi držet se čela. Poznává mě také kolega z Kolodějí Jarda Hanzl z CKKV a hned se ptá, kde je Hoblík (Vyhup). Odpovídám, že ve předu jede na vítězství. Tiše se mi směje.

Jedeme společně až na Šerlich. Tam se to trhá opravdu na jednotlivce, tak využívám bufetu a doplňuji vodu a další komodity. Raději se moc nezdržuji a pronásleduji s ostatními pár uprchlíků. Bez větších problémů se nám je daří sjet. Jsme zase 20ti členná skupinka a další nakloněná rovina před námi, tentokrát Komáří Vrch. Ve stoupání celkem nemám problémy udržet se čela, ale ve sjezdech je to zuby nehty. Proto když potřebuji jíst, nebo pít, raději tak činím ve stoupání. Není tam takové riziko ztráty kontaktu.

Až na pastviny žádná velká událost, když opominu nějaký defekt či prasklý drát. Začínám mít ale trošičku problémy s hospodaření s vodou. Zvažuji zda zastavit na bufetu v Celné, nebo to risknout dál. No nevím. Když vidím, že někteří zastavují, přidávám se taktéž. Je nás však jen pár a honění se za pelotonem má bohužel pro mě následky. Ztráta se nám podařila dohnat ve stoupání na Orličky, ale už tuším, že to nebude zadarmo. Přichází krize a já do sebe peru poslední banán a tubu. Jedu sice na Červenovodské sedlo 14-15km/h, což by za jistých okolností bylo dobré, ale všichni ostatní to perou 17 a více a to ze sebe nejsem schopen dostat. Na sedle si jen beru banán a čekám kdo mě ve sjezdu dojede, abych nebyl sám. Daří se mi to až asi po 5km a vytváříme skupinku, kde je naštěstí jeden tahoun typu Souseda a pere to co to dá. Vezu se. Střídám sice, ale mé střídání je brzda. Krize pomaličku odchází a tak toho využívám k regeneraci. Na semaforu máme zelenou, tak žádné další zdržení nehrozí.

Přicházejí poslední dva kopce. Nacházím zbytky sil a dojíždím pár lidí, kteří odpadli ze skupinky, co mi ujela na Červenovodském sedle. Dojíždím poměrně dost vyčerpán. V cíli mě čeká Anděl s Vyhupem a Vítkem.

15:15 Cíl. Zase další můj velký úspěch. Zlepšil jsem se od loňska o 57min. Mohlo to být lepší, aspoň budu mít příští rok zase co překonávat.

Je mi blbě od žaludku. Ionťáky a tyčinky mi lezou krkem. Zkouším koláček, ale není to ono. Naštěstí mi Anděl přináší rohlík se salámem a pivo. Už je mi dobře. Chci přivítat Kolíkáče zase v plné síle. Přijíždí docela v pohodě se slovy, měl jsem defekt. Hold smůla, já jsem si jí naštěstí vybral už v týdnu před tím .Ostatní Šlapky přijíždějí v intervalech cca po půl hodině. Nikdo to nevzdal. Čekáme na vyhlášení a tombolu, kde se nám štěstí podobně jako loni vyhýbá. Spěcháme na večeři, aby nám ještě něco dali. Vaří do sedmi. J V jídelně se setkáváme jako loni s vládcem hor. Mám hlad a žízeň, takže zvládám guláš i těstoviny a 3ks. Na zpáteční cestu je třeba se hold posilnit. Jedeme s Kolíkáčem kolmo a zbytek jede auty. Je to nádherná poklidná jízda při zapadajícím slunci. Kolíkáč si za mnou furt něco brebentí, ale jinak je v pohodě. Neměl si dávat už tu druhou porci, no J.

Přijíždíme do LA a ihned jedeme ještě něco nakoupit na oslavu našich 33. narozenin. Show must go on. Rozebíráme závod pod všemi úhly až do té doby, než přichází pan Kolbaba. Ten přináší sebou ještě třetí rozměr – Cimrmana. Zábava se prodlužuje přes půlnoc.

Neděle:

Pomalu se trousíme na snídani. Loučíme se s ostatními, kteří spěchají domů. Zůstáváme poslední s Honzou a Andělem a dáváme vše do pořádku. Obědváme co dům dal. Asi kolem 13. hodiny balíme věci do aut a vyrážíme na Prahu. Je vedro.

Byl to skvělí víkend. Závod, ubytování, lidé, paráda. Díky všem. Ano můžu to říct naplno. Rampušáka je můj druhý nejoblíbenější maratón veloserie.

El Diablo - koláž

Igor

Na Mamutu, kdyz uz jsem zustal sam, premyslel jsem o tezkostech cyklisty, ktery zacina s treninkem v pozdnim veku, a navic jeste nema k tomu sportovni talent. Takovy proste odsouzen jezdit sam. Ne ze by ve vysledkove listine byl posledni, ale vetsina tech, kdo jezdi s podobnym vysledkem na zacatku jedou prilis intenzivne, takze spoluprace s nimi neni moc prospesna, ale v druhe pulce uz jsou pochcipane, takze jsou spise radi, kdyz se te podrzi, ale ty s nich uzitku nemas. Potkat nekoho, kdo jezdi podobne, a ma podobnou formu je temer nemozne, to by melo byt dvojce, nebo klon.

Nu o to vic jsem rad, ze takove dvojce jsem potkal na Rampusakovi v osobe p. Kolbaby. Az na uplne prvni stoupani, porad jsme se drzeli v spravnem tepovem rozmezi, v kopcich, na rovince, porad to same, proste podarilo se najit to idealni tempo, ktere jsme byli schopni udrzet po celych 200 km a po dojezdu zjistit, ze nezbyla ani kapka sily. Kolem nasi dvojice se porad neco delo: nekdo se pripojoval, nekdo odpadaval, nekomu jsme ujeli, nekdo zase ujel nam, ale ta nase spoluprace vydzela az do 180 kilometru, kde jsem dostal silnou krec a musel na par minut zvolnit, ale to uz se blizily posledni dva kopecky, dojezd, a nutnost si zazavodit mezi sebou. Tak toto vitezstvi jsem Kolbabovi odevzdal bez jakekoli litosti.

Oproti lonsku jsem se polepsil o 53 minuty. Nekolik takovych zlepseni v dalsich rocnicich, a zacneme vitezit :-).

Statistika: Najeto 196.4 km, prevyseni 3230 m, cas 7:55:56, spotreba energie 5550 kkal.

Specialne diky Honzovi za perfekne zazemi, spanek v podkrovi - uplny supr, vecerni posezeni na zahradce - to je to, co kazdemu Prazakovi strasne chybi.

Jura

Že pojedu Rampušáka jsem se rozhodl asi 3 dny předem na naléhání ostatních Šlapek. Původně jsem ho jet nechtěl, protože 14 dnů jsem na kole neseděl díky dovolené v Rumunsku. Nakonec jsem se však podvolil a vzal to jako dobrý trénink na další maratony.

Ve čtvrtek před závodem jsem si ještě kupoval už dlouho očekávaný pulsmetr. Tady bych chtěl poděkovat panu Kolbabovi, který mi ochotně odpověděl na všechny otázky ohledně tepových frekvencí. Přístroj je sice zatím výrazně chytřejší než já, ale po usilovném studiu se mi podařilo ho alespoň začít používat, nechci říkat využívat naplno. Nicméně jsem si umínil, že podle něj Rampušáka pojedu.

S tímto úmyslem nasedám v pátek 19:34 na vlak směrem Svitavy, kde mě již netrpělivě vyhlíží Kolíkáč, se kterým pokračujeme do Lanškrouna k Honzovi. Tam už je i Bigmig a Šemík. Očekáváme ještě Igorovo auto a El Diablovi. Vše se nakonec večer sjede a společně debužírujeme večer venku pod poměrně zataženou oblohou a říkáme si „… jakpak bude asi zítra?“. Igor prohlašuje, že si jde lehnout na půdu a že mu to nikdo nerozmluví, přestože je pro něj vyhrazena postel. Po něm postupně následují i ostatní, neboť zítřejší den bude dlouhý. Poslední uléháme my s Honzou.

V noci nemohu opět dobře spát (stejně jako když jsme jeli Jeseníky, ale je to trochu lepší) a tak vstávám v 5:00 ráno, protože Kolíkáčovo chrápání se už nedá vydržet. Jdu ven a sleduju oblohu, která je sice ještě zatažená, ale podle mraků soudím, že v 9 hodin už bude vše úplně jinak a s vizí krásného dne jdu probudit Honzu. Mezitím vstává i Kolíkáč, který si jde ovšem zase lehnout. Chystáme s Honzou snídani a v 6:00 budíme zbytek osazenstva slovy „Rampušák volá!“.

Po snídani vyrážíme se Šemíkem a Bigmigem kolmo do Štítů. Kolíkáč s Elem jedou kousek za námi. Honza se zbytkem jedou auty a pan Kolbaba s Vítkem, kteří tentokráte zradili a bydleli jinde, již čekají ve Štítech na startu a budují pozice. Do Štítů dojíždím naprosto v pohodičce v rozjížďkovém tempu a cítím se skvěle. Po zaparkování aut a dalších nezbytných úkonů se jdeme postavit na start a netrpělivě ho očekáváme. Stavím se do skupinky k Bigmigovi, Kolíkáčovi, Šemíkovi a El Diablovi spolu s Honzou.

A už je to tady! Rozjíždíme to do kopce a celkem v pohodě se držím za Kolíkáčem až do okamžiku, kdy před námi někdo spadne a opakuje se situace ze Starobrna. Kolíkáč se snaží dojet Bigmiga a spol., kteří nám mezitím ujíždějí a já se snažím ho udržet. Bohužel se přede mě cpe nějaký frajer a já musím přibrzdit abych do něj nevletěl a Kolíkáč mi beznadějně mizí. Tak zvolňuji, protože tepovka už se blíží ke 190 a já nechci přepálit hned začátek. Postupně se na sjezdu do Výprachtic formuje skupinka, které se snažím držet a daří se mi to, i když za cenu poměrně vysoké tepovky. Slušným tempem vyjíždím kopec za Výprachticema a sjíždím do Orliček, kde na sjezdu předjedu celou skupinku, se kterou jsem doposud jel (ten trénink z bika je ve sjezdech hodně znát) a dojíždím další, se kterou si to hasím sjezdem dolů do Jablonného. Těsně před Jablonným dojíždíme osamoceného Šemíka, který se neudržel naší elitní skupiny. A tak spolu s Šemíkem míjíme první občerstvovačku, kde si bere za jízdy každý jenom banán a už stoupáme zase směrem k Nekoři. Oběma se nám jede ve skupince dobře a je nám líto ji opustit, přestože tempo je o malinko vyšší, než bychom volili my.

Tak dojíždíme až do Pastvin, kde se trasy dělí a my pokračujeme stále se solidní grupou lidí na dlouhou trať. Pohledem na cyklocomputer se divím, kde se tam vzala ta průměrná rychlost 28,9 km/h a šlapu dál. Po pár brdcích přichází dlouhý výjezd podél řeky a začíná stoupání do Luisina údolí (860 m.n.m.), kam vyjíždím mezi prvními a už si to hasíme nádherným sjezdem po novém asfaltu dolů k výjezdu na Šerlich. Všiml jsem si, že už delší dobu jsem neviděl Šemíka, a tak si říkám, že na něj počkám nahoře na Šerlichu. Začínáme stoupat na Šerlich. Stoupání je pěkně prudké, ale relativně krátké (asi 4km). Konečně vyjíždím nahoru (970 m.n.m.) a zastavuji u občerstvovačky. Neskutečný čas – je 12:00, to znamená, že jsem to jel 3,5 hodiny, což jsem ani nedoufal. Také průměrná rychlost je vysoká - a to nás čekají dlouhé sjezdy! Po asi 7 minutách, kdy není po Šemíkovi ani vidu ani slechu, nasedám opět na kolo a pokračuji s malou skupinkou směrem do Orlického záhoří. Z něj stoupáme na Komáří vrch (920 m.n.m.). Ve stoupání začínám cítit, že se začíná projevovat to počáteční vysoké tempo, ale na vrchol ještě vyjíždím v pohodě. Sjezd dolů do Rokytnice je pro mě úlevou. V dalších drobných kopcích směrem zpět na Pastviny však ztrácím na svou skupinu a zůstávám sám na dalších 20km. Plně na mě doléhá vyčerpání po přepálené první polovině závodu a začínám si nadávat do blbců, že jsem neposlechl pana Kolbabu.

Ale nedá se nic dělat, musím šlapat. Nakonec mě dojíždí skupinka lidí, kteří odpadli na Šerlichu a tak se k nim připojuji a pokračujeme k občerstvovačce v Celném, kde zastavuji a dívám si ionťáky a dva banány do kapes. Jdu močit a v tom slyším za sebou Kolbabův hlas „… nezastavujeme, jedeme až na Červenovodské sedlo, tam je další!“. Tak nasedám zase na kolo s jedním slovenským kolegou, ale Kolbabu už není možné dohnat, zvláště pak v takovém stavu, v jakém jsem byl. Kolega je na tom evidentně úplně stejně, navíc se dozvídám, že má půlku srdce umělou a doktoři mu zakázali zvýšenou zátěž. Ale prý je to už 12 let a maratony jezdí každoročně. Každý prý zatím dojel a nedojede jenom ten poslední – na kterém umře. Po této informaci vyrážíme hlemýždím tempem z Jablonného do Orliček, kde nás předjíždí asi tak 20 lidí a pak už se ploužíme na vytoužené Červenovodské sedlo. Konečně jsme tam. Opět ionťáky, banán a koláček a už nasedám zase na kolo a vyrážíme sjezdem dolů – tam ujíždím svému kolegovi, který na mě jede příliš pomalu a dojíždím chlapíka, který vypadá, že mu ještě nějaké síly zbyly. Říkám si, že těch posledních 40 km se ho musím udržet i kdybych tam měl chcípnout, když jsem tak blbej a přepálím začátek, a tak se za něj pověsím a jedu za ním 40 km/h ani nevím jak. Toto vyšší tempo mi paradoxně pomůže a zjišťuji, že v sobě ještě nějaké skryté rezervy přece jenom mám a tak se ho celkem bez problémů držím až do Rovenska, kde už máme před sebou jenom 2 poslední brdky. No, brdky, ale jaké! Po 185 kilometrech a 3000 m převýšení to byly brdky, kde jsem vydal i ty poslední zbytky sil. Nakonec dojíždím do cíle, kde už samozřejmě všichni čekají (až na Honzu a chudáka Šemíka) v čase 8h 8min a průměrnou rychlostí 24,6 km/h. Nesedám si hned za páskou jenom proto, že je mi to blbé a jdu si sednout opodál.

Když se trochu zbráborám, přijíždí asi hodinu po mě úplně vyčerpaný Šemík. Honza přijel ve vynikajícím čase 8h 37minut již před Šemíkem. Jdeme se najíst a odjíždíme do Lanškrouna. Většina auty, Kolíkáč s Bigmigem pak kolmo – no jo no, holt elita se pozná. Tam v pohodičce večeříme pod večerním nebem a probíráme zážitky spolu s oslavou Kolíkáčových Kristových let. Na chvíli přijíždí i Kolbaba s Vítkem, který vybojoval krásné 9. místo na krátké trati ve své kategorii. Řádně unaveni uléháme večer do postelí. Tentokrát nemám s usnutím žádné problémy i přes Kolíkáčovo chrápání. Ráno vyrážíme spolu s Kolíkáčem do Svitav - já na vlak a on pokračuje cestou necestou do Bystřice za rodinou.

Maraton byl krásný, dobře organizovaný a pěkně vybraná trať. Mé příhody jsou pro mě poučením pro příště.

Kolbaba

Korelace počátečního tempa, dosaženého času a konečného umístění v cyklomaratonu Rampušák 2005.

Klinická studie

Autoři:

Zimmermann J, Neumann M., Newman M, Podchaljuzin L J, Rispoložinskij S P

Cyklistická klinika Kolbabovy university, Kladno

Institut dalekonosnoj ciklistiki imeni Maratonskego, Vladivostok

Souhrn:

Studie sleduje korelaci mezi počátečním tempem, dosaženým časem a koncovým umístěním dvou skupin účastníků cyklomaratonu Rampušák 2005. Zaznamenaná data potvrzují teoretický předpoklad dosažení Tuhoszova bodu u skupiny B mezi 3. a 4. hodinou jízdy a zároveň dokazují pracovní hypotézu o přímé úměře mezi nasazeným tempem a dosaženým časem.

Klíčová slova: Sporttestr, laktátový práh, uviset, vytuhnout, blbec

Materiál a metodika:

Analýzou výsledků dvou pokusných skupin účastníků cyklomaratonu Rampušák 2005 byla sledována korelace mezi počátečním tempem , dosaženým časem a koncovým umístěním. Pokusný soubor byl na základě internetového dotazníku rozdělen do dvou skupin.

Kontrolní skupině A (Tab.2) bylo aplikováno pravidelné tempo 25 km/h po dobu 8 hodin.

Pokusné skupině B ( Tab 1) nasazeno tempo 28-30 km/h (křivka B1 „plán“) a/nebo maximální dosažitelné (křivka B2 „jack-today“). Časový moment průniku křivky B1 a B2 zaznamenán jako tzv. Tuhoszův bod (1)

Rozdělení do skupin bylo náhodné , resp. dobrovolné, ačkoli některé pokusné objekty byly z etických důvodů předem upozorněny na možnost převedení do skupiny A.

Obě skupiny byly v intervalu cca 2 h zásobovány tekutinami a potravou

Jako zajištení pro případ předčasného ukončení studie byl připraven vůz Fiat 600 D

Tab.2: Pokusná skupina B.:

st.č. 235 Miroslav Horymírovič Šemík, Vinohradské šlapky, Praha,

st.č. 236 Jura Janouš-Moravský, Vinohradské šlapky, Jihomoravská divize Brno,

Tab.1: Kontrolní skupina A:

st.č. 29: Igor Shimanovič Jermolajev, Sibirskije ljochkije děvuški, Vladivostok

st.č. 117: Michal N. Kolbaba, CFC Kladno

Výsledky:

Pokusná skupina B v souladu s metodikou nasadila už v prvním kopci předepsané tempo s cílem minimalizovat energetické rezervy a dosáhnout co nejdříve Tuhoszova bodu (1)

Na prvním kontrolním stanovišti v obci Výprachtice zaznamenána u č. 236 tepová frekvence 188/min, zatímco u č. 235 nebyla TF k dispozici, a proto použita barevná škála pro hodnocení přidušených novorozenců s výsledkem III-IV (red-blue asfyxia) . Kontrolní skupina A hodnocena s časovým odstupem 7 minut, pokusné objekty si cosi česko-rusky vyprávějí. Jeden kontrolní objekt telefonuje. Ke skupině je přidruženo asi 15 divokých jedinců.

Na měřícím stanovišti č. 2 u občerstvovací stanice Celné se obě skupiny vzhledově neodlišují. Průměrný výdej moči u kontrolního stromu je u skupiny A o 30 cm vyšší (měřeno metodou zevního průměru louže).

Na kontrolním stanovišti č.3.- Luisino údolí byla podle vzhledové diference pokusných objektů stanovena pravděpodobnost dosažení Tuhoszova bodu (1) u č. 235 v rozmezí 15 minut na 89,7%. Startovní č. 236 odmítá sdělit tepovou frekvenci. Kontrolní skupina A si cosi rusko-česky vypravuje. Na dotaz, proč má odřeniny na levé dolní a levé horní končetině, uvádí č.117 do zápisu:“ Job tvoju mať “ , což č. 29 odmítá přeložit.

Měřící stanoviště 4 - Šerlich zaznamenává průnik části skupiny B (č.235) se skupinou A. Křivka pokusného objektu č. 235 je zjevně za Tuhoszovým bodem (1). Čas průniku křivky B1 a B2 zaznamenán jako 3h 30 minut. Metodika převedena na variantu “jack-today“(3). Komentáře pokusného objektu č.235 vyřazeny ze zpracování (2) Polovina kontrolní skupiny A cosi rusky vypravuje, zatímco č.117 mlčí.

Kontrolní stanoviště č.5 - Komáří vrch: Na základě retrospektivní analýzy průběhu derivace rychlosti st.č. 236 stanoven Tuhoszův bod (1) pro č. 236 2 km pod vrcholem stoupání. Výsledek upřesněn stanovením koncentrace chloridu sodného na dresu a obličeji pokusného objektu. Matematický model předvídá průnik se skupinou A před kontrolním stanovištěm č. 7. Pravděpodobnost trvalého sloučení obou skupin stanovena na 4,7%. Průjezd kontrolní skupiny A zaznamenán 4 minuty po č. 236. Zachyceny stopy česko-ruského hovoru, které se nedaří dekódovat. Počet divokých jedinců přidružených k skupině A poklesl z 10 na 2. Zbytek skupiny B ( č. 235) rozpoznán už dálkovým analyzátorem podle klikatého průběhu dráhy. Pravděpodobnost dostižení skupiny A stanovena počítačem na -0,001%. Po sdělení této skutečnosti pokusnému objektu je nutno vyměnit klávesnici a monitor.

Měřící stanice č 6 - Celné je shodou okolností totožné s místem průniku reziduální části skupiny B a skupiny A. St.č. 236 se pokouší zvrátit trend negativní bilance tekutin a glycidů, což není zcela v souladu s metodikou. Doba obnovení původní zásoby glykogenu odhadnuta na 3 dny, 12 hodin a 4 minuty. Po sdělení této skutečnosti odmítá č.236 další odběry. Kontrolní skupina A projíždí již bez přidružených divokých jedinců. Zachyceny stopy hovoru v českém jazyce, v nichž frekvenční analýzou stanovena převaha termínu "Červenovodské .."

Kontrolní stanoviště č.7- Červenovodské sedlo: Před kontrolní skupinou A zaznamenán průjezd divokých jedinců na motocyklech, jejichž rychlost odhadnuta na 198,7 km/h a vzdálenost od skupiny A v maximálním přiblížení 47 cm. U st. č. 117 zaznamenává videoanalyzátor vztyčenou levou horní končetinu s 1.,2.,4. a 5. prstem ve flexi a 3.prstem v extenzi. Zachyceny stopy hovoru v ruštině, z nichž dekódován termín "Chuj s nimi". Část skupiny B ( č. 236) projíždí s odstupem 6 minut a dekodér nezachycuje žádné publikovatelné termíny. Zbytek pokusné skupiny A (č. 235) projíždí beze slov s diferencí 30 minut a na základě shodnosti startovního čísla s nukleonovým číslem izotopu uranu stanoven poločas rozpadu na 4 hodiny a 50 minut. Poté je vědecká skupina nucena vyklidit pracoviště.

Kontrolní stanoviště č.8 - Svébohov: U st.č. 29 je zaznamenán náhlý pokles rychlosti z 25 km/h na 24,5 km/h, což vybočuje z metodického pokynu. St.č. 29 si drží levou dolní končetinu a vydává zvuky, v nichž hlasový analyzátor dekóduje termín "křeček". Na základě této mylné informace přijímá vedoucí výzkumného týmu mylné rozhodnutí a přivolává deratizační jednotku. Dochází k disociaci skupiny A. Počítač zhodnocuje pravděpodobnost dostižení postižené části skupiny A ( st.č. 29) přední částí skupiny B (st.č. 236) a tato stanovena na 11,3% za předpokladu zvýšení počtu křečků na 27.

Cílové měřící stanoviště Štíty: Zaznamenán průjezd disociované skupiny A v čase 7 h 55 minut +- 36 sekund. Zachyceny stopy hovoru v češtině, zaznamenány termíny "Vyhup" a "Klobouk". Průměrná rychlost během testu stanovena na 25,2 km/h s průměrnou diferencí 2,3 cm/h. Stálost výkonu hodnocena jako uspokojivá.

Skupina B dojíždí v průměrném čase 8h 26 minut +- 18 minut.

Tuhoszův bod(1) dosažen skupinou B v průměrném čase 3 hodiny 37 minut +- 10 minut.

Průměrné umístění v cíli pro skupinu A 133,5 (+-0,5), pro skupinu B 156 (+-11,0)

Průměrné hodnocení závodu členy testovací skupiny B kolísá mezi "Prdel" a nepublikovatelnými výrazy.

Matematickou analýzou byla zjištěna přímá úměra mezi počáteční rychlostí a dosaženým časem s koeficientem korelace pro skupinu A: 7,9 h / 25,0km.h-1 = 0,316 km-1 a pro skupinu B 8,43 h/30,0 km.h-1 = 0,281 km-1. stejně jako přímá úměra mezi počáteční rychlostí a konečným umístěním pro skupinu A 133,5/25 = 5,34 h.km-1 , pro skupinu B 145/30= 5,20 h.km-1.

Na základě extrapolace dochází počítač k matematicky správnému, ale cyklisticky spornému závěru, že kdo ze Štítů vůbec nevyjede, je v cíli první.

Diskuse:

Laszlo Tuhosz stanovil na základě analýzy průběhu jízdy 2785 cyklistů v populární dálkové jízdě zaměstnanců maďarských elektrických podniků "Eromybikeszlaposz" tzv. "únavový bod" ("Usztvánpunktát"), kdy dochází k prudkému poklesu původně zamýšleného tempa a přechodu z režimu tzv "závodního" v režim tzv "udržovací". Původní historické termíny ponecháváme i přesto, že nemusí přesně souhlasit s kategoriemi "závodění" a "udržení". Autor intuitivně předpokládal souvislost mezi pozorovaným jevem a energetickým zajištěním, nicméně mylně vyvodil vztah ke vzdálenosti od mateřského podniku. Teprve francouzský fyziolog Jackett objevil a rozpracoval teorii energetického zásobení pracujících svalů a teoreticky správně zdůvodnil Tuhoszem publikovaná data. Za zmínku stojí významný přínos vědců z bývalého Československa, konkrétně bratislavské skupiny Vykyslý-Hlaďák, kteří správně rozeznali nárůst stranové odchylky dráhy postiženého cyklisty po dosažení kritického bodu a přispěli k objevu druhého kritického bodu jízdní křivky, který učinil budapešťský cyklista Pangejt.

Autoři si dali za cíl matematicky stanovit vztah mezi počátečním tempem a dosaženým závodním výsledkem. Pro studii byla vybrána skupina cyklistů přibližně stejné výkonnosti, z nichž jedna (pro pořádek ji nazvěme skupina A) zvolila pravidelné (tzv. "trvale udržitelné") tempo, zatímco druhá (opět pro pořádek skupina B, tím nechceme říci, že by byla nějak podřadnější ..) volila tempo dle hesla "víra tvá tě popohnala" Zaznamenaná data potvrdila

teoretický předpoklad dosažení Tuhoszova bodu u skupiny B mezi 3. a 4. hodinou jízdy

a zároveň dokázala pracovní hypotézu o přímé úměře mezi nasazeným tempem a dosaženým časem. Jako vedlejší výsledek bylo u části skupiny B pozorováno přiblížení k druhému kritickému místu, tzv. Pangejtovu bodu, který zamezí dokončení testu. Zde je třeba další následné studie.

Závěr:

Děkujeme všem zúčastněným cyklistům za odpovědný přístup ke studii. Zejména děkujeme členům pokusné skupiny B, kteří ačkoli byli upozorněni, obětovali závodní výsledek na oltář vědy.

Literatura:

Tuhosz, L : Corelation between Velocity and Vomiting on the Bicycle Race, New Hungary Journal of Cyclomarathon. 3/ 1972, 241-250

Jackett, M. : Merde!, Journal de Velocipedale Francais, 4/2002 , 91-100

Vykyslý J, Hlaďák D.: Čo robiť, keď si v riti, Rozhľady v cyklistike, 12/2004,203-212

Adresa pro korespondenci:

Michal N. Kolbaba , Petzoldi@quick.cz

Kolíkáč

Protože Jura, kterého tímto vítám ve Šlapkách, popsal nádherně celý víkend, tak jen doplním svoje zážitky ze závodu. Vysnil jsem si následující plán:

průměrná rychlost	30,00 km/hod
	km	čas	hodina
Štíty - start	0 km	0:00 hod	8:30 hod
Na Hoblovně	18 km	0:36 hod	9:06 hod
Těchonín - bufet	38 km	1:16 hod	9:46 hod
Luisino údolí	90 km	3:00 hod	11:30 hod
Šerlich - bufet	100 km	3:20 hod	11:50 hod
Těchonín - bufet	140 km	4:40 hod	13:10 hod
Červenovodské sedlo - bufet	160 km	5:20 hod	13:50 hod
Svébohov	190 km	6:20 hod	14:50 hod
Štíty - cíl	200 km	6:40 hod	15:10 hod

Což znamenalo uviset Bigmiga, jet v nějaké dobré skupince, nemít defekt a žádnou velkou krizi. Bohužel většina z těchto přání se nesplnila.

Hned po startu jedu co můžu, bohužel asi v půlce stoupání je pád min. 3 cyklistů u pravé krajnice, a já naneštěstí jedu zrovna na této straně silnice. Peloton brzdí, a znovu rozjíždí a znovu brzdí a už vidím, že Bigmig je asi 50 m přede mnou, do háje, toto nezačíná pěkně, sjíždím chvost balíku, za mnou už se tvoří mezera, statečně dupe Šemík a Diablo, stále jsme v kontaktu, následuje sjezd a pak odbočka doprava na rozbitou a úzkou silnici, na které se bohužel nedá předjíždět, píseček v zatáčkách, před kterými se vždy brzdí tak, až je cítit guma z brzdových špalků. Směrem na Hoblovnu odpadává postupně Šemík a i Diablo, já se vezu s Pavlem Trachtou z CKKV, který mi ale sděluje, že jede jenom krátkou. Sjezd od Čenkovic, je to hodně roztrhané, ale údolím do Orliček už se zase vezu v balíku, bohužel moc nestřídajících cyklistů, ještě pár houpáků a jsem na prvním bufetu., nezastavuji, podávají mi banán a po výjezdu první serpentiny najednou pod sebou vidím mohutný balík, který táhne Diablo. Já mezitím zjišťuji mezi soupeři, kdo jede dlouhou, abych se zbytečně nehonil s borci z krátké, no moc jich není a tak čekám na Diabla a jedeme spolu. Paráda, vypadá to konečně na týmovou spolupráci. U dělení tras hodně lidí jede krátkou, a přibližně 10 kusů jede doleva na dlouhou, bohužel mezi nimi není Diablo, kterého jsme někde vytrousili. To je škoda …

Za Kunvaldem pěkně fouká, naštěstí jsou tu borci, co to dokáží odtáhnout hodně dlouho na špici a docela slušným tempem. Zdravím se s La Zorrou, zatím jseme v pohodě nic nepotřebuji. S hrůzou zjišťuji, že máme za sebou pouhých 60km, ne že by mi docházeli síly, ale jsem v takovém divném psychickém rozpoložení, říkám si, jestli mi to stojí za to se tady takhle honit, okolo mě žádná Šlapka, stíhat Bigmiga na samotku je šílenost, takže slepě šlapu jen abych uvisel ve skupince. Luisino údolí je nádhera, rozbitý asfalt a nekonečný kopec a pak zběsilý sjezd, kde kolega vedle píchne, pak nás mále smete auto, konečně dole a zase nahoru a to pořádně. Šerlich mi připomíná Pustevny, sklon, který mě vůbec nevyhovuje, asi dva lidi mě předjeli, nejsem schopen se jich zachytit, konečně, konečně jsme nahoře a jeje on je tu bufet, ale ani nemám hlad, šoupnu do sebe rohlík a vezmu dva banány do kapes a už si to hasím parádním sjezdem dolů ... tak to je sladká odměna za to předchozí trápení.

Formujeme se zase do skupinky a překvapivě rychle odbočujeme z takové krásné silnice s příjemným sklonem doprava na Komáří vrch, který se mi jede neobyčejně v pohodě, cítím, že bych ho mohl jet rychleji, ale spořádaně se držím mezi kolegy. Nahoře čeká La Zorra, předává mi bidon s Glukouzou a sděluji mě, že viděla přede mnou jenom Vyhupa. To mě naplňuje blaženým pocitem a stále přemýšlím, kde ten Bigmig zůstal, jestli měl nějaký defekt, či jel jenom krátkou ... ale stale více se přikláním k variantě, že ho asi La Zorra přehlédla. Zase jedeme v dobrém vlaku, v kopcích sice trochu ztrácím, ale po rovině a ve sjezdech je vždy sjíždím, dokonce i dojíždíme pár odpadlíků, na posledním bufetu mi doplňují bidon, zase banán a začínám zdolávat Červenovodské sedlo, nejdříve mírně se zvedajícím údolíčkem, držím se za třemi šílenci, mezi kterými jede i můj přemožitel ze Starobrna – 57 letý Jiří Režný před kterým smekám, jede se totiž málem 30km/hod., ale já moc dlouho to neuvisím a na prvním vážnějším brdku odpadávám a jedu společně s Janem Blahutem a Radimem Klvaňou, s borci, se kterými jsem odjel převážnou část letošního Rampušáka. Vyjíždíme do sedla a alpským sjezdem se řítíme do Červené Vody, cestou nabíráme ještě jednoho borce a na můj popud začínáme nádherně střídat a valíme to 40km/hod k cíli.

Přichází pro mě osudný 170km závodu a já zjišťuji, že jsem píchl přední kolo, šíleně nadávám a loučím se se svojí mini-skupinkou. Volám La Zorra, zda-li náhodou není někde na blízku,ale ta je ještě před sedlem, takže vrhám se na výměnu, ještě jsem tento rok nepíchnul, takže je to premiéra i s novou „skvělou“pumpičkou, která vůbec nefunguje ... no hrůza, předjíždí mě asi 10 závodníků, raději jsem otočen k silnici zády,abych je neviděl. Na hodně podhuštěném kole se vydávám vstříc závěrečným kilometrům, na kterých mě už nic moc zajímavého nepotká, prostě si přeji být už na náměstí ve Štítech, dokonce i předjíždím nejlepší ženu na dlouhé trati. Konečně cíl, kde mě už vítají dojeté Šlapky, hlavně BM mě zajímá, ptám se, kdy dojel, noo dal mě 30 min, já sice15 min spravoval kolo, ale i tak je těch 15 min docela dost. No je holt lepší, nedá se nic dělat ... gratuluji.

Závěrem bych chtěl poděkovat za zázemí u Honzy, za dárky, které jsem dostal od Šlapek, za píseň, kterou jste mi zazpívali večer při oslavě mých 33 let.

Gratuluji všem Šlapkám, protože jsme ukázali, že máme již zastoupení na všech výkonnostních frontách a žádná nic nevzdala a statečně dojela do cíle. A málem bych zapomněl na naše hosty z Kladna, kteří předvedli, že se dobře připravili a zajely parádní časy.

Vítek

Na letošního Rampušáka jsem směřoval jarní přípravu a navíc po něm mi už prakticky začínaly prázdniny, takže jsem se na něj dost těšil. Předchozí závody pro mě končily vesměs trapasy nebo v lepším případě standardními výkony. Nic moc.

Týden před závodem jsem trávil na ekologickém kurzu se školou. Táta tam pro mě dvakrát zajel a něco jsme v okolí obkroužili, takže jsem ten poslední týden moc neodbyl. Horší bylo, že jsme se tam celou dobu brodili v bažinách nebo v lepším případě se motali někde po lese. Dost mě z toho bolely nohy. Navíc jsem tam toho moc nenaspal. Byl jsem tedy docela zvědavý co to se mnou udělá.

V pátek jsme vyrazili asi ve tři hodiny a protože jsme výjimečně nebloudili, tak jsme si stihli autem projet závěr závodu. Bydleli jsme klasicky v Herolticích. Já jsem byl dost unavený, tak jsem si šel lehnout, zatímco tam táta chlastal s kamarádem.

Ráno jsme vyjeli o něco dřív kvůli lepší pozici na startu. Při rozjíždění jsme potkali Honzu a postupně i další Šlapky. Nakonec i paní, co mi měla předat pití. Já jsem se pak už odebral na start. Byl jsem někde v páté řadě, těsně před Vyhupem. Měl jsem kontakt se špičkou a o to mi šlo. Táta zvolil odlišnou taktiku a startoval z boxů. Na jeho názoru, že když necháš na startu všechny ujet, tak tě nikdo nepřejede a můžeš předjíždět jenom ty, sice něco je, ale má to své mouchy. (třeba neplatí v závodech, kde se jede víc okruhů).

Konečně jsme odstartovali a masa 400 lidí se vyvalila na trať. Vyrazili jsme poměrně klidným tempem a o vzruch se postaralo akorát pár bouchlých duší a jeden mrtvej ježek. Až pod Výprachtice se jelo výletním tempem a většina lidí ještě jela pohromadě. První část jsme nějak vylétli. Pak přišlo zhoupnutí a začal další kopec. Držel jsem si své zhruba 50.místo ve skupině a na nic jiného se nesoustředil. Asi po 2 kilometrech jsem si všimnul, že se mi jede nějak podezřele blbě. Kouknul jsem na sporttestr a tam blikalo 201. Přes 200 jsem se nedostal ani v tréninku už déle než rok. Nebyla to žádná arytmie. Na chvilku tam skočilo 198 a pak zas 201. Najednou se mi začalo jet úplně hrozně. Do konce kopce přes kilometr. Do cíle přes sto. A já začínal pomalu ztrácet kontakt s první padesátkou. Ohlédl jsem se. Za mnou se trápily zbytky 300 členné skupiny. Musel jsem trochu zpomalit. Čelo mi poodjelo. Byl jsem kousek od úplné katastrofy. Od strašného propadáku. Kousek před vrškem kolem mě projel Vyhup, který se zapomněl někde vzadu. Ani jeho jsem se ale nechytnul a nahoře byl tak o 5 vteřin dřív. 1.grupa byla rychlejší asi o 15 vteřin. Na UACu by se to vepředu roztočilo a nazdar. Jenomže tam mi nikdy neujede 50 lidí a takhle velká skupina je ve sjezdu neohrabanější. Navíc se, pro mě nepochopitelně, jezdily roviny a sjezdy strašně pomalu. Ještě před začátkem výjezdu na křižovatku jsem byl zpátky. Poodjetí pro další pokračování nic neznamenalo, ale pro mě to bylo hrozné otřesení mým sebevědomím. Najednou jsem si byl jistý, že nevyhraju. Já jsem tomu sice pořádně nevěřil nikdy, ale že přeze mě půjde 50 lidí hned v prvním kopci....To jsem vážně nečekal. To bylo na mě moc. Na to nejsem zvyklý.

Následný zdlouhavý sjezd se jel tak pomalu, že se na nás nalepilo spousta lidí zezadu a jelo nás tak 150. Kvůli tomu se nepovedla 1.předávka lahve stejně jako později i 2. Kopce se potom už tak nehnaly a tak se ten počet moc nezredukoval. Stihnul jsem prohodit pár slov s Vyhupem. Dorazili jsme k rozdvojení tras. Bylo nás tu určitě přes 100. Tady jsem zažil další šok. Většina lidí šla na dlouhou. Zbylo nás snad ne ani 40. Povedla se předávka a pokračovalo se pod Červenovodské sedlo. Konečně jsme se tam doplazili a začalo se nejdříve mírně stoupat. I tohle jsme jeli pomalu. Sotva mi to lezlo přes dolní práh. Všichni čekali na prudší úseky. Každý věděl, že se tady bude lámat chleba. A taky že lámal. Přišla série nástupů z nichž se ten poslední byl úspěšný. Kousek před zatáčkou doleva poodjeli 4 lidi. Nás v tu chvíli mohlo být tak deset. Později se dotáhli další takže jsme jeli asi v 18. Za ty dva kiláky si najeli možná 30 vteřin, což je dost, s ohledem na to, že jsme to my mohli jet průměrem tak 22. Nahoře byla občerstvovačka. Někteří si zkusili vzít nabízený kelímek, ale výsledek byly pouze dvě polité podavačky. Sjezd jsme jeli opět nechutně pomalu a dole už na nás měli více než třičtvrtě minuty. Začínalo to být kritické...

Naštěstí nás čekalo 30 kilometrů roviny, kde by si to takhle velká skupina, kdyby spolupracovala, měla sjet. Kdyby spolupracovala....Jenomže nás jelo moc. Když jede 7 lidí a čtyři střídaj, tak je zbytku trapný se jenom vézt. Takhle to ale nikomu trapný nebylo. Vepředu jsme pracovali 3 nebo 4. Další 4 občas nakoukli jak to tam vypadá a zbytek nic. Občas někdo poodjel. To se pak někteří, většinou ti nakoukávači, ukázali vepředu a zrychlili naše výletní tempo. Když jsme se sjeli, tak se opět zatáhli. Já jsem poodjel jednou. Po jediném hupu, který stál za řeč, přišel sjezd, kde zas skoro nikdo nešlapal. Došla mi trpělivost. Rozjel jsem své klasické sjezdové tempo a čekal co to udělá. Zatáčky jsem točil dost na hraně. Jednou jsem tam nechal spodní nohu, kterou jsem si škrtnul o zem. Pak myslím, že tam byl i menší smyk, ale naštěstí jsem vše přežil.

Splnilo to však svůj účel. Otočil jsem se. Byla tam dost velká díra. Za mnou jel akorát jeden chlápek se kterým se znám z UACu. Byl to jeden z těch co střídali. Počkal jsem na něj a začali jsme makat. Z mírně svažité roviny jsme to pálili asi 60. Protočili jsme každý 3 špice, ale skupina za námi začala pracovat a přiblížila se. Zvláštní. O 1. místo nejeli, ale když šlo o 5. tak šlápli...Vykašlali jsme se na to a nechali se dojet. Zpomalili jsme na 45. Ach jo. Teď už bylo jasné, že je nedojedem. Tak jsme i vepředu hodně zvolnili a čekali na poslední 2 kopce.

První z nich přišel Svébohov. Tady se ukázalo, kdo z těch co nestřídali patřil mezi ty co na to neměli a kdo tam taktizoval. V půlce kopce nastoupili 4 a já se jenom ohlédl na ty z nás co střídali. "Už je to tady" povzdychl jsem si rezignovaně. Nikdo z nás si ten nástup nechytil. Pár lidí odpadlo a nahoře nás zbylo 8. Na začátku dalšího kopce, který byl hodně mírný začal makat jeden z těch co se celou dobu vezli. Asi ho začalo pálit svědomí. Dotáhl to až pod prudký úsek. Tam jsem šel dopředu a rozjel pěkné tempo s cílem to trochu roztrhat. Odpadli 2 lidi. Nahoře jsem měl kousek náskok, ale chvíli jsem zapochyboval kudy odbočit a už mě měli. Po sjezdu už přišly závěrečné 2 kilometry. 1.figuru si zas převzal ten co pod kopcem a rozjížděl sprint. Do toho jsem vjížděl ze 3.-tedy úplně ideální pozice. Když si to teď tak v hlavě analyzuju, tak jsem určitě zaspal počáteční zrychlení. Celý zadek se přeze mě převalil a já byl najednou 150 metrů před cílem poslední. Možná kdybych si vstal ze sedla tak by to bylo lepší...Vážně, až do cíle jsem já kretén jel v sedle. Musel jsem vypadat jako dobrá atrakce. Celá grupa se držela dost pohromadě. Na 1. jsem chytil tak 3. vteřiny. Ještě těsně před koncem jsem se převalil přes z jednoho z nich. Ke konci už jsem se dotahoval. Vinou zkaženého spurtu jsem byl nakonec 5.ze skupiny a 13. celkově. Což zas tak úžasné není. Měl jsem na to být 5. Odstup na 1.(něco přes 3 minuty) už byl lepší, ale i ten mohl být menší.

V cíli jsem se pak něco sežral a koukal se, že tam byly celkem pěkné holky. Škoda, že jsou Štíty tak daleko. Pak jsem jel do Heroltic kde jsem se osprchoval, převléknul a mazal zpátky. V cíli už byla Anděla a postupně dojel Vyhup (který sice neměl nárok na vítězství, ale konkurence na 200 byla nesrovnatelně větší a to jeho 29.místo je dost dobré). Pak dorazili Bigmig a Kolíkáč. Potom i táta, který byl úplně vyplesklej z toho, že to dal pod 8 hodin. Nakonec i Igor, Nekvinda, zlatý medailista Honza, Šemík, Jura a já už ani nevím kdo všechno. Nakonec byli všichni se závodem vesměs celkem spokojeni. Včetně mě. Byl to 1. závod který se mi jakžtakž povedl. Ale na Brdech budu daleko silnější než kdykoliv předtím a jedu tam vyhrát. Nic jiného. Tak se mějte a hezké prázdniny. Vlastně vy nemáte:-) No to je mi vás líto. Ale stejně se mějte fajn. Nashle

Pan Kolbaba vyhrál sázku, protože dojel pod 2hodiny za Vyhupem a zde je video z Vyhupova doznání:

„Jsem pomalý ukecaný Vyhup a tohle je rychlý pravdomluvný Kolbaba“

¹Video¹

6 Historie 6

2003 2004