Brdský švih 2005

Brdský švih je jeden z nejprestižnějších závodů poháru UAC a CKKV,jak jsme se shodli s Kolbabou, tak je téměř povinnost se zúčastnit. Po nádherném slunečném týdnu přichází nečekaně na nedělní závod déšť, což zřejmě ovlivnilo účast, anebo už většina odjela na prázdniny. No v každém případě to byla škoda pro toho, kdo nepřijel.

Vyrážím na závod kolmo z Řeporyjí přes Ořech, Kuchař, Karlík do Řevnic na start, zatímco Anděl se veze autem s Blankou, která nám vytrhla trn z paty a pohlídala naše dva malé začínající cyklisty. Vyjíždím do lijáku, ale postupně déšť ustává a je docela teplo. Před Kuchařem mě míjí vůz řízený Sousedem. Za Kuchařem mě míjí Renault 21 řízený Kolbabou a nabízí místo k svezení. Děkuji kolego. Prohodíme pár slov a já pokračuji dál. Jinak se cestou na start nic zvláštního nestalo. Občas potkávám krávy a taky jednoho vola co mě předjel v nepřehledné zatáčce.

Na start dorážím okolo 10.30 a už je docela fofr, protože doprovodný vůz s Blankou vymetl všechny zavřené závory po cestě, a dojel za mnou. Vyzvedávám tedy čísla a klidím se připravit k závodu.

Start. Začátek se jede celkem v klidu až jsem mile překvapen. Držím se v první pětce na čele a hlídám si, aby mi čelo neodjelo podobně blbě jako na Doksech. Nic takového dnes mám formu a celkem v pohodě se držím až do col du Babka. Na vrchařské prémii mám sice šanci bojovat, ale raději neplýtvám silami, o tu tady nejde. Jede se po mokré silnici a docela to klouže. Všichni jsou hodně opatrní, tak nemám problém se udržet ve sjezdech. Až do Dobříše se jede celkem poklidné tempo, ale už začínám zjišťovat, že je to trochu nad mé síly. No uvidíme, zatím to jede. Ve stoupání na Hostomice za Dobříší už je mi jasné, že tohle tempo neudržím. Naštěstí nejsem sám a balík se dělí na dvě poloviny. Jsem v té pomalejší J. V Hostomicích nám regulovčík hlásí, že máme ztrátu na čelo 3 min. To se mi moc nezdá, ale uvidíme. Ve stoupání na Bukovou horu se zase držím vepředu a je to dobré krize se nekoná. Na vrcholu nám hlásí ztrátu 3,5 min, čemu už věřím.

Následuje celkem nudná pasáž mezi Hluboší a Lochovicema. Skupinka se různě natahuje a stahuje tempo je kolísavé, nestřídá se pravidelně, no hrůza. Vůbec mě to nebaví. Na odbočce na Neuměteli někdo nastoupí a já vůbec nemám chuť ho stíhat, zůstali jsme dva osamocení a balík 15lidí 50m před námi. Pomohl nám přejezd, kde se zpomalilo a dohnali jsme je. Je to zase dobré.

Stoupání na Bykoš prověřuje šance všech na úspěšný dojezd a výsledek a já jsem tak v polovině. To není špatné. Najednou se začíná děsně taktizovat, nikdo nechce jet, zvlášť většina borců UAC se veze jak může. Jen borci SOS to občas rozjedou, aby se něco dělo. Loni jsem jel v lepší skupince. Hold jde každému o hodně (o body) J.

Pohromadě se přijíždí až k závěrečnému stoupání ke hřbitovu v Řevnicích. Karty jsou rozdány zhruba stejně jako od Bykoše. Jsem rád, že mi zbylo pár sil a dojíždím v polovině balíku. Jsem spokojen, protože závěrečné spurty do kopce mi nikdy moc nešli a končíval jsem na chvostě.

V cíli mě už čeká Blanka s Jéňou a jsou překvapeni, jak rychle se závod jel. Za chvíli je tu Kolíkáč, pak dlouho nic a Gejza. Po chvíli zase Šemík a nakonec Soused. Bavíme se s Vítkem, který očekává Kolbabu. Jel chudák na samotku, takže si to užil. Parťák z Rampušáka Igor mu nejel.

Po půl hodince mi volá Anděl celý uplakaný, že jede taky sám už od startu. Jedu mu tedy naproti pro psychickou podporu a nacházím ho těsně za vrcholem stoupání na Liteň. Anděl je k mému velkému překvapení naprosto v pohodě a už to valí dolů do Třebáně. Daří sem mi jí dojet až před Řevnicemi a už to mydlí ke hřbitovu.

Jedu hned do místa vyhlašování pro pivo, protože mi vyhládlo. Čekáme společně se Šemíkem a Gejšou na vyhlašování, ostatní z rodinných důvodů odjeli. Kolbaba je v dobrém rozmaru a když přijíždí Anděl tak hned ožije ještě víc, je třeba si vzájemně pochválit jejich samotářské osudy.

Nastává vyhlašování, a i když jsem už předtím trochu tušil, jsem šťastný, že se mi splnil sen dostat se na bednu. Protože se vyhlašovalo ještě 5. místo přišel na prodluženou bednu i Anděl a kdyby tam byl i Kolíkáč. Vítek vyhrál soutěž juniorů, takže velká radost i v Kolbabově táboře.

Loučíme se a my dva s Šemíkem jedem kolmo ještě potrénovat. Anděl se domluvila s Dádou a jedou autem. Šemík je velmi dobře odpočatý, je vidět že na závodě nenechal úplně všechno a moje zbytky sil nás nutí jet vše na doraz. Nakonec se mi podařilo ten den najet 153km a 29,7km/h.

Byl to nádherný zážitek, závod a den. Děkuji všem za podporu a gratulace a hlavně největší dík patří Blance za hlídání, protože bez ní by to nebylo možné zvládnout. Jak řekla Dáda: „Není to babička je to takový náš Dar“. Díky Blanko. Zasloužila by si taky na stupně vítězů.

Gejza

Neděle 26. června 2005 se jede další závod CKKV Brdský švih. Tento závod je pro mne zlomový ohledně Vinohradských šlapek. Na startu si oblékám trikot ŠLAPEK a v 11 OO vyráží celý balík za ustávajícího deště směrem na Řevnický kopec. Na startu se s Kolíkáčem dohodneme, že na vrchol se musíme udržet BM a pak se uvidí. Po startu se jede volným tempem a celý balík / jede málo lidí vzhledem k počasí se drží pohromadě. Až pod vrchol se držím v Balíku jede se kolem 20 km/h Pod vrcholem se zrychluje a čelo balíku mi odjíždí. Konec balíku mám stále na očích. A přichází můj kámen úrazu první sjezd do Mníšku. Na konec balíku náhle ztrácím cca 500 m, ale stále ho mám na očích. Ve sjezdu do Nové vsi mi opět kousek ztrácím, ale skupinku za kterou jede doprovodné vozidlo a vidím v ní Kolíkáče mám stále na očích. Ve stoupání za Dobříší mám tuto skupinu nadosah a plánuji jí v dalším stoupání na Babu dotáhnout. Ve sjezdu ze stoupání za Dobříší však přechází fatální chyba a já odbočuji po šipkách značící Brdské dvoukolo a kousek si zajíždím. Ztrácím cca 10 minut, Kolíkáč mizí v nenávratnu a má morálka je na bodu Mrazu. Vracím se na správnou trať a mám pocit, že mne snad ujeli úplně všichni. Ve stoupání na babu a v následném sjezdu, se dostáván do tříčlenné skupiny a sní se za stálého pravidelného střídání vezu až pod poslední kopec v Bykoši. Zde z této skupiny odjíždím. Na vrcholu jsem již sám a prdím to směrem Řevnice. 5 km před Revnicemi mne dojíždí skupina 2 cyklisté CKKV a další jezdec. K této skupině se připojuji a s ní dojíždím až do cílové vesnice. Do závěrečného stoupání vjíždím jako první. Do mety 300 m cíl jsem v čele, ale zde se začíná jíž spurtovat a nakonec z této skupiny dojíždím 3. S celkovým časem 3 hodiny jsem spokojen. V cíli je již BM a KO. Čekáme na další šlapky a poté sjíždíme na místo startu. Počkáme na vyhlášení výsledků dáme jedno pivo a rozjíždíme se domů.

Dá se říc, že i počasí nakonec vyšlo, protože po dobu závodu nepršelo a na závěr vysvitlo i sluníčko. Celý závod byl okořeněn i umístěním šlapek na bedně.

Kolbaba

Jak Banesto počkalo a zase ne aneb Zatracená časovka.

Tak na Brdský švih jsem se těšil. Tenhle nejdelší závod UAC má krásný profil a už od loňska ho nazýváme malým Rampušákem. Ovšem loni jsem si ho moc neužil. Však víte. Nicméně po Rampovi jsem hleděl do Brd s optimismem. Doufal jsem, že se po zkušenostech z Orliček naše vědecká skupina rozšíří například o Šemíka nebo Souseda, zkrátka že bude s kým jet. A koho sbírat.

Jenže. Pak mi došlo, že část těchto lidí je mladších a pojede s jedničkou (Šemík třeba), část je rychlejších a pro mě tím pádem k ničemu (El například... ale to mi dojde až po startu), další část nakonec nepřijede vůbec (hlavně Igor Kampaňolyč, to teda byla rána. Nebo Honza. To pro změnu rána nebyla. Myslím na svodidlech u Mníšku. Však víte.) A když už někdo přijde, tak si zapomene boty (nevím, jestli mám Honzu Adámka v této souvislosti vůbec jmenovat.) Zkrátka a dobře, vypadá to tak, že se po ránu na startu v dešti choulí malý hlouček cyklistů a mně začíná být jasné, že to bude zase jednou časovka. Já nevím, proč vždycky, když přijde málo lidí, tak scházejí ti za mnou.

Ale co, je tu start. Řevničák se jede dobře, nakonec jsem se zlepšil o víc než minutu, ale ostatním se zřejmě jede dobře taky. Visím až do 180 stupňové vracečky na třetím kilometru. Příhodný název. Takže dál už po svém. Aspoň mě nikdo nehoní. Na pátém kilometru se před prémií přece jen dotahuji aspoň na jednoho člověka a spolu pak pokračujeme sjezdem na Mníšek. V zatáčce trochu ztrácím. Nechci opakovat crash testy z loňska. Však víte. Do kopce pak opět ve dvou a po chvilce dojíždíme nějaké Banesto. Co nějaké, je to to Banesto z první reportáže ( Jen počkej...) Ono se jmenuje Libor Vašíček a ještě o něm uslyšíme. Tak chvíli jedeme ve třech. Jenže pánové na rovině začínají zkoušet kolotoč. Pokud nevíte, co to je, tak jste o nic nepřišli. To se jezdí, když se někoho honí. Dojedeš na špici a hned někdo přes tebe a když jsi na konci, tak hned zas vystartuješ dopředu. Jenže to má cenu tak v sedmi lidech, ne ve třech. Za chvíli se mi zatočí hlava a v Dobříši jsem zase sám. Dva zámky plný spisovatelů! Ale přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Za městem vjíždíme do lesa a následuje stoupání na Hradec. To je ten kopec, co ho pořád vidíte celej před sebou. Fuj!. Obhlížím situaci. V dáli vidím zformovanou skupinku a měřím si odstup. Nějak se zabavit musím. 3 minuty. Pak se zdá, že před vrcholem někdo začíná ztrácet .Koho to vidí mé bystré oko? Není to Banesto? Je to Banesto! Má problémy… Na horizontu na něho ztrácím už jen minutu a tuším pomstu za Křivoklát Jen počkej…Dojedu tě na Col du Baba. Není nutno. Dojíždím ho ještě před začátkem stoupání. Vytuhnul chudák úplně a ani nemluvil. Dnes mě nepřespurtuješ, kamaráde. Začínám věřit, že dojedu i ty před ním. Col du Baba je krásné stoupání, ostatně mi patří. Táhlé serpentiny hlubokým lesem jako na Šumavě. Jenže není zas až tak dlouhé, a tak stíhám jen houbaře. A pak, ó běda!, rovina a protivítr. Do Pičína! Vážně nevím, co psát.

Tak si ukrátím čas vzpomínkami na budoucnost:

Za týden pojedeme závod v Mnichovicích. V noci před závodem se mi bude zdát, jak táhnu vedoucí skupinu. Vážně. V noci se mi vůbec jezdí dobře, tuhle jsem v horách uštval autobus. No a ráno to po startu vypadá jako v tom snu. Pět, deset minut, pořád můžu Vítka plácat po zádech. Jenže pak se pánové vepředu probudí a já taky. Tak si chvilku počkám a zbytek objezdím ve skupině asi sedmi lidí i s Banestem Vašíčkem. A s holkama. No a ve spurtu mě to Banesto zase udolá. Himbajs ! Ale aspoň poprvé v životě vyhrávám kategorii žen.

Ne, nespím, ale pořád se jede po rovině a pořád fouká. Hluboš a Jince.

Za další týden budeme trénovat v Krkonoších. Ve výjezdu na Zlaté návrší se zlepším o 15 minut a ještě budu mít rezervu. Stejně mě nad Mísečkami předjede jeden místní z Jilemnice. "Takový kopce na Kladně nemáš, co?" Vejtaha. Pětkrát Křivoklát a je to !

Pořád ještě máme rovinu. A pořád fouká. Nikde nikdo. Zkusím to nějak popsat:

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - - - - - - - - VVVVV- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - .

Asi tak. To uprostřed byl přejezd.

Další závod bude časovka v Neveklově. No ale abych uprostřed časovky myslel na jinou časovku, to po mě nechtějte.

Konečně odbočka a trať pádí k Neumětelům. Občas se ptám pořadatelů na ztrátu. Dost, povídají, asi 5 minut. V další vesnici se ptám zase. Dost, povídají, na dědky asi 20 minut. Zlomyslní hoši!. Stoupáme na Bykoš. Je to docela do kopce. Dotahuji se na skupinu turistů, kteří vedou kolo. Snažím se udělat dojem a přidávám. Ptám se na ztrátu. Ty k nim patříš? Nelíčený údiv ve tvářích kazí dojem. Radši pryč. Už se asi nedotáhnu. Koukám na čas. Tři hodiny, takovou časovku nemají ani na TdF.

Závod v Královicích je další premiéra. Pro Vítka je to výzva vyfouknout domácímu Ondrovi Charvátovi vítězství v juniorech. Daří se mu to 500 metrů před cílem. Zdecimovaný Ondřej chytí na půl kilometru víc něž minutu. Mě se tentokrát daří Vašíka v kopci utavit a na obávaný spurt nedochází. Takže spokojenost. "Zasloužíš žabičku za snahu ! " Díky pilné docházce jsem stále na 13. místě v celkovém pořadí.

Konečně sjíždíme do Řevnic. Ještě jedna překážka. Silnice je, jak bych to jenom trefně….

Zkurvená ! Už to nebude ani za 3.10. Stoupám do cíle. Nějak často dojíždíme na hřbitov. Možná je to v naší kategorii od pořadatelů cynické.

A je to. Ověřuji si ztrátu. Asi 4 minuty, ona se ta skupinka přede mnou rozpadla. Vítek si něco vypráví s doprovodným vozem. Dojel čtvrtý. Nepoznám, jestli je rád, ale spíš ne. Chtěl vyhrát. Sjíždíme do Řevnic na pivo. Šlapky září spokojeností. Bigmig je na bedně. S Andělou se fotíme na časovkářské tablo. Šemík se Sousedem jeli pospolu. Závidím jim.

Tak někdy příště. Igore Kampaňolyči, polepšete se! (O Honzovi Adámkovi radši nemluvím)

Kolíkáč

Na švih jsem se chystal i s doprovodným týmem, ale bohužel ranní déšť jej odradil od účasti, a tak jsem jen naložil Šemíka na Žižkově a za hustého deště jsme vyrazili na start. Soused zajistil čísla, Gejzovi jsem předal nový dres, trochu jsem se rozjel a už se startovalo. Cílem bylo uviset BM na Řevničáku a pak bojovat dál s brdskými kopci a konečně BM zase po dlouhé době porazit.

Start trochu znepříjemnil autobus, ale pak jsme se již srovnali a pravidelnou rychlostí směřovali vzhůru k prémii. Tempo bylo vcelku poklidné, kolem 18 km/hod., stále jedu 2–3 metry za BM, Gejza jede vedle mě a dokonce má tolik sil, že v půlce kopce komentuje tempo balíku jako „pohodu“. To já už sil moc na řeči nemám, a hlavně vím, že před koncem se začne určitě zrychlovat. A taky že jo. Rvu to, co to dá, jsme na chvostu čela, okolo mě odpadávají další a další cyklisti, ze Šlapek přede mnou pouze BM. Na vrcholu ztrácím už takových 20-30 metrů, ale stále věřím, že ve sjezdu bych je mohl dojet, silnice je namoklá, tak by mohli jet trochu opatrněji. Formujeme se do tříčlenného stíhacího komanda, voda cáká do brejlí a pomalu se přibližujeme k vytouženému závětří. Bohužel už jsme v ďolíku u Mníšku a balík ne a ne dohnat, silnice se začíná zvedat, balík jakoby opticky zpomaluje, teď už jedeme pouze ve dvou, hecujeme se s kolegou z H-H Smíchov, musíme, musíme. Předjíždí nás auto, za které se mohutným spurtem H-H zavěšuje, já na to, ale bohužel nemám a tak jen sprostě nadávám a bezmocně se dívám jak balík i s H-H a BM mizí v dáli.

Je tu železniční přejezd, svěsil jsem úplně nohy a čekám na skupinku za mnou, ve které věřím, že se vezou i další Šlapky. Konečně je tu 5-ti členná skupinka (Zbuzek-CK Záluží, Rába-CK Žatec, Čadil-CK Titan Wills, Jančůch-SOS, Okruhlica-CKKV), ale bohužel bez Šlapek, ale nevadí, přicucávám se a jedeme po kupě. Za Novou Vsí ztrácíme Petra Okruhlicu, kterému na jednom hrbu ulítne computer, vcelku se spolupracuje, i když největší aktivitou hýří Rába s Čadilem., kteří ve stoupání na Hradec za Dobříší zrychlují a ujíždí nám. Zůstáváme ve třech, před vrcholem Hradce začínáme též zrychlovat a v následujícím sjezdu do Hostomic dvojici „uprchlíků“ znovu sjíždíme.

Parádní lesní stoupání na Babu jedeme zase ve vláčku, který většinou odtáhne Rába pekelnou rychlostí kolem 19km/hod., konečně nahoře a je tu sjezd do Pičína a rovinaté údolí okolo Jinců, střídáme rychlostí přibližující se ke 40 km/hod., před Jinci nás předjíždí zaváděcí vozidlo 2. balíku a tak očekávám velkou skupinu, která se přes nás převalí. Překvapením je, že dolítnou jenom dva borci a to Vejvoda-CKKV a Hájek-CFC. Necháme si je poodjet, ale pak se naštěstí za ně pověsíme a Vejvoda nás hecuje, ať střídáme, že oni jedou ve dvojici od Dobříše a potřebují si taky trochu orazit. A tak to rázem mastíme 50km/hod., špice se stále točí a je to zážitek jet s čelem II. divize.

Před Neumětely přichází menší brdek, kde ztrácím kontakt se skupinkou, ale nejsem sám, odpadá i Jančůch a v dáli před sebou vidíme, že neuvisel ani Zbuzek. A tak se snažíme dát znovu dohromady, ale nakonec do Housýnského sedla před Bykoší stoupám pouze se Zbuzkem, Jančůch toho má dost. Sedlo se mi jede narozdíl od Mirka Zbuzka v pohodě, před Litní nás dojíždí třetí borec z II.divize Michal-CFC a sděluje, že si to užívá na samotku již od Hostomic a chce pomoci, a tak z posledních sil začínáme zase střídat a tempo se rozjíždí k vražedné rychlosti, ve sjezdu do Řevnic dokonce sjíždíme Rábu a Čadila, a tak do cílového kopce nastupujeme v 5-ti lidech. Michal-CFC má neuvěřitelně sil i po takové dlouhé sólové jízdě, já si nějak neuvědomuji, že Mirek Zbuzek je pro mě největší soupeř v pořadí Plašáků, moc si ho nehlídám a neburcuji se k většímu výkonu. Nakonec je Mirek přede mnou, já ještě na cílové pásce svádím vítězný souboj s Rábou.

V cíli mě vítá rozzářený BM, „hrůzná“ situace, o které se mi už i zdá, situace, kterou zažívám závod co závod, zase byl lepší… gratuluji.

Dojíždí další a další Šlapky, do mě se dává zima a díky i mému nedobrému zdravotnímu stavu se pakuji rychle do auta a jedu domů do teplé vany a za rodinou.

Soused

Moje první pocity. Plán mě vyšel dokonale: na plno sem jel, na doraz taky a dokonce v dobrý skupině (díky Šemíku). Jenom s tim umístěním to nebude slavný, ale co atakoval sem průměr 30 a to je spokojenost. Prásknu na sebe ještě, že jsem to poslední stoupání šel kus pěšky. A nakonec velké blahopřání BM za bednu, KO za skoro bednu, Andělovi za krásnej čas a všem šlapkám za další báječnej den na kole.))

Šemík

Brdský švih to bylo pro mě úplně něco jiného než před týdnem Rampušák. Přiznám se že ani po takové době jsem v sobě nenašel dost psychických sil abych o tom utrpení v Orlických horách něco napsal. Tentokrát jsem si řekl že toho Kolbabu poslechnu a vida, to byla změna. Soused můj obvyklý soupeř byl nažhaven až hrůza, že prý to napálí a pojede čelo, smířil jsem se teda že tentokrát to o spolupráci moc nebude. Naštěstí ze svého plánu těsně před startem couvnul a všechno se začalo měnit k lepšímu. Odstartovali jsme pohodě, tohle stoupání z Řevnic mám rád, ještě jsem ho teda nikdy nejel 20km/h, ale tep pořád jen lehce nad 160, vypadalo to na pěkný den. Soused pořád vedle mě, pohoda. Asi v polovině kopce koukám na tepák, 171 a rychlost stále 20km/h, Soused pořád vedle mě. Při pohledu na balík sice žádná radost, jeli všichni trochu rychle ale říkal jsem si že kontakt udržím. Ukázalo se ale že Soused dneska nemá svůj den a začal ztrácet, to naprosto změnilo situaci. Zvláště když další soupeři, nějací slabší Plašáci v deštivém počasí nedorazili a s nabušenci z UACu bych stejně neměl šanci. Na vrcholu už bylo zřejmé že pojedeme ve dvou, všichni byli někde v háji. Dál to byla pohodička, ne že bychom se flákali ale pořád jsem cítil že mám rezervy, tepy vyjmečně lezly přes 160, to byl rozdíl proti minulému víkendu. Za Hostomicemi nás dojelo čelo druhé vlny, kladeňáci srovnaní pěkně za sebou, Vítek vypadal našláplej, hmm asi lepší pohled než oni museli mít na nás. My jsme se plahočili jak šneci, tohle stoupání nenávidím. Další skupina rychlých staříků nás předjela myslím až před stoupání na Babu, chvíli jsme se jich drželi ale budoucnost to nemělo. Pohled na ně jen potvrzoval, že v téhle fázi jezdí i ostatní v klidu, žádná jízda na krev. Pánové zjevně jen točili nohama a šetřili síly na důležitější momenty. Bylo jasný, že by nás jen zničili. Vlastní stoupání už jsme samozřejmě jeli jen ve dvou, a v klídku. Na těch rovinkách za Jincema jsme se trochu svezli z další skupinkou a trochu se nám zvedl průměr. Před posledním kopcem Soused vzdal spolupráci a slovy „tak sakra už jeď“ mě vyslal napřed. Přestal jsem to šolíchat a opřel se do pedálů co to šlo. V závěru jsem předjel jen nějakého utahaného chudáka z UACu (asi nečetl pana Kolbabu ). Čas nakonec lepší než jsem čekal a vědomí že jsem to objel bez krize a větších problémů a možná i s rezervou. Super den.

bVýsledky Šlapekb

Celkové výsledky ze švihu

Celkové výsledky v poháru CKKV

Celkové výsledky v poháru

µFotodokumentaceµ

M Profil od Diabla M

—Diskuze—