|
Brdské
dvoukolo 02.10.2004 účastníci: hosté: Co nás čekalo:
délka
68km |
|
|
Komentáře
účastníků: Brdské dvoukolo po CFC vrších byl takový závod navíc. Vrchol sezóny byl určitě minulý týden. Motivace, ale dnes byla obrovská. Kolíkáč například slíbil Kotěmu večeři, když vyhraje. Mě neslíbil nic. Škoda, že nemůžu porazit sám sebe. Ráno jsem se opět cítil pod psa, bolelo mě na co jsem si vzpomněl, takže bych mohl zajet dobře. Dopravu na start volím po vlastní ose přes Mořinu a Třebáně, protože se chci vyhnout frekventované Dobříšské silnici, kde mě už několikrát málem přejeli. Navíc Kopanina je zanesena blátem auty z lomu. Vychutnávám si ranní mlhu nad Brdy pohledem z Hlásné. Za Zadní se ke mě připojuje borec, který jede také na start a přesvědčuje mě, že prezentace je v Hatích. Vzhledem k tomu, že Kolíkáč mi také něco podobného naznačoval, jedem nejprve na start do Hatí. Tam se dozvídáme, že prezentace je opravdu v Halounech, jak psali v propozicích. Ještě že potkávám Šlapky u odbočky do Haloun a jedeme se zaregistrovat. Potkáváme se také s Pavlem Zachem, známým to borcem z
Vysočiny a Krále. Málem nestíháme start. Druhé kolo začínám náporem a dodržuji rychlost
ve stoupání přes 20,5 km/h. Skupinka se mě ale drží až mi
málem vyčítají, že je tahám. Mě to ale pomalejc nejede. Baví
mě to být vepředu a udávat tempo. Na rovinkách si to zase vyberu.
Při vjezdu na hladkou silnici se pokouší ujet dvojice a opravdu nám
asi 100m dá, ale jeden z nich píchnul a druhý si netroufl jet závěr sám.
Od Osova je to jeden pokus o únik za druhým. Docela se mi to líbí
sjíždět uprchlíky, ale stojí to síly, které mi pak chybí v
závěrečném stoupání. Skupinka nastupuje hned dole za odbočkou
a protože ostatní jedou především o body do CKKV a já jen o
body do Šlapek nesnažím se s nimi rovnat. Ty spurty do kopců
budu muset ještě trochu natrénovat. Můj vytrvalostní styl mi
tady nebyl nic platný a dojel jsem devátý z deseti. No ale to mi vůbec
nevadí, protože mezi nimi není nikdo ze Šlapek. V cíli už na
mě čeká opět mladičký Vít Novák a opět se smutným
obličejem, že nevyhrál, ale příští rok mu to už
určitě vyjde. |
|
|
profil trati |
|
|
Michal
Novák (otec nadějného juniora z CFC Kladno) (referát) Kapitola 1 - úloha
osobnosti v dějinách
Nad
brdskými lesy se ještě válí ranní mlha, když dorážíme
(autem) do vesnice Halouny. Parkujeme u trafostanice, kde postává
několik cyklistů, a vydáváme se k prezentaci, aniž víme
kde je. Když neochvějně zamíříme do nejhlubšího
lesa, jdou cyklisté za námi, takže asi jdeme dobře. Za poslední
chalupou se ptáme a dozvídáme se, že jdeme špatně a
všichni prý šli za námi, protože jsme vypadali sebejistě.
(Tady si vzpomínám si na pojednání o chování hejnových rybek, které se
normálně drží pohromadě, a těm dali do akvária jednu,
které chyběl kus mozku či co a neměla ten instinkt, a ta si
plavala kam chtěla a celé hejno pořád za ní.) Takže se nakonec
prezentujeme v hospodě na druhém konci vsi a vyrážíme ke
startu. Kapitola 2 -
každému podle jeho zásluh
Start
se nachází o pár kilometrů dál ve vesnici Hatě a odtud je to
až do lesa po rovině a tam pak dlouho dlouho do kopce. Tím pro
mě odpadá vymýšlení variant, koho a jak dlouho se držet,
protože zkrátka do vesnice pojedeme všichni pohromadě a pak se
uvidí. Čtyřkilometrový kopec je spravedlivý a bude dost času
zařadit se tam, kam patřím. Tak to taky je,
v podhůří jedeme pospolu, navíc kvůli protijedoucím
autům chvílemi skoro zastavujeme, takže se držím
v popředí nedaleko syna, abych taky viděl, jaké to tam mají.
Před vjezdem do lesa se balík natahuje, předjíždějí
mě nějaké šlapky, jeden je Kolíkáč a pronáší
něco o kladenském dopisovateli, co to napálil, ale dál nevím,
protože už začíná kopec a startovní pole se třídí do
skupinek. Asi po kilometru už je jasno, kolem sebe vidím známé
tváře z minulých závodů a před námi kromě
odjíždějícího rychlíku několik samotářů. Takže
mám svou smečku i kořist, kterou budeme stíhat. Kolem je hluboký
les, scházejí jen vlci.., ne, tady jede Vlk ze šlapek, zdravím ho, ale
on jde sveřepě po stopě, čenich u předního kola a
brzy nám odjíždí. Pravidelným tempem vyjíždíme k hřebenu,
pak ostře doprava a dolů a zase nahoru a tak dál, úzká asfaltka a
lesy a listí a jehličí, trať je to opradu parádní. Když se
vyškrábeme na Stožec, čítá smečka asi deset lidí a
většinu stíhaných jsme už sežrali. Jen Vlk je stále
pryč. Následuje krásný rychlý sjezd a ještě jedno
nepříjemné stoupání už po hlavní silnici na Hradec. Skupina se tu
natahuje a trhá, jedu v popředí (jsem vrchař !) a pomalu se
dotahujeme na pár uprchlíků před námi. Vlk je stále
nepřítomen. Kapitola 3 -
v jednotě je síla
Ve
sjezdu přes oba Chlumce se snažím dojet pár lidí přede mnou
a když se pak ocitáme na
rovině, dojíždí mě asi dvanáctičlenný balíček.
Postupně pak nabalujeme další osamělce a jede se celkem
slušně, skupina má sílu. Akorát že vepředu pracují
dvě děvčata a všichni muži se vezou za nimi, nikdo
nestřídá. Hoši, hoši, to je nečestné a nesportovní !
Domlouvám se s dvěma gentlemany ( jeden je kolega Seidl, č.325 ) a
jedeme dopředu na brigádu. A už jsou tu zase Hatě,
Svinaře a Halouny, nájezd do druhého kola. (Příště nesmím
zapomenout odbočit, do cíle se jede jinudy!) Vlk je stále
nepřítomen, možná se odstěhoval do Humpolce. Kapitola 4 -
překonej sám sebe a vytrvej
Nevím
čím to je, ale druhé kolo jedu při nižších tepovkách asi
o 1 km rychleji než první. Stařecká vytrvalost...Smečka se
natahuje a já se celkem bez problémů držím v dámské
společnosti vepředu. Znovu se proplétáme hlubokým lesem a znovu se
štracháme na Stožec. Najednou
je kolem je podezřelé ticho a když se kouknu, tak co nevidím- za
mnou nikdo. Ujel jsem skupině do kopce! To si doma zapíšu do
deníčku. Na hřebínku se vydýchávám, rozhlížím se a před
sebou vidím osamělého cyklistu. Zalehnu do sjezdu, 70 km/h, za chvíli
jsme spolu a není to osamělý cyklista, je to osamělá cyklistka.
Pozdravím a dál jedeme ve dvou. Znovu na hlavní a zase ten zatracený Hradec.
Kopec přede mnou utíká jako rolující koberec a konce nevidět. Po
cestě předjíždím pár turistů na horských kolech a hajného
s puškou. Ohlížím se a vidím
skupinu najíždět na silnici asi minutu za mnou. Tedˇ už
se dojet nenechám. Přidávám, je to vlastně poslední kopec sezóny, tak
plyn na podlahu, tep přes 170 (to je po čtyřicítce dost) a
náskok narůstá. Časem ztrácím i kolegyni a nahoře jsem sám. Kapitola 5 - sám
cyklista v poli a kufr
Takže
únik! Rychlý sjezd, doprava z lesa ven a Chlumec a Chlumec, Osov a
Vížina, pořád šlapat a šlapat. Občas se otočím,
za mnou nikdo, občas kouknu na otáčkoměr, kolem 160, ať
tempo neupadá. Do cíle 20 km..15 ..10. Dojíždím
červenomodrožlutého člověka z CK Královice, jel
jedničku, ale už prý nepojede ani dvojku. Chvíli jedeme spolu, on
pak zastavuje u podobně zbarveného kamaráda, který píchnul. Hlídám
situaci za sebou, ale na silnici jsou jenom jablka a vosy. A jsou tu
Hatě a tady musí být odbočka do cíle! Jedna cesta, nic, druhá, zase
nic, konec vesnice. Já jsem to snad minul ..Nevím, jestli se vrátit, ale jedu
dál, tak aspoň šlapu ze všech sil a přemýšlím,
o kolik si zajedu. Určitě mě předjede aspoň deset
lidí. Mám vztek a šlapu čím dál víc, už ani nekoukám na
tachometr ani kolem sebe, hanba, takový kufr úplně nakonec. Najednou
uvidím na silnici něco žlutého a poznávám šipku doprava
s nápisem CÍL. Je to až tady, ve Svinařích! Jak jsem to jenom
mohl…asi mi jde všecka krev do nohou a na hlavu se už
nedostalo. Do cíle je už jen 1 km… 500 metrů, radostí
ještě předjíždím jednoho CK Kváka (mimochodem, těch
tam žlutomodrých bylo, pak nám na Slovensku nemají říkat
Švédi). Cíl, stojí tam Vítek a Kolíkáč, ptám se, kde je Vlk, ale prý se někam
zaběhl. Mezi řečí dojíždí Vlk do cíle a tak se ho
ptám, jaktože je za mnou, když byl pořád přede mnou. Prý
ztratil stopu a zabloudil. Za chvilku dojíždí i Honza
a protože prší, přesunujeme se do hospody. Kapitola 6 –
hospoda
Pivo
a polívka a pivo a klobása a pivo … ale to už znáte. |
|
|
Vít
Novák (nadějný junior z CFC Kladno) Tak už
přišlo to co přijít muselo. Po 5 měsících tu byl poslední
závod roku a s ním i poslední šance zlepšit dojem ze sezóny.
Na to se nalákalo dost lidí a tak se nás sešlo kolem stovky. Na první
pohled mě upoutali 2 borci ve dresu Sparta Praha. Myslel jsem si,
že se na nás chudáky přišli vytahovat nějací profíci, a
nebyl jsem sám. Po
úvodní vlažné 5 kilometrové rovině je všichni nechali
automaticky určovat tempo i do kopce. Kupodivu se jelo celkem pomalu.
První 2 kilometry jsme jim to trpěli, ale pak začala být
většina stále ještě početného balíku nesvá.
Přísahám, že kdybych nebyl na úzké silnici beznadějně
uzavřen, tak bych za to snad vzal. Ten kdo však zavřený nebyl,
byl Josef Burgr, kterému došla trpělivost a zrychlil z 21 na 24. A
závod začal. Najednou bylo místa
k útoku až moc. Sparťani se propadli do pekla, ale třeba
nám to jenom nechtěli kazit. Stále jsem ale jel s rezervou.
Nahoře nás pokračovalo ještě tak 25. Až pod
další kopec se jelo volně. V tomto, asi kilometrovém prudkém
kopci, poprvé odjeli Burgr, Kakač a spol. Já zůstal ve druhé
skupině. Ale odstupy nebyly velké a všechno se to zase sjelo. Pak už byl na řadě kopec na
Hostomice a zrodil se rozhodující únik. Jel jsem ve skupině na
čtvrtém místě za Kakačem, Burgrem a ještě
někým. Bohužel jsem jim opět nestačil a musel jsem je
nechat odjet. Zbytek ale nestačil ani mě a já dojel na kopec mezi
skupinami. Nahoře jsem si počkal na stále ještě
početný balík, rozjel jsem sjezd a zařadil se asi na čtvrtou
pozici. Tady přišla chvíle, která hodně ovlivnila závod.
Blížili jsme se na takovou zmatenou křižovatku, přes
kterou se jel i Brdský švih. Tenkrát rovně, ale teď doprava.
Naštěstí jsem si to dva dny před tím projížděl a
věděl kudy. Bohužel jeli všichni přede mnou celkem
suverénně rovně a co já bych neudělal pro to, abych zůstal
ve skupině. Ale když ze zadu řvali, že jedem blbě
tak začali brzdit. Já jsem ale ještě nebyl úplně za
odbočkou a než bych to z šedesátky zabrzdil…. Na
rozhodnutí bylo málo času a tak jsem se rozhodl. „Zpětný
chod, kormidlo docela vpravo!“ a pak už jenom „nevyhnem se,
narazíme“. Zapadnul jsem do příkopu a protože mě
žádný Jack nevytáhnul, musel jsem si pomoct sám. Na takový kraviny, jako
zjišťovat, jestli funguje kolo ruce, nohy a ostatní součástky
nebyl čas. Naskočil jsem a doufal, že to nějak pojede....
Naštěstí jelo.
Ale za vodou jsem rozhodně nebyl. Inteligentnější část
pole zmizela a my blbý je začali jednotlivě nebo po dvojicích
sjíždět. Každýmu bylo jasný, že když se nedotáhne ve
sjezdu, tak končí. A tak začal čtyřkilometrový sprint.
Kdybych jel takhle už nahoře, musel bych 1.skupinu dojet, ale
mě když nehoří za prdelí tak se holt nezmáčknu.
Protisměr pro mě přestal existovat, do zatáček se
štěrkem nebo před železničním přejezdem jsem
nebrzdil. Ale přineslo to své ovoce. Na konci sjezdu, když se odbočovalo
vpravo, jsem se dotáhl. Naštěstí nebyl vepředu nikdo taková
svině, aby zrychlil, ale podle mě byli spíš líný, protože
ani na rovině jsme nic moc nejeli. Ale vepředu se flákali
ještě víc než my a tak se stalo, že jsme po prvním kole
ztráceli asi 20 vteřin. Toho využil Hájek a do jednoho hupu si je
dosprintoval. Vyvezli jsme se za nim asi ještě tři a tak jsem
se ještě alespoň na chvíli podíval dopředu. Tam se o nás
moc nezajímali a jeli si své tempo.To už bylo zase do kopce. Najednou za
to někdo trochu vzal a já jsem ještě s jedním zůstal
pozadu. Vepředu jeli
v pěti, střídali si a pomalu nám odjížděli. Vzadu
asi čtyři, a ti nás zase dojížděli. Odtáhl jsem celý
kopec a nahoře jsme se sjeli. Nic moc se nedělo a možná
že jsem zbytečně plýtval síly na to, abych byl
v každém poodjetí ze skupiny. Nahoře na Hradci jeden
z nás píchnul a tak nás do závěru zbylo jenom pět. Ve sjezdu jsme tentokrát
nebloudili. Párkrát jsem za to zkusil škubnout, ale tomu jsem ani sám
nevěřil. Všechno směřovalo ke sprintu a já tušil,
že to nebude úplně to pravý. Nohy mě bolely a jelo se mi
blbě. Vlastně už od té příšerné stíhačky. 2
kiláky před koncem jsme ztráceli 45 vteřin. Moc to nebylo, ale sjet
se to už nedalo. Když jsme vjeli do cílového kopce, tak se kolem
mě někdo přehnal příšernou rychlostí. Řekl jsem
si, že je určitě nadopovanej, vždyť tolik jsme tu
nejeli ani autem (tím naším by jsme to ani nerozjeli). Tak jsem ho
nechal jet. Jenomže ostatní ne, a vyrazili za ním. Řekl jsem si,
že když je to poslední závod, tak do toho dám všechno
a neuvěřitelně jim stačil. Ještě
neuvěřitelnější byla pro mě značka 500
metrů do cíle. Naštěstí to ostatní donutilo zpomalit a sjeli
jsme se. 100 do cíle jsem jel druhou figuru a na chvilku jsem podlehl
takovýmu předsmrtnýmu optimismu. Jenomže tady začali ostatní
sprintovat a já už sprintoval asi kilák. No co, dojel jsem poslední ze
skupiny a celkem asi desátej. Nakonec to dopadlo líp
než Klikáče. Aspoň si nemám co vyčítat. Když tohle
píšu, tak začínám mít pomalu
absťák. Vůbec nevím jak vydržím 7 měsíců bez
závodů. Ale jestli to nějak přežiju, tak na jaře
naschle. |
|
|
Krásu Brdského dvoukola jsme poznal poprvé minulý sezónu, ale terén okolo vojenské základny v Brdských lesích jsem znal už roky před tím, kdy jsme s Honzou a Zvarym najížděly kilometry při pravidelných vyjížďkách a netušili jsme, že tudy může vést nějaký silniční závod. Letošní páteční příprava, které se zúčastnili společně se mnou Honza a Kotě (KT) naznačila, že změna oproti minulému roku v tom, že cíl je na kopci v Halounech prospěje jenom nadupanému vrchaři Bigmigovi (BM), a tak jsme s Kotětem doufali spíše v zázrak, že by jsme mohli konečně BM porazit. A ten se bohužel nestal ... Startovní pozici jsme měli hodně vzadu, a tak riskantní jízdou v levém pruhu, kde nás ohrožovali protijedoucí auta jsme hned po startu postupovali směrem dopředu a hned v prvním kopci se to už začalo hezky srovnávat ... Stále se držím na prvním místě mezi Šlapkami, předjel jsem Michala Nováka, za Halouny mě ovšem dorazil Bigmig, za kterého jsme se zavěsil, na záda mi dýchá Kotě. Předstihli jsme Pavla Zacha, jede se opravdu na krev, tep se mi ustálil na 190 a za žádnou cenu ho nemůžu sundat dolů jestli se chci udržet BM, který to stále pere dopředu. Vzpomínám si na minulou neděli, kde jsem totálně vykysl, hlavou se mi honí otázka, mám v tomto tempu pokračovat ? Kotě mě předjíždí a cpe se za BM, který už má náskok asi 50 m, zkouším to ještě trochu zrychlit, ale už se tělu moc nechce, předjíždí mě „Dáda“ (Dáša Likusová), no tak s ní se zkusím udržet, jede ale skvěle, naštěstí přichází vrchol stoupání, kde někteří borci jedou rovně, řveme na ně: „doprava“ a prudkou pravou se spouštíme po uzoučké asfaltce dolů, po sjezdu se vytvořila asi 8 členná skupinka a je v ní Dáda, Petr Jiříček, dva borci z CKKV, jeden z CFC Kladno a další ... Připadám si jak na tobogánu, úzká, místy rozbitá asfaltka s množstvím zatáček a prudkých sjezdů i výjezdů, Petr Jiříček v každém stoupání nastupuje, Dáda hned za ním a já zase plápolám na chvostu, tlačím do sebe jednu tubu za druhou, bidon je poloprázdný, ale držím se jich, je to dobré ... Před stoupáním na Stožec najednou Petr Jiříček proráží svůj zadní plášť ... hmm škoda, možná, že by nás dotáhl na někoho před námi, v náročném stoupání jedu bok po boku vedle Dády, která oddychuje takovým způsobem, že si říkám, ta musí nahoře snad lehnout ... ale z omylu mě vyvadí zanedlouho, kdy po rychlém sjezdu a menší rovince najíždíme na hlavní silnici směrem na vrchařskou prémii Hradec a Dáda to napaluje takovým způsobem, že naší skupince každým šlápnutím lehce ujíždí a začíná dojíždět v dáli červený osamoceny dres, no hádejte kdo to asi je ? Ano je to Kotě, který se nevzdává a pálí to osamoceně dál. Sjezd přes Chlumce, naše skupinka sjíždí Dádu a už si to svištíme v rychlovlaku přes Vižinu, Drahlovice, Kotě stále nějakých 300 m před námi, je to neuvěřitelné, že i sám dokáže udržet rychlost přes 43 km/hod. a tak ho jen zlehoučka dojíždíme. Před Hatěmi v nepatrném stoupání už je vcucnut k nám a společnými silami se pokusíme stáhnout BM náskok. A jedeme do druhého kola... Před Halouny pohlcujeme další odpadlíky, ale bohužel ani v dáli nevidíme oranžový dres našeho leadera. A zase to táhlé nepříjemné stoupání, teď už cítím každou nerovnost na asfaltu (a že jich je), jedeme kolem 18 km/hod., KT mi kamarádsky dává napít, načínám snad už čtvrtý snack, jedu na krev, hlavně neodpadnout ... Dádě to jede neskutečně, už je zase před námi a dělá si slušný náskok. Teď už je to i o ústa, zatáčky se projíždí velmi riskantně, jedna vynáší jednoho borce až do lesa, no to je tedy dobré, a Dáda nám též mizí. Naše skupinka se rozpadla na dvě části, já s KT bohužel zůstal v té pomalejší, stále očekávám nějaký průser v podobě defektu či mé oblíbené energokrize, a zase je tu stoupání na Stožec (alias Klobouk), znám ho nazpaměť, tady jsme si to vždycky s Honzou a Zvarym dávali, teď zavěšen za KT točím nohama co to jde a stahujeme Dádu a spol. Jsme nahoře zase po kupě, jé já to přečkal, udržel se, teď ještě Hradec a neudělat nějakou fatální chybu a mohl bych se dovézt do cíle... Jo ale na začátku stoupání na Hradec začínám cítit nohy, ne musím to vydržet, KT už také trochu odpadá, okolo nás dokonce borci na horských kolech, no to je taky motivace... Nevypadá to s námi dobře, skupinka se nám vzdaluje, jedu stale přilepen na zadní plášť KT a ten začíná s taktikou Petra Nekvindy z Krále Šumavy... prdí ... no to snad není možný ... ještě 200 m, hmmm ... tak už nemůžu, ne z těch prdů :-))), ale nejsou již síly, KT se vzdaluje ... já snad ten zbytek pojedu sám ... ne vždyť je to poslední kopec, no je vlastně ještě ten cílový, ale ten už nějak domlátím, ždímu ze sebe poslední zbytky energie, KT 50 m přede mnou, konečně zlom, KT řve: „pojeď, pojeď !!!“ ... já už nemám z čeho, tak odpovídám: „jeď sám !!!“. Připomíná mi to letošní Bělečské okruhy, kdy mě nabízel pomoc Soused, ale já ho už nemohl uviset. Dnes to musím zlomit a naštěstí je tu sjezd, dávám převod 53/11 a peru to dolů, jo ono to ještě jde, začíná trochu mrholit, rychlost se blíží k 60 km/hod., vidím 100 m přede mnou KT a 200 m i skupinku, kterou naštěstí brzdí ostrá pravá na Chlumce, já je dojel, no to je paráda ... A už si to zase všichni pohromadě valíme přes zatáčky plné štěrku, asfalt je krásně navlhlý a kluzký, takže se jede opatrně. Dáda ztrácí víčko z bidonu a poté má smolně i defekt (a ne jeden), což se dozvídáme až v cíli. S KT stále věříme, že se za příští zatáčkou objeví oranžový dres našeho milovaného BM, že ho nějakou náhodou dojedeme, pravidelně a rychle střídáme, takže rychlost se v nějakých místech blíží k 50 km/hod., jsou tu Hatě, jé kdyby tak tady byl cíl jako před rokem, ale nás čeká ještě poslední brdek do Haloun, taktiku volím co nejdéle za KT a v posledních metrech se pokusit o spurt, ale na značce 500 m do cíle začínám cítit jemné poškubávání v pravém stehně - neklamný to příchod křečí a s myšlenkou, že by bylo blbé KT předjet, když mi dal napít, se smiřuji se třetím místem ve Šlapkách ... ale ne vážně... dnes bych po takovém průběhu závodu na ten spurt vůbec neměl.... Nezbývá než smeknout před formou BM ... ale jak říká Šemík: „Pánové tohle je hukot, ale nemyslete si, že boj s váma vzdávám. Zatím na vás nemám, ale za pár let, sakra…“ a já jen doplňuji: „ ... ne za pár let, my to zkusíme už příští rok !!!“ Třešničkou na dortu bylo vyhlášení výsledků v příjemně vytopené restauraci „U Paviána“. |
|
|
6 Historie 6 |
|
