Brdské dvoukolo

02.10.2004

 

účastníci:

Berka Vladimír - Vlk

Hrubeš Petr - Bigmig

Mareš Jan - Honza

Sýkora Robert - Kolíkáč

Šimek Michael - Kotě

 

hosté:

Michal Novák - Petzoldi

Vít Novák - Vítek

 

Co nás čekalo: délka 68km

mapka, profil

 

 

Komentáře účastníků:

 

Bigmig

Brdské dvoukolo po CFC vrších byl takový závod navíc. Vrchol sezóny byl určitě minulý týden. Motivace, ale dnes byla obrovská. Kolíkáč například slíbil Kotěmu večeři, když vyhraje. Mě neslíbil nic. Škoda, že nemůžu porazit sám sebe.  Ráno jsem se opět cítil pod psa, bolelo mě na co jsem si vzpomněl, takže bych mohl zajet dobře.

Dopravu na start volím po vlastní ose přes Mořinu a Třebáně, protože se chci vyhnout frekventované Dobříšské silnici, kde mě už několikrát málem přejeli. Navíc Kopanina je zanesena blátem auty z lomu. Vychutnávám si ranní mlhu nad Brdy pohledem z Hlásné. Za Zadní se ke mě připojuje borec, který jede také na start a přesvědčuje mě, že prezentace je v Hatích. Vzhledem k tomu, že Kolíkáč mi také něco podobného naznačoval, jedem nejprve na start do Hatí. Tam se dozvídáme, že prezentace je opravdu v Halounech, jak psali v propozicích. Ještě že potkávám Šlapky u odbočky do Haloun a jedeme se zaregistrovat.

Potkáváme se také s Pavlem Zachem, známým to borcem z Vysočiny a Krále. Málem nestíháme start.
Po startu téměř končím v cyklistovi, který píchnul. Také protijedoucí Avie se do mě málem trefila. Za Halounama začínají kopce, silnice je spíš pro horská kola. Překvapuje mě, že jedeme ve stoupání přes 20,5 km/h. Na úzké cestě se peloton rychle roztrhává. Motáme se po lesích a modlím se, abych nepíchnul. Některé cesty poznávám, neboť jsme zde loni jeli se Svoradou. Zatáčky ve sjezdech jsou samý písek, což vyhovuje Kotěti. Konečně se dostáváme na pěknou silnici z Dobříše do Hostomic. Ve stoupání se mi nedaří s kolegou se kterým se známe z Krále a Rampušáka dohnat osmičlennou skupinku i když to valíme 17,5 km/h. Jsou to především vrchaři, protože jsem je sjel ve sjezdu přes Chlumce. Báli se štěrku a zpomalili. Já jsem o něm nevěděl, tak jsem se nebál. Kolega mi děkuje slovy, že mi snad zaplatí večeři . To je ono. Vezeme se vláčkem přes všechny ty vesničky zase na start do Hatí.

Druhé kolo začínám náporem a dodržuji rychlost ve stoupání přes 20,5 km/h. Skupinka se mě ale drží až mi málem vyčítají, že je tahám. Mě to ale pomalejc nejede. Baví mě to být vepředu a udávat tempo. Na rovinkách si to zase vyberu. Při vjezdu na hladkou silnici se pokouší ujet dvojice a opravdu nám asi 100m dá, ale jeden z nich píchnul a druhý si netroufl jet závěr sám. Od Osova je to jeden pokus o únik za druhým. Docela se mi to líbí sjíždět uprchlíky, ale stojí to síly, které mi pak chybí v závěrečném stoupání. Skupinka nastupuje hned dole za odbočkou a protože ostatní jedou především o body do CKKV a já jen o body do Šlapek nesnažím se s nimi rovnat. Ty spurty do kopců budu muset ještě trochu natrénovat. Můj vytrvalostní styl mi tady nebyl nic platný a dojel jsem devátý z deseti. No ale to mi vůbec nevadí, protože mezi nimi není nikdo ze Šlapek. V cíli už na mě čeká opět mladičký Vít Novák a opět se smutným obličejem, že nevyhrál, ale příští rok mu to už určitě vyjde.
Kotě s Kolíkáčem za mnou přijíždějí po pěti minutách a pak také Pavel Zach, který mi nabízí, že mě vezme domů autem. Nabídku velmi rád přijímám, protože velmi spěchám. Navíc začíná prudce pršet, takže by cesta domů nebyla radostná. Chtěl bych touto cestou Pavlovi poděkovat, že jsem přijel domů včas a umožnil jsem tak Andělovi stihnout důležitou obchodní schůzku.

 

 

El Diablo (Pavel Zach)

profil trati

 

 

Michal Novák (otec nadějného juniora z CFC Kladno)

(referát)

 

Kapitola 1 - úloha osobnosti v dějinách

Nad brdskými lesy se ještě válí ranní mlha, když dorážíme (autem) do vesnice Halouny. Parkujeme u trafostanice, kde postává několik cyklistů, a vydáváme se k prezentaci, aniž víme kde je. Když neochvějně zamíříme do nejhlubšího lesa, jdou cyklisté za námi, takže asi jdeme dobře. Za poslední chalupou se ptáme a dozvídáme se, že jdeme špatně a všichni prý šli za námi, protože jsme vypadali sebejistě. (Tady si vzpomínám si na pojednání o chování hejnových rybek, které se normálně drží pohromadě, a těm dali do akvária jednu, které chyběl kus mozku či co a neměla ten instinkt, a ta si plavala kam chtěla a celé hejno pořád za ní.) Takže se nakonec prezentujeme v hospodě na druhém konci vsi a vyrážíme ke startu.

 

Kapitola 2 - každému podle jeho zásluh

Start se nachází o pár kilometrů dál ve vesnici Hatě a odtud je to až do lesa po rovině a tam pak dlouho dlouho do kopce. Tím pro mě odpadá vymýšlení variant, koho a jak dlouho se držet, protože zkrátka do vesnice pojedeme všichni pohromadě a pak se uvidí. Čtyřkilometrový kopec je spravedlivý a bude dost času zařadit se tam, kam patřím. Tak to taky je, v podhůří jedeme pospolu, navíc kvůli protijedoucím autům chvílemi skoro zastavujeme, takže se držím v popředí nedaleko syna, abych taky viděl, jaké to tam mají. Před vjezdem do lesa se balík natahuje, předjíždějí mě nějaké šlapky, jeden je Kolíkáč a pronáší něco o kladenském dopisovateli, co to napálil, ale dál nevím, protože už začíná kopec a startovní pole se třídí do skupinek. Asi po kilometru už je jasno, kolem sebe vidím známé tváře z minulých závodů a před námi kromě odjíždějícího rychlíku několik samotářů. Takže mám svou smečku i kořist, kterou budeme stíhat. Kolem je hluboký les, scházejí jen vlci.., ne, tady jede Vlk ze šlapek, zdravím ho, ale on jde sveřepě po stopě, čenich u předního kola a brzy nám odjíždí. Pravidelným tempem vyjíždíme k hřebenu, pak ostře doprava a dolů a zase nahoru a tak dál, úzká asfaltka a lesy a listí a jehličí, trať je to opradu parádní. Když se vyškrábeme na Stožec, čítá smečka asi deset lidí a většinu stíhaných jsme už sežrali. Jen Vlk je stále pryč. Následuje krásný rychlý sjezd a ještě jedno nepříjemné stoupání už po hlavní silnici na Hradec. Skupina se tu natahuje a trhá, jedu v popředí (jsem vrchař !) a pomalu se dotahujeme na pár uprchlíků před námi. Vlk je stále nepřítomen.

 

Kapitola 3 - v jednotě je síla

Ve sjezdu přes oba Chlumce se snažím dojet pár lidí přede mnou a  když se pak ocitáme na rovině, dojíždí mě asi dvanáctičlenný balíček. Postupně pak nabalujeme další osamělce a jede se celkem slušně, skupina má sílu. Akorát že vepředu pracují dvě děvčata a všichni muži se vezou za nimi, nikdo nestřídá. Hoši, hoši, to je nečestné a nesportovní ! Domlouvám se s dvěma gentlemany ( jeden je kolega Seidl, č.325 ) a jedeme dopředu na brigádu. A už jsou tu zase Hatě, Svinaře a Halouny, nájezd do druhého kola. (Příště nesmím zapomenout odbočit, do cíle se jede jinudy!) Vlk je stále nepřítomen, možná se odstěhoval do Humpolce.

 

Kapitola 4 - překonej sám sebe a vytrvej

Nevím čím to je, ale druhé kolo jedu při nižších tepovkách asi o 1 km rychleji než první. Stařecká vytrvalost...Smečka se natahuje a já se celkem bez problémů držím v dámské společnosti vepředu. Znovu se proplétáme hlubokým lesem a znovu se štracháme na Stožec.

Najednou je kolem je podezřelé ticho a když se kouknu, tak co nevidím- za mnou nikdo. Ujel jsem skupině do kopce! To si doma zapíšu do deníčku. Na hřebínku se vydýchávám, rozhlížím se a před sebou vidím osamělého cyklistu. Zalehnu do sjezdu, 70 km/h, za chvíli jsme spolu a není to osamělý cyklista, je to osamělá cyklistka. Pozdravím a dál jedeme ve dvou. Znovu na hlavní a zase ten zatracený Hradec. Kopec přede mnou utíká jako rolující koberec a konce nevidět. Po cestě předjíždím pár turistů na horských kolech a hajného s  puškou. Ohlížím se a vidím skupinu najíždět na silnici asi minutu za mnou. Tedˇ už se dojet nenechám. Přidávám, je to vlastně poslední kopec sezóny, tak plyn na podlahu, tep přes 170 (to je po čtyřicítce dost) a náskok narůstá. Časem ztrácím i kolegyni a nahoře jsem sám.

 

Kapitola 5 - sám cyklista v poli a kufr

Takže únik! Rychlý sjezd, doprava z lesa ven a Chlumec a Chlumec, Osov a Vížina, pořád šlapat a šlapat. Občas se otočím, za mnou nikdo, občas kouknu na otáčkoměr, kolem 160, ať tempo neupadá. Do cíle 20 km..15 ..10. Dojíždím červenomodrožlutého člověka z CK Královice, jel jedničku, ale už prý nepojede ani dvojku. Chvíli jedeme spolu, on pak zastavuje u podobně zbarveného kamaráda, který píchnul. Hlídám situaci za sebou, ale na silnici jsou jenom jablka a vosy. A jsou tu Hatě a tady musí být odbočka do cíle! Jedna cesta, nic, druhá, zase nic, konec vesnice. Já jsem to snad minul ..Nevím, jestli se vrátit, ale jedu dál, tak aspoň šlapu ze všech sil a přemýšlím, o kolik si zajedu. Určitě mě předjede aspoň deset lidí. Mám vztek a šlapu čím dál víc, už ani nekoukám na tachometr ani kolem sebe, hanba, takový kufr úplně nakonec. Najednou uvidím na silnici něco žlutého a poznávám šipku doprava s nápisem CÍL. Je to až tady, ve Svinařích! Jak jsem to jenom mohl…asi mi jde všecka krev do nohou a na hlavu se už nedostalo. Do cíle je už jen 1 km… 500 metrů, radostí ještě předjíždím jednoho CK Kváka (mimochodem, těch tam žlutomodrých bylo, pak nám na Slovensku nemají říkat Švédi). Cíl, stojí tam Vítek a Kolíkáč,  ptám se, kde je Vlk, ale prý se někam zaběhl. Mezi řečí dojíždí Vlk do cíle a tak se ho ptám, jaktože je za mnou, když byl pořád přede mnou. Prý ztratil stopu a zabloudil. Za chvilku dojíždí i Honza a protože prší, přesunujeme se do hospody.

 

Kapitola 6 – hospoda

Pivo a polívka a pivo a klobása a pivo … ale to už znáte.

 

 

Vít Novák (nadějný junior z CFC Kladno)

Tak už přišlo to co přijít muselo. Po 5 měsících tu byl poslední závod roku a s ním i poslední šance zlepšit dojem ze sezóny. Na to se nalákalo dost lidí a tak se nás sešlo kolem stovky. Na první pohled mě upoutali 2 borci ve dresu Sparta Praha. Myslel jsem si, že se na nás chudáky přišli vytahovat nějací profíci, a nebyl jsem sám.

Po úvodní vlažné 5 kilometrové rovině je všichni nechali automaticky určovat tempo i do kopce. Kupodivu se jelo celkem pomalu. První 2 kilometry jsme jim to trpěli, ale pak začala být většina stále ještě početného balíku nesvá. Přísahám, že kdybych nebyl na úzké silnici beznadějně uzavřen, tak bych za to snad vzal. Ten kdo však zavřený nebyl, byl Josef Burgr, kterému došla trpělivost a zrychlil z 21 na 24. A závod začal.

Najednou bylo místa k útoku až moc. Sparťani se propadli do pekla, ale třeba nám to jenom nechtěli kazit. Stále jsem ale jel s rezervou. Nahoře nás pokračovalo ještě tak 25. Až pod další kopec se jelo volně. V tomto, asi kilometrovém prudkém kopci, poprvé odjeli Burgr, Kakač a spol. Já zůstal ve druhé skupině. Ale odstupy nebyly velké a všechno se to zase sjelo.  Pak už byl na řadě kopec na Hostomice a zrodil se rozhodující únik. Jel jsem ve skupině na čtvrtém místě za Kakačem, Burgrem a ještě někým. Bohužel jsem jim opět nestačil a musel jsem je nechat odjet. Zbytek ale nestačil ani mě a já dojel na kopec mezi skupinami. Nahoře jsem si počkal na stále ještě početný balík, rozjel jsem sjezd a zařadil se asi na čtvrtou pozici. Tady přišla chvíle, která hodně ovlivnila závod. Blížili jsme se na takovou zmatenou křižovatku, přes kterou se jel i Brdský švih. Tenkrát rovně, ale teď doprava. Naštěstí jsem si to dva dny před tím projížděl a věděl kudy. Bohužel jeli všichni přede mnou celkem suverénně rovně a co já bych neudělal pro to, abych zůstal ve skupině. Ale když ze zadu řvali, že jedem blbě tak začali brzdit. Já jsem ale ještě nebyl úplně za odbočkou a než bych to z šedesátky zabrzdil…. Na rozhodnutí bylo málo času a tak jsem se rozhodl. „Zpětný chod, kormidlo docela vpravo!“ a pak už jenom „nevyhnem se, narazíme“. Zapadnul jsem do příkopu a protože mě žádný Jack nevytáhnul, musel jsem si pomoct sám. Na takový kraviny, jako zjišťovat, jestli funguje kolo ruce, nohy a ostatní součástky nebyl čas. Naskočil jsem a doufal, že to nějak pojede....

Naštěstí jelo. Ale za vodou jsem rozhodně nebyl. Inteligentnější část pole zmizela a my blbý je začali jednotlivě nebo po dvojicích sjíždět. Každýmu bylo jasný, že když se nedotáhne ve sjezdu, tak končí. A tak začal čtyřkilometrový sprint. Kdybych jel takhle už nahoře, musel bych 1.skupinu dojet, ale mě když nehoří za prdelí tak se holt nezmáčknu. Protisměr pro mě přestal existovat, do zatáček se štěrkem nebo před železničním přejezdem jsem nebrzdil. Ale přineslo to své ovoce. Na konci sjezdu, když se odbočovalo vpravo, jsem se dotáhl. Naštěstí nebyl vepředu nikdo taková svině, aby zrychlil, ale podle mě byli spíš líný, protože ani na rovině jsme nic moc nejeli. Ale vepředu se flákali ještě víc než my a tak se stalo, že jsme po prvním kole ztráceli asi 20 vteřin. Toho využil Hájek a do jednoho hupu si je dosprintoval. Vyvezli jsme se za nim asi ještě tři a tak jsem se ještě alespoň na chvíli podíval dopředu. Tam se o nás moc nezajímali a jeli si své tempo.To už bylo zase do kopce. Najednou za to někdo trochu vzal a já jsem ještě s jedním zůstal pozadu.

Vepředu jeli v pěti, střídali si a pomalu nám odjížděli. Vzadu asi čtyři, a ti nás zase dojížděli. Odtáhl jsem celý kopec a nahoře jsme se sjeli. Nic moc se nedělo a možná že jsem zbytečně plýtval síly na to, abych byl v každém poodjetí ze skupiny. Nahoře na Hradci jeden z nás píchnul a tak nás do závěru zbylo jenom pět.

Ve sjezdu jsme tentokrát nebloudili. Párkrát jsem za to zkusil škubnout, ale tomu jsem ani sám nevěřil. Všechno směřovalo ke sprintu a já tušil, že to nebude úplně to pravý. Nohy mě bolely a jelo se mi blbě. Vlastně už od té příšerné stíhačky. 2 kiláky před koncem jsme ztráceli 45 vteřin. Moc to nebylo, ale sjet se to už nedalo. Když jsme vjeli do cílového kopce, tak se kolem mě někdo přehnal příšernou rychlostí. Řekl jsem si, že je určitě nadopovanej, vždyť tolik jsme tu nejeli ani autem (tím naším by jsme to ani nerozjeli). Tak jsem ho nechal jet. Jenomže ostatní ne, a vyrazili za ním. Řekl jsem si, že když je to poslední závod, tak do toho dám všechno a neuvěřitelně jim stačil. Ještě neuvěřitelnější byla pro mě značka 500 metrů do cíle. Naštěstí to ostatní donutilo zpomalit a sjeli jsme se. 100 do cíle jsem jel druhou figuru a na chvilku jsem podlehl takovýmu předsmrtnýmu optimismu. Jenomže tady začali ostatní sprintovat a já už sprintoval asi kilák. No co, dojel jsem poslední ze skupiny a celkem asi desátej.

Nakonec to dopadlo líp než Klikáče. Aspoň si nemám co vyčítat. Když tohle píšu, tak  začínám mít pomalu absťák. Vůbec nevím jak vydržím 7 měsíců bez závodů. Ale jestli to nějak přežiju, tak na jaře naschle.

 

 

Kolíkáč

Krásu Brdského dvoukola jsme poznal poprvé minulý sezónu, ale terén okolo vojenské základny v Brdských lesích jsem znal už roky před tím, kdy jsme s Honzou a Zvarym najížděly kilometry při pravidelných vyjížďkách a netušili jsme, že tudy může vést nějaký silniční závod. Letošní páteční příprava, které se zúčastnili společně se mnou Honza a Kotě (KT) naznačila, že změna oproti minulému roku v tom, že cíl je na kopci v Halounech prospěje jenom nadupanému vrchaři Bigmigovi (BM), a tak jsme s Kotětem doufali spíše v zázrak, že by jsme mohli konečně BM porazit. A ten se bohužel nestal ...

Startovní pozici jsme měli hodně vzadu, a tak riskantní jízdou v levém pruhu, kde nás ohrožovali protijedoucí auta jsme hned po startu postupovali směrem dopředu a hned v prvním kopci se to už začalo hezky srovnávat ... Stále se držím na prvním místě mezi Šlapkami, předjel jsem Michala Nováka, za Halouny mě ovšem dorazil Bigmig, za kterého jsme se zavěsil, na záda mi dýchá Kotě. Předstihli jsme Pavla Zacha, jede se opravdu na krev, tep se mi ustálil na 190 a za žádnou cenu ho nemůžu sundat dolů jestli se chci udržet BM, který to stále pere dopředu. Vzpomínám si na minulou neděli, kde jsem totálně vykysl, hlavou se mi honí otázka, mám v tomto tempu pokračovat ? Kotě mě předjíždí a cpe se za BM, který už má náskok asi 50 m, zkouším to ještě trochu zrychlit, ale už se tělu moc nechce, předjíždí mě „Dáda“ (Dáša Likusová), no tak s ní se zkusím udržet, jede ale skvěle, naštěstí přichází vrchol stoupání, kde někteří borci jedou rovně, řveme na ně: „doprava“ a prudkou pravou se spouštíme po uzoučké asfaltce dolů, po sjezdu se vytvořila asi 8 členná skupinka a je v ní Dáda, Petr Jiříček, dva borci z CKKV, jeden z CFC Kladno a další ... Připadám si jak na tobogánu, úzká, místy rozbitá asfaltka s množstvím zatáček a prudkých sjezdů i výjezdů, Petr Jiříček v každém stoupání nastupuje, Dáda hned za ním a já zase plápolám na chvostu, tlačím do sebe jednu tubu za druhou, bidon je poloprázdný, ale držím se jich, je to dobré ... Před stoupáním na Stožec najednou Petr Jiříček proráží svůj zadní plášť ... hmm škoda, možná, že by nás dotáhl na někoho před námi, v náročném stoupání jedu bok po boku vedle Dády, která oddychuje takovým způsobem, že si říkám, ta musí nahoře snad lehnout ... ale z omylu mě vyvadí zanedlouho, kdy po rychlém sjezdu a menší rovince najíždíme na hlavní silnici směrem na vrchařskou prémii Hradec a Dáda to napaluje takovým způsobem, že naší skupince každým šlápnutím lehce ujíždí a začíná dojíždět v dáli červený osamoceny dres, no hádejte kdo to asi je ? Ano je to Kotě, který se nevzdává a pálí to osamoceně dál. Sjezd přes Chlumce, naše skupinka sjíždí Dádu a už si to svištíme v rychlovlaku přes Vižinu, Drahlovice, Kotě stále nějakých 300 m před námi, je to neuvěřitelné, že i sám dokáže udržet rychlost přes 43 km/hod. a tak ho jen zlehoučka dojíždíme. Před Hatěmi v nepatrném stoupání už je vcucnut k nám a společnými silami se pokusíme stáhnout BM náskok. A jedeme do druhého kola...

Před Halouny pohlcujeme další odpadlíky, ale bohužel ani v dáli nevidíme oranžový dres našeho leadera. A zase to táhlé nepříjemné stoupání, teď už cítím každou nerovnost na asfaltu (a že jich je), jedeme kolem 18 km/hod., KT mi kamarádsky dává napít, načínám snad už čtvrtý snack, jedu na krev, hlavně neodpadnout ... Dádě to jede neskutečně, už je zase před námi a dělá si slušný náskok. Teď už je to i o ústa, zatáčky se projíždí velmi riskantně, jedna vynáší jednoho borce až do lesa, no to je tedy dobré, a Dáda nám též mizí. Naše skupinka se rozpadla na dvě části, já s KT bohužel zůstal v té pomalejší, stále očekávám nějaký průser v podobě defektu či mé oblíbené energokrize, a zase je tu stoupání na Stožec (alias Klobouk), znám ho nazpaměť, tady jsme si to vždycky s Honzou a Zvarym dávali, teď zavěšen za KT točím nohama co to jde a stahujeme Dádu a spol. Jsme nahoře zase po kupě, jé já to přečkal, udržel se, teď ještě Hradec a neudělat nějakou fatální chybu a mohl bych se dovézt do cíle... Jo ale na začátku stoupání na Hradec začínám cítit nohy, ne musím to vydržet, KT už také trochu odpadá, okolo nás dokonce borci na horských kolech, no to je taky motivace... Nevypadá to s námi dobře, skupinka se nám vzdaluje, jedu stale přilepen na zadní plášť KT a ten začíná s taktikou Petra Nekvindy z Krále Šumavy... prdí ... no to snad není možný ... ještě 200 m, hmmm ... tak už nemůžu, ne z těch prdů :-))), ale nejsou již síly, KT se vzdaluje ... já snad ten zbytek pojedu sám ... ne vždyť je to poslední kopec, no je vlastně ještě ten cílový, ale ten už nějak domlátím, ždímu ze sebe poslední zbytky energie, KT 50 m přede mnou, konečně zlom, KT řve: „pojeď, pojeď !!!“ ... já už nemám z čeho, tak odpovídám: „jeď sám !!!“. Připomíná mi to letošní Bělečské okruhy, kdy mě nabízel pomoc Soused, ale já ho už nemohl uviset. Dnes to musím zlomit a naštěstí je tu sjezd, dávám převod 53/11 a peru to dolů, jo ono to ještě jde, začíná trochu mrholit, rychlost se blíží k 60 km/hod., vidím 100 m přede mnou KT a 200 m i skupinku, kterou naštěstí brzdí ostrá pravá na Chlumce, já je dojel, no to je paráda ... A už si to zase všichni pohromadě valíme přes zatáčky plné štěrku, asfalt je krásně navlhlý a kluzký, takže se jede opatrně. Dáda ztrácí víčko z bidonu a poté má smolně i defekt (a ne jeden), což se dozvídáme až v cíli. S KT stále věříme, že se za příští zatáčkou objeví oranžový dres našeho milovaného BM, že ho nějakou náhodou dojedeme, pravidelně a rychle střídáme, takže rychlost se v nějakých místech blíží k 50 km/hod., jsou tu Hatě, jé kdyby tak tady byl cíl jako před rokem, ale nás čeká ještě poslední brdek do Haloun, taktiku volím co nejdéle za KT a v posledních metrech se pokusit o spurt, ale na značce 500 m do cíle začínám cítit jemné poškubávání v pravém stehně - neklamný to příchod křečí a s myšlenkou, že by bylo blbé KT předjet, když mi dal napít, se smiřuji se třetím místem ve Šlapkách ... ale ne vážně... dnes bych po takovém průběhu závodu na ten spurt vůbec neměl....

Nezbývá než smeknout před formou BM ... ale jak říká Šemík: „Pánové tohle je hukot, ale nemyslete si, že boj s váma vzdávám. Zatím na vás nemám, ale za pár let, sakra…“ a já jen doplňuji: „ ... ne za pár let, my to zkusíme už příští rok !!!“

Třešničkou na dortu bylo vyhlášení výsledků v příjemně vytopené restauraci „U Paviána“.

 

bVýsledky Šlapekb

Celkové výsledky

Ckkv Hobby Cup

µFotodokumentaceµ

Diskuze

 

6 Historie 6

2003