|
CFC vrchy 26.09.2004 účastníci: hosté: Co nás čekalo:
délka
78km |
|
|
Komentáře
účastníků: Po
sobotní časovce se špička Šlapek sešla na
prestižním křivoklátském závodě CFC vrchy.
Chyběl pouze Šemík. Proti loňskému letnímu
počasí bylo tentokrát dost zima, naštěstí nepršelo. Odjezd
z Chrášťan v 9:15 se jemně
zdržel. Překonáváme objížďku mezi Chýní
a Červeným Újezdem (rozmlácený asfalt) a v 10:15 jsme ve Velké Dobré. Na
kole jsme se zahřáli a postávání před restaurací nás vychladilo.
Naštěstí hlavní organizátorka nás pozvala na zahřátí do
hospody. Každý se zahřál po svém, já jsem si dal pivo a tatranku.
Pro jistotu jsem do sebe vylil Ľ tuby, která zbyla Andělu Hlásný.
Naštěstí se začalo trošinku oteplovat. Kotě hned začal vymýšlet
x-tou strategii, jak konečně dostat Bigmiga. Čekání na startu bylo pro mě mrazivým utrpením.
V 11:10 se to konečně rozjelo. Tempo mi na začátek
nepřišlo ani moc drsné. Zřejmě jsem se potřeboval
zahřát. Poměrně rychle jsem se dostal do čelní skupinky a
snažil se udržet co nejdéle. Občas se mi podařilo se
dostat i do čela, ale raději jsem to nepřeháněl. Cestou
do Městečka se tradičně nic zajímavého nestalo. Jen
mě překvapilo, že jsem nikde neviděl Kotěho. Za Rudou se už opravdu začalo
závodit a taky se brzy objevil Kotě.
Sjezd
do Městečka byl jako loni velmi rychlý a
nebezpečný. Raději jsem jel na jistotu a tak mi Kolíkáč s Kotětem ujeli. Ve stoupání na
Bukovou se snažím náskok smazat, ale jde to jen pomalu. Teprve
v horní části stoupání se mi daří trochu zrychlit a dostat se
před duo KK. Čelo nám bohužel zmizelo v nenávratnu. Dále
jedeme chvíli společně, ale v klesání k Roztokám získává
navrch Kotě a ujíždí. Mám
dost problémy v ostrých zatáčkách se udržet, div jsem
v jedné nesmetl Kolíkáče. Kotě nám
pěkně ujel na délku mostu v Roztokách. Jedu ho pronásledovat. Kolíkáč se také chvíli
drží. Kotě dnes ale jede do kopců jako
bodnutý včeloun. Předjíždí koho
může a navíc mu vůbec nedocházejí síly. Vidím ho před
sebou už jen pár metrů, ale daří se mi ho dojet až
těsně před vrcholem, což mi neumožňuje mu ujet.
Odbočujeme
na Zbečno. Kotě
se mi snaží nastoupit, ale výsledkem je jen jeho kufr do Račic.
Hulákám na něj. Nic nepomáhalo. Je pravda že regulovčík trochu
zaspal. Trochu víc. No získal jsem pár sekund na oddych, ale opravdu jen pár.
Kotě tu byl co by dup a už
zase rozjíždí sjezd. Naštěstí se moc nerozjel a ve Zbečně na mostě jsme se společně
ještě s dvěma havranama sjeli.
Poslední větší kopec a také poslední šance se Kotěmu vzdálit. Sýkořičák
ale není už tak prudkej ani dlouhej, tak mě ani nepřekvapilo, že Kotě uvisel.
V Lubech máme na dohled jednoho odpadlíka, ale
ne a ne ho dorazit, naopak. Kotě už kalkuluje jak by nejlépe dorazil do
cíle a propočítává různé výhodné a nevýhodné varianty pro
závěrečný spurt. Smířen dnes s druhým místem celkem
poklidu jedu vedle Kotěte a
přihlížím jak nás dohnaly ty dva havrani ze Zbečna.
Jeden jede v růžovém trikotu vedoucího jezdce poháru.
Přilepily se na nás a vezou se. Zbytečně se nehoníme. Těsně
za odbočkou na Žilinu nás ale v poklidu
předjíždějí a hned za odbočkou růžový trikot do
mírného kopce rozjíždí pekelné tempo. Snažím se ho zachytit, ale po
100 metrech se otáčím a očekávám, že je Kotě dorazí. Kotě však kupodivu není na
dohled. Snažím se tedy sám ještě zabojovat, ale je to marný.
Využívám této nečekané situace a snažím se udržet vysoké
tempo, aby mě Kotě hned
nedojel, ale v Žilině už ho vidím pár metrů za mnou.
Ještě předjíždím jednoho borce a snažím se ho
vybídnout ke spolupráci, ale ten už od pohledu nemá síly. Přejíždím
dálnici a ve sjezdu očekávám Kotěho útok.
Opatrně se ohlížím a nevidím ho. Přijíždím na hlavní
silnici a tuším, že by to mohlo vyjít, protože si z loňska pamatuju ještě jeden nepříjemný kopec.
Nahoře na kopci také vidím dole Kotěte.
Je to dobré, tohle už nepustím. Cíl.
Zlepšil jsem se od loňska asi o minutu. Byl to parádní závod
s parádně dramatickým koncem. Letos se ještě nic
podobného nepodařilo. Kotě
přijel asi za minutu a hned odjel do kopce za cílovou rovinku to rozdejchat. Nevěřil vlastním očím. Dokázal
mi, že se v kopcích zlepšil, ale on už jel výborně Vysočinu i Stodůlky.
Dnes ho připravila o první místo moje klika a štěstí, ale
štěstí přece přeje připraveným. J Asi
za deset minut přijíždí Kolíkáč, opře kolo
o plot a popadá dech. Přiznám se, že takhle vyřízeného jsem ho
ještě neviděl. Samozřejmě, že proklínal
cyklistiku. „Brdské dvoukolo určitě nepojedu“. Kotě se mezitím vrátil už
smířený s osudem a jedem do restaurace za teplem a jídlem. Kolíkáč si dává dle nejmodernější
životosprávy guláš s osmi a navrch klobásu. Klobáska byla
opravdu výborná. Guláš bych už asi nezvládl. Vláďa s Honza přijíždí zanedlouho a
společně s naším stálým dopisovatelem Michalem Novákem
probíráme závod. Kolem 4. hodiny jako jedny z posledních odjíždíme na Prahu raději přes Rudnou. Král nekrál, Vysočina ne… tohle byl letos ten nejlepší závod. A co ještě ukáže Brdské dvoukolo? |
|
|
Míša
Novák bývalý Slávista, nyní fanoušek HC Rabat Kladno Reportáž 5: F 256 aneb stíhačka
na CFC vrších.
Úvod: Na
místo startu předposledního závodu sezóny ve Velké Dobré jsme se
vzhledem k nejistému počasí dostavili autem. Hned na začátku došlo k tragické
události: při vykládání velomateriálu jsem si
rozsedl své 14 dní nové brýle R2D2 se slevou 200 Kč (Viz Král
Šumavy 2004). Psychicky otřesen jsem se odebral k prezentaci a
v restauraci si postěžoval přítomným Šlapkám tak
dlouho, že jsem málem zmeškal start. Malou náplastí se stala jen
výhodná koupě týmové vesty CFC Kladno. Start: Balík
cyklistů vyráží v chladném protivětru vpřed a
vzhledem k nepříliš ostrému tempu se podle plánu držím
špice, abych se měl v kopcích kam propadat. Bohužel záhy
dochází některým rychlejším kolegům trpělivost a
začínají nastupovat z nuly na 100 a zpět. Ještě
před Slovankou se ukazuje, že tak dlouhá, abych se měl kam
propadat, vedoucí skupina není. Zůstávám sám s tepem 177 a obhlížím
situaci. Za mnou je pár cyklistů, dosud daleko, a asi 100 metrů
přede mnou další osamělý nešťastník. Zaujímám časovkářskou pozici a v nepříjemném
protivětru ho ještě před Rynholcem
dojíždím. Pozdravím, omlouvám se, že chvilku pojedu
v závěsu, a pak postřídám. Ve
stoupání do Strašecí nás dojíždí asi osmičlenná skupinka a
v ní známé tváře, se kterými jsem jel v Libušíně
a taky Vlk ze Šlapek (Mimochodem- budu se ho muset zeptat, jak
přijde cyklista k takové přezdívce). Tohle by měla být
skupina pro mě! Zařazuji se
a pokračujeme pravidelným tempem, které naruší jen zmateně
mávající regulovčík za Strašecím, směrující část
cizinců směr Slaný. Rychlým sjezdem pokračujeme přes Rudu
do křivoklátských lesů, které mě uvítají další pohromou:
buď jsem ještě ospalý, nebo už unavený,
každopádně stačí krátký výjezd a nadějná skupinka je
pryč. Celá předstartovní strategie je v troskách, za sebou
sotva 20 kilometrů, kopce ještě ani nezačaly a bolí
mě pravá noha. Navíc ty zničené brýle… Ale Rychlé šípy
se nevzdávají! Zatínám zuby,
počkám na podobně postiženého kolegu a ve dvou ukrajujeme
zbytek větrné roviny okolo Nového Domu. S obratem po větru nad
Městečko se pomalu obrací i nálada. Vydýchávám se, vyklepávám nohy
a duši potěší překrásný výhled na hrad Křivoklát. Vzhůru
dolů do Městečka, zatáčky, kostky a ostře doprava
přes koleje k prvnímu stoupání na Velkou Bukovou. Začíná se mi
jet lépe, zato kolega z roviny se trápí a brzy zůstává pozadu. Nic
tak nepotěší, jako cizí neštěstí, zkusím stupňovat
tempo a vzpomenu si na jarní závod Karlovy Vary–Unhošť, kde
jsem taky zaspal začátek a potom ještě stihnul
většinu lidí ze skupiny předjet. Třeba to taky
přehnali a dojde jim. Držím otáčkoměr na 170 a za chvíli
jsem nahoře. Krátká
rovinka a pak rychlý malebný sjezd do kraje Oty Pavla. U odbočky na
Višňovou stojí náš Karel Kozel a povzbuzuje. Ptám se na ztrátu
a dozvídám se něco kolem 3 minut. To by ještě šlo.
V Roztokách doprava přes most a je tu nejdelší stoupání na Leontýnský zámek. Jestli chci něco stáhnout, tak je
nejvyšší čas. Držím tempo na hranici červených
čísel a v půlce kopce před sebou v sedýlku
konečně uvidím dva lidi. Ha! Krátce vydýchat a rychle za nimi.
První je podle čísla příchozí, neznám ho. Pozdravím a rychle za
dalším. Doháním ho na vrchařské prémii a vida, je to Vlk! Vypadá
schlíple a něco vrčí. Otáčíme do sjezdu a s kopce jsem
rychlejší. Sbohem, Vlku. Další snad nebudou daleko. Jestli budou ve
Zbečně stažené šraňky, tak
podlezu. Naštěstí nejsou, tak dál na most, podruhé přes
Berounku a vzhůru, směr Sýkořice. Do kopce přede mnou se
škrábe nějaké zelené Kelme,
v zatáčkách ho předjíždím, ale taky ho neznám. Ahoj a
nashledanou. V duchu počítám, kdo je přede mnou
(z původní skupinky, samozřejmě, čelo se
nepočítá) – měli by být 4 nebo 5, jsou tam kolegové
Havlíček a Seidl, se kterými jsem jel v Libušíně.
Za Sýkořicemi vidím dalšího člověka, kdo to je? Zase
se neznáme, navíc je příchozí, takže na něj UAC body nebudou.
Škoda. Nicméně za vrškem kopce právě mizí dvojička -
žlutý a zelený. Rychle nahoru a už je tu rovina, tentokrát po
větru. Musím je dojet. Chvíli střídáme ve dvou, pak se na chvilku
chytnu právě předjíždějící vedoucí trojice z 1. divize,
ale to snad ne, protestují nohy. Tak dál trpělivě kousek po kousku
lesem a před Žilinou už dvojici mám. Je to další zelené Kelme a s ním žlutý kolega Havlíček.
Zdravíme se a on si myslel, že jsem před nimi. To by mě
zajímalo, kde. Před námi tedy zbývají dva ( kromě …. atd , samozřejmě). Zbytek jedeme ve třech
a jak jsem rozjetý, snažím se skupinku roztrhat. Za Žehrovicemi,
v posledním brdku před cílem se kolem nás řítí druhé gruppeto z jedničky. Házím si háček a
sbohem, pánové. Neměli jste mě nechat samotného v temném
hvozdu, to máte za to! V ostrém tempu dojíždím
s jedničkou, do spurtu se jim už nepletu a je tu cíl. Čas
2:39, takže o 5 minut lepší než loni. V cíli mě zdraví
Kolíkáč, ze kterého se ještě kouří. Prý to dnes
nějak přehnal. Je jenom 5 minut přede mnou, no tohle! Nakonec
to nebylo tak špatné, z osmi lidí jsem jich dohnal 6. Jenom ty
brýle… P.S.:
Nebuďte smutní, doma jsem pacičku slepil a zdá se, že
drží. Nashledanou v Brdech! |
|
|
Zima
byla, nemám rád zimu. Den před CFC Vrchy se jela časovka do vrchu,
naštěstí ji jeli všichni dneska jedoucí jezdci, takže se
nikdo nemohl vymlouvat na únavu z dne včerejšího. Cesta na start
byla příjemná, leč mrazivá. Po prezentaci sme
se uklidili do hostince a jeho okolí a popíjeli co hrdlo ráčilo, borci
pili kafíčko (Vlk, Kolikáč, Kotě) a
ostatní ze šlapkovského pelotonu nepohrdli
předstartovním pivkem. Docela sem se těšil na start, vědel sem, že se zahřeju
a nějak sem se cejtil relativně
slušně. Po odstartování elitní kategorie jsme se začali
řadit na start. S profilem trati jsem byl zhruba obeznámen, na
začátku 30km po rovince, pak tři hupíky a
20km po rovince do cíle, tak jsem si i věřil, že by mohl
Bigmig odstoupit ze své zlaté pozice a přenechat slávu mě:).
Odstartováno. Na to, že se mělo ject po
rovince se to hodně houpalo. Místama se jelo
pomalinku, jinde jsem jenom silou vůle držel v balíku. Nesnášim často měnícíse
tempo. Kolikáč se přidal ke mě a
viseli jsme seč nám sily stačili, místy i nestačili, ale
vůle to doháněla. No už jsem se těšil do kopců
až bude klídek. Tak na té 30km rovince jsme nastoupali
329m průměrnou rychlostí 37km/h a můj tep se držel na
rozumných průměrných 158bps. A začali hupíky.
První sjezd dolů jsem si nevychutnal díky všude přítomným
kolegům závodníkům, kteří mě nenechali plně rozvinou
své sjezdařské schopnosti:). No
a pak se jelo do kopce, bylo mi jasny, že ve sjezdu trošku ztratil
Bigmig i Kolikáč, tak sem se neflákal, ba
dokonce jsem se i snažil. Když jsem se v půli kopce
otočil, ofouklo mě takové příjemné blaho, Kolikáč
a Bigmig v dáli. Zkusil jsem ještě trošku přidat, ale
nechtělo se. "Jestli ten vůl Kolikáč
zamnou přiveze Bigmiga, tak ho zabiju.", s touhle větou jsem pokračoval
do druhé půlky kopce. Občas jsem někoho dojel, občas ten
někdo dojel mě, dojížděli jsme se tak dlouho, až
mě dojel Kolikáč a dovezl zamnou Bigmiga. Viděl jsem rudě, následovalo
černo a pak už pozitivnější barvy. To že mi Bigmig
nedal 10minut v prvním kopci neni špatny a to, že jsem na vrcholu prvního kopce nastejnou s Bigmigem, je dobré.
První hupík tedy za námi, měřil 3,3km s
průměrným sklonem 5,6%, vyletěli jsme ho rychlostí 18,3km/h a
srdíčko mi bušilo v průměru 177bps. Následoval 2,5 km
odpočinku s nezáživným profilem a žádnými změnami v
našem pelotonu. Tešil jsem se na
následující sjezdík, zkusim
to znovu, uject ve sjezdu a nechat se dohnat
až na vrcholu stoupání. Sjezd započal, analyzoval jsem každý
detail asfaltu a vlastnosti zatáček. Kolikáč
i Bigmig nestíhají. Kolikáč si dokonce
dovoluje na mě křičet abych na ně počkal. Sjezd se
mi povedl slušně. Následoval
obávaný dlouhý a nemilosrdný kopec, neznám to tam, nevím jak se jmenuje, ale
všichni o něm mluvili jako o Lentilce nebo, že by Leontýnce?:). No prostě krpál.
Tož jsem se do něj pustil a ukrajoval z jeho náročných
metrů. Dojel jsem borce a chvíli jsme se slušne
táhli, pak borec odpadl a táhnul jsem se sám. A s blížícím se vrcholem
se blížil i Bigmig, ale jeho tempo nebylo tak úchvatné a magniciózní aby mě dojel a ujel. Bigmig mě
dojel a ani táhnout mě nechtěl, jel vedle. Když jsme se
střetli naše ztraky, bylo jasné, že
nikomu na hovor sil nezbývá. Dodrápali jsme se na vrchl ztělesněného utrpení a začalo se
sjíždět. Hupík s číslem 2 byl o
kousek delší oprotí prvnímu (3,7km) sklon byl
o kousek naklopenější (6,4%) a rychlost o
něco beznadějnější (16,5km/h) no a srdíčko, to si
bouchlo průměrně 182 krát za minutu.
Kopec to byl ovšem náročný hlavně kvůli lokálním
extrémním povahám sklonu. Ve sjezdu jsem to chtěl opět napálit a dotřetice použít taktiku uteč a nech se
dohnat až nakopci. Bohužel pan křižovatčík (člověk který se má
starat o křižovatku a do ní jedoucím závodníkům ukazovat
směr jízdy) neplnil svoji funkcni
dostatečně a závodník neznalí trasy mohl špatně odpočit. A tím závodníkem, který špatně
odbočil jsem byl já. Ztratil jsem náskok a Bigmig si náskok
vytvořil. Místo zvětšování mého náskoku jsem doháněl Bigmigův. Pak už nebylo skoro kde si ho
vytvořit. Dohnali jsme ještě borce v růžovém trikotu
a borce jež nestíhal na Lentilku Začínal
se mi na rtech tvarovat úsměv. Teď už bude jenom rovinka
až do cíle. Bigmig stále vedle mě s výrazem poraženého. Foukal
silný protivítr, ani mě ani vrchařské šlapce se nechtělo
táhnout ani zvyšovat tempo. Po pár minutách jízdy nás dohnali oni borci
kamarádi. Z toho sem radost neměl, když se pokusim
o únik tak oni Bigmiga dotáhnout. No i na spurt
jsem si proti Velkému Migovi věřil. Táhli
jsme ony dva borce pěkný kus cesty, přijeli k prudké
pravotočivé zatáčce. Borci se nejpíše
umoudřili a šli dopředu střídat. Borci ovšem zapoměli jak se střídá. Borci se totiž
pomocí nečekaného spurtu pokusili uthrnout nás
a že to byl pokus úspěšný. Bigmig zachytil na pár metrů
jejich závětří. Ja nezachytil nic.
Vůbec jsem to nečekal. Nevěděl jsem co teď.
"Pí.a! Do pí.i! Ku.va! A je to v pr.eli!", to byli
myšlenky které jsem nahlas ventiloval světu. Něco mě
zarazilo obrovským kladivem do země. Už se mi nikam nechtělo.
Sice jsem ještě setrvačností a maličkým zbytkem vůle
šlapal a zkoušel jestli Bigmig nepovoli,
ale už to nebylo ono. Hlavou se mi hrnuli myšlenky typu: "Zastavim a vypusitm si
duši." nebo "Když hodně šlápnu a blbě přeřadim, tak mi určitě praskne
řetěz." To bylo to co sem právě chtěl jako jedinou
věc na světě, mít defekt. Tupě sem zíral na desítky
až stovky metrů před sebou oranžový dres a vůbec sem
nechápal jak se to stalo. Byl sem na dně. Na to, že mě
prakticky nic nerozhází mě tohle vzalo strašně moc.
Nechtělo se mi do cíle. Když sem se přecejenom
blížil k cílové čáře, už z dálky jsem viděl
rozzářeného Bigmiga jak je štěstím bezsebe. Nechtěl jsem toho človeka
ani vidět. Když jsem projel cílem, tak sem přecejenom
vítězovi podal ruku, ale nemohl jsem tam vydržet ani sekundu, musel
jsem od něj pryč, někam kde budu sám a v klidu to rozebrat. Poodjel
jsem pryč a přemítal si co se stalo, co sem pos.al. Po nějakých desti
minutách jsem se trošku uklidnil. Vratil se k Bigmigovi a ještě jednou a upříměji
jsem mu pogratuloval a požádal aby držel aspon
chvíli hubu:). Když jsme pak sedeli v
hostinci, tak se mi hlava ustálila do normální polohy a nechal jsem Bigmiga ať se raduje ze svého výkonu. Tož, gratuluju. |
|
|
Na tento závod jsem se těšil a myslel, že nakonec dopadnu lépe.Všem jsem totiž slíbil, že určitě vyhraju. Není nad skromné cíle. Prvních třicet kilometrů bylo celkem rovných a závodit se mělo začít až na zbylých 45 a díky tomu si i táta věřil, že až do Městečka uvisí. Avšak hned na 3.kilometru mi bylo jasné, že 1.část nebudu jenom kecat a s tátou už vůbec ne. Jiří Pytlík (Pytlajz) , jasný vítěz druhé divize, který už má po sezoně, nastupoval do každého hupu. Když jsem viděl, jak každou chvíli vlaje se čtvrtminutovým náskokem před balíkem, ještě k tomu ve vestě, která příšerně plandá, myslel sem si, že se zbláznil. Takhle to probíhalo až nad Městečko, pořád to samé. Pytlajz odjel, zrychlilo se, dojeli jsme ho, zpomalilo se a znova. Další magor, který zkoušel ujet po rovině, jsem byl pak už jenom já. Asi 5 km před Městečkem, poté co jsme se napojili na silnici od Rakovníka, jsem nastoupil. Rozjel jsem to asi na padesát a chvíli slepě dupal. Když jsem se ale ohlédl a viděl 3 vteřiny za sebou balík, tak jsem vystřízlivěl. Poté jsme už jen slítli do Městečka a začalo se závodit. Tempo určoval klasicky Josef Burgr. Po kilometru jsem si vzpomněl na radu z Carmichelovy knihy, že když se mi jede blbě, tak mám nastoupit. Sqělý, ale kde na to vzít, to už tam nenapíše. V tu chvíli se první, asi desetičlenná skupina dělí na dvě a moje reportáž z čela závodu končí. Závodník přede mnou nechal díru a než jsem se vzpamatoval, narostlo to tak na 5 vteřin. Věděl jsem, že můžu díru sjet, ale taky to, že na Kakače s Burgrem prostě nemám a že v Roztokách bych končil. Celkem bez problémů vyjíždím zbytek kopce a na krátké rovině odpadají dva lidi z tempa, které si sami rozjeli. Ve sjezdu nestačí další a do Roztok vjíždíme dva a mě se stává divná věc. Určuju tempo do kopce a to i poté, co si nás zezadu sjeli dva lidi. Zrychluji tak z osmnácti na dvacet. Nejprudší úsek jedeme asi 13. A naposledy vidím asi minutu před náma 1. skupinu. To, že mi nikdo nestřídá, mě znervózňuje. V lese krátce po prudké zatáčce zrychluji na chvíli z 16 na 18 a to stačí, aby se mnou vydržel pouze ten, s kým jsem do kopce najížděl. Najednou vidím v dálce něco růžového, a když k tomu přijedu, poznávám Pytlajze. Nechápu, kde se tu bere, vždytˇ přede mnou nebyl. Na mojí otázku, co je, říká, že nic, a dál stojí u silnice. To, že jel ten závod jenom jako trénink a vynechal Bukovou, mi řekl až v cíli. Sice to moc nechápu, ale alespoň to vysvětlovalo ty jeho šílený nástupy.(Mimochodem, tohle prý ke konci závodu zamíchalo pořadím Šlapek, ale o tom by mohli vyprávět jiní…) Zbytek kopce si jedu svým tempem a vrchařskou prémii projíždím na 6.místě. Sjezd s kolegou opět celkem pálíme a přichází zbečenský kopec. Před námi se objevil Hájek, který nestačil první skupině. Do kopce se hrozně vlečeme a nahoře vidím, že se za námi zformovala tak osmičlenná skupina. Nechtělo se mi jet proti větru sám, a proto jsem kolegovi, který měl krizi, nenastupoval. Ale klidně jsem nastoupit mohl, protože nás stejně za chvíli sjeli. Skupina nejela nic moc a Hájek si stále udržoval odstup. Na moji výzvu, abychom zkrátili špice, reagovala půlka skupiny tím, že přestala střídat. Na špici jsem se dostal sice častěji, ale myslel jsem to trochu jinak. Hájka jsme ale nakonec dojeli. To už se ale neodvratně blížil cíl. Za Žilinou jsme uviděli dalšího odpadlíka z první skupiny. Počítám, kolik jich je ještě před ním. Takže 5-2=2. -asi si s sebou příště povezu kalkulačku. To, že jsem viděl šanci na třetí místo způsobilo, že jsem začal spurtovat už na začátku cílové rovinky. Všichni se zaradovali, že jim to nějaký vůl rozjel, a nakonec mi ukázali, jak jsem to měl jet. Dojel jsem devátý a když jsem zjistil, že o žádný třetí místo nešlo, byl jsem dost naštvanej. Naštěstí za chvíli dojel Bigmig a hned po něm Kotě, který zuřil daleko víc než já. Nic tolik nepotěší jako cizí neštěstí, a tak se mi postupně lepšila nálada. Koneckonců já nejsem nikdy po dojezdu spokojený a případný úspěch ocením až později. To se ale ještě nestalo, ten můj dojezd byl fakt hroznej. Snad to časem ještě přijde. Naštěstí jsou za týden Brdy, a tam určitě vyhraju……. |
|
|
Tak jsem zase dostal za vyučenou, po nedělním závodě jsem si připadal jako naprostý ucho, který v životě snad nesedělo na kole. Sice jsem si splnil plán udržet Bigmiga ve stoupání za Městečkem, ale co se dělo dále to jsem si nepředstavoval ani v nejčernějších snech. Ale začněme pěkně od začátku. Sobotní časovka mě navnadila, že ani po 14 dnech od Krále, kdy jsem spíše odpočíval, nejsem na tom s formou až tak špatně, hezké vzpomínky z minulého roku ze závodu a letošní solidní účast členů týmu mě naplňovala bojovnou náladou, a že bez problémů, málem na konci sezóny, zvládnu „nějakých“ 70 km o tom už jsem vůbec nepochyboval. Společnou jízdou ze svých domovů jsme zahřáli svoje svaly a kolem 10,15 hod. nás přivítala restaurace ve Velké Dobré, kde jsme se zaregistrovali, někteří doplnili hladinu kofeinu, jiní zase chmelu v těle a před 11,00 hod. jsme vyrazili ven do chladného a zamračeného počasí. Nejdříve odjela 1.divize a my pak společně s 2.divizí odpálili v 11,10 hod. Hned po startu nás předjížděl nějaký „kretén“ v autě takovým stylem, že jsem si myslel, že jsem na okruhu F1. Statečně jsem se držel v čelní balíku, Bigmig (BM) se cpal furt na čelo, Kotě (KT) jel s mírným odstupem za mnou. Mírná stoupání pomalu roztrhávala balík, ale rovinky a sjezdy nás zase spojovali, v prvním vážnějším stoupání jsem začínal mít problémy, otáčím se dozadu a zjišťuji, že za mnou už nikdo není a tak na krev dojíždím čelní rychlovlak. Po rovinách se jede stále přes 40 km/hod., je tu sjezd do Městečka, chci si vyjet nějakou slušnou pozici pro následující stoupání, ale kostky jsou proti a tak najíždím mezi posledními, KT je přede mnou asi 100 m, BM za mnou. Jsem tak vyhecovaný, že železniční přejezd přeletím a následující ostrou levou nestíhám zatočit, až málem skončím v příkopu. Dávám lehké převody a roztáčím frekvenci a pomalu polehoučku se přibližuji ke KT, který se drží asi trojčlenné skupinky, otáčím se a zjišťuji, že BM má stále asi ztrátu 100 m. To mě naplňuje novými silami a s blížícím se koncem stoupání se snažím ještě trochu zrychlit, když v tom se vedle mě jako duch zjevuje BM, zavěšuji se za něj a na horizontu už máme i KT se skupinkou, BM jde na čelo, já schován za ním, nic nevnímám … jenom tu červenou zadní BM gumu ... Sjezd do Roztok, KT jede za hranicí rizika, já těsně před BM, v jedné ze zatáček málem do mě vletí, ale nakonec šťastně přistáváme dole u Berounky a přichází nejtvrdší stoupání z celého závodu směrem na Leontýnský zámek. KT díky sjezdu získal asi 200 m náskok, já se začátek marně snažím udržet BM, který začíná stíhat KT, ale po prvních zatáčkách odpadám a postihuje mě šílená krize, která se projevuje snížením rychlosti div že z kola nespadnu, ploužím se neskutečně, předjíždí mě další borci, cpu do sebe všechno co mám, stoupání je nekonečné, no takhle vykysnout … to je peklo … za každou zatáčkou věřím v konec stoupání, ale ten stále nepřichází, Zhůří na Králi je proti tomu prd … chce se mi zastavit a lehnout si … dal už jedu jako v mrákotách, očekávám atak Honzy a Vlka, jsme už smířen s 5 body za účast, každé sebemenší stoupání mě naprosto odrovnává, ve Zbečně asi už mám i zmlžen zrak, protože na ceduli vidím Sýkořice 9 km, silou vůle vyjíždím 2 km stoupání, které mi vždycky sedělo, nahoře nejsem schopen se ani zachytit na rovině za pěkně jedoucím balíčkem. Blíží se cíl, po hlavní silnici si to šněruji do Velké Dobré, konečně za tou prokletou cílovou čárou ... tak příště už se zase moc těšim až sednu na kolo. |
|
|
6 Historie 6 |
|
