Vítání Martina na bílém kole 13.11.2004 účastníci: Berka Vladimír - Vlk Hrubešová Anděla - Anděl Hrubeš Petr - Bigmig Říha Miroslav - Šemík Sýkora Robert - Kolíkáč Zach Pavel Co nás čekalo: propozice Komentáře účastníků:
Bigmig Touto roční dobou většinou mívám kolo na špalkách a odpočívám po náročné sezóně. Loni se však Bílé kolo velmi vydařilo a tak jsem chtěl i letos se rozloučit se sezonou v záři zapadajícího slunce. Počasí však bylo proti. Celý týden předpověď nenaznačovala žádné slunečno ba dokonce ani sucho, tak jsme s Andělem dlouho váhaly, zda riskovat prochladnutí. Ve čtvrtek jsem se konečně snad zbavil kašle, tak proč to zase nezkusit. Anděl se taky už moc těšil, protože se mu líbil POS. Nechali jsme tedy všechno na sobotu ráno, že se rozhodneme podle počasí. Ráno však lilo jako z konve. Váhali jsme váhali a nakonec jsme si řekli, když už máme to hlídání dětí, tak pojedem. Natáhl jsem na sebe svojí goretexku, která nepromokne ani nepropustí, bohužel, a Anděl dresy s pláštěnkou a jedem. Plížíme se na Slivenec a do Chuchle promáčeni až za ušima, ale bereme to s humorem. Tolik smíchu mi už není, když zjišťuji, že se mi zadní špalek probrzdil až na kov. Naštěstí jsem ho otočil a on se obrušoval ze spoda. Andělova dvojitá osma zatím držela. No hold maj kola za sebou letos tisíce km a nic nefunguje věčně. V Chuchly čekáme na šlapkovský peloton asi deset min a ten za rachotu jedoucího vlaku přijíždí však poněkud prořídlí. Zimní dravci typu Kotěho, nebo Honzi nejedou, naopak jistoty typu Vlka (ten by nejel, jen kdyby ho snad doma někdo zamknul na řetěz) a Kolíkáče se Šemíkem nechybí. Plaveme Radotínem a diskutujeme, jestli to stojí za to se takhle koupat, ale ono naštěstí přestává pršet a silnice kupodivu také usychá. Ne tak naše svršky, ty jsou procucané a dlouho ještě budou. V Ořechou se poohlížíme po nové šlapkovské akvizici. El Diablo nikde. Jedeme dále po předepsané trase a libujeme si, že alespoň nefouká a že nesněží. Celkem jsem se i zahřál, ale WC pauza mě zase zamrazila. Kupodivu mě ale mrznou jiné pasáže než před pauzou. No uvidíme co dál. Cíl loděnické časovky ani trošičku nepřipomíná místo letošního závodu časovek, spíš štěrkoviště, tak se domlouváme, že premii uděláme na Bubovice. No začíná přicházet hlad a tak spěcháme do Hlásné a na Karlštejn na start první rychlostní prérie. Bylo to nakonec rozumné rozhodnutí si udělat hlad na prémii, ne závodit po jídle. Nejprve to vypadalo, že Vlk každému ujede, ale pak naštěstí zvolnil a k moci se dostali další. Je to přeci jen specifický závod, ve kterém vítězí ten co zná nejlépe trasu, a to byl Kolíkáč. Nastoupil ve vhodnou chvíli a i když jsme ho stahovali už to na něj nestačilo. Oběd v Srbsku jsme chtěli nejprve udělat za mostem v restauraci u trati, ale měli zavříno, tak jsme se přesunuli do Hotel u Berounky. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí, protože tam na nás k velkému překvapení čekal už El Diablo. Najedli jsme se, ale především usušili. Po obědě dokonce začalo vylézat slunko a vypadalo to na pěkný zbytek jízdy, ale defekty tomu bohužel zabránili. Po několika výměnách už bylo jasné, že restauraci U Capa tentokrát nestihneme. Soustředili jsme se tedy na horskou prémii na Col du Bubovice. Ze začátku to vypadalo, že se utrhne El Diablo, ale od křižovatky to byl boj už jen mezi Kolíkáčem a Bigmigem, Vlk se s dostatečnou ztrátou a náskokem držel na třetím místě. Kolíkáč nakonec potvrdil vítězství z rychlostní prémie a lepší listopadovou formu. Anděl na sedle zjistil, že mu uchází zadní duše a doplnil tak řady defektářů. Naštěstí ten únik nebyl tak rychlí, takže častým dofukováním jsme dojeli domů už bez přezouvání. Závěr dne se už nesl v poklidu zapadajícího slunce, které se přece jen nakonec taky přišlo rozloučit se sezónou….
Kolíkáč Celý týden jsme sledoval předpovědi počasí, jak asi v tu sobotu bude, v pátek mě sen o velké účasti potvrdili na diskusi Bigmig, Anděl, Pavel a Vlk, volající Zvary taky vypadal nadějně a o Kotěti už jsem vůbec nepochyboval, že by ho mohlo něco zlomit. Bohužel sobotní ranní Koťátkova SMSka mě moc nepovzbudila, že prý leží v pelechu a nechce se mu, ale naštěstí dorazil v mírném ranním deštíku nažhavený Šemík a tak jsme vyrazili. Pod mostem jsme nabrali Vlka a říkali si, tak aspoň ve třech si to užijeme. Jaké je však překvapení, když před Chuchlí volá BM, že jsou s Andělem u šraněk. No paráda a klobouk dolů Anděli před tebou, že jsi se nezalekla toho počasí. V Radotíně už nikdo a tak Kopaninou vzhůru do Ořechu. Je tu zase trochu bahýnka, ale jedeme opravdu pohodu, kecáme s Andělem a přestává pršet a tipujeme jestli bude v Ořechu Pavel nebo ne. Není, no jo, to není počasí pro něj, říkáme si a pálíme to po naplánované trase. Z Kuchaře kousek po „Posledním šlápnutí“, ve sjezdu za Vysokým Újezdem do toho Anděl jde naplno a ujíždí nám – chce se jí na malou. U božích muk u Lužců, tam kde před rokem Soused opravoval kolo, dáváme „celopelotonové WC“. Pro chlapy je to v pohodě, ale chudák Anděl … Určujeme vrchol vrchařské prémie, ale pak ve sjezdu, kde jsou nánosy štěrku, se rozhodujeme, že ji přesuneme na kopec z Loděnice na horizont nad Bubovicemi, který si teď také v poklidu vyjíždíme. Nad Berounem se to začíná trhat a prosvěcuje místy i slunce, a tak všechny popoháním, pojeďte, „Berouňák Zvary“ čeká na Hlásné. Ale je to omyl, Zvary nikde a tak rychlostní prémii si odmávneme až od cedule Karlštejn. Vlk vystartuje jako když do něj střelí, já se silou vůle dotahuji na něj, otáčím se, a před Šemíkem a BM jsme získali náskok tak 30 m, který ale oni po chvíli sjíždějí a tak se vezeme všichni za Vlkem, který nás vůbec nešetří … Pánové mě zamkli k pravému kraji silnice, a když se blíží zatáčky před Srbskem, tak začínám být nervózní, jedinou mojí výhodou je, že vím za jakou zatáčkou je cíl, což oni jenom tuší, Šemík mě džentlmensky pouští, já řvu: „tak teď“, cíl je už blízko, roztáčím maximální frekvenci a dělám si nepatrný náskok, který udržím až do cíle … V Srbsku chceme jít do hospody u nádraží, kde se dají dát dovnitř i kola, ale je zavřeno a tak se přesunujeme do restaurace podle propozic. Zamykáme kola, když tu najednou na schodech stojí Pavel Zach s otázkou: „Kde jste ?“ No tak to je překvapení, to nikdo z nás už netušil, že se ještě někdo další přidá. Zalézáme do krásně vyhřáté hospůdky, polévky, pivo a už si připíjíme s novým členem, který v domnění, že jsme před ním, to pral z Kuchaře sám za námi. Po výjezdu z restaurace začíná období defektů: Šemík 2x, Vlk 1x + prasklé dráty a v cíli vrchařské prémie i Anděl 1x. Vrchařskou prémii jsem se vyvezl za BM, až na jednu pasáž to celé odtáhl svým vrchařským tempem, ale pár metrů před cílem jsem nastoupil a k mému překvapení jsem to vydržel a na 190 tepech prolétl cílem. Byl to hezký souboj, škoda jen, že Pavel jel na MTB, Šemík měl bulku na plášti a Vlk byl asi trochu unaven z té rychlostní prémie, mohl to být větší boj. Pak už si to zase šineme pohodou do Újezda, kde se loučíme s Andělem a BM, v Kuchaři s Pavlem a pak to Šemík s Vlkem rozjíždějí zase jako magoři, držím se jich z posledních sil, které mě rychle opouštějí, a tak pod Barrandovskou skálou už máme všichni mlhu před očima a za mírného šera to doplácáváme do svých domovů …
Šemík Dneska to byl parádní listopadový trénink se vším co k tomu patří. My jsme s Kolíkáčem vyrazili z Vinohrad dle plánu a byli jsme zvědaví kolik otužilých šlapek se k nám přidá. Nakonec slušná účast. Prostě paráda. Já si to opravdu užíval, poklidné tempo mi naprosto vyhovovalo, kecali jsme, pohoda. V klidu jsme dojeli až ke Karlštejnu a odstartovali rychlostní prémii. S vědomím, že nemám moc šancí držel jsem se vzadu, což bylo nakonec i velmi výhodné. Chudák Vlk to celé odtáhl a v závěru mu došli síly, Kolíkáč vyhrál naprosto s přehledem já se pokusil poprat alespoň o druhé místo. Stejně Bigmigu mám takový velmi silný pocit, že jsi do toho nešel naplno. No nevadí, body se počítaj a sranda byla. Po obědě to Bigmig v stoupání ze Srbska celkem rozjel, koukám všichni se nalepili za jeho zadní gumu a mizí mi každým šlápnutím. Já si říkal, že budu radši takticky šetřit síly na prémii. Plány mi ale nevydržely dlouho. Ve sjezdu k odbočce ke Svatému Jánu na mě začala mrkat duše z rozpáraného zadního pláště a už mě tak veselo nebylo. Po chvíli váhání na radu našeho nového člena Pavla Zacha jsem odvolal pomocné auto, upustil trochu vzduchu a pokračoval dál. A kupodivu to šlo. Boje na vrchařské prémii se odehrály bohužel beze mne, celkem mě to mrzí, jelo se mi pořád celkem hezky a nemusel by to být úplný propadák. No nic, zadní plášť naštěstí vydržel až domu na Žižkov. A doma z tepla to hodnotím naprosto pozitivně, bylo to supr.
bVýsledkyb	µFotodokumentaceµ	—Diskuze—