Stodůlky Karlštejn Stodůlky II 18.09. 2005 účastníci: Bigmig El Diablo Igor Jirka Miki Petr Soused Šemík doprovodný tým: El Diablo‘s team La Zorra Soused’s team Martinka, Indurain, Matýsek Pohl’s team Beruška Co nás čekalo: délka 60km, převýšení 830m Komentáře účastníků:
Bigmig Tento tradiční závod jsem od začátku nechtěl jet, protože jsem se chtěl šetřit na následující víkend. Jenže jak už to tak chodí podlehl jsem tlaku okolí a tradic a vyrazil. Je pravda, že se zde každoročně motá spousty zajímavých lidí, jsou to takové Doksy podzimu, takže o zážitek člověk nikdy nepřijde. Ráno v 9h když jsem vypravil rodinu na výlet přijíždí Miki s Martinem Štorkem. Teplota není nejvyšší, ale co toho měla na sobě to jsem snad v životě neviděl J No, je dobrý být připraven. Zima se zeptá a pak co odpovědět. Beru si letní oblečení a jedem se společně se Sousedem zaregistrovat. Tam už na nás čeká Šemík a poté i Igor. Se zbytkem stáje se potkáváme na startu. Pořád si říkám, že nesmím zaspat začátek a hlídat si předek, ale to jsem celý já. Zase jsem se dostal do nějaké kapsy a koukám Soused fuč, Martin fuč, Jirka fuč, Miki fuč, dolary mi v kapce naštěstí zůstaly. Začínám se tedy postupně prokousávat jméno po jménu kupředu, ale většina … fuč. Před Chýnicí se mi konečně daří dojet Mikiho a jeho skupinku. Dalším usilovným zvyšováním tempa dojíždím skupinku přede mnou. No pěkně jsem se serval, takže sjezd Karlíkem jedu jak hadr na holi. Miki mě v Dobřichovicích dojíždí. Stoupání do Mořiny je opravdu na krev. Mám se sebou co dělat. Tempo je výrazně vyšší než na Králi. Jen těžko se přizpůsobuju. Sjezd do Hlásný mě opět zastihl v nedbalkách. Kochal jsem se a skupina mě ujela. Dojela mě ale jiná banda, která si stěžuje, že s jazykem na vestě nestřídám. J Opravdu jsem byl nějak na dně. Po obrátce mě ale polila živá voda a najednou se tělo rozjelo. Nebylo to ono, ale už se s tím nechalo něco dělat. Hlásná časovka mě nakopla a už se to valilo domů. Ještě si říkám pozor v Chýnici, ať ti tam nikdo neujede jako loni. Pohlídal jsem si několik nástupů a říkám si rozhodne Zmrzlík. Zmrzlík jsem byl ale já, když jsem zjistil že se mnou na Kopaninu z 15 členného houfu jede jen jeden member. To si snad dělaj srandu. Bohužel humor si dělali spíš pořadatelé, když nalajnovali do Řeporyjí z Ořecha, jak .jsem druhý den zjistil, dvě trasy. Jen si vybrat tu správnou. No dojíždím do cíle spíš už jen tak ze setrvačnosti než ze zájmu. Je po závodění L. Nevím kde a u koho se stala chyba, ale u takovéhleho závodu bych to nečekal. Při protestu jsem se taky mimo jiné dozvěděl, že když se vám to nelíbí příště nejezděte. No dobrý asi příště budu spíš lízat rány po Králi. A tak se stalo, že někdo dojel tudy a jiný tudy a výsledek je jeden. Pak musím pogratulovat především těm co to alespoň v cíli přiznali. Slepá ulička tak tentokrát nebyla. Tudy ne přátelé.
Jirka Před SKS jsem byl dost unavený, a řešil jsem, jestli pojedu rovnou volně. Ale již první kopec jsem tradičně napálil, abych si nahoře mohl vybrat odpovídající skupinu. Dostal jsem se do docela příjemné, kde byl mimo jiné Diablo, ale hned jsem poznal, že tentokrát na to nemám, a odkráčel, jsem do následné. V druhém kopci jsem měl Diablovu skupinu na dosah, ale nahoře se mi nějak nechtěly rozjet nohy. Směrem na Kuchař, po rozpačitém přešlapování vykrystalizovala dobrá skupina, takže jsme před Karlíkem Diablovu gruppu dojeli. To jsem již ale věděl, že se blíží moje smrt, kopec kolem Mořinky. Téměř okamžitě jsem odpadl, a jel tak, abych se nezničil docela, a abych byl nahoře bezpečně před další skupinou. Konečně jsem odpočíval a jel pohodu. Pěkně jsem si to vypočítal, takže mně skupina dojela na začátku Karlštejnské roviny. Zbývalo zdolat Hlásnou, za níž jsem se konečně rozjel. Také jsem jel ve velmi sympatické skupině, kde byl mj. Martin Štorek, na němž bylo jasně vidět, že jezdit umí, a že určitě byly doby, kdy byl hodně dobrý. Naši skupinku zdržoval jen nějaký borec z HHS, který se na každé křižovatce snažil jet jinam, a někdy se mu bohužel najet špatně povedlo. Protože jel ale pěkně, čekali jsme na něj. V posledním kopci před Ořechem jsme konečně dojeli Diabla. Čekal ale na nás, a byl plný sil. V oblasti cíle Kopaniny nastoupil, odjel spolu s Martinem a byť jsem si je udržel na dosah, nějak se mi tentokrát spurtovat o 50té, 60té místo nechtělo. Celkově jsem spokojen. Únava se projevila jen v první půlce. Od Hlásné jsem si SKS vyloženě užíval. Bylo poznat, že Diablo se se závodním trojbojem vyrovnává o poznání lépe než já.
Šemík Tak přiznám se, že tenhle závod mě jen utvrdil v rozhodnutí, příští rok kašlat na maratony a soustředit se na hromadný závody. Byla to paráda. Už první kopec na Ořech pole úplně roztrhal, vlastně se nadalo mluvit ani o skupinkách, nahoře už jsme jeli po jednom, po dvou. Igor bohužel odpadl už dole po pár metrech, zato Soused za mnou pravidelně odfukoval, takže spokojenost. Nahoře jsme na to ještě šlápli a dotáhli se na další dva borce. Tempo vůbec nepolevovalo, měl jsem dokonce několikrát pocit že už to neuvisím, tep pořád 180, napít se nešlo. Měl jsem na sebe vztek, přeci si nenechám Souseda takhle brzo ujet. Ale kdo odpadl jsem nebyl já ale právě Soused. Mezi Chýnicí a Kuchařem koukám že jedem ve třech, že by šance. Přiznávám, že to bylo lákavé, jenže chlapíci ještě zrychlili a já za nima jen plandal. Tohle tempo na mě už bylo moc, ani jsem moc dlouho neváhal a v klidu jsem počkal na Souseda. Takže dál jen ve dvou, tep konečně v rozumných oblastech 160-170, to už šlo. Trochu nás zaskočila jen sanitka od pořadatelů co nás brzdila celý sjezd v Karlíku, nejdřív ta sanitka a pak i autoškola. To se při závodě zase tak často nezažije. My tam snad nejeli ani 35km/h, ve sjezdu. No a dole na rovince bagr, ten šel naštěstí celkem snadno předjet. Dál se nic moc nedělo, jeli jsme pořád ve dvou, první stoupání na Hlásnou šlo, to druhé už bylo horší. Ke konci nás dojela trojice, dva chlapíci a jedna slečna. Ve stoupání byli zjevně lepší než my. Nahoře jsme se nějak srovnali a začali trochu střídat, vítr pořád jako blázen. A když jsem si to takhle zase šlapal někde za Kuchařem na špici, nikdo mě nějak nechtěl vystřídat. Uhnul jsem doleva, všichni za mnou doleva, vrátil jsem se ke krajnici, všichni pořád za mnou. Sakra, koukám za mnou Soused …. asi už nemůže, říkal jsem si. Táhnul jsem teda ještě pár metrů a když už jsem fakt nemohl, mávnul jsem ať mě vystřídá. Nechápu co na tom gestu bylo nesrozumitelného ale Soused prohodil něco o větru a šel do trháku. Jo tak na tenhle nástup jsem zrovna vůbec neměl. Jen jsem zalapal po dechu, risknout solo únik v tomhle větru, no ty bláho. V tu chvíli jsem boj skoro vzdal. Naštěstí jsem se vzpamatoval ale přiznávám že jen ta Sousedova demonstrace odvahy a síly mě skoro zlomila. Byl to nářez. Fantastický. Vzpomněl jsem si na Doksy kde mi Soused takhle odjel a už jsem ho nedojel. Sakra, znova jsem šel na špici ve snaze zrychlit tempo naší skupiny ale výsledek nic moc. Sousedův náskok se po pár kilometrech sice zmenšil ale nebýt borce z Dobříše, který za to pořádně vzal nikdy bychom se nesjeli. Já už na to fakt . Pár kiláků před cílem a zase v pěti. Už toJneměl. Takže díky kolego vypadalo, že se bude rozhodovat ve spurtu a já z toho neměl vůbec radost. Z posledních sil jsem se to teda snažil ještě zrychlit tempo a nedovolit tak ostatním moc taktizovat. A ono to vyšlo, Soused nevydržel a odpadl, paráda. .  Už jen sjezdík do Řeporyjí aJDobře ti tak, zkoušet sólové úniky závěrečný kopec. Ten jsem teda jel fakt jen krokem a z posledních sil, všichni se přeze mne převalili ale ten nejdůležitější zůstal za mnou. Sousede mám tě. Nádherný boj.
Igor Po totálním fiasku na Lhotských okruzích udělal jsem rozhodnutí, že musím začít jezdit krátké závody (kolem dvou hodin). Prostě potřebují přijít tomu na kloub, jak se to jezdí. Nejsem takový snílek, abych si doufal v nějaké lepší umístění, ale potřebují se naučit jezdit v vyšších intenzitách, někde okolo laktátového prahu delší dobu a naučit se nepouštět skupinu. Tak s vědomím tohoto jsem nastoupil na S-K-S. Po ostrém startu se snažím držet Souseda a Šemíka, ale za chvíli je mi jasno, že s tepem asi 15 nad prahem nemam šance, a navíc i tak mi ujíždějí. Rozhlížím se kolem, a hurá, je tu Petr. Střídáme, a snažím se trošku uklidnit srdce, které nějak nechce přestat zběsile bušit. Petr na mne evidentně čeká, je vidět, že zatím má víc sil, než já. Připojuje se k nám chlap s číslem 27, a ten jede fakt jako křižník, nebo ledoborec, rozráží vzduch, a my se jen vezeme ?. Ale ne, taky občas střídáme. Na jedné z křižovatek odbočujeme špatně, vracíme se, par vteřin zdržení, a dojíždí nás skupinka asi 5 lidí. A tak posílené sjíždíme karlické údolí. Právě tady jsem loni ztratil kontakt s poslední skupinkou, tak se radši snažím jet první, a co to dá rychle. Na prvním stoupaní na Mořinu ujíždíme ve třech a vidíme před sebou další skupinku. Kupodivu za chvíli máme je taky a pak necháváme za sebou. Po Mořině je tam takový malý brdek, tak tam se uvědomují, že jsme ztratili Petra. Ohlížím se, vidím, že zůstal s tou poslední skupinou, takže nepojede sám, paráda, pokračujeme ve dvou s 27čkou. A to už do cíle. Na zpáteční cestě proti větru máme obrovskou výhodu a sjíždíme ještě tři osamocené borci (posledního v cílovém stoupání). Daří se jet pořád těsně pod prahem, bolí to, ale vydržet se to dá. V cíle mam čas asi 2:10, o 4 minuty horší, než loni, což nechápu. BM tvrdí, že oni počítají čas od ostrého startu, což by znamenalo zase o 10 minut míň. Počkáme na oficiální výsledky. Seznamujeme se s 27čkou, a je to ten Anonym, co se chystal jet s námi ve skupině A na Králi. Škoda, že mu to z organizačních důvodu nevyšlo, byla by to dobrá posila. V metru cestou domu pokecaváme s chlapem z H-H Smíchova, a ten klade zvláštní otázku, zda my v klubu máme povinné vousy. Nu, mohla by to byt zajímavá povinnost, ale zase co Anděl, Laďka a ostatní holky? Asi to radši necháme na svobodné vůli každého z nás. Prohlížím záznam s Polaru a zjísťují, že jsem po dobu dvou hodin udržel průměrný tep 152, třeba někomu tenhle výsledek přijde jako směšný, ale je to můj osobní rekord, takže jsem maximálně spokojený. Právě proto jsem tam jel.
Petr Od posledního závodu zas protekl mým bidonem nějaký ten litr MDéčka, týden se sešel s týdnem a letmý pohled do diáře mi říkal,že průměrné tepové hodnoty nebudou o víkendu zřejmě nejnižší. Sobotní Zbraslavská Osma byla celkem povedeným závodem.Ne snad z hlediska mého umístění J , / kdo má zájem,tak si to snadno zjistí / ale počasí ukázalo svou laskavou tvář a přes nebezpečí průtrže mračen zůstala trať sjízdnou.Osma však byla pro mě jen „okrajovým podnikem“ víkendu.Tím pravým vrcholem byl – jak jistě tušíte – hromadný závod S-K-S.A vrchol to byl opravdový.Nejen z hlediska profilu tratě ale i svým obsazením.Vždyť jen při vyslovení takových jmen jako Bigmig, Diablo, Igor, Jirka, Soused či Šemík mě běhal mráz po zádech. Poprvé budu moci poznat „elitu“ šlapek. Pokud zde mluvím o mražení, pánové jistě prominou, jak mám vyjádřit své pocity – na start se připravovala i Miki !!! Člověk, žena, která mě dokázala doslova přikovat k internetu.Tak hladově jsem hltal její slavné story „okolo ČR,24-hodin všude možně,objezd Evropy nebo co to bylo“,a to vše samozřejmě na www.vinohradskeslapky.com. Neděle,čas startu.60 km,všechny Šlapky,zaváděcí Octavia combi přede mnou,sanitka za mnou,nervozita uvnitř.Dojedu,budu stačit ? „Raději zdechnu,ale musím dojet“, říkám si. Start.Pro mě zcela klasický.První kopeček a jsem poslední.NE,NE,NE !“Šlapka nesmí být poslední“,pomyslel jsem si.“Jak to ostatní,životem a silnicí protřelejší šlapky vyprávěli ?“ Kreff,kreff,kreff. Můj zrakový vjem začal nabývat barvu této životadárné tekutiny.Aby zde nedošlo k nedorozumění,já zde nevyznávám lásku k Igorovi,ale v tu chvíli,kdy jsem se zavěsil za jeho zadní galusku,neexistoval pro mě nikdo jiný na celém světě.Tu část pretěkov,dokud se Igor znovu nerozhodl závodit a definitivně mi tak dal kvinde,nepopisuji.Nicméně ten okamžik nepřišel sám od sebe.Do slova a do písmene mě dostali pořadatelé.Jejich značení totiž nevynikalo přílišnou trvanlivostí a právě první zajížďka mě ani tak nepoznamenala fyzicky jako psychicky.“Já se tady dřu jak Burlak na Volze a vše je to na h…. „. Asi jsem si měl vzpomenout na Lanceho a jeho zarputilost.Nebo že by mi chybělo EPO ? Faktem budiž,že pořadatelé moji výkonnost natolik ovlivnili ,že Igor zmizel v dálavách a já byl nucen válčit sám.Byl jsem osamocen ve 4-členné skupině,s náladou na bodě tuhnutí nejrozšířenější kapaliny na tomto světě.Složení ? Já,člen KPO,mě neznámý biker a poslední člen,ne svým výkonem,pro mě neznámá a tudíž záhadná silničářka.Pravdou ale také je,že mě chvílemi štvala,neb mi zásadně vykala.Proboha,to vypadám tak staře !? Otočka pod Karlštejnem. Moje myšlenky ? „Ach ten prokletý kopec od Karlštejna“ ! „Že bych nějak zabloudil a objel ho“ ? Těžko.Pořadatelé nás bez milosti navádějí do stoupání a ona záhadná silničářka mi zjevuje svou identitu.“Zřejmě se jedná o jednu z těch jihoamerických blech“,aspoň její kadence a tím i výsledná rychlost v kopci tomu nasvědčovala.Šlapka,byť reprezentovaná mou maličkostí se však nevzdává.Přesmykač na mém Treku 1200 začal pracovat a výsledek se brzy dostavil.Pro zbytek závodu jsem odepsal největší převodník.Sice chápu,že teď čekáte podrobný číselný popis převodů,které jsem nemohl využívat – ale zklamu Vás.Skutečně jsem ještě nikdy nepočítal zuby ani vpředu ani vzadu,takže jestli mám vepředu 37-40-53 nebo 100-200-300 – to fakt nevím.Prostě Vám musí stačit že mi na zbytek závodu vypadla „pětka“.Dalším faktem budiž,že mi nechyběla.A tak jediným mým úspěchem zůstává,že v závěrečném stoupání do cíle, s přispěním „kašpárka“ ,jsem přivedl naši skupinu do cíle a to na první figuře J. A na závěr všemi oblíbená rubrika PPPPP: /pro neznalé – poznatky,pocity,příkoří,pro příště/ 1.Jsem štastný, dojel jsem do cíle a už teď se těším na Klikovy vrchy. 2.Příště seberu odvahu a oslovím Miki:“Ahoj já jsem taky šlapka“J. Použitá literatura:Vela,a dále jak u Kolbaby.
bVýsledky Šlapekb		Celkové výsledky z SKS
µFotodokumentaceµ	Profil		—Diskuze—
6 Historie 6 2004