Doksy 26.05.2005 účastníci: Adam Anděl Bigmig El Diablo Gejza Honza Igor Kolíkáč Soused Šemík Vašík Vyhup hosté: Hynek doprovodný tým: El Angelo Indurain La Zorra Co nás čekalo: délka 76km, převýšení 703m mapka Komentáře účastníků:
Gejza Celý den 26. května 2005 jsem jako na trní. Dnes je ten velký den, dnes se jedou DOKSY. Z práce utíkám po obědě, doma do sebe hodím rizoto a jdu přeleštit kolo a naplnit bidony. Venku je nádherné počasí kolem 25 st. jasno skoro bezvětří. Ve 14,00 hod. vyjíždím směr Ďáblice, kde je sraz s částí Šlapek. Další čekají na místě startu Ve 14,25 hod. vyjíždíme směr Líbeznice na prezentaci a start. V 15,00 hod. předstartovní horečka vrcholí, poslední teamové foto a jde se na start. V 15,20 START Ze začátku se jede lehkých 30 km/h a je pohoda. V Kostelci se začíná zrychlovat a zde nezachycuji nástup peletonu a zaostávám. Před Čečelicemi mám ztrátu na konec balíku asi 600-700 metrů a nevypadá to se mnou dobře. Teamová strategie - všichni na 55 km a pak se závodí se mi ztráci v nedohlednu. Ne, nevzdám to a ze všech sil vyjíždím 1 stoupání v Čečelicích a vjíždím na hlavní tah na Mladou Boleslav. To snad není možné, asi tak 400 m před sebou vidím několik oranžových trikotů. To jsou ŠLAPKY a dávám se do mohutného sjíždění skupiny přede mnou. Po stoupání v Řepíně, kde nechávám duši a poprvé dnešní den tepu 180 tep/min. se mi to daří a skupinu dojíždím. Jsou zde všechny šlapky mimo Bigmiga, který jede v hlavním balíku a Adama, který neuvisel. Dále je zde můj kolega Pepa a nějací další jezdci. Teď si musím odpočinout a načerpat síly na stoupání v ROMANOVĚ. Jedeme Kokořínským údolím a všichni se pravidelně střídáme na špici. Tempo kolem 33 km za hodinu a pohodová záležitost. Jsem vůbec na závodech ? Jsem. Začíná stoupání na Romanov. Jdu ze sedla a začínám nastupovat, po cca 200 m se ohlížím a vidím jen Kolíkáč. Křiknem na sebe, že to zkusíme a stoupáme co to dá. Je to krátké, cca 2 km dlouhé, ale vcelku výživné stoupání. Pod vrcholem na mne ztrácí i Kolíkáč. Tep opět na 180. Rozhoduji se a snažím se o únik . Sjíždím do Mšena co to jde, kostky v Mšeně vylítnu, jako by to byla rovina. Stále jedu sám a Kolíkáč něco ztrácí. To udržím, je to už jen cca 15 km do pásky. Dupu, dupu, dupu, ale přesto mne Kolíkáč dojíždí. Tak cca 5 km jedeme spolu, ale už se moc nestřídá, každý jede na sebe. Poslední sjezd za Nosálovem a Kolíkáč mi ujíždí. Sjezdy není moje doména. V posledním stoupání je Kolíkáč cca 100-150 m vpředu. Mačkám ze sebe poslední kapky síly a snažím se ho dojet, předjíždíme jednoho jezdce a na vrcholu se sjíždíme. Do cíle nám zbývají tak 2 km. Jedeme, diskutujeme, zda do cíle dojedeme spolu, nebo budeme spurtovat. Vše je jasné bude se spurtovat. A je to tady, cílové stoupání. Využívám výhody lepší znalosti dojezdu a na posledních 100 m, které jsou do mírného kopce si již přehazuji v poslední pravotočivé zatáčce. Stále jedeme kolo na kolo. 200 m do cíle .Kolíkáč, alespoň se mi zdá, se snaží o nástup. Jdu ze sedla a dávám do toho 105 %. Ohlížím se a Kolíkáč je tak 5 m za mnou. Zvedám ruce a projíždím cílovou pásku. SKORO JAKO VÍTĚZ ETAPY NA TdF. V cíli je jen Bigmig, čekáme na ostatní, kteří dojíždí s minimálním odstupem. Po gratulacích jdeme do místní občerstvovny uhasit žízeň a probrat závod. Po diskusi, která končí v 19,15 hod. někteří vyrážíme na kolech směr Praha. Pohodová cesta do Prahy se mění v neuvěřitelný 35 km/h kalup směr naše bydliště. Jedeme, jako by nikdo neměl v nohách 80 závodních km. Střídáme se na špici a je celkem legrace.Kolem 21,30 hod. jsme v Líbeznicích. Tady to začalo a taky končí !!! Někdo si jde dát jedno od cesty a někdo už jede do vytoužené vany. Musím říct, že za moji 3 letou závodní kariéru, byl tento závod to nejlepší co jsem zažil. Hlavně díky oranžovému vláčku ŠLAPEK. Už se těším na další vláček na RAMPUŠÁKU..
Igor Praha – Doksy, aneb odpoledne s Bigmigovymi Na tomhle zavode jsem mel jediny cil: konecne projet nejaky dlouhy trenink, abych se vratil do formy po viroze. Povedlo se. Akorat ten zacatek byl trosku zvlastni: abych se udrzel nekde vedle Andela, musel jsem to palit uplne na maximum. Prvni pulhodinku tep vyrazne nad laktatovym prahem, porad nekde kolem 160 a vys. To znate, kdyz adrenalinu v krvi vic, nez cervenych telisek. Ale pak se to zklidnilo, najeli jsme na takove setrvale tempo, a to uz drzeli do cile. Andel se chovala statecne, uplne se soustredila na vykon a slapala jak jen to slo. Obcas to teda mela tezky, bojovala s krecemi a stresem. To asi zna kazdy: kdyz uz jedes po rovince, a mas takovou chut’ poradne to napalit, jenze nejak to nejde. Teda mne takove veci uz nevadi (jen poprve se mi to zdalo byt potupne). V cile mame prumer 23,2, na tak tezkou trat’ velmi slusne. Hned po dojeti suverene a drze zabavuji Diablovi veskerou vodu (promin’), a chci co nejdriv vyrazit zpatky, pripojuje se BM, a tymtez setrvalym tempem a co nejkratsi a nejlehci trasou mirime domu. Priznam se, ze ke konci sily dochazeji, a i ty sebelehci kopecky zacinaji bolet. Cesta domu rovnych 2,5 hodiny. Slusne. Takze cil poradne zajezdit je splnen, diky za spolupraci.
Kolíkáč Doksy, závod na který jsem narazil již při prvním shlédnutí webu CKKV, někdy v roce 2002. Pročetl jsme odshora dolů a odspoda nahoru všechny reportáže. Ale stále nějak nebyla odvaha se vydat na tento tradiční závod. Před rokem už jsem byl hodně nalomen, ale z časových důvodů to nevyšlo, takže až letos mě přivítal na svém startu 23.ročník. A že budu mít okolo sebe tak oranžovo, to jsem opravdu nečekal. Již ve středu ladíme se Šemíkem tu správnou formu pod kaštany v Riegerových sadech. Taktika je jasná, oranžovému balíku se nedá odolat a tak chceme jet pod Romanov a tam si to rozdat kdo z koho. Již cesta na start byla grandiózní, pomalu se Šlapky nabalovaly a před Líbeznicí už jsme se valili v 6-ti členném vlaku. Předstartovní atmosféra jako ze snu ... Start prvního balíku se nese v poklidném tempu, snažíme se jet pospolu a vcelku se to daří až na Adama, který je naprosto nepoučitelný ... V prvním stoupání se to začíná trochu vařit, Bigmig odjíždí, já jedu volněji stále na dohled Šemíkovi, Vašíkovi a Sousedovi, bohužel Gejzu nevidíme. Při nájezdu na hlavní silnici v Byšici začínáme skvěle spolupracovat a začínáme sjíždět osamocené soupeře před sebou. Konečně, konečně je cítit týmová síla ... oranžový express se valí po široké silnici a vcucává další a další cyklisty. Před odbočkou na Řepín vidíme asi 200m před sebou Bigmiga v jiné skupince. Na vrchařské prémii v Řepíně je vidět, že se většina šetří z obavy co bude následovat, ale konečně jsme nahoře a dojel nás Gejza, no to je paráda, ten si asi musel hrábnout. Zase se to rozjíždí a vjíždíme do Kokořínského údolí, Vašík začíná trochu ztrácet, ale Šlapky mu pomáhají, vždy ho někdo zase dotáhne do skupiny, škoda jen, že ostatním se nechce moc střídat, tempo trochu upadá, jedeme okolo 33km/hod., chtělo by to zrychlit, rychleji se postřídat na špici ... bohužel Vašík toho má právě tak dost, nemá tento rok najeto, ale i tak bojoval do posledního dechu, aby vydržel s námi. Ptám se, kdy přijde Romanov, myslím si, že jsme tak na 30km, computer jsme si nevynuloval, takže nemám žádny odhad, Gejza ale říká jsme na 50km ... no toto uteklo a je tu stoupání na Romanov, ani si nestačíme říci ahoj s ostatními a Gejza to začíná valit dvacítkou nahoru, zavěsím se za něj a rázem jsme skupince odskočili na dobrých 50m, tempo neupadá, ba naopak v závěru ho Gejza stupňuje, nechápu, kde bere tolik energie, vždyť se musel vyšťavit, když nás sjížděl na začátku, nechávám ho být a s menší ztrátou projíždím prémií, bohužel vůbec netuším co ještě bude následovat, ty kostky ve Mšeně nahoru ty ještě chápu, ale že z nich bude i následující sjezd to už je na mě moc, nadávám jak „dlaždič“ a peru to za Gejzou, který o nějaké spolupráci asi ani neuvažuje, naštěstí z kopce mu to moc nejede, takže ho vždy dojedu, ale kopce jezdí famózně, furt na velkou placku to rve ze sedla ... následuje delší sjezd do údolí, předjíždím Gejzu navzdory rozbité silnici a točím to, co to dá. Ohlížím se za sebe a už ho nevidím, je to dobré, začínám snít o vítězství. Snažím se udržet rychlost kolem 35km/hod. ale začíná se pozvolna stoupat, bohužel neznalost trati je mou velkou nevýhodou a najednou za sebou v dáli vidím modrý dres ... a do háje, on to nevzdal. Nekonečných pár kilometrů po rozbité silnici, přede mnou spása – osamělý cyklista, dojedu ho, postřídáme a ujedeme Gejzovi, ale bohužel dojetý cyklista - Radim Skála toho už má opravdu dost, zkouší jet za mnou v háku, ale na střídání vůbec nevypadá ... a Gejza se nebezpečně přibližuje. A ve Ždírci už mě má, nezbývá než tento souboj rozhodnout v cílové rovince ... ale co to ? toto je cílová rovinka ? takovej brdek ? to snad není možný ... rozkýváváme svoje bicykly, ale dnes je to marné, na Gejzu nemám ... jede fantasticky – GRATULUJI ! Sladkou třešničkou na dortu byla jízda nazpět, kdy jsme v tom krásném májovém večeru a pak i noci dojížděli do Prahy. Šlapky, díky za tyto chvíle !
Šemík V Praze se asi nenajde moc hobby cyklistů, kteří by neznali závod Praha - Doksy. Slyšel jsem o něm už před lety a to jsem na kole jezdil jen jako turista. Tradice tohoto závodu je fakt úžasná a teď můžu konečně říct že jsem ho jel taky. No byla to síla, už když jsem čekal na Žižkově na Kolíkáče a Vašíka projížděli kolem mě další cyklisti. Po dvojících i jednotlivě, ale všichni si to valili tím správným směrem. Na závodní strategii jsme se domluvili dopředu, trať i profil jsem si prostudoval a věřil jsem, že urvu nějaké solidní místo. Ještě krátce po startu to vypadalo dobře, jelo se sice na mě celkem rychle, ale pořád jsme drželi skupinu. Přede mnou Vašík, vedle mě Soused, za mnou Kolíkáč, naplánovaná strategie vyšla. Jenom Adam tam nějak blbnul, teda Adame promiň, ale to byla hrůza. No nic, první kopec balík roztrhal a pak se síla klubu ukázala naplno, naše původně čtyřčlenná skupina nádherně sjela další odpadlíky a asi v sedmi jsme rozjeli parádní vláček. Prostě paráda. Bohužel už tady jsem si uvědomil, jak je výpadek v tréninku znát a že forma z jara já dávno v tahu. Zatímco já sotva stačil dýchat, Soused s Kolíkáčem na sebe zvládali pokřikovat a Kolíkáč se navíc v každém stoupání musel hodně krotit, aby nám neujel. Navíc mě štval Vašík s tím minimem kilometrů co má letos najeto pro mne nesnesitelné tempo v pohodě zvládal. A aby toho nebylo málo, když už jsem si říkal, že tempo neuvisím, přiřítil se ze zadu Gejza, kde se vzal za náma netuším, ale dotáhl nás v pohodě s usměvem a ještě něco hulákal. Pánové naštěstí pak tempo trochu zvolnili a Kokořínským udolím jsme projeli celkem v klidu, všichni asi nabírali sílu na Romanov a závěrečné kilometry. Pod Romanovem končila naše plánovaná spolupráce a skupina se během pár minut roztrhala. Gejzu a Kolíkáče jsme v druhé zatáčce už neviděli, to bylo k vzteku. Hlídal jsem si teda alespoň Souseda a borce z CKKV. Společně ve trojici jsme během pár kilometrů sjeli ještě jednoho cyklistu a takhle ve čtyřech jsme bojovali dál. O spolupráci nemůže být řeč, Soused si nás oťukával na každém hupu. Pokaždé na konci stoupání zrychlil, já musel chtěnechtě za ním. Dával mi pěkně zabrat. Kolega z CKKV to v jednom kopci  dokonce okomentoval "Co se děje ? Opřel se do vás vítr, nebo co ...". Prostě Soused si nás všechny utahal a pak v klidu a lehce kilometr před cílem ujel. Sousede dobrý, opravdu dobrý. Mě se nakonec podařilo dojet jen místo za ním a udržet si tak minimální ztrátu v bodování Hobby Cupu, takže spokojenost. V cíli jsme si dali dvě pivka, pokecali a vyrazili zase k domovu. Prokecali jsme většinu cesty, tempo jsem občas vůbec nechápal, krásně jsme to roztáčeli. Obdiv patří určitě Vašíkovi, to je nářez, bez tréninku a zvládl závod i cestu domu a to nám rychlost pod 30km/h moc nepadala. Některý věci nechápu. Když to shrnu, nádherný zážitek.
Vyhup El Diablo mne ukecal k podpoře překonání svého času na Doksech z let minulých, a já připravujíce se na sobotního Krále Šumavy jsem uznal, že přepalovat tempo není třeba. Tož jsem přiložil občas ruku k dílu, (rozuměno jako El.D. záda) a sem tam zatahal za skupinku a ono z toho vylezlo nakonec časové překonání mladší generace.Záměr to nebyl, ale potěší Škoda jen těch zatracených závor na 12 km, asi by nebyla taková potíž docvaknout někoho z mladších startujících z první vlny.  Leč, nebyl to i tak závod pro moje tělo zrovna nejpříjemnější, trpěl jsem po cca 50km nedostatkem tekutin  v těle a pohoda se rázem otočila na trápení. V následném putování závěrem trasy jsem byl kolikrát vděčný i za špici táhnoucí D.Likusovou a rovněž sám El Diablo mne překvapil, s jakou vervou dokázal v přední pozici tahat za kliky. Celých 75 km mi připadalo jako nekonečný a tak jsem  s povděkem přijal možnost odvozu zpět na Prahu právě od Ela D, za což díky ( pan Kolbaba si asi mne ruce....) Stalo se mi ale v letech minulých již několikrát, že jsem uprostřed týdne před některým veledůležitým sobotním závodem osobně selhal. A Král Šumavy dva dny po té mne docela solidně děsil. V globálu ale vše dopadlo dobře, takže rozhodně není čeho litovat. Překrásná krajina Kokořínským údolím a okolí Doks s Bezdězským monumentem mne potěšily v největší míře. Pivečko v Tachově hasilo, co se dalo a těch zdatných Šlapek okolo mne...., Výborná akcička a vzpomínka.
bVýsledky Šlapekb	Celkové výsledky z Doks		Celkové výsledky v poháru CKKV
µFotodokumentaceµ		—Diskuze—
M Profil od Diabla M		M Profil od Igora M