1. ZIMNÍ PRAŽSKÝ MTB maraton 2005 19.02.2005 účastníci: Igor El Diablo Mates Šemík doprovodný tým: Nataša Jermolájevová Kolíkáč s dcerou Veronikou Co nás čekalo: délka 38km, převýšení 637m Komentáře účastníků:
Igor Jako vždy, po registraci jsem se usadil v teple v předsíně menzy a čekal na ostatní Šlapky. Poslouchám optimistické hlášení, že na trase jsou umístěny čtyři sanitky, a kde jsou. Kolem profrčel ED a zase zmizel, prý zdar na startu. Deset minut před startem jdu dolu, a vidím Matesa, a tak se spolu chystáme vystartovat. Jasné, že nažhavení Simek a ED už obsadili místa někde v první pozici startovního pole. Vyrážíme celkem v klidu, ale s mírnou hrůzou pozoruji, jak mne tep stoupa do závratných výšin, někam už hodně blízko maxima. Ale co, jede se dobře, nechávám to byt. Pak už s bohem, asfalte, začíná se celkem hluboký sníh, prudký sjezd a Mates mi mizí v dálce. Nu jo, uklidňuji se tím, že už mam na to věk, musím taky myslet na to, že nesmím nechat rodinu bez živitele a dál už jedu beze spěchu a opatrně. Docela mne udivuje, že ani s kopce ten můj tep nějak nechce klesnout na rozumnou hodnotu. Nu jasné, abych dneska udržel rovnováhu, musím máknout i ostatními svaly (anebo svalama? Je to přece část těla, ne?), takže veškerá teorie těch různých prahu asi nebude použitelná. Pak už je to tradičné, po rovince a do kopce předjíždím, zase s kopce ztrácím. V polích zjišťují, že se docela vyplatí jet ne po cestě, ale přímo v polí, sněhu je tam míň, není rozježděný, a nejsou tam koleje. Odpor je sice větší, ale není práce se stabilitou. Horši, že pod sněhem není vidět jámy, a tak parkrat hodím tlamu, ale jen tak decentně. Pozorují další nový pro mne jev: když si pomáhám ke stabilitě nohou, pak se ji nechce do pedálu. Ne že byl ucpaný kufr, ale noha se nechce přiblížit ke klice. Nu jasné, návlek je plný sněhu, a noha vypadá, že má otok, jako po úrazu, ale dá se oklepat. Poslední drsný sjezd k Šárce, na svahu se čile sáňkuje, na nás se dívají, jako na největší pitomce. Pak pro změnu poslední stoupak, ten jsem vždy měl rad, vždy jsem tam předjel několik souperů. Dnes to ale nejde. Pod sněhem je led, zadní kolo se smyká a je jasné, že musím potupně tlačit. Další nový pro mě jev: návleky se plní sněhem natolik, že se nedá ani jít. Ale cíl už je blízko, zvládnu to i bez nich, ačkoli dojezd v letních tretrách a tenkých ponožkách… Nu nic. Je tu cil, radostné uvítání, čaj. Ale kde je Mates? Pořadatele tvrdí, že žádné úrazy nejsou hlášené. Vůbec jsem si nezaregistroval, že bych ho předjel. Čekáme. Ale po půlhodince se začínám klepat zimou, a rozhodujeme, že se rozprchneme. Už z bytu volám Matesovi na mobil, a hurá, je živý a zdravý.
El Diablo První Pražský Zimní Maratón – „Eskymácká jízda“ Den před závodem jsem konzultoval s experty z řad jezdců i prodejců volbu správných plášťů. Nakonec jsem jeden model od Maxxisu koupil a nasadil. Během montáže plášťů a předzávodním seřizování i promazávání svého zánovního bicyklu (nikoli vehiklu z počátku mountainbikingu, jak byl jednou omylem nazván jedním z mladších a tudíž nezkušených závodníků) jsem zjistil, že přední nába vydává zvuk podobný přesýpání písku. Pomazal jsem ji tedy různými olejíčky a mastičkami, dal do tepla a přikryl dekou doufaje, že se můj zítřejší partner do rána vyléčí. Ráno před startem se mi podařilo uvést u všech čtyř přihlášených – Igora, Šemíka, Matese a mne – na pravou míru jejich týmovou příslušnost, čímž se prakticky znemožnilo, aby kdokoli z nás pouze pomyslel na možnost se účasti vyhnout (pořadatelé ostatně uklidňovali účastníky, že sanitky jsou připraveny pod každým z kopců, led je naštěstí důkladně posypán sněhem a navíc se prý jistě všichni pojedou opatrně.) Závod samotný začíná přesně v 10:30 startovním výstřelem. Zprvu se stoupá po asfaltu nahoru nad kopec nad Juliskou. Tempo není nijak vražedné a tak mírně postupuji kupředu tak, abych získal dobrou pozici pro vjezd do terénu. Čelo, zdá se, nejede zdaleka takovým tempem jako tomu je po startu silničních akcí. Po chvíli míjím i Šemíka. Matese a Igora jsem viděl při startu mírně vlevo nepatrně za námi. Vjezd do terénu je zprvu po rovině a mírně do kopce. Pak se to láme dolů. Po několika lehkých smycích obou kol si vzpomínám na doporučení pořadatelů jet opatrně i na připravené sanitky. Bohužel ostatní to asi neslyšeli, mají zimní výbavu nebo to umí, takže mne nechávají bez velkého boje za sebou. Jedním z nich je i Šemík, který kolem mne přeletí jako jeho jmenovec přes hradby Vyšehradu. Nezdá se, že by mu sníh a led vadil. Vše nasvědčuje tomu, že už ho dnes neuvidím. Počet jezdců kteří mne předjíždí je značný. Ta pozice na kopci vůbec nebyla špatná. Snažím se nepřekážet ani se do něčeho nenamotat. Před startem jsem si dal níž sedlo, abych měl nižší těžiště, ale teď vidím, že to co platí v F1 na kole zjevně neplatí. (později ve druhé polovině závodu ho vracím do původní výšky.) Po sjezdu výjezd, další sjezd, jízda po poli. Místy led. Jinde hluboký sníh.. Na silničních úsecích se mi daří předjet některé z těch, co mne předjeli ve sněžných sjezdech. Na polích držím pozice někdy i díky jízdě kombinované s během či chůzí. Že by „Eskymácká jízda“ (analogicky k indiánskému běhu?) Právě v polích dvakrát padám, ale je to do měkkého. Sjezdy jedu na jistotu a hodně používám nohy všemi způsoby. Koukat se na to asi nedá, mám i pochybnosti o bezpečnosti. Svižnosti jízdy to také neprospívá, takže mě hodně borců předjede. Potěší mne jen fakt, že některé později na ve stoupáních dojíždím. A už je tu občerstvovačka. Nezastavuji, jen chytám banán a jedu dál. Jede se v krásné přírodě, ale na sněhu se moc dobře necítím. Skutečně fajn je zato v dlouhém stoupání lesem. Tam dojíždím další 4 jezdce a na následném poli je předjíždím. Několik dalších polí, přijatelných sjezdů a pro mne dnes nečekaně oblíbených stoupání. Nepamatuji si, že by mne ve stoupání dneska někdo předjel. Zato ty sjezdy. To nejhorší přijde v Nebušicích, kde je sjezd po louce v 5cm sněhu, kde sáňkují a lyžují děti, a dále pak strmě dolů lesem. Tam kolo raději vedu. Až dolů k sanitce J Opět mne předjede pár závodníků. Dole na rovině a do kopečku je ale zase sjedu a předjedu. Vjíždíme do Šáreckého údolí. Odbočka doleva na do krpálu na Hanspaulku. Před sebou vidím jezdce jak tlačí kolo. Řadím kašpárka, míjím ho, ale pak kolo prokluzuje. I já slézám a tlačím. Výstup trvá asi 5 minut. Najednou vidím před sebou černo-zelený dres – Šemík. Kouknu na tepovku. Čísla jdou na horu. Maximálka pěkročena. Ještě pár metrů. Mám ho. Říkám „ahoj“ a doufám, že se nesplaší a nikam nepožene. Stoupání polevuje. Naskakuji na kolo. Za sebou tuším Šemíka. Držím tempo. Vrchol. Přede mnou asfalt! Dolů! Ohlédnu se. Za mnou prázdná cesta. Pár zatáček. Cestou ještě kousek ujetý sníh a led. Kde je Šemík? Opatrně! Rovina. Bariéry. Devadesát stupňů doprava. Jsem v cíli! Pořadatel mi dává mikrofon a klade otázky a já odpovídám. Něco o sněhu, sjezdech, pádech,…… Za necelou minutu je tu Šemík. Obsazujeme 99. a 100. pořadí. Pak za další chvilku Igor. Najednou je tu i Kolíkáč se svou ratolestí a termoskou horkého čaje. Tak to je tedy ten TÝM. Díky! Mates po hrdinném výkonu se zraněným lýtkem doráží později. Za úspěch považuji, že jsme všichni dojeli a bez úrazu. Za jakýsi bonus pak považuji nečekaného zdolání Šemíka na konci posledního stoupání (byla to Hanspaulka nebo Neumětely? J ) Je ještě brzy na plánování příštího roku, ale rozhodně budu přemýšlet o tom jak zlepšit techniku jízdy a příště si s tím sněhem pohrát. P.S.: Část neděle jsem projezdil na kole u nás v zasněženém lese. Pokrok zatím nepozorován. profil i s komentářem
Mates Tak jak bych začal, start byl v 10:30 teplota na startu -2,4 stupně. Potkávám se zde se Šemíkem, Igorem a taky s El Diablem. Bohužel ďábla a šemdu vidím jen na startu, zamíchali se do startovního balíku a jelikož já s Igorem nepospíchám, tak máme start pomalejší. Jede se pěkně i když ze začátku je to ostře do kopce a pak po cestě kde leží 10cm sněhu, zase ostře z kopce. A tak je to vlastně celou cestu. Asi na devátém km ztrácím Igora, protože mi sklouzlo kolo a abych se nerozbil, tak jsem tam strčil levou nohu a v tu chvíli se mi natáhl lýtkový sval a tu chvíli jsem věděl, že je po závodě. Asi dvě minutky jsem to masíroval a rozjel se dál. Cesta byla opravdu náročná, zvláště po polích, kde leželo spousta sněhu, ale pořadatelsky to bylo výtečně zvládnuté a na každý křižovatce stáli pořadatelé či policajti nebo zdravotníci v sanitkách. Můj celkový zážitek je kladný, ale silnice je silnice. Alespoň budu mít body.
Šemík Jestli já bych se neměl vrátit k horským kolům. Na silničních  závodech se mi nestává abych vedl většinu závodu (myšleno samozřejmě ve  Šlapkách). Ale podrobněji. Závod jsem vzal jako srandu, proč si vlastně  nepůjčit po letech zase horské kolo a nezkusit co to udělá. Navíc jak  říkal Kolíkáč, závodní sezónu jsem loni ukončil vlastně už na začátku září  a už mi to závodění prostě chybělo. Startoval jsem vedle El Diabla, ten mi hned v prvním táhlém  stoupání po silnici ukázal, že má najeto a v kondici se s ním nemůžu měřit.  Do terénu jsem vjížděl asi 100m za ním, naštěstí rychle zjišťuju že jsem  toho z ježdění na MTB zase tolik nezapomněl. Po chvíli jsem zase za ním a v  prudkém kamikadze klesání mu do konce ujíždím. Cesta dál vede spíš po  silnici, prudké stoupání na nejlehčí převod, buším do toho co to jde a  pořád čekám kdy se přeze mě převalí El Diablo a Igor. Matesa jsem  považoval za nejschůdnějšího soupeře i když minulý víkend mě taky ničil v  každém kopci. No jo ale zase vjíždíme do terénu a pánové nikde. Na polní  cestě už je to zase spíš o technice, udržet kolo ve stopě je celkem síla.  Co pár metrů je potřeba korigovat smyk. Snažím se udělat si co největší  náskok a dupu co to dá. Koukám na tepák a tep mi od startu neklesl pod  170, jestli já bych neměl zvolnit. V tom prudkém stoupání mi tep vylezl až  na 184. To jen ukazuje jak moc jsem na tenhle první i když nestandardní  závod vyhecovanej. Polní cesta vedla přímo do Horoměřic, snažím se odhadnout jestli to  pode mnou je ještě uježděný sníh nebo už led. V další zatáčce je jasno,  slečna na ukazuje doleva, ale já prostě nemůžu. Par chytřejších a  opatrnějších zatáčku vytáčejí a dostávají se přede mne. To je další rozdíl  oproti silničním závodům, tady se bojuje o každé místo velký boj. Přes  Statenice po zasněžené uzké cestě zkrs zahrádkářskou osadu nás navedli  zase na silnici, všechny které jsem ve sněhu předjel mě zase dojíždějí a  mizí v dálce. Pořád se otáčím kde jsou ostatní Šlapky, nechce se mi věřit  že jsem na čele tak dlouho. A že jsem si bral ten tepák, 177 a to jedu po  silnici, to je síla. A zase nájezd na polní cestu, tady snad na podzim  projel nějakej bagr. To jsou teda koleje, pár lidí přede mnou padá. Přiznám se potom jsem nějak ztratil přehled kudy vlastně projíždíme, ale  vlastně se to pořád opakuje, kus silnice, kus pole, většinou skoro po  rovině. Pořád se snažím jet na doraz a je tady Okoř, občerstvovačka, ani  se nezdržuju a pokračuju. Mimochodem na louce před Okoří jsem se poprvé  vyválel. Začínám dost cítit únavu, nějaká krize nebo co.... Kousek po Okoři přišel asi nejtěžší úsek, stoupání po úzké lesní  cestě na sv.Julianu. Utahanej ale nejsem asi sám, kupodivu jsem dojel  menší skupinu a dokonce mě brzdí. Není kde je předjet tak odpočívám, tep  155, to tu ještě dneska nebylo. I potom to celkem šlo, krize opět přichází  až na polní cestě Šárkou, začínám být vzteklej. Mám opakovanej problém  našlápnout SPD, jsou plné zledovatělé sněhu, špatně se mi šlape. Nakonec  stavím a čistím je, nadávám ale pořád. Náladu mi ale zlepšuje fakt, že kam  až dohlédnu nikde žádná Šlapka, doprčic já vážně vyhraju. Sjezd zasněženou  Šárkou kolem bobujících dětí a následnou rovinku kolem potoka už jedu z posledních sil ale proč se nervovat, vždyť pořád za mnou nikde nikdo.  Zbýval poslední kopec, naprosto nevýjezdnej, jdu teda pěšky, pomalu,  povídám si s človíčkem kterého jsem dojel. Ještě v polovině kopce  kontroluju situaci, otáčím se všechno OK. Budu první, hurá. Ale pánové  snad 20m před vrcholem mě zezadu zdraví El Diablo, to je síla nechápu kde  se tam vzal, navíc jde nějak moc rychle. Nahoře má náskok asi 5m, ve  spěchu naskakuju na kolu a je to v háji, křeč v lýtku. To je ta blbá chůze  sakra. Jenom kroutím hlavou co se to stalo. K cíli z kopce to valím co to  jde ale na Velkého Ela to nestačí. Pěkně mě vyškolil. Dobře mi tak. Závěr:  velmi spokojen, prum tep 170, 42km a cca 2hod a 40min.
bVýsledky Šlapekb		Celkové výsledky
µFotodokumentaceµ	M Profil M		—Diskuze—