Libušínské okruhy 2005

Před devátou: Na malebném náměstíčku v Libušíně se schází tým Vinohradských Šlapek ve složení Igor, Gavoš, Petr a Diablo spolu s Kolabou, Vítkem a Honzou Adámkem. Všichni čtyŕi si volným tempem projíždíme trasu časovky.

Po desáté: První startuje Petr čtyři minty po desáté. O osm minut po něm jedu já. Hned za mnou jeden z favoritů celého závodu Miroslav Kakač a po něm další jezdec extra třídy Josef Vejvoda. Začínám rozvážně a jsem dojet na konci prvního stoupání. Vzhledem ke kvalitám jezdce, co mne dojel mne to nijak neznepokojuje a po rovině jedu něco kolem čtyřiceti směrem ke druhému stoupání. Tam mám v plánu přidat, ale nějak to nejde. Tepz jsou kolem 160tky a ne a ne stoupnout. Cítím se dobře, ale přidat nemohu. Takže dokončuji bez velké bolesti v čase 22:30. Dojíždím krátce před startem Igora a Gavoše. Doplňuji tekutiny a energii, vytahuju karimatku a v parku regeneruji. Pohledem do výsledkové listiny zjiśťuji, že za úspěch by bylo možno povaźovat čas o 2 minuty lepší. L Tolik činí odstup na potenciální soupeře. (grafický záznam z trati)

14:10: Peloton jezdců kategorie C,D,J aŽ vyráži do prvého okruhu. A hned na úvod stoupání Kaśtany směrem na Kladno. Držím čelo na dohled. Nahoře jsem ve společnosti 5 jezdců se ztrátou asi 100metrů na čelo. Spolujezdci točí kolotoč a já se vzpamatovávám z úvodního stoupání. Napojujeme se na trasu časovky, sjíždíme do Svinař na stoupáme nahoru nad Libušín, pak dolu na náměstí a zase znovu Kaštany. Takhle 4x. S každým kolem stoupá únava, ale hlava ví, že se blíží cíl. Daří se mi držet ve skupině a agresivita spolujedců se postupně utlumuje. Během posledního okruhu nás na rovince za Kaštany dojíždí čelo kategorie A,B. Dotahují tam asi i nékoho od nás vzniká balí asi 30ti jezdců a pohoda končí. Snažím se držet v přední části aby mi neujela moje kategorie. Ve stoupání ze Svinařova se snažím udržet Áčka a docela to jde. Pak už jen dolů do Libušína a cílové stoupáni!!! Náskok z předposledního stoupání se daří udržet dojíždím asi 20 sekund před Mirkem Bílkem a snižuji tak propastné 2minuty z časovky. J (grafický záznam z trati)

Neděle 28.8.2003

Před desátou: Tým opět na místě. Jdu do závodu s cílem udržet první pozici ve Šlapkách pokusit se o teoretickou možnost stáhnout 2minuty na jezdce přede mnou. Tuto ztrátu jsem bohužel nabral včera v časovce L.

10:10: Začíná se znovu do kopce Kaštany. Tempo je ostré. Tentokrát je odpadlá skupinka jezdců větší. Jsou tam i někteří, co byli včera vepředu. Dnes se čelo nehoní. Na rovince sbírám sílu. Jede se proti sméru časovky dolu do Libušína, cílovým kopcem nahoru, dolu do Svinařova a nahoru nepřijemným stoupáním do Smečna. Pak rovinka, pár hupů, Libuśín a znovu Kaštany. Dnes jen 3x ;-). Ve třetím kole tempo trochu polevuje. Kopec do Smečna vyjíždím na čele. Skupinka začíná taktizovat a sbírat síly. Najednou jsem v čele, mám I malý náskok ale nikdo nechce jet. Asi to ani není rozumné. Zaćíná se závodit aź v Libušíně na náměstí a pak v cílovém stoupání. Dojíždím ze skupinky 3tí až 4tý. Všichni nejbližśí soupeři dojeli ve stejné skupině. O to vice škoda mizerné časovky. (grafický záznam z trati)

Závěrečné shrnutí: Podprůměrný výkon v časovce byl vystřídán dvěma výbornými výsledky a intenzivními výkony ve 2. a 3. etapě. Přijemný a dobře zorganizoaný závod, který nelze než doporućit. Rozhodně by zasloužil větśí účast Šlapek.

Igor

Do Libusina jedem s Gavosem jeho autem, na miste uz na nas cekaji Diablo a Petr Chalupa, a hned vyrazime si trosku ohrat svaly a projet v klidu trat casovky. Trva nam to asi 29 min, nu to jsem zvedav, za kolik to udelam v maximalnim nasazeni.

1 etapa, casovka jednotlivcu. Nasazuji maximalni tempo, co jsem ze sebe schopny vymacknout, Pred ocima mam dost tmavo, na tep radsi ani nekoukam. V cile 24:01, jsem spolehlive posledni (mam za sebou akorat dva borci, co pravdepodobne pichli, ponevadz maji cas pres 30 min.). Zjistuji, ze prumerny tep byl 154, coz je presne muj laktatovy prah. Zacinam pochybovat, zda stoji za to pokracovat, ujet to lip jsem fakt nemohl. L

2 etapa, hromadny zavod na 65 km. Plan: podle toho, ze na casovce jsem byl nejbliz Gavosovi, rozhoduji, ze se budu drzet jeho. Realita: udrzel jsem se jen po dobu prvniho stoupani. Tep je spolehlive nad 165, nohy mi tuhnou, a peloton ujizdi. Vzadu nikdo. Nezbyva nic, nez jet to jako dalsi casovku, nasazuji rozumne tempo a slapu (coz znamena, ze ziju J). Na tretim okruhu predjizdi mi celo kategorie A, B. Snazim se chytit, vydrzim asi 5 min., ale i za tohle diky. Na konci tretiho kola konecne dojizdim prvniho odpadlika, muj navrh spolupracovat bere dost skepticky, nic méně zaciname se stridat, a dojizdime dalsiho zavodnika, a dal uz to tahnu s nim. V cile jsem zase sam, cas 2:11:10.

V nedeli rano koukam na oficialni vysledky, zjistuji, ze poslední nejsem, v prubeznem poradi jsem asi 58 ze 72, nu to je moje bezne umisteni, není duvod zoufat.

3 etapa, hromadny závod na 69 km. Zacatek je podpbny tomu vcerejsimu, ale po prvnim kopci jsme prece dva, jedem spolu s Petrem. Ten se chova statecne, v kopcich nepatrne straci, ale na rovince se to mnohonasobne vraci stridanim. Na zacatku tretiho kola naprosto necekane nas dojizdeji dve mladicke holky, a perou to dosti zostra, ale to se da vydrzet, jedu s nimu uz do cile. Ritime se do ciloveho kopce, tam uz oproti nim nemam sance. Kupodivu ale zjistuji, ze ještě mam sily na spurt, a snazim se predjet nejakeho chlapa, skoro to mam, ale tak o 20 cm je na lajne prede mnou. Nevadi, jsem rad, ze jsem to zkusil. Cas něco kolem 2:25. Zjistuji, ze ztrata na peloton uz není tak dramaticka, jako včera.

Kolbaba a Adamek, s kterymi na marathonech dobře spolupracuji jsou pro mne tady naprosto nedosazitelne.

Ponauceni: Během sezony jsem se dosti zlepsil co do vytrvalosti, ve vetsich intenzitach mam ještě hodne co dohanet. Ale to uz pravdepodobne necham na pristi sezonu.

Jinak v hodnoceni zavoda se naprosto ztotoznuji s Diablem. Je to velmi zajimave, doufam, za rok tam bude vice slapek.

Kolbaba

Dvě vteřiny v Libušíně

Druhé dějství etapového závodu v Libušíně se blíží ke konci. Počtvrté se drápeme vzhůru alejí z Libušínského dolu. KAŠTANY ! Hloučky okolostojících diváků a divaček plácají a moje ucho zaslechne potlesk pro Kolbabu. Odvážná taktika "přežít první kolo a pak se uvidí" slavla úspěch. V téhle společnosti jsem letos ještě nejel. "Uviset Josefovi" se podařilo, chvílemi jedeme až v patnácti, kolem poznávám lidi, co ještě na jaře bývali daleko přede mnou. Pepa Slavík, Miller z Královic, Koubík z FASSA BORTOLO i leader týmu PIJAS Pokorný a vycházející hvězda Vinohradských Šlapek Gavoš. No a pak Honza Adámek. Nevím, proč jsem ho před startem podcenil. Možná proto, že v Jedomělicích dojel čtvrt hodiny po mě? Jenže on zabloudil a přidal si pět kilometrů. Co není v hlavě, musí být v nohách. A on to teď dokazuje. Po časovce mi dává DVĚ VTEŘINY a jede jako ďas. Ani pomyšlení, že by se dal setřást. Chvílemi jsem rád, že visím. No ale teď se tempo skupiny proti prvním dvěma zběsilým kolům přeci jen mírní, většinu kopce se už držím kolem špice. Za chvíli jsme nahoře a stáčíme se na rovinu směr Smečno. Zvolňujeme. Jak se blíží cíl, jezdci počínají vyhledávat možnost závěsu a bojují umírněněji, jelikož si šetří energii na zakončení. To je pravda. Táhnem se jak šneci. Rozhlížím se kolem sebe. Všichni se rozhlížejí kolem sebe…Třeba jsem sám, kdo potřebuje jet. Odbočujeme a najíždíme do svinařovského sjezdu. Pět kilometrů do cíle. Tyhle serpentiny dobře znám, často tu trénujeme. Prosmýknu se kolem traktoru a dostávám se na čelo skupiny. Průjezd zatáček jsem letos o dost zlepšil. Dříve jsem se vždycky nakláněl a kolo nechával rovně, aby neklouzlo. Jako motorkář. Spíš jako blbec, ono je to přesně naopak a nějak to souvisí s těžištěm. Takže teď to jde chvílemi až o deset kilometrů rychleji. Zde mi dovolte ocitovat stránky klubu H-H Smíchov: Optimální rychlost průjezdu zatáčkou stanovíme tak, že tuto opakovaně projíždíme rychlostí vždy o 1 km/h vyšší, dokud nevyletíme ven. Hledaná rychlost je pak v-1. Tolik fyzika.

Mezitím jsme dole a u hospody mám asi 150 m náskok. Takže jak je to dál ? Tvrdě zaútočte, proveďte rychlý manévr a zmizte. Dobrá, jdu na to. Proletím zatáčkou a do kopce dupu, co to jde. V tréninku tu jezdím v maximálkách tak 20-22, takže co teď? Koukám na tachometr. Hm, 23. …. Prvních třicet sekund útoku mějte oči upřené před sebe. Ohlédnete-li se dříve, dáváte ostatním jezdcům znamení, že ve svůj úspěch moc nevěříte. …Věřím, nevěřím.

Ve 22. vteřině se vedle mě se objevuje Gavoš a jde dopředu. To v příručce nebylo. Chytám se do háku a otáčím se. Skupina je natažená jako had, ale drží pohromadě. Honza je hned za mnou. Na horizontu toho mám tak akorát dost. Poslední kilometr. V nájezdu do Libušína se přese mě převalí asi deset lidí. Tak, a je vymalováno. Co teď, pane Carmichel? …Vidíš…… mlčíš. To jsi kouzelná květina? Sjíždíme a odbočujeme do cílového kopce. Čelo zpomaluje. Kde jsem tohle jenom..?… Ocitl se ve stejné situaci jako předtím Reiff, dohnali ho a předběhli. Chtěl je napálit a oni napálili jeho…. Jasně , Emilku…A tak se řítí za nimi a pozoruje je. Do cíle zbývá ještě dvě stě metrů a oni tak divně našlapují. Napadne ho: "Jsou zralí!" Vyrazí kupředu… Vyrazím kupředu…. Jeden, dva, tři … pardon, děvčata , ještě Honza… Gavoš…. J..o..s..e…f ..CÍL. …Padám do příkopu……Pokud nedovedeš sprintovat, nezvítězíš. To sis vzpomněl brzo……Pomalu se zvedám a snažím se rozmasírovat křeč v pravé noze. Koukám po Honzovi. Tak jak?Dvě vteřiny, tři ? Skupinka byla natažená… Ale výrok rozhodčích je jasný: hromadný dojezd, stejný čas. Tak zítra.. To ještě nevím, že v posledním kopci jsme setřásli Pokorného z PIJAS právě o tu minutu, kterou měl náskok z časovky. Takže teď jsme ve DVOU VTEŘINÁCH tři.

Odjíždíme domů. Víťa se tváří kysele, ztrátu z časovky nejen nedohnal, ale ještě něco nabral. Celkově je asi osmý. No hrůza! Večer stejně nikdo nemůže usnout, pořád jsme na kole. Takže čumíme na duchaprázdný spiritistický horor ŠESTÝ SMYSL. Vítek odhaluje příčinu odpoledního neúspěchu: Třeba jsem mrtvej a nevím o tom.

Ráno nemůžu dospat. Odcházím do koupelny a hledím na zvíře přede mnou. Na 100% připravený závodník nemůže přijít o rozvahu nebo spokojenost a v očích se mu třpytí sebevědomá jiskra odhodlání….. Možná moc čtu. Ale pro jistotu si k snídani přidám dva muffiny. Glykogen je glykogen.

Po deváté odjíždíme ke startu a prohrabujeme se výsledkovou listinou. DVĚ VTEŘINY! Oba dva z mojí kategorie CÉ. Krutá bitva! Krátce po startu nám v kopci poodjíždí Josef . Rozhlížím se okolo. Nene, jeď si. Honza a PIJAS stojí…Stejně se to dnes nějak divně motá, skupinky se natahují a přelévají jako měňavka. Ne a ne získat tvar…. Nahoře na rovině zůstáváme s Honzíkem a Gavošem kousek vzadu. Pak poodjede i Gavoš… Zatínám zuby a rovinu táhneme s Honzou ve dvou. Copak jsme fakt v řiti ? Odbočujeme a sjíždíme kolem SCHOLLERKY zpátky dolů. První průjezd cílovým kopcem. Honza ukazuje dopředu. Balíček před námi se pomalu drolí. Konečně. Přehnali to, hoši. Jeden, dva , tři . Nabalujeme je jako sněhová koule. Za chvíli je nás sedm. PIJAS je tu taky. Takže první kolo. Znovu Kaštany, tentokrát v klidu a zase sjezd. Z ničeho nic se před námi v zatáčce objevuje cyklista v růžovém dresu CK Nové Strašecí. Vyjel odněkud ze zahrádky. Má číslo, co tam asi dělal? Spekulace ukončí až hospoda po dojezdu. Prostě to NAPÁLIL a NEVYTOČIL… Však to není poslední slovo…Znovu projíždíme cílovým stoupáním. Na kraji cesty haleká tlupa dětí. Atmosféra jak na TdF. Sjíždíme a v protilehlém stoupání na Smečno náš nový člen v růžovém stupňuje tempo. Zahrádkář pospíchá. Využívám toho a pověsím se za jeho zadním kolo. Ostatní visí za mnou. No nic. Míjíme slepičárnu v Těhuli a nedlouhou rovinkou dokončujeme druhé kolo. Stále pohromadě. Pořád ještě ztrácím DVĚ VTEŘINY. Poslední KAŠTANY. Sil už moc nezbývá. Nakonec to… není …tak …špatný výsledek…co ?…… Říkávám svým svěřencům, že je chci vidět buď obsazovat stupně vítězů, nebo končit na posledních místech, ne kdesi uprostřed….

JÉŽIŠMARJÁ To druhé předvádím každou chvíli, sklapni!… Honza nastupuje. PIJAS nastupuje. Nikdo nevystupuje…. Udávejte při stoupání tempo , načež rozhodnou útočnou iniciativou v nejobtížnějším úseku zarazíte poslední hřebík do rakve svých soupeřů…. TO SNAD NENÍ MOŽNÝ….V nejobtížnějším úseku z posledních sil tahám hřebíky z rakve svojí. Naštěstí už jsme nahoře. Vydýcháváme a odbočujeme zpátky. Ve sjezdu tvrdě nastupuje dvojice v čele se Zahrádkářem. Oba dva jedou DÉČKO a nijak nám nevadí. Nemysli a táhni! Zvedám se ze sedla a krátkým spurtem se zavěšuji za dědky. Snad to tentokrát VYTOČÍME. V průjezdu cílem se tempo stupňuje. Třeba to spletli a myslí si, že je konec. Ne, nespletli se a poodjíždějí. Přeskakujeme horizont a další sjezd na hraně. Být fyzikem, řekl bych v-0,5. Poslední kopec. Hlavně se neohlédnout….. To je z nějaké pohádky… Teď se jede se tak, jak předpovídal Honza. Kref, kref, kref . Nahoře se otáčím a přes mlhu vidím, že jsme jen TŘI. Pažout z Královic, Gavoš a já. Chybí Honza, chybí PIJAS. Pánové, co chcete za to, když nás nedojedou ? Nechtějí NIC a vzorně střídají. Děkujeme, pánové. V Těhuli rozjíždíme takové KULE, že poplašíme všechny slepice. Pořád se ohlížím. JEDEM, JEDEM…Rovina pomalu končí a za námi nikdo. Dva kilometry. Zahradníci kousek vepředu. Obracím se na královický dres. Potřebuješ je sjet? Kroutí hlavou. Není nutno. Do cíle dojíždíme v klidu. Díky, Gavoši, díky, pane Pažout. Vydýchávám a koukám na hodinky. To je víc než DVĚ VTEŘINY……To je víc. PIJAS dojíždí po dvou minutách. Honza po třech…Dobrý den, majore Gagarine, tak jsme se konečně dočkali.