|
Jeseníky aneb Kolbabův
víkendový kemp 28.05.
až 29.05. 2005 účastníci: Jirka Vítek Co nás čekalo: Sobota
mapka, délka 152 km Neděle mapka, délka
cca 140 km Komentáře: |
|
Těším se do Jeseníků jako Frištenský už
od Náchoda. Vyrazili jsme v pátek odpoledne do LA dvěma vozy.
V prvním autě (skupina B), vedeném Honzou
jsem jel já a Jirka a v druhém autě, tedy skupina A, vedeném Kolbabou
jeli Anděl a Vítek. Bylo
slunečno, teplo, zkrátka lepší počasí jsme si nemohli
přát. 17.00 Start z Běchovic. Honza
a pro mě přijíždí do práce. Jedem přes Hradec Králové.
Skupina B si bloudí někde na Seči, ale to není podstatné. 19.45 Česká Třebová. Zastavujeme u skoromárketu Billa
a nakupujeme na víkend. Jen nás překvapuje, že nás pořád
nahánějí ke kase zaplatit, protože jim končí pracovní doba. Honza se jim sice snaží
vysvětlit že my jsme tu pro ně a né naopak, ale naštvaná
slovenská pokladní se obořila, že za to stejně není placená,
tak raději padáme pryč. Asi dvacet lahváčů ukládáme na
dno auta a ty nám vesele cinkají na cestu. 20.18 Jedeme vyzvednout Jirku na nádraží., protože
měl přijet ve 20.15 a už je nejvyšší čas. Snad
bude mít vlak trochu zpoždění. Na nádraží nás vítá Jirka
slovy: „Hodinu na vás čekám“. Vlak přijel podle
jízdního řádu v 19.15, ale z takových maličkostí se zde
nestřílí. Jedeme společně do LA a čekáme na skupinu A,
která nám oznamuje mezitím, že se navečeřela a že už
je na cestě. 22.00 Konečně jsme kompletní a začínáme promýšlet trasu na
sobotu. Padá spousty návrhů a nakonec se rozhodujeme, že přeci
jen se ráno pojede Mraveneční ostřejší stranou. Anděl má obavy, že to nevyjede a
začíná klepat koleny. Jdeme raději spát Sobota Vstáváme před šestou. Pořádně snídáme,
protože přes den na bůček se šesti a zelíčkem
nebude asi moc času. Nakládáme kola vyrážíme do
Šumperka. Už je dost horko, takže se moc nezdržujeme. 8.00 Parkujeme před restaurací U Zvonu v
Rapotíně s podmínkou že až se vrátíme dáme si
večeři. To se nechá vytrpět. Honza
zjistil, že jsme zapomněli kus auta v LA a hodlá to otočit do
LA. Naštěstí ho Anděl
přesvědčil ať zavolá sousedovi, jestli by se nekoukl.
Vše naštěstí dobře dopadlo a můžeme tedy
vyrazit. 8.20 Vyrážíme
na Loučnou. Honza si
nešťastně zranil nohu a doktor Kolbaba udělal svůj
první provizorní zákrok, aby mohl pacient jet. 8.30 Opětovné překročení 52 rovnoběžky
a můžeme vyrazit. V klidném tempu pomalu stoupáme pod
Mravenečník. Horko je stále větší. Svlékáme ze sebe co
můžeme a hurá na něj. Ze začátku se ani nezdá, že jedeme nejprudší
kopec dne, ale s přibývajícími kilometry se to zvedá. Jedu s Andělem a Honzou , před námi Kolbaba a Jirka.
Vítek to vede. Anděl se drží
v pohodě a je vidět že ho Doksy poučily. 10.30 Mravenečník
dobit. No, nic moc. Samej lišejník, občas sníh. Vítr žádnej,
slunce pálí a jezero přečerpávající vodní elektrárny Dlouhé
Stráně skoro bez vody. Představovali jsme si to všichni
náročnější, ale ono to ještě přijde. Anděl si vychutnává pocit
vítězství nad sebou a hlavně toho že 800m převýšení
zvládla bez zastavení a odpočinku. Musím jí taky pogratulovat. To já
jsem stavěl cestou asi 20x. Kochal jsem se a blesknul nějakou tu fotku s Andělem. Sjezd dolů k dolnímu jezeru byl parádní. Trošičku
foukal vítr, takže pomáhal brzdit a navíc kvalitní široká silnice.
Je to dálka 13km dolů. Pokračujeme ale už dále na Červenohorské sedlo,
jak říká pan Kolbaba - Passo
Monte Rosso. Anděl povzbuzen
výkonem z Mravenečníku to valí
11, ale po chvíli se začíná projevovat hlad, tak zvolňujeme na 10 a
celkem v pohodě přijíždíme na CS. Obědváme gulášovou
a pivo. Honza s Kolbabou dávají pizzu.
Při sjezdu se nám stala povedená taškařice. Jedu ementálovou
stezkou a padá mi bidon. Vracím se tedy a vidím, jak ho Anděl sbírá. Ovšem není to
můj bidon, je to Andělův.
Anděl ztratil oba. Poté co jsme
posbírali všechny bidony jedeme v klidu do Bělé. 13.00 Začíná další stoupání na Vidli. Kolbaba s Vítkem
to mydlí hlava nehlava a my ostatní jedeme pohodu v Andělovým
tempu. Kolbaba si za jeho výkon do sedla kopců zasluhuje hned
přezdívku Col du Bába. Anděl
si začíná stěžovat na bolesti v ramenu a tak ke slovu
přichází mechanik
Jirka a posouvá dopředu sedlo. Pomáhá to dost, ale není to
ještě ono. 11% stoupání dává zabrat, ale zvládáme to dobře. Anděl už je opět v pohodě. Sjíždíme
dolů do Videl a pak zase nahoru na Lyru. Silnice se výrazně
zhoršila, ale do kopce to až za tak nevadí. Snažím se stále
táhnout Anděla, aby si
odpočinul ale výsledek je že Anděl
jede a mě z toho bolí nohy. Dělat domestika bych asi nemohl.
Nicméně přijíždíme v pohodě na Lyru, kde už
čekají rozvalení Honza s Jirkou v altánku. Padá definitivní
rozhodnutí, že Anděl vynechá
Praděda a pojede sám v klídku na Malou Morávku, Rýmařov a na Col du
Skřítek. Tam na nás počká. Mezitím sjíždíme do Karlovy
Studánky a pak na Hvězdu. V kopci zjišťujeme, že Anděl někde ztratil pumpu. No je
to škoda, ale už ji asi nenajdeme, zvlášť když si
není vědoma ve kterém to bylo sjezdu. 15.00 Hvězda nás přivítala kvantem turistů.
Zastavujeme u bufetu doplnit vodu a taky tu se chmelem. Jirka jede na Kofolu.
Loučíme se s Andělem, já
trošku dýl, a už se to valí na Praděd. Vítek, za ním Kolbaba, Honza s Jirkou a Já. Překvapuje
mě nádherný asfalt, ten tu před 5 roky nebyl. Jel jsem to už s
taškami na nosiči, takže si mohu lépe rozložit síly.
Dojíždím Honzu a ten mě hned
pobízí jeď, jeď a užij
si to. Vidím, že jede s Jirkou, Anděla
už nemáme, tak si v klidu začínám roztáčet svůj kvapík.
Po 200m dojíždím Kolbabu, který to valí solidně. Vítek už je v
trapu. Za druhou zatáčkou vidím modrý kladenský dres. Teď mi
svitlo. Pokusím se ho dojet. Určitě o mě neví. Jedu okolo
13km/h ale nedaří se mi k němu přiblížit. Jede
zjevně stejně rychle. Po pár minutách přeci jen začínám
vnímat, že ztráta se snižuje. Těsně pod Ovčárnou
už jsou to jen metry. Přijíždím potichu a vezu se. Čekám,
až si mě Vítek všimne. Ale on je naprosto v klidu, stále si
jede to své tempo a nenechá se vyrušit. Na Ovčárně se
otáčí a celý překvapený se diví, kde jsem se tam vzal Jedeme spolu až na vrchol.
Střídáme. Vítek zjevně povzbuzen mojí přítomností
přidává. I tepák se už ozývá. No nevadí pořád mi
ještě 16km/h nedělá problémy dokonce mi Vítek radí ať
shodím velkej talíř. Nechápu, jak se mi to mohlo stát. soustředil
jsem se na přehazovačku a klidně jsem jel pilu. No nevadí
sranda musí bejt, ale už pomalinku dojde. Začíná poslední kus, snad
14% rampa. Vítek podřazuje a ujíždí mi. Na to moje 25 už
nestačí. A přijíždím na cílový trojúhelník asi s 30s ztrátou.
Stejně čas na hranici 35min od Hvězdy je můj osobní
rekord. 16.00 Praděd. Ihned to otáčíme a jedeme naproti
ostatním potkáváme jen Honzu a Jirku,
Kolbaba nikde. Nacházíme ho po dalších cca 300m celého vyčerpaného.
Motá se tak, že mu dělá problém i předjet invalidní vozík. S Vítkem ho
povzbuzujeme, někdy i škádlíme, ale nevzdává to a přeci jen
dojíždí na vrchol.
Společně odpočíváme
a kocháme se výhledem na
všechny strany. Sjezd dolů na hvězdu byla opravdu paráda.
Sametová silnice dovolila zvýšit rychlost až k 70km/h a v
pohodě si to užít. Jedu za Honzou,
který je mistr v létání z kopců a nepřekvapuje mě, že ve sjezdu
předjel auto a málem vytlačil autobus s turisty do škarpy.
Sjíždíme se opět na Hvězdě ovšem náš bufet je
zavřený. Pokračujeme tedy vedle do restaurace. Scházíme se
všichni až na Kolbabu. Col du Baba míjí Col du Star a končí v
Malé Morávce. No nevadí, pojede stíhat Anděla,
aby mu nebylo na Skřítku
smutno. Dáváme si lehčí večeři a vyrážíme za nimi. Ve
sjezdu to roztáčíme až k 50ce a dále do Rýmařova jedeme velmi
rychle. Střídáme se
s Jirkou a Vítkem, Honza má jediný úkol uviset. V Rýmařově se k nám přidává borec, který využívá
našeho vláčku, ale vůbec nestřídá. Vezeme ho s Honzou až na Skřítek. Tam
už na nás čeká Anděl
plný euforie a malý
unavený Kolbaba.
Během posezení u piva ho chudáka chytají křeče, ale nese to statečně. Sedíme chvíli u piva 19.00 Spouštíme se dolů do Rapotína. Je to nádherný
cca 20km sjezd. Hezčí jsem snad ještě nikdy nejel. Kvalitní
silnice. Žádné prudké klesání. Stačí jen šimrat pedály a jede
to. 19.30 Přijíždíme k autům do restaurace a dáváme si
večeři. Obsluha nás nechá čekat přes
hodinu. 21.30 Jedeme do Nemocnice v Šumperku. Honza potřebuje přeci jen lépe
ošetřit ránu. Tam čekáme neuvěřitelnou dobu. Kolbaba
Honzu doprovází. My ostatní čekáme
na parkovišti a probíráme
ještě zážitky ze soboty. Kolem 22.30 začínám cítit hlad
po spánku a jdu si lehnout do auta. 23.30 Probouzí mě Honza
a jedem do LA. Později se dozvídám, že zákrok musel udělat sám
Kolbaba, protože nejsou lidi a ani doktoři. Než ulehneme
musíme důkladně promazat
své zevnějšky. Jdeme spát okolo druhé. Neděle Ráno vstáváme v pohodě jako včera. Snídaně.
Balíme trošičku pomaleji, ale se stejným nadšením. 7.30 Vyrážíme do Rapotína na stejné místo jako včera. V
autě začínám cejtit, že nejsem OK. Chybí mi spánek, únava a
včerejší perný den mě vyčerpal. Nicméně nasedám na
kolo a říkám si, že to rozjezdím. 8.30 Vyrážíme na Jindřichov.
Změnili jsme trasu, aby nebyla stejná jako v sobotu. Honza jede s Anděl lem a já se motám kolem nich.
Cítím se na nic. Kolbaba, Vítek a Jirka zatím mizí někde vepředu.
Při nájezdu na Jesenickou silnici směr Branná nás Honza opouští a jedu sám s Andělem. Vítr a rovná kvalitní
silnice mě zase docela staví na nohy. Anděl
je o poznání ve větší pohodě. Brannou, Ostružnou, Ramzovou vyjíždí v
poklidu a já se za ním celkem držím. Ostatní na nás čekají v
Ramzové. 11.00 Odpočíváme a debatíme zda jet společně
Rejvíz, protože Anděl chce
spíš dát zpět ČEH sedlo. Nakonec je přemluven a jedeme na
Rejvíz. Následuje sjezd do Jeseníku. Silnice chvílemi dosti rozbitá. 12.00 Zastavujeme v Jeseníku na náměstí a dáváme si s Andělem oběd. Ostatní to
odkládají až na Rejvíz. 12.30 Jedeme za ostatními. Anděl už má problémy s
horkem, tak ze sebe sundává co jde. Naštěstí stoupání je v nádherném lese, který
chladí tak to není tak hrozné. Horší jsou Andělovy bolesti v
rameni. Jedeme společně asi do půli kopce a pak mě
Anděl vyzívá, ať jedu napřed a objednám kafe. Zvedám tedy
tempo a za pár minut jsem na Revízu. Chlapci tam sedí v bufetu opařeni
horkem a dopíjejí. Ani se nedostanu k okénku, abych něco objednal a
Anděl je tu. Začínám si všímat, že Anděl jede sám
výrazně rychleji, než když mu pomáhám. Po kratší pauze
začíná hřeb dne. Jirka znalec Jeseníků a MTB tras nám nabízí
zajímavou zkratku do Bělí
p/P. Nikdo ani moc neprotestuje, hlavně ať se jede lesem. Silnice
zpočátku opravdu vypadá slibně, časem je i docela obstojný
asfalt, ale po cca 10km to začíná být kros. Poté už jen občas
asfalt a nakonec cesta, kde i kůň by měl problémy. Začínám toho
mít dost. Bolí mě nohy, zadek, prsty u rukou od brzd. Kola dostávají
taky zabrat. Lítají nadávky kolem dokola, ale vrátit se nelze. Nejvíc si v
tom libuje překvapivě Anděl. Vzpomněl si na doby, kdy
měl ještě MTB a silnice nesilnice valí si to dopředu s
Jirkou. Nakonec nás to stojí jen Kolbabův prasklý drát zadního kola. 16.50 Sjezd do Bělé p/P neustává Vítek a trhá dres. Ostatní
zranění naštěstí nejsou vážná. V Bělé
doplňujeme vodu. S Andělem se domlouváme, že z provozních
důvodů raději Mravenečník vynecháme a jedeme tedy v poklidu na ČEH sedlo.
Anděl je na tom fyzicky dobře, na Mravenečník se mu chce, ale
rameno ho občas dost pobolívá tak raději několikrát
zastavujeme.Já raději neriskuji kolaps. Snažím se fotit na zbytek
volného místa na kartě. 17.45 ČEH sedlo.
Ani se moc nezdržujeme a jedeme dolů do Kout. Mám tak hrozně
otlačený zadek, že si už ani nevzpomínám kdy naposledy mě
takhle bolel. Držím se na kole opravdu už jen silou vůle.
Anděl si to vesele frčí a já mu visím jen taktak. Cesta do Rapotína
je snadná, bez sebemenšího stoupání, tak to snad doklepu. 18.30 Přijíždím se ztrátou asi 2min na Anděla do
restaurace U Zvonu. Sundávám boty a odpočívám. Mám toho dost. Anděl
zatím v naprosté pohodě
a klídku vychutnává atmosféru víkendu. Zařizuje jídlo pro mě a pro
ještě očekávané hosty z Mravenečníku. Ty
přijíždějí kolem 20. hodiny. Ani se moc nezdržujeme a
raději balíme do LA. Konečně se trochu vzpamatovávám a je mi
do zpěvu. Je nám jasné že do
půlnoci do Prahy nedorazíme. No nevadí. Balíme urychleně v LA, loučíme se s Honzou a Jirkou a jedem domů. 21.30 odjezd na Českou Třebovou. Česká Třebová. Bloudíme po náměstí a za
náměstím a nemůžeme najít odbočku na Litomyšl.
Anděl to nakonec někde zjistí a my můžeme
konečně opustit město. Kolbaba za volantem vypouští snad
nejkrásnější hlášku víkendu. Dívá se před sebe a povídá:
„ Zase kopec“ Kdybychom mohli padnout pod stůl tak tam
padneme. Jo Jesenické kopečky se na nás podepsaly. Ulehám do velmi
pohodlné sedačky Kolbabova Renaultu a usínám. Budí mě až na
Barrandově. 1.30 Jsme doma. Byl to nádherný víkend, nádherný zážitek a určitě
z toho budu ještě dlouho žít. Jeseníky jsou nádherné hory,
které mi přirostli k srdci a jedině zdraví odpočatý
člověk v tak náročném terénu může uspět. To
mě bohužel trochu chybělo, ale nedá se nic dělat.
Všecko vyjít nemůže. Tak díky všem, stálo to opravdu za
to. BM |
|
Jirka Vše
se odehrálo 27.-29. května léta páně 2005. Byl to víkend nabitý
zážitky, krásnými chvílemi i všedními těžkostmi.
Pojďme se na to všechno podívat podrobněji – jak den po
dni následoval. Pátek
27. května 2005 V 17:34
nasedám v Brně i s kolem do vlaku a mířím směrem
Česká Třebová, kde mě má vyzvednout Honza. Cesta je úmorná,
protože vlak zastavuje v každé dědince a tak se vše
vleče neuvěřitelně pomalu. Konečně zastavujeme
v České Třebové. Ani se nedívám před nádraží,
protože Honzu znám a vím, že na něj stejně budu
čekat a mířím koupit si něco na zub, protože už mám
docela slušný hlad. Již po hodince, co čekám před
nádražím se objeví Honza a veze s sebou Bigmiga a 20 piv. Dojel
sice opět pozdě, ale ví jak na mě – uplatil mě
Kofolou J.
Pokračujeme do Lanškrouna, kde vše vyložíme a čekáme
na osádku druhého vozu v sestavě Kolbaba, Anděl a Vítek.
Nakonec se jich v pozdních večerních hodinách dočkáme a hned
po vybalení nejnutnějších věcí zasedá válečná rada a
strhává se bitva o trasy, které se pojedou. Trasy byly sice definitivně
připraveny asi měsíc dopředu, nakonec však
ještě doznaly radikálních změn – vše se točilo
kolem zaklínadla jménem Mravenečník a z které strany ho kolikrát
pojedeme nahoru, dolů, doleva a doprava. Nakonec se všichni
shodnou, že nejtěžší dáme na začátek a rozcházíme se
již v míru každý do svého pelechu. Sobota
28. května 2005 Já
nemohu celou noc pořádně usnout a tak využívám první
příležitost a za rozbřesku v 5:00 vstávám. Jdu si
zkontrolovat kolo – dofoukat, namazat a takové ty další
zbytečnosti, protože je mi jasné, že pak na to nebude
čas. Ještě mrknu Honzovi na kolo, protože si
stěžoval na přehazku a v 5:30 jdu vzbudit Honzu a
začínáme chystat snídani. V 6:00 budíme ostatní a snídáme za
nádherného rána venku na zahradě. V 7:00 je již vše
sbaleno, naloženo a míříme směrem Šumperk a za jízdy se
kocháme nádhernou krajinou a masivem Jeseníků vystupujícím na obzoru.
Zastavujeme asi 4 km za Šumperkem u obce Rápotín, kde necháváme auta
takticky před hospodou. To se nad námi v pozadí již
zlověstně tyčí Mravenečník – náš první cíl
cesty. Co však čert nechtěl – Honza si
nešťastnou náhodou přivodil lehčí zranění o
převodník ještě než jsme vyjeli, a tak jsme museli
náš start o chvíli odložit a Honzu ošetřit.
Konečně však asi v 8:45 vyjíždíme a míříme
směrem k Loučné n. Desnou. Tam uhýbáme začíná stoupání 12
km dlouhé s převýšením 850 m. Naše doposud jednolitá
skupinka se roztrhá během prvního kilometru. Nejostřejší tempo
nasadil Vítek a tak mi pomalu mizí, protože já se ještě
posilňuji za jízdy tatrankou a nejsem s to se jej držet. Za
první serpentinou už za sebou nechávám zbytek naší výpravy a
v dálce vidím ještě Víťu. To se však již
dostávám do tempa a začínám ukrajovat pravidelně metr za metrem.
Kolbaba nás celý předchozí večer Mravenečníkem strašil, a
tak volím spolehlivé tempo, abych se nevyšťavil na prvním
prudším kopci. Cesta vytrvale stoupá a sklon se málokdy dostane pod 8%.
Cestou mi to nedá a fotím, co můžu. Nakonec se za zatáčkou
s 14% stoupáním objevují větrné elektrárny a já míjím 1100 m.n.m.
Nastává chvilka odpočinku, protože je zde klesání asi o 30m. Opět
fotím, ale nakonec sedám na kolo a vyrážím dobýt vrchol – asi
kilometr pod vrcholem potkám vracejícího se Víťu, který jede zpět
pro Kolbabu. Po chvilce dojedu až k horní nádrži a mám krásný pocit
ze zdolané hory. Je to nejkrásnější stoupání, jaké jsem kdy jel.
Kolbaba zbytečně strašil a já zjišťuji, že jsem
mohl klidně zvolit ostřejší tempo. Po chvíli dojíždí
Kolbaba s Vítkem a za další chvíli po nich dofrčí Honza,
Anděl a Bigmig. Anděl je šťastný a neskrývá svoji radost.
Všichni fotíme, jíme a pokřikujeme, jak je to super. Nakonec se
vydáváme dál, protože na plánu je toho ještě dost a my máme
teprve 28 km ze 150. Náslduje nádherný sjezd až pod dolní
nádrž (607 m.n.m.) a pak trochu nudný výjezd na Červenohorské sedlo
(1013 m.n.m.), kam dojíždím asi z tříminutovou ztrátou na
Vítka. Na sedle je opět nádherně a tak zase fotím. Po chvíli se
objevuje Kolbaba s Honzou a za nima jsou nedaleko Bigmig
s Andělem. Najíme se a vyrážíme dál – sjíždíme do
Bělé pod Pradědem (567 m.n.m.) po rozbité cestě
z ČHS a odtud se vydáváme již po krásné silnici směrem
k Videlskému sedlu. Tentokrát jsem zůstal s Andělem,
Bigmigem a Honzou a volným tempem jsem vyjížděli na Videlské sedlo
(930 m.n.m.). Tam nás již netrpělivě čekali Kolbaba
s Vítkem. Ještě jsme však netušili, že
právě tady si Kolbaba připravil nějvětší zážitek
dne, což se projevilo až později. Po společném fotu
sjíždíme do Videl (800 m.n.m.) a opět stoupáme ke Kříži
(1002 m.n.m.) pod vrcholem hory Lyra. Odtud sjezdem kolem Karlovy studánky
(770 m.n.m.) vyjíždíme na Hvězdu (867 m.n.m.), odkud po krátkém
občerstvení začínáme stoupat na Praděd (1492 m.n.m.).
Všichni jedeme nahoru, jen Anděl se tady odpojil a pokračuje
rovnou na Skřítek, aby šetřil síly na zítřek. Vítek nám
opět během prvních pár zatáček zmizel z očí a
Bigmig, který je nyní “volný“ ho pomalu, ale o to jistěji,
následuje. Já jedu z Honzou a kousek před námi Kolbaba, který se
nám pomalu začíná vzdalovat. Tak jsem ho dojel a chvíli spolu povídáme.
Mezitím ztratíme Honzu, po chvíli však Kolbaba prohlásí, že má moc
vysoké tepy a musí zpomalit – dojíždí nás Honza. Další asi 2
km jedeme společně, ale pak jejich rychlost klesá pod 10 km/h, a
tak se jim omluvím a zrychluji. Najednou však slyším za sebou
Honzu, jak na mě volá a Kolbaba zůstává daleko vzadu. Vrátím se pro
Honzu a ten se mi pověsí na paty a tak pokračujeme
poměrně svižným tempem až k Ovčárně. Tam
se chci od Honzy odpojit, protože chtěl dotáhnout jen na
Ovčárnu a tvrdí, že již nemůže. Po půl
kilometru se však opět vzpamatuje, zase na mě volá a tak se
opět vracím a společně stoupáme ka vrcholu. U odbočky na
Švýcárnu potkáváme vracejícího se Bigmiga s Vítkem. Za chvíli
staneme na Pradědu – nádherný výjezd. Avšak překvapení
největší – Kolbaba není ani v dohledu, natož
někde za námi. Asi po 15 minutách přijíždí nahoru naprosto
vyřízený Kolbaba, který hledí obdivně na Honzu a všichni si ho
dobíráme a všem je nám jasné, že to má z té Lyry. Nic
však nemůže zkazit náš skvělý pocit ze zdolaného
Pradědu. Nakonec se zvedáme a sjíždíme na Hvězdu – tedy
skoro všichni – neboť někteří z nás (Kolbaba)
sjíždí ještě níž – až do Malé Morávky. Tam se
mu už vracet pochopitelně nechce a tak polračuje na
Skřítek (890 m.n.m.). My se na Hvězdě posilníme a
v nádherném balíku sjíždíme do Malé Morávky a odtud pokračujeme
jako rychlé šípy až do Rýmařova. Výjezd na Skřítek je bez
potíží a tam se setkáváme s odpočinutým Andělem a
Kolbabou. Pokecáme a dalších 15 km se vezeme až skoro k autu.
Asi 2 km před autem však ďábelsky nastupuje Anděl a pálím
to 45 km/h. My s Vítkem jí tak tak stačíme a ještě máme
malé pochybnosti o správnosti trasy, když Vítek prohlásí “…
tudy jsme ráno nejeli!“, nakonec však se objevuje
parkoviště a my jsme doma. Neskutečně dlouho trvá
příprava jídla, ale vše se nakonec zvládlo a vyrážíme do Šumperské
nemocnice na převaz s Honzovou nohou. Po menších obtížích
nakonec dorazíme v 1:00 ráno do Lanškrouna. Neděle
29. května 2005 Vstáváme
asi o půl hodinky později než v sobotu a po stejně
krásné snídani na zahradě vyrážíme stejným směrem do Rápotína
u Šumperku. Nedělní trasa doznala radikálních změn oproti
původnímu plánu (hlavně díky tomu, jak jsem do toho pořád
vrtal J)
a tak vyrážíme směrem Velké Losiny a odbočujeme na
Jindřichov. Cesta do Jindřichova nás mile překvapila,
neboť byla poměrně kvalitní a překonali jsme na ní
pěkné sedlo (660 m.n.m.) s krásným výhledem na masiv Králického
sněžníka. V Jindřichově (400 m.n.m.) míříme
směrem k Ramzovskému sedlu a postupně se trháme na tři
skupinky – já s Vítkem, Kolbaba s Honzou a Bigmig
s Andělem. V malých rozestupech dojíždíme na Ramzovské
sedlo (780 m.n.m.), kde dobíráme vodu a vyrážíme směrem do
Jeseníku. Po docela rozbitém začátku sjezdu se však silnice
změní na nádherný nový asfalt a my si to užíváme až do
Jeseníku (400 m.n.m.). Tam musí Anděla s Bigmigem na oběd a
stojí před rozhodnutím, jestli pojedou s námi dál, nebo se vrátí
k autu (Bigmig není zcela fit a Anděle pořád vadí, že na
ni musíme dlouho čekat, což však vůbec není pravda).
Nakonec pokračujeme na Rejvíz (800 m.n.m.) s tím, že se tam
najíme a počkáme, jak se rozhodnou ti dva. Na Rejvíz vyjíždíme po
dvou dvoučlenných skupinkách (já s Vítkem a Kolbaba s Honzou). Stoupání
je stejnoměrné a docela pohodové. Na Rejvíze se najíme a čekáme na
Anděla s Bigmigem, kteří nakonec pokračují s námi.
Vyrážíme dolů směrem na Vrbno pod Pradědem, z cesty
však uhýbáme (730 m.n.m.) do hlubokých lesů v pásmu Orlíka
(1204 m.n.m.) a stoupáme podél potoka. Cesta je v docela dobrém stavu a
je tam nádherně. Vyjedeme až pod Orlík (1051 m.n.m.) a po malém sjezdu
máme na vybranou – buď pokračovat po asfaltce a překonat
ještě jeden kopec s převýšením 500 m, nebo se pustit
po zkratce po vrstevnici a ušetřit tak 10 km. Nakonec bylo
všeobecně rozhodnuto pro zkratku s ohledem na plánovaný výjezd
na Mravenečník, přestože cesta byla vhodná spíš pro bike,
než pro silničku. Vše se však nakonec zvládlo a asi po 3
km dojíždím opět na asfaltku a čekáme s Vítkem na
ostatní. Kolbaba přijíždí se slovy “… ale lidé
neměli náladu na filosofii a ušlapali ho!“ a mě bylo
jasné, komu byla tato slova od Šimka a Grossmanna určena,
neboť zkratku jsem navrhnul já J.
Vzhledem k tomu, že se však celý víkend nesl hlavně
zásluhou Kolbaby a Bigmiga v duchu Járy Cimrmana (největšího
cyklisty a průkopníka všech dob J)
jsme pokračovali bez problémů (až na prasklé dva dráty
v Kolbabově zadním kole) dál. Následoval malý výjezd z 980
m.n.m. do 1070 m.n.m. a pak drsný sjezd po ne úplně kvalitní cestě
dolů do Bělé pod Pradědem (567 m.n.m.), který se stal osudný
Vítkovi, který si zde při pádu odřel ruku a bok a rotrhnul dres.
Byla to však pouze povrchová zranění, nic vážného, a tak se
pokračuje dál na ČHS (1013 m.n.m.). Nechávám za sebou Kolbabu
s Honzou a ti za sebou nechávají Bigmiga s Andělem, kteří
se rozhodli nepokračovat s námi na Mravenečník, ale jet
dolů zrovna k autu. Na ČHS dojíždím chvilinku po Vítkovi
a společně čekáme na Kolbabu s Honzou. Po kratičkém
občerstvení sjíždíme pod ČHS (607 m.n.m.) a vydáváme se
mírnější stranou nahoru na Mravenečník poslední kopec
naší túry. Výjezd je náročný především díky únavě,
která se už projevuje u nás všech. Vítek je na vrcholu opět
první, já jedu s Honzou a Kolbabou a pozoruji jejich urputný boj a
dodávám jim informace o nadmořské výšce, procentech stoupání a
teplotě. Kousek pod vrcholem (asi 2 km) nám jede naproti Vítek, a tak se
s ním odpoutám od těch dvou a pokračujeme spolu zrychleným
přesunem nahoru až horní nádrži. Tam je to krásný zážitek
(fotky stojí za to) – nádherný rozhled při slunci klonícím se
k západu a zbytky sněhu. Po chvíli doráží Kolbaba a se slovy
“… ten Honza je machr!“ padá na záda na zem. V dohledu
za ním dosupí Honza a je taky rád, že to vyjel. Následují společná
fota a fota na sněhu a pak sjezd dolů do údolí a velmi svižný
peloton tažený především Vítkem až k autu. Tam
už na nás čekají Bigmigovci s jídlem. Celý
víkend byl pro mě nádherný zážitek a děkuji Honzovi za to,
že mě s sebou vzal a ostatním, že mě mezi sebou
vřele přijali. Jirka |
|
Myšlenka
uspořádat tréninkový kemp v Jeseníkách vznikla v podzimní
debatě s Honzou, kterému jsem popisoval naše horské tréninky a
svěřil se s touhou zajezdit si někdy v Alpách. Honza
oponoval, že naše hory jsou blíž, víc do kopce a hezčí,
zatímco v Alpách jsou auta,
vysoké ceny a protivní cizinci a nabídl nám svoji chalupu
v Lanškrouně jako základnu. Jelikož Orličky
dobře známe z Rampušáka, zvolili jsme Jeseníky, kde mne už dlouho přitahovalo
stoupání na Mravenečník. Na vršku je horní nádrž
přečerpávací elektrárny, kdysi se tam jel Závod míru a z internetu
jsem si pamatoval bajky o prokletém stoupání od Loučné, které se
skoro nedá vyjet. Po bližším seznámení s mapou bylo jasné,
že se Jeseníky dlouhými kopci jen hemží a že tu lze poskládat
trasu s opravdu alpskými parametry. Když nám časem vykrystalizoval
profil, zbývalo lehce poopravit místopisné názvy, aby byl dojem dokonalý. Sobota. Startujeme
z Rapotína nedaleko Velkých Losin a v šestičlenné skupince
zvolna táhneme do hor. První zkouška na sebe nedá dlouho čekat a
jde hned o papírově nejtěžšího soupeře. Passo Brabenec ( Mravenečník,
1343 m.n.m.) je dlouhé 12 kilometrů s převýšením 840
metrů, přičemž zejména na prvních osmi kilometrech
křižuje vrstevnice podezřele kolmo. Chvíli si nad mapou
upřesňujeme, jak nezabloudit, a pak se dohodneme, že na
nejasných křižovatkách nechají ti rychlejší, tedy jednak
mladší, jednak lehčí s výše položeným laktátovým
prahem a s možností dosáhnout ve stoupání vyšších tepových
hodnot a přečerpat tak větší cisternu krve, jak říká
Robert Bakalář, tedy Jirka a Vítek, kterému jsem nechal laktátový práh
stanovit na ergometru, šipky. Naštěstí je cesta
přehlednější než předchozí věta a šipky na
silnici už jsou. Pomalu stoupáme úzkou asfaltkou kolem potoka a
zpočátku příjemné stoupání brzy přituhuje. Vystrašen
pověstmi čekám za každou zatáčkou dvacetiprocentní
stěnu nebo aspoň tlupu loupežníků. Dosud však nic
takového, kopec sice ani na chvilku nepovolí, ale taky nevyvádí žádné
psí kusy. Zatím dobrý, říkám si. Jako
když ten chlap padá kolem dvacátého patra mrakodrapu…zatím dobrý.
Rychlost 8-9-10 , tep 155-160. To
neříkám proto, že bych se nějak chlubil, to je prostě
tak. Voni mi to brabenci
přeberou...Asi po 3/4 hodině les ustupuje, silnice se
stáčí ostře doprava a nad zatáčkou se objevují obrovské bílé
vrtule větrné elektrárny. Otvírá
se neskutečný výhled a silnice se zhoupne lehce dolů. Takovou
chvilku by mohli prodávat dealeři drog. Propadám euforii a hulákám jako
na lesy, jenže ty už takhle vysoko nejsou. Zbylé 3 kilometry s 200
metry převýšení mi přijdou jako z Kolína do Pardubic.
Silnice stoupá a zakusuje se do skály.Ve škarpě je sníh. Vítek
už mezitím sjel zpátky a fotí. Kolo jede samo. Dojíždím na
parkoviště pod horní nádrží a pak sjíždím zpátky pózovat
před sněhovou plotnou. Fotíme se navzájem. Přemýšlím, jak se asi daří
Anděle, po pravdě řečeno jí v tomhle kopci moc
nevěřím... Jenže za chvilku se v zatáčce objevuje
Honza s Bigmigem a s nimi i
Andělka, která nemít uši, má úsměv kolem hlavy. V tom děvčeti něco je.
Hulákáme společně a dojíždíme na vrchol. Na parkovišti stojí autobus
s tlupou Němců a Honza je hlasitě chválí, jak to
pěkně vyjeli (česky). Od řidiče (moravského) se
dozvídáme, že jsme vyjeli Starou uhlířskou cestou a že to jsme
fakt dobří. Jo, tady jo. Pak
se rozloučíme a krásným dlouhým sjezdem padáme do Koutů nad Desnou.
Nastupujeme na Passo di Monterossa.
(Červenohorské sedlo, 1013 m.n.m). 7 kilometrů stoupá v pravidelných
serpentinách až k lyžařskému areálu. Sklon je proti Br. poměrně mírný a navíc
zatáčky jsou úplně v rovině, takže se dají protáčet
nohy. Jako v Alpách, Honzo. Zanedlouho
jsme bez problémů nahoře. Pod vrcholem mě dojíždí Honza.
Překvapuje mě. Dnes ne naposledy. V chatě doplňujeme
vodu a hladovci si dávají oběd. Mě tyhle zastávky moc
netěší, tuhnou mi nohy. Po obědě, kávě, novinách a
cigárku konečně pokračujeme prachmizerným sjezdem do
Bělé. Takovou cestu pamatuji z Boru u Tachova, ale tam jezdily
tanky. Konečně jsme dole a odbočujeme na Passo Burano (Vidly, 930 m.n.m.) Má sice jen 4 kilometry, ale
průměr více než 7% a docela často jde přes 10%.
Vepředu je jen Vítek, ostatní kecají vzadu. Podléhám temné straně Síly. Ukážu vám, jak se jezdí.
Tepovka přes 160 mě nezajímá a stále přikládám pod kotel.
Shora přitápí slunko.Už tak dost velké horko by se dalo krájet.
Přesto se mi jede dobře a za chvíli jsem nahoře. Za mnou
nikdo. S Víťou pózujeme u značky 11%. Pěkné fotky. Zbytek
pelotonu dojíždí v poklidu a společně. Krátce sjíždíme
a nastupujeme na další kopec, Passo
Pidlicato (Lyra, 1000 m.n.m.). 3 a půl kilometru se točí lesem
a stoupá poměrně zlehka, kolem 6%. Tentokrát jedeme s Honzou a
s Jirkou pohromadě. Honza vypráví cosi hanlivého o Grossglockneru. Už nevím co. Jede
se v pohodě a brzy jsme v sedle. V sedle. Fotíme se a
sjíždíme ke Karlově studánce a pak se krátkým vyhupem dostáváme na Hvězdu. Odpočíváme na
žhnoucím parkovišti mezi autobusy. Doplňujeme vodu.
Někteří doplňují pivo. Jeden nejmenovaný Jirka kofolu.
Čeká nás nejvyšší bod trasy Passo Senilio (Praděd, 1491 m.n.m). 9 kilometrů má
průměrný sklon 7%. Jenom.
Společně probíráme taktiku. Anděla Bigmigová se rozhoduje
šetřit síly a Passo Senilio vynechat
. Po krátkém loučení sedá na kolo a vyráží napřed k poslednímu
postupovému táboru. Zbytek výpravy nastupuje stoupání. Znovu mne ovládá temná strana Síly. Teď
uvidíte…. Nasazuji tempo a vydávám se za Víťou. Rozhodným
způsobem předjíždím turistu na krosovém kole.
Blahosklonně ho zdravím z výšin své rychlosti.(Tuším 12 km/h). Po chvíli se ke mně přidává Jirka.
Jestli prý chci jet na krev. Kdepak,
pojedu v pásmu intenzívní vytrvalosti. Chvíli
jedeme spolu. Předjíždí nás Bigmig. Užívá si to, slaměný vdovec. S Jirkou
probíráme zátěžová pásma. vysvětluji mu, jak se snadno pozná anaerobní práh. To se jede do kopce a
kecáš, pak přidáš a trochu se zadýcháš, ale
ještě je ti rozumět, no a když už se kecat nedá, tak
jsi nad prahem
………………………………jako
třeba teď… … … promiň, budu muset zpomalit. Jirka
se vzdaluje . Už si to nedoposlechne. Ubírám rychlost. Sportestr
nereaguje. Asi se zasekl. Klepu do něj. Uberte, nebojte se. Dojíždí mě Honza. Jirka na něj
čeká. Tak pojedeme spolu a nahoře vám ukážu. Svatá pravda. Honza s Jirkou se
vzdalují. Trochu si odpočinu a pak… Kolik může být
nahoru ? 6 kilometrů ! Uberte, nebojte se. Rychlost klesá, tepovka nikoli. Zajímavý úkaz.
Cpu do sebe dvanáctou tyčinku. Nalévám se vodou. Na dres mi někdo
vysypal slánku. Silnice jde bez zatáčky nahoru. Počítám kamínky.
Sporttestr trvá na 160. Začíná se ze mě kouřit. Teplota asi 47
a půl..V autě bych zapnul topení, otevřel okýnka a pustil
větrák. Zkouším se polévat vodou. Sůl se mi dostává do
očí. 4 kilometry . Za chvíli bude Ovčárna… Třeba to
ještě rozjedu a dostanu se nahoru. Jistě, jistě… Pravou nohu bere křeč.
Přece neslezu… Zkouším nohu protáhnout vstoje a šlapat
víc levou. Výsledek se brzy dostavil. Bere mě křeč do levé. Aspoň teď nenapadám…Od
teďka vydávám zákaz hovoru o
aktuální rychlosti, tepové frekvenci a vzdálenosti na vršek.
Zkouším starou fintu. Pětkrát šlápnout v sedle, pětkrát
ze sedla. Brzy mě unavuje počítat.
Z mlhy slunečného dne se pojednou vynořuje něco jako
horská chalupa. Ovčárna.
Silnice se na chvilku skloní do úplné roviny.
Zrychluji na 13 km/h. Přibývá turistů. Nemám sílu uhnout a
vletím mezi ně. Zvolna mi kráčejí z cesty. Vpravo zahlédnu
stráň a někde mezi oblaky červenobílou věž. Nedívej se nahoru! 3 kilometry. Silnice je zase do kopce.
Někdo mi utáhnul brzdy. Shora přijíždí Vítek s Bigmigem. Neodpovídám na pozdrav, soustředím se
na invalidní vozík přede mnou. Je elektrický. Předjíždím s
vypětím sil. Prohodím cosi inteligentního o tom, že té paní
závidím. Pánbůh mi to
odpusť…. 2 kilometry. Objíždíme kopec. Chlapci se
zjevně baví a ze všech stran si mne fotí. Hledím do země. Tváříme se radostně…Tohle
předvést na Rampušákovi, tak neztratím dvě hodiny, ale dva dny….Poslední
kilometr… Vzpomínám si na knížku o Emilu Zátopkovi od Oty Pavla: Věříme Ti Emilku, že se
vrátíš za chvilku … Polibte mi prdel… Přetínám
žlutou čáru s nápisem cíl a pouštím kolo na zem. Bouchnutí
probouzí Jirku s Honzou. Přicházejí ke mně a hlasitě mi
blahopřejí Každý se chce se
mnou vyfotit. Honza povídá něco vtipného o Grossglockneru. Už nevím co. Tupě zírám do kraje.
Rozhled je pěkný. Myslím na to, že zbývá 50 kilometrů. Po
chvíli nasedáme na kola a sjíždíme zpátky. S kopce to jde. U
Ovčárny krátce zastavím u sněhové plotny a chladím se. Ostatní
počkají dole. Sjíždím za nimi. U Hvězdy nikoho nevidím , tak
pokračuji dál. Silnice padá až na Malou Morávku, kde se trochu
narovná. Tak daleko by nejeli… Stavím u mostu a volám Bigmigovi.
Samozřejmě, jsou na Hvězdě. No, zpátky už nepojedu.
Počkám na vás u Anděly. Jedu sám. Až do Rýmařova to s
kopce jde, pak se ale točí proti větru a začíná stoupat. Mám
toho dost. Přichází poslední stoupání Schmudlaberg (Skřítek, 900 m.n.m.) 5,5 km, 4,5%. Na silnici
jsou namalované kilometry. Radši si jich nevšímám. Kopec není
prudký, ale někdo mi odmontoval lehčí převody. Občas
mě bere křeč. Nejhorší
jsou trpaslíci …Konečně hospoda. Anděla čeká u
silnice a ptá se, kde jsou ostatní. Jeli
moc pomalu, tak jsem jim ujel…Ha ha. Pivo a pivo. Ostatní
dojíždějí. Jeli ve skupince a jsou vysmátí. Probíráme zážitky.
Jak pojedu zítra, netuším. Asi autem. Zbytek cesty začíná
krásným sjezdem. Takhle by to
šlo. Míjíme Sobotín. Na rovině nasazuje odpočinutá Anděla
ďábelské tempo. Snažím se uviset. Naštěstí jsme brzy v
cíli. Tachometr ukazuje 152 kilometrů. Jakých, to tam nenapíšou Neděle. Přispali
jsme si do půl šesté. U snídaně upřesňujeme
změny původně plánované trasy. Místo Monterossa pojedeme na Jindřichov a pak na Jeseník.
Startujeme znovu z Rapotína a brzy otáčíme doleva, kde se rýsuje
zalesněný hřbet. Col de Jára (Žárovec,
620m.n.m) Úzká vedlejší silnička zvolna stoupá mezi roubenicemi
až na vyhlídku pod lípou. Vypadá to, že nohy fungují. Jedeme s
Víťou a Jirkou. Povídáme si, ale zátěžovým
pásmům se raději vyhýbám. Nahoře stavíme a fotíme. Pod
námi je Jindřichov. Krásný sjezd. Předjíždíme auto. Dole se
napojujeme se na hlavní silnici a začínáme stoupat na druhý kopec Rammsteinpass (Ramzovské sedlo, 780
m.n.m.) Tak tohle nemám rád. Velmi mírné stoupání podél potoka po hlavní silnici je občas
proloženo prudkým, asi kilometrovým výjezdem. Bezejmenní ohlodávači
nohou. Byla to věž- a
ještě jedna věž- a ještě jedna věž- a
bylo to vošklivýý. Sluníčko nabírá sílu a zase připaluje.
Snažím se jet mravně. Držím se Honzy. Konečně jsme nahoře. Stavíme
a v hospodě doplňujeme vodu. Anděla si musí fňuknout,
že prý na ní pořád čekáme. To
abych si oči vyplakal.. Sjíždíme do Jeseníka . Silnici
někdo nedávno bombardoval. Dolů jedeme snad pomaleji než
nahoru. Konečně asfalt. Rozjíždíme se, ale ve městě
se zase stojí. Tentokrát na zmrzlinu.
Chtěl bych jet vcelku aspoň 30 kilometrů! Bigmigovic jdou na oběd. My
ostatní pokračujeme na další vrch. Passo di Visi Ballerini Chaotici (Tady asi dlužím
vysvětlení…nebo zkuste jinak přeložit rej víz, zkrátka Rejvíz,
800 m.n.m.) Šestikilometrové stoupání vede tentokrát lesem a je
prokládáno serpentinami. To je ono. Jedeme s Honzou jako bratři a já si
bedlivě střežím tepovou frekvenci. 145 až 150. Tak je to spravne, tak to ma byt…Hospoda
na Rejvíze nás uvítá příjemnou zahrádkou. Zastavujeme na oběd a
čekáme na BM. Smažený
hermelín, hranolky, zmrzlina…zůstávám u hovězího vývaru. Syn
mě nechápe. Nežereš a
pak chcípneš…Honza mi vysvětluje výhody piva jako
iontového nápoje. Radši nic neříkám a dosypávám do vody MD. Včera jsem si s sebou nevzal na
dosypání, jenže jsem nepočítal s tím, že budu tak často
dolívat vodu. Ke konci jsem popíjel ionťák v homeopatickém ředění. Jirka znovu vysvětluje svou zkratku
přes nejhlubší les…Snad to tu zná dobře.
Konečně je tu Bigmig s Andělou. Nasedáme na kola a odbočujeme
do temného hvozdu. Čeká nás jedno nebo dvě stoupání, podle toho,
jestli bude průjezdná zkratka po
vrstevnici. Cesta zvolna stoupá hlubokým lesem. S Pražáky se shodujeme
se na dojmu: Brdy. I asfalt je stejně hrubý. Tu a tam někdo nadává.
Mně se to líbí. Stejně nejedeme rychle. Nakrátko zastavujeme u
rozcestníku s nápisem Kristovo loučení. Ale nikdo tu už není.
Pokračujeme dál a cesta se zvedá. Stoupáme na Skinheadpass (sedlo Orlík, 1051 m.n.m.) a pak sjíždíme na
rozcestí. Vlevo se po úbočí kopce táhne šotolinová pěšina.
Zkratka po vrstevnici. Doprava
asfaltka prudce padá do rokle. 500
metrů převýšení…. informuje Jirka mezi
řečí. Díváme se po sobě a na hodinky…je rozhodnuto:
šotolina. Někdy
příště. Zvolna se prodíráme mezi oblázky. Slyším
Bigmiga, jak říká: Dobře se
dívej, Andělko, protože tudy už nikdy v životě
nepojedeme…Mně šotolina zas tolik nevadí, některé
silnice jsou v horším stavu…Za chvíli najíždíme zpátky na
asfalt. Máš vzadu osmičku, povídá
Jirka. No jo, Sora devítikolečko
nemá. Kouknu se na zadní kolo … aha. Zkratka po vrstevnici
mě stála dva dráty. To se dá docentrovat. Jednou jsem dojel bez čtyř. Rovnám kolo a prudce
sjíždíme dolů. Cesta je hrbatá a občas je napříč
stružka. Zdá se mi, že slyším sprosté slovo. Za zatáčkou stojí
ve škarpě Vítek. Má potrhaný dres a sedřený bok. Rozteklej asfalt klouže jako prase.
Viď, Beloki. Pokračujeme
dál. V Bělé se domlouváme, že Bigmigovic nepojedou na Passo Brabenec. Vydáváme se na Passo di Monterossa z druhé strany. Předposlední kopec. 9 kilometrů kolem 4-5%. Držím
pravidelné tempo. Honza se mnou. Nemluvíme. Stoupání není prudké, ale snadné
by teď bylo leda v autě.…Občas nás osvěží
kouřící autobus. Konečně jsme u chaty. Doplňujeme vodu.
Ukazujeme si na protilehlou horu Ale já vím.. Sjíždíme a jdeme na
to. Passo Brabenec No II . Z téhle
strany je prý lehčí. I když
… v neoficiálním Top10 českých kopců je na druhém místě
svorně z obou stran. 14 km, 740 výškových metrů.
Začínáme stoupat proti proudu Divoké Desné. Zpočátku to jde
dobře a stačíme se bavit. Ve stoupání na hráz dolní nádrže
hovor vázne. 12%. Konečně uvidíme vodu. Výdýcháváme se
a objíždíme jezero. Nad námi se cesta škrábe po úbočí. Otáčíme o 180stupňů a
loučíme se s řekou. Víťa je vepředu, jedeme ve třech
s Jirkou a Honzou. Vyměňujeme si zajímavosti. Ještě 9 kilometrů. Ještě 650 metrů
převýšení. A tak dále. Vpravo
je krásný výhled. Zatím se jede dobře. Tahle strana je snad opravdu
lehčí Neříkejte to..
Míjíme betonové vchody do podsvětí a zvolna obtáčíme kopec.
Přituhuje. Čím dál častěji musím ze sedla. Honza za mnou
neuvěřitelně bojuje. Závidím mu lehčí převody. 13% ..hlásí Jirka. 400
metrů převýšení… Vydrápeme
se nad zatáčku a v dálce zahlédnu vrtule…. Teď by to už
mělo být lehčí. Jenže tomu tak není. Stále častěji
slyším hlásit dvouciferný sklon. Zabte
ho! Jirka to vytuší a jede
dopředu. Honza se rve jako lev. Znervózňuje mě jak funí. Já už
nemůžu ani funět. Vpravo je krásný výhled. Není očí, které by jej spatřily.
Vidím jen asfalt. Napojujeme se na cestu, kde jsme jeli včera. Skály a
sněhové plotny. Kopec jako kráva. Včera
jsme se tu projížděli a fotili.
Dnes to snad nevyjedu. Znovu a znovu ze sedla. Rozcestí. Zbývá objet
nádrž . Podlézám závoru a nohy s mi třesou. Značka omezuje rychlost
na 60 km/h. Škoda Konečně sklon povoluje. Zapadající
slunce osvětluje celý Hrubý Jeseník. Hodně
hrubý. Ještě poslední 200m
vyhup na hráz a už není kam
stoupat. Odkládám kolo a svalím se do trávy. Nespi, umrzneš. Přijíždí Honza. Nemám slov,
podávám mu ruku. Tu bližší. Volám
domů a nikdo nevěří, že jsme ještě v horách.
Odhadujeme, že dorazíme někdy v půlce týdne. Zbývá docvakat
fotky na sněhovém poli pod vrcholem.
Blbneme jako malí haranti. Navlékáme vesty a do cíle zbývá asi 30km sjezd.
Užíváme si ho. Víťa s Jirkou zkoušejí maximální rychlost. Dostávají
se přes 80. My s Honzou jedeme v klidu 70. Za Kouty je už klesání mírné. Mladíci nás v tempu dotahují do
hospody, kde už čekají Bigmigovci s večeří. Tachometr
ukazuje rovných 150 kilometrů. Jakých, to nám sděluje Jirka. Za 2
dny máme 302 kilometrů a převýšení 5600 metrů. Pokud se
nepochválíme sami, kdo to za nás udělá? Hoši, děkujem. Doslov:
Protože
jsem to už po cestě slíbil, vyzdvihuji statečný výkon
Anděly Bigmigové. Nemáš
proč fňukat. Honzův výkon vyzdvihovat nemusím, vyplývá z
textu. Moje představení na Pradědu se vyzdvihuje samo. Děkuji Staviteli,
že vyzdvihl Jeseníky tolik do kopce. Jako
příští soustředění jsme si odhlasovali Maďarsko.. |
