|
Hana Ebertová
30.6.
Vyjíždíme
z Prahy až okolo 10.30 poté, co nakládáme hodinu v dešti,
v sestavě Míla Pergnerová, Kuba Štěpánek a moje maličkost. A se mnou
lomcuje nervozita…Do místa startu jsme přes všechny obtíže dorazili okolo 19h a podařilo se nám dokonce po
registraci zajistit si obstojné ubytování za slušnou cenu. Nastalo klasické
„stěhování“ z auta do pokoje, ale kolem půlnoci jsme byli konečně
v posteli. Mě ale po zkušenosti z prezentace, kde jsem zjistila, že
holt není němčina jako němčina běžely hlavou dost katastrofické scénáře
alespoň, co se komunikace týče…
Ještě předtím jsme ale
zkontrolovali, zda vyrazil poslední člen naší výpravy, který měl přijet až
ráno. Petr Havlíček nás ujistil, že je vše OK. Bohužel druhý člen, který svou
účast napevno slíbil a měl dorazit s Petrem, Tomáš Šípek, usoudil, že
není třeba se ani omlouvat a na celou akci se prostě vykašlal!!!L A Petra v tom prostě nechal. Přestože věděl,že ho čeká
800km cesta autem přes noc na start, další probděná noc na závodě a cesta
zpátky…A to jsme ještě nevěděli, že vše bude alespoň co se cesty Petra týče, daleko horší…
1.7.
Budík mám nastavený na
5.30, abych do sebe dostala první dávku energie. Ovšem v 5.15 pípá SMSka
Míle a já si bláhově myslím, že Petr se blíží k nám nadosah. Skutečnost
je ale úplně jiná. SMSka zní: Jsem ve FRANKFURTU!!! a totálně
v pr…Přeloženo do češtiny: Petr zabloudil a místo v Bernu skončil
ve Frankfurtu a v tento okamžik tam už dobrou hodinu bloudil. Musím
říci, že takhle rychle jsem vzhůru nebyla ani nepamatuji. Bereme autoatlas a
začínáme horečně SMSkovat a radit…Asi po dvou hodinách už Petr nevydrží a
volá s tím, že je stále ve Frankfurtu…Konečně nachází cestu z města a
vyráží za námi. Nicméně ho ještě čeká alespoň 300km… Zajímavé je, že jsme
všichni relativně v klidu a pouze řešíme nastalou situaci. Postupně
přichází další ne moc optimistické zprávy o kolonách a tak dále, ale pak se
konečně vše obrací k lepšímu…Mezitím já do sebe rvu všechny potřebné
suplementy a hlavně sacharidy a po konzultacích s Petrem připravujeme po
této stránce i start. Konečně kolem 11.45 Petr doráží a musím říci, že moc
čerstvě nevypadá… Ani se není čemu divit…
Už v noci
v pravidelných intervalech prší a ani ráno to nevypadá lépe. Naštěstí
alespoň při nakládání věcí je to lepší. Nicméně těsně před startem přichází
průtrž a v ní se překládají věci do Petrova auta. Nestíháme ani tradiční foto
a na start přijíždím asi minutu před…
Konečně vyrážíme pěkně
za mokra a v kalužích. Jede se ostře, ale já se cítím fyzicky fakt dobře
a s druhým Čechem na startu Patrikem Bártíkem jedeme dokonce
v čele. Ve skupině pozoruji i závodníka s amputovanou rukou!!!,
který zaslouží obdiv už za odvahu se zúčastnit. Je pozoruhodné, že dokáže jet
normálně i ze sedla a jak se později dozvídám s největší
pravděpodobností celý závod úspěšně absolvoval. A ještě později čtu na
internetu, že celý závod vyhrál v novém traťovém rekordu 24:14!!! Smekám
před ním klobouk a jeho jméno zní BENY FURRER(CH).
Na 12km začíná první
stoupání (Hauenstein, 12km délka, 734 m.n.m., 260 m převýšení) a hned se celé
pole začíná dělit. Zůstávám asi v polovině startovního pole a očekávám
příjezd doprovodného auta. Bohužel zádrhelům není konec a auta se dočkávám asi až po hodině a půl…
Nemám ani jídlo ani pití a jsem hned po startu nasraná, což dávám patřičně
najevo i SMSkou… V cíli se dozvídám, že ve zmatku na startu zapomněli na
razítko do itineráře a vraceli se pro ně nazpátek. Mezitím stíhám osamoceně
projet i druhé stoupání na trase (Asphof, 7km, 535 m.n.m. , 100m př.). Je
poměrně teplo 20 – 25°C a začínám mít hlad a žízeň.L ... Konečně na 73km slyším spásný zvuk doprovodného auta a
dostávám Carbosnack a IsodrinX.
Myslím, že je to tak akorát… Zpětně se touto cestou omlouvám za mé
„poznámky“… Nervozita holt dělá své. Pak pokračujeme už bez problémů až
k prvnímu kontrolnímu bodu (Checkpoint 1) v Koblenzi (98km,15.53)
Čistá průměrná rychlost je tedy okolo 32.5km/h… Ovšem je pátek odpoledne a
město je ucpáno a já ještě ke všemu pokračuji opačným směrem. Asi po 5km
přichází telefonát a jedu nazpátek kličkujíce mezi kolonou aut a patřičně
přitom nadávám. Už asi dvě hodiny se
mi chce na malou, ale fakt není kde… Hned za Koblenzí si ulevuji, mažeme
řetěz, který nerozchodil množství vody okolo něj stříkající a dozvídám se, že
Patrik důkladně bloudí. Nakonec najede
navíc 40km…L Mě se jede zatím dobře a i přes občasné
dohady, kudy dál, jsme v pohodě.
Ve městě Zurzach se
potkávám s Patrikem a je vidět, že zrovna v moc dobrém rozpoložení po
předchozím bloudění není. Vůbec se mu nedivím. Na takovémto závodě je
bloudění a najíždění zbytečných kilometrů největším strašákem. Projíždíme
opět totálně ucpané město kličkujíce mezi auty a přejíždíme přes hranice do
Německa. Konečně se začínáme orientovat v jakémsi značení, které
organizátoři na trasu umístili. Společně s Patrikem najíždím na 112km do
nejdelšího kopce, který nás na trase čeká. (Bonndorf, 30km, 866m.n.m., 540m
př.) Patrik mi ujíždí, ale já se cítím velice v pohodě a dělám úplně
začátečnickou chybu. Dostávám tekutou i tuhou podporu od Petra speciálně
připravenou pro dlouhý kopec a jedu hlava nehlava nahoru…A ještě ke všemu se
zezadu příjemně ozývá Karel Gott J Prostě se nechávám strhnout…Tepová frekvence
se pohybuje sice pouze na horní hranici aerobního prahu, jenže na takovýto
závod je to moc. Prostě jsem se nechala strhnout pocity a nepoužívala mozek.L Průměrná rychlost v kopci se pohybuje mezi 25 – 30 km/h. Jsme
nahoře a na Checkpointu 2 – Ewantigen
dostáváme druhé razítko (150km, 18.19).
Hrubá průměrná rychlost je tedy stále přes 27km/h…
Pokračujeme dále, i
přes stále se honící mraky neprší a nutno podotknout, že jedeme stále po
mírném větru. Psychicky se cítím opět
velice dobře, ale začínám cítit první
známky fyzického vyčerpání. S pomocí Petra, který perfektně reaguje na
moje informace a operativně je řeší,
jsme se přiblížili k dalšímu kopci. Na 157 km nás čeká Blumberg
(2km, 699m.n.m., 160m př., 15% sklon). Musím říci, že tyto „stojky“ ráda nemám a jsem ráda, když jsem nahoře.
Za odměnu přichází poměrně prudký sjezd, kde přeceňuji své umění a
v 70km/h se v jedné zatáčce pohybuji až skoro příkopem…Naštěstí vše
srovnávám, ale vracím se zase z oblak na zem. A hlavně si pěkně zvyšuji adrenalin.
Dále se poměrně snadným terénem blížíme k dalšímu Checkpointu 3 – Ramsen
a mě momentálně vadí jen to, že chodím furt na malou…Zdržuje to a vyvádí
z rytmu. Aspoň se utěšuji, že nehrozí můj strašák zvaný dehydratace. Přejíždíme nazpátek do Švýcarska a na
zmiňovaném Checkpointu – Ramsen (203km, 20.25) v místní škole dostáváme
potvrzení. Hrubá průměrná rychlost se pohybuje kolem 26km/h. Prostě zastávek
je příliš mnoho. Bohužel i přes původní informaci, že stačí, aby na kontrolu
dojel pouze doprovod, jsem nucena všude zajíždět i já…Zdržuje to a odhaduji,
že v cíli to může být ztráta okolo hodiny. Organizace prostě začíná
skřípat a nakonec bude asi nejslabším článkem závodu. Možná se takto dá
organizovat nezávodní jízda, která je také součástí tohoto závodu, ale ne
KVALIFIKACE NA RAAM.
Následuje 165km
v podstatě po rovině kolem Bodamského jezera. Ještě pozoruji krásný
západ slunce nad jezerem, ale pak už začínám mít jiné starosti. Přichází
první větší fyzická a následně i psychická krize. Naštěstí se blíží
naplánovaná pauza v Utwillu (253km), na kterou se neskutečně těším.
Vůbec se mi nechce jet dál. Nutno podotknout, že si vůbec neumím představit,
že bychom tento úsek jeli ve dne. Následuje vesnice za vesnicí a provoz,
který by tu byl, si nechci ani představit a
navíc si začínám uvědomovat ještě další problém, který dopředu člověka
ani nenapadne. Každá křižovatka je „kulaťák“ a já pořádně nevím, kam jet dál.
Musíme se pohybovat stále s maximální pozorností alespoň co se navigace
týče! Je to strašně vyčerpávající, i přes to, že se to pořadatelé snaží řešit
v noci blikačkou u každé směrovky. Konečně zastavujeme a já se
s úlevou svaluji na karimatku a Petrovi oznamuji nelichotivou situaci:
cítím se opravdu hodně vyčerpaně. Snažím se si maximálně odpočinout, dostávám
další koktejl od Petra s dovětkem, že to bude asi hnusný… Nedá se nic
dělat, Petrovi absolutně věřím a poslušně piju i papám rejžičkuJ. Nutno říci, že nikdy neubíhá čas tak rychle jako teď. Připadá
mi to jako 5 min, ale přichází Míla s tím, že už se válím třičtvrtě
hodiny…Konkrétně od 22.00 – 22.45. A že je na čase vstávat…Nedá se nic dělat,
pokračujeme dále. Je mi výrazně lépe a tak cesta zase ubíhá poměrně svižně.
V tento moment k tomu přispívá i počasí: je asi 18°C a hlavně
neprší. Jediný záporný pocit má člověk z toho, že se stále pohybuje
stejným terénem a má pocit, že stojí
na místě. Je to dáno stereotypní rovinou a stále stejným prostředím. Je mi
fyzicky výrazně lépe, ale hned přichází další problém. Začíná protestovat
žaludek…Opět to oznamuji Petrovi a připadám si akorát jako posel špatných
zprávL. Dorážíme na další Checkpoint 4 – Arbon(265km, 23.35). Hrubá průměrná
rychlost poprvé klesá pod 25km/h. Nicméně na kole mám průměr stále okolo
29km/h. Přijíždím sama, protože kromě mě má hlad i Petrova Vectra a je krmena
u pumpy. Pořadatelé mi nabízejí jídlo i pití a jsou velmi ochotní. Bohužel já
už příliš nekomunikuji ani v češtině natož v němčině a šetřím každou
kapku sil.
2.7.
Neustále pokračujeme
v podstatě rovinatým terénem a mě už se to začíná zajídat. Je mi čím dál
hůře, co se žaludku týče a v městečku Widnau (290km) kromě bloudění
začínám také stávkovat. Opět přichází pomoc od Petra a následně i nějakého
domorodce, který nám ukazuje cestu. Přejíždíme do Rakouska a mě se chce zase
na záchod. Připadám si jak pes, který si chce označit každé městečko, které
projel… Některá místa, která k tomuto účelu používáme by to asi za
světla neunesla, tedy spíš místní obyvateléJ. Mezitím stačím vynadat Míle, že mě blbě navádí, ale ono je to
opravdu těžké, obzvláště v noci. Projíždíme městečkem Gotzis, kde
každoročně kralují naši desetibojaři na místním slavném mítinku. Mimo jiné
též i další svěřenec Petra Tomáš Dvořák. Postupně se uklidňuje i žaludek a
tělo začíná zase šlapat, jak má. Prostě jsme překonali první vážnější krizi.
Dorážíme do další kontroly - Sargans/Heiligkreuz (345km, 2.11). Hrubá
průměrná rychlost se dostává na 25.5km/h, což je dáno jednak terénem a jednak
odpočinkem na pauze.
Ale je pravda, že
v této časti tratě mám totální okno a do reality se vracím až znovu
v okamžiku, kdy se nám do cesty postavil další kopec. Na 365km čeká
Kerenzerberg (8km, 743m.n.m., 330 m př.). Cítím se velice dobře a
v kopci postupně předjíždím další účastníky dálkové jízdy. Jeden se mě
dokonce snaží přemluvit, abych šla spát…Bohužel přichází další strašák –
postupně začíná se střídavými přestávkami pršet. A ochlazuje se až na
konečných 13°C, což by nebylo tak hrozné, ale ve spojení s deštěm velice
nepříjemné a jak se později ukáže pro nás málem osudné… Okamžitě mě to sráží
psychicky zpátky. Zatím stoupáme a není to až takový problém, ale sjezd dolů
potmě a v dešti neznámým terénem bude zase lahůdka. V duchu
nadávám, ale docela svižně vyjíždím nahoru. Vpravo pode mnou krásně svítí Filzbach, ale kochání mi v této fázi
závodu už opravdu nic neříká. Konečně jsme nahoře a já doufám, že sjezd dobře
dopadne. Momentálně neprší, ale silnice je úplně pod vodou. Spouštím se dolů
a doufám, že Kuba v autě vydrží s nervy a bude mi těsně za zadkem.
Jsem naprosto odkázaná na to, že bude
stíhat a svítit! S maximální opatrností se dostáváme dolu a já jsem
úplně mokrá a hlavně zmrzlá na rampouch. Málo jím a piju, protože je vše
studené a já se prostě nepřemůžuL. Mezitím mi v autě „umírá“ Petr a nevzbudí ho ani bouchání dveří, když
zastavujeme a vaříme teplý bujón jako jediné východisko, jak do sebe mám
dostat tekutinu. Celá akce je totiž
extrémně náročná nejen pro mě, ale hlavně pro můj doprovod, který se mi snaží
splnit, co mi na očích vidí a je unavený stejně jako já…. Nakonec se
dozvídám, že Míla nespala ani minutu a celou cestu navigovala s tím, že
já jsem ji občas pro povzbuzení pěkně vynadala…Ach jo… S ne moc velkým
nadšením nasedám na kolo a snažím se co nejméně myslet. Je to tak nejlepší.
Nad ránem jsme v Pfaffikonu, kde je další Chekpoint 6 (409km, 6.14). Opět
přichází útlum a tak budíme Petra. Dostávám dvě specialitky od Nutrendu a hlavně využívám situace a
navštěvuji místní WC a vykonávám kulturně velkou potřebuJ.
Odjíždíme poměrně
v pohodě. Petrova terapie opět zabrala a přede mnou je opravdu těžké
stoupání na Sattel (13km, 930m.n.m., 500 m. př.) Ovšem tento úsek do další
kontroly se poměrně brzy zvrhne v jednu velkou hrůzu, kdy kromě fyzické
krize přijde hlavně krize psychická, kterou vůbec nebudu schopna zvládnout.
Kopec je poměrně prudký a já nejsem i přes pobídky schopna jíst ani pít a
v podstatě vší silou se jen škrábu nahoru pořád ze sedla. Nasazuji
klasický tupý výraz a přestávám komunikovat a i sebemenší podnět, který se mi
nelíbí mě vytočí. Přestože vím, že moje posádka to nemá o nic lehčí než já
tak držkuji a držkuji…L Děsný. Opět se ukazuje, že tento
závod je hlavně o tom, kdo jak zvládne svoji nervovou soustavu… A
to zrovna moje doména není, což většinou odnáší doprovod. L S ránem se opět zvyšuje provoz a my se proplétáme skrz
náklaďáky. Odmítám jet po cyklostezkách, které jsou nerovné a obvykle končí
skokem z chodníku a auta to komentují troubením, neslušnými gesty apod…
Absolutně vyčerpaná vyjíždím nahoru a začíná opět pršet. Zprvu jemně, ale po
sjezdu dolů přichází regulérní slejvák. Je ale pravda, že se jedná o nádherný
sjezd, který by pro mě v normálním stavu byl lahůdkou a vychutnala bych
si ho. Jsme dole a začíná lejt. Připadá mi to jako věčnost, ale nakonec
zpětně zjišťuji, v opravdu pořádném dešti jsme jeli asi jen 30 nebo
40km. Moje psychika je na bodu mrazu a hlavně vím, že jedeme pomalu… Začínám
panikařit, že nestihneme limit…Zoufale se snažím počítat hodiny a kilometry,
ale mozek prostě nefunguje. Mezitím, aby toho nebylo málo, stačíme i dvakrát
zabloudit. V autě si sedá za volant Petr a jede úplně jinak než Kuba,
který si šel konečně odpočinout. Neuvěřitelně mě to vytáčí a nadávám, co
můžu. A to v podstatě nemáme ještě žádný fyzický problém! Jen já prostě
nezvládám hlavu... V tomto rozpoložení dojíždíme do Checkpointu 7 –
Emmenbrucke.(478km, 9.40) Jsem úplně psychicky na dně a své okolí „krmím“
hláškami o tom, že to stejně nemůžeme stihnout a že to nemá cenu. Vůbec
nechápu, že to se mnou mohli vydržet. Petr mě trochu vrací zpátky do reality
a hlavně všichni se mě snaží přesvědčit, že máme dost času. Zbývá 250km a 12
hodin… A najednou dochází ke zlomu.
Bez nějakého bezprostředního podnětu se můj postoj mění a já jsem rozhodnuta
vymačkat ze sebe úplně všechno. Jenom jsem si uvědomila, co pro mě celý tým
dělá a že tedy by bylo záhodno se alespoň snažit… A nejde jenom o přítomné
osoby, ale i mnohé další doma. Hlavou
mi bleskla i rada Zuzany, že když je nejhůř je nejlepší jet nadoraz a na vůli. A ono to funguje!
Následuje průjezd
kontrolním městem, který je opravdu hrůzostrašný a je zázrak, že proběhl bez
jakékoli kolize. Dalších 50km jedu s maximálním nasazením se snahou
vrátit se zpět hlavně psychicky do závodu. A daří se to! Je to klíčový
okamžik pro celý průběh závodu. Soustředím se jen na jízdu a o mém
rozpoložení ukazuje i to , že si nemůžu části zpětně vůbec vybavit. 52
kilometrů absolvuji za necelé dvě hodiny v poměrně kopcovitém terénu. Na
vrchol kopce (3km, 800m.n.m., 90m př.) do Affolternu (529km, 12.10), kde je
Checkpoint 8 přijíždím úplně v pohodě a s přesvědčením, že vše
dobře dopadne. Nesdílím sice úplně Petrův optimismus, že je dost času,
protože vím, že pokud nejste v cíli může se stát cokoli. A to ještě
nevím, že se to vrchovatě naplní.
Z vrcholu
Affolternu se řítíme krásným sjezdem a za krásného počasí do údolí a bez
velkých problémů pokračujeme dále. Svítí sluníčko a je asi 25°C. Je sice
pravda, že už nehýřím silami tak jako na začátku, ale kolem 30km/h po rovině
jedeme stále. Cítím se co se fyzických sil týče zdaleka nejlépe, co tyto
závody jezdím. Je pro mě až nepochopitelné, co Petr dokáže. A to pouze
správným sestavením a načasováním jídelníčku a suplementů! Velice rychle se
objevuje další Checkpoint 9 ve městě Stettlen (559km, 13.20). Dostávám další
koktejl alá Petr a vyrážím uzavřít 600km.
Bez problémů vyjíždím
na Grauholz (2,5km, 620m.n.m., 90m př.) a poměrně v pohodě po rovině
dojíždíme do cíle 600km tratě. Checkpoint 10 – Wiedlisbach (600km, 15.42).
Vše vypadá naprosto bezproblémově i když je hlavně psychicky těžké vlastně
z cíle vyrážet zpět na trať. Ale během pár kilometrů se situace zcela
mění…
Čeká nás posledních
120km se dvěma kopci z nichž první je opravdu chvílemi velice prudký.
Lindenpass (3km, 656 m.n. m., 180m př.)
Pomalu se začíná projevovat, že málo jím a piju a začínám cítit
výraznou únavu. Moje snaha se omezuje už jen na pouhé vyjetí kopce bez ohledu
na rychlost. Zřejmě jsem opět podcenila pití, kdy tupě oznamuji, že ještě
mám…Asi v polovině kopce začínám cítit výraznou bolest kolen a to zcela
náhle. Nahoře za povzbuzování pořadatelů, kteří za námi jedou, do sebe rvu
Carbosnack a snažím se co nejvíce pít. Ovšem objevující se bolestí jsem
docela zaskočena a co hůře, mám i problém jen otáčet nohama při sjezdu
z kopce. Bolest se výrazně stupňuje i bez námahy a to strašně rychle.
Mezitím mi doprovodné auto odjíždí dopředu a já nemůžu vzniklou situaci ani
oznámitL… Po chvíli svou snahu končím, přemáhá
mě bolest, zastavuji a sedám si na zem. Je to poměrně kritická situace a do
cíle zbývá ještě asi 100km a 2 kopce. Po chvíli přijíždí auto pořadatelů a
následně i moje Vectra. Sedím a nekomunikuji. Je mi do breku. Cíl je už jen
kousek a přece v tenhle okamžik tak daleko. Nechce se mi věřit, že to
zase dopadne špatně. Po chvíli oznamuji situaci Míle a Petrovi a to poměrně
v pesimistickém duchu. Při tomto druhu závodu v podstatě existují
dva objektivní důvody k vzdání: dehydratace a bolest kolen. Je to velice
těžká situace. Pokud se rozhodnu pokračovat, čeká mě očistec, kdy každé
šlápnutí je doprovázeno výraznou bolestí. Na druhou stranu je cíl tak blízko…
Konzumuji 2 Ibalginy, ale abych byla upřímná zázrak nečekám a koleno ještě
chladím speciálním sprejem. Na všech
vidím, že chtějí do cíle. Ale to já taky! Nakonec se odhodlávám pokračovat, i
když vím, že to bude sice posledních 100, ale pekelných kilometrů.
V tenhle moment vůbec nejde o výkonnost či trénovanost, ale čistě o
vůli! Nasedám na kolo a hledám jakoukoli techniku, která by ulevila mému
kolenu. Naštěstí alespoň levé reaguje na brufen a tak se snažím maximálně
šlapat jen jednou nohou. Připadám si jak postřelené zvíře. Konečně jsme na
kopci, kde je předposlední kontrola. Checkpoint 11 – Affoltern (638km, 17.55)
Opět dopuji další Ibalgin, ale bez efektu…Zbývá „ už jen“ 80km…
Tělo začíná být tak otupělé,
že ani nevím z které strany kopce jsem na něj vyjela a tedy kudy mám jet
dolu… Nastává stereotyp: jednonohé šlapání, pauza pokud je bolest neúnosná,
pohled na hodinky a zoufalé pokračování. Vše nasvědčuje tomu, že to bude „jen
taktak“, alespoň, co se času týče. Konečně jsme na předposlední kontrole.
Checkpoint 12 – Stetteln (668km, 19.15) O mém stavu svědčí i to, že
posledních 68km jedeme tři a čtvrt hodiny… Dopředu mě v tento okamžik
nežene ani tak vidina kvalifikace na RAAM, ale spíše představa celé anabáze,
kterou už máme za sebou a že opravdu nemám právo jenom kvůli bolesti nedojet…
Zbývá posledních 46km s jedním kopcem a rovinou do cíle.
Plazím se na
Grauholz, který jsem minule bez problémů vyletěla a nahoře dělám poslední
pauzu. Spolu s námi zastavuje opět i pořadatelské vozidlo a čeká se, kdy se rozhodnu jet dál. Začíná
nás tlačit čas a já vím, že zbytek musím už dorazit na jeden zátah. Je to
přece už jen 40 km po rovině! Je to málo a přece v ten moment strašně
daleko…jsou to nekonečné kilometry, což je dáno i tím, že jedu fakt pomalu.
Posledních 46km jedeme dvě a čtvrt hodiny! Konečně se objevuje cílový areál.
Je 21.31 a já bez velkého nadšení projíždím cílem. Necítím ani radost, spíše
jen úlevu a únavu.
|
