OKOLO ČR
OBJEZD REPUBLIKY 2005 ANEB DO ROKA A DO DNE…A PŘIŠLO
VÍTĚZSTVÍ
Kvalifikace
na RAAM 4.8. – 7.8. 2005 – 1270km, převýšení 11200m účastníci: Okolo ČR, (Třinec, start 4.8.
12.00, limit pro dojetí 72h 7.8. 12.00h) Komentáře účastníků: |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
29.7.
Je večer a já
v duchu rozmýšlím, co je nutno ještě zařídit do odjezdu na závod.
V posledním týdnu se dozvídám, že Tomáš Šípek opět na vše kašle. Ale
v podstatě to z něj musím doslova a do písmene vypáčit, jinak by se
opět ani neomluvil… Zvoní telefon a přichází další jobovka: Petr Havlíček mi
oznamuje, že z vážných důvodů nemůže jet také… Nastává poměrně krizová
varianta, kdy mi zůstávají jako doprovod pouze Kuba Štěpánek a Míla
Pergnerová! Sice se ještě horečně snažím
někoho sehnat, ale už dopředu vím, že takto narychlo by to byl
skutečný zázrak! A ten se samozřejmě nakonec nestal. Máme před sebou
s velkou pravděpodobností 3 noci a pro doprovod to bude opravdu
vyčerpávající situace!!! 3.8.
Konečně po všech
peripetiích přijíždí okolo 11h Citroen Jumper Míly Pergnerové společně
s Kubou Štěpánkem a začínáme nakládat. Opět si připadám jako při
stěhování…A Jumper je tak akorát… Vůbec nechápu, jak jsme mohli
v minulosti jet s malou Felícií. A to mám připravenou ještě jednu
„dobrou“ zprávu: při ranním „leštění“ Mikeše jsem zjistila, že má prasklá
řídítka!!! Naštěstí existují i ochotní lidé a řídítka po chvíli mám. A
nastává problém, kdo je na počkání nainstaluje. Nakonec mě zachraňuje jako
v poslední době častěji Martin Štorek! Po naložení jedeme nejprve do
Bikeranche pro řídítka a pak se pro změnu řítíme za Martinem do Řevnic… Okolo druhé je vše OK,
ale já si uvědomuji, že porušuji základní zákon pro cyklistu, zvláště pro
ultramaratónce! Nic na kole se nemá měnit těsně před závodem a už vůbec ne
něco, co změní posez na kole! Vím, že si docela zahrávám s ohněm. Cesta poté probíhá
v pohodě a okolo půl osmé jsme v Třinci. Čeká nás srdečné přivítání
a startovní číslo 1. Poté se ubytujeme a vyrážíme klasicky na večeři do
místní pizzérie. Kolem deváté se vracíme na hotel a já poměrně s velkou
nelibostí sleduji, že začíná pršet… A předpověď neslibuje nic zázračně
lepšího. Bohužel. A k tomu teplota maximálně do 20°C. No docela hnus… 4.8.
Je 4.30 a poprvé mě
budí telefon a já spořádávám předepsané suplementy. Po další půlhodině přichází
na řadu první jídlo, které mi obětavě Míla připravuje. Kolem sedmé vstáváme
všichni a já pokračuji v konzumaci doplňků a jídla v pravidelných
intervalech dle rozpisu a moji obětavci připravují vše potřebné: ionťáky,
tyčinky, gelíčky, rejžičku, rohlíčky atd. atd. Kolem 11h se balíme a
přesunujeme s autem ke startu. Umísťujeme dva nezbytné plyšové talismany
za sklo, aby dobře viděliJ a já se pomalu převlékám do
závodního.Je mokro a zatím na střídačku mží, prší a neprší…L Teplota je bohužel jen kolem 16°C. Mažu se hřejivou emulzí,
oblékám moiru, dres, návleky na ruce i nohy a vestu. Je půl dvanácté a máme
za sebou nezbytnou informační schůzku. Opět neprší a my se modlíme, aby to
tak vydrželo! Ještě nějaké nezbytné foto, prohodím pár slov s Víťou
Dostálem a jde se na start. A začíná doslova a do písmene lejt. Většina
z nás natahuje pláštěnky a poměrně tupě stojí na startu. Mě si vyhledává
kameraman televize a vyžaduje ode mě nějaká zřejmě radostná gesta, kterých se
samozřejmě nedočká… Je přesně 12h a je
odstartováno. Během pár metrů jsme všichni úplně mokří a „zasraní“ od hlavy
až k patě. Je to opravdu nepříjemný začátek, tím spíše, že se jede
poměrně pomalu. Fouká západní vítr a tak jedeme i v tomto počasí poměrně
blízko v háku. Nedá se nic dělat, silami je třeba šetřit… Je to
neuvěřitelné, ale už asi po hodině řeším problém: chce se mi na malou… Na
druhou stranu se mi nechce ze skupiny odstupovat a pořadatelé nejsou zatím
moc přísní, aby nás roztrhali. Postupně tento problém kolem mě řeší
jednotlivý spolubojovníci, ale bohužel pro mě, to zvládají za jízdy. Asi po
2,5h jízdy konečně přestává pršet a u mě je situace tak kritická, že prostě
musím zastavit. A abych to ještě vylepšila, tak stačím v Ostravě zabloudit…
Je to částečně způsobeno tím, že je zima a mě se mlží brýle, takže jedu bez
nich „poslepu“. A abych nevyšla ze
cviku minulých závodů, tak opět jako jediná nemám doprovodné auto. Následuje
telefonát s Mílou ve stylu: Kde jsi? Nevím, nevidím. Na nějaké
křižovatce, kde je hodně aut...a pumpa. Prostě konkrétní informace jako hrom J Konečně se setkáváme a už bez deště pokračujeme dál. Osychá i
silnice a já se v Kravařích převlékám do suchého. Je stále poměrně velká
zima, stále asi 16°C. Projíždíme Opavou (mimochodem opět blbě) a po rovinách
přicházejí první kopce. Zatím vše probíhá uspokojivě, ale nějakou větší
pohodu necítím, což je dáno i poměrně silným protivětrem. A nebo tím, že
prostě nemám v srpnu tu formu jako v červnu… Za Rýmařovem se silnice
začíná zvedat a před námi je Skřítek (150km, 900m.n.m.). Je to relativně
příjemné stoupání , které mám ráda a konečně chytám jakýsi rytmus a mám
z jízdy trochu lepší pocit. V 17.45 jsme nahoře a rovnou
pokračujeme dále a před námi je další výrazný kopec: za Červenou Vodou se
zvedající Suchý vrch (214km, 755m.n.m.). Jede se mi poměrně dobře a myslím i
na Mikeše, kterému jsme promazaly řetěz, aby příliš neprotestoval proti
poměrně surovému zacházení, které měl už teď za sebou. A to nevěděl, co ho
ještě čeká! Začíná se stmívat a to jasně ukazuje, že jedeme pomaleji než
loni. To jsme totiž byli nahoře za světla. Nedá se nic dělat, počasí si
vybralo svoji daň. Asi v polovině stoupání vidím před sebou blikačku, ke
které se pomalu, ale jistě blížím. Asi kilometr před vrcholem dojíždím
soupeře a ten k mému překvapení začíná spurtovat…Je to Američan Pete
Link se čtyřkou. A co je ještě více zarážející, tak bez zastávky
v krátkém oblečení a 10°C pokračuje dolů… Tento závod chyby neodpouští a
v duchu si říkám, jak nakonec dopadne. Nakonec se dozvídám, že vzdal už
na 400km kvůli zimě!!! Já podle plánu
zastavuji, oblékám se, snažím se sníst nějakou rýži a asi po půl hodině
v 21.45 pokračuji dále. Čeká nás úsek, který
vůbec nemám ráda. Rovina do Hradce Králové. Kupodivu se cítím čím dál lépe,
akorát záda oznamují, že experimenty s kolem před startem nejsou to
pravé ořechové. Oceňuji nový obchvat Vamberka a kolem půlnoci jsme
v Hradci. 5.8.
Bez zastávky
pokračujeme dále. S přibývající nocí se začíná probouzet zvěř a my
registrujeme velice různorodou směsici živočichů. Bohužel nemálo z nich
svoji noční aktivitu zaplatilo životem…Co ale vůbec milé není je ohromné
množství velkých hnědých slimáků, kteří se hnusně lepí na kolo a prostě se
jim vyhnout nedá. Blížíme se
k Sadové (300km) a na kontrolu nahlašujeme čas 1.15. Stále je vše
v pohodě, kupodivu včetně mé nálady a doprovod funguje jako hodinky.
Ovšem to nejtěžší nás ještě čeká. Poměrně nepříjemná je jen teplota, která už
spadla asi na 8°C. Objíždíme Jičín, kde ale právě něco budují a kromě
vyfrézované silnice se těžko orientujeme i v kuželích, které vymezují
vozovku. Mě spíše připadá, že jsou rozházené zcela náhodně…Za Jičínem
nabíráme směr Mladá Boleslav a to je opět část, kterou příliš nemám v oblibě.
Je to dáno hlavně denní, nebo spíše noční dobou. Těsně před Mladou Boleslaví
se vyhýbám přejeté srnce, což vůbec není příjemný pohled…L Průjezd Mladou Boleslaví
sebevědomě určuji sama a výsledek je, že nás cedule nasměrují úplně
jinam než chci a tak jedeme v podstatě přesně podle itineráře. Naštěstí
největší tankodrom je opraven a tak ani moc nenadávám… Blížíme se
k Jezernímu Vtelnu, kde jsou krásné serpentiny a já začínám poprvé
pociťovat výraznější únavu. A tak se rozhoduji zastavit ještě před Mělníkem
na plánovanou pauzu. Zastavujeme v Bezně na 386km na krásném rozlehlém
parkovišti asi v 5.15 a já si dokonce dopřávám luxus v podobě
20min. spánku. A nutno říci, že to první noc opravdu luxus jeL. Mezitím je mě připravováno něco teplého do žaludku. Je stále
pouze 8°C a když po půlhodině
vyjíždíme, tak se klepu a cvakají mi
zuby zimou. Bohužel dělám první chybičku: beru si Gutar a Turbosnack… Když
ono je to tak jednoduché a hned se jede lépe. Ale je na to příliš brzy! Takto „nadopovaná“
pokračuji poměrně v pohodě dále, akorát mě štvou slimáci lezoucí
v nechutném počtu a také vím, že už teď mám časový skluz oproti plánu.
V 6.30 projíždíme Mělníkem a dostáváme se do úseku, který mi také příliš
k srdci nepřirostl: Roudnice, Budyně, Libochovice, Žatec… A co je
nepříjemnější otáčíme k SZ přesně proti větru…Vím, že tak pojedeme až do
Aše a přitom opravdu „krásně“ otevřenou krajinou. A
ještě se navíc poměrně výrazně zhoršuje
kvalita silnic. Docela mě to vytáčí, i když zatím žádný velký problém
s pozadím nemám. Tento problém jsem konečně po mnoha letech dokázala
vyřešit skoro k dokonalosti a už dopředu můžu říci, že i přes místy
katastrofální stav našich silnic vše bylo OK až do konce. Okolo 7.30
projíždíme Roudnicí a bohužel začínáme výrazně zpomalovat. Následně
projíždíme jednou vesnicí za druhou a já mám pocit, že se musím počůrat. Ale
fakt není, kde zastavit… Konečně kašlu na okolí a stavíme. Převlékám se do
„denního“ a s ulehčením si ulevuji. Svítí sluníčko a alespoň trochu se otepluje. Ale já se
začínám cítit poměrně mizerně a vyčerpaně. Mám za sebou od rána už tři Gutary
a to vůbec není dobré. A tak voláme SOS Petrovi! Ten se ozývá a diktuje Míle
zázračný lektvar, který má pomoci. Po malém kufrování v Žatci (500km,
10.09) pokračujeme směr Kadaň a já dostávám recept alá Petr. Necítím se ale
vůbec dobře a přestává se mnou docela být sranda. Jen tupě šlapu a mám hrůzu
z toho, co nás čeká do Aše. Je to opravdu těžký úsek
s vyčerpávajícími kopci neustále stoupající a po vůbec ne hezkých
silnicích. Směrem ke Karlovým Varům se výrazně zvyšuje provoz kamionů a mě to
už docela ser…Začínám opět držkovat a vymýšlet kraviny. Je ale pravda, že
máme poměrně výrazný časový skluz, což je ale z větší míry dáno
neustávající jízdou proti větru a nakonec se to projeví u všech účastníků. A k pohodě už mám také docela daleko… V Kadani si
vyměňuji názory na pravidla silničního provozu s nějakým pitomcem, který
mi na kulaťáku nedal přednost a bylo to fakt o fous… Následující úsek doslova
a do písmene nenávidím: těžká stoupání na hlavní silnici směr Karlovy Vary,
velký provoz a u mě pravidelná krize. A letos ještě vítr proti! Opět se
objevují myšlenky se na to vykašlat... A to ještě nevím, že se nám podaří za
Vary zabloudit… Nemám žádný velký fyzický problém, ale hlava
nefunguje…Příjemným překvapením je obchvat Ostrova, kde byl vždy totální
dopravní zmatek. A nepříjemné hned následuje. Před Vary je vyfrézovaná
silnice, zúžení do jednoho pruhu, kolony kamionů… Prostě hnus. Ve sjezdu do
Varů stále na vyfrézované silnici v koloně kamiónů přehlížím asi 15cm
vysoký příčný práh a Mikeš dostává poprvé docela sodu…Doprovodné auto zůstává
v klasické zácpě a tak pokračuji sama skrz město kličkováním mezi
kolonami aut. Docela se oteplilo, asi na 20°C a svítí sluníčko. I když
blížící se mraky ze všech stran nevěstí nic dobrého a to se také další den
projeví. Úsek z Karlových
Varů je mojí černou můrou a letos se na tom nic nemění. Ba naopak! Hned za
Vary Kuba zabočuje bez oznámení k pumpě a já pokračuji dál jako se jelo
v loňském roce…L Jenže vše je jinak. Po asi 5km (do
kopce) přichází nějaká objížďka a já nevím kam dál. A tak přichází na řadu
telefon a klasický rozhovor typu: Kde jsi? Nevím. Není tu žádná cedule.
Akorát nějaká objížďka. Nakonec Míla slibuje, že pro mě přijede. Sedám si na
zem a čekám. A dochází k poměrně zajímavé situaci: každý, kdo kolem mě
jede, zastavuje a ptá se, zda nepotřebuji pomoc. Asi už moc dobře nevypadám…
Ale potěší, že ani Češi nejsou úplně lhostejní! Po asi půl hodině, kdy se
nikdo neobjevuje, volám znova a dohadujeme se, že nejlepší bude, abych se
vrátila. Jsem opravdu rozhozená, protože na takovéto avantýry fakt čas
nemáme…a hodina je v nenávratnu. Následující úsek až do Františkových
Lázní probíhá za nasraného mlčení a nadávání na Radka Kyselého…Ať si to jezdí
sám… A ve mně uzrává opět rozhodnutí v Aši skončit! Konečně jsme na hlavní
směr Aš a najednou jako mávnutím kouzelného proutku bez konkrétního důvodu se
nálada mění a já jsem rozhodnutá opět bojovat. Čeká nás 15km do Aše
s převýšením 230m. Jedu v podstatě s maximálním možným nasazením
a za 45min jsme na místě. Je přesně 18.00 a máme za sebou 637km. Čeká nás
velice přátelské přivítání a já oznamuji mile
Míle, že v 19.00 odjíždíme, tak ať sebou hodí…J Sama nepříliš chytře přijímám nabízené těstoviny
s několika druhy sýra a salámem. Cítím je v žaludku ještě další 2
hodiny…A tudíž nejím, co mám. Další chyba! Je zajímavé, že jsem ještě nebyla
vůbec na „velké“, ale zatím není prostě potřeba. Ještě se nepříliš chytře
ptám Radka Kyselého, jakéže má být počasí. A dozvídám se poměrně neradostnou
skutečnost, kterou blížící se mraky v následujících hodinách naplňují. Je přesně 18.57 a my
vyrážíme do druhé, výrazně těžší poloviny závodu. Jsem poměrně dobře naladěna
a následující kilometry až do Chebu vedou vesměs z kopce, takže není
žádný problém. Na rozdíl od loňska
jedeme Chebem za světla a bez problémů. Najíždíme na silnici číslo 21 a cesta
probíhá stále v klídku. Akorát se začíná naplňovat předpověď počasí a
občas trošku sprchne. Kousek za Dolním Žandovem (20.30) se potkáváme ještě
jednou s Radkem a jako překvápko se objevuje Dáša Likusová. Následuje
v podstatě neustále klesající úsek až
do Plané, kde se rozhoduji pro spánek. Čekají nás těžké kilometry a
ještě k tomu v noci. Uléhám dozadu do auta a v podstatě velice
rychle usínám. Přesně po 45minutách, které mi připadají jako 10 minut, jsem
vzbuzena Mílou a dávám si do nosu: bujónek s rýžovými chlebíčky. Ale je
pravda, že s narůstajícími kilometry méně jím. Už prostě není chuť. Je
poměrně teplo – 18°C, což je dáno tím, že se zamračilo. Ještě si odskakuji na
velkou a s nepříliš velkou chutí vyrážíme dál vstříc druhé noci. Prostě
jízdu v noci nemiluju. Je 23.00 a nás čeká
velmi těžký a hlavně pro mě neznámý úsek směr Stříbro a Stod. Zatím je ale
vše v pohodě, protože jsem odpočatá
a najedená. Pokračujeme lehkým táhlým stoupáním, které se najednou
láme v prudký sjezd. A s velice překvapivým závěrem. Alespoň pro
mne. Najednou se řítíme do serpentin na rozbitých kostkách. Musím říci, že u
mě stáli všichni svatý, protože na předchozím úseku byl mokrý asfalt, ale
kostky byly naštěstí suché!!! I tak ale končím úplně v protisměru a
docela se probouzím... Mám víc štěstí než rozumu. A protože žádný sjezd není
zadarmo, přichází samozřejmě protikopec a to částečně taky po kostkách.
Nahoře mám dost a to ještě nevím, co nás čeká dále. Jet v noci absolutně
neznámým terénem ať už nahoru nebo dolů, je fyzicky a hlavně psychicky
strašně vyčerpávající. 6.8.
Sjíždíme dolů do
Stříbra a já zase málo jím a piju. Narůstá únava a i vzhledem k noční
době prostě není chuť. A přichází další dlouhé 6km stoupání ze Stříbra.
Nahoře už mám fakt důkladný hlad a házím do sebe najednou banán a ionťák a
následky na sebe nenechají dlouho čekat. Je mi opravdu zle a chybí málo,
abych se pozvracela. Musím zastavit, ať chci nebo ne. Stojíme na nějakém
soukromém parkovišti, což se projevuje hned naběhnuvším hlídačem. Je přesně
1.00 a já čekám až se žaludek alespoň trochu uklidní a my budeme moci
pokračovat. Trochu se mu snažím pomoci jedlou sodou, ale nejsem úplně
přesvědčena, že bude vše dále v pohodě. Mám poměrně velký útlum a
pomáhám si jak to jde i pomocí Shlehy, Gutaru a Turbosnacku. Ovšem to je
v tuto část závodu cesta do pekel, jak poznám velice tvrdě
v závěru. A že měl Petr zase pravdu…Asi po 45 minutách pokračujeme dále
a bohužel se naplňuje předpověď: začíná pršet. Zatím jemně, ale postupně déšť
přejde v regulérní liják. V tuto noční hodinu je to pro mě
absolutní pohroma a ve mně opět uzrává myšlenka vzdát to... Připadám si jako
blázen, když se pohybuju v tuto noční hodinu na kole v takovémto
počasí. Docela by mě zajímalo, co si myslí osádky aut, která nás míjejí…Moje
nálada klesá na bod mrazu a vše se
ještě zhoršuje naprosto neuvěřitelným provozem kamionů nedaleko Plzně. Ochlazuje
se a já musím sundat i brýle, přes které nic nevidím. A bez nich taky ne… L Jsem naštvaná bez rozdílu na všechno a na všechny! Konečně se
dostáváme na silnici č.19, kde je už poměrně klid. Neustále leje a nás čeká
prudký sjezd do Nezvětic, který kdybych neznala, tak je absolutně nemožné ho
ve zdraví v těchto podmínkách skoro poslepu zdolat! Jsme dole a já zase
zastavuji. Nemám nějaký zvláštní důvod, spíše se mi nechce jet dál…
V hlavě šrotují pouze černé myšlenky, ale alespoň je neventiluji ven.
Pro Mílu s Kubou musí být absolutně absurdní neustále vylézat do lijáku,
když vlastně nic neřešíme. Jsou ale naprosto skvělí a snaží se mi splnit, co
mi na očích vidí. Neumím dostatečně poděkovat, ale tento kritický úsek
rozhodli oni dva! A to svou neutuchající snahou mi maximálně pomoci, i když
už museli být také unavení. Pokračujeme nadále v dešti střídající se
intenzity až nahoru na Míšov a tam zastávkuji totálně a zastavuji s tím,
že nemůžu jet bez brýlí a za tmy dolů… Ale v duchu cítím, že je to spíš
výmluva. Je 4.30. Mikeše házím do příkopu na déšť(a je mi to úplně jedno…).
Sama se převlékám do suchého s tím, že jdu na hodinu spát a pak se
uvidí. Ovšem usnout skoro nemohu a do auta neustále bubnuje déšť. Konečně na
chvíli zabírám a už jsem buzena Mílou, že je světlo a jedem dál. Jenže já
jsem v ten okamžik pevně rozhodnuta skončit. Ještě než stihnu otevřít
ústa a sdělit své rozhodnutí, tak se mě Míla ptá ,co si obléknu a co má
připravit k jídlu. Naštěstí mi vůbec nedá šanci k diskusi! Nalepuji
nové náplasti a odmítám si obléci nasáklé a zasrané kalhoty. A tak bereme
poslední suchý kus a jako bonbónek mi přicházejí úplně promočené, ale nahřáté
boty. Je opravdu neuvěřitelné, co člověku stačí ke štěstí a úplně obrátí
náladu! A potěší. Je skoro neuvěřitelné, co všechno pro mě Míla s Kubou
dělají! A zároveň jako zázrakem
přestává i pršet… Je 6.07 a sjíždíme
z Míšova dolů. Je tu nový asfalt, a tak až na všude stříkající vodu, je
vše v pohodě. I teplota je zatím poměrně rozumná – 13°C. Konečně se
dostáváme přes osmistý kilometr a pokračujeme stále mírně dolů. Dokonce občas
probleskuje sluníčko a co je důležitější do zad nám fučí poměrně výrazný
západní vítr! Ovšem, aby ta pohoda netrvala moc dlouho, nenechává na sebe
čekat další, ale o to závážnější problém: dostávám průjem…V podstatě každou
hodinu „musím“. Vše řešíme okamžitým telefonátem Petrovi a já se zatím snažím
„hasit“ vše pomocí černého uhlí. Nutno říci, že tento problém s větší,
či menší intenzitou trval až do konce závodu! A mým jediným štěstím je, že je
zima a nehrozí dehydratace! Postupně se posunujeme nepříliš těžkým terénem
k Táboru a já zabíjím další hřebíček do své rakve. Opět si pomáhám
trojkombinací Shleha, Gutar, Turbosnack. Vůbec si neuvědomuji, jak organismus
úplně zbytečně vyčerpávám! Silný západní vítr nás
poměrně rychle posunuje k Táboru, kde jsme okolo půl desáté dopoledne.
Je opravdu velké štěstí, že nám velice silný vítr fouká přímo do zad. Co se
jídla týče, tak pro změnu přicházím na chuť holým rýžovým chlebíčkům a
vzhledem k teplotě – 10°C- není naštěstí pití limitujícím faktorem.
Neustále po větru projíždíme poměrně bez problémů další a další kopce
Vysočiny a po průjezdu obchvatem kolem Pelhřimova usuzuji, že mám nárok na
další pauzu. Zastavujeme na pumpě a já zcela bezostyšně „kadím“ přímo u
reklamní cedule. A hoduji na bagetě se šunkou…Jak moc je to rozumné, je
otázka, ale už všechny ty tyčinky nemůžu ani vidět… Po asi půlhodince
pokračujeme dál a já vím, že se silnice bude stáčet k severu a tudíž
vítr do zad se změní na „bočák“…A to ještě netuším, protože jedeme do pro mě
neznámého úseku, co nás čeká : A. za
kopce a B. za silnice, které si tento
název vůbec nezaslouží. Je opravdu neuvěřitelné jakým terénem, alespoň co se
kvality silnic týče, se budeme v následujících přibližně 200km
pohybovat. Nikdo asi neuvěří, pokud to nevyzkouší na vlastní kůži, co to je
po už absolvované porci kilometrů a desítkách hodin v sedle za
utrpení!!! Nadávám, co můžu a přitom
Mikešovi úžasné vlastnosti pohltí velké množství nerovností. Prostě titan je titan.
A Morati je Morati. Přesto tělo dostává, co proto a co mi vadí ještě více, že
se vůbec nemůžu dostat do nějakého rytmu a tempa, protože hraji kličkovanou
mezi dírama… Jedeme opravdu cyklisticky těžkým terénem, kde kopec střídá
kopec a ještě se pohybujeme po extrémně frekventované silnici. Alespoň
v tuto dobu. Za Pelhřimovem se
nemůžu nevšimnout odbočky na pro Čechy známou vesnici – Kojčice. Hned si
vzpomínám na film Marečku, podejte mi pero a i přes výrazně se zvyšující
únavu se musím usmát J. Kolem jedné odpoledne
jsme v Humpolci a stále stejným terénem pomalu pokračujeme směr
Havlíčkův Brod. Svítí sluníčko, ale mě vůbec není teplo a jedu neustále
v dlouhém oblečení. Na vině je jednak silný vítr, únava a i teplota,
která ještě nepřelezla 20°C. Po průjezdu „Havlbrodem“ přichází další kontrola
od pořadatelů a já dostávám razítko s časem13.58. Je jasné, že nás čeká
třetí noc a to bude peklo. A to se následně vrchovatě naplňuje. Zčásti je to
dáno prostým faktem třetí probdělé noci a zčásti je to bohužel má chyba,
která se nám málem stala osudnou: v dosavadním průběhu závodu jsem si
nepřiměřeně pomáhala stimulanty. Je to tak snadné…a zpočátku i velmi
efektivní! Bohužel se v plné nahotě ukazuje, že Petr Havlíček chybí víc,
než si chci připustit. Není totiž v silách samotného závodníka si jídlo
a vše ostatní v druhé polovině závodu dirigovat!!!
Konečně se blížíme ke
Žďáru, kde už vím, co mě čeká a jsem docela v pohodě. Najednou se ale
v Přibyslavi objevuje známá oranžová šipka. Objížďka! Je ironie osudu,
že jak se později dozvídám, tak kvůli dalšímu cyklistickému závodu - časovce!
My objíždíme poměrně brutálním terénem 20km. Je to rána, ze které se hned tak
nevzpamatovávám. Hodinu dřu a přitom se ani kilometr nepřibližuji
k cíli. Moje psychika se opět láme k záporným hodnotám, zvláště
když se po telefonátu Radkovi Kyselému dozvídám, že ostatní kromě mě a za
mnou jedoucího Pacáka normálně projeli. Mám na krajíčku a jen silou vůle
pokračuji dále. Ale ve velice špatném psychickém rozpoložení. Všechny
časovkáře v ten okamžik doslova a do písmene nenávidím! Co se týče
fyzické stránky zatím nic nějak extrémně nebolí. Vše tak přiměřeněJ. Ale to se také v dohledné době změní. Za Novým Městem na
Moravě následuje další objížďka, ale ta nám situaci spíše usnadňuje a hlavně
je vedena po absolutně hladkém asfaltu a opět po větru. Je to pro mě balzám
na duši a nálada hned vylítává nahoru. Asi v polovině mě sice zase
začíná bolet koleno, ale jsem spíše překvapená, že je to tak pozdě… Vyžádávám
si Ibalgin navíc a jedu poklidně dále. Před námi jsou po
opravdu rozmláceném sjezdu z Bystřice jako strašák dva těžké kopce: 1.
Štěpánov nad Svratkou – Rozseč nad Kunštátem (10km, převýšení 300m) a
následně 2. klasický boskovický kopec (15km, 350m převýšení). Z nějakého
nevysvětlitelného pominutí smyslů jedu první kopec nadoraz. Mám totiž
představu o asi třech kilometrech do kopce… Nicméně se mi jede dobře, akorát
s nepřibližujícím se koncem kopce, začínám mít poměrně smíšené pocity,
zda jsem lehce nepřestřelila…Celý kopec jedu v podstatě bez jídla a
pití. Ach jo. Některý věci zpětně chápu jen těžkoL A opět jsem šokována, co se stalo za 2 roky s poměrně
kvalitní silnicí. Ještěže to do kopce tak nevadí… Konečně jsme nahoře a já do
sebe leju jeden Turbosnack za druhým a baštím gel. Snad to tělíčko rozchodí. S hrůzou
očekávám následující sjezd do
Kunštátu, kde se pohybujeme asi 60km rychlostí naprosto neuvěřitelným
tankodromem! Je zázrak, že se nikomu nic na tomto úseku nestalo. Je to
opravdu velice nepříjemné. Zabrat dostávají hlavně chodidla a ruce, protože
celý sjezd jedu ze sedla… Konečně jsme projeli
nejhorší a jsme v Kunštátu. Je přesně 18.30. a já začínám poměrně
spěchat. Chci totiž projet „ boskovičák“ a následující sjezd do Prostějova za
světla. V následujícím sjezdu do Boskovic jsem doslova a do písmene
šokována ale tentokrát v kladném
slova smyslu: je zde nádherný nový asfaltový koberec a tak si sjezd
v asi 60km rychlosti doslova a do písmene vychutnávámJ. Asi v polovině, ale zvoní v kapse telefon a já i
přes velkou rychlost koukám na
displej: Radek Kyselý! A dozvídám se poměrně příjemnou zprávu: Následující
objížďku u Boskovic můžu projet autem jako vyrovnání kilometrů navíc u
Přibyslavi. Teprve zpětně mi dochází, že telefonovat v této rychlosti,
bez možnosti brzdění a v mém stavu je docela šílenost. Myslím, že moji
andělé strážní musí už mlet z posledního! Jsem fakt cvokJ… Vystupuji z auta,
kde jsem se vydatně napapala a docela
s chutí se pouštím do boje z kopcem. Rychlost v první prudké
části se sice pohybuje jen okolo 8 km/h, ale kupodivu se cítím čím dál lépe a
v jakési euforii jsem za 45 min
bez větších obtíží nahoře! Moje nálada je opět pro změnu zcela nahoře.
Je naprosto neuvěřitelné, jak často a jak rychle dochází k naprosto
rozdílným pocitům a stavům…Je asi 10°C a tak na sebe navlíkám do sjezdu
kompletní zimní garderóbu, včetně zimních rukavic. A vyrážím zatím osamocena,
protože i doprovod má lidské potřeby, vstříc sjezdu do Prostějova. Opět
přichází „šok“ v podobě zcela
nové silnice a tak si užívám nádherný sjezd! Projíždíme Prostějovem a přesně
v 22.00 jsme v Brodku u Přerova. 7.8.
Před námi je třetí noc
a jsem fakt zvědavá, co nastane. Do cíle zbývá „už“ jen 160 km, ale to je
velice zavádějící údaj! Vždyť, kdo z nás běžně jezdí takovéto
vzdálenosti v tréninku? To vypadá
jen v porovnání s tím, co už máme za sebou. A hlavně se opět budeme v následujících 46 kilometrech
pohybovat v neznámém terénu a
potmě! A krize na sebe opravdu nenechá dlouho čekat. Je asi půlnoc,
jsme v Bystřici pod Hostýnem a já cítím, že je zle. Projevují se dříve
použité stimulanty a já jsem úplně energeticky na dně. Mám problém udělat
jakýkoli pohyb navíc a ani skoro nemluvím. Po rovině jedu 20km/h a jediný, co
si přeju, je už nešlapat. Psychicky melu z posledního a po jedněch
nádherně rozbitých kostkách uprostřed Bystřice zastavuji, že končím! Stojíme
okolo auta a já prostě nechci jet dál. Každá část mého těla je proti. Nejde ani
tak o konkrétní problémy jako o celkové vyčerpání. Nakonec se ozve docela
naštvaně Míla, že jsou taky unavení a fungujou a že by bylo záhodno
pokračovat. A jestli teda ne, že můžem vše naložit a jet do Prahy…!!! A to je přesně to, co
na mě platí!!! Místo poraženeckých myšlenek se začínám snažit v rámci
mých současných možností vzniklou situaci řešit. Vím, že je potřeba dostat do sebe, co
nejvíce cukrů a tak jím piškoty a tatranky, co se do mě vejde. Problém je, že
mi mozek odmítá spolupracovat a hlavně já vůbec na jídlo nemám chuť! A mám
strach, aby to neskončilo zvracením. V 0.33 vyrážíme dál a mě čeká asi
27 nejhorších kilometrů v životě mezi Bystřicí a Valašským Meziříčím.
Projíždíme vesničkama a já mám u každé cedule pocit, že už jsme tam byli.L Zároveň se přede mnou objevují různé objekty, které ale ve
skutečnosti nejsou… Prostě mám klasické halucinace a vůbec nevím „ která
bije“. Bezdůvodně brzdím a vůbec zpětně nechápu, že mě Kuba nepřejel. A
k tomu klasicky česky nerovná silnice. Jediné štěstí je, že jedeme fakt
pomalu. 20km úsek jedeme hodinu než svůj souboj s tělem vzdávám a
zastavuji ve vesnici Branky. Myslím,že přesně trefuji okamžik, kdy by se
jízda dál změnila v hazard…Mám pocit, že vůbec moje hlava ke mně nepatří
a nejsem schopná soudně uvažovat. Hlásím, že jdeme na 15 min spát a usínám
ještě než se za mnou zavřou dveře auta. Po 15min jsem probuzena
z bezvědomí alespoň k vědomí a dostávám teplý čaj. Během noci se
výrazně ochladilo, je 8°C, a co je horší padla neproniknutelná mlha. Vše je
mokré a sražená voda je úplně všude. Moje pocuchaná nervová soustava nesnáší
ani štěkot nebohého hafana, který prostě jen hlídá… Opět jdu na velkou. Tato
činnost se bohužel teď opakuje každou hodinu, ale já si nějak neuvědomuji, že
to je poměrně vážný problém! V 2.13 minut s veškerým sebezapřením
pokračujeme. Připadám si jako robot a ne jako člověk, natož jako cyklista.
Beru si alespoň civilní brýle, ale i na nich je okamžitě sražená mlha a tak
jedu skoro poslepu a chvílemi mám ve světle auta problém vůbec silnici najítL. Je to chvílemi až absurdní situace, ale přesto konečně
v 2.33 jsme ve Valašském Meziříčí. Po průjezdu městem
zastavuji s tím, že mám hlad. Přitom se ale musím do jídla poměrně
velkým úsilím nutit, protože žaludek prostě odmítá cokoli přijmout. Nálada je
sice oproti posledním hodinám lepší, ale já si uvědomuji, že ještě zdaleka
vyhráno nemáme. Zbývá posledních 100km, které už mi alespoň nejsou neznámou.
A já prostě ráda vím, do čeho jduJ. V kapse se mi ozývá telefon a
Radek zřejmě zjišťuje, jestli ještě žijem…J V daný moment jsem zrovna
psychicky zrovna nahoře a tak optimisticky slibuju, že ráno jsme
v Třinci. To ještě ale nevím, že se situace zcela otočí a že zcela
vyčerpané tělíčko bude dosti razantně proti. Před námi je dlouhé 35
kilometrové táhlé stoupání s Valašského Meziříčí přes Rožnov, všechny
tři Bečvy směrem na Bílou. (35km, 350 m převýšení) Nejedná se o nijak těžký
kopec, ale v mém stavu si nějak neuvědomuji, že to bude jiné než na
normálním maratónu, odkud ho znám… Začínám se cítit úplně vyždímaně a na
kraji Dolní Bečvy opět zastavuji. Opět na velkou… Celou situaci ještě stěžuje
neustále se snižující teplota, která se zastaví až na 5°C! A k tomu
všudypřítomné vlhkoL. Pomalu pokračujeme dále a já už skoro
nejím, ani nepiju… Kolem čtvrté hodiny se objevuje známé auto s Petrem
Bezecným a pro mě je to docela vzpruha, i když nijak nekomunikuji. A nedávám
to najevo. Ale vnímám J. Bohužel vzápětí přichází další krize a
já přestože jedu ze sedla skoro usínám na kole! Opět zastavujeme (v 5°C) a já
jdu na 15min. spát. Nechci, ale musím. Prostě v některých situacích vůle
nestačí… Jsme asi 3 km pod vrcholem a je to největší blbost, kterou lze
udělat. Jenže mě už mozek nefunguje a základní životní potřeby jsou silnější
než já. Po probuzení, kdy se klepu, ač navlečená jak do mrazu, jak ratlík,
vyrážíme dál. Soustředím se jen na otáčení nohama, protože… Proč vlastně?
Vůbec nechápu, proč vlastně jedu dál… Jediné po čem toužím, je – nešlapat. A
přichází další pohroma. Na vrcholu odbočujeme doleva směr Bílá a krásný
sjezd, který dobře znám je pro mě v tomto stavu doslova pohromou. Je
zima, absolutní mlha a můj stav, kdy jsem si myslela asi před 150km, že už
nemůžu, se kupodivu ještě zhoršil. Skoro bych nevěřila, že to ještě jde! Vše vylepšuji tím, že si
beru ještě další 2 Shlehy!!!, ale kromě toho, že mi na chvíli přestane být
zima, bez efektu. Už prostě není kde brát a v celé nahotě se ukazuje,
jak Petr Havlíček chyběl. Já totiž vůbec už nejednám racionálně a posledních
200km jedeme, co se týče jídla a pití naprosto katastrofálně… Je to ale chyba
moje. Opět jsem ve stavu, kdy na každou nabídku odpovídám ne…Mám pocit, že je
tělo oddělené od hlavy. Brdek před Ostravicí
jedeme asi 10ti kilometrovou rychlostí… A to se opakuje u jakéhokoli
sklonu směrem nahoru! Jsme u přehradní nádrže Šance a já vím, že dolů není
problém jet 60km/h. V mém stavu docela šílenost, ale já už nemám sílu
brzdit. S maximálním soustředěním, kterého jsem v daném okamžiku
schopna…, se řítíme dolů a naštěstí vše dobře dopadá. Nicméně jsem si vědoma,
že to bylo o fous a že jsem měla štěstí…A velebím své anděle strážné. Jsou
docela zdatní a zřejmě už docela trénovaní J. Dostávám se do
zvláštního psychického stavu, který jsem ještě nezažila. Vadí mi úplně
všechno: Díry na silnici, štěkot psa, projíždějící auta, svítící sluníčko ( a
to je zvlášť paradoxní, protože je mi zima), vrzající Miki, který nerozchodil
noční mokrou jízdu… A dokonce i Karel
Gott zpívající mi z auta… Prostě JAKÝKOLI podnět, který zaznamená moje
nervová soustava je mi nepříjemný! Opět zastavuji a Míla
do mě nacpe celé 4! Bebe sušenky a trochu čaje. Do konce zbývá ještě 75 km a
já si vůbec neumím představit, jak se mi je podaří zdolat. Přede mnou
naprosto rovná silnice na Frýdek-Místek, která mi připadá naprosto nekonečná…A
depresivní.L Ani si neuvědomuji, že jedeme stále
mírně z kopce a po větru. Mám pocit, že stojím, ale záznam z Polaru
mi zpětně říká, že se rychlost pohybovala mezi 23-30km/h. Zbývá 30km a přichází
záchrana v podobě auta s Petrem Bezecným! Snažím se alespoň
předstírat, že šlapu a ješitnost mi nedá zastavit. Je to naše jediné štěstí,
jinak bychom do cíle jeli ještě alespoň 3 hodiny… Chce se mi strašně na
záchod, ale mám strach, aby mi Petr neujel a tak raději jedu dál…Až
v Hnojníku usuzuji, že bychom dojeli i bez motivace v podobě auta
před sebou a ulevuji si. A je velice příjemným překvapením, že na mě za
objížďkou počkal.J Vím, že už kvůli všem, kteří se po
celou dobu maximálně snažili, prostě musím dojet. Nutno říci, že to jediná
motivace, která na mě v daný moment alespoň trochu platí. Veškeré hmotné
statky jsou mi maximálně ukradené! Prostě hodnoty se v tomto psychickém
a fyzickém stavu jaksi mění, i když je to asi pro lidi, kteří něco podobného
nezažili k neuvěření. Zbývá poslední „ kopec“
a na něm se naše „kolona“ rozrůstá o Radka Kyselého a mě v hlavě
problesklo, že jsem slíbila dojet do cíle v dresu Martina Štorka a ještě
se převlékám…J Konečně se objevuje
cedule Třinec a mě přemáhá dojetí a chce se mi brečet… A jen
s maximálním „nasazením“ se snažím , abych do cíle nepřijela
s brekemJ a tak si hraju na tvrďáka, ale zažívám
naprosto neuvěřitelné, alespoň na moje poměry emoce! Celý rok jsem před
sebou měla strašáka v podobě vzdání v loňském roce a teď se nám
přes všechny překážky, které těsně před odjezdem opět nastaly, podařilo
dojet!!! Opět se potvrdilo, že krize v tomto závodě je naprosto normální
a pravidelně se opakující jev a pokud za Vámi stojí doprovod a podpoří Vás ve
chvíli, kdy jste na dně, není důvod vzdát! Je totiž strašně důležité vědět,
že Vám doprovod věří a stojí za Vámi ne, když to jde, ale právě tehdy, když
je zle!!! A že loňské odstoupení ze závodu bylo předčasné. Pro mě je to
strašně důležité s ohledem na můj několikaletý sen, který se snad podaří
v příštím roce naplnit: účast na RAAM!!! Objevuje se cílový
koridor a mě ovládá neuvěřitelná úleva, že je konec. Mám radost, ale nějak
nezbývají síly ji projevit. Všichni jsou fantastičtí a já se trochu stydím za
výsledný čas a myslím, že si takovou chválu ani nezasloužím… Na druhou stranu:
V dané konstalaci podmínek (počasí, pouze 2 členný doprovod – na 3
noci!!!, ale i moje „forma“) jsme asi dosáhli na maximální možný výsledek. A
nutno říci, že s odstupem týdne jsem velice spokojená s předvedeným
výkonem i výsledkem. Samozřejmě se objevily poměrně závažné chyby, ale ty
právě posunují výkon v dalším závodě a člověk se z nich musí
poučit. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
SEZNAM ÚČASTNÍKÚ:
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
STATISTIKA ZÁVODU:
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Poděkování též patří
Petrovi Havlíčkovi za operativní konzultace během závodu a vůbec za
spolupráci během celého roku, která vedla pouze k úspěšným výsledkům! Dále poděkování všem, kteří jakýmkoli, byť sebemenším podílem
přispěli k úspěchu: rodině, která už roky snáší mé cyklistické úlety, Martinu
Štorkovi, Vláďovi Dbalému, Tomášovi Celtovi, prodejně Bikeranch i všem
dalším, kteří si třeba i jen vzpomněli Dále si musím „neodpustit“
zhodnocení samotného závodu z hlediska pořadatelů. Je nutné říci, že se jedná
naprosto bezkonkurenčně nejlépe organizovaný extrémní závod. Z pořadatelů je
na první pohled znát maximální snaha o splnění jakéhokoli přání závodníků a
doprovodů. Je vidět, že jejich zájmem není se zviditelnit, ale pomoci všem
účastníkům závod úspěšně absolvovat. A čeho si opravdu cením je, že
jednotlivé připomínky závodníků akceptují a nadále vylepšují už nyní
bezkonkurenční závod. Akorát by nemusel být tak těžký a možná by ještě mohli zaasfaltovat nějaké
ty díry na trase J. Konkrétně musím jmenovat
Radka Kyselého, Petra Bezecného, Bohumila Kyselého a vůbec celou rodinu Radka
KyseléhoJ.
Pochvala, ale patří i všem ostatním, byť nejsou jmenováni! |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
