Loděnice - časovka do kopce KPO

Ahoj chlapi, tak první ročník Loděnice je za námi. Jaký byl ? Připravovala jsem se na něj poctivě, ovšem moje snažení překazil primář z ortopedie, který mi řekl, že mohu jezdit na kole v klidu a max 5 km. Načež mi Bigmig řekl, že Loděnici jet mohu, protože má 2,5 km nahoru a 2,5 km dolů, k tomuto tvrzení se posléze připojil i Svorada. To bylo 14 dní před Loděnicí. Od té doby jsem na kole neseděla. Až v den D.

Jako obvykle před závodem děti v noci nespaly. Ráno bylo krušné. Moc se mi nechtělo. Bolel mi celý člověk. Před závodem jsem se jela projet na Bubovice, zkouším jízdu ve stoje - Bigmig mi radil jak, kde mám jet - jedu na stojáka snad podruhé v životě. A šlape to, mám radost, otáčím kolo a jedu hlídat děti. Nemáme hlídání, proto nemohu jet v koloně šlapek. Ale mám důležitou funkci. Stal se ze mě fotograf. A tak fotím a zároveň pokřikuji na všechny svoje kolegy. Některé přezdívky vzbudili u postávajících závodníků bujarý smích např. Šemík, jiné jen úsměv např. Kotě.

Přijíždí Bigmig. Na otázku za kolik. Nemluví, jen ukáže tachometr. A já jen „zírám„ 8,04, další zlepšení. To není možné. Sedám na kolo a jedu na start. Nejvyšší čas. Na startu 8 míst za mnou stojí Dáša Likusová. Chtěla bych se dát do řeči, ale nic mě nenapadá. Je mi divně. Jsem nervózní a nevím proč, vždyť nejedu první závod. 10 vteřin. Start. Jedu na těžký převody. V první zatáčce shazuji dolů a už vidím klubko oranžové barvy, to mě povzbudí. Jen mě trochu zaskočila Honzova slova:„Nepřepal to !„. U křižovatky vidím policii, na hlavní stojí 2 auta, ze shora jedou 3. Tak makám, aby viděli, že tu nejsou žádní žabaři. V lomu posedávají lidi a fandí. Jela jsem tam 8-8,2 km/h nejnižší rychlost z čehož mám velkou radost – v tréninku 4,6 a max 5,2 km/h. Teď z odstupem času si myslím, že jsem trochu polevila v zatáčce hned za lomem, a to je velká chyba. Nejela jsem to celý na krev a nyní mě to mrzí. No to se nedá nic dělat. Příště. Před cílem jsem tam naházela co se dalo a stejně z toho bylo jen bramborové umístění.

O to víc mě blaží, že jsem se po závodě v cíli seznámila s Dášou Likusovou. A hlavně, že mě nepředjela. – vyjížděla o 4 min.déle. To byl na startu můj cíl. Jinak Dáša je fajn ženská, žádná nafoukaná slečinka.

Co říci závěrem, bylo to prima. A již se těším na další ročník.

Bigmig

Lodenice je opravdu nadherny kopec a uz od prvniho treninku jsem si ho velmi oblibil. Poprve se mi zde stalo, ze mi dosel dech. Od patku jsem se poctive pripravoval nadmernou konzumaci vitaminu G s prokladanim vitaminu W (whiskey). Nakonec se ukazalo, ze to bylo v pohode a naznak posledni formy me trochu uklidnoval, ze by to tentokrat mohlo sednout. Konecne me pred startem nic netrapilo a citil jsem se opravdu v pohode. Jeste jsem si vyjel pro zahrati k lomu a pak uz jdeme na to.

Volil jsem pomerne tezky prevod a podarilo se mi ho udrzet az k prvni zatacce. Pak jsem schodil na malej tac a zacal se pomalu zvedat do prvniho stoupani. Videl jsem hned Semika a to mi dodalo energii. Minuli jsme se akorat na krizovatce. Naklonenou rovinku vyuzivam ke konsolidaci dechu a prehazeni prevodu. V nejprudci casti mijim Honzu a hned Induraina, potom v lomu jeste Matese. Dari se mi udrzet na stojaka a sedam si tesne pred zaverecnymi serpentinami. Tam uz je to o vuli a varim ze zbytku sil. Tesne pred cilem jeste dojizdim Svoradu a tocim to co to da. Jsem obrovsky stastnej, ze se mi podarilo dostat cas pod 8 min.

Rychle specham dolu k Andelovi pohlidat deti, aby se pripravila nastart. Krasne dopoledne trochu kazi desticek, ale kdyz se dozvidam, ze jsem osmy v Hobby, tak tomu nechci ani verit. Diky všem Šlapkam, bylo to super.

Kolíkáč

Párkrát projetý kopec ve mně vzbuzoval hrůzu již hned od začátku. Věděl jsem, že Bigmig s Kotětem jsou našláplý, a i ostatní Šlapky se nepříjemně na mě tlačí, chtějí mi, jako vítězovi předešlých časovek, dokázat, jak jim jde výkonnost nahoru, a podle toho vypadá i (dlouho diskutovaný) startovní rošt…zase jedu na konci a naděje, že někoho uvidím na trati je při délce 2,5km skoro nemožná.

Z pátečního posledního tréninku vím, že do křižovatky mi stačí mít čas pod 3 min, abych ještě nahoře něco předvedl, a proto se nenechám vyhecovat povzbuzujícím a fotografujícím Andělem k rychlejšímu tempu, točím lehké převody a připravuji se na střechu přede mnou. Na křižovatce hlídané policisty jsem opravdu do 3 min., jede se mi celkem dobře, zatím stačím s dechem. Prudká levá a už to začíná nabírat slušný sklon, jdu ze sedla a na nejlehčí převod jedu kolem 12km/hod., najednou před sebou vidím Induraina, který slézá z kola a protahuje zkřečovanou nohu, povzbuzuji ho, aby hlavně dojel … Okolo šutrů funím už jak lokomotiva, ale stále se šetřím na tu serpentinovou část, kde chci jet nadoraz. V serpentinách potkávám Bigmiga, který již sjíždí ke startu a vím tedy, že na něj opravdu nemám, a tam, kde jsem to chtěl konečně rozjet, tak se stejně nemůžu rozdejchat a jsem rád, když jedu přes 20km/hod. Je tu přede mnou vytoužený cíl, buším do pedálů co to jde …. konečně bílá lajna a jako sprinter se celým tělem vrhám dopředu, div nepřepadnu přes řídítka. Je to za mnou, cestou z kopce uklidňuji rozervané plíce a s pohledem na tachometr vím, že to bylo pod 9min, což byl můj cíl…

Ještě pár postřehů: Vláďa do toho jde opravdu naplno, koupě nové silnice je toho důkazem, dorazili stálice týmu, ale i Indurain, který hrdinně dojel do cíle. Anděl s bolavým ramenem statečně vydupla kopec a začíná rozšiřovat povědomí o Šlapkách i do ženského pelotonu…a to je dobře.

Mates

Další pohodová časovka, která se podle mého názoru vydařila a po zjištění dosažených výsledků, jsem i velmi spokojen. Porazit Šemíka, to byl můj velký sen J

Vše začíná jako již tradičně brzkým ranním vstáváním v 7 hodin, po snídani mi volá Šemík, že by se chtěl sejít. Scházíme se v 9 v Radotíně na klasickém místě před nádražím. Do Loděnic přijíždíme lehce po 10 hodině. Start, jako obvykle v 11 hodin a pak už velký boj s časem a kopcem přede mnou. Na vrcholu necítím plíce a jsem docela mrtev, ale po příjezdu domů si říkám, stálo to za to…

Šemík

Tak je ta Loděnice za mnou a přiznám se, nejlepší pocit z ní nemám. Už cesta na start s Matesem jasně ukázala, že to dneska nebude ono. No ale ujít si tu parádní atmosféru, to bych byl blázen.

Takže jedu a říkám si urvu alespoň nějaké body. Na radu Bigmiga to hned po startu celkem napálím, prý že je to krátký a nemá smysl se šetřit. No krátký to je a prudký bohužel taky, takže celkem brzo mi dochází, že musím zvolnit. Říkám si, počkám na Bigmiga a zkusím se ho alespoň chvíli udržet. No a Bigmig je tady, sotva jsem stihl přeřadit na težší, málem jsem ho prošvihl. To co jel za tempo, to byla paráda. Neskutečný, uvisel jsem tak 100m. Tohle dneska nebylo pro mě. Mrsknul jsem tam zase lehkej a šmrdlám si to odevzdaně dál. Tam mě to fakt nebavilo a pak jsem v dálce uviděl Honzu a zase bojuju. Že bych ho jako dojel, navíc za sebou slyším supět Kotěho. A už mě to zase baví, nedám se jen tak a dřu. Stáhnul jsem Honzu a Kotě je pořád za mnou. Předjel mě až v předposlední zatáčce. A jsem nahoře.

Neoficiální výsledky jenom potvrzují, že dneska mi to nesedlo. Nevím jestli selhala hlava, nebo nohy, ale nejlepší to nebylo. Fakt je, že normálně jedu v závěru na 190 tepech, dnes pouze 178, a nasazení ve střední části taky nebylo zrovna maximální.

No to je jedno, příště to musí být lepší a nepopírám, že jsem se fakt bavil. Už se těším na Rampušáka.

Svorada

Účast na této časovce byla pro mě příjemným sportovním zpestřením zaběhnutého koloběhu těchto dní – ( práce – porodnice – nákup – domů atp.) Jen kdyby bylo víc času !

I když jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli budu časovku stíhat, nakonec jsem rád jakým způsobem celé dopoledne proběhlo. Po pátečním operativním potvrzení účasti Kolíkáčovi a sobotní domluvě s Vláďou o společném transportu na start, zbývalo už jen čekat na pěkné nedělní počasí. To se na vlastní časovku taky vydařilo.

V NE ráno v 9.40h přijíždíme s Vláďou a parkujeme na místě prezentace. Tady už potkáváme kompletní Bigmigovu rodinu. Ještě před ostrým startem dáváme malý okruh po okolí - pro mě poměrně důležitá záležitost – je to první oťuknutí trasy a zjištění jak na to ! Kopec vcelku dává zabrat, bude to chtít neutavit se hned v první části stoupání a šetřit „dech“ na prudší 2. polovinu. Po půl desáté se příjemně zahřátí vracíme s Vláďou přes Bubovice na místo prezentace (dělalo to asi 15 km). Tady se setkáváme s celým naším „Orange“ týmem.

Start: vyrážím se startovním č. 12 v 11.06, jako druhý z týmu. Počasí optimální, zataženo, ani horko ani zima. Po startu se začíná silnice jen mírně zvedat, zatím to jede. Za další zatáčkou povzbuzuje Anděl náš tým a pilně fotografuje. Jedinou křižovatku na trase projíždím vcelku svižně a tady míjím Induraina. Naopak jsem se postupně dívám na záda Sousedovi, Vláďovi a v závěru i neuvěřitelně rychlému Bigmigovi. Pak, ale silnice prudce stoupá a tempo klesá na cca 8 km/h, především kvůli narůstajícímu dechovému deficitu. Následuje asi nejtěžší úsek 14% stoupání, který jedu na kašpara na stojáka – hned po něm se snažím alespoň chvíli „dechově odpočívat“. Dál přichází vysvobozující serpentiny, kde opět nabírám dech i tempo. V závěrečné serpentině již prosvítá horizont, tak šlapu co to dá – nebo spíš co dech dovolí. Po „sprintu“ cílem přejíždím do protisměru a odhazuji kolo – HOTOVO!

Postupně přijíždí na vrcholek další Šlapky – bohužel někteří i se zdravot. problémy… Vyčerpání střídá pozitivní euforie ze slušně zajeté časovky. Teď už jen dolů a vrátit se opět do reality a těšit se na další setkání ve Společenství Šlapek.

PS: orientační AVG: těsně pod 13 km/h.

Vláďa

Tak a Loděnice je za námi. Chybami se prý lidi učí, ale zapomněli dodat, že můžou zatraceně bolet.

VELKÉ DÍKY VÁM jsem si zajezdil na pořádném kole, z kterého bude snad časem dobrá konkurence, zatím se učím. Start - pila a čtvrté kolo není optimální volba, tak nadávám a šlapu. Při zvednutí hlavy od předního kola vidím Andělu s fotoaparátem, tak se snažím. Pod pravým stehnem cítím ostře bodavou bolest - "mám to vzdát nebo dojet už jen tak na volno - NE takhle se pro body nejezdí a noha zatím drží pohromadě".

V dálce zahlédnu naše dresy, je to pro mě jak červená pro býka, zapomínám na nějakou bolest jdu do toho, míjím Honzu a jelikož mlátím škeblí o řidítka a sotva popadám dech, tak nestačím ani muknout a tlačím se na Svoradu. Teď mám před sebou Souseda musím jít do nejlehčích převodů, doslova se proplazím posledními serpentinami a zvednu se ze sedátka, vzadu nahážu pár převodů a rvu to do cíle ... a mám to za sebou, ale příští rok to každopádně musí být lepší. Po těžkém vydejchání se vracím dolů a hledám ztracené plíce. Jinak mooooc hezkej závod ...

bVýsledky Šlapekb Celkové výsledky z Loděnice Celkové výsledky za rok 2004

µFotodokumentaceµ —Diskuze—