|
|
Jelikož
svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při prudším
pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl sem se v několika
odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek svého
života.
Celá akce začala poměrně nevinně-barevným letáčkem zobrazujícím
šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém
dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen
lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky náročném
terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako
převýšení ( několik km), profil tratě ( pro zdravé cyklisty?), dále již zajímavější
rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty
závodu krátkou(78 km) a normální (100km).
Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná
naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval
stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na nedávných
45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s větrem v
zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se na poprvé nebudu přepínat, řekl jsem si ,
a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném čtení dále pochopíte, že
právě v tu chvíli jsem se pravděpodobně podruhé narodil.
Fáze nultá příprava
Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že jsem
nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo
jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při pohledu do
zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lence
Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které
všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna
seznámeni s tím, jakýže jsem to chlapák, když se účastním velkolepého
závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na internet jsem
zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne
ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro nesportovní
veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále, a odpoledne si hodím
lehký tenísek.
Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami typu I
love triatlon a no pain, no gain. Myslím také, že jsem byl jediným
účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách. Prostě-v předvečer
závodu jsem byl ready.
Fáze první před startem
Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné
kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky.
Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh dne
však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného
městečka-soudě dle bílých čar na dlažbě-byla dimenzována přesně na 8 vozů.
Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině
ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí za
zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky únavy.
Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí vlasů
navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace byla už
pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo model z
Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se snažil
protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav větrem
ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií. Již na první pohled
bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté startovní řadě
nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude od počátku neférově
zatížen. Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle
prodejny dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl
sledovat šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru
přede mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a
barevná, jako to moje.
Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil
šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem. Odpověď
hrdelním hlasem mne měla varovat. neřeš vole, co je pod pět stehů se
nepočítá.
Fáze druhá start
Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li, dramatický popis prvních metrů
závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem
totiž stál na místě , poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a
různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po
nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha
dělá, napadlo mne) jsem poprvé spadl.
Fáze třetí závod
Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi byli
vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na
zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné nebylo.Jen podle
nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě červených rukavic jsem
pochopil, že jsem poměrně brzy opustil(tehdy jsem ještě netušil že navždy)
asfaltovou cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím.
Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké stráně
přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300-500 místě. Toto zjištění
bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť během svého
holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku!Navíc na mne
každou chvíli někdo ze zadu štěkl pravo! a pak zase levo! a já se postupně
propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit,
což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové
fotografii.
Po 15ti kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci(občas prostřídaného
krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či šutrech vyschlého
potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato změna proběhla
z Umístit se na Dokončit. V tuto fázi závodu se tento cíl zdál poměrně
reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani
nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a
nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola .
Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice. Konečně přišla
má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky
závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či
energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté
limonády z cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu
mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli
dosahovala asi 30ti stupňů, a na mne po chvíli začala doléhat první krize.
Od zhruba této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To co se
odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési
mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních.
Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků,
orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce rvalo
a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly
relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem
těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit jízdu prázdným korytem
divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy stromů
a lidských těl. Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu
a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem
vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si otíral
krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po
podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím, jak se
ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová
chůze v cyklistických botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého
železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým
oblíbeným kratochvílím. Přišel čas na další posun v taktice z Dokončit na
Přežít.
Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění.
Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s
iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému
vyčerpání (Naprostému? O jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém
kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem
oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne
uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy
jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na
zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím
vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň
nacpal do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o
život mohla začít.
Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již
používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v ten
moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli pivečko, a
pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do svých domovů.
My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se však dále rvali o
život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však nehrálo
roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Ultegra často ke
slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne dále
diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po
čtyřech pádech levým okem na šutry přestal požívat.
Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m ) mě
letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť
jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem propaloval svůj cyklometr,
který jako jedna z mála věcí na mém kole z Tescoletáčku ještě fungovala, a
přes slzy odpočítával kilometry konečně!! 76777879?? Co to? Kde je stadion?
Hudba? Na 80 kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že
letáček byl pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost
pouze odhadli , s odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli
mně přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl
připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83tím kilometru jsem konečně
v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli!
Na 85tém kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal jsem ne, nejel jsem,
neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný
Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti
trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka no pain-no gain visíc z rámu volně
fletrovala ne větru a já věděl, že počet účastníků v příštím ročníku bude
pouze 3499.
Epilog
Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.
Alespoň se to tak říká.
Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.
|